Historie štol po konec roku 1944
Poloha a hornina
Na začátek bychom si mohli povědět něco málo o poloze a podloží. V tomto ohledu si Němci nevybrali úplně nejlépe. Poloha byla sice vybrána dobře – na ukrytém místě v severovýchodním svahu kopce Záruba ( obrázek 1 ) . Z tohoto místa by se také dobře dalo napojit na silnici I/43 Brno – Svitavy. Další výhodou byla blízkost vodovodu a potoku, na kterém byla postavená malá nádrž. Tento potok byl sice již tehdy mírně znečištěný činností zdejších továren, ale to se mělo změnit stavbou koksové čističky. Hornina ale byla špatná – skládá se ze střídajících se vrstev měkkého kamene a jílovité hlíny ( obrázek 2 ) ( používal se jen do základů, o čemž svědčí i malé lůmky nad některými domy na ulici Pod Zárubou ). Tento faktor dokonce mohl vést k zastavení stavby.
Stavba, zařízení staveniště
Dodnes nevíme, kdo štoly razil. Dle mého názoru to mohla být firma Funke & Co z Frankfurtu, která stavěla nejen vlečku do továrny, ale i spoustu dalších věcí. Vytyčeny byly v roce 1943 a stavba začala v roce 1944. Na louce u kopce si postavili dřevěnou budovu kanceláří ( obrázek 3 ) ( měl zde kancelář i jistý pan Fišer z Velkého Meziříčí ). Kde byli ubytování dělníci, to nevíme ( možná kanceláře nebyly jediným domkem, ale stával zde i tábor pro dělníky, možné je i ubytování v některém z táborů místních zbrojařských firem ). Nucené nasazení nemáme potvrzeno. Zadavatelem byl nejpravděpodobněji závod Waffenwerke V Gurein, protože řešil přesunutí vodovodu k lesnímu úřadu. Podle v roce 2005 vydané knihy k výročí železničních tratí Brno - Tišnov a Tišnov – Žďár nad Sázavou bylo při ražbě podzemních prostor Zbrojovky v kopci Záruba používáno stavebních drážek. Na koleje jsme zatím nenarazili, ale ty byly pravděpodobně demontován po zastavení ražby. V prostoru mezi vstupy C a D jsme objevili dvě patky, které byly pravděpodobně pro kompresory ( stlačený vzduch se používal ve vrtačkách ). Skála se trhala důlní trhavinou, která se skladovala ve skládku, který je asi 200 metrů vzdálený od vstupu G ( skládá se z 5,15 m dlouhé přístupové chodbičky a místnosti o rozměrech 3,35 x 5,3 m ) ( obrázek 4 ) . Dnes je zazděn. Rozbušky se skladovaly zvlášť v malém výklenku o 100 m dále. ( obrázek 5 ) Ražba nebyla zrovna nejlepší metodou, protože rozrušovala i tak málo pevnou skálu a to vedlo k častému padání kusů kamenů. Vstup A se dokonce zavalil úplně. ( obrázek 6 ) Navíc staveniště nebylo nijak zabezpečeno – žádný plot, žádné zabezpečení vstupů.
Popis podzemí
Podzemní mělo po dokončení dle naší teorie tvořit:
6 příčných štol s vlastními vstupy- B, C, D, E, F, G
1 podélná štola s vlastním vstupem – A
1 podélná štola bez vlastního vstupu. ( obrázek 7 )
Štola A teoreticky měla být páteřní a její vstup hlavní, protože naproti ní stojí pilíř nedokončeného silničního mostu. ( obrázek 8 ) Dnes je zde postavena lávka pro pěší. Podle vzpomínek pamětníků byly chodby C, D, E propojeny. Ve štole B je vidět na obou stranách stopy rozrážky. ( obrázek 9 ) To měla být po dokončení štola A. Propojení nejspíše neprokážeme, protože všechny tři vstupy jsou zasypány. Podle továrních novin – Říjnového cíle nebyla štola G dokončena.
Určení
Dnes nevíme, na co štoly sloužily. Jsou dvě varianty:
-
Podzemní továrna
-
Protiletecký kryt pro zaměstnance firem Klöckner Flugmotorenbau a Waffenwerke V Gurein
První variantu podporuje na jistém německém diskuzním fóru zveřejněný seznam krycích jmen :
Z důvodu nebezpečí náletů začala v roce 1943 v rámci tajného projektu Axinit zahájena ražba štol v severním svahu kopce Záruba. O tomto projektu víme z jistého německého diskuzního fóra :
Dobrý den,
zde jsou první dvě stránky ze seznamu krycích jmen . Tato kopie není jedním z mnoha seznamů kolujících po internetu, ale jeden z původních února 1945.Toto je kopie ( první z dvaceti ), které byly zaslány k Albertu Speerovi. Ode dneška sem občas přidám další části. Je toho 34 stránek v ne příliš dobré kvalitě, a tak a tak si trochu musím hrát v programu s funkcí rozpoznávání znaků:
cituji :
- 1 -
Abecední rejstřík seznamu čísel, objekty jsou řazeny podle jmen ( z 10.11.1944 )
Krycí jméno objektu číslo:
Axinit Gurein ( Kuřim ) 5062 ( číselný kód ) .
Z tabulky uveřejněné na německé wikipedii vyplývá, že nově ražená díla se označovala podle nerostů. O jiných za války vybudovaných podzemních chodbách nevíme, to nás vedlo k označení štol za podzemní továrnu. Další věcí je dokument ve kterém se píše že 25. 8. 44 byl v 11.03 h v kuřimských podnicích vyhlášen letecký poplach a zaměstnanci Klöckner Flugmotorenbau a Waffenwerke V Gurein se běželi schovat do okolních lesů, v nichž byly umístěny protiletecké zákopy ( možná jsou myšleny kryty ). Současně byly na příkaz Ing. Luchta z Jägerstab ( Jägerstab zajišťoval na území říše budování důležitých pro vedení války, zejména leteckého charakteru, a její přemisťování do podzemních prostor ) zastaveny práce na ražbě štol ležících v bezprostřední blízkosti Klöckner Flugmotorenbau a stavaři se běželi schovat.
Pro druhou variantu jsou dokumenty o převedení pozemků v kopci Záruba pro výstavbu LS-Stollen a dokument o nákladech stavebních opatření ZPO závod V-Kuřim. Je zde uvedena i cena 17,1555.000,- K. Můžeme si vybrat – buďto věřit první nebo druhé variantě. Docela možné je i že označení za protiletecké štoly bylo jen krycí nebo, že byl plán zrušen a nahrazen tajným projektem Topas v Rájci-Jestřebí. Ten nebyl dobudován z důvodu špatného podloží, které bylo horší než v Kuřimi.
A pro obě varianty dohromady je část článku o osvobození od Františka Zabloudila :
Do pozdních letních dnů roku 1940 žila Kuřim, klidné městečko na Tišnovsku, spokojeným a celkem cizí mocí nerušeným životem. Nebylo ani bídy ani nadbytku. Ale v té době se přihnala pohroma v podobě zbrojařského průmyslu. Nastal nedobrovolný výkup rozsáhlých a nejúrodnějších zemědělských ploch pro účely zbrojařské. Držitele a majitele roli mezi Kuřimí a Lipůvkou zachvátila hrůza. Co si počnou bez 700 mír pozemků? Nepomohly protesty ani intervence, nic. Motorové pluhy, ohromné traktory, mohutné bagry, transportéry, dusadla, elevátory, lokomotivy, auta spustily své, pro nás ničivé dílo na nejvyšší obrátky. Zajely do brambořišť, řepných polí, očekávané sklizně, jejíž dobývání a svážení nestačilo chvatu motorů. A během zimy při 30° mrazu, za pomoci vagonů soli rostly betonové haly, až se dech tajil. A než se rok s rokem sešel, zbrojovka jela. Přinesla domácím práci v místě, bývalým uživatelům půdy však stesk, žal a nedostatek. Začala v Kuřimi nouze. A rok co rok zabíral podnik větší a větší. Přijela po zničení svých hamburských závodů firma Klöckner s výrobou leteckých motrorů, otrávila vodu Kuřimky, nečistotou celý kraj, ve dne v noci trvajícím a nesnesitelným řvaním zkoušených motorů.
Přinesla s sebou hrůzu před nálety. Byl to nebezpečný soused v kraji. A vskutku: 25. srpna 1944 to přišlo. Za 9 minut byl Klöckner a s nm část pronajaté Zbrojovky vyřízen.
Mnoho mrtvých, ještě víc raněných, hrůza a zkáza, hodna Zolových románů, včetně útěku osazenstva do vzdálenosti desítek kliometrů.
Po náletu jemuž v ten den předcházela zkáza letecké továrny v Líšni a poboření Židenic a Juliánova, zabezpečovala se zbrojní výroba vrtáním rozsáhlé spleti podzemních chodeb – štol – v přilehlých kopcích, zejména v Zárubě. Byly určeny jednak co úkyryty při následujících náletech jednak co úkryty důležitých zařízení průmyslových. V té době směřovala i výroba do podzemí. Štoly vzbuzovaly hrůzu a přes to, že vstup do nich při leteckém poplachu byl na zvláštní průkazky, vyhýbal se jim, kdo mohl...
Možná jsme ale od pravdy ještě hodně daleko.