11. srpna 2011
Dneska jsem zase přistoupila na další kravinu, ach jo, proč já se nikdy nepoučím? Proč vždycky dělám takový kraviny, proč mám smůlu? Co dělám špatně, co se děje? Sakra, vo co de?! Je mi hrozně... Moc hrozně, připadám si jako hadr, nejhorší je, že nevím, co s tím dělat. Teď už se můžu jenom modlit. Škoda. Nejsem věřící. Neumím žádnou modlitbu. A myslím, že tentokrát nepomůže ani "andělíčku můj strážníčku". Sakra, sakra, sakra, taková blbost. Teď se to všechno zkazí a bude to v háji. Bude toho na mě moc a já se zhroutím. Kruci, kruci. Tohle jsem nechtěla, ale stalo se. Jenomže co teď s tím? Já nevím. Bože, i když tvrdím, že neexistuješ, protože bys nikdy nedopustil spoustu zvěrstev, který se na tomhle světě dějou, dnes tě prosím, stůj při mě. Stůj při mě, abych všechno zvládla, abych se nezhroutila, aby bylo všechno v pohodě, aby to všechno dobře dopadlo, ať se prostě všechno výborný, skvělý nebo aspoň dobrý. Bože dej, ať to všechno zvládnu. Ať se nezblázním v autoškole, ať ty závěrečky dám hned napoprvé, ať to s tou administrativní prácí dopadne hladce, bez problémů, dobře, ať ta druhá práce není žádnej podvod a ani nic komplikovaného, ať si užiju dovolenou, ať je to doma dobrý, ať nám to s medvídkem klape, prosíííííííííííím. Prosím, moc prosím, nedopusť, aby se všechno zhroutilo. Nechci už být zase na dně. Jednou už jsem tam byla a je to šílený, nikdy už nechci myslet na to, co jsem kdysi chtěla udělat a nakonec neudělala. Do teď se za to stydím. Do teď se stydím za spoustu věcí, i za ty, který nedělám já, ale ostatní okolo mne. Proč je to všechno tak strašně složité? Ne, není to složité, vše je jednoduché, jenom lidé si svět komplikují... Asi mezi ně patřím také. Proč? Já nechci, chci se mít dobře. To bych musela žít na samotě, někde jako vlk samotář. Ale to já nechci, nechci být sama, nesnáším samotu, samota mě ničí. Nesnáším bezmocnost, nesnáším, když se dějou špatný věci, chci, aby všechno bylo dobrý. Bože, ať je všechno dobrý! Prosím... Stejně mě nevyslyšíš. Už jako malá jsem tě tolikrát prosila, kolik nocí jsem proplakala a nic. Už jako malá jsem přestala věřit, že existuješ. Včera večer jsem pochybovala, že existuješ. Kdybys totiž existoval, tak by se neděly ty špatný věci. Všem by bylo dobře, lidi by byli dobrý a všechno by bylo fajn. Ale nic není fajn, lidi nejsou dobrý a všechno je špatně... Všechno ne, existuje totiž láska, ale láska je křehká květinka a stačí jedno špatné slovo, jedna hloupá chyba a můžu zhynout. Já ale chci, aby moje láska kvetla věčně. Jenomže jsem tak nemožná, že pořád dělám nějaké hloupé chyby, jako třeba dnes a předevčírem a bojím se, že svou lásku ztratím. Nechci, já ho miluju a miluju a miluju. Nemohla bych bez něj žít, ale bojím se. Mám strach. Bojím se úplně všeho. Bojím se zítřejšího dne, příštího týdne a dál budoucnosti. Budoucnost je nejistá... a já z ní mám strach. Nesnáším, když nevím, do čeho jdu a když jsem bezmocná. Srach, bezmoc a láska.