povídky podzim 2023
SLIVOVICE
Probudil jsem se to ráno v domku nad Rožnovem pod Radhoštěm, kde jsem byl se svou ženou. Děti jsme v té době ještě neměli, oběma nám bylo dvacet jedna let. Vybrali jsme si dovolenou a navštěvovali její příbuzné. Sto tet, strýců, bratranců a tak... Její matka měla asi deset sourozenců... Většinou byli prima a pohostinní.
Probudil jsem se a bylo mi teda pěkně blbě. Navíc jsem spánkem moc nevystřízlivěl. Moje žena se probudila taky a řekla mi:
„Teda to byl večer včera u strejdy. Ty ses teda ukázal.“
Vůbec nic jsem si nepamatoval. Pili jsme tu jejich silnou slivovici, která měla nad 60 %. Zapíjeli jsme ji pivem. Je fakt, že každej z nás, kdo ji pil, vypil snad minimálně za ten večer půllitr toho švestkovýho alkoholu.
„Co je? Co jsem udělal? Normálně jsem se se všema bavil.“
Jak jsem řekl, skoro nic jsem si nepamatoval, ne vůbec nic, ale skoro nic,
„Normálně ses bavil, jo? Ty máš okno, viď? Večer jsme pak seděli na verandě v prvním patře... na to si snad pamatuješ, ne?“
„No,“ odpověděl jsem nejistě.
„V jedný chvíli ticha sis nahlas, ale fakt pekelně nahlas s otevřenou pusou krknul. A pak ses tomu začal smát, až ti tekly slzy z očí. Samozřejmě jsi byl jedinej, kdo se smál. To byla teda legrace, viď?“
„Fakt jo? Promiň, ale vůbec si to nepamatuju.“
„Tvůj kamarád nám tady poblil celou podlahu. A já to v noci vytírala... Mamka měla radost, když jsem jí to po telefonu říkala. Půjčí nám svůj domek a tvůj kamarád ho poblije.“
„On se poblil jo?“
„Chceš mi říct, že to si TAKY nepamatuješ? Ještě že odjel autem do města.“
„Promiň lásko. A dej už si pohov s těma výčitkama.“
„Dej si pohov? Já? No hlavně že ty seš v poho. Prosim tě jdi se osprchovat a vyčisti si zuby.“
Musel jsem se zasmát a byl jsem rád, že i Maruška se tomu všemu usmála.
Vlažná sprcha byla příjemná. Vyšel jsem ven za zahradu. Sluníčko svítilo, jeho paprsky zvýrazňovaly zeleň trávy, sytě modrá obloha byla toho teplého červencového dopoledne bez mraků. Furt mi bylo blbě. Mžoural jsem do sluníčka, jako kdyby mě mělo zachránit a srkal kafe.
Odněkud jsem něco zaslechl.
„Ahoj sousede! Ty seš ten ogar od Marušky, viď? My se ještě neznáme...“
Zaostřil jsem své krví podlité oči k jednomu dřevěnému plotu a za ním jsem uviděl siluetu souseda. Šel jsem blíž směrem k němu. Měl úsměv od ucha v uchu. Plot nebyl vysoký.
„Tož pojď jsem. My se ještě neznáme. Dáme si kalíšek na seznámení. Nevadí, že si rovnou tykáme, že ne?“
A už sobě a mně nalil panáky slivovice do dvou panákovek, které měl schované v dlani ruky.
Chtěl jsem mu říct, že se právě snažím střízlivět, ale vykašlal jsem se na to. Nejsem přece žádnej měkejš, že jo. Já jim ukážu, co všechno Pražák vydrží.
Ťukli jsme si a já se silou vůle přinutil panáka vypít. Zadržel jsem dech a povedlo se.
„Tož a teď do druhé nohy, ne?“ řekl, ani nečekal na mou odpověď a už naléval dalšího.
Vypil jsem druhého panáka, prohodil s ním pár všedních vět a rozloučil se s ním. Opilost se mi v tu chvíli zase vrátila jak bumerang, ale bylo to lepší. Byla menší. Měl jsem vše pod kontrolou. Zapálil jsem si tvrdou Spartu a sedl si na venkovní lavičku ke dřevěnému stolku, který stál na trávníku poblíž vchodu do domu. Položil jsem si na něj šálek s kávou. Napil jsem se, popotáhl z cigarety a típl ji v polovině radši do popelníku.
V kuchyni v domě jsem si nalil do půllitru branickou desítku z lednice a půllitr na ex vypil. To byla dobrota! Pivo zasyčelo v mém vysušeném, děkujícím žaludku. Byl jsem připraven vyrazit na další návštěvu, nebo procházku, to je jedno.
MĚSTA JSOU NĚKDY KRÁSNÁ, JEN KDYŽ JE POZNÁVÁŠ
Bydlel jsem tam rád a jako každý den jsem usínal ten pozdní říjnový večer v tom svém pronajatém bytě na okraji Prahy. Ve svém pokoji. Ve své posteli. Před půlnocí... Po jedné ráno jsem se probudil, jenže úplně někde jinde. V domku u nějakého ošuntělého nádraží, asi v Praze. Vyšel jsem ze dveří ven, protože - tam, kde jsem se probudil, jsem to nepoznával. Vyšel jsem ven v trenkách a nátělníku. Do noční Prahy, kterou jsem nepoznával. Vrátit se zpět? Kam? Klíče jsem neměl, jak jsem zjistil. A kudy se mám vrátit? Někam, kde to nepoznávám? Doklady ani peníze jsem neměl a bloudil jsem městem, bloudil jsem podivnou Prahou bez lidí, tramvají a aut...
Nevím... Možná jsem byl příliš dlouho příčetný na to, abych se nezbláznil... Možná jsem nechtěně proplul jak skalára objevivší se trhlinou v časoprostoru.
Někoho jsem zahlédl. Měla oči jako Anita Berber ve dvacátých letech dvacátého století. A prsa stejně tak krásná, jak jsem odtušil. Jenom ji asi nezabije ve 29 letech kombinace kokainu, morfia a alkoholu. A tak jsem si na ni znovu vzpomněl. Anitu Berber jsem potkal v roce 1926 v Berlíně. Queen of Depravity? Blbost, na to zapomeňte. A každý tančíme se smrtí.
Uvědomil jsem si, že jsem se ztratil. A nechápal jsem, proč se mi honí hlavou to, co se mi hlavou honilo. Tak... jsem v Německu v roce 1926? Večer jsem přece usínal v Praze roku 2023... Zavíral jsem při chůzi znovu oči, jako kdyby právě to mě mělo zachránit...
Proč ještě nikdo nenatočil film o pražské prostitutce, které se říkávalo "Studentská Luisa"? Její životní příběh k tomu přímo vybízí a není jen o tom, že v Praze před více než sto lety odpanila stovky mladých studentů... Kdyby ses prošel/prošla Vejvodovou ulicí na Starém městě a našel/našla v ní číslo popisné 422, mohl/mohla bys spatřit dům, kde kolem roku 1910 "úřadovala."
Ano, najednou jsem se tam ocitl. V mé milované Praze. Ale ne, kde jsem to měl rád, třeba v Praze na Hradčanech na Novém Světě, skrčeném pod mohutnými hradbami, kde před několika staletími živořila chudina o hladu a bídě. A my si dnes tolik věcí tak rádi idealizujeme.
Ocitl jsem se někde ve středu Prahy v roce 1909 a absolutně jsem nechápal, proč? Chtěl jsem se vrátit, ale kam? Tam, kde jsem se probudil? Ale tam jsem to po probuzení nepoznával! Nemám u sebe nic, žádné doklady, peníze... Jsem v žabkách, oranžovém nátělníku a modrých trenkách. Je noc a jestli mě uvidí policajt, nechá mě zatknout.
Procházel jsem nočním, ztichlým Starým Městem pražským a nakonec jsem se ocitl u Vltavy. Na jedné lavičce jsem uviděl... asi dva milence. Mladého muže a mladou ženu. Muž měl pod sebou na zemi mezi nohama láhev červeného vína.
Vzpomněl jsem si na jednu postavu z Maupassantovy povídky, jak spatří dva milence na lavičce a bolestně si uvědomí, pocítí smutnou pravdu, že ať se snažíme, jak chceme, ve skutečnosti jsme vždycky... ve skutečnosti zůstáváme sami... Bráníme se tomu hledáním a naivním nalézáním, lezeme do bordelů a hospod a manželství, abychom unikli pocitu osamění, které nás vede k ne moc veselému přemýšlení... abychom nakonec spolkli ten angrešt filozoficky jednoduché pravdy: ve skutečnosti jsme vždycky na všechno sami...
Procházel jsem noční Prahou a má nervozita stoupala... Nějak se mi podařilo vrátit se do místa, kde jsem usnul... Opravdu jsem tam nic nepoznával. Nic jsem tam neměl. Skutečně mám TADY usnout? Dveře jsem ani nedovřel, tak jsem byl mimo. Lehl jsem si na zem, která smrděla potem, zednickou prací a přístavem. Ničemu jsem nerozuměl.
Do místnosti ke mně vlezla potichu mainská mývalí kočka. Robustní dlouhosrsté zvíře s huňatým ocasem. Podíval jsem se na ni. Měla hustou, splývavou srst a její žluté oči na chvíli hleděly do mých. Přišla ke mně a lehla si na zadní. Asi mi nevím proč důvěřovala. Jemně jsem ji podrbal všude, kde to šlo. Mhouřila oči a vypadala spokojeně. Odešla. Do místnosti, respektive do mezery ve dveřích strčil hlavu nějaký foxteriér. Jako kdyby věděl, že stejně neusnu. Díval jsem na mě podobně, jako ta kočka. Jen navíc tak trochu jinak - s lehounkým pocitem znechucení.
„Já sem nepatřím,“ říkal pohled mých očí, aniž bych já sám věděl, proč takto "vysílám". Foxteriér si odfrkl a odešel pryč. Cítil jsem, že se mu možná honí hlavou něco jako: chlapy ukňouránky nikdo nemá rád... Ale ten pes mi mohl být u... víte kde... a navíc (by) neměl pravdu. Zavřel jsem oči. Chtělo se mi na velkou. Měl jsem žízeň. Bolela mě levá noha - samý šrouby a svorky, chodící železářství. Cítil jsem v břiše předzvěst kolabující ledviny. Do místnosti začali lézt cizí lidé a já nevěděl proč...
Začal jsem pomalu svůj byt poznávat. Čím víc jsem ho poznával a měl bych se tak uklidnit, tím víc lidí do mého bytu bez pozvání lezlo. Svítili (kdyby platili za elektriku, možná by tak nesvítili). Žvanili. Páchli a snažili se být vtipní... Muži se snažili balit ženy, ale vtipní byli asi jako vaginální mykóza... Jako bych tam nebyl, Jako bych nebyl ve svém pokoji...
Nakonec konečně někdo zhasnul. Přešel jsem k posteli. Pomalu jsem začal usínat... Sedl jsem si na posteli a viděl, že v křesle, které bylo tak metr ode mě, někdo sedí. Křeslo mířilo napůl opačným směrem k velkému televizoru, který jsem si přivrtal ke stěně, byl asi dva metry nad zemí - nesnášel jsem tu dnešní módu mít televizor postavený nízko na obývákovém stolku a dívat se na něj tak, že hlavu lehce skláníte směrem dolů.
V křesle seděla nějaká žena. Už jsem ji někde viděl... Ano, byla to Miroslava. Stýkali jsme se spolu v roce 1996. Studovala tehdy na FF UK. Byla pohledná a chytrá. Měla ráda citrónovou zmrzlinu.
„Tak, přece tam nebudete sedět takhle do rána. Pojď si lehnout ke mně.“
Proč jsem jí vlastně v první chvíli vykal? projela mi hlavou krátká, výjimečně racionální úvaha.
Žádná odezva. Rozsvítil jsem lampičku. Byla to ona. A slyšela mě. Lehce pootočila hlavu ke mně a trochu se usmála.
Její mlčení mě trochu mátlo. Čekal jsem, že řekne něco jako buď ano, nebo ne. Nevěděl jsem chvíli, jak reagovat. Díval jsem se mlčky na ni a ona na mě.
„Prosím tě pojď ke mně. Je noc a začíná být zima, stulíme se pod peřinu a pořádně se vyspíme... Tak pojď, na co čekáš? Budou tě bolet záda...“
Dívala se na mě a nic neříkala. Prsty pravé ruky si prohrábla vlasy na své hlavě. Hnědé a nikdy ne moc dlouhé. Znova se na mě usmála a zadívala se mi do očí... Bylo to... zvláště příjemné, ale začalo se mi chtít spát.
„Hele, no tak nic. Ale místo vedle mě je volný, jak vidíš.“
Usnul jsem. Ve tři hodiny deset minut ráno. V pět hodin třicet minut jsem se probudil. Budíka jsem měl nařízeného na 5:40.
„No co, spát už nemá cenu. Alespoň se konečně jednou v klidu oholím.“
To jsem si říkal sám sobě, ale stejně jsem se zadíval na to křeslo. Byť mně bylo jasné, že v něm nikdo nebude. Také nebyl. Pak mě něco napadlo. Polechtalo jako papoušek svým lehkým koncem křídla. Položil jsem svou dlaň do křesla - na místo, kde se sedí. Křeslo mělo koženkový potah. Cítil jsem z toho místa teplo. Doslovně teplo... Ničemu jsem nerozuměl a raději jsem na to už nechtěl myslet. Při čištění zubů jsem si kartáčkem pořádně přejel i jazyk. Mělo by se to prý dělat, říkají stomatologové. Já jsem jen věděl, že se skoro, málem, skoro pobleju... a začnu tak myslet na něco jiného.
MOŘSKÁ PANNA Z TRNAVY
V roce 1911 vyjel vlak z Říma do Milána. Byla to velká sláva – výkonná lokomotiva, luxusní vozy, všude podél kolejí mávající lidí. Blížil se tunel. Nebyl dlouhý. Přihlížející venku viděli, jak v tunelu mizí poslední vagón. Na druhé straně tunelu, odkud měl vlak vyjet, čekal dav dalších přihlížejících.
„Proč mu to trvá tak dlouho?“ nechápavě se zeptal jeden z nich. Vlak už nikdy nikdo nespatřil. Jako kdyby se vypařil. Respektive nikdo ho už nespatřil tam, kde měl být viděn – jak vyjíždí z tunelu.
Lenka Bělská napsala v únoru 2023 pro časopis Dotyk článek s názvem "Podivný případ časové trhliny: Vlak vjel do tunelu a zmizel. Cestující se objevili později." V něm uvádí mimo jiné toto, cituji:
„... V roce 1992 ale předseda komise pro studium anomálních jevů Ukrajinské akademie věd Vasilij Leshchaty narazil na dokument, v němž našel zápis psychiatra José Saxina z Mexico City. Ten prý ve 40. letech 19. století nechal ve své léčebně internovat 104 Italů, kteří se chovali zmateně a tvrdili, že do Mexika dorazili vlakem, který odjížděl z Říma...“
Časoprostorové trhliny jsou již dnes objektivně dokázané a není moc co zpochybňovat. Viz např. doložené příběhy z hory Untersberg, což je hora nedaleko Salcburku. Část nepřehlédnutelně se tyčící hory dosahuje do Německa, část do Rakouska.
Zažil jsem toho už hodně. Škrtil mě duch, duch otce mé bývalé ženy, kterého jsem nepoznal, protože spáchal sebevraždu. Škrtil mě, protože... snad žárlil, že mu "odvádím" jeho jedinou dceru... Viděl jsem prolétat za bílého dne nahoře u paneláku v Praze Modřanech ducha ženy. Ženy, která dva dny předtím vyskočila z okna, z devátého patra toho panelového domu poblíž Sofijského náměstí... Občas vídávám lidi, kteří prokazatelně nepatří do tohoto světa, do tohoto časoprostoru. Ovládám schopnost astrálního cestování – navštívil jsem tak jiná místa, jiné světy, jiné doby... Byl jsem ve Francii v roce 1890. Byl jsem v Egyptě roku 1485 před naším letopočtem... Pomáhal jsem se stavbou Babylónské věže... V podzemí Marsu jsem navštívil mimozemskou civilizaci, která před jadernou katastrofou, kdysi dávno, žila na povrchu planety a navštěvovala naši planetu Zemi...
Nikdy by mě ovšem nenapadlo, že se jednou po probuzení ocitnu na "jiné" planetě Zemi. Z jiného, paralelního vesmíru. Tolik věcí bylo podobných! Ale některé také ne... Co jsem tam zažil? Třeba tohle...
Pracoval jsem jako novinář a Ellen jsem poznal na masáži. Kam jsem se jednou objednal, když mě bolela záda. Krásná blondýna Ellen tam pracovala a poznal jsem tak, že masírovat opravdu umí. Bydlela v Praze, ale pocházela ze západoslovenské Trnavy. Jak už to tak bývá, bavili jsme se o všem možném a zjistili jsme, že oba máme rádi plavání, rádi si zajdeme zaplavat. Hned jsem jí navrhl, že bychom si mohli jít spolu zaplavat do bazénu.
„Do bazénu ne…“
„Do bazénu ne?“
„Do bazénu ne, ale můžeme si zaplavat do jezera, nebo do rybníka.“
Nakonec jsem se domluvili a o víkendu jsem ji vzal autem k zatopenému lomu Výkleky. Můj nápad, a ona to místo také znala. Nachází se poblíž Olomouce a místo je známé až neuvěřitelně průzračnou vodou. Lom je obklopen velkými, z vody vystupujícími skalisky, na kterých roste všehochuť stromů.
Vešel jsem do vody a uvítal pozvolný vstup. Ušel jsem několik metrů a podíval se pod hladinu.
„Vidím dva raky!“ zakřičel jsem na Ellen, která se právě chystala do vody. Slušelo jí to, úplná modelka. Také byla chytrá a jak jsem pochopil, bohatá – finanční prostředky, kterými disponovala, uměla investováním zhodnocovat jako málokdo.
Začínal pomalu večer, červnový večer a bylo ještě úplné světlo. Byli jsme tam skoro sami. Několik málo lidí jsme viděli jen z dálky.
„Tak pojď do vody. Snad se nebojíš?“, provokoval jsem ji s úsměvem ve tváři.
„Já a bát se? Není kam spěchat.“ Rozhlédla se kolem sebe. „Jsem ráda, že je tu zákaz stanování a táboření.“
„No to jo. To by tu byl pěknej nepořádek a lidí podstatně víc.“
„Tak ty po mně chceš, abych šla do vody? Opravdu to chceš? Možná tě čeká tak trochu překvapení,“ řekla mi a malinko divně (ale stále sexy) se na mě usmívala.
Tak trochu jsem v tu chvíli nevěděl, co si mám myslet. Koukal jsem na ni a přemýšlel, co jí na to říct. Nakonec jsem se zmohl jen na ne moc originální:
„Tak pojď už.“
Stála po kolena ve vodě. Vymrštila se šipkou nahoru a skočila zpět do vody směrem ke mně. Já už pomalu plaval opodál. Chvíli plavala pod vodou. Doplavala ke mně.
„Chtěl bys mě políbit?“ zeptala se mě.
„To je otázka,“ řekl jsem natěšeně... Byl jsem u ní a zadíval se do míst... kde jsem očekával logicky spodní část jejího těla. Její krásné boky, zdůrazněné trochu větší pánví. Její krásné, dlouhé nohy, netlusté, nevychrtlé – prostě tak akorát...
Jenže... Jenže nic takového jsem neviděl. Horní část těla měla normální, ale druhá část jejího těla, zhruba od pupíku dolů... Jakmile byla celá ve vodě, stala se z ní mořská (nebo sladkovodní) panna – velký rybí ocas místo nohou.
Ellen si všimla mého výrazu v obličeji.
„Já jsem myslela, že ti udělám radost.“
„Radost? Ale jo, jen jsem překvapený...“
Zapomněl jsem, že nejsem na původní planetě Zemi. Napadlo mě, že tady asi, třeba dělají ženy mužům radost tím, že se promění v mořské panny. A možná tím i naznačují své sympatie k druhému.
Chvíli jsme plavali. Potom se v hloubce líbali, leželi na hladině a koukali do oblohy, oranžové od zapadajícího slunce.
„Je tu krásně,“ řekl jsem.
„Je. Mám to tu ráda.“
Nasedli jsme do mého auta a rozjeli se. Ellen měla samozřejmě opět kompletní lidskou podobu. Vylezla z vody tak, jak jsem ji znal: jako krásná žena, která vůbec nevypadá na čtyřicet let.
„Chtěl bys dneska přespat u mě? Zítra bychom si mohli udělat grilovačku na zahradě.“
„No Ellen, to je otázka. Jsem jednoznačně pro. Udělala jsi mi radost.“
Pohladila mě po vlasech a lehce políbila levý koutek mých rtů.
„Nemám s chlapama moc dobrý zkušenosti... Ale s tebou je mi dobře... Alespoň tedy zatím,“ dodala pro odlehčení a zasmála se.
Já se také rozesmál a řekl:
„Mně je s tebou taky krásně. Ty, tak krásná ženská, jet k tobě, zítra grilovačka... Dnes večer...“
„... A ke grilování dobré víno... Cítíš se šťastně?“ skočila mi do řeči.
„Ano, přesně tak se cítím,“ řekl jsem jí, podíval se jí krátce do očí a vrátil se očima na silnici přede mnou. Šla z ní... tedy ne ze silnice, ale z Ellen, taková příjemná pozitivní, nabíjející energie... Těžko se to popisuje. A snad něco podobného šlo i ze mě... k ní, na ni.
Najel jsem se svým Opelem Astrou na dálnici a snad i to auto předlo. V rádiu hráli docela zajímavé věci, v jednu chvíli píseň Rty jsou schránka čekání od skupiny Progres 2 (hm, skvělý text, pomyslel jsem si - "Ulicí jde s úsměvem, který jiným nepatří"), potom skladbu Sometimes I lie od pražských Ohm Square...
„Ohm Square mám ráda. Zesil to,“ požádala mě Ellen.
„Já taky,“ řekl jsem a autorádio zesílil.
„Víš, že Charlotte Fairman má kromě Ohm Square také svou druhou kapelu? Jmenuje se Charlie & the Chocolates a dělají hrozně zajímavé předělávky starých jazzových a swingových věcí.“
„Tý jo. Hm. To nevím. Fakt, jo? Dobrej skok od, od elektroniky a drum and bassu.“
Vypadalo to, že na téhle planetě Zemi mají lidé lepší hudební vkus než na té mé pravé, původní... I když – co je vlastně pravé a co ne? Nesedíme snad vedle sebe s Ellen v autě? Jsme skuteční? Jsme...
Jeli jsme dál. Tachometr ukazoval 190 km/h. Přemýšlel jsem nad spoustou věcí… V rádiu začala znít skladba Mám svoji zemi rád od skupiny B4 ze skvělého alba Plastová okna…
Přemýšlel jsem nad spoustou věcí a došel k jedinému závěru: život je podivný v mnoha svých podobách, ale i přes ty všechny hrůzy zůstává krásný.
CESTOVATEL V ČASE
I.
Psal se rok 2023. S Ingrid jsme si vyměnili pěknou řádku e-mailů, než jsem k ní přijel do Německa. Její přítel zemřel a ona potřebovala pokračovat… v pokusech s cestováním v čase. Ji i jejího zesnulého přítele ty experimenty, kterým se věnovali skoro 24 hodin denně, stály víc než celé jmění. Jen díky tomu, že zdědila pár pozemků a zemědělských stavení, které prodala, si mohla dovolit v nich pokračovat.
Baltské moře měla ze svého velkého domu na dohled. Ale neměla moc času kochat se tím výhledem na mořské vlny, olizující písčité pobřeží… Práce měla víc než dost.
Její dům jsem kupodivu našel bez problémů. Bylo hezké zářijové odpoledne. Otevřela mi asi třicetiletá žena. V černých elegantních kraťasech a bílé košili. Na boso. Delší, rovné černé vlasy jí sahaly trochu pod krk. Ukázkově bílé zuby, azurově modré oči. Byla to ona, Ingrid. Zbytek dne jsme si povídali u stolu během dlouhé večeře. Pojídali jsme pečenou rybu a smažené brambory. Zbytek večera jsme popíjeli bílé víno a rozpovídali se ještě víc. Ona mi vyprávěla o své práci, o smrti přítele během návratu z roku 3183. Já jsem jí vyprávěl o svém astrálním cestování a určitých schopnostech napojit se na... vesmírnou paměť, ve které je uloženo vše. Díky tomu si mě začali všímat někteří mimozemšťané a dárkem od nich jsem dostal schopnost cestovat do minulosti. Ale do budoucnosti? Na závěr jsme si začali tykat.
Druhý den po snídani jsme šli na to.
Přešli jsme do velké místnosti plné kabelů, počítačů, monitorů… tolik elektroniky jsem snad na jednom místě ještě neviděl. Uprostřed toho velkého pokoje stála velká… káď. Vypadala jako velké, prosklené akvárium. Tak mu budeme říkat. Ano, vlastně úplně jako zvětšené akvárium plné vody, akorát že z něj vedly různé kabely… Vodiče, konektory? Co já vím? Elektrikář nejsem. V akváriu bylo postavené… takové vyšší polo lehátko, vyšší židle. Připomínalo to křeslo u zubaře.
„Tak šup dovnitř. Nech si akorát trenky. Pokud nosíš trenky…“
„Slipy jsem nosil naposledy jako malý kluk v osmdesátých letech minulého století.“
„Dvacátého?“
„No a jakého jiného?“
„Promiň, začínám už v tom všem mít trochu bordel.“
Svlékl jsem se a začal lézt po schůdcích do vody. Skoro nebyly vidět, byly také skleněné.
„Teda ta voda taky mohla být teplejší.“
„Zvykneš si. Přece nejsi žádný cimprlich?“
„No to ne.“
„Ponoř se na chvíli do vody celý. I hlavu. A vodu neochutnávej.“
„Dobře.“
Potopil jsem se a po chvíli postavil. Sedl si do toho křesla. Něco v místnosti na jedné z klávesnic stiskla a horní část křesla i s mou hlavu se sklonila ještě víc dozadu. Z vody mi koukala jen přední polovina obličeje. Tak, abych mohl dýchat. Vylezl jsem na schůdky. Na různá místa mého těla mi „přisála“ nějaké baňky. Nebo spíš přísavky, co já vím? Nejsem spisovatel a neumím tak věci dobře popsat. Vypadaly jako mikroporézní elektrody, používající se při EKG. Znovu jsem si sedl. Ztlumila světlo, spustila okenní rolety a zatáhla závěsy. Slyšel jsem a chvílemi viděl, jak chodí po místnosti, ťuká něco do různých klávesnic, manipuluje s různými spínači… Moc jsem tomu nerozuměl, co dělala, vlastně skoro vůbec.
Po chvíli si přisunula židli ke mně a trochu se pousmála.
„Sedí se ti dobře?“ zeptala se.
„Ale jo.“
„Můžeme začít?“
„Asi ano.“
Vstala a někde něco začala na několika místech zapínat, klikat a tak. Na těch přístrojích, které jsem v životě neviděl. Vrátila se na židli a dívala se mi do očí.
„Seď klidně. Uklidni se, Honzo! Musíme první srovnat tvůj tep. Puls.“
Snažil jsem se být klidný.
„Zavři oči. Je to tak lepší.“
Poslechl jsem ji. Co mi v tu chvíli zbývalo? Začalo mi být teplo. Cítil jsem, že si mi dělají mžitky před očima. Jako kdybych se… pomalu vařil. Zní to možná jako blbost, ale cítil jsem, připadalo mi, jako kdyby se mi začala vařit krev. Bylo mi čím dál tím hůře. Oči jsem měl zavřené. Měl jsem pocit, jako kdyby mi pod víčky lezly žížaly, jako kdybych se… rozpadal… jako kdybych se ocitl v nějakém tornádovitě vířícím tunelu. A má horká vlastní krev, zmateně proudící mým tělem…
Chtělo se mi vylézt z akvária ven. Poslední, co jsem slyšel, bylo, jak Ingrid říká:
„Ani nevíš, kolik tenhle pokus stojí peněz a po kolikáté ho dělám.“
Jako kdybych se ztrácel, rozpouštěl… Bylo mi, nevím, nedá se to vlastně moc popsat slovy. I kdybych spisovatel byl.
Najednou jsem cítil, že jsem se ocitl někde jinde. Cítil jsem se zkameněle. Ten pocit naštěstí netrval dlouho. Otevřel jsem oči. První, čeho jsem si všiml, bylo to, že jsem oblečený do toho, z čeho jsem se vysvlékl. V akváriu jsem byl jen v trenkách. Nechápal jsem to. Ale to nebylo zdaleka to jediné, co mě mělo překvapit. Ocitl jsem se v Praze Modřanech na Sofijském náměstí. Poblíž v ulici Plovdivská jsem kdysi bydlel. Místo vypadalo trochu jinak. Brzo jsem měl poznat, proč. Ocitl jsem totiž v roce 2067. V létě. Prošel jsem se nevím proč po parkovišti, to se moc nezměnilo. Vešel jsem do panelového domu, ve kterém jsem bydlel v letech 1998-2015. Na chodbě byl hrozný bordel, dokonce i poničené zděné stěny. Asi v ní probíhala nějaká rekonstrukce. Otevřel jsem dveře od výtahu. Poznal jsem ty dveře i ten výtah. Všiml jsem si, že podlaha výtahu je asi o půl metr níž, než by měla být. Nenastoupil jsem do něj. Také proč? A rozjel by se vůbec?... Už dávno jsem tam nebydlel. A teď se navíc psal rok 2067. Všiml jsem si toho na nástěnce u poštovních schránek. Koukal jsem na to datum jako na zjevení. Ingrid se to povedlo... Ani bych v tom vchodě v jednotlivých patrech už nikoho nepoznal, celá řada lidí navíc už musela být mrtvá.
Vyšel jsem ven a popojel tramvají k Vltavě. Jen jednu zastávku na stanici Čechova čtvrť. Tam jsem zůstal stát jako opařený. V místě, kde tramvaj zatáčí směrem od Vltavy do Modřan a dál do Libuše, byl postavený velký, mohutný most přes Vltavu. Pro auta, pro kola i pro pěší. Vypadal nově, svítil bílou, resp. krémově bílou barvou. Musel být dostaven nedávno. Most byl ve tvaru oblouku vyklenutého směrem nahoru. Šel jsem po něm a díval se dolů na Vltavu. Proplouvaly po ní lodě a kánoe. Viděl jsem labutě a slyšel racky - tak jsme je nevyhubili, pomyslel jsem si, když jsem si uvědomil, kolik živočišných a rostlinných druhů už vymřelo kvůli téhle nenažraně ziskuchtivé sebrance, která si říká Homo Sapiens. Díval jsem se na zalesněné břehy, oba břehy vypadaly jinak, než jsem je znal já – v roce 2023. A i dříve. Byly… víc rozbujelé, stromy a keře bujely rozkadeřeně jako zvětšené brokolice. Díval jsem se směrem k Vyšehradu. V mysli mi vytanuly vzpomínky… Kdysi dávno jsem tam někde v dáli učil svého prvního syna jezdit na kolečkových bruslích. Kdysi dávno jsem hrál ve Žlutých lázních volejbal na písku s kolegy a kolegyněmi z práce. Kdysi dávno jsem bral své syny na Vltavu na loďku. Kdysi dávno jsem na lodi Petra, zakotvené u Palackého náměstí, popíjel pivo a míchané drinky s Klárkou, prsty našich dlaní vzájemně propletené… Kdysi ještě víc dávno jsem byl ženatý…
Rok 2067? To je mazec! Zajímalo mě, jak se vrátím zpět. Že bych někoho navštívil? Koho? Svou bývalou ženu? Pokud by žila, bylo by jí 91 let. Klárku? Té by bylo jen o pár let méně. A žije ještě vůbec? Už tehdy ji zlobil imunitní systém... A co by řekly, kdyby mě viděly? Co by si myslely? Když by mě poznaly...
II.
Mám takový dojem, že se se mnou zkoušela telepaticky spojit Ingrid. Dovedla mě k místu, kde se prý mělo nacházet jakési gravitační pole, vytvářející časovou smyčku, která mi umožní se vrátit. Musel jsem se jen dostat k přívozu číslo 6. Nacházel se poblíž modřanského nádraží.
Nepamatuji se, jak jsem se ocitl zpět. Byl jsem se zpátky v Německu u Ingrid, v její kuchyni. Na zemi, oblečený, ale celý propocený. Z nosu a uší mi tekla krev. Ingrid mě právě ošetřovala, když jsem přišel k sobě. Podívala se mi do očí a hezky se usmála. Úsměv má šalebnou, čarovnou moc. Někteří lidé se umí hezky usmívat, někteří ne. Úsměvem se dá říct víc věcí, než očima. Je totiž snazší klamat očima...
Přešli jsme do vedlejší místnosti
„Tak v jakém roce jsi byl?“ zeptala se mě nedočkavě.
„Děkuju za přivítání, taky tě rád vidím.“
„Nezlob se... Právě peču pizzu. Domácí pizza. Máš hlad?“
„A víš že jo? Byl jsem v roce 2067.“
„2067? To není možný... Jak to?"
„To se ptáš ty mě?“
„Bavili jsme se o roku 3183... Já tomu nerozumím,“ brumlala si zadumaně spíš sama pro sebe. „Jak dlouho jsi ochotný se tu zdržet?“
„Jak dlouho budu chtít. Nepracuju jako zaměstnanec. Vždyť jsem ti říkal, že pracuju jako překladatel.“
„Jako na živnostenský list?“
„A jak jinak? Musím mít a mám platné podnikatelské oprávnění pro poskytování překladatelských služeb. Ale aspoň jsem pánem svého času a nejsem někde zavřenej jak pes u boudy jako prodavač nebo operátor asistenční služby a buzerovanej nadřízenejma, který jsou posedlý nadnastavenými nároky.“
Ingrid se usmála.
„Máš rád svobodu a udělal jsi něco pro to, abys svobodný mohl být, viď?"
„Přesně tak.“
„Zůstaň tu ještě pár dní. Provedu tě po Warnemünde. Ukážu ti jeden starý maják. Znám tu rušná místa, zdejší přístav je hodně vytížený... ale také místa tichá, klidná, kam turisté nezabloudí... Tohle je stále lázeňské město. A kromě toho, mohli bychom pokračovat."
„Ty chceš zjistit, co se stalo tvému příteli, viď?"
„To taky, ale hlavně chci jednoduše znát budoucnost, umět se do ní podívat. Vyvarovat se chyb. Poučit se. Zažít dobrodružství. Tebe to nevzrušuje?"
„A nic jiného v tom není?"
„Tobě to připadá málo?" Obličej Ingrid na chvíli posmutněl. „Na tohle ale musí být dva..."
Podíval jsem se na ni a tentokrát se usmál já.
„Ingrid, asi minimálně týden tu zůstanu. A měla bys asi zkontrolovat troubu, jestli se v ní něco nepálí."
„Ježiši, to je ta pizza."
Odběhla do kuchyně. Po chvíli se vrátila.
„Pizza je v pořádku, uf..."
„To je dobře. Začínám mát hlad."
„Ani nevíš, jakou jsi mi udělal radost."
„S čím? Že mám hlad?"
„Ne... Že tu zůstaneš. S moc lidmi ve styku nejsem a těch pár, co mě zná, mě má... tak trochu za podivnou podivínku."
„Hezký slovní spojení."
„Pojď do tý kuchyně. Nebo se najíme tady?"
„Jak chceš. Možná tady. Můžu zapnout jako kulisu hudbu? Všiml jsem mi, že tu máš dost polský hudby. SBB. Józef Skrzek..."
„Pusť klidně nějaké CDčko. Za minutu přinesu jídlo."
„Němka poslouchá polskou hudbu. Proč polská hudba?"
„Prostě se mi moc líbí. To je celé. Vy doma posloucháte také třeba Pink Floyd a přitom jste Češi."
„Hm. To je pravda, " řekl jsem uznale a musel se zasmát.
Ingrid se krátce zasmála také.
„Koukám že tu máš Skrzekovo album Pokoj Saren piano. Tohle považuju za... jednu z nejkrásnějších hudebních nahrávek, které kdy v hudbě celkově vznikly."
Ingrid se na mě podívala. Chvíli mi mlčky překvapeně hleděla do očí. Jako kdyby v nich něco hledala.
„Ty taky? Já taky."
Teď jsem na ni zase udiveně chvíli hleděl já. Co se na to dalo říct? Nic mě nenapadalo.
„Ten krb je funkční?"
„Samozřejmě, že je."
Přinesla pizzu. Špenátovou - krásně voněla. Vrátila se pro láhev červeného vína. Začalo hrát album Pamiętnik Karoliny od Józefa Skrzeka. Nalil jsem víno do sklenic. Ťukli jsme si. Ještě, než jsme se napili, mi dala lehkou pusu na rty. Tušil jsem, že náš vztah nezůstane jen pracovní. Tušil jsem romantické procházky po pláži z bílého písku, útulné kavárny a restaurace s výhledem na moře. Tušil jsem, že budu obdivovat ten zelenobílý, majestátně a osamoceně se tyčící maják... Ale také jsem tušil, že budu cestovat někam do budoucnosti a my nebudeme vědět na sto procent, kam. A nebudeme ani vědět, jestli se na sto procent vrátím... Ano, Ingrid mi to vynahradí, už když jsme jedli tu pizzu, jsem si všiml, že se navoněla nějakým opravdu svůdně vonícím, drahým parfémem...Tušil jsem, nebo si spíš představoval, že až se budeme milovat, nebude jen pasivně ležet v očekávání.
Měl jsem z toho všeho ale trochu divný pocit. Vzpomínky na pražské Modřany roku 2067 byly velice čerstvé...Na malou chvíli mě přepadla otázka, jestli je tohle opravdu skutečná skutečnost. Co když mě za chvíli někdo odvolá jinam, tak jako z Modřan do Warnemünde? Možná třeba všichni žijeme v matrixu. Stejně se nemůžu zbavit dojmu, že čas - minulost, přítomnost a budoucnost - probíhá současně. Jen my to našimi omezenými smysly zatím nedokážeme vnímat. Uvědomit si to, natož to pochopit. Naše schopnost percepce je tak omezená. Naše smysly dokážou vnímat jen nepatrnou část vesmíru. Náš mozek je nastaven na frekvence, díky nimž vnímáme opravdu jen jeho nepatrnou část v jeho mnohadimenzionálním fungování. Naše neaktivní část mozku tak pohodlně spí. V podstatě hnijeme v našich bezpečných paradigmatech.
Mávl jsem nakonec nad vším rukou. Stane se prostě to, co se má stát. Co už se třeba stalo.
Podíval jsem se na Ingrid. Mrkla na mě a zase se usmála tím odzbrojujícím úsměvem, který prozrazoval vášeň, dobrovolně se prozatím dusící v jejích očích - její zřítelnice měnily velikost, nebo se mi to možná jen zdálo.
Venku se začalo pomalu stmívat a my se uvelebili na gauči u televize jako dva manželé, kteří se znají desítky let.