Trénink
Pomalu
se ploužím ze školy do kickbox clubu. Je to fakt otrava, protože
je club až na druhém konci města, ale alespoň mám jistotu, že
tam nepotkám nikoho známého. Vejdu do budovi a projdu obchodem,
který se nachází v dolní části. Nahoře je pak velká
tělocvična. Projdu kolem prodavačky a usměju se na ni, je docela
fajn. Vyběhnu shody a vejdu do šatny. Převleču se a vejdu do
šatny. Tam se pozdravím s pár známímy tvářemi. Z regálu si
vezmu švihadlo a začnu se zahřívat skákáním přes něj.
Nemyslete si i tady jsem měl dost težké začátky a taky jim
trvalo než mě vzaly mezi sebe. Jsem tady nejmenší a taky asi
třikrát lehčí než většina, ale i tak jsem si vydobil respekt
tím, že jsem se nenechal a zastrašit a trénoval a trénoval až
jsem se stal jedním z nejlepších tady v clubu. Teď s nimy dokonce
prohodím někdy i pár slov. Skáču a svého okolí si nevšímám,
když v tom na mě zavolá trenér. Přehodím si švihadlo okolo
krku a jdu za ním.
„Tome, už jsi zase tady?“usměje se na
mě.
„Jo asi jako každou středu.“pokrčím rameny.
„Víš
dneska se tu stavil jeden můj bývalí student, nechceš si s ním
zazapásit?“nadhodí mi trenér nabídku.
„Mám proti němu
šanci?“zeptám se.
„Ty vždycky.“odpoví.
„Tak
jo.“pokrčím rameny.
„Tak pojď se mnou, už je připravený
v ringu.“dovede mě k jednomu z ringů, který stojí na kraji
tělocvičny. Podá mi helku, ochranu na zuby a rukavice.
„Ne že
to projedeš, vsadil jsem se na tebe.“řekne mi a podrží mi lana
ať můžu proklouznout do ringu.
„Si děláte srandu, že mám
bojovat proti takovému malému skřítkovi.“ozve se z protějšího
rohu. „Jste si jistý, že to není holka.“
„By ses divil
jakou má obrovskou kládu.“řekne mu trenér a poplácá mě po
rameni. „Light, Low, Thai čí Full?“ Pokrčím rameny je mi to
jedno.
„Thai.“ozve se můj protivník. „Souhlasíš holčičko
nebo je to pro tebe moc brutální?“
„Mě je to jedno
Herkulesi.“ušklíbnu se a dám si ochranu na zuby. Ozve se gong a
zápas je odstartován. Jsme si rovnocení. Tak tak vykrývám rány.
Několikrát mě kopl do stehen a taky jsem schytal ránu do , bolí
to jak ďas. Třetí kolo a zápas je pořád nerozhodně. Najednou
schytám plný úder do obličeje. Využiju toho, že si myslí že
mě dostal a srazím ho kopem k zemi. Je konec vyhrál jsem sice jen
tak tak, ale vyhrál. Sesunu se do sedu, jsem vážně hotoví. Večer
budu mít stehna a břicho pokryté modřinami a nádhernou podlitinu
pod okem.
„Vyhrál jsi Tome.“přižene se ke mně trenér.
„Já
tomu nevěřím, on mě fakt porazil.“přejde k nám můj
nepřítel.
„Jí ti to říkal.“usměje se trenér.
„Tak
porč nesoutěží? Vždyť už mě mohl připravit o titul.“zeptá
se nechápavě.
„Protože se nám nevleze do váhové
kategorie.“řekne trenér prostě.
„Si dláš srandu že
jo?“zatváří se nevěřícně.
„Nedělá.“zasměju se.
„Vážím třicetosum kilo s tím mi žádný doktor nedá povolení
zápasit. Bože to byl ale super zápas.“
„Nápodobně. Jinak
jmenuju se Sam.“oplatí mi soupeř. „A jseš si jistý, že seš
v pořádku vždyť musíš být podviživený.“ Vytáhnu si tričku
a převedu mu svůj vypracovaný sixpack.
„Pořád si myslíš,
že jsem podviživený?“zeptám se.
„No tak asi ne.“usměje
se Sam. „Jak se vůbec jmenuješ?“
„Tom, Tom Mizuki
Sein.“řeknu.
„Počkej, říkal jsi Sein?“optá se ještě
jednou Sam, když pokývám hlavou tak se začne smát. „Super tak
to se vůbec nebojím, že bychom se ztratili z kontaktu, ale teď už
musím, jsem dneska večer pozvaný na večeři.“ A dřív než se
ho stihnu zeptat co tím myslel zmizí.
„Fakt divný
patron.“otočím se na trenéra.
„Jo a nejen to. Je i
vícenásobných championem v thaiboxu.“usměje se na mě
trenér.
„Si děláte srandu že?“
„Ne nedělám.“
„A
to mě s ním necháte bojovat?! Vámasi vůbec nezáleží na mé
pěkné tvářičce.“zatvářím se dotčeně.
„Dobře, až
budu chtít příště něco takového dělat řeknu ti to, at si
svůj rozkošný obličejík můžeš chránit.“oznámí mi.
„To
doufám.“usměju se, škoda že se usmívám jen rty a ne i srdcem.
„Jestly vám to nebude vadit, tak si dám sprchu a budu pro dnešek
končit.“
„V poho. Zasloužil sis odpočinek.“usměje se
trenér. „Přijdeš v pátek?“
„Ne, rodiče mě posílají
na fotbaloví výcvik do Japonska.“ušklíbnu se.
„Nevěděl
jsem, že hraješ fotbal.“koukne po mě trenér.
„To budu
proto, že ho nehraju.“vstanu a zamířím do šatny.
„Jsem
doma.“zavolám do ztichlé chodby.
„Už je taky nejvyšší
čas.“ozve se z kuchyně mámin hlas. Dojdu za ní. „Za chvilku
bude večeře a přijde i starší syn Edwarda, který se ubytoval v
hotelu. Takže se běž slušně oblíct.“ Podívá se na mě.
„Proboha co jsi dělal?!“zeptá se s očima vytřeštěnýma na
mé oko. Super modřina se objevila dřív. Rychle ji i okem skryju
za svoji afinu, alespoň k něčem se ta emařská afina hodí.
„Měl
jsem dneska trénink v kickboxu a daly jsme si cvičný
zápas.“pokrčím rameny.
„Bože, kdy jsi tam začal
chodit?!“zeptá se mamka zděšeně.
„Krátce potom co jsme
se přestěhovali a vy mě začli ignorovat.“odpovím ji.
„Zlatíčko
je mi to tak líto.“obejme mě. „Omlouvám se že jsem ti nebyla
matkou jakou bys chtěl, ale budu se snažit ať se zlepším.“
„To
je dobrý mami.“zachumlám se do jejího obětí. „Konečně jsi
se mi vrátila.“ Chvíli tak stojíme než mě pustí. Usměju se
na ni a jdu nahoru do svého pokoje.
„Bráááchaaaaa je
tadyyyy!!!“ozve se křik sotva došlápnu na poslední schod a hned
se ke mně přižene Adam s Davidem.
„Kde jsi byl tak
dlouho?“zeptá se hned David.
„No kde asi? Jsem vám říkal,
že mám kroužek.“oznámím jim klidně a oddychnu si, že jsem si
skyl modřinu. Nemám nervy jim vysvětlovat kde jsem k ní
přišel.
„Volali jsme do školy a tam nám řekli že ti
výtvarný kroužek skončil ve čtyři.“odsekne mi Adam.
„Bože
já mám ale po výtvace ještě jeden kroužek.“zamračím se na
ně. „A kdo vám dal právo mi volat do školy?!“
„No víš
když my jsme se o tebe báli.“zatváří se Adam provinile.
„Vy
jste mi dva cvoci.“nevěřícně se na ně podívám. „Vždyť mě
ani neznáte.“řeknu a odejdu do pokoje a jako obvykle v jejich
společnosti třísknu dveřmi. Převleču se a zamířím dolů do
kuchyně za mamkou.
„Jak jsi na tom?“zeptám se jí.
„Nooo,
ještě mi zbývá udělat dezert, ale vůbec nevím co mám
udělat.“rozhodí bezradně rukama.
„Tak já ho udělám.“usměju
se.
„Ty umíš vařit?“zeptá se mě.
„Ne, ale
píct.“usměju se. „Chodil jsem do kurzu pečení a teď někdy
pomáhám v Hotelu Mozart s dezertama.“vysvětlím ji.
„Jako
ty myslíš v tom hotelu Mozart?“vykulí mamka oči.
„Jo
přesně v tom.“usměju se. A pustím se od přípravy. Jen co dám
sorbet do mražáku zazvoní zvonek.
„Já tam jdu.“řeknu k
mamce přes rameno. Otevřu dveře a nevěřícně zůstanu hledět
na muž za nimy.
„Rád tě zase vidím Tome.“usměje se na
mě.
„Sama?“zeptám se nevěřícně. „Co ty tady
děláš?“
„Jeee ahoj Sama.“ozve se za mnou mámin hlas a
ona projde okolo mě. „Tak už jsi tady. Tome tohle je nejstarší
Edwardův syn.“ Vysvětlí mi.
„Aha.“řeknu, na víc se
totiž nezmůžu.
„Zajdi prosímtě pro Adama a Davida, že už
je večeře.“usměje se na mě mamka a pozve Sama dál. Na nic
nečekám a vydám se pro ty cvoky nahoru.
„Hej vy monstra.
Večeře.“zavolám když stojím v horním patře na chodbě. Z
jednoho pokoje vykoukne Adamova hlava.
„Koho voláš?“zeptá
se mě nechápavě.
„Tebe a tvoji zrcadlovou kopii.“řeknu mu
a otočím se, že půjdu dolů.
„Tak na nás alespoň
počkej.“přižene se ke mně Adam a dá mi ruku kolem pasu.
„Davide pohni.“zařve přes rameno, ale než to stihne doříct
tak mi David dává ruku okolo pasu z druhé strany.
„Teď už
můžeme jít.“napoví mi Adam.
„To teda nemůžem.“odseknu
mu.
„A proč ne? Ty snad nechceš abychom se tě dotýkali.“řekne
David zklamaně.
„Jo to taky, ale ani bychom takle neprolezli
schodištěm.“řeknu mu.
„Ahaaa.“rozjasní se mu tvář.
„Počkat jaké pak „To taky“?“zarazí se.
„Už to
šlo.“odpovím tu a zdrhám po schodech dolů do jídelny. Jsou mi
v patách, to bude těsný. Rozrazím dveře do jídelny a hledám
něco za co bych se mohl schovat. U stolu už sedí Sam, Endrew i
taťka a mamka stojí opodál rychle se za ní rozběhnu. Těsně za
mnou vrazí do dveří Adam s Davidem. Rozběhnou, ale David zakopne
o kredenc a do vzduchu vyletí mámina oblíbená váza. Na nic
nečekám, zapřu se o pravačku, obrátím se zpátky a skočím.
Zachytím vázu ve vzduchu, přitisknu si ji na hruď a pak už jen
dopadnu do dřepu. Všichni na mě nevěřícně hledí.
„Takže
ono to umí i chytat.“ozve se nakonec Adam. To se zpamatuje i
jejich otčím.
„Kluci můžete mi vysvětlit, proč ho honíte
po celém domě?“zařve na ně.
„Jáá ...“ozve se David,
ale nic ze sebe nevypraví.
„Byla to moje vina. Trochu jsem je
nahoře vyprovokoval.“ozvu se. Sice je nemám rád ale nechi, aby
na ně někdo křičel.
„Jo to možná je, ale my jsme tu na
návštěvě, takže by se měli umět chovat.“řekne Endrew a
spraží dvojčata pohledem.
„Tak toho nechte.“vloží se do
toho mamka. „A pojďte večeřet, než to všechno
vychladne.“usměje se. Na nic nečekáme a posadíme se ke stolu.
Mňam. Mamka prostě umí vařit. Po celou večeři si povídají a
najednou už je čas na dezert. Zvednu se, že půjdu dodělat. Mamka
se na mě jen usměje. V kuchyni nachystám talíře. Na ně dám
menší skleničku se sorbetem ze zeleného čaje a k tomu přiložím
pár wagaši. Usměju se nad svým výtvorem. Je to to samé co už
jsem tolikrát dělat v hotelu. Pomaličku si naskládám talíře na
ruku. Pošlu děkovnou myšlenku Jerrymu, číšníkovi, který mě
naučil nosit více talířů najednou. A pak už se vrátím do
jídelny. Tam se na mě otočí všechny pohledy, nenechám se
zvyklat a naučeným způsobem pokládám talíe před své hosty.
Pak už si jen sednu na své místo.
„To vypadá podobně jako
dezert v hotelu kde jsem ubytovaný.“usměje se na mě Sam.
„To
bude možná tím, že jsem to vymyslel v kuchyni té restaurace.
Někdy tam pracuju.“zčervenám, sklopím pohled a dám si afinu za
ucho. Ani si neuvědomím, že tím nechtěně vystavím svou
modřinu.
„Bože kdo ti to udělal?“zeptá se najednou Adam a
já se na něho nechápavě otočím. „Tu modřinu. Ježiš
zlatíčko nebolí to?“zamračí se.
„Jo to. Ne nebolí.“usměju
se a všimnu si že se na mě dívá Sam.
„Promiň, nevěděl
jsem, že jsem tě udodil, až takovou ranou.“omluví se
mi.
„Brácha! Snad tím nechceš říct, že jsi ho zmlátil
ty?!“rozčileně se na něho otočí David.
„Klid
Davide.“okřikne ho Endrew. „Určitě nám to
vysvětlí.“
„Popravdě jsem zmlátil já jeho.“řeknu tiše,
ale přesto mě všichni slyší a nevěřícně se na mě
otočí.
„Tak to spíš ne, miláčku, Sam je mistr v thaiboxu,
moc dobře ví že si nemá začínat se slabšími.“vysvětlí mi
Adam. „I kdybys ho napadl ty, tak by se měl držet zpátky.“
„Já
se ale nedržel zpátky.“usměje se Sam. „Ani jsem nemohl. Tom
se mnou zápasil v ringu.“
„Mě nezajímá kde jste spolu
zápasili, vždyť jsi ho zranil.“vyjede po něm Adam.
„No tak
klid, kluci. Jestli do toho Tom chtěl jít, je to jeho věc.“vloží
se do našeho rozhovoru taťka. „A jestly něco tak nebezpečného
chce dělat, já mu v tom bránit nebudu, i když je můj syn a
nechci, aby si ublížil.“
„Díky tati.“usměju se na
něho.
„Ani se nemusíte bát, že si ublíží.“usměje se
Sam. „Spíš, aby neublížil někomu jinému. To já jsem prohrál
v ringu. On nade mnou vyhrál.“
„Počkej to my jako chceš
říct že tě porazil?“zaptá se Adam pro jistotu a Sam jen pokýve
hlavou.
„Dal mi pořádnou nakládačku i dýchaní mi teď dělá
problémy.“usměje se.
„Ježiš, tak to se moc
omlouvám.“sklopím hlavu.
„Nemáš za co.“usměje se Sam.
„To já s tebou šel do ringu i když mě trenér varoval.“
„Tak
jen pro ujištění.“ozve se Edward. „Umíš thaibox, a jsi v něm
zatraceně dobrý, umíš střílet, brát míče a dokonce i
chytat...“
„A péct.“skočí mu do řeči mamka.
„A
kreslit.“přidá se David. „Fakt krásně kreslit.“
„Dobře,
takže kickbox, kreslit i péct.“usměje se Endrew.
„A zpívat,
hrát na kytaru, kendo.“pokrčím rameny.
„Jsi si jistý, že
jsi člověk.“podívá se po mě Adam nevěřícně. „Vždyť je
nemožné abys dělat tolik věcí.“
„Jo a to jsem kdysi dělal
i karate a judo.“usměju se jejich nevěřícným
výrazům.
„Super.“pokýve nevěřícně taťka hlavou. „Mám
velmi nadaného syna a ani o tom nevím.“
„Už to víš.“polácá
ho mamka po rameni.
„Sakra.“zamračím se. „Vy tu pořád
mluvíte a můj pračně udělaný sorbet začíná tát.“Všichni
se podívají na své talíře a pak už začnou jíst. Konečně si
mě alespoň na chvilku přestali všímat.
„Mňam to je
fakticky moc dobré.“usměje se mamka a mě to zahřeje u srdce.
Když už všichni sní i dezert, zvednu se, že posbírám
talíře.
„Už se těším až s námi budeš v Japonsku.“usměje
se Adam.
„Jo s váma a s celým týmem.“pokrčím rameny.
„Ty
uvidíš jen o tréninku.“usměje se na mě.
„Ale však budem
na soustředění ne?“nechápavě se podívám.
„Noo.“ozve
se Endrew. „Pojedeš s námi do našeho domu, a budeš chodit na
obvyklé tréninky týmu. Pro ně to není žádné soustředění,
to bude jen pro tebe.“vysvětlí mi.
„To si děláte sradnu že
jo?“zeptám se nevěřícně.
„Ne nedělám.“usměje
se.
„Víš mi jsme si mysleli, že by ti pomohlo být na chvilku
zpátky v Japonsku.“vysvětlí mi mamka.
„Aha.“řeknu a
kecnu si zpátky na zadek. Budu byslet s nimy! S nejlepšími kámoši
mého bratra.
Komentáře
Přehled komentářů
30 kíl? Nie je zas prehnane málo, aj keď je vyšportovaní? Veď 10 ročné deti ´majú viac kíl
supeeeeeeer!
(sisi/ctenar, 29. 3. 2011 21:08)xD toto bude bezvadné ! uplně se nemohu dočkat! :D skutečně to vypadá :D a David xD mé oblíbené jméno :D
Tlemí sa ako pako!
(Haku, 29. 3. 2011 18:36)Páni všetky moje najmilšie poviedky pohromade....ja sa neviem vytešiť...uááááááááá paráda.
O_O
(alvap, 28. 3. 2011 15:49)ach proste nadhera doufam ze uz pises pokracovani to je uzasny namet povidky :Dtak sup sup at uz to tu je
hip hip
(paks, 24. 3. 2011 19:09)konecne dalsi kapitola diky bohu za ni uz jsem myslela ze se nedockam doufam ze sem das brzy pokracovani vazne hezky pises
děkuju
(ElenEstel, 19. 3. 2011 22:24)moc děkuju za věnování i tato kapitola se mi moc líbí jsem zvědavá co bude dál
pre
(ada, 18. 6. 2011 18:10)