povídka Tohle by Puškin nezažil, leden 2020
TOHLE BY PUŠKIN NEZAŽIL
„Já přežil jsem již svoje touhy,
svým vidinám se odcizil.
a hořkých útrap osten pouhý,
plod pustého mi srdce zbyl.“
Puškin
I.
Utíkal, seč mu síly stačily.
Začal se prosekávat mačetou porostem, tvořeným rozbujelými keři, bodláčím, spletenými větvemi, plazícími se po zemi. Brzo se dostal do prostoru, kde začal převažovat jen rostoucí orobinec, jehož plody se kymácely ve větru jako doutníky.
Měl odůvodněně naspěch. Zdálky slyšel štěkot psů a mužské výkřiky.
Obloha nad ním byla smutně šedobílá a vypadalo to, že bude brzo pršet. Pomalu se začínalo stmívat.
Ocitl se po kolena ve vodě. Z lehce páchnoucího, rozlehlého jezera stoupala mlha. Nahnilé květy blatouchu bahenního ztratily svou ostře žlutou barvu a lepily se na jeho předloktí. Plovoucí listy leknínu zase ztratily své kalichy a koruny. Celý prostor byl najednou cítit těžkým pachem rybiny. Ačkoli jezero působilo dojmem, že v něm žádná ryba nežije.
Brouzdat se v téhle vodě je dobrý nápad, psi snad ztratí stopu, říkal si. Jeho rozevlátá bílá košile byla špinavá. V jednom místě, nad pravým prsem, roztrhlá při odpoledním souboji švihem nože a potřísněná již z těla nevytékající krví.
Brodil se vodou, cítil, jak se jeho bosá chodidla propadávají několik centimetrů do slizkého bahna na dně.
Otočil se za sebe. Byl stíněn porostem z orobince a na kraj začala navíc padat tma. Ponořil se do kalné vody tak, že mu byla vidět jen horní polovina hlavy. Tak, aby mohl dýchat nosem. Pijavice vem čert. Kdesi v dáli rozeznával na břehu světla z loučí a luceren. Křiku a vzrušené mluvě moc nerozuměl, začal totiž foukat vítr. Po chvíli si všiml, že štěkot psů i světla se začínají vzdalovat.
Přemýšlel, co by měl dělat. Bál se jít zpět. Bylo to příliš riskantní. Rozhodl se jít dál. Na druhý břeh. Dané jezero vůbec neznal, ale bylo to jezero, žádný oceán, a muselo mít přece druhý břeh. Nad jeho hlavou přelétla potápka popelavá. Vydávala ostré „kré, kré.“ Na kraj se již snesla tma a jezero vydávalo různé noční zvuky. Pro tmu nemohl určit, odkud většina z nich pochází. Zvuk žab mezi ně nepatřil.
Příliš pozdě si uvědomoval, že si s tou ženou neměl nic začínat. Bylo jí teprve šestnáct let. Několik měsíců k ní docházel coby učitel hry na housle. Vyrůstala v pěstounské rodině, kde nebylo zvykem moc projevovat city. Možná proto k němu také tak přilnula. On sám nebyl nikterak hezký, ale ani ošklivý. Měl určité charisma. Delší, kadeřavé černé vlasy koneckonců nezdobily každého. Měl ji také svým způsobem rád, ale jaksi oba pozapomněli, že by mohla otěhotnět.
Brodil se ve vodě a byl rád, že mu není zima. Voda mu sahala až po krk. To ho ale neznepokojovalo. Plavat uměl. Spíš přemýšlel nad tím: co dál se svým životem. Osmnácté století se chýlilo ke konci a on by se rád dožil devatenáctého. Rozhodl se, že rychlejší bude, když začne plavat. Plaval tedy dál a doufal, že brzo zahlédne, nebo narazí, na nějaký druhý břeh. Když člověk plave, může, nebo nemusí přemýšlet. Dlaněmi rozrážel tichou vodní hladinu a cítil se smutně. Pocitů štěstí a radosti je v životě tak málo! Ty opačné jsou v převaze. Proč? Každý je strůjcem štěstí svého? A co když existuje Bůh a co když se ten Bůh někdy nudí?
Erica byla tak hezká a tak mladá… Co bude dál? Nevěděl. Představu, že by ji už nikdy neměl vidět, si nedokázal představit. A ona naopak asi také ne. Co asi teď dělá?…
Nedokázal odhadnout, jak dlouho se střídavě brodil a plaval. Viděl sotva na metr před sebe a žádný druhý břeh se neobjevoval. Nikde neviděl, necítil žádnou známku života. Žádný noční rybář. Žádné ryby narážející na vodní hladinu na ní nevytvářely kruhy. I kvákání žab utichlo. I vítr přestal foukat. Slyšel jen své vlastní šplouchání působené svým vlastním pohybem.
II.
Už neviděl ani na metr. Neviděl vůbec nic. Šel a najednou cítil, že se již nebrodí vodou. Měl divný pocit, že je suchý. Jeho kůže i jeho ošacení. Asi se mi to jen zdá, pomyslel si. Začala mu být zima. A to čím dál tím větší. Jak to, že se najednou tak ochladilo? Přestávala být úplná tma a rozeznával obrysy něčeho, co vůbec nepoznával.
Slyšel zahoukání vlaku a najednou kolem něj prošel nějaký podivně oblečený muž. Lekl se: Co to má na sobě? A co to houkalo?
Když viděl přijíždějící vlak, dostal opravdu strach. Co to je? Nikdy nic takového neviděl. Všiml si cedule oznamující, kde cestující jsou. Název byl napsán nesrozumitelným písmem, ale vedle něj bylo napsáno malinkým písmem něco, co už přečíst dokázal.
Ivděl.
Ivděl. Rusko, podhůří Uralu, nejsevernější město Sverdlovské oblasti.
Ničemu nerozuměl a dostal opravdový strach. Strach z neznáma. Strach z něčeho, co nelze pochopit, natož si to rozumově vysvětlit. Rozbušilo se mu srdce a cítil brnění v konečcích prstů, které se mu začaly lehce třást. Něco ho napadlo.
„Jaký je rok?“ zeptal se náhodného kolemjdoucího, který vystoupil z vlaku.
„Já nehovořím cizím jazykem,“ odpověděl dotyčný rusky, takže mu pro změnu nerozuměl i on.
„Mluví tu někdo italsky?“
Měl štěstí, jedna postarší paní, sedící na nádraží, italsky hovořila.
„Já ano. Co si přejete?“
„Jaký je rok?“
„Jaký je rok??“
„Ano. Jaký je rok.“
„Připadáte si vtipný?“
„Jaký je rok?“ zvýšil hlas.
Stařena si sundala beranici, aby si ho lépe prohlédla.
„Je rok 1959. Vy musíte být blázen. Blázen!“
Kolem nich prošlo deset horolezců v družné debatě. Jejich cílem bylo dosažení vrcholu hory Otorten, hory, jejíž jméno v překladu znamená „místo, kam nechoď“.
Rozběhl se od stařeny, nevěděl kam. Pryč, hlavně pryč! Co když jen spím? Ale jak to zjistím? Když spím a někde jsem, také věřím, že jsem v danou chvíli v realitě. Sebepoškození za účelem probuzení ho v té zimě napadlo jen na chvilku. Kousl se pořádně do levého ukazováčku nad nehtem, ale nic. Respektive neprobudil se. Běžel, vůbec nevěděl kam. Ocitl se v lese a zase ve tmě. Byla mu zima, zuby mu drkotaly a rozbolela ho hlava. Přestal mít strach. Běžel a zavíral oči, které ho pálily. Najednou měl pocit, že běží jakoby po molitanu. Asi běžím po mechu, říkal si. Potom si ale uvědomil, že běží ve sněhu. Běžel, oči zavřené a najednou cítil skrz zavřená víčka ostré světlo. Otevřel oči a byl den! To, co ho ne doslova oslepovalo, bylo denní světlo! A po sněhu ani památky! Kde se to zase ocitl?
Stál pod horou Blaník, známém to vrchu ve středočeském kraji. Kdo by neznal legendu o vojsku, spícím v nitru hory? Méně známé jsou příhody o pokřivení časoprostoru. Například ta o dvou místních dětech, které se tu kdysi ztratily a až po několika dnech se vrátily, přesvědčené, že byly pryč jen několik málo hodin. Nebo jiná příhoda o kamenickém pomocníkovi, který někam spadl, resp. se kamsi zřítil a byl prohlášen za mrtvého. Jaké později u pamětníků vyvolal překvapení, když se vrátil a navíc říkal, že podle něj jeho zmizení muselo trvat maximálně osmnáct hodin… ale ve skutečnosti trvalo osmnáct let!
Došel k místní rozhledně a cítil, že asi začíná opravdu šílet.
„Jaký je rok?“ zeptal se jedné stařeny, kterou uviděl.
„Mluvíte anglicky?“ odpověděla mu stařena anglickou otázkou.
„Ano. Jaký je rok? Kde jsem?“
„Tady se natáčí nějaká televizní blbina, že jo?“
„Cože? Prosím, jaký je rok?“
„Připadáte si vtipnej?“
„Jaký je rok???“
„1998!… Vy idiote! Jděte si dělat srandičky z někoho jiného!“
Vytřeštil na ni oči. Raději už nic neříkal a odcházel směrem od rozhledny. Měl hlad a cítil se unaveně. Nepřítomně se posadil do trávy a řekl si, že zkusí počkat, až na kraj padne tma. Ale co bude pak? Co bude pak???