próza Humor, který nekřičí
Humor, který nekřičí
S cimrmanovským Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem jsem se seznámil v roce 1990, bylo mi 13, 14 let. Slyšel jsem tak tehdy několik jejich her. Nijak extra mě, abych byl upřímný, nezaujaly, kromě jedné, Vražda v salónním coupé – zejména střípky ze seminářové části se zasekly do paměťové části mé hlavy. Teprve o mnoho let později – když člověk jaksi intelektuálně dozrál, nebo vyzrál, jsem dokázal ocenit onen jedinečný humor, jakým nás ti dva pánové oblažovali a oblažovat (díky reprízám) nepřestanou. Každý jejich skalní fanoušek koneckonců asi ví, o čem mluvím…
V únoru, březnu a dubnu 2011 jsem měl své svěrákovsko-smoljakovské období. Dokoupením několika CD, DVD a zhlédnutím několika jejich cimrmanovských her přes internet na youtube jsem mohl hrdě konstatovat, že mám zkouknutou celou patnáctku. Jejich her. Překvapilo mě, že jsem některé z daných her viděl/slyšel poprvé v životě. Nicméně – cítil jsem se trochu… jako hladový, který se konečně nasytil. Konečně jsem si doplnil základní vzdělání – tak zásadně jsem to cítil, tak velký význam jsem Divadlu Járy Cimrmana přisuzoval a přisuzuji doposud…
Nedávno se mi o nich dokonce zdál sen. Pan Svěrák běžel, běžel přede mnou neznámým menším městem, až vběhl do jakési tovární haly, kde se zpracovávalo dřevo. Já honil pana Svěráka a zároveň jsem utíkal před panem Smoljakem, který honil mě. Vběhl jsem do továrny, kam vběhl pan Svěrák a snažil jsem se ne hledat pana Svěráka, ale schovat se před panem Smoljakem. Pan Smoljak vběhl do továrny a začal mě hledat, ale bylo kde se schovat – spousta pracovních strojů… no a zde se sen rozplývá… Podivný a podivně epický, jak tak už sny někdy bývají…
Před několika dny jsem viděl (po několikáté) film Co je vám, doktore? z roku 1984. Hlavní role a spolupráce na scénáři – Zdeněk Svěrák… Páni… vynikající film… Pan Svěrák je totiž herec divadelní, přesněji řečeno zrozený s vrozeným talentem pro cimrmanovské divadlo. V něm jako herec (a samozřejmě nejen jako herec) exceluje. Ale filmový herec Zdeněk není – a to teď není v žádném případě míněno jako odsouzení, je to jen konstatování holého faktu. Díky tomu ale pan Svěrák ve filmu hraje velice přirozeně – civilně. Nejmarkantněji je to vidět v jedné z nejsilnějších scén filmu. Pan Svěrák, resp. zubař Bohouš Burda (takový smutný optimista), uvažuje o sebevraždě a ještě než se rozhodne pustit si plyn (naštěstí bez pohřebního vyústění), tak v dialogu s mladou, pohlednou Terezou, která se ho ptá (než od něj z bytu odejde), co mu je, odpoví:
„Je mi smutno.“
A to způsobem, jak jedině to vyznívá realisticky, uvěřitelně, lidsky a tím pádem velice silně. Jakékoli divadelní přehrávání, ke kterému by spousta jiných herců sklouzla, by totiž působilo akorát směšně pateticky. Pan Svěrák si toho byl podle mě vědom… Další věcí, která svou obdivuhodnou silou zaráží, je finále filmu. Člověk by vzhledem k vývoji čekal happy end, místo toho zubař Burda maluje na otapetovanou stěnu pokoje stromečky a na otázku Terezy, co to proboha dělá (Burda takto vymalovává stěnu dětského pokoje, kde v postýlce leží jejich batole), odpoví:
„Dělám paseku.“
Je mi naprosto jasné, že autorem této části scénáře je určitě pan Svěrák, protože daná výborná hláška je podle mě totální, krystalicky čistá svěrákovina… To jsem ale vyzdvihnout nechtěl… Film končí záběrem na Burdu, který je smutně přilepený k panelákovému oknu a mrzutě hledí kamsi do ponuré sídlištní šedi. Je v tom relativně jednoduchá symbolika, která je ve své podstatě dost děsivá. Filozofická myšlenka/pocit uzavírající film se dá totiž shrnout do věty: Z jednoho vězení utekl, aby se dostal do druhého…
Sisyfos, který je trochu k smíchu… Tento přímo nevyslovený totální pesimismus je o to pesimističtější, o co je vyjádřen nepřímo beze slov – konkrétní scénou…
Tento film má velké, velké kouzlo a jednoznačně ho doporučuji i těm, kteří se mu vyhýbají, „protože ho režíroval ten Olmer, kterej v devadesátejch letech tak propad“.
Film je to neuvěřitelně emociální, je v něm humor (nejvtipnější jsou samozřejmě scénky, které evidentně napsal pan Svěrák) promíchaný s pořádně silnou dávnou hořkosti (ovšem dávkou nenásilně dávkovanou), je v něm nevulgární sex, poetika přírody… Přesto je to právě smutek, hořkost, které probublávají nejvíce na povrch… V takovém těžko popsatelném, zvláštním koktejlu plném emocí… takové hřejivé temno, které přitahuje diváka svým světlem jako pouliční lampa noční hmyz… Nebo tak to alespoň vidím já. Tak se to alespoň snažím vyjádřit, nějak pojmenovat já…
A potěší samozřejmě i vtipná minirole pana Smoljaka v roli psychiatra…
Bez těchto dvou by – a nemohu si pomoct – není to zaslepené subjektivní zveličování – bez těchto dvou – ať sólo či společně – bez těchto dvou a to zejména díky cimrmanovským hrám pro divadlo by česká kultura (a bavíme se o širokém rozsahu – filmová/divadelní režie, scénařina, hraní, psaní, dále třeba knihy – povídky, knihy pro děti a dalo by se pokračovat dál) byla ochuzena. Chudá, pro mě chudá a nevýrazná asi jako mléko tak naředěné vodou, že daná tekutina je téměř bez mléka.
No a čím se tak rozloučit v této… Co to vlastně je? Pokus o povídku, pokus o filmovou recenzi? Ale co, není to někdy jedno? Rozloučím se krásným citátem z filmu, o kterém jsem se tu pokusil trochu něco napsat (a jelikož je pozdní večer, půjdu si do postele před spaním na chvilku číst knihu povídek od… Zdeňka Svěráka)…
„Neplač, ať máme veselé dítě.“