.....
„Teď vám povím ještě něco navíc," začal profesor, ale pozornost všech žáků si tím nezískal.
„Je to již několik tisíc let zpět, co po našem světě chodili i jiní lidé než mudlové a kouzelníci. Byli to lidé spoléhající se převážně na sílu přírody: Vodu, Oheň, Vzduch a Zemi. Našli se však i tak mocní jedinci, co si podmanili i energii-formovanou jako Blesk. Kdyby tito lidé žili i dnes, byli by z nich daleko lepší mistři lektvarů než který kouzelník kdy byl. 
Těmto lidem se říkalo Alchymisté. 
Cílem každého alchymisty bylo vytvořit něco tak neuvěřitelného jako byl Kámen Mudrců, jenž měl dokázat nemožné a některým alchymistům prý dodával vysokou fyzickou zdatnost. 
Něktreré legendy praví, že to byli právě alchymisté, kdo pro kouzelníky vymyslel všechna živelná kouzla.
Avšak ani mír netrvá věčně a po čase se mezi alchymisty a kouzelníky vyskytli jisté neschody a menší boje, které časem přerostli ve válku.
Alchymisté byli starší a mocnejší "rasa" a pro kouzelníky to byli těžké časy.
Po období neustálých proher na straně kouzelníků se jich několik rozhodlo, že udělají něco co se téměř rovnalo sebevraždě. - Rozhodli se sebrat alchymistům jejich nejstřeženější tajemství- jejich kouzla.
Při dalším boji se vše obrátilo.
Alchymisté tento obrat nečekali a po boji jich zbylo pouze několik málo desítek.
Ti co přežili se stáhli do ústraní a už o nikom z nich nikdo nidky neslyšel.
Jediným do dnes známým alchymistou byl pan Nicolas Flamel, který před pár lety též zemřel. Proto platí alchymisté za již vyhynulou větev kouzelníků."
Ticho proťal zvonek ohlašující konec hodiny a budíček pro spící studenty.
Těm pár, co se podařilo neusnout koukali jako z jara, že jim profesor přednášel o něšem co nebylo v učebnicích.
Přeci jenom všude se mohli dočíst o válkách s trolly, skřety, ale s alchymisty? Kteří byli dokonce starší něž kouzelníci? To už je jiný kafe.
Mezi nespícími studenty se našla i jedna, která se ovšem netvářila udiveně nýbrž naštvaně.
„Pche! Takže vyhynulí? Jako nějakej dobytek? Co si o sobě ty zloději zlodějský myslej?!"
Sbalila si pomůcky a zamířila na další hodinu, kterou měla ve sklepení spolu se studenty Zmijozelské koleje.
„Nějaká nabručená ne Parkerová," ozval se jí za zády hlas jen co přišla před učebnu, kde už všichni čekali.
„Že se najednou staráš Malfoyi!"
„Sem se jenom zeptal," zatvářil se samolibě.
Celý tento rozhovor měl jen odvést její pozornost, aby si nevšimla jak jí jeden ze spolužáků Draca Malfoye nastavuje nohu o kterou měla následně zakopnout.
Nikdo však nečekal, že Susan(Parkerová) tu nohu překročí.
Potom se na dotyčného otočila s výrazem za který by se nestyděl ani jejich obáváný proferos lektvarů-Severus Snape.
„Jen pro informaci Goyle," řekla nebezpečně tichým hlasem, „pro příště se to snaž udělat míň nápadnejc, protože jak se zdá, dochází vám fantrazie."
S tím se k nim otočila zády a zamířila ke svým Nebelvírských spolužákům. Nicméně se nepostavila k nim a nezačala se s nimi bavit. Stoupla si kousek od nich a vytáhla jakousi knihu.
V podvědomí všech patřila Susan Parkerová za samotářku. Mluvila jen, když měla co říct a ve škole neměla jediného přítele.
To byl taky důvod, proč byla nejčastějším terčem vtipálků ze Zmijozelu.
Neměla nikoho, kdo by se jí doopravdy zastal.
Ale jak se zdálo-jí samotné to vůbec nevadilo. Patřila mezi nejlepší studenty na škole a lektvary jí šly sami od sebe aniž by se je jak koliv učila-což nejvíce štvalo její spolužačku Hermionu Grangerovou. Ta by to ovšem nikdy nepřiznala.
Nikdo nestihl nic dalšího říct, protože jejich profesor rozrazil dveře do učebny a uvolnil jim místo, aby mohli projít.
„Dovnitř," zavelel a stoupl si před katedru.
Susan se dostala do třídy jako poslední a k její nelibosti bylo v celé učebně místo jen vedle člověka, kterého bytostně nesnášela.
„Co chceš?"
„No tebe určitě ně," odfrkla si podrážděně a sedla si.
„Že sis sedla zrovna ke mě."
„Po ničem jiném jsem vživotě netoužila víc než být ve tvé přítomnsoti," řekla ironicky.
„Ber prostě jako fakt, že tohle bylo jediné volné místo."
„Jestli si chtějí slečna Parkerová a pan Malfoy něco sdělit ať to udělají po hodině," přerušil je Snape.
„Promiňte pane profesore," řekli a vztekle se na sebe podívali.
„Jelikož jsou za chvíli prázdniny, které většina z vás stráví nic neděláním nebo prováděním dětinskostí ve sněhu nemohu počítat s tím, že by kdokoliv z vás dneskdokázal uvařit slušný lektvar. Proto si zvolímě něco jednoduššího," ušklíbl se Snape a všem došlo, že jednoduššího myslí to, co si bude žádat jejich maximální pozornost.
„Dnes bude stačit, když mi připravíte Kostirost."
„CO?!" Pomysleli si "všichni", ale nikdo si nedovolil vydal jedinou hlásku.
„Tak na co čekáte?" Vybídl je Snape, sedl si za katedru, kde začal opravovat úkoly prvních ročníků.
Susan počkala až veškerá tlačenice o přísady, která u skříně nastala, přejde a teprve potom si šla pro ty své.
Podle ní patřil Kostirost mezi primitivní lektvary, ale proč to vysvětlovat ostatním.

   Po hodině, která se neobešla bez pár zničených kotlíků a nervového kolapsu Nevilla Longbottoma zamířila Susan do Velké síně na oběd.
Byl pátek a žádnou hodinu už ten den neměli.
Zítra měly nastat Vánoční prázdniny a většina studentů se chystala domů za svými rodinami.
Susan nebyla vyjímkou. Jakmile nastala možnost odjed z Bradavic využila příleřitosti a zmizela.
Tu školu nebrala jako jiní za svůj druhý domov. Byla tam, aby svému strýčkovi podávala pravidelné zprávy o pohybu kouzelníků a také proto, že jí přišla pozvánka ke studiu.
Ještě dnes se smíchem vzpomínala jak reagovali její bratranci, když viděli u nich v jídelně přistávat sovu.
Přesně ten den bylo Susan jedenáct a jen co jí přišel dopis z Bradavické školy čas a kouzel, konečně vyklopil strýček něco o jejím původu.
Věděla, že její matka zemřela, když jí byli tři. Moc si na  ní nepamatovala, ale vůně Jasmínu ji jí vždycky připoměla.
Tehdy se dozvěděla, že její otec byl narozdíl od její matky kouzelník.
Stále si detailně vzpomíná na pohoršené pohledy jejich bratranců, ale když z nich skoro udělala cedníky, nechali toho, a uznali, ačkoliv byl její otec tím čim byl, ona stále plně patří k nim do rodiny.
    Posadila se ke kraji stolu, avšak stále měla přehled, co se kde šustne. Nandala si jídlo a začala jíst.
Po chvíli před ním, k jejímu překvapení, přilétly dvě sovy. Jedna úplně černá a druhá druhá hnědá s černými konci křídel.
„Pošta? A v poledne?...Tu hnědou poznávám-strýček mi po ní posílá zprávy, ale ta černá...."
„Hej Parkerová, kdo ti píše?"
„Až moc dvědavej Thomasi, ne?! A jestli sis nestačil všimnout, tak jsem si ty dopisy ještě nepřečetla, takže nemám páru od koho jsou!"
„Ty vždycky vyjedeš jak akromantule, když jí někdo dloubne do víc jak jednoho oka."
„Hahaha! Děsně vtipný."
„Když to říkáš," zatvářil se jako největší king a dál se věnoval svému obědu.
Nejprve si vzala obálku od "své" sovy.

„Susan, dnes než se přesuneš zpět na hrad počkáš ještě na několik dalších osob.
                                                                             Uvidíme se večer.

„Sturčné, ale výstižně," zamumlala a mimoděk se usmála.
Starosti jí dělala ta černá sova a kdyby toho nebylo málo, přilétla k ní další, ale v té poznala jednu ze školních sov.
„Tomu říkám nálety."
„Dej si pohov Malfoyi!" Řekla chladně a dál si aristokrata nevšímala.
Natála se po dopisu od černé sovy a rozlomila pečeť, která držela obálku zavřenou. Nemohla si však nevšimnout velkého hada obtočeného kolem velkého písmene Z.
„Někdo ze zmijozelu? Ne, tohle není jejich pečeť."

„Dnes v osm večer u Chroptící chýše. Nedochvilnost neztrpím.
                                     Lord Voldemort."

„No jasně, tomu říkám vtip století," řekla nashlas pisklavým hlasem, který pro ni nebyl typický, čímž na sebe přilákala většinu pozornosti.
„CO JE!" Okřikla všechny a dál si jich nevšímala.
Stejná reakce přišla i od ostatních. Dál se zapojili do rozhovorů, které vedli před tím.
Natáhla se i pro poslední dopis na kterém zase nepřehlédla pečeť Bradavic.
„Tak tohle už je i na mě moc. Co se tu ksakru děje!"
V dopise bylo vesměs to samé co v tom od Voldemorta, akorát slušněji řečeno a jako odesílatel se jmenoval jako Albus Brumbál.
„Tyhle dva se sejít se na jednom místě?! Bez boje?! Nebo si mám hrát na sudího?!"....Řešit to teď nebudu. Do osmi mám času dost. Cesta do Prasinek mi zabere tak půl hodiny. Sbaleno mám ani ne za minutu-něco se kouzelníkům musí něchat-věděj jak si co nejvíc ulehčit práci," ušklíbla se a vstala od stolu ignorujíc pohledy všech ostatních, jestli jí nehrabe, že tam ty dopisy nechala.
Nikdo nevěděl, že to tak udělala naschvál čekajíc, kdo se ukáže jako největší zvědavec.
Zastavila se přede dveřmi do Velké síně, atk aby jí nebylo vidět.
Nečekala ani minutu, když se ozvala řacha jak z děla.
S tím se vrátila do síně jen tak tak zadržujíc smích, když viděla Goyla s ohořelým obočím a doutnající ofinou.
„Ups," řekla jen a to co zbylo z dopisů nechala zmizet.
S tím už se definitivně obrátila a zamířila do Nebelvírské věže-sbalit si několik věcí.
Potom zamířila na těch posledních pár hodin do knihovny a nenápadně se vetřela do oddělení s omezeným přístupem.
„Co všichni maj s tim, že má Pinceová oči všude?!" Pomyslela si nechápavě a vytáhla si knihu- Tajemné rituály Luny.
„To vypadá zajímavě," uznala, když dočetla první kapitolu.
Tolik se ponořila do četby, že úplně zapoměla na čas.
"Probrala" se teprve až když bylo za 10 půl osmé.
„Si ze mě děláš srandu, ne?! To nemůžu nikdy stihnout, obzvlásť když ještě musim do veže. Krucinál fagot!"
Sprintem vyběhla z knihovny a ani si nevšimla, že předmět svého zpoždění má stále v ruce.
„Tak moment!" Zarazila se.
„Proč já se tu dobrovolně potim, kvůli nějakej zamindrákovanejm páprdům?" S tím zpomalila do normální chůze.
„Ale uvědomila jsem si to brzo," zamumlala, když si všimla, že stojí před obrazem Buclaté dámy-vchodem do Nebelvírské věže.
„Animus," řekla heslo a vydala se po schodech k dívčím ložnicím.
Tam se převlékla ze svého hábitu do normálního oblečení a přes sebe přehodila jen cestovní plášť s hlubokou kápí. Kufr si změnšila a strčila do kapsy.
„Tempus," mávla hůlkou a vyčarovala si hodiny.
„Za pět tři čtvrtě-to jde. Ten plešoun nemůže nic namítatm, když dodržím akademickou čtvrt hodinku," ušklíbla se a vycházkovým krokem se vydala do Vstupní síně a následně přes pozemky rovnou do Prasinek.

„Sakra, kde je," vztekala se postava v černém plášti a kolem sebe kopu Smrtijedů.
„Ah, dlouho jsme se neviděli Tome," ozval se za vztekajícím Voldemortem čísi hlas.
„Brumbále," zasyčel vztekle.
„Přestaňte mi říkat Tome a co tu vůbec děláte?" S tím vytáhl svou hůlkou a zamířil jí na ředitele. Smrtijedi následovali pánova příkladu.
„Mám tu dnes s někým schůzku a jak se zdá nejsem jediný," řekl konverzačním tónem a desítky hůlkem, mířící mu na srdce nebo na hlavu, plně ignoroval.
Čekali tak asi deset minut než si všimli přicházející postavy.
„Jde směrem od Bradavic," podivil se jeden Smrtijed.
„Nevíte o tom něco Brumbále?!"
„Vůbec nic," řekl popravdě.
„Jdete pozdě," řekl místo pozdravu Temný pán.
„Taky přeji pěkný večer," řekla postava a všichni poznali, že se ejdná o dívku ne starší než 17 let.
„Podle zprávy, která mi byla doručena vás mám přepravit do sídla mého pána. Než tak ale udělám chci vědět důvod."
„Proč bych to zrovna tobě měl říkat?"
„Tak si tu zůstaňte-já mizim!"
„Jedná se o to," začal Brumbál, „ že se zde objevil veliký počet démonů a ve většině případů na něj nemají naše koizla účinek."
„Takže tim chcete říct, že po takové době se připlazíte pro pomoc," zasyčela vztekle až si všichni pomysleli, jestli ta holká nemá něco společného s jejich pánem.
„Potom co ste nás skoro vyhladili, vy červi zlodějský?!"
„Myslím, že tohle by stačilo."
„Vyjmečeně s vámi souhlasím Brumbále...Crucio!"
Seslal kledbu na "přepravce".
Postava se však ani nenamáhala uskakovat a nechala až se k ní kouzlo dostatečně přiblíží.
„Inanitas," zamumlala a zrušila tim kledbu ještě za letu.
„Jestli něco chcete-neměl byste na mě útočit, to za prvé....a za druhé, aby se tohle neopakovalo, můžete si s sebou vzít jenom čtyři smrtijedy."
„Odmítám."
„Brumbál tu je sám, tak bušte rád, že po vás nechci to samé," vyštěkla netrpělivě.
„Tohle zase bude minimálně hodinovej sprďan o tom, že nedokážu nikam přijít včas."
„Takže koho?!"
Voldemort se na chvíli zamyslel a poté řekl:
„Snape a Malfoyiovi!"
Jmenovaní předstoupili a poklekli před svého mistra.
„Ale pane, co já?"
„Ty Belatrix tu zůstaneš s ostatními a dohládneš na ně. Nic však nebudete podnikat-jestli se o něčem dozvím schytáte to všichni!"
......
„Tak už jdeme," zazněla naoko udiveně, skrývajíc bublající vztek, že jí za ruku bere Malfoy junior.
„Ten kdyby věděl koho bere za ruku tak se ještě tejden meje v desinfekci," ušklíbla se a s hlasitým PRÁSK, které se rozneslo do noci, se přemístili neznámo kam.

Objevili se na lesní mýtině celé obrostlé majestátními stromy. Všimla si, že se všichni chystají vytáhnout hůlky a tak je zarazila.
„Být vámi tak tem klacek ani nevytahuju."
„Proč?"
„Panství je hlídáno tvory, které přitahuje magie kouzelníků. Stačilo by pouhé Lumos a za pár minut by bylo po vás."
Natáhla před sebe ruku a kousek nad dlaní se jí objevila malá ohnivá koule, načež všechny zahalilo příjemné teplo.
„Pojďte za mnou, ale držte se pohromadě!" Přikázala a rozešla se, pro ně, neznámo kam.
Šli asi deset minut, když se vedle ní objevil Brumbál.
„Chcete něco?"
„Po pravdě madam, jak dlouho ještě půjdeme?"
„Snad vás nebolej nohy," uchcechtla se.
„To ne, ale vypadá to, že naši společníci ztrácejí trpělivost," kývl hlavou za sebe, kde kráčel poměrně hodně naštvaný Voldemort.
„Jeho problém. Chová se hůř jak malý dítě o Vánocích."
Potom začala všechny náležitě ignorovat a Voldemortovi nadávky šly jedním uchem tam a druhým ven.
Za dalších dvacet minut cesty se dostali na louku u které neviděli její druhý konec.
„Kde to jsme?"
„Trpělivost asi vážně není vaše silná stránka, co?"
Jako okdpověď jí přišel jenom jeden vzteklý pohled.
Z hluboka si povzdechla a řekla: „Musíme počkat až pro nás ze sídla nědo příjde. Ještě nikdy jste tam nebyli, takže nemůžete vidět hrad dvakrát větší než Bradavice, který stojí před námi."
V tu chvíli se za nimi objevila další postava.
„Jdete pozdě."
Všichni krom Susan leknutím nadskočili.
„Oh-Briane, dlouho jsme se neviděli. Jak se máš? Já jsem mám vzhledem k okolnostem poměrně dobře."
„Sarkazmus je můj obor."
„Říká kdo?"
„Já, ale to je teď jedno. Pojďme do hradu. Za chvíli výjde měsíc a noční strážci se tu začnou potulovat."
Přede všemi se najednou tyčil majestátní hrad z černého mramoru.
Susan a Brian nečekali až se ostatní vynadívají a rychlým krokem se vydali k hlavní bráně hradu.
Jako první se vzpamatoval Snape a vydal se za nimi. Ostatní následovali jeho příkladu.
Provedli je velkou spleticí chodeb až se konečně dostali do hlavního sálu osvětleného pochodněmi s modrým plamenem a uprostřed sálu byla vyvýšenina s dvěma mohutnými trůny jeden ze safíru a druhý ze smaragdu.
Susan zůstala stát spolu s ostatními, ale osoba, kterou nazvala Brianem se usadila na smaragdovém trůnu.
Sundal si kápi a všem se naskytl pohled na přibližně dvacetiletého muže s modrýma očima a světlýma vlasama(ne šedivýma!)