Jednoho večera na hřbitově
Je tma. Všude kam se podívám je pouze tma. Vidím jen matně sochy a pomníky, jenž třpytivě osvěcuje měsíc. Vše okolo mě je jen slabě osvíceno nepřirozenou září měsíce.
Něco se pohnulo. Co jen to může být? Nedaleko mne stojí postava zahalená v temném plášti, dívá se na mě, ale ani jeden z nás se nehne. Dlouho se díváme na sebe a každému z nás se asi honí hlavou ,Co tu ten druhý jenom dělá?! Sám v temnotě hřbitova. Sám se zvukem větru šumícím v korunách stromů. Sám ve spadlém listí barvy zaschlé krve. Sám s vůní nadcházející zimy. Sám s posledním umírajícím podzimním dnem.‘.
Rozhlížím se okolo. Všude jsou jen hroby, okolo spadlé listí a na nich věnečky připomínající Den dušiček. Okolo zdí stojí pár andělíčků, kteří se dívají dolů, jakoby tady na zemi bylo něco zajímavého.
Rozhlížím se okolo, ale nic zajímavého nevidím. Vidím pouze ponurý a chladný hřbitov. Podívám se zpět na přízrak, který jen pokrčí rameny, jakoby mi četl myšlenky.
Než se zvedl další mírný vánek, honící pár krvavých lístků po zemi, stál přízrak u mě a podíval se na mne svými průzračně zelenýma očima. Dal mi své ruce na mé oční víčka a když je posléze zvedl nebyl jsem už sám. Všude kolem mě tančili duchové ponurý tanec. Stál jsem a dívala se okolo, najednou se všichni otočili a dívali se na mne.
Ne, nedívali se na mne, ale za mne. Taky jsem se otočil a viděl jsem první sluneční paprsky. Všichni se tvářili ponuře a smutně, že končí poslední podzimní den, ale ne na dlouho, za chvíli, když vyšlo celé slunce, se začali usmívat.
Přízrak se mi vloudil do myšlení a začal ho přetvářet. Usmíval se na mě a já věděl že mi chce jen pomoct. Už jsem neviděl spadlé listí v barvě zaschlé krve, ale spadlé listí v barvě pučící růže, neviděl jsem ponuré a smutné stromy, ale stromy, které se jen na chvíli zamyslely a usnuly, přesto však byly šťastné. Neviděl jsem už smutně se tvářící duše v ponurém tanci, ale šťastné a usmívající se duchy ve veselém tanci, jak se kolem nich zvedá a víří, jakoby tančilo, listí. Cítil jsem vítr jak si v klidu chodí okolo a slyšel meluzínu, jak si šťastně pobrukuje lidové písně, které slyšela od dětí, které si šťastně zpívaly.
Přízrak se ke mně nahnul a políbil mne na rty. Nebylo to pro mě nic nového. Stejný dotek na svých ústech jsem už cítil a to když se každou noc potichu přikradl do mého pokoje a ve spánku mi uloupil pár polibků. Kápě se mu sesunula dolů a já konečně spatřil svou utajenou lásku Thomase.
„Miluju tě.“zašeptal jsem mu mezi polibky do úst.
„A já tebe, ty můj emařský anděly.“usmál se a vedl mě k nám domů. Kdo by si to pomyslel, že se ke své lásce přiznáme až jednoho podzimního večera i když už několik let spolu bydlíme. Teď snad konečně oba budeme šťastní.
Komentáře
Přehled komentářů
Povídka krásná ale jelikož se má fantazie ubírá trošku vadným směrem, nechtějte vědět, co jsem si pod emařským andělěm představila xD
...
(Amami cryingfairy.blog.cz, 12. 8. 2009 18:36)kedy sa to neodohravalo na cintorine *smutny povzdych* ale inac je to velmi pekne!!!
...
(Ebika, 5. 8. 2009 14:43)
Eh no celkem jj až nadva zubxy a jeden mi málem trhali, no myslela jsem si, že tam asi omdlím:-D
Já totiž zubaře a takové věci vlastně všechny doktory vůbec nemusim, ale jsou nutní no co se dá dělat
; )...jóóó
(Ebika, 4. 8. 2009 13:11)No..eh...snad ano já jim to přeju, krásná povídečka:-D:-D:-D:-D
Emařskej anděl xD
(Michiyo, 16. 8. 2009 19:13)