kapitola 26 - 30
Náměstí Rybníčky – U Vola
Na snímku z roku 1952 vidíme oba dva hostince, zleva čp. 10/II. a čp. 12/II. První z nich je hostinec „U České koruny“. Lid mu říkal zkráceně „U Koruny“. Postavil ho v roce 1871 stavitel Václav Popelík na místě staré chalupy. Také zde bydlel a byl prvním majitelem. Víte, že měl pět bratrů a všichni byli po otci stavitelé? Ještě za císařství se dům dostává do majetku Josefa Svobody a po jeho smrti se o dům starala vdova Marie. To byla slavná éra, když se tady čepovala černá smíchovská „čtrnáctka“. Ve 30. letech 20. století byl dalším majitelem Václav Mikeš, ten byl zároveň i hospodský. Toho si ještě starší generace pamatuje v době poválečné. Ještě v době před válkou (1932) zde také nějaký čas údajně byla, či mohla být, autodílna bratří Josefa a Rudolfa Petermichlových ze Strážova, která se nalézala za hospodářskou částí dvora v Kollárově ulici. Z archivních záznamů víme, že došlo na petici zde bydlících občanů proti provozu dílny, ale jak vše dopadlo, není známo. Poté přišlo znárodnění provozoven drobných živnostníků a místo hostince zde vznikla „Obnova“ (1950). Celý osud domu se uzavřel v dubnu roku 1975, kdy byl tento objekt zbourán.
Zhruba na jeho místě byl postavený panelový dům čp. 635/II. a 636/II.
V současné době v přízemí tohoto rohového bytového komplexu, který je dnes majetkem města, nalezneme krejčovství Ramona Jaroslavy Kadlecové, což je v dnešní době obdivuhodné. Směrem do ulice Kollárovy je jeden z mála specializovaných obchodů v Klatovech, modelářství Ladislava Šose a Second hand Gabriely Bělské. Po postavení cihlových bytovek zde byly umístěny prodejny mlékárny a řeznictví. Posléze tady zůstal jen takzvaný
„Svěřil se s tím městskému tajemníku p. Boh. Zunovi, v témže domě bydlícímu, a týž pověřil úkolem městského strážníka Šváru, aby po pachateli těchto krádeží pátral. Svěřený úkol strážník Švára svědomitě vykonával a tak zanedlouho zjistil, že podomek z restaurace pana Svobody, Bartoloměj Weinmann, prodával před několika dny jakési cínové trubky obchodníku ve starém železe Václavu Hamerlovi z Ptenína u Přeštic, který do Klatov občas přijíždí a různý starý materiál zde kupuje. Na základě tohoto zjištění byl podomek Weinmann zatčen a dodán k soudu. Při prohlídce u něho na to vykonané, nalezeny různé jiné zcizené věci a tak má se za to, že Weinmann prováděl i jiné krádeže.“
A jak to dopadlo? Viník byl potrestán několika měsíci tvrdého žaláře zostřeným několika půsty. Že vám to něco připomíná? Samozřejmě, tato problematika „sběračů“ barevných kovů je velmi aktuální i v dnešní době. Řešení je vcelku jednoduché… slovní sdělení, domovní prohlídka a vězení. Dnes je to o dokazování úmyslu a nakonec ve výsledku jde o domluvu, peněžní pokutu, či v nejhorším případě o podmínku. Tenkrát byl život lidí, hlavně těch chudých, mnohem tvrdší a drsnější. Kdyby mohli vidět naší dobu, asi by svorně říkali, že se máme jako „prasata v žitě“… Ale my si budeme stále na něco stěžovat…
Národních mučedníků
Na dobové, dosud nepublikovatelné fotografii, která je velmi vzácná a má ji jen pár sběratelů v celé republice, vidíme začátek ulice Národních mučedníků od hořejší křižovatky s ulicí Studentskou směrem dolů doprava k Mercandinovým sadům. Pro doplnění znalosti místních ulic uvádím, že dnešní ulice Národních mučedníků se od roku 1905 jmenovala Palackého a ulice k Vodojemu byla za 1. republiky Kramářova, po válce generála Pattona a za socializmu byla přejmenována na Fučíkovu.
První vila zleva při hlavní ulici je čp. 146/IV., jmenovala se „Šárka“ a v roce 1904 si ji nechali postavit manželé Vilém a Anna Vočadlovi. Že jste toto nezvyklé jméno už někde slyšeli? Ano, tušíte správně. Před tím tato rodina bydlela na náměstí v čp. 154/ I, což byla do roku 1559 stará klatovská radnice (dnes sídlo ČSOB). Zde se jim
Druhá sousedící vila je čp. 148/IV., stavěla se jako druhá v řadě v roce 1905. Majitelé byli manželé advokát JUDr. Václav Mašek a jeho žena Filipína.
Třetí vila čp. 150/IV. byla původně v držení manželů Baimlových, poté ji koupil komisař ing. Miloš Bareš. Dle postaveného stylu a stavitelských záznamů zjišťujeme, že všechny tři vily postavil významný místní stavitel inženýr Karel Horák. Dnes tyto vily vlastní rodina Lagronova.
Ještě jednu takovou malou zajímavost na závěr. Ona je to spíše záhada. V listopadu roku 2003, v době výměny vlastníků domu byl učiněn hrůzný nález. Našly se dvě lebky a nějaké kosti. Soudní expertiza (znalecký posudek) určila stáří ostatků na padesát až šedesát let. Co se tenkrát stalo, zůstane asi navždy záhadou.
Na dobové fotografii vidíme pavilóny velké výstavy, která se na volném, stavebně nevyužitém, pozemku uskutečnila v červenci a v srpnu roku 1909. Tato Pošumavská výstava, jak se oficiálně jmenovala, byla tak úspěšná, že ji navštívilo za pouhé dva měsíce více než sto tisíc lidí platících a další tisíce dětí a hostů zdarma. Bude to skoro sto let, ale co se do počtu návštěvníků týče, tak taková úspěšná výstava již v Klatovech nikdy nebyla. A možná ani nebude, přesto, že se blíží oslavy 750. let města Klatov. Bylo zde zhruba na třicet různých staveb, pavilónů a dokonce, jak je na dobové fotografii vidět, tak i majitel protivínské restaurace „U Kanonu“ v Pražské ulici František Svoboda si zde na dva měsíce otevřel ještě jednu restauraci. Víte, že výstavu navštívil třetí, hodnostně nejvyšší muž českých zemí? Ve čtvrtek 26. srpna přijela osobně Jeho Excelence místodržitel Království českého Karel, hrabě Coudenhove. Také je zajímavé, že některé dřevěné pavilóny sloužily ještě mnoho dalších let pro jiné účely. Například jeden byl u hřiště, u Mercandinových sadů (dnes u hypermarketu Kauflandu) a velký hudební pavilon byl umístěný na západním svahu Vodojemu. Zděné základy jsme tam viděli ještě po válce.
Na těchto pozemcích se následně postavily vilky a hlavně v letech 1923-1924 městská škola. Dle architekta
A něco zajímavého nakonec. Víte, že jsou zde jedny z pouhých tří venkovních klatovských funkčních hodin? V roce 1925 je zhotovil včetně stroje Karel Adamec z Čáslavi. A tušili jste, že ve věži školy bylo za války německé kulometní hnízdo?
Naše současnost také přispěla k rozšíření zajímavostí.
V pátek 14. září 2007 se v zádveří hlavního vchodu školy slavnostně odhalovala pamětní deska. Dle data a hlavně dle názvu školy se dá vydedukovat, že přece našemu prvnímu prezidentovi T. G. Masarykovi. Tento bronzový skvost s reliéfem vytvořil janovický rodák a náš přední český medailér Jaroslav Bejvl (*1941 Janovice). Iniciátorem bylo občanské sdružení Klub přátel Klatovska a mě těší na duši, že svým způsobem je to moje „dítě“...
Na fotografii Emila Kabáta z roku 1900, která je vůbec prvně publikována vidíme rohový dům čp. 70/I., o kterém si přečteme později. Směrem k náměstí stojí dům čp. 69/I. Aloise Kocuma, později v meziválečném období obchodníka Václava Altmanna, po 2. světové válce zde známe Františka Kostrouna a dnes je tento dům majetkem jeho dcery Marie Semerádové. Dle milostivého obrazu Panny Marie Klatovské na fasádě domu se zde říká „U Klatovské panenky“. Najdeme tu kvalitní pekařství, které je pobočkou pekařství „Na Rybníčkách“ a trafiku
Tak a teď zpátky k domu čp. 70/I. V době 15. a 16. století ho známe jako dům Kantorovský či Semencovský. Roku 1531 proběhla koupě, když Pavel Jelítko za 142 kop míšenských grošů kupuje dům od Martina Hany. Za čtyři roky od něj ho kupuje kovář Duchek a platí již 158 kop grošů. Poté následuje v pramenech určitá mezera a až kolem roku 1573 se objevuje na scéně vačkář Jiří Kronech. Kolem roku 1580 známe dalšího majitele – Jana Vlacha, o kterém si myslíme, že dostal své příjmení dle svého italského původu. Také mu klatovští historici přisuzují zásluhy o vznik krásných renesančních sgrafit. Tato hypotéza je velmi věrohodná a dle mého i velmi pravděpodobná. Je však zajímavé, že se muselo v té době něco stát, protože již v roce 1589 kupuje krejčí Martin Vrba tento dům s údajně novou fasádou jen za 105 kop. Kolem roku 1600 anály znají nějakého Matěje Rozvoda. V době třicetileté války a následného chaosu jsou zmínky o Janovi Sedlečkovi a jeho dcerách Anně a Kateřině. Dále známe zprávu o požáru domu roku 1689 (tehdy celého města). Roku 1692 se zřizuje poloviční krov a možná v této době oprav domu dochází k zakrytí sgrafit nahozením nové vrstvy omítky. Roku 1719 umřela panna Kateřina v úctihodném věku 86 let a byla pochována přes ulici u dominikánů. Od té doby měl dům hodně majitelů a v naší novodobé historii na přelomu 19. a 20. století víme o Vojtěchu Fialovi, což byl cihlářský mistr. Ten roku 1894 žádal město o povolení nějakých oprav. Dále je známo, že roku 1897 město projednávalo žádost o zřízení pece na chleba. Dalším majitelem po světové válce byl Antonín Hais a na začátku 30. let 20. století dům kupuje obchodník Viktor Kubernát. V roce 1931 dochází k přestavbě krámu na moderní obchod. Práce vede stavitel Václav Beneš a v archivních záznamech se píše - „Zdivo má býti z ostře pálených cihel na cementovou maltu...“ V době poválečné měl rodinný obchod na starosti otec dnešního spolumajitele, Josef Šmíd, ale bohužel jen krátce (1948 – 1950), neboť v tomto roce se plošně v celé republice znárodňoval majetek drobným živnostníkům. Čas plynul a prodejna potravin, která byla začleněna do národního podniku Pramen, v tomto domě byla zachována po celou dobu socializmu… Po revoluci 1989 a následné restituci prodejna přešla s celým domem do rukou staronových majitelů a obrat prodeje se zvýšil. Samozřejmě, že se hledělo a dodnes hledí na vysokou kvalitu prodeje. Proto je to také jedna ze tří posledních prodejen potravin ve vnitřním městě. V tomto případě se jedná o SPECIÁL Dany Šmídové. Specialitou tohoto obchodu je zhotovování potravinových dárkových balíčků či košů. Pro zachování informací zmíním, že nějaký čas na začátku 90. let 20. století, snad dva roky, zde byla také cukrárna Bohémia s venkovní zahrádkou. Z nedostatku vnitřních prostor musela být bohužel zrušena… Dnes je dům v držení manželů Josefa a Dany Šmídových, Hany Benešové a Viktora Kubernáta.
Zajímavý úkaz na dobové fotografii je, že bylo tenkrát plno dětí a jejich místo na hraní byla vesměs ulice. Velkou módou tehdy byl začínající fotbal, kterému „podlehly“ všechny generace. I já, jakožto dítě ulice, na přelomu 60. a 70. let minulého století, jsem se účastnil denních meziuličních zápasů, při kterých „trpěla“ již tehdy chatrná omítka některých domů a občas to odneslo nějaké rozbité okno… Jak píše dobový tisk Šumavanu z 13. června 1908 pod titulkem: Samá „kopaná“, cituji:
„Od doby co v Klatovech zavedl obnovený „ Sportovní klub “ veřejné zápasy s kopacím míčem, nemá naše mládež jiné starosti než o kopanou. Kde jaký kousek místa na ulici, za městem, ba i v chodbách domovních se kope a jdou-li dva hoši spolu, jistě hovoří jen o kopané. Kopaná hraje se teď všude, nejen v Klatovech a ve všech kruzích, nejen u mládeže: kopou školáci, studenti, akademikové, dorost obchodnický i řemeslnický, ano i dospělý lidé. Nejsmutnější kopanou hrají naši vedoucí politikové ve Vídni s vládou. Hráči na straně české jsou neteční, důvěřují slepě v brankáře Kramáře a ten místo aby útoky vládních hráčů odrážel, nechává českou branku stále volnou, takže pořád mají 0 ( nulu )"
…A já dodávám. Dnes již děti a mládež v ulicích kopanou nehrají, mají k dispozici dětská či sportovní hřiště a hlavně v ulicích se již nedá hrát, protože jsou plná zaparkovaných aut. Co zůstalo, že naši politikové stále hrají špatnou kopanou. Mezistátní zápasy s unií z Bruselu či s jednotlivými členy stále prohrávají. Již se také stane, že prohrajeme i s týmem „třetího“ světa. Co se týče domácí ligy, tam je úroveň ještě horší, neboť nevraživost
Na staré fotografii vidíme situaci po požáru v roce 1893. Lidé za pomocí sousedů vynesli před barák svůj majetek, zejména nábytek, nádobí, nářadí a peřiny. Dobrovolní hasiči vodou eliminovali rozšíření požáru na okolní baráky a poté se čekalo, až oheň vykoná své. Při těchto neštěstích a následné obnově funguje lidská solidarita bez problému tenkrát i dnes. Zajímavé je jak byli lidé tehdy oblečeni. Vesměs typově všichni stejně. Muži v sakách a v klobouku, ženy v sukních a na hlavě šátek. Toto se vyžadovalo i od mladé generace. Dnes se na to mnozí z nás dívají s úsměvem.
Ještě připomenu pro zachování historie sled domů, než se všechno v letech 1973-1976 zbouralo. Od křižovatky Rybníčků směrem k Weinerově továrně byly po pravé straně tyto domy. Za rohovým domem čp. 73/II. byl první dům čp. 376/II. obchodníka Václava Siebera. Tento vysoký dvoupatrový dům, který se stavěl v době první republiky, byl svým způsobem stále nový a pevný. Pracovníci všech profesí, kteří se na „přeměně“ této lokality podíleli, měli zde pracovní zázemí. Z tohoto důvodu se tento dům boural jako poslední. Víme přesně, že se začalo 10. října 1976. Dále byl dům čp. 124/II. Jana Haise a jeho ženy Kateřiny. Další dům čp. 70/II. již
