Holubice s lebkou
21. 3. 2013
Bylo zimní ráno a hoch jménem Alexandr sedaje před teráriem s jeho nejoblíbenějším zvířectvem přemýšlel. Nedělal to rád, ale naplňovalo ho to. Při této tiché činnosti vedl monolog:
Co je to štěstí?
Nevím.
Jak by mi bylo, kdybych neseděl doma u okna s tou otravnou samotou.
Krásně?
Nevím.
Jsem si jistý, že to chci to změnt?
Ne.
A proč?
Nevím.
Tyto řeči vedl víc než často. Deprese si zaznamenával čárkami černé barvy na malý utržek z neúspěšné písemky, kterou psal před čtrnácti dny. Papírek už teď byl černý jak smuteční prapor, ale záznamy hodinu po hodině přibývaly.
Chlapec moc přátel neměl, jelikož byl stydlivý a k nikomu neměl důvěru. Vyjímka však potvrzuje pravidlo. Zrovna tou byli Zuzka, Juraj a Falco. Každý z této trojky měl své přednosti. Zuzana, přezdívaná malá Žužu, neměla z ničeho strach a charakter se dá popsat jen slovy: vůdčí, nerozumná a všehoschopná, kolikrát i umíněná. Opakem byl Falco, expert přes vzdělání. Uměl snad všechno, jen nikdy nedokázal prosadit svůj názor. Mluvil šesti jazyky, mezi které patřily, mimo angličtiny, němčiny a češtiny, i francouzština, latina a švédština. Falí pocházel z malého rakouzského městečka jménem Retzbach, ležící pár metrů od česko-rakouzských hranic. Výsoký, obětavý vlastenec Jura ruského původu, mnohokrát pomohl svým kamarádům. Byl z bohaté rodiny, ale namyšlenost se mu obloukem vyhýbala. Miloval focení aktů a přírody.
Kvartet Saša, Žužu, Falí a Jura měl zábavy hodné jejich zvráceným zálibám. Celý den si dokázali povídat o různě nechutných věcech. Některé své touhy praktikovali, tudíž se bavili i o svých zážitcích, kterých nebylo zrovna málo.
Žužu vypadala jako nevinná dívka, co sexuální život teprve začne. Je až neskutečné, co dokáže jemně zelenkavý svetřík bez výstřihu, šedé džínsy a hnědé rozpustěné vlasy vlající ve větru jasného zasněženého rána, udělat za mylný dojem. Naopak, ta dívka stojící bos v závěji měla ráda bolest. Proto její záda byla zjizvená a ruce plné krvavých a mokvajících ran, jenž připomínají poslední blood-games. To je fotografická soutež uzavřené skupiny lidí, kteří jsou vybaveni ostrými předměty sloužící ke způsobení bolesti a proříznutí kůže. Červené rány si fotograf vyfotí a zhodnotí, kdo vyhrál. Výherce bývá za odměnu buď zbičován, nebo zprzněn. Po večerech se prohlížela v obrovském zrcadle a obdivovala své malé, avšak vyvynuté tělo se spoustou následků po ukojení touhy vyžadující zranění. Měla se ráda, ale tu bolest milovala.
Když si tyto osoby sdělovali svoje kolikrát dosti podivné zážitky, cítili se všechni jak v sedmém nebi. Což o to, každý máme mouchy, tak ať si každý dělá, co chce. Ale co je moc, to je příliž. Dostali totiž zajímavý nápad, jak si spestřit jejich podivný život. Na začátku týdne se rozhodli pro první společné stravení víkendu.
Tak se tedy v pátek všichni sešli v opuštěném komplexu dvou budov na okraji ostravské průmyslové zóny. Odtud se vydali do centra města, kde byl Jurajovo volný byt. Tento blonďatý chlapec narozen v Čechách, již bydlel sám. Jeho rodiče žili v Rusku a posílali mu každý měsíc tučné obnosy peněz, z čehož vyplývá, že si mohl dovolit téměř cokoli. Když konečně došli na místo, sedli si do obývacího pokoje na tmavě modrou pohovku s dvěma polštáři. Před ní byl skleněný, ale bytelný stolek, na kterém ležel zapalovač a balíček ještě nerozbalených žiletek. Na stěně visely fotky rodičů a známích, dokonce i tří kamarádů, nyní sedících a koukajících na sebe. Zhuba za 15 minut, kdy se střídaly tupé výrazy a komentáře na jejich podobizny, se odebrali do malé černě vymalované místnustky s červeným stropem a rozložitelným koženým křeslem bílé barvy. Všichni se posadili a mlčky na sebe koukali. Najednou se Saša zvedl a zatáhl rolety. Jura přinesl krabici se vším možným. Nejprve bychom se měli napít, prohlásil Falco a otevřel lahev Absinthu o objemu jednoho litru. Po pár locích ho podal Žužu. Když nápoj dokoloval, Zuzana si sundala tmavé džínsy a rozepla rudou košili tak, že se její černé krajkované spodní prádlo nemohlo schovat. Chlapci seděli a s údivem pozorovali, jak to ta holka vzala hopem. Jenže ti tři zbabělci se stále s výrazem hodným k nakopnutí koukali na její tělo, jakoby zamrzli. Dívka se rozhodla, že si je tedy svlékne sama. Zbavila hochy teměř všech věcí, ale první koho začala jemně líbat byl Falí. Položila si ho na rozložené křeslo a sedla si na jeho klín. On zkušeně po slepu rozepnul svršek. Když se mu to během pár okamžiků podařilo, naskytl se mu překrásný a nezapomenutelný pohled. Mezitím Saša a Juraj odešli neznámo kam. Oba si to náramně užívali. Vyzkoušeli spoustu poloh a pak došlo na to, na co se tak těšili. Přivázal si Žužu ke křesílku a malým bičíkem ji švihal pozádech, hrudi a břiše. Následovalo svázání ňader provazem k sobě a připnutí kolíčků na už tak dost citlivé bradavky, poté opět uchopil malý bičík a pokračoval v linčování. Libílo se mu to sténání a jí se libila ta bolest a ponížení. Než dorazili Saša s Jurajem, přišlo na řadu ještě spoustu dalších praktik. Za oknem seděl pták podobný holubovi.
V průběhu aktu dorazili zpět Saša a Jura. Druhý zmíněný ihned popadl foťák a začal běhat kolem klečící Zuzky a kolem k linčování vybaveného Falca. Alexandr se tiše postavil k dívce a začal ji jemně líbat na krku, pomalu se ústy dostával ke kolíčkům. Ty sundal a jeho rty pokračovaly v útoku na vztyčené bradavky. V tom ucítil štiplavou bolest na zadku. Falí zvedl pravé obočí a vyzívavým pohledem dal najevo, že těd je řada na společné užívání si ve třech. Juraj stále fotil. Bavily ho ty detaily genitálií a výrazy v oblčejích. Křivky těl byly pro něj něco jako jahodové mufiny, které miloval. Udělal si obrázek všeho. Každy pohyb, každá změna, každá poloha ho bavila a bylo už úplně jedno, zda-li to bylo na koně, nebo doublepenetration. Všichni tři hoši si užívali Zuzčin slastný křik. Ona si libovala v dotykách a v bolestivých placnutích, místo úderu už nebylo rozhodující.
Když to skončilo, všichni se nazí přesunuli do vedlejší místnosti, kde byla postel typu letiště a s pocitem uspokojení usnuli. Juraj ten den ještě vyvolal fotky a rozvěsil je po pokoji s bílým křeslem. Chvilku si prohlížel svá díla a pak šel také spát.
Celé kvarteto se v sobotu probudilo asi kolem druhé odpoledne. Po snídani šli obdivovat nafocené snímky. Vytvořila se zajímavá dvouhodinová diskuse na téma, jak se to všechno povedlo a že by nebylo od věci si to dopřát znova. Ale nakonec si přiznali svoji nasycenost a na čase bylo se naobědvat. Po Hawai pizze se vydali na nákup alkoholu k vietnamcovi dole ve vchodě, kde koupili pár lahví vodek a nějakého sladkého moku. V momentě kdy Juraj otevřel dveře, napadlo Žužu, že by se mohli večer projít do starého průmyslového komplexu. „Bude to skvělé dobrodružství!“ dodala. Starý aréal je situován jihovýchodně od centra. Nemělo to moc velký ohlas, ale nakonec se v sedm s ohledem na ještě nevypité zásoby pití vyšlo.
Je kolem osmé hodiny večer a skupince se naskýtá pohled na zasněžené vysoké pece, pozůstatky výroby železa, a zbytky težebních věží. Jediná část zóny, která je vidět je ta osvícená veřejným osvětlením. Je klid. Přelézají zábradlí a jdou neosvícou častí, přítom bezstarostně popíjejí tekutý kabát a debatují o světovém míru.
„Kdyby se Amerika do ničeho nemíchala, tak by se ten konflikt na blízkém východě sám vyřešil.“
„Ale to není pravda Juro! Nebejt Ameriky, tak tam umírají spousty lidí každej den.“
„Co ty o tom můžeš vědět, vzdyť se o to vůbec nezajímáš, jsi holka.“
„Je zábavné vás poslouchat. Viď Sašo?“
„Jo je“ bojácně odpověděl Falímu.
Všichni ztichly a následovalo nezvyklé ticho, jenž bylo narušováno pouze zvláštním klepaním něčeho kovového. Zastavili se a Juraj zasvítil baterkou na stranu odkud se to ozývalo. „Hele to asi nebude tak blízko, aby jsi pomocí pouhé baterky zjistil, co to v té tmě je.“ Jura dal na Falcovo komentář a posvítil zpět na cestu, kde se něco mihlo. Saša se nadechl, ale Falco byl rychlejší a povídá: „Vím co chceš říct, ale neboj byla to jen kočka.“ Přišlo nesmělé poděkovaní tříhlasým kánonem. Rozhodli se pokračovat, ale každým krokem se hlasitost podivného zvuku exponenciálně zvyšovala. Po pár metrech se skupina zastavila. Stáli před ostrou zatáčkou. Když bylo klepání slyšet poprvé, zdálo se, že zdroj je stovky metrů daleko. Ale teď? Teď jakoby byl přímo před nimi. Opět byla tasena baterka. Světlo odhalilo skryté kouty bývalého vstupu do důlní šachty. To bouchání bylo jen uražená samo se pohybující trubka ze zábradlí. „Dobrý, to se může pohybovat i pomocí střídavého magnetického pole.“ „Ještě že tě máme Falco“ řekla Zuzka se špetkou ironie. Najednou zvuk ustal. Zábradlí se ani nehlo. „Jak vysvětlíš tohle Falco a vůbec kde je Saša?!“ vykřikla. Baterka zhasla a trojici pohltily zmatek a panika. Křik a pištění pronikalo tmou. Začalo sněžit, ale bílý sních, který aspoň trochu prosvětloval oblast, mizel. Po chvíli už nebylo znát, že je zima. „Co to má být? Kluci pusťte mě!“ „My tě nedržíme!“ Následoval neskutečný jekot. Juraj vytáhl nůž a šel za křikem. Když byl přímo u Zuzky, strhl z ní něco napůl chlupatého a slizkého. Neváhal a z toho něčeho začal dělat cedník. Ve chvilce ho amok přešel. „Už je to v cajku“ řekl klidným hlasem, jenže na něco šlápl. Jakoby to byla něčí noha. Otočil se a stál přímo před Sašou. „Ahoj, kde jsi byl? A nevyrostl jsi nějak?“ Alexandr mlčel. „Tak mluv! Kam jsi zmizel?“ Když v ten moment dostal ránu. Žuzu se ani nehla a Falco jakbysmet.
„Co to dělaš!“ zakřičel Juraj. Ale Saša jen odpověděl.
Ve službách démona moci
sníh se barví do barvy noci
cesty zpátky nehledejte
životy své mi odevzdejte!
„Co to říkáš? Zblaznil ses? Víš jak jsem se o tebe bála? Máš aspoň tušení?“
Nemám soucit, neznám lítost
hanebná jsem temnot bytost
světlo drazí nespatříte
na tento svět nepatříte
„Neměli bychom zmizet?“ Potichu zašeptal Falí Jurovi do ucha. „Jo. Žužu zhrhej!!“ zakřičel Jura a upaloval nemaje tušení kam, ale zbylí dva členové skupiny ho bezhlavě následovali. Oči démona zrudly a ztratili se ve tmě. Po nekonečných metrech běhu se trojice zastavila. „Vidíš ho někde?“ „Falí, jak ho mám asi vidět, když je všude kolem tma?“ odsekla dívka. „Tady jsem.“ řekl a zasmál se. Nastalo hrobové ticho zakončené zvukem, jenž byl podobný zařinčení při tasení meče, nebo katany. Nestvor chytl Juraje pod krkem, zvedl a natlačil ho na zeď. Chlapci nohama projela ostrá bolest. Byl namáčknut na rezavé tyče. Cítil jak mu z obou lýtek teče teplá krev. Nic neříkal, jen tiše trpěl. „Zemřeš, víš o tom? Jak se cí..“ Žužu praštila přízrak po hlavě lahví do půlky plné jahodového Polara. Ten hocha pustil a padl k zemi. Jurovi tyče způsobily otevřené zlomeniny. Nohy byly do pravého úhlu v oblasti mezi koleny a kotníkem. Než se rozkoukali, stvůra byla zase aktivní. Zdvihl ze země zahnutou dýku i chlapce a pomalu ji vsunula do Jurajovo zad, zatočila zápěstím. Nožik doslova promíchal chlapci žebra. Tentokrát to neudržel, začal křičet. „Neřvi“ zašeptal mu do ucha, které následně uřízl drápem. Drobná dívenka to nevydržela, vzala Jurovo nůž, který mu vypadl, když ho netvor poprvé chytl za krk, a bodla mu ho do oka. „Áh! Zabilas mi zábavu!“ zařvala zrůda. Falco omdlel a padl do černého sněhu přípomínající spíše popel. Démon v afektu popadl Zuzanu za čelist a dlouze se ji podíval do zelených očí.
„Jsi hezká a statečná, jenže když já si něco umanu, musím to prostě mít. Pokud tě budu chtít zabít, umučit či znásilnit, tak to udělám.“
„A co když tě zabiju?“ zasípala.
„Ty? Mě? Dovol abych se zasmál, mě nemůžeš připravit o život. Já žádný nemám. Jsem už mrtvý a to se nezmění.“
„Co teď se mnou bude?“
„Zemřeš, ale ne hned“ řekl a pustil dívku.
Tmou prolétla Zuzčina ironická poznámka: „Ó, jsi tak milosrdný.“
V momentě, když byla slečinka ve vzduchu, všimla si, že za zády démona je sud. Ihned po dopadu na zem se k barelu rozeběhla a zvrhla ho. Pán temnoty se pousmál a hodil po děvčeti rouru o průměru 75 cm a dlouhou asi metr. Naštěstí se vyhla, ale po dopadu kovového předmětu přeskočila jiskra. Následovalo vzplanutí, byl to benzin. Konečně si mohla stvůru prohlédnout. Vypadala jako panenka v růžových šatičkách. S holubičkou na kloboučku.
„Jsi proradná, zabiješ přítele jeho vlastním nožem, dalšího kamaráda upálíš a teď připravíš o svobodu i sama sebe. Jsi šílenec a zasloužíš si smrt!“
„Ty jsi mi soudcem a já jsem ti vrahem! Upálím jen tebe. Teď Falco!“
Falco, jenž se po vzplanutí probral, odstrčil osobu přímo do ohně. Barva plamene se měnila dle toho, o jaké frekvenci křičela. Zelená, modrá, fialová a další. Panenka stále stála v líhni plamenů. Po chvilce padla na kolena, uchopila do ruky dýku a utnula hlavu přihlížející kryse. „Nemůžu zemřít, pamatuješ? Ale vy jste mrtví, uvěznili jste svoje vlastní duše v žáláři podsvětí. Nyní fyzicky žijete, ale až se vaše cesta skříží s řekou Styx, utopíte se. Oba! Morituri te salutant.“ Jen to dořekl, plamen zmizel a začalo svítat. Všechno kolem vypadalo jako v létě. Slunce odhalilo, co se to vlastně stalo. Pohled na Juraje byl zdrcující a v místě, kde hořelo, byla osoba se spáleným obličejem. Šaty však byly nedotčené. „To jsou věci Alexandra!“ vyjekla. „Zuzko. Pohřbíme je, ať odpočívají v pokoji. Pak zmizíme.“. Vykopali tedy dva hroby. První patřil Alexandru Zengromovi a druhý Juraji Nikolajeviči Drolovi. Jména vyryli nožem do cihel, které použili jako náhrobní kameny.
Jakmile přešli hranici průmyslové zóny, stěny budov se začali řítit k zemi za hlasitého smíchu. Podobný chychot slyšeli právě tu noc. Ze zvýřeného prachu vzlétla k nebi jedna bílá holubice. Holubice s černou lebkou.