(Takže nejprve mám jedno menší upozornění: I když jsem prvně plánovala, že tahle sériovka bude trochu navazovat na  mangu, tak jsem si to nakonec rozmyslela. Objeví se tam akorát podobné nebo stejně situace, ale třeba v jiném pořadí, některé se vůbec nestanou) :-)

Kitou už byla na cestě třetí den a stačila už překročit hranice Rýžové země.
„Fajn a teď jsem úplně zapomněla kudy mám jít, abych se dostala do skrýše a na cestu se taky nikoho zeptat nemůžu. Avšak kdybych se vrátila ke Konoze a potom šla ve vlastních stopách....ne," zakroutila hlavou.
„Tentokrát by mi to už nemuselo vyjít dostat se do blízkosti Tsunade a spol."
Ještě chvíli nad tím dumala, ale nakonec stejně na nic nepřišla. S hlubokým povzdechnutím se posadila na kmen spadlého stromu a přemýšlela nad svou situací dál.
„Tohle je beznadějný!
Co to zase...."
Kousek od ní se ozval obrovský výbuch. Vyskákala proto až do koruny stromu a nemohla si nevšimnout něčeho na obloze co mělo připomínat ptáka a na něm stála nějaký postava.
„Deidara!"
Rozeběhla se tedy tím směrem jak nejrychleji mohla, protože to poslední co by jí teď chybělo by bylo, aby se jí Deidara zdekoval.
„I když Sasori nesnáší lítaní, takže se moc rychle nepohybujou."
„No radši to nebudu pokoušet."
Zastavila kousek od kráteru, který se tam Deidarovi podařilo udělat a všimla si, že kousek od ní stojí Sasori.
Přešla tedy opatrně k němu.
„To seš zase zalezlej v jedný ze svejch loutek Sasori," řekla mu místo pozdravu.
„Kde ty se tu bereš?"
„Vracím se od Orochimara a na koho tady nenarazim. Tak o co se jedná tentokrát?"
„Pětiocasý."
„Aha, ale je zarážející, že jste na něj narazili tady a ne v Kamenné."
„Pravda."
„Je sám?"
„Ano."
„To se mi nezdá."
„A proč?"
„Sasori a já bláhová si myslela, že když jsi starší, tak dokážeš používat mozek."
„Nesnášim, když musim čekat, tak už to vyklop."
„No, jednotlivé vesnice si své Jinchuuriki hlídají pomalu jako oko v hlavě, tak se mi nelíbí, že by ho někam poslali samotného a obzvlášť tak daleko za hranice."
„Myslíš, že je to past?"
„Možné to je."
„Musíme dostat Deidaru dolů."
„To nech na mě," mrkla na něj.
„Co chceš prosím tě dělat?"
Odpověď už nedostal. Kitou měla zavřené oči a když je znovu otevřela, tak je měla modré.
Sasori vypadal hodně překvapeně, ale věděl, že momentálně hrají o čas, tak se nevyptával.
„Notak-soustřeď se na Deidarovu chakru....."
„Deidaro!"
„Co je? A vůbec kdo to mluví?"
„Na to teď kašli, je to past koukej se dostat upátky na zem!"
„Tak na to zapomeň-jak mám vědět, že nejsi nepřítel?"
„Koukej slíst na zem ty pako odbarvený!"
„Kitou?"
„Ne asi-Santa Claus! A teď pohni!"
Její oči nabraly zase normální barvu a Deidara začal klesat k zemi až se po chvíli dostal až k nim.
„Co to mělo znamenat?"
„Taky tě zdravim! A mimochodem nemáš zač!"
„Za co bych ti měl děkovat?"
„Protože jsem ti právě zachránila zadek, před pořádnou ránou."
„Co tim myslíš?"
„Je jich tu víc a potřebovali tě nějak zaměstnat, protože na jejich techniku je potřeba čas."
„A co je to za techniku?"
„Podle chakry co shromaždují a jak jsou kolem nás rozestoupeni do kruhu, bych řekla, že nás hodlaj pěkně zaživa pohřbít."
„Tak co tu ještě děláme?"
„Nepanikař. V první řadě si přece nenecháme pláchnout toho Jinchuurikiho."
„A v druhé řadě?"
Kitou mu neodpověděla.
„Heeej!"
„Máme ještě tak deset minut než budou hotoví. Takže na jeho chycení máme tak šest-sedm minut a pak musíme vypadnout."
„Co chceš teda dělat?"
„Jakej ovládá živel?"
„Země, takže pro nás se Sasorim je tak trochu oříšek."
Kitou vypadala zamyšleně, ale když dostala nápad div se jí nad hlavou nerozsvítila žárovka.
„Tak co plánuješ?"
„Vzpomínáte jak jste mě načapali při tréninku s Tobim?"
„Myslíš to jak jsi ho skoro usmažila?"
„Ano a teď hodlám použít to samé."
„Ale to ho zabiješ!"
„Ne, když do té bleskové techniky nedám tolik chakry. Potřebuju ho jenom omráčit nebo aspoň na pár vteřin paralizovat."
„Deidaro, Sasori, on o mě zatím neví, takže potřebuju, abyste ho nějak odlákali."
„Na co čekat?"
„Prostě to chce chvíli na přípravu. Oni do půdy vkládají velké množství chakry, takže pro mě bude obtížnější se přes jejich chakru dostat hlouběji do země, kde je voda. A teď už pohněte nemáme čas!"
Mezitím co oba dva útočili, skládala Kitou nějaké pečetě a potom položila ruku k zemi. Námahou začala zhluboka oddechovat, ale věděla, že už to nebude dlouho trvat a dostane se tak hluboko jak potřebuje
Sasori mezitím útočil na petiocasého svým škorpioním ocasem pokrytým jedem, co měl na své loutce a Deidara na něj posílal své výbušné potvůrky :-)
„Toste se pomátli, útočit na mě takhle ze předu," vysmíval se jim.
„Aby ses nepřepočítal...KATSU!" Nechal Deidara vybouchnout další várku svého jílu. Avšak jamile se zvedl prach nevšiml si, že na něj míří několik shurikenů.
Na poslední chvíli si jich všiml a uhnul, ale dva z nich zasáhli svůj cíl. Jeden se zabodl hluboko do pravého ramene a druhý do levé nohy.
„Mám to," pomyslela si Kitou.
Zkontrolovala jak jsou na tom ty dva a všimla si jak Deidaru zasáhlo několik shurikenů.
„Sasori, vem Deidaru a vypadněte! Já se postarám o Jinchuurikiho!"
Sasori tedy omotal Deidaru ocasem své loutky a zmizel v obláčku kouře.
„Ha vzdali to-srabi z Akatsuki."
„Nemyslím si," řekla a vyšla zpoza stromu za kterým se doteď schovávala.
„Další Akatsuki? Ale vždyť mátě chodit po dvojicích.!"
„Deidara tě varoval, protože právě jsi se přepočítal!"
„Jsi sama a proti mě nic nezmůžeš!"
„Konečně mi někdo neřek že jsem chlap! Škoda že musí umřít."
„Kdo říká že sama nic nezmůžu?
Suiton:Seibun Houfutsu(živel voda: vodní koule)"
„Ty..." Byli jedinné co stačil říct, než se kolem něj udělala velká vodní koule a on musel šetřit vzduchem, aby se neutopil.
„Končíš Pětiocasý Jinchuuriki!
Pomalu k němu přešla a strčila ruku do vodní kopule a popadla ho za ruku.
„Raiton:Hiraishin(živel blesk: létající bůh blesku)"
Kitou se v ruce utvořil výboj a díky tomu, že se dotýkala uvězněného Jinchuuriki mu zasadila elektrický šok.
Techniku zrušila téměř okamžitě, protože nechtěla, aby se její útok příliš zkombinoval s vodou a jejího nepřítele usmrtil.
„Už vidim ty kecy, kdybych ho zabila," odfrkal si.
Nechala opadnout i vodu a Pětiocasý spadl na zem v bezvědomí.
„Tak a teď odtud musim rychle vypadnout."
Kolem ní se začaly ze země objevovat bodce.
„No teda těch je tolik, že by prošpikovaly i komára."
Přehodila si ruku stále omráčeného nepřítele přes rameno a v obláčku kouře zmizela.
Chvíli  je hledala, ale nakonec uviděla jak se Sasori snaží vyndat shurikeny zabodnuté v Deidarovi.
„Nech je tam. Nemáš tady potřebné vybavení, aby jsi ho ošetřil. Z té nohy ho klidně vytáhni, ale ten v tom rameni je blízko tepny. Uděláš jeden spatný pohyb a Deidara ani nestačí sepsat poslední vůli."
„Takže jsi ho nakonec dostala co," řekl Deidara a sykl bolestí.
„Jo," přitakala.
„Nechala jsi za sebou dobře stopy," podotkl Sasori, když si všiml menších jam z toho jak ho Kitou táhla za sebou za límec.
„Ještě tahat se s ním budu ne? A stejně potřebujem jeho kolegy dostat, protože po nás půjdou. V tomhle případě bude lepší dřív než později. Jinak jak daleko jsme od sídla?"
„Několik hodin cesty. Budeme muset zapečetit jeho Bijuu."
„Fajn, vezmi toho Jinchuuriki k nám. Já se postarám o jeho kámoše a pak tě i Deidarou doženeme."
„Fajn," přitakal a zmizel spolu s bezvědomým shinobi.
„Co plánuješ dělat," zeptal se jí Deidara.
„Co jsem řekla. Postarám se o ty shinobi co jsem od nás právě pár minut cesty."
„Kolik jich je?"
„Asi patnáct."
„Holka nechci tě podceňovat, ale..."
„Nevěříš mi? To si vážně myslíš, že jsem se ten měsíc u Orochimata válela? Naučila jsem se tam toho mnohem víc, že bys čekal."
„Ale vždyť už podle té techniky co použili to musejí být..."
„Jsou to ANBU."
„Jak to víš?"
„Protože už jsou tady."
Teprve teď si Deidara uvědomil, že za Kitou se shromáždilo patnáct osob s maskami na obličeji a katanami na zádech.
„Zdravím, přejete si?"
„Kde je náš Jinchuuriki?"
„Kdože?" hrála nechápavou.
Nikdo z nich nepostřehl, že jí zmodraly oči díky klobouku co měla na hlavě.
„Deidaro?"
„Co?"
„Už nemají moc chakry, ten útok je vyčerpal. Zkus udělat pár nenápadných jílových bomb a pak je nech ať se jim omotají kolem nějaké části těla."
„Fajn, ale potřebuju trochu času. Mimochodem jak to, že slyšim tvoje myšlenky a ty zase moje?"
„Později."
„Fajn!"
„Neurážej se, chováš se jako děcko."
„Tak to ne!“
„Laskavě toho nech a dělej!"
„No jo!"
Kitou se jenom ušklíbla a tasila svou katanu. Díky svému novému sharinganu(budeme tomu říkat stejně jako klasickému sharinganu) viděla chakrový oběh svých nepřátel.
Začal boj, ale útočila jenom na ty nejslabší. Nikoho z nich nezabila-jenom získávala Deidarovi čas.
„Běž!" ozval se Deidarův hlas.
Kitou se k němu rychle rozběhla, ale pro ostatní to bylo jako kdyby zmizela a v mžiku se objevila vedle blonďáka.
„Sayonara," řekli nastejno.
„KATSU!"
„Fajn, tak to by bylo. Teď tě ještě musíme dostat do sídla."
„Neříkej, že se semnou chceš táhnout."
„Mám snad jinou možnost? Ale teď se musim postarat o tu nohu."
„A co rameno?"
„Jak to tak prohlížím, tak jakmile vytáhnu ten shuriken, tak to bude hodně krvácet. Takže radši tady ne."
„Když myslíš, ale teď dělej, protože ta noha bolí jako čert."
„Přece tě takový škrábnutí nebude bolet."
„Jestli tohle je škrábnutí tak já jsem čínskej bůh srandy."
„Tohle by měl spíš říct Pein," zasmála se.
„A teď sebou moc nešij, ať to můžu vytáhnout." Avšak jenom co se toho shurikenu byť   malinko dotkla, začal se Deidata třást bolestí.
„Tak to nepůjde."
„Co nepůjde?"
„Nejspíš bude zaseknutej v kosti, proto tě to tak bolí."
„Bezva! Už se nemůžu dočkat až bude to tom basta*dovi co mi to udělal."
„Na to bude času dost. Teď se musíme dostat zpátky."
Popadla Deidara za zdravou ruku a podepřela ho. Udělala pár pečetí a zmizeli v obláčku kouře.