Uběhlo hodina co Zetsu s Tobim opustili obývák, ale stále nikdo nepromluvil. Každý byl zahloubán se svých myšlenkách a jak se zdálo ještě chvíli tam zůstane.
Jenom Kitou se moc dobře bavila. Bavila se pohledem na jejich zamračené tváře a sem tam i "zaslechla" útržky toho co si myslí!
„Začíná mi to jít," pochvalovala si.
„Čekala jsem, že to bude těžší, ale se jenom trochu soustředit!"
„Kdybych tak mohl sehnat větší zrdcadlo! Ale kde na něj mám vzít? Kakuzu mi nepůjčí a ostatním si taky říct nemůžu..."
Tohle už nevydržela. Celou dobu dokázala snášet myšlenkové pochody ostatních, ale to o čem přemýšlel Deidara jí úplně odrovnalo.
Začala se smát na celé kolo a všichni přítomní na ní koukali jako kdyby spadla z Marsu.
„Pro-promiňte jenom jsem si na něco vzpo-vzpoměla," vydýchávala to ještě.
Podívala se na hodiny a řekla si, že už má nejvyšší čas najít Tobiho.
Vstala a zamířila směrem k Peinově "kanclíku".
„Kam jdeš?" Zastavil jí Hidanův dotěrný hlas.
„Vzpoměla jsem si, že musím ještě něco udělat." A s tím zamířila na druhý konec Aka skrýše.
Šla asi deset minut a už jí to pomalu přestávalo bavit.
Když konečně uviděla masivní dveře-její cíl, nedalo jí to a trochu se usmála.
Ani se nenapáhala klepat a prostě vešla dovnitř. Jamile to udělala obtočily se kolen ní jakési pochybně vypadající rostliny a zamezily jí tím jakýkoliv pohyb.
„Ehm...nejdu trochu nevhod Mady?"
„To oslovení si vyprošuju! A ty Zetsu jí pusť."
„Ona to ví Marado-sama?"
„Ano, ví. Z nějakého pro mě stále neznámého důvodu to věděla už před tím než sem k nám přišla."
„Tak co si se mnou potřebovala probrat tak urgentního?"
„Kdo říkal, že je to urgentní?"
„Jestli si chceš takhle hrát, tak můžeš zase odejít, protože na to teď vážně nemám náladu!"
„Ale copak? Nemůžete najít nějakého z Jinchuuriki?"
„Odkud víš zase tohle," chtěl vědět Zetsu.
„Mám právo nevypovídat! Obzvlášť před tebou. Potřebuju s Madarou něco probrat a nepotřebuju abys u toho byl i ty!" Vyjela na něj zostra, protože svojí situaci vážně potřebovala s někým probrat a Itachimu nechtěla přidělávat starosti.
„Zabiju jí a je mi jedno co říká Madara!"
Kitou jenom na sucho polkla, ale jinak nedala nic najevo.
„Zetsu mohl bys odejít?" Přerušil je potichu Madara, ale řekl to hlasem, který nepřipouští jakékoliv námitky.
„Hai Madaro-sama."
Jakmile se za ním zavřeli dveře, vyzval Madara Kitou, aby se posadila.
„Tak co jsi mi chtěla?"
„No víš já.....já jsem asi přišla na to..."
„Na co? Leze to z tebe jak z chlupatý deky!"
„Promiň-já jenom, že jsem asi přišla na to, proč mě tak bolela hlava!"
„A?"
„No-bude to asi znít hloupě, ale jak se zdá, tak dokážu číst lidem myšlenky."
Madara na ní jen vykulil oči div mu nevypadly z důlku-
„Cože?"
„Slyšeli si ne? A nenuť mě to opakovat!"
„Vážně dokážeš číst lidem myšlenky?"
Přikývla.
„A jak jsi na to přišla?"
„Vždycky to bylo jenom náhodou-prostě jsem vždycky zaslechla hlasy ostatních. Nejdřív jsem si myslela, že blouzním, ale za poslední hodinu jsem se pokoušela soustředit a v pohodě jsem dokázala ostatním číst myšlenky."
„Tak na co myslel Deidara?"
„Přemýšlí o koupi nového zrdcadla."
„Fajn a teď to zkus u mě!"
Kitou se začala soustředit a za chvíli uslyšela:
„Potřebuju poslat někoho k Orochimarovi a myslím, že už mám i vhodného kandidáta...."
„Koho chceš poslat k Orochimarovi?"
„Takže jsi mluvila pravdu."
„A tebe to neustále překvapuje! Tak koho tam chceš poslat?"
„Přemýšlel jsem nad tebou."
„Tak teď si děláš srandu!"
„Proč bych to dělal?"
„Proč zrovna já mám jít k Orochimarovi? Nejsem právoplatný člen Akatsuki!"
„Tak ho z tebe uděláme!"
„Si děláš p*del ne?" Vyjela na něj teď už pěkně naštvaná Kitou.
Madara, se ač nechtěl, instinktivně přikrčil, protože tenhle tón jejího hlasu nevěstil nic dobrého.
„Ne nedělám si legraci. Myslím to naprosto vážně. Tohle je moje organizace a taky vím, co všechno jsi se stihla naučit!"
„OD-MÍ-TÁM-BÝT-ČLE-NEM-A-KA-TSU-KI!" Vrčela skrz zaťaté zuby a z očí jí skoro doslova šlehaly plameny.
„Už jsem řekl! Ještě o tom obeznámím Peina, aby na tebe nečučel jak sůva z nudlí až se vrátí."
„Budu členem Akatsuki tak dlouho-jako máme dohodu o mé loajálnosti k té tvojí organizaci!"
„Dobrá!"
„Jakmile se střetne Itachi se Sasukem-končím a beru roha!"
„Fajn!"
„Fajn!"
„Fajn!
„Fááájm!"
„Už jsi zkončila?"
„Mohla bych říct to samý! Jinak potřebuješ ještě něco?"
„Jo-zkus zdkonalovat tu svojí schopnost. Něco mi říká, že to není jenom čtení myšlenek co budeš schopná ovládat."
„Všechno?" Prskla jak naštvaná kočka.
„Ne-tady je ještě tvůj plášť a klobouk."
„Oh...jak šlechetné. Ale mám ještě dotaz?"
„Jaký?"
„Budu pracovat sólo:"
Madara se na chvíli zamyslel:
„Když to bude možné, připojíš se k Itachimu s Kisamem, případně jenom k Itachimu. JInak ano, budeš pracovat sama."
„A co když na mě někdo zaútočí? Přece jenom tohle je zločinecká organizace."
„Věřím, že ty budeš schopná si poradit-už jenom když se na někoho podíváš nebo na něj zvýšíš hlas a ten člověk má chuť být od tebe na míle daleko."
„Aj ty?"
„Jo-dokonce i já!"
„Tak to se mi líbí! A proč mám jít k Orochimarovi? Respektive-nejdřív ho najít?"
„Mám pro něj nějakou zprávu-neřeknu ti jakou, protože ti do toho nic není!"
„A jak dlouho mi to podle tebe zabere?"
„To záleží na tobě!"
„A kdy mám vyrazit?"
„Za tři dny!"
„Dneska ještě popros Itachiho o lekce s katanou a následující dva dny o to samé. Aby ses moc nepřepínala, dejte jeden den jako jeden maximálně jeden a půl roku."
„Ty seš tak starostlivěj, to je tak sladký," rozplývala se naoko, ale oba věděli, že to myslí ironicky.
„Všechno?"
„Jo!"
„Takže teď jdeme přede všechny sehrát divádélko," povzdechla si.
Přesla ke dveřím a otevřela je. Nasadila ultra naštvaný look a z plna hrdla zakřičela.
„TO SI ZE MĚ DĚLÁŠ SRANDU NE? JÁ TEN PIERCINGAMA PROPÍCHANEJ KSICHT ZADUSIM JAKMILE SE MI DOSTANE POD RUKU!"
Pokynula Madarovi, aby vzal její plášť s kloboukem a šel za ní.
Ani na něj nečekala a už si to naštvaně mířila do obýváku, protože přes něj vedla nejkratší cesta do jejího pokoje a stejně si musela pro katanu.
Před obývákem se začala soustředit a hned uslyšela myšlenky ostatních. Byly více méně stejné-všichni chtěli vědět co se to děje.
Vešla do místnosti a sebrala svojí katanu, která byla stále opřená o madlo pohovky, když v tom do místnosti vběhl Tobi s jejím pláštěm v ruce.
„Ale Kitou-san..."
„Už jsem jednou řekla ne!"
„Ale jsou to rozkazy Peina-sama!"
„Čemu nerozumíš na slovu ne? Tomu N nebo tomu E?"
„Když já jenom poslouchám rozkazy," rozbrečel se Tobi.
„No tak dobře..." povzdychla si.
Tobi se rozzářil jako sluníčko a podával jí Aka plášť i s kloboukem.
Vzala si je od něj a naštvaně šla do svého pokoje.
„Tobi," podívali se na můžíka všichni a už od pohledu žádali vysvětlení.
„No v rozkazech od Peina-sama bylo i to, že se má Kitou-san přidat k Akatsuki."
„CO?!"
„Je to pravda," přitakal Zetsu, který právě vešel do místnosti. Sice je neposlouchal, jakmile ho vyhodili, ale musel potvrdit to, co teď říkal Tobi.
Itachi beze slova vstal a zamířil tam. kde před chvílí brunetka zmizela.
Před jejím pokojem se ne chvíli zastavil a zaváhal, jestli jí nemá nechat o samotě.
„Pojď dál Itachi," ozvalo se tlumeně z jejího pokoje a on tedy vešel.
„Co potřebuješ," zeptala se ho trochu zničeně.
„Jenom jestli jsi v pořádku."
„Jsem pořád čilá jako rybička," usmála se na něj, ale z jejího výrazu byl poznat pravý opak.
„Jak jsi poznala že jsem to já?"
„Cítila jsem tvojí chakru!"
„Hm!"
„Nemusela jsi to příjmout," sedl si vedle ní na její postel.
„Ty dobře víš, že musela jinak bych si mohla hledat nové bydliště," zasmále se o něco veseleji-přece jenom špatná nálada jí dlouho nevydržela.
„A už mám i úkol," ušklíbla se.
„A jakej?"
„Najít Orochimara a předat mu od Peina nějakou zprávu."
„Orochimara? A to k němu půjdeš úplně sama?"
„Vypadá to tak! A Itachi, chtěla jsem tě o něco poprosit."
„O co?"
„Já jenom, jestli by jsi mě zítra nezačal učit jak zacházet s tou katanou. Aspoň abych se ubránila."
„To víš, že jo," usmál se na ní a políbil jí.
(Necháme ty dva ať si teď dělají co chtějí, ju? Vrátíme se k nim až za...pěknou chvíli") :-)

„Jashine...takže Kitou je teď členkou Akatsuki?"
Tobi jenom přikývl a trochu sebou zašil. Připadal si jako na výslechu a vůbec se mu to nelíbilo.
„Hele a kam vlastně zmizel Itachi?"
„Nejspíš si teď tu svojí krasotinku udobřuje," zasmál se Kisame.
„Co tím myslíš?"
„Ta nová katana co měla Kitou byla jako dárek od Itachiho."
„To ale nic neznamená!"
„Už jsi někdy viděl, aby Itachi někomu něco dal? Upřímně si myslim, že to s ní myslí vážně, protože všem ostatním nikdy nic nedal-byly to pro něj jenom hračky na jednu noc."
„Tak si říkám, že kdyby si z ní udělal "hračku", tak by to nejspíš nepřežil." Přerušil jejich živou debatu Sasori.
„Máš úplnou pravdu," přitakal Kakuzu.
Ještě tam "nějakou dobu" řečnili na účet Itachiho a Kitou a potom se každý znovu "rozutekl" jinam se svými myšlenkami.

(A my se mezitím vrátíme k.....však vy víte)

Itachi se právě "svalil" na bok a přitáhl si ještě lehce zrychleně oddechující dívku k sobě.
„Miluju tě," zašeptal jí do vlasů.
Kitou se začervenala:
„Já...tebe taky."
Po chvíli se ozval Itachi:
„Měli bysme vstávat," začal jí dělat prstem kroužky po zádech.
„Když mě se nechce," zamručela a tvář mu víc zabořila do hrudi.
„Musíme jinak se sem za chvíli někdo přihrne. Copak chceš, aby tě někdo s ostatních takhle viděl?"
Jen co na to pomyslela zrudla tak, že by mohla v pohodě konkurovat přezrálému rajčeti.
„Fajn...už vstávám už vstávám," ale vůbec se k tomu neměla, takže nakonec vstal jako první Itachi.
Kitou se na něj-resp. na jeho nahé tělo nemohla vynadívat. Itachi si jejího pohledu všiml, a tak hned sklopila pohled a znovu se začervenala.
Sklonil se k ní a s pobaveným úsměvem se jí zeptal:
„Ty se po tom všem dokážeš ještě červenat?"
„No...když...já na ten pohled nejsem zrovna dvakrát zvyklá, protože...tohle..já...ještě nikdy předtím," koktala ještě hůř než Hinata, kdyby měla pozvat Naruta na rande a zčervenala taky daleko víc. Už jen chybělo, aby sebou sekla :-)
Itachi hned pochopil co tím myslí, ale nevěřil vlastním uším.
„Tím chceš říct, že jsem byl tvůj první?"
Přikývla, ale do tváře se mu nepodívala. Jenom si dál hrála s cípem deky.
„Tomu se mi nechce věřit," zavrtěl hlavou.
„A kolik si myslíš, že mi je?"
„Šestnáct."
„No právě!"
„Tak se hned nečerti," pohladil jí po tváři a aby jí dál neuváděl do rozpaků, hodil přes sebe aspoň svůj plášť.
„Jenom tomu nemůžu uvěřit."
„A proč ne?"
„Protože jsi tím dojmem vůbec nepůsobila."
Znovu zrudla a začala se po pokoji rozhlížet a hledala svoje oblečení.
Našla všechno kromě podprsenky.
„Hledáš tohle," ukázal jí Itachi na "předmět doličný" co mu za ramínko vysel na prstě.
„Můžeš mi to vrátit? Kdokoliv sem může přijít a já tu běhám polonahá!"
„Za co?"
„Jak za co?"
„Co mi za to dáš, když ti tuhle věcičku vrátim?"
„Co bys tak rád?"
„No něco by se možná našlo," a pomalu přešel k ní. Chytil jí kolem pasu a přitáhl si jí těsně k sobě, načež jí znova začal líbat.
„Ty seš ale..."
„Copak?" Blýsklo se mu pobaveně v očích.
„Radši nic," a konečně si oblékla to, co od Itachiho tak "pracně" vydolovala.
„A ty by ses měl taky oblíct nebo ti čajznu plášť  se vším ostatním!"
„Nemyslím si, že jsi v pozoci ve které bys mi mohla vyhrožovat."
„Jak to myslíš?"
„Přece jenom to ty chceš naučit bojovat s katanou."
„Je úplně stejnej jako on!"
„Kdo on?"
„Co kdo?"
„Říkala jsi, že jsem úplně stejnej jako on. Tak se ptá kdo on?"
„Já jsem nic taového neříkala!"
„Ale říkala!"
„Neříkala!"
„Krucinál tak snad vim, kdy mluvim nahlas a když jenom přemejšlim ne? Nebo už mi vážně hrabe?"
„Nejspíš ti hrabe!"
„Jak si to odvodil?
„Protože ti právě před chvílí zmodraly oči!"
„Blbej vtip!"
„Tak jak vysvětlíš to, že slyšim to co si myslíš?"
„Měl pravdu! Čtení myšlenek není to jedinné co dokážu!"
„Kdo měl pravdu?"
„Neřeš a přestaň se mi hrabat v hlavě!"
„Tak ty mi to přestaň umožňovat!"
„Jako bych to dělala naschvál!"
„A ne? Počkej cos myslela tím, že dokážeš číst lidem myšlenky?"
„No..ehm...jaksi...no prostě to vážně dokážu! Ale prosím zatím to ostatním neříkej!"
„Zajímavá schopnost!"
„Taky si myslim."
„Už mám oči v pohodě?"
„Jo-už to jsou zase ty tvoje krásný šedý kukadla."
Usmála se na něj, políbila ho a ještě před tím než vyšla z pokoje, oblékla si ještě novou část oblečení, kterou právě získala svůj Aka plášť.
„Sluší ti!"
„Díky!"