Firemní přitažlivost (druhý díl)
Yusuke nejdřív jen ohromeně zíral na Noniova záda s nechápavým výrazem až teprve, když se na něj Nobu zase otočila zasedl ke svému stolu se stále stejně tajemným úsměvem na rtech Yusuke konečně promluvil.
„Ve dne v noci?“
„Ano“
„Jak jako ve dne v noci?!“
„Tak jak to říkám. Není něčemu z toho co říkám dost dobře rozumět? Jestli s tím máš problém můžu ti to klidně říct ještě jednou.“
„To je dobrý já tomu rozuměl dost dobře. Ale je to prostě blbost!“
Nobu jen překvapeně a tázavě pozvedl obočí a čekal až bude Yusuke pokračovat. Yuseke si uvědomil, že to asi přehnal, přece jenom je to prezident společnosti.
„Omlouvám se. Nechtěl jsem být nezdvořilý ale…“
„Ale???“
„Ale je to prostě nemožné. Já bydlím přes půlku města. Kdybyste mi zavolal uprostřed noci, že něco potřebujete trvalo by mi asi tak dvě hodiny než by jsem se sem dostal.“
„Tak to je opravdu problém.“
No konečně mu došla nesmyslnost jeho požadavku pomyslel si Yusuku a narovnal se s vítězoslavným pohledem.
„Nýbrž, já to tak prostě potřebuji, takže je tu jenom jedno řešení.“
Cože co to zase mele? Jak jenom jedno řešení? Co si zase vymyslel. To bude zase nějaká unikátní myšlenka.
„Jaké řešení, mohu-li se zeptat?“
„Ale jistě. Velice rád ti to vysvětlím. Je to naprosto jednoduché. Budeš se muset přestěhovat.“
Co?!? To je jako to jeho úžasné řešení. Mu asi nedochází, že každém není tak zazobanej aby si mohl dovolit se jen tak ze dne na den přestěhovat. Navíc si to ani nemůžu dovolit. Moje škola je jedna z nejlepších v Tokiu a taky zároveň z nejdražších a ten byt co jsem si pronajal jsem našel jenom náhodou, když jeden kluk co akorát končil se bavil se Švejka kámošem, že dostal supr práci a že k tomu dostal i byt takže bude moct konečně vypadnout z toho zapadákova a jen tak mimochodem se zmínil, že to ale mělo jednu velkou výhodu. A to velice nízký nájem. A i přesto, že je tam ten nájem tak nízký mám co dělat abych to utáhl. Přece jenom platit si sám cele školné, nájem, jídlo, knihy a sem tam i nějaké to oblečení aby nevypadal jak socka. No to ať se probere na to prostě nemám. Navíc je tohle snad nejluxusnější oblast, takže samozřejmě i pěkně drahá. Na nájem byť i toho nejmenšího bytu na jeden měsíc by musel vydělávat nejmíň tři měsíce.
„Promiňte pane ale opravdu to nejde.“
„Tak za prvé, dohodli jsme se snad, že si budem tykat a za druhé, vždy všechno jde.“
„Ne nejde. Dělám vysokou, skolné, nájem, knihy, jídlo a oblečení, prostě úplně všechno si platím sám. Takže si opravdu nemůžu dovolit se přestěhovat!“
„Ty si všechno platíš sám?! A co tvoji rodiče? To ti ani trošku nepomáhají?“
„To těžko táta zmizel, když mi bylo pět let a máma mi před pěti lety umřela.“
Tak tohle Nonia opravdu zarazilo. Netušil, že ten kluk je na všechno úplně sám. Každopádně to alespoň trochu poslouží jeho záměru a zároveň to Yusukemu dost pomůže. Je to jasné udělá to!
„Ach tak. To je mi líto. To jsem opravdu netušil. Za těchto okolností ale v tom případě nemám jinou možnost.“
No tak teď je to v prdeli. Když už jsem si začínal myslet, že se na mě usmálo štěstí, že si trochu polepšim tak se to takhle posere. Když mu nebudu moct být kdykoli po ruce, tak mě určitě vykopne.
Přesto si Yusuke opovážil ještě trochu doufat. Třeba přece jenom trochu poleví ze svých požadavků nebo mi třeba dá jinou práci.
„Jakou?“
„To je jasné. Nastěhuješ se ke mě. Takže mi budeš kdykoli potřebovat po ruce a budeš to mít i blíž do školy, což by ti mohlo vyhovovat. Nájemné po tobě samozřejmě požadovat nebudu.“
„K vám teda k tobě? To jako myslíš sem???“
„Samozřejmě. Jak sis jistě všiml mám pro sebe upravená tři patra a je tam spousta prázdných nevyužitých pokojů. Takže si to tam budeš moci zařídit jak se ti bude chtít. V poslední patře je bazén a tělocvična takže když budeš mít volno můžeš tam odpočívat nebo si jen tak jít zacvičit. Budeš mít k dispozici vše co tam je.“
„Co?! Přece se k tobě nemůžu jen tak nastěhovat. Nejsem žádnej příživník!“
„Samozřejmě, že nejsi. To jsem ani v nejmenším nemyslel. Bude to všechno v rámci naší pracovní smlouvy. To si nikdy neslyšel o pracovních místech i s prostory k bydlení? Tak tohle je stejné jenom ten byt budeš mít uvnitř toho mého. Nechám okamžitě sepsat pracovní smlouvu kde bude uvedené, že v rámci tvého pracovního místa ti náleží byt a strava. Takže dokud budeš pracovat pro mě tak tu můžeš bydlet. Souhlasíš?“
„No abych pravdu řekl, tak nevím. Připadá mi to všechno trochu narychlo a taky trochu divně.“
„Tak si to rozmysli. Máš na to čas do zítřka. Teď už můžeš jít dneska už nebudu nic potřebovat. Ostatně taky už si sám potřebuji trochu odpočinout. Abych nezapomněl tvůj plat 6x takový než teď. Samozřejmě je to jen pro začátek, pokud se osvědčíš a budeš dobře pracovat tak se tvůj plat může ještě mnoho násobně zvýšit.“
A s tím se Nobu otočil a šel k výtahu. Než se ale dveře zavřeli tak se Nobu znovu zahleděl Yusukemu upřeně do očí.
„Rozmysli si to dobře. Je dost dobře možné, že lepší nabídku už nikdy ve svém životě nedostaneš.“
Usmál se na něj a vyjel do svého bytu.
Po té co Nobu odešel, zůstal Yusuke stát jako přimražený. Asi po deseti minutách se otočil a s hlavou plnou vířících myšlenek odešel.
---//---
Tak a je to. Buď to vyjde nebo ne. To už nechám na tobě Yusuke. Doufám, že se rozhodneš správně. Protože jestli ne, tak přísahám, že udělám cokoli abych tě mohl mít.
Jak mě to vůbec všechno napadlo. Nikdy jsem nejednal takhle impulzivně a navíc všem takhle na očích. Co když si začnou něco domýšlet. Tak ať, stejně mi to může být jedno. Je to můj život a s ním si můžu dělat co chci. A zrovna teď ho chci sdílet s tebou a to za jakoukoli cenu.
---//---
Jediné na co Yusuke myslel na cestě domů byl Noboův návrh. Kdyby to přijal tak by se tím vyřešili všechny jeho problémy. Nemusel by se nikdy bát, že nebude mít na nájem, nebo, že si nebude moct koupit nějaké pořádné jídlo a ne jíst pořád jenom rýžové koule. Bydlení a stravu by měl zdarma a ten plat!!! Mohl by bez problémů platit školné, koupit si kdykoli cokoli by chtěl a ještě by mu určitě i zbylo. Bylo by to prostě všechno dokonalé. Ale jak sám moc dobře ví, nic dokonalého nikdy nevydrží moc dlouho. A navíc si není jistý tím, že vlastně bydlel s mužem a ještě k tomu s tímhle mužem. Něco na něm mu pořád přitahovalo jeho pohled. Musel na něj pořád myslet. Nedokázal si ho vyhnat z hlavy. A to je ten problém. Jako by nestačilo, že na něj pořád myslí ani neví proč ještě by s ním měl bydlet. To byla myšlenka, která Yusukeho děsila a zároveň nějakým záhadným a zároveň hrůzostrašným způsobem přitahovala.
Když konečně přišel domů, šel si ihned dělat věci do školy, které poslední týden zanedbával. Jenže byl tu jeden problém, nedokázal se na nic soustředit pořád musel myslet na ten návrh. Radši to vzdal a šel si udělat něco k jídlu. No moc na výběr toho teda nemá. Se zoufalým pohledem do ledničky si pomyslel, že kdyby ten návrh přijal tak tohle by se mu už nestalo. Bydlel by v krásném luxusním bytě s určitě stále plnou lednicí.
„Dobře!!! Jdu do toho!!! Ať už se stane cokoli alespoň chvíle v luxusu za to stojí!“
Zavřel ledničku a šel spát s myšlenkou na výborné jídlo. Vlastně to byla ta jediná věc která ho opravdu donutila ten návrh přijmout. Jelikož to bylo už hodně dlouho co si dal nějaké opravdu výborné jídlo a hlavně maso.
---//---
Druhý den, Noniova kancelář
Nobu jako každé ráno sedí ve své kanceláří a prochází všechny zprávy ze všech oddělení za předešlý den, když v tom někdo prudce rozrazí dveře. Nobu překvapeně zvedne hlavu od papírů a s rozzlobeným pohledem se zahledí ke dveřím. Jakmile pozná příchozího na tváři se mu rozlije příjemný úsměv a přejde i ten jeho náhlý nevychovaný vpád.
„Dobré ráno Yusuke“
„Dobře“
„Dobře?“
„Jo dobře. Beru to.“
„Tak to mě tedy opravdu těší. Rozhodl jsi se správně. Nastěhovat se můžeš okamžitě.“
Zvedl se zpoza svého stolu, vzal něco z šuplíku a přešel k Yusukemu.
„Tady máš klíče. Je tam samozřejmě i čipový klíč od mého soukromého výtahu. Odteď ho budeš moci používat jak budeš chtít.“
Yusuke si váhavě vzal klíče z noniovi nastavené dlaně ale hned se zarazil něco mu tam nesedělo. Byl na nich čipový klíč, jak mu Nobu řekl ale bylo tam ještě nějaké dálkové ovládání na nějaké dveře a ještě jeden klíč, který vypadal jako klíč od auta. Což ho zarazilo nejvíce.
„Řidičák jak jsem již zjistil z tvého životopisu máš, takže nebude problém když po tobě budu potřebovat abys sem tam pro něco zajel. Proto tam máš také klíčky od auta a dálkové ovládání od vrat mé soukromé garáže. Auto samozřejmě můžeš využívat jak chceš. Budeš s ním jezdit samozřejmě i do školy.“
„Auto? To přece nejde to už je moc!“
„Ale naopak, je takhle nutné jelikož cesta, ze školy by ti trvala metrem příliš dlouho. A jak už jsem řekl budu, že potřebovat mít stále po ruce takže si nemůžu dovolit na tebe čekat než přijedeš metrem.“
„Ale..“
„Buď tak hodný a už nic nenamítej. Je to prostě jenom pracovní pomůcka. Potřebuji abys byl mobilní. Někdy možná budu potřebovat abys mě někam odvezl nebo pro mě třeba přijel.“
To už měl Yusuke ale opravdu slzy v očích. Tohle je jako sen. Dostal pracovní místo jako pravá ruka prezidenta společnosti, může bydlet v luxusním bytě,může si tam dělat co chce a nikdo mu nebude nic vyčítat, bude moct sníst jídla kolik bude chtít a teď ještě ke všemu dostal auto.
„Děkuji.“
Tak tohle Nobu opravdu nečekal. Předpokládal údiv, překvapení,vděk ale v žádném případě nečekal slzy.
„N-Není za co.“
Yusuke se hned vzpamatoval, několikrát zamrkal a slzy zmizely. Teď už teda jenom přestěhovat si svoje věci.
„Nejdřív ti tedy ukážu kde budeš bydlet. Pojď za mnou.“
Yusuke si schoval klíče do kapsy a následoval Nobua do výtahu, který ho doveze do jeho nového domova.
Jakmile se otevřely dveře výtahu, který ho vyvezl jen o patro výš do bytu kde bude teď trávit každý den svého života, se Yusukemu rozšířily oči úžasem bylo tam vše tak úžasné. Tak nádherný byt ještě v životě neviděl. Nobu vystoupil a šel směrem ke schodišti, které vedlo do dalšího patra, kde už byly ložnice. V tom si ale všiml, že Yusuke za ním nejde. Otočil se a čekal až k němu dojde.
„Děje se něco?“
„N-ne n-nic. Všechno je v pohodě.“
„Dobře. To jsem rád. Už jsem si myslel, že chceš utéct.“
„Nechci.“
„Fajn. Tak jdeme.“
„Sice jsem nevěděl jestli mou nabídku přijmeš ale přesto jsem ti nechal už pokoje zařídit. Samozřejmě to můžeš jakkoli změnit, tak aby ti to více vyhovovalo. Přece jenom neznám tvůj vkus ani co máš rád, takže jsem ho prostě vybavil podle sebe.“
„Hm“
Jasný nečekal jsi, že to vezmu ale už jsi všechno zařídil. To ti tak žeru. Sis byl určitě dost jistej, že to vemu. Kdo by to taky nebral. Snad jen úplnej idiot. To jsem zvědavej jak to bude vypadat.
Hned jakmile ale Nobu otevřel dveře jeho ložnice zůstal stát na prahu pokoje a s úžasem a otevřenou pusou zíral dovnitř.
„No vypadá to, že je u tebe celkem běžné mít stále otevřenou pusu. Už si celkem začínám zvykat. Půjdeš taky dál, nebo tam budeš jenom stát a zírat?“
„Nemám ve zvyku mít stále otevřenou pusu ale v posledních dvou dnech se dostávám až příliš často do překvapivých situací, kde to prostě jinak nejde.“
„Opravdu? No mě zatím, žádná situace nepřipadá nijak zvlášť překvapivá. Každopádně každý vnímá věci po svém. Tak půjdeš tedy konečně dovnitř?“
Yusuke se konečne odlepil z místa a šel si prohlížet svůj nový pokoj. Hned jak vešel dovnitř, tak si uvědomil, že pokoj je mnohem větší než mu připadal ode dveří. Teď si všiml, že to je vlastně ložnice spojená s obývákem. Po pravé straně byla obrovská postel, že by se na ni pohodlně vyspalo pět lidí. U nohou postele byl stolek na kterém byla mini věž a za ní velké skříně na oblečení. Jediné na co pomyslel při pohledu na tu skříň bylo, že mu bude trvat hodně dlouho než se mu podaří tu skříň naplnit, jestli vůbec se mu to podaří. Na opačné straně byla nádherná kožená pohovka a dvě křesla. Před ní byla snad ta největší televize jakou kdy viděl a domácí kino. Tak tohle je vážně sen. Po stranách televize byly stojany které přetékali různými filmy. Když přešel blíž a začal si prohlížet jejich názvy došlo mu, že to jsou samé nejnovější filmy, které si přál vidět ale nemohl protože doma DVD přehrávač neměl. To byl pro něj moc velký luxus, který si on dovolit nemohl. Byly tam i starší filmy ale jenom ty dobré vlastně mezi těmi tituly nenašel žádný propadák. Prostě jen to nejlepší. Byly tam ještě různé skříňky doplňky a dekorace, těch si ale Yusuke moc nevšímal. Prostě nebylo proč protože tohle je dokonalej pokoj.
„Tak doufám, že se ti to líbí. Abych pravdu řekl dalo mi to docela zabrat než jsem vymyslel jak to tady všechno vybavit a rozestavět. Támhle ty dveře vedle postele ti vedou do koupelny.“
To že je to jediná koupelna a tedy společná mu jaksi ale už opoměl zdělit. Nikdy totiž nepočítal s tím, že si sem někoho nastěhuje tak se ani neobtěžoval zařídit tady víc koupelen. Vlastně jejich pokoje rozdělovala právě tato koupelna.
„A ty dveře tady vedle televize tak ty ti vedou do pracovny. Je tam zařízená knihovna pracovní stůl, počítač, tiskárna no prostě úplně všechno. Nechal sem ti tam nějaké police na knihy volné aby sis tam mohl dokupovat knihy podle svého vkusu.“
„Děkuji, je to perfektní.“
„Díky bohu. Celkem sem se bál, že se ti to nebude moc líbit. Dobře dál už si to když tak projdi sám já musím na chvíli do kanceláře. Dnes máš ještě volno aby sis mohl přestěhovat věci a tak. Jo a nahoře je jak už jsem ti jednou říkal bazén, tělocvična no a ještě zimní zahrada. Je to takový můj koutek když potřebuji vypnout, být sám a trochu s odpočinout. Tím samozřejmě neříká, že tam nesmíš nebo abys tam nechodil. Od teď je to tvůj domov stejně jako můj takže si tady můžeš dělat co chceš a kde chceš. Tak zatím ahoj, teď už vážně musím jít.“
Jakmile Nobu odešel, první místo, které šel Yusuke prozkoumat byla kuchyně a lednička. Přiřítil se tam jak velká voda. Jakmile otevřel ledničku zahleděl se dovnitř téměř s posvátnou úctou. Vyndal z ní džus a nějaký puding a s blaženým úsměvem na rtech si šel sednout. Prásknul sebou na pohovku která byla uprostřed místnosti a začal mlsat ten nejsladší puding jaký kdy jedl. Ani si nevšiml, že se dveře od bytu na chvíli ještě otevřely.
Nobu tam stál ve dveřích a sledoval svého nového spolubydlícího jak se žene k ledničce něco si bere a zase si jde sednout. Jenom se usmál potichu zavřel dveře, odešel a nechal Yusukeho samotného.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím se mi to docela líbí i když tam vlastně ještě pořád k ničemu nedošlo. Už bys sem ale mohla dát to slíbené pokráčko nebo alespoň tu jednorázovku. Stále čekám a ono pořád nic. Tak si pospěš, ať to čekání třeba i nevzdám.:-)
co dál???
(xXx, 6. 8. 2009 22:18)