Update cookies preferences Místní část Liblice - Český Brod - Významní rodáci
Jdi na obsah Jdi na menu
 


Významní rodáci

I tak malá a nenápadná vesnice, jako jsou Liblice se může pochlubit významnými rodáky.

Jsou to bratři Rambouskové - František, Bořivoj a Jaroslav a dále Ing. Karel Anger.

Bratři Rambouskové:

Nejstarší František je autorem mnoha vědeckých prací a uznávaným odborníkem v oboru entomologie. Prostřední Bořivoj se stal akademickým malířem a působil v Pirotu jako profesor kreslení a nejmladší Jaroslav se věnoval také malířství a stal se houslovým virtuosem.

Kdo byli Rambouskové?

Inženýr František Rambousek, někdejší technický úředník českobrodského cukrovaru, vynálezce a uznávaný odborník, hlava technicky myslivá, jak o něm kdysi napsal red. Miškovský. Znalec a milovník přírody, člověk skromný, citlivý a vcelku svému okolí uzavřený. Dlouholetý přítel Mikoláše Alše – spolužáka z písecké reálky. Rodina Františka Rambouska žila v Liblicích. Po roce 1918 je osud navštívil v podobě drtivých ran – v roce 1921 náhle umírá jeho nadaný syn Bořivoj v srbském Pirotu, umírá jeho manželka a později v roce 1931 i nejstarší syn, uznávaný vědec entomolog, František. Třetí syn Jaroslav je v té době státní lesní v podkarpatských lesích…

"Tři sourozenci, tři chlapci až voskových tváří, po otci, cukrovarnickém inženýru a zapomenutém vynálezci, úžasně nadaní a v mládí úžasně plaší" – tak je charakterizoval v době konání posmrtné Bořivojovy výstavy nepodepsaný recenzent. Po otci byly všichni tři zamilovaní do hmyzí říše a všichni byli nadaní kreslíři. Jejich životní osudy byly rozmanité. Nejstarší František svléká s pocitem ulehčení kabát středoškolského profesora a stává se pracovníkem ve Výzkumném ústavu cukrovarnickém. S jeho jménem souvisí i jedna z významných kapitol prvého československého odboje: písemné spojení pražské Maffie se zahraničím, kde významnou roli hrál "tajný" inkoust, který po napsání zmizel a nedal se vyvolat běžnými metodami. Tato složitá konspirace a nebezpečná korespondence, jejímž hrdinou František Rambousek bezesporu byl, byla utajena a Rambousek byl uchráněn před žalářem. Po převratu v roce 1918 se stal členem prvního Národního shromáždění, účastnil se mírových konferencí v Paříži a Bruselu i cesty československých delegátů po Americe. Znal mnoho jazyků, byl výborný kreslíř i fotograf. Je autorem bezpočtu vědeckých prací v oboru entomologie. Nejmladší syn Jaroslav opouští jako hotový malíř paletu a štětce a s velkou pílí se stává houslovým virtuosem. Po válce odchází jako lesník do Padkarpatí. Prostřední Bořivoj zůstal věren své profesi, proud života jej zanesl do srbského Pirotu, kde působil jako profesor kreslení. Věnoval se politické satiře, ač již tehdejší kritici a znalci jeho duše říkali, že "nemohlo být většího omylu". Nemocné srdce nedopřálo Bořivojovi dlouhého života, umírá ve svých 34 letech.

            Ph.Dr. František Rambousek, nejstarší z bratrů, narodil se 1. dubna 1886 v Liblicích u Č, Brodu. Zemřel 45-letý, 14. září 1931 v Praze. Po studiích na filosifické fakultě Karlovy university se jako středoškolský profesor a entomolog stal asistentem zoologického ústavu. Později vybudoval  fytopatologické oddělení Výzkumného ústavu čes. Průmyslu cukrovarnického, jeho přednostou se stal v r. 1916. Po otci zdědil zálibu pro říší brouků a drobnohledných parazitů. Od r. 1908 podnikal četné výzkumné cesty na Balkán. Navštívil Turecko, Řecko, Jugoslávii a Bulharsko. Zde byl hostem krále Ferdinanda. Mimo tyto cesty byl později v severní Africe a v r. 1929 dlel  na Kubě, aby sledoval tamní škůdce cukrové třtiny. Výsledkem těchto cest byly četné odborné články a vědecké práce  pojednávající o škůdcích řepy cukrové, o nichž vydal v r. 1927 knihu o 415 stranách „Škůdcové a ochránci řepy“. Také na zdejší cukrovarské zahradě konal za spoluúčasti ředitele ing. Frant. Štěrby pokusy a pozorování škůdců řepy. Za I. Světové války byl zapojen do protirakouského odboje jako člen české Mafie. Po převratu 28. října 1918 a kapitulaci Rakousko-Uherské monarchie (3.11.1918) a následném jejím rozpadu se stal členem revolučního Národního shromáždění Československé republiky. Zemřel 14. září 1931. Jeho urna byla uložena v Památníku odboje.

             Neobyčejně krátký život, pouhých 31 let, prožil druhý syn Bořivoj Rambousek. Narodil se 12. března 1890 v Liblicích u Č. Brodu. (Poznámka: v ČBKZ – prosinec 1963, str. 10 oba údaje : 1. Boř. R. nar. v r. 1850 a .2 výstava jeho díla v Č. Brodě před 25 lety, jsou nesprávné). Tento akad. malíř žil krátce, ale jeho život vydal bohatou žeň. Jeho otec byl horlivým sběratelem hmyzích druhů, vlastnil cennou sbírku přírodopisnou, která překvapila i doc. Dr. Ant. Friče, zoologa,  universitního pedagoga, autora „Přírodopisu živočišstva“ z roku 1875 a d., býv. asistenta Jana Evangelisty  Purkyně. Otec Rambousek připravil synům kulturní zázemí tak, že žili v prostředí, ve kterém se duševně rozvíjeli.

            Syn Bořivoj byl člověk nadmíru senzitivní, projevoval již od dětství nápadné sklony k malířství. Studoval nejprve v Praze u prof. Karla Reisnera. Mezi nejbližší přátele Bořivoje patřil o rok mladší Vladimír Silovský, nejlepší žák profesora Maxe Švabinského na Akademii výtvarných umění v Praze a  pozdější jeho nástupce na grafické speciální škole Akademie. Silovský po počátečním studiu architektury na ČVUT, přešel v r. 1911 na Uměleckoprůmyslovou školu do chorvatského Záhřebu. Téhož roku pozval svého přítele Bořivoje Rambouska, ten za ním přijel a spolu pak studovali u proslulého profesora C. M. Crnčice. Zde také v r. 1913 vznikl výstižný Rambouskův portrét provedený Vl. Silovským. Silovský zatoužil po vlasti, a proto  po návratu do Prahy nastoupil na podzim r. 1913 u m. Švabinského, který si ho oblíbil a později – 7. července 1961, mu napsal : „Můj drahý příteli Silovský, při Vaší sedmdesátce si uvědomují, že jsem o 18 let starší než Vy, a vzpomínám s radostí na ty doby, kdy jste byl mým nejlepším žákem po celou dobu mého učitelování. Vždy Váš M. Švabinský.“ Bořivoj Rambousek v Chorvatsku zůstal a léta pobytu na slovanském jihu byla nejplodnější dobou jeho života. Patřil mezi nejlepší ilustrátory chorvatských časopisů a portrétoval  přední jihoslovanské osobnosti. Počátkem r. 1916 byl povolán do rakousko-uherské armády na italskou frontu, na místo krutých bojů na Piavě. Těžké podmínky války u subtilního vojína vyvolaly srdeční onemocnění. Z fronty zasílal cenné informační zprávy bratrovi dr. Františkovi Rambouskovi, který jako člen domácího protirakouského odboje a člen české tajné Mafie je odesílal n nenápadných „Cukrovarnických listech“ do Švýcar. Bořivoj Rambousek se po skončení války zotavoval doma v Liblicích. Studoval jazyky a mimo srbochorvatštinu ovládal arabštinu a dokonce hebrejštinu. Německy i francouzsky mluvil plynně. V r. 1920 obdržel dekret jugoslávského ministerstva osvěty a nastoupil jako profesor kreslení na gymnáziu v Pirotu v již. Srbsku. Kromě této činnosti vyučoval kresbě ornamentů na tamní tkalcovské průmyslovce a současně zastupoval nemocného ředitele gymnázia. Nadměrné pracovní úsilí jeho nemocné srdce nezvládlo, a tak zemřel náhle 24. dubna 1921 v Pirotu.

             Jaroslav Rambousek, liblický rodák (1893), nejmladší z bratrů jako hotový malíř dal vale štětci i paletě a stal se s veškerým úsilím rutinovaným houslistou. Po vojně radostně oblékl lesnickou uniformu a od r. 1925 působil jako státní vedoucí lesní na východě ČSR v Trebušanech. Zde uprostřed krásné přírody žil po svém. V jeho pracovně bylo možno vidět na stojanu malířské plátno v sousedství koncertních houslí. Při svých návštěvách domova provedl v perokresbě v r. 1937 výstižný portrét koncertního houslisty Stanislava Ondříčka, který měl v Č. Brodě pobočnou hudební školu. (Stanislav Ondříček byl nejmladším bratrem světově proslulého houslového virtuosa Františka Ondříčka). Po roce 1939 Jaroslav Rambousek přesídlil k lesní správě pod Kralickým Sněžníkem.

 

olej-na-seps.-kartonu60x40.jpg

 

 

 

sneznik-1956.jpg

 

 Dne 12. února 1933 byla v budově Občanské záložny v Českém Brodě (nyní radnice) ve čtvrt na dvanáct dopoledne, jak zaznamenal dobový tisk, zahájena posmrtná výstava díla akademického malíře Bořivoje Rambouska. Iniciátorem a hlavním aranžérem této výstavy byl Rudolf Petráň, českobrodský regionalista, vůdčí osobnost tehdejší Místní osvětové komise v Českém Brodě a osobní přítel rodiny Rambousků.

Posmrtná výstava tvorby Bořivoje Rambouska v Českém Brodě byla jistě na svou dobu významnou událostí pro naše malé město. Záštitu převzal tehdejší vyslanec Jugoslávie dr. Grisogono a Akademie umění v Záhřebu, slavnostní projev pronesl tehdejší předseda čs. umělců grafiků Hollar prof. Vlad. Silovský a za kruh osobních přátel promluvil pan Jan Formánek z Bylan. Jeho řeč byla pro všechny zúčastněné velkým překvapením, neboť značně odhalil složitou duši Bořivoje Rambouska citacemi z jeho korespondence a z rozhovorů s ním.

V tomto stručném článku o dalších významných rodácích, kteří "zanechali otisky na českobrodské dlažbě" jsme chtěli pouze připomenout jejich význam. Na podrobnější a historicky správné zpracování významu jejich osobnosti ještě čekají…

            Posmrtná výstava jeho malířské a ilustrátorské tvorby byla uspořádána v Českém Brodě od 12. února 1933 v prvém patře býv. Občanské záložny. Obrazů a kreseb se sešlo na 250 kusů. Záštitu výstavy převzal vyslanec Jugoslávie d. Grisogono a Akademie v Záhřebě. Starosta města Fr. Macháček v krátkém úvodním proslovu vyslovil hrdost nad rozsáhlým dílem rodáka z Liblic. Legační rada jugoslávského vyslanectví docent dr. Prohaska ve svém projevu, prosloveném plynně česky, vyzdvihl Rambouskův přínos k ornamentice a estetice tkaní koberců v srbském Pirotu. Umělcův věrný druh, prof. Vladimír Silovský, předseda spolku grafiků Hollar, zasvěceně ocenil umělcovo dílo i jeho duši a ujasnil vnitřně bohatý život svého důvěrného přítele. Výstavy se zúčastnil umělcův rozechvělý a dojatý otec s nejmladším synem Jaroslavem, jeho nejstarší syn dr. František Rambousek již nebyl živ. Iniciativní podíl na uskutečnění a instalování této výstavy měl českobrodský malířův přítel Rudolf Petráň.

             Není asi mnoho podobných talentů v jedné rodině, jakými byli tři synové vynálezce a chemika českobrodského cukrovaru inženýra Františka Rambouska, který se narodil v r. 1853 v Písku. Zde r. 1872 jako primus maturoval na  reálce. Vystudoval Vysokou školu technickou v Praze. R. 1876 vstoupil jako vychovatel do služeb knížete Lobkovice. Od r. 1879 pracoval jako chemik v cukrovarnictví. R. 1894 ohlásil svůj první patent, rozšířený po celém bývalém mocnářství i za hranicemi. Na Národopisné výstavě r. 1895 v Praze, nalézáme jeho fotografii na společném tabló „Co dali čeští technici světu“. Zemřel 5. února 1937 v Č. Brodě na následky zlomeniny nohy ve věku 84 let.

            Zdejší pamětníci období kolem r. 1920 a dalších let si mohou připomenout neobvyklý trojlístek jeho synů : Františka, Bořivoje a Jaroslava. Jejich společnými vlastnostmi byly : nadání, inteligence a píle. K tomu měli lásku k přírodě i osobní statečnost.

             Jednu společnou vlastnost měli tito nevšední bratři :  toužili poznat svět, ale nepřestali milovat a navštěvovat  rodný domov. Závěrem tohoto článku se uvádí, že podnětem k němu byl též potěšující pohled na vlastnictví originálů děl, v předu zmíněných umělců :

 

1.       Bořivoj Rambousek : perokresba z r. 1914, s podpisem autora a s francouzským označením? „Type croate de Šestina“ (Chorvatský typ ze Šestiny) – představující sedící starší ženu v chorvatském kroji. Vnitřní rozměr v rámu – š – 24 cm, v – 37 cm.

2.       Jaroslav Rambousek : olejomalba z r. 1910, letní krajina po dešti – š – 32 cm, v – 43 cm

3.       Vladimír Silovský : prof. Akademie výtv. umění, zasloužilí umělec (11.7.1891 – 26.4.1974). Originální lept „Zdymadlo v Klavarech“ – š 22 cm, v. 16,5 cm, s podpisem: V. Silovský

4.       Max Švabinský : prof. Akademie výtv. umění, národní umělec (17.9.1873-10.2.1962) „Přírodní motiv“ – originální litografie – š – 10,5 cm, v – 15 cm, poděkovánky – s tímto rukopisným textem:  „Za blahopřání k mým 85. narozeninám srdečně děkuji. V září 1958 M. Švabinský“.

 Podle pozdějšího písemného vysvětlení k této litografii,  obdrženého od paní Zuzany Švabinské, bylo jí pro účel poděkování umělcem provedeno jen 200 kusů.

 
Přepsáno z : 

Ing. Jaroslav Grulich – Českobrodský zpravodaj 5/1985

      Ozval se mi též p. Jeník s tím, že vlastní sešítek od Bořivoje Rambouska, který bojoval za 1. světové války s jeho dědečkem a s jeho dovolením zde zveřejňuji část jeho e-mailu :

       Velikost sešitku je A6 a obsahuje na čtverečkovaném papíru na 33 perokreseb  pod nimiž jsou verše. Dále tam je na 19 stránek textu.Sešitek je dost poškozený, včetně některých kreseb. Do sešitku , jak napsáno na prvé straně , skutečně maloval Bořivoj Rambousek.
      Verše pod kresbami jsou také jeho. Jméno Ladislav Jeník je jméno mého dědečka,  který byl společně s Bořivojem Rambouskem v I. světové válce a těmito kresbami  a  verši si jako vojáci prostě krátili dlouhou chvíli. Bořivoj Rambousek je mému  dědovi daroval s tím, že jednou budou velmi cenné ( toto mi řekl můj otec,  který  tento sešitek dostal, já dědu již nezažil).  

Otec mi však již neřekl, kdo napsal první stranu. Podle mě se však nejedná o  rukopis Bořivoje Rambouska, ale o rukopis mého dědy. Jeho je pravděpodobně i  prvá strana psaného textu za kresbami, protože je pod nimi datum-12.2.1917 -  dovolená v Činěvsi (tam můj děda bydlel). Další psaný text je s datumem-  30.4.1916 z Olejova v Haliči, pak postupně popisované události až do června.  Datum 24.7.1916 s textem, je psán v Haliči. Jsou zde však i zveršované  události  z bojů, a protože můj děda neměl básnické vlohy, domnívám se, že to jsou  básně  Bořivoje Rambouska. Dokázat to však již dnes nemohu. 

      Byl jsem s těmito kresbami - ohledně autentičnosti - za jedním panem profesorem  v Liberecké galerii  ( v roce 1986) a ten mi pravost kreseb potvrdil. Kresby a verše jsou ke shlédnutí ve fotogalerii, tyto obrázky a verše  nebyly zatím nikde publikovány.

 

 Ing. Karel Anger:

Narozen v Liblicích dne 10. 10. 1883

Zemřel v Praze dne 14. 9. 1966 (82 let)

Rodiče August Anger a Anna, roz. Tlustá

Sourozenci Jan (zemřel ve věku 6 let) a Marie (zemřela v roce 1968) – oba narozeni v Liblicích.

Rodina pracovala pro dolnobeřkovickou větev rodiny Lobkowiczů. August Anger jako účetní knížecího cukrovaru. Karel Anger jako student vyučoval jazyky mužské potomky rodu, Marie byla společnicí a učitelkou tzv. princezen.

Byl všestranně nadaný – vystudoval strojní inženýrství, ovládal 7 jazyků, hrál na housle, aktivně maloval, fotografoval, dosáhl významná postavení ve státní správě Rakouska-uherska i Československé republiky. Krédem jeho činnosti v jakémkoli postavení bylo, „aby to bylo dobré pro lidi“.

Karel Anger navštěvoval ZŠ v Mělníce. V letech 1894 až 1902 studoval postupně na c. k. Vyšším gymnáziu v Roudnici nad Labem, c. k. Reálném a vyšším gymnáziu v Příbrami a opět se vrátil na c. k. Vyšší gymnázium v Roudnici, kde 25. 6. 1902 maturoval s vyznamenáním. V letech 1902 až 1906 studoval na C. k. české vysoké školy technické v Praze ‚odbor strojního inženýrství‘.

Od 1. 10. 1906 do 30. 9. 1907 prošel presenční vojenskou službou. Sloužil jako dělostřelecký důstojník. Po presenční službě se účastnil několika vojenských cvičení, dosáhl hodnosti nadporučíka a v roce 1913 byl převelen do zálohy.

K 1. 10. 1907 byl na základě usnesení profesorského sboru C. k. české vysoké technické školy v Brně potvrzen Vysokým c. k. ministerstvem kultu a vyučování do funkce asistenta prof. ing. Zdeňka Elgera z Elgenfeldu na Ústavu obecné a theoretické nauky o strojích s platem 1.400 K. Zde působil do 30. 9. 1908.

Od 1. 10. 1908 do 9. 1. 1909 pracoval pro Arsenal des Österreichischen LLoyd v Terstu jako praktikant v oddělení stavby lodí.

Od 5. ledna 1909 začal působit na Námořním úřadu v Terstu, nejdříve jako „Baupraktikant“, tj. stavební praktikant v oblasti námořní správy se služným 1.200 K ročně, 17. 6. 1909 byl jmenován dočasným „Inženýrem námořního dělostřelectva“, později dočasným „Stavebním adjunktem“ (Bauadjunkt) a po složení písemných a ústních zkoušek pro úředníky státní služby s hodnocením „zvláště schopný“ pak „Stavebním adjunktem“ s platem 2.200 K, od 1. 2. 1913 zvýšeným na 2.400 K.

K 8. 3. 1910 se jako Stavební adjunkt stal „zkušebním komisařem pro obsluhu kotlů námořních lodí a na pevnině parních kotlů a dalších strojů, jejichž provoz spadá pod námořní správu“ a od 26. 3. 1911 „zkušebním komisařem pro obsluhu námořních parních strojů pro Terst a Istrii“.

Pracoval také na zabezpečení c. k. válečných lodí, aby je nepotkalo totéž co Titanik. Byl ve svém počínání natolik úspěšný, že byl oceněn pozváním na večeři s císařem Františkem Josefem II. při jeho návštěvě Terstu a obdržel od něj na památku šavli.

V roce 1913 byl Námořním úřadem dán k dispozici Ministerstvu veřejných prací ve Vídni, kde mu byla udělena nejdříve hodnost dočasného „Inženýra“ s platem 640 K ročně, od 1. 6. 1914 mu byla propůjčena hodnost „Inženýra“ Ministerstva veřejných prací s ročním platem 2.800 K a příplatkem 1.200 K. Dne 26. 4. 1917 byl jmenován „Strojním komisařem“ a od 26. 6. 1917 s platem 3.000 K a ročním příplatkem 2.853,33 K. Na Ministerstvu veřejných prací ve Vídni působil až do roku 1918.

Po vzniku samostatného Československa přešel na čs. Ministerstvo veřejných prací jako stavební rada, 28. 2. 1922 jej prezident republiky jmenoval vrchním stavebním radou s platem 9.408 K čsl. a ročním ‚přídavkem‘ 4.008 K čsl. Dne 25. 1. 1934 byl jmenován ministerským radou s platem 54.000 K čsl. a ‚činovným‘ 9.600 K čsl. ročně.

V roce 1918 byl vybaven jedním z prvních diplomatických pasů a byl vyslán na studijní cestu po Evropě. Zúčastnil se také jednání československých politiků v USA (viz foto). Z titulu stavebního a ministerského rady zastupoval stát ve správních radách firem a společností, v nichž měl stát majetkové podíly.

Dne 11. 7 1927 jej belgický král Albert jmenoval důstojníkem Řádu koruny a byly mu předány odpovídající insignie.

V roce 1931 postavil dům v Praze – Liboci. V letech 1941 až 1945 byl z domu nuceně vystěhován německou správou, která v domě ubytovala rodinu říšskoněmeckého ministra financí …, aby se vyhnula bombardování Berlína.

Projevil značnou prozíravost, když v roce 1938 sám odešel z postu ministerského rady a přešel na nevýznamnou pozici pokladníka Ministerstva veřejných prací, což mu po obsazení republiky Německem zachránilo život. Krátce na to odešel sice do penze, nicméně se aktivně zapojil do pomoci uprchlíkům a lidem postiženým válkou, když dobrovolně a bez nároků na plat pracoval v institucích, které měly tuto činnost na starosti.

 

Informace poskytli manželé Jelínkovi, za což jim velmi děkuji.