Deidara pospával ve svém pokoji, když zaslechl sotva slyšitelné zaklepání na dveře.
„Dále," řekl otráveně, aby dal své návštěvě jasně najevo, že na nikoho nemá náladu.
„Ahoj, jak ti je?"
„Jako kdyby mě přejel parní válec."
„Je mi fajn."
„Když už kecáš ostatním, tak u mě to prosím nedělej."
Přes jeho tvář se mihl stín poznání.
„Přestaň se mi laskavě hrabat v hlavě."
„Pokud si to nepřeješ, tak přestanu, ale když lžeš o svym zdravotním stavu, nedáváš mi jinou možnost.
Jinak přinesla jsem ti oběd."
„Díky, jak dlouho už tu vlastně jsem?"
Kitou se zamyslela.
„Mno....pod lékama jsem tě držela asi tři dny a teprve dneska jsi při vědomí, takže to jsou čtyři dny."
„Jestli se brzo nezačnu hejbat, tak zlenivim."
„Ještě si pár dní poležíš, ale na mise ještě tak dva týdny nepůjdeš."
„A co mám podle tebe do té doby dělat?"
„Já jsem neříkala, že ti zakazuju tréninky, ale mise."
„Prosim tebe a kdo z nich by si tady se mnou zatrénoval?"
„A já jsem vosk?"
„Copak nemáš žádné mise?"
„Teď mám něco jako dovolenou, když jsem přitáhla ten pečetící svitek od Orochimara."
„Tak proč bys tu svojí dovolenou trávila se mnou."
„Oba se nudíme," pokrčila rameny
„A teď už koukej jíst," pomohla mu se posadit a záda mu podepřela polštářem.
Deidara však nezačal jíst a tvářil se jako u božího umučení.
„Co se děje? Nemám ti donést něco jiného?"
„Ne o to...o to nejde."
„Tak o co?"
„Můžeš odejít?"
„Deidaro, protože jsi to nechtěl tak ti nečtu myšlenky, ale pomalu mi nedáváš na vybranou. Vyklop to už!"
„No když..."
„No?"
„Já..."
„Co?"
„Já nedokážu jíst hůlkama levou rukou."
„OMJ proč jsi to neřekl hned?"
Blonďák se na ní jenom udiveně podíval.
Sedla si na kraj jeho postele, vzala hůlky, co byly položené vedle talíře a nabrala na ně trochu jídla.
„Řekni á!" Zasmála se.
„Ani mě nehne, přece se nenechám krmit!"
„Ale no tak, přece si něco tak dobrého nenecháš ujít," začala mu kroužit kouskem ještě horkého, voňavého masa před nosem.
Ještě chvíli protestoval, ale na konec ustoupil a za chvíli byl talíř prázdný do posledního drobečku :-)
„Vidíš, že to šlo."
„Nechal jsem se krmit jako malé dítě."
„Bez urážky, ale občas se tak vážně chováš."
Zvedla se a odnášela prázdný talíř. Zastavila se mezi dveřmi a otočila se na Deidaru.
„Za chvíli jsem zpátky, abych se ti na ta zranění podívala."

„Jak mu je," chtěli vědět ostatní, kteří právě v jídelně dojídali svůj oběd.
„Očividně čím dál líp, když už má sílu držkovat. Jo a Hidane, potom tě tu čeká nádobí!"
„Už zase? Vždyť jsi přece říkala, že..."
„Říkala jsem, že to skočí až se Deidara úplně postaví na nohy. Teď si ještě pár dní budeš odpykávat svůj trest za to, že jsi před tím nechtěl vypadnout z ošetřovny a kvůli tobě jsem si potom musela od Kakuza vyslechnout hodinovou přednášku o ničení všeho kolem mě!"
„Narážíš na tu zeď? Dobře ti tak, nemělas na mě bej tak surová."
„To tys jí zničil."
„Tys mě praštila."
„Ty jsi provokoval."
„MŮŽETE TOHO OBA DVA NECHAT!" Ruply už Kakuzovy nervy.
Sice zmlkli, ale dál po sobě házeli vražedné pohledy.
„No nic, já teď jdu pro pár obvazů, abych mohla Deidarovi převázat rány."
Mezi dveřmi ještě zaslechla jak si Hidan mumlá.
„Tohle ti dá Jashin-sama pěkně sežrat !"
Kitou na čele naběhla nebezpečně vypadající žilka a znovu se na nesmrtelného obořila:
„Já ti dám, že mi to dá Jashin-sama sežrat!!! Aby se mu ode mě náhodou nedostala expresní zpráva o tom, že jsi už několikrát řek Ježiši Kriste!"
Otočila se na podpatku a uraženě vyšla z jídelny.
„Jsem zpátky," usmála se na opět klimbajícího blonďáka.
„Sem si nevšim," odvětil ironicky.
„Nejdřív se ti podíván na to rameno."
.....
„Bála jsem se, aby se tam nedostala infekce, ale dobře se to hojí," usmála se  pro sebe.
Převázala mu rameno novým obvazem.
„A teď se ti kouknu na tu nohu."
Odhrnula z Deidary deku a naprosto ignorovala fakt, že je před ní jenom v trenkách. Bohužel si to ale uvědomil Deidara a lehce zčervenal. Jenomže potom, co mu musela nohavici posunout o trochu víc, už mohl v klidu konkurovat zralému rajčeti.
„Co je, snad se přede mnou nestydíš," ušklíbla se.
„Já? Co tě napadá!"
„Stačí se podívat jak se červenáš, i když k tomu nemáš důvod. Nemáš nic co bych nikdy neviděla."
Blondáček se na ní jenom nevěřícně podíval, ale než stihl něco říct, Kitou ho přerušila.
„Ta noha bude brzo v pořádku. Zítra už můžeš vylíst z postele, ale na žádný výlety to ještě nebude."
„A to rameno?"
„Uvidíš, kdy tě přestane bolet. Ale garantuju ti, že mě neoblbneš, takže začneš zase trénovat, až tě to doopravdy přestane úplně bolet."
„Je horší jak nějaká semetrika."
„Asi ho zabiju!....Ne to nesmim je na marodce!....Ale i tak-zabiju ho pomalu a bolestivě za tu semetriku!"....Ne to ne, zase bysme se začali hádat!"....Prostě budu dělat jako že nic, nesmim dát najevo, že něco vim!"
Falešně se na Deidaru usmála a potom s tím, aby se ještě prospal a snažil se co nejdřív uzravit, protože s výjimáním Bijuu  se čeká jenom na něj, opustila pokoj.

Šla právě do obýváku, když si všimla, že v kuchyni je hora nádobí.
„Jen počkej Hidane, budeš litovat, žes mě kdy potkal nebo se opovážil naštvat."
Nasadila milý úsměv a vešla do obýváku. Všichni si o něčem povídali a Hidan při tom ještě leštil svojí kosu.
„Ještě budeš prosit, abys mohl tady všude gruntovat,aby sis mě udobřil" pomyslela si a div jí na hlavě nenarostly rohy.
„Hidane," usmála se na něj.
„A jéje, tenhle úsměv znamená katastrofu," pomysleli si všichni.
Oslovený jenom na sucho polkl.
„Copak?"
„Umyl jsi už to nádobí?"
„J-jasně že jo."
Kitou k němu pomalým krokem přistoupila a vytrhla mu jeho kosu z ruky.
„Zabavuje se do té doby než budeš mít nějakou misi nebo než si to rozmyslim."
„Za co?"
Naklonila se k němu a ve tváři měla výraz boha pomsty.
„Pamatuj si jedno, Hidane. Snesu cokoliv, užvaněnce, egocentriky, megalomany, namachrovaný pablby, ale to jediný co nesnesu jsou lháři!"
Spolu s jeho kosou v ruce opustila místnost a snažila se přijít na to, kam má tu kosu schovat, aby jí Hidan nenašel.
„Peinova kancelář!"

Uběhlo několik dní a Deidara se plně zotavil. Hidan pořád neměl svojí milovanou kosu a div se před Kitou neplazil po kolenou, aby mu jí vrátila.
„Na!"
„Myslíš to vážně?" Rozzářily se Hidanovi oči, když mu ji Kitou vracela.
„Samozřejmě jinak bych jí ani nevytahovala."
„Co tak  najednou?"
„Za dvě hodiny vyrážíš na misi."
„Jak ses to dozvěděla?"
„Zeptala jsem se Kakuza, chytrolíne. Nebo máš snad jiného týmového partnera?"
„To ne."
„Ale připrav se, že ti budu dejchat na krk."
„Proč zase?"
„Protože jdu s váma. Půjdete chytat dvouocasou a všude se ví, že Akatsuki chodí po dvojicích. Třetího nikdo čekat nebude. A stejně mám potom ještě něco na práci."
„A co?"
„To tě nemusí vůbec zajímat."
Otočila se k němu zády a šla hledat Itachiho s Kisamem.
Nakonec je našla v jeskyni jak spolu bojují.
„Co potřebuješ," zeptal se Itachi.
„Za pár dní vyrážíme do Země Země, Vody, Blesku a Vzduchu, kde navštívíte feudální pány a Kage."
„A proč ne Země Ohně?"
„Tam půjdu sama, protože potom půjdete pátrat po tomhle," hodila Itachimu jakýsi svitek, kde bylo napsáno co mají hledat a jakou to má cenovou hodnotu.
„Za hodinu vyrážím s Hidanem a Kakuzem hledat Dvouocasou, takže se sejdeme na hranicích Země Ohně a Blesku."
„Počkej ještě," zastavil jí Itachi.
„Copak?"
Pomalu přešel k ní a palcem opsal konturu jejích dolních rtů.
„Dávej na sebe pozor. Dvouocasá je prý v boji víc než dobrá."
„Já jsem vždycky opatrná," stoupla si na špičky a políbila ho.
„Hlavně buďte na hranicích včas" a odešla se přichystat na misi.
„Itachi," ozval se Kisame.
„Co?"
„Neuteklo mi něco?"
„Nic o čem bych věděl a teď pokračujem."