život bez zábran - ze soukromí světových legend Allan Hall 1998
Michael Jackson –
Hudební excentrik
Michael Jackson se stal hvězdou na úkor svého „normálního“ dětství, takže jakmile coby dospělý dosáhl celosvětové slávy, začal svoje ohromné jmění utrácet v řadě kuriózních pokusů o polapení té časti života, o niž jako chlapec přišel.
Michael Jackson, tento chameleon pop-music, muž i chlapec zároveň, se vzpírá všem pokusům o to, jak definovat, označkovat či zaškatulkovat jeho nesporný talent i jeho samého. Kvůli svému zbožňujícímu publiku změnil vlastní image víckrát, než si kdo může pamatovat. Začal jako dětská hvězda skupiny Jackson Five, s širokým nosem a afroúčesem, a už tehdy na sebe díky nepopiratelnému talentu strhával většinu pozornosti. Dnes, s tváří upravenou plastickými chirurgy a s vlasy rovně splývajícími v účesu, jaký nosí školačky, zůstává jedním ze špičkových světových zpěváků, který je vždy připraven nahrát další nádherné album nebo vyrazit na nové světové turné za svými věrnými fanoušky. Kým však ve skutečnosti je? Pravdivou odpověď na tuto otázku se možná nikdy nedozvíme, s výjimkou toho, co si o sobě sám přeje prozradit.
Co známe, je jeho fenomenální úspěch. Je nejlépe placeným představitelem zábavního průmyslu na světě, s ročním příjmem pohybujícím se zhruba mezi stem a sto třiceti miliony dolarů, což závisí na tom, jestli právě pořádá turné nebo ne. Má podíly v asi třech stech společností, mezi něž patří lázeňská zařízení i obchody s potravinami, a vlastní autorská práva většiny písní Beatles. Malé děti miluje natolik, že jsou – s výjimkou několika blízkých přátel – jedinými lidmi, jimž je dovoleno proniknout do jeho soukromého království, do kalifornského ranče nazvaného Neverland, kde se vozí na jeho lunaparkových atrakcích, sledují filmy v soukromých kinosálech a vychutnávají si pobyt v kouzelné říši, v níž se nesetkají s žádnými špatnostmi dospělých, jež by je mohly trápit.
MICHAEL ZVANÝ WACKO JACKO
Už dávno se ví, že Jacko byl citlivé dítě, které mělo s dospíváním problémy. On sám tvrdí, že jeho současné „dětství“ mu vynahrazuje období, jež předtím nikdy nezažil. Avšak teprve v osmdesátých letech se zpěvák přezdívaný „Wacko Jacko“, tedy cosi jako „potrhlá opička“, vymkl všem běžným hvězdným měřítkům a zamířil až kamsi do stratosféry. Svět poněkud bláznivé hvězdy miluje a v Jacksonovi ji našel. Michael si prý před časem chtěl koupit kosti Johna Merricka, ošklivě zdeformovaného „sloního muže“ z viktoriánského období. Spal v přetlakové kyslíkové komoře ve snaze nalézt věčný život. V Disney Worldu chodil v přestrojení, aby si mohl vychutnat atrakce, které ho vzrušovaly, a na veřejnosti nosil kyslíkovou masku, aby dýchal čerstvý vzduch. Veřejnost však nevěděla to, že Wacko Jacko byl manipulován celou armádou velmi chytrých tvůrců jeho image. V roce 1989 bulvární list The Sun vše shrnul v titulku Why Frank Got Sacko For Putting The Wacko in Jacko!, tedy velmi volně přeloženo: „Proč Frank dostal padáka za to, že z opičky udělal cvoka!“
Článek oznamoval, že zpěvák propustil svého manažera Franka Dilea, muže s věčným doutníkem v ústech, který z Jacksona obratně vysochal bytost kdesi na pomezí mezi cirkusovým klaunem a hudebním polobohem. Dileo však zapomněl na jedno zlaté pravidlo, že totiž muž, jehož vytrvale nazýval „klukem“, je ve skutečnosti jeho šéf, což se také nakonec projevilo. Jackson si totiž uvědomil, že jeho podivínský image už zašel příliš daleko. Dileo svoje propuštění komentoval slovy: „Byl to naprostý šok a ošklivé překvapení. Michael zničehonic zavolal a řekl, že mám vyhazov. Pak zavěsil.“
Dileo vymyslel videoklip Thriller, který vešel do dějin díky tomu, že se ve světě prodal rekordní čtyřicetimilionový náklad. Dileo se podílel také na tvorbě alba BAD a na doprovodném turné, s nímž Jackson putoval osmnáct měsíců po celé zeměkouli. Tentýž manažer měl prsty i ve zveřejnění Jacksonova snímku v kyslíkové komoře spolu s doprovodnou historkou o tom, že zpěvák prahne po nesmrtelnosti. Uzavření Disneylandu v Kalifornii, aby si ho Michael mohl užívat o samotě, bylo rovněž jeho dílo. Vytvořil dokonce mýtus, že Michael se zamiloval do Elizabeth Taylorové! Žádná historka se mu nezdála příliš přehnaná, žádná příležitost k fotografování nebyla natolik bizarní, aby se nedala vyladit na vlnovou délku Jacksonovy slávy. Díky jeho velkorysým plánům Michael setrvával na předních stránkách časopisů a novin.
Porušil však zásadu, na niž si Jackson potrpí, a tou je diskrétnost. Michael Jackson je člověk posedlý tajnostmi. Dokonce i malé děti navštěvující Neverland musejí odpřísáhnout, že neprozradí zdejší tajemství. Dileo překročil stanovenou mez, když pronesl následující slova: „Je to hodný kluk, ale je trochu zvláštní. Cítím se jako jeho ochránce, možná až příliš. Ale jeho podivné stravovací návyky mi působí starosti. Ten kluk nejí nic než ovoce, ořechy a zeleninu dušenou v páře, k tomu žádné červené maso, dokonce ani kuře nebo ryby. Nepije nic než čerstvé ovocné šťávy a čistou lahvovou vodu. Užívá obrovské dávky vitaminů – viděl jsem ho brát i padesát tablet za jediný den. To všechno je součástí jeho programu dlouhověkosti. Navíc si povídá a hraje se svou smrtící tarantulí, s kobrou královskou, s hroznýšem královským a se škorpionem. Přitom ho doprovází jeho ochočený šimpanz Bubbles. Je to absurdní, ale on toho šimpanze obléká do podobného oblečení, v jakém chodí sám. Zachází s ním jako s člověkem.“
Michael, který si takhle podvedený nepřipadal od incidentu, při němž mu při natáčení televizní reklamy na jevišti firmy Pepsi spadly na hlavu reflektory a popálily ho, svého manažera konečně propustil.
Ne že by všechno, co Dileo říkal, bylo naprosté fantazírování. Jackson je nepochybně zvláštní stvoření. Na ranči Neverland, pojmenovaném podle kouzelného království věčně mladého pohádkového hrdiny Petra Pana, se Jackson zavírá před světem, protože je pro něho v mnoha ohledech očividně velmi bolestivé se jím zabývat. V Neverlandu si nechal do květinových záhonů zabudovat reproduktory, které vyhrávají jeho oblíbené melodie, tady může sedět v ložnici a roztrhat bankovky v hodnotě padesát tisíc dolarů, tady má svoji vlastní hasičskou stříkačku a hasičský sbor v oblečení, jež pro něj sám navrhl. Víme to díky tomu, že jistý manželský pár na Michaela všechno „práskl“. Tato dvojice si nechala zaplatit za to, že o životě v Neverlandu vyprávěla tak otevřeně jako ještě nikdo předtím.
Mark a Fay Quindoyovi jsou Filipínci, kteří se stali správci Jacksonova obrovského domu a ranče. Za příslib peněz sice na svého bývalého zaměstnavatele všechno vyžvanili, ale zároveň o něm nemohli říci nic špatného. Vykreslili portrét značně přerostlého dítěte, jež by zřejmě bylo mnohem šťastnější, kdyby svůj čas mohl trávit v dětském pokoji nacpaném hračkami, případně v ZOO, a už nikdy se nemuselo znovu vydávat do světa dospělých.
Mark prohlásil: „Když tenkrát roztrhal ty peníze, nebyla v tom zlomyslnost. Udělal to prostě proto, že když ty kousíčky vyhodil do vzduchu, vypadaly jako pěkná sněhová bouře. Byl jako zlobivý školák, který právě objevil novu vylomeninu. Jeho ložnice působila jako pokoj malého chlapce, pořád v ní byl nepořádek. Vždycky sice dohlížel na to, aby Bubbles měl čisté plenky, pokud se něco přihodilo, ale přitom mu nevadilo, že v domě to vypadá jako na smetišti.“
Srdce celého panství tvoří muzeum Michaela Jacksona vybudované za milion dolarů. Je to svatostánek, který postavil sám sobě, z čehož plyne, že přes všechny ztřeštěnosti si Jackson své místo v dějinách zábavy přesně uvědomuje. Osmačtyřicetiletá Fay se nechala slyšet: „Bylo to strašidelné. Dovezl nás tam a řekl: „Sem vodím každého. Tohle je můj památník, chci, abyste ho viděli a aby se vám líbil,“ Páni, to bylo divné. Na stěnách visí portréty George Washingtona, Alberta Einsteina, Napoleona a Elvise Presleyho. Uprostřed je ale obraz větší než všechny ostatní, Michaelův portrét v životní velikosti. Svatyně je nacpaná veškerými jeho jevištními kostýmy, obaly nahrávek, platinovými deskami i figurkami zobrazujícími jeho samého. Michael se k nám obrátil a zeptal se: „Líbí se vám tady? Máte mě rádi?“ Co jsme mohli dělat jiného než říct ano? Ale pak jsme ho opravdu začali mít rádi. Je sice výstřední, ale zároveň je vřelý, plachý a introvertní. Nedokázali jsme přijít na nic špatného, co bychom o něm řekli.“
FASÁDA VZALA ZA SVÉ
Pak se veřejnost dozvěděla řadu podrobnosti o Jacksonově světě přímo od něho samého. Petr Pan populární hudby promluvil se slzami v očích v pořadu zařazeném do hlavního vysílacího času americké televize. Toho večera se pečlivě utvářený mýtus Michaela Jacksona rozsypal jako zrcadlo Alenky v říši divů. Jacksonův excentrický image trpělivě téměř po dvě desetiletí budoval manažer Dileo spolu s celým šikem poradců, reklamních mágů, hollywoodských odborníků na marketingové fígle, agentů, manažerů, právníků, advokátů i šéfů nahrávacích společností. Jenže v emocionálně nabitém devadesátiminutovém rozhovoru v květnu 1993 ze sebe čtyřiatřicetiletá superhvězda nakonec vyklopila všechno, nebo alespoň většinu toho, co se vyklopit dalo. Již vydaná kniha Moonwalk rázem působila jako životopis někoho jiného. V mnoha ohledech to rovněž znamenalo ztrátu určitého „kouzla“, protože fanoušci si konečně uvědomili, že tento polobůh pop-music je přece jenom pouhý smrtelník.
Jackson zodpověděl mnohé otázky, jež se kolem něho vznášely od doby, kdy se ujal vlády nad populární hudbou.
Už dlouho se šuškalo, že ho jeho otec týral, a on to teď potvrdil i se srdcervoucími podrobnostmi o zničení své nevinnosti. Mluvil také o plastické chirurgii svého nosu i o tom, že díky vzácnému kožnímu onemocnění vypadá „bělejší“, než má být. Podělil se s veřejností o zážitky ze svého smutného života, když vyrůstal ve skupině Jackson Five. O normální dětství byl oloupen, a proto si ho teď užívá v podobě ranče Neverland. Dokonce se dotkl i ožehavého tématu své sexuality. Moderátorka Oprah Winfreyová se ho na rovinu zeptala: „Jste panic?“ Jackson, který nikdy nebyl dáván do důvěrné spojitosti s žádnou ženou ani mužem, se sice ošíval rozpaky, ale odpověděl: „Jak mi tuhle otázku můžete položit? Jsem gentleman. Tohle je soukromá věc. Nemělo by se o ní mluvit. Klidně mě označte za staromódního, chcete-li. Je mi to trapné.“ Jako na důkaz svých slov se zahuhňal vysokým hláskem, který zněl, jako by vycházel z úst desetiletého chlapce s afroúčesem, člena skupiny Jackson Five… Dokonce bylo vidět, jak se přitom červená.
Elizabeth Taylorová, na jejíž svatbě v roce 1991 působil jako svědek, stála při něm a povzbuzovala ho. Během celého interview dal Jackson najevo hněv pouze jednou, a to když se Winfreyová zaměřila na citlivou otázku jeho údajně uměle vybělené pokožky. Jacksonovy chirurgicky upravené nozdry se rozšířily, když řekl: „Žádné bělení kůže neexistuje. Nikdy jsem to neviděl, nevím, co to je. Mám kožní chorobu, která ničí pigmentaci pokožky.“ Řekl, že porucha zvaná vitiligo, tedy nedostatek barviva v kůži, se u něho poprvé projevila po úspěchu alba Thriller v roce 1982 a že tuto genetickou vadu zdědil po otci.
„Je to věc, proti níž nic nezmůžu,“ pronesl se slzami v očích, jež se tentokrát neschovávaly za slunečními brýlemi. „A když lidé vymýšlejí historky o tom, že nechci být tím, kým jsem, bolí mě to. Jsem černý Američan. Jsem hrdý na to, že jsem černý Američan. Jsem hrdý na svoji rasu, jsem hrdý na to, kým jsem. Používáním make-upu se to zakryje. Ale proč je to tak důležité? Pro mě to důležité není. Co lidé, kteří vysedávají na slunci, aby byli tmavší?“
Méně je však hrdý na svůj nos. Připustil, že si ho nechal upravit plastickými chirurgy, a to údajně dvakrát. Hájil se tím, že to byla pouze „drobná úprava“: „Byla velmi malá. Ty operace můžete spočítat na dvou prstech. Kdyby všichni obyvatelé Hollywoodu, kteří si nechali udělat plastickou operaci, odjeli na dovolenou, moc lidí by ve městě nezbylo. Ano, nechal jsem si upravit nos. To udělala řada lidí. Ale nenechal jsem si měnit lícní kosti, oči ani rty.“ Na otázku, jestli byl při pohledu do zrcadla s výsledky spokojen, odpověděl: „Nikdy nejsem s ničím spokojený. Jsem perfekcionista. Do zrcadla se snažím nedívat.“
STRACH ZE ZRCADEL
Zrcadlům se prý vyhýbal už jako dítě, když vyrůstal pod věčně trestající rukou svého otce Joea. Jeho sestra LaToya, černá ovce rodiny, mnohokrát vyprávěla o otcově bití. Televizní film o skupině Jackson Five, který vysílala americká televize, vykreslil Joea jako cosi mezi Attilou Hunským a Lindi St. Clairovou (bývalá prostitutka, která ve Velké Británii založila politickou stranu na pomoc svým bývalým kolegyním, pozn. překl.). Nyní byl na řadě Michael, aby se miliardě televizních diváků svěřil s tím, že jako dítě neměl svého otce rád. „Promiň, Josephe,“ zašeptal těsně předtím, než se pustil do jeho očerňování v přímém přenosu. „Mám svého otce rád, ale neznám ho. Moje matka je úžasná, ale Josephovi nerozumím. Začal jsem být uzavřený, protože jsem cítil, že nemám nic důležitého, co bych řekl. Můj život byl tehdy hodně smutný. Otec mě bil. Bylo těžké vyrovnat se s výpraskem a pak jít na jeviště. Nevím, jestli chtěl mít úspěšné dítě. Byl velmi přísný, velmi tvrdý a příkrý. Už pouhý jeho pohled mě děsíval.
Bál jsem se ho jako dítě i tehdy, když jsem byl starší. Stávalo se, že se za mnou přišel podívat a mně se udělalo zle. Říkával jsem mu: „Prosím tě, nenaštvi se, Josephe. Promiň, Josephe.““ Jackson dále vyprávěl, že otec krutě vtipkoval o jeho vzhledu. Coby dospívající mladík totiž Michael trpěl uhrovitou pletí. Vzpomínal na to takhle: „Styděl jsem se tolik, že jsem si obličej myl potmě. Nechtěl jsem se dívat do zrcadla, protože otec by se mi posmíval, že jsem ošklivý. Dospívání pro mě byla velmi těžká doba. Myslím, že každý mladý člověk tímhle obdobím prochází, protože už nejste tím roztomilým dítětem, jakým jste bývali, ale každý vás chce dál takového mít.
Na jevišti jsem byl šťastný, protože bylo mým domovem. Při odchodu z pódia jsem celý posmutněl. Bývaly časy, kdy jsem osamělostí plakal. Bylo mi osm nebo devět, když jsme se proslavili. Sláva v sobě skrývá hodně úžasného cestujete po světě, setkáváte se s lidmi, ale stojí vás to hodně času. Obvykle jsem se tak tři hodiny učil, pak jsem šel do nahrávacího studia a někdy jsem tam usnul. Venku před studiem jsem vídal děti, jak si hrají v parku, a bylo mi z toho smutno, brečel jsem, protože já jsem musel jít pracovat. Nemůžete dělat věci jako jiné děti, nemůžete mít kamarády, chodit na dětské večírky nebo jen tak trávit čas s přáteli. Nikdy jsem žádné přátele neměl. Mými kamarády byli moji bratři.“
Tohle říkal v obývacím pokoji svého sídla umístěného na 2700 akrech panenské kalifornské divočiny a v pozadí přitom zářila světla jeho soukromého lunaparku, vybájeného světa, který obývá ve chvílích, kdy právě nevystupuje na scéně. „Neměl jsem žádné dětství a teď si to vynahrazuji,“ prohlásil. „Proto mám kolem sebe rád děti. Lidé říkávali, že jsem stará duše v malém těle, něco jako pětačtyřicetiletý zakrslík. Jenže já se také snažím pro děti leccos dělat, zůstat čistý a nevinný a vidět svět užaslýma očima.“ Každé tři týdny zve Jackson nevyléčitelně nemocné děti na návštěvu Neverlandu v horách Santa Ynez. „Nedávno jsme tu přivítali stovku holohlavých dětí a pohled na to, jak jsou šťastné, mě rozplakal,“ řekl.
LŽI A NESMYSLI
Přestože světový tisk z něj pomohl vytvořit fenomén, jakým dnes je, zkritizoval Jackson to, co o něm bylo napsáno, jako „lži a nesmysly“. Prohlásil, že se NIKDY nepokoušel koupit kostru Johna Merricka, londýnského „sloního muže“ z viktoriánské doby, a NIKDY nespal v přetlakové kyslíkové komoře. „Napsalo se o mně tolik nesmyslů,“ rozčiloval se. „Co bych dělal s hromadou starých kostí?“ Neřekl už ovšem to, že to byli jeho reklamní agenti, kdo tyto a podobné historky trousili po celém světě ve snaze přiživovat jeho excentrický tajemný image, jehož výsledkem byly další a další zisky.
Televizní interview bylo prokládáno ukázkami z Neverlandu, jeho snímky coby mladičkého muže i záběry Elizabeth Taylorové, která je zřejmě Jacksonovou jedinou skutečnou přítelkyní. Řekla o něm: „Michael je ten nejméně podivínský muž, jakého znám. Je chápavý, soucitný a až skoro přehnaně velkorysý. Má-li nějakou výstřední stránku, pak leda tu, že to je úžasný člověk.“ Posléze na jiném programu interviewovali Jacksonovu sestru LaToyu. Ta tvrdila, že rozhovor s Michaelem byl vykalkulovaným trikem, jenž měl klesajícímu počtu prodaných nahrávek dodat povzbuzující injekci. „Chce si znovu získat publikum, které ztratil,“ prohlásila LaToya. Joe Jackson, znemožněný před miliardou svých krajanů, nemohl udělat nic jiného než popřít, že svého syna kdy uhodil.
Koncem roku 1993 se však terčem ponížení před celým světem stal sám Michael. Byla vůči němu vznesena série obvinění ze sexuálních vztahů s nezletilými chlapci. V listopadu odletěl do Velké Británie, aby prodělal léčbu své závislosti na lécích tišících bolest. Tehdy se spekulovalo o tom, že už se možná do Spojených států nevrátí, ale začátkem prosince byl zpátky, aby čelil obvinění za zneužívání dětí.
Od té doby se s rodinou údajné oběti mimosoudně vyrovnal a vyšetřování celé záležitosti bylo zastaveno. Michael Jackson se vzápětí stačil oženit i rozvést s Lisou Marií Presleyovou a s další partnerkou, Deborah Roweovou, se mu narodily dvě děti.
By kometka
Jaký je Váš názor na tuto knihu?