Kitou pomalu otevřela oči, které musela následně zavřít kvůli prudkému světlu, které jí oslepilo.
Chvíli čekala než si její oči přivyknou a poté se je pokusila znovu otevřít.
Pohled jí padl na sněhově bílý strop.
Pokusila se posadit, ale všechno jí bolelo. Nejvíce z toho však záda a hrudník.
Výsledkem její snažení bylo jen bolestné syknutí a následný pád na polštář.
Stále se cítila unavená a nebylo tedy divu, že se jí asi po pěti minutách začaly klížit oči.
Než však stačila usnout, zaslechla zvuk otevírání dveří. Proto tedy otevřela oči a všimla si sestřičky, která jí kontrolovala kapačky.
„Ehm," dostala ze sebe, čímž na sebe upoutala její pozornost.
„Už jste se probrala," usmála se.
„Očividně," zamumlala, ale tak, aby to sestřička slyšela.
„Jak vám je?"
„Až na to, že mě všechno bolí, tak fajn."
„Dobrá, počkejte chvíli než dojdu pro Tsunade-sama."
„A kam bych asi v tomhle stavu šla," pomyslela si.

Nečekala ani pět minut, když do místnosti vešla Tsunade a za ní jako poslušný pejsek šla Shizune nesoucí Tonton.
„Takže už jsi vzhůru."
„Co to se všema sakra je? Copak jsou slepý?!"
„Ehm...jo," řekla.
„Jak ti je?"
„Říkejte mi papoušet!"
„Fajn....Jak dlouho jsem byla mimo?"
„Jenom tři dny."
„Jenom?"
„Očekávali jsme, že budeš v bezvědomí minimálně týden."
„Aha. A jak je vám?"
„Skvěle," usmála se Tsunade chápajíc kam tím míří.
„Sasori se činil, že," usmála se.
„To ano, měla jsi dobrého učitele."
„Jiného bych ani nechtěla. A co ostatní?"
„Všichni jsou v pořádku. Když Akatsuki zaútočili nestačili napáchat moc škod. Šli najisto k Narutovu bytu a moc lidí nepotkali."
„Kde jsou teď?"
„Jsou stále ve vesnici."
„Co s nimi bude?"
„To se ještě neví," pokrčila rameny.
„Čeká je smrt?"
„To rozhodne rada Kagů."
„K čemu rada?"
„Jsou to nukenini z Pěti velkých zemí a hlavních skrytých vesnic. Všichni z  nich kdysi spadali pod jednotlivé Kagy a tak se o osudu všech rozhodne hromadně."
„Chápu," sklopila hlavu, „jakou mají šanci?"
„Upřímně?"
„Ano."
„Moc velkou ne."
Chvíli bylo ticho.
„A nešlo by to udělat stejně jako u mě a Itachiho?"
„Co tím myslíš?"
„Udělat z nich shinobi Konohy."
„Kitou," řekla konejšivě a sedla si na židli, která byla vedle její postele.
„Je to příliš riskantní. Už jednou své vesnice zradili. Nemůžu riskovat, že se tak stane znovu."
„Ale Itachi..."
„Nezapomeň, že on to dostal rozkazem."
„Jistě. A když se jich sama zeptám?"
„Myslíš, že je přesvědčíš?"
„Zkusit to můžu," pokrčila rameny.
Tsunade přikývla a zavolala si jednoho z ANBU, aby zašel pro jejich "hosty".
Čekali asi deset minut než se dveře od pokoje znovu otevřeli a dovnitř vešli všichni členové, dnes již neexistující organizace, Akatsuki.
„Volala jste nás," chtěl vědět Pein.
„Jistěže."
„A z důvodu?"
„Někdo vás chtěl vidět," usmála se a hlavu otočila směrem ke Kitou.
Teprve teď zaznamenali to, že jsou v pokoji patřící Kitou a ta, že už je vzhůru.
„Kitou!" Ozvalo se radostně a už měla kolem krku zavěšeného Deidaru.
„Udusíš mě," řekla se smíchem.
„Promiň."
„A pak že se nechováš jako holka," nemohla si odpustit rýpnutí.
„Co´s to řekla ty jedna mrňavá..." Tomu se všichni zasmáli.
„Co jsi po nás tedy chtěla?"
„Jako vždy hned k věci, že Kakuzu," ušklíbla se a potom se otočila na Tsunade.
„Hokage-sama mohla byste nás nechat o samotě?"
„Ovšem," přikývla a spolus s Shizune odešla z pokoje.
......
„Jak ti tedy je?"
„Bylo i líp. Řekněte mi co bylo po...tamtom?"
Chvíli bylo ticho, jak každý přemýšlel jak to nejlépe podat. Slova se ujal Sasori.
„Nehledě na to, že tím jak ses zachovala jsi všechny vyděsila..."
„Jo měla jsi vidět Itachiho, najednou vypadal jak tělo bez duše" skočil mu do řeči Hidan.
„Ehm," odkašlal si přerušený.
„Sorry," ušklíbnul se.
„Když jsme se k tobě dostali vypadala´s, že jakákoliv pomoc je už zbytečná. Ta růžovka, jak se jenom jmenuje, jo, Sakura ti zkusila puls. Výraz, který nasadila byl-divnej. Nejdřív jako by byla naštvaná, ale potom se zatvářila radostně a všem řekla, že bys to mohla přežít."
Tomu se Kitou začala smát, ale po chvíli přestala, protože jí začal hodně pálit hrudník.
„Čemu se směješ?"(Kisame)
„Ani se nedivim, že byla chvíli naštvaná. Několikrát jsem si všimla, jaký hází na Itachiho pohledy. Ale teď zpátky k tématu. Můžeš pokračovat Sasori?"
„Fajn," zamyslel se na chvíli, ale než stihnul pokračovat zeptala se ho Kitou ještě na jednu věc.
„Co Madara?"
Všichni přítomní se na sebe podívali.
„A jéje," řekla, „vyklopte to! Hned!"
„Ten chakrový bodec, nebo co to bylo, zasáhl jak tebe i Madaru. Ten se však dokázal udržet při vědomí a téměř okamžitě zmizel."
Všichni očekávali její reakci, ale to co se stalo nikdo nečekal.
Uchiha se zatvářila jako bůh pomsty a v obličeji měla naštvaný, ale i potěšený výraz.
„To se dalo čekat," řekla nebezpečně tichým hlasem. Podívala se oknem ven a spíš pro sebe řekla:
„Příště se z toho jenom tak nedostaneš."
Chvíli bylo hrobové ticho, které přerušil až Kitouin povzdech ve kterém se zračilo vyčerpání a starosti.
„Tak-tohle máme za sebou, takže obraťme list. Chtěla jsem s vámi mluvit ještě o něčem."
„A to je?"
„Upřímně, nechci, aby vás popravili. Jste pro mě jako rodina a já nedovolím, abyste skončili o hlavu kratší."
„Sestřičko," řekl Deidara potichu, když se sedal na okraj její postele a bral jí za ruku.
„Jsme nukenini a nic jiného než smrt nás nečeká, ať chceš nebo ne."
„Mohli jste ale utéct-zachránit si tím život."
„Chtěli jsme tu počkat než se probereš."
„Ale tím jste si skoro doslova podepsali rozsudek smrti!"
„Kitou, málo kdy se stane, že by shinobi zemřel stářím."
„To je mi jasný Kakuzu, ale poprava je ta nejhorší možnost."
„Nic jiného se nedá dělat."
„Dá Hidane, ale nevím jak se vám to bude líbit."
„O co jde?"
„Mluvila jsem s Tsunade. Sice je to pro ní moc riskantní, nicméně já vám věřím, takže...Tsunade by nejspíš byla ochotna vás přijmout jako členy Konohagakure."
„Co?" Ozvalo se sborově.
„To měla být negativní póza?" Ušklíbla se.
„Kitou my-"
„Nemluvila jsem o tom, že byste byli Shinobi spadající pod Hokageho. Byli byste občané vesnice. Svobodní, očištění a s možností kdykoliv odejít a bylo by jenom na vás jestli byste začali znovu "psát vlastní zákony"." 
„Máte možnost se rozhodnout, ale jenom do té doby než se sejde rada. Potom už bude pozdě. Je to vaše volba, ale já bych byla ráda, kdybyste zůszali naživu ještě nějaký ten rok," pousmál se smutně.
„Můžete mi teď sehnat Itachiho?"
„On vlastně ještě neví, že jsi se probrala co," zasmál se jashinista.
„Posledních pár dní je jako kdyby nic nevnímal. Měla jsi ho vidět..."
„Jasně jasně! Chápu, ale teď alou pryč," zasmála se opatrně, aby si nevyvoala další nepříjemné pálení na hrudi a v zádech.

„Itachi," usmála se na nově příhozího, kterému následně věnovala vášnivý polibek.
„Tohle už mi nedělej," zavrčel a opřel se svým čelem o to její.
„Vypadáš hrozně," řekla mu místo odpovědi.
„Aspoň, že jsi upřímná. Nicméně ty taky nevypadáš nejlíp."
„To se dámám neříká."
„Já tu žádnou dámu nevidím," namítl a vysloužil si tím lehké plácnutí přes rameno.
„Jak ti je?"
„Kolikrát to budu muset ještě dneska opakovat," povzdychla si.
„Je mi fajn, až na to, že nemůžu moc zhluboka dýchat nebo se smát."
„Víc nic?"
„Příjde ti to jako málo?"
„Jenom jsem se zeptal," pousmál se.
Ještě delší dobu si povídali a sem tam se věnovali i jiné činosti ;-) než k nim do pokoje přišel Deidara s Hidanem.
„Jak jste se rozhodli?"
„My...."


„Kyoumaru! Yukimaru! Kde vězíte, za chvíli to začne," ozval se domem lehce rozčílený hlas.
„Už jdeme," ozvalo se dvojhlasně a potom byl slyšet následný dusot dvou párů nohou.
Po chvíli před jejich nedočkavou matkou stály dvě děti, chlapci, s černýma vlasama a očima. Po své matce nezdědili téměř nic, až na jemnější rysy.
„Promiň, ale vypadly nám dveře z patnů," začal se omlouvat Yukimaru.
„Eh?"
„To se mohlo stát každému," ozval se za ní hlas její drahé polovičky.
„Ještě je v tom podporuj. Tohle bylo naposled co jsem je nachala hlídat Kakashim. Je jim pět, ale jsou horší jak ten jednookej a brzo plešatej-"
„Mami!" Ozvalo se domem.
„No co," pokrčila jejich matka rameny.
„A ty se potom divíš po kom to maj," řekl si spíše pro sebe otec těch malých nezbedů.
„To měla být výtka?" Zablesklo se jí v očích.
„Možná," usmál se.
„A to jsi na ně před chvílí volala, že zdržují," ozval se za nimi pobavený hlas.
„Strýčkové," zvolala dvojčata a už se hrnula k nově příchozím.
„Abych ti nezabavila laky na nehty," ušklíbla se zlověstně.
„Nic jsem neřekl,"" bránil se hned a následně se všichni zasmáli.
„Tak co Kitou, plánujete dalšího sviště?"
„Blázníš," otočila se na blonďáka.
„Tyhle dva zatim bohatě stačej, ještě když s jejich výchovou "pomáháte" vy."
Všichni přítomní se zatvářili "lehce" dotčeně.
„Ale notak nii-chan," řekla smířlivě Kitou.
Nic.
„Deidaro!"
Pořád nic.
„Jak chceš," řekla a uraženě si založila ruce na prsou.
Společně dorazili před budovu Hokage, kde se pomalu začali schromažďovat ostatní obyvatelé Konohy.
Kisame a Kakuzu, jelikož byli nejvyšší, si dali Yukimara a Kyoumara na ramena, aby všechno bez problémů viděli.
Po chvíli se k nim připojil i Sasuke se Sakurou, Ino, Nejim, TenTen, Leem, Kibou a spol.
„Jak se všichni máte," zeptala se jich Kitou, která se přestala jistým spůsobem věnovat Itachimu. :-) Jejich děti právě zabavovali bývalí členové Akatsuki, tak proč nevyužít tu chvilku pro sebe.
„Skvěle," usmáli se a pohed jim padl na střechu Kage-budovy.
Tam právě měla svou řeč Tsunade a po chvíli předstoupil nový, šestý, Hokage vesnice ukryté v listí.
Všichni poslouchali jeho řeč a po chvíli se ozval jásot, který vyplašil všechna zvířata v okolí:
„Ať žije Rokudaime Hokage! Ať žije Uzumaki Naruto!"
Celý den se potom slavilo na počest nového vedení ve vesnici.
....
„Gratuluju Naruto," usmála se na něj pozdě večer Kitou a posunula si spícího Yukimara, kterého měla v náruči tak, aby mohl jednoho ze svých dobrých přátel obejmout.
„Díky," usmál se blonďáček svým typickým úsměvem.
„Dalo to práci, ale i ty jsi mi hodně pomohla s tréninkem."
„Nic co bych neudělala pro přítele," pokrčila rameny.
„Příští týden máš vlastně narozeniny, že?"
„Jo, 24," povzdechla si nad tím jak to rychle uteklo.
„Až pošleš ty dva rošťáky do akademie, nechceš se znovu zapojit jako ninja?"
„Naruto," podívala se na něj naštvaně, ale po chvíli nasadila mírný úsměv.
„V nejbližší době opravdu neplánuju začít znovu chodit na mise. Stačí že ti nechávám Itachiho."
„Dobře víš, že ten by nikdy na zadku neseděl."
„Až moc dobře," pousmála se.
„Uvedomte si, že stojím vedle vás," řekl Uchiha naoko dotčeně.
„Nicméně za nějaký čas půjdu ještě na jednu misi, která skončí buď mojí smrtí nebo mého nepřítele," řekla tiše a zadívala se na měsíc, který byl právě v úplňku.
„On tam stále je," položil jí Itachi ruku na rameno.
„Ano," kývla Kitou, „ale času máme zatím spoutu. Nesmíme zapomenout, že Madara počítá čas jinak. Neplánuje na měsíce nebo roky předem, ale na sedetiletí. Jednou ho někdo zastaví, i kdybychom už tady nebyli," řekla pevně do nočního ticha, které narušil  jenom vítr oznamující příchod bouře.


                                 The End'