Druhá plavba kolem světa – den devadesátý pátý

14.týden, do konce zbývá 32dnů

Neděle 10.4.2016 - 14.týden

Trasa: Chenmai (Madras), Indie

Zajímavosti z Wikipedie:

Indie, oficiálním názvem Indická republika (anglicky Republic of India; hindsky भारत गणराज्य, Bhárat ganarádžja), je sedmá největší a s více než miliardou obyvatel druhá nejlidnatější země na světě, rozkládající se na Indickém subkontinentu v jižní Asii. Z politického hlediska jde o svazový stát (federaci) s demokratickým, parlamentním zřízením (někdy je označována jako „největší demokracie světa“). Je členem Commonwealthu, má jaderné zbraně a disponuje vlastním kosmickým programem; její ekonomika vykazuje po Číně největší růst na světě. Je považována za regionální mocnost a jednu z potenciálních supervelmocí.

Na východě Indie hraničí s Bangladéšem (4053 km) a Barmou (1463 km). Na severu a severovýchodě hraničí s Čínou (3380 km), Bhutánem (605 km) a Nepálem (1690 km). Na severozápadě sousedí s Pákistánem (2912 km). Na jihovýchodě za Palkovým průlivem leží 65 km jihovýchodně od indických břehů ostrovní stát Šrí Lanka. Z jihozápadu, jihu a jihovýchodu omývá indické břehy Indický oceán.

Dějiny. Nejstarší známky lidské kultury v Indii sahají do 3. tisíciletí př. n. l. Od poloviny 2. tisíciletí př. n. l. byla Indie obydlena indoevropským obyvatelstvem. Do této doby se taktéž datuje první sociální rozdělení do kast. Od 5. století př. n. l. se v zemi šířil buddhismus, který byl vytlačen hinduismem až ve středověku za vlády severoindické dynastie Guptovců. Od 16. století se od západu prosazoval islám, který byl politicky reprezentován mughalskou říší.

Již od konce 15. století se na indickém pobřeží zakládaly první evropské obchodní osady a posléze kolonie. V 16. století vznikla britská Východoindická společnost, která započala se systematickou kolonizací celého Indického subkontinentu. Vyvrcholením tohoto procesu byl vznik Britské Indie v 19. století. Proti koloniální nadvládě Británie se v 20. století zvedl lidový odpor, jehož nenásilnou podobu symbolizoval Móhandás Gándhí.

V roce 1947 byla Britská Indie rozdělena na Západní Pákistán a Východní Pákistán (dnešní Bangladéš) a Indii. Ústavou z roku 1950 je samostatná Indie demokratickou republikou. Problémem mezi Pákistánem a Indií byla po celou 2. polovinu 20. století oblast Kašmíru, na který si dělaly nárok obě země. Dodnes je Kašmír politicky rozdělen.

Indické státy a teritoria

Seznam indických států (vícejazyčně) – indické spolkové státy a Svazová teritoria

Seznam indických států – indické spolkové státy a svazová teritoria s údaji o rozloze, počtu obyvatel a hustotě zalidnění

Indická republika je rozdělena na 29 spolkových států (anglicky state, pl. states, hindsky प्रांत / prāmt) s vlastní volenou vládou, 7 Svazových teritorií (anglicky union territory, pl. union territories, hindsky केन्द्रीय सरकार / kendrīya sarkār) včetně území hlavního města a téměř 593 okresů (district, pl. districts).

Geologie. Geologicky lze povrch Indie rozdělit od jihu k severu na tři hlavní části: stará centrální krystalická Dekánská plošina, Indoganžská nížina a velehorská oblast na severu. Dekánská plošina, která je rozčleněná zlomy a poklesy, se mírně svažuje od pohoří Západní Ghát na západě k Východnímu Ghátu na východě. Mezi Dekánskou plošinou a velehorami se rozkládá rozlehlá Indoganžská nížina.

Na západě od nížiny leží stepní a pouštní oblast Thár, vyplněná koryty občasných toků a písečnými přesypy. Na severovýchodě a severu státu se vypíná předhůří Siválik a mohutné velehorské masivy Himálaje a Karákoramu, pokryté horskými ledovci. Právě v pohoří Karákoram se nachází nejvyšší hora Indie a druhá nejvyšší hora světa K2, měřící 8611 m n. m. Tyto velehory vznikly tektonickým vyzdvižením povrchu, kdy se podsunula Indická litosférická deska pod Asijskou.

Současný tvar získaly třetihorním alpínsko-himálajským vrásněním. Ve východní části země se táhnou hraniční pohoří, jako jsou Patkai Range a Letha Range, které přesahují 3800 m n. m. a náhorní plošina Khasi Hills.

Indie má velké přírodní bohatství. Díky úrodné půdě a příhodnému klimatu má dobré podmínky pro pěstování velkého množství zemědělských plodin, produkce potravin a dalších surovin. Přesto se země potýká se značnou částí obyvatel žijících v chudobě, včetně velkého množství podvyživených dětí. Občasné přírodní katastrofy jako krutá sucha, zemětřesení a povodně situaci dále zhoršují. Mezi hlavní problémy zemědělství patří eroze půdy, rapidní snižování úrovní spodních vod a nadměrné vyčerpávání živin půdy intenzifikovaným zemědělstvím s přílišným používáním chemikálií.

Zemědělství. Rozloha zemědělské půdy v Indii je sice rozsáhlá, ale značná část z ní není přirozeně úrodná. Od roku 1947, kdy Indie získala nezávislost, se mnoho podniklo k posílení zemědělské produkce: především byly postaveny různé zavlažovací systémy, jejichž úkolem je přivádět vodu do suchých oblastí. Zemědělská hospodářství jsou však rodinná a tedy příliš malá na to, aby mohla obhospodařovat větší území a využívat moderní stroje a technologie. Navíc se mnoho těchto farem ještě zmenšuje, neboť hindské zákony stanoví, že půda se po smrti rodičů rozděluje rovným dílem mezi děti. Někteří Indové chtějí změnu, aby statky mohly být větší a produktivnější. Mezi nejvýznamnější pěstované plodiny patří rýže, bavlna, juta, moruše, obiloviny (hlavně pšenice a proso), subtropické a tropické ovoce (banány, citrusy). Dále se pěstují fazole, mango, ořechy, čajovník, sezamová semínka a betelové ořechy. 62 % obyvatelstva se živí zemědělstvím. Indická vláda se snaží o rozvoj zaostalých oblastí země tak, že přenáší továrny do méně obydlených oblastí Indie s úmyslem podpořit tam podnikatelskou infrastrukturu a zvýšit počet pracovních míst.

Úrodu měly zvýšit i experimenty s novými geneticky modifikovanými semeny a hnojivy, avšak tyto pokusy nejen že nezvýšily zemědělskou produkci, ale z velké části podryly tradiční trvale udržitelné indické zemědělství. V roce 2002 dostala nadnárodní korporace Monsanto povolení uvést do Indie bavlnu (BT cotton), geneticky modifikovanou o bakterii ničící parazity, které se na bavlně přirozeně vyskytují. Produkce bavlny v Indii se sice významně zvýšila, ale mnoho indických rolníků se záhy ocitlo v bezvýchodné situaci, kdy jsou nuceni vynakládat stále více z klesajících výnosů do hnojiv, pesticidů a insekticidů pro udržení produkce. Finanční tíseň a dluhy dohnaly překvapivě velké množství indických zemědělců až k sebevraždě – odhaduje se, že mezi lety 1997 a 2008 si jich vzalo život kolem 200 tisíc.

Ke konci 20. století se v Indii rozvinula distribuční síť základních potravin (PDS – Public Distribution System), která řešila nerovnoměrné zásobování, kdy některé regiony Indie byly v relativní hojnosti, zatímco jiné trpěly nedostatkem. Univerzální systém potravinové distribuce indickým zemědělcům zaručoval odbytiště pro plodiny, které vypěstují; stejně tak v jeho rámci existovala obdoba přídělového systému potravin. Vedle toho funguje Food Corporation of India distribuující základní potraviny do i těch nejzapadlejších vesniček v celé Indii a za dotované ceny. Koordinuje tak největší potravinový program v Indii a co do celkového množství potravin (v roce 2008 přes 60 mil. obilí a rýže) i na světě. V roce 1997 však Světová banka donutila Indii první z těchto systémů zrušit a druhý výrazně omezit, protože oba zásadně zasahovaly do volného trhu s obilím, rýží a ostatními obchodovanými potravinami.

Průmysl. Od 50. let 20. stoletízměnil průmysl indická města. Vedle tradičních výrobků, např. bavlny a hedvábí, se vyrábějí těžké stroje a elektrické zboží. Bohatá ložiska ropy a uhlí poskytují energii továrnám a vyrábějí více než polovinu elektrické energie, která se v zemi spotřebuje (o importu energie vyjednává indická vláda ve velkých projektech jako např. Transafghánský plynovod). Během posledních zhruba tří dekád se také zvýšil význam služeb a čím dál více Indů pracuje v cestovním ruchu, bankovnictví a spojích. V zahraničí jsou Indové a jejich firmy úspěšní v oblasti IT, talentovaní indičtí vědci si nezřídka volí kariéru v Silicon Valley nebo prestižních amerických vědeckých ústavech; fenoménem se též stal outsourcing indických telemarketerů a telefonních operátorů pro větší americké korporace – zejména v první dekádě 21. století. Ve stejné době se o potenciálu Indie (stejně jako Číny) začíná mluvit jako o obrovském „vynořujícím se trhu“ s pevně rostoucí ekonomikou, zvyšující se životní úrovní i kupní silou více než miliardy jejích obyvatel. Od roku 2001 se Indie stala součástí volného hospodářského uskupení známého pod akronymem BRICS.

Vojenství. Indie si udržuje třetí největší ozbrojené síly na světě. Skládají se z armády, letectva, námořnictva a dalších pomocných složek. Nejvyšším velitelem ozbrojených sil je indický prezident. Jelikož hlavní indičtí rivalové Čína a Pákistán vlastní jaderné zbraně, tento typ zbraní vyvinula také Indie. První jadernou zkoušku provedla v roce 1974. Vlastní balistické rakety nesoucí jaderné hlavice.

V roce 2010 se Indie stala největším světovým importérem zbraní. Dovezla přitom zbraně za 3,3 miliardy dolarů. Hlavním zahraničním dodavatelem je Rusko, se kterým země spolupracuje na řadě zbrojních programů (např. stíhací letouny Su-30MKI, protilodní střely BrahMos). Moderní zbraně vyvíjí rovněž domácí společnosti, například Defence Research and Development Organisation (DRDO) a Hindustan Aeronautics (HAL), které tím postupně snižují závislost země na dodávkách ze zahraničí. Domácí zbraňové systémy zastupují například stíhací letouny HAL Tejas, vrtulníky HAL Dhruv, balistické rakety Agni, tanky Arjun či torpédoborce třídy Delhi. Vyvíjí například dvě letadlové lodě třídy Vikrant a jaderné raketonosné ponorky třídy Arihant.

Obyvatelstvo. Indie má téměř 1,3 miliardy obyvatel, což je velký nárůst oproti roku 1951 kdy žilo v Indii podle sčítání 361 milionu lidí.

Indie je země, ve které žije velké množství různých etnických skupin a hovoří se v nich asi tisíci jazyky a nářečími. Obyvatelé také vyznávají mnoho různých náboženství, více než čtyři pětiny (78.4%) z nich jsou hinduisté, 14.9% muslimové, 2.5% křesťané a 1.9% sikhové. Podle hinduistické tradice se lidé rodí do sociálních vrstev zvaných kasty. Přísná náboženská pravidla přikazují každé kastě, co má jíst, co si oblékat i jakou vykonávat práci.

Rodinná pouta jsou v Indii velmi důležitá a na sňatek se často pohlíží spíše jako na spojení dvou rodin než jako na svazek dvou lidí. Je zvykem, že rodiče vybírají svým dětem životní partnery. Dnes se někteří Indové snaží tato pravidla odstranit a povzbuzují mladé lidi, aby si sami hledali manžela či manželku.

Život v mnoha indických vesnicích se po staletí nezměnil. Lidé si chodí každý den pro vodu do studně a osvětlují si domovy olejovými lampičkami. Avšak v závislosti na růstu hospodářské úrovně se do stále více vesnic zavádí voda a elektřina. 41 % všech chudých lidí světa ale stále žije v Indii.

I Indie zaznamenává fenomén, kdy obyvatelé vesnic přicházejí ve stále větší míře do měst (urbanizace). Ve městech se velký počet obyvatel tísní v přeplněných chatrčích na předměstích, zatímco mnoho bohatších Indů žije v oblastech, kde je patrný silný západní vliv. Někteří lidé nosí oblečení podle západní módy, jiní dávají přednost tradičním oděvům. Například mnoho Indek nosí jasně barevná sárí a bindi. Společenský život se v Indii soustřeďuje na náměstí. Jsou neustále zaplněna lidmi, kteří si sem chodí vyměňovat novinky a názory za zvuků hlasitě hrající populární hudby, klaksonů aut a volání pouličních prodavačů. V posledních letech došlo v Indii právě díky stěhování lidí do měst k rapidnímu růstu mnohých měst. Díky tomu tak má Indie mnoho sídel s více než milionem obyvatel. Životní úroveň většiny lidí v těchto oblastech však není vysoká.

Někteří tradiční indičtí zemědělci – jsou to zejména pěstitelé bavlny a sójových bobů – v rostoucí míře přecházejí na pěstování geneticky modifikovaných potravin, kdy od zahraničních korporací (Monsanto) kupují GM semena a ad hoc vyvinuté herbicidy (Roundup).

Chennai (Madras) je čtvrtým největším indickým městem a hlavním městem státu Tamil Nadu. Město Chennai je známé uchvatnými chrámy, historickými památkami a architekturou. Brána do starověkého města Mahabalipuram.

Náš poznatek z dnešního dne :

Chennai, dříve Madras,  je čtvrté největší město v Indii. Má i s přilehlými aglomeracemi asi 8,5 milionů obyvatel. Město vzniklo během britského kolonialismu kolem pevnosti Fort St. George založené v roce 1640. Leží na ploše cca 430 km2 a hustota obyvatel je přes 20 tisíc lidí na 1 km2. Město leží na plochém pobřeží s průměrnou výškou jen 6 metrů nad mořem, má 13 km dlouhou pláž Marina beach. Roční průměrná teplota je 28 stupňů Celsia, v zimě klesá zřídka pod 20 stupňů. V říjnu a listopadu je zde období dešťů, v této době naprší polovina ročních srážek, které jsou 1200 mm.

Podle statistiky žije 750 tisíc obyvatel města (18%) ve slamech, je to mnohem méně než například v Mumbai, kde je to 49%. Gramotných lidí je zde 90 %, celkově v Indii však 74 %.

Náboženství je hinduismus, jen malé procento muslimů či křesťanů. Hlavním jazykem je zde tamilština. Na ulicích se pohybují i vraky aut, v husté dopravě se ve velké míře využívá klaxon.

Ráno při připlutí do přístavu bylo opět tropické vedro a my jsme vlastně nevěděli, co nás očekává a ani netušili, jak dnešní den dopadne. Hned jsme si připravili pouze cestovní batůžek, v němž hlavní zátěží byla pitná voda a vyrazili jsme z lodi s tím, že se autobusem přemístíme za bránu přístavu a tam se rozhodneme, co bude dál. Také jsme si původně zahrávali s myšlenkou, že se vrátíme pro naše elektrokola. Všechno ale bylo jinak. Při hledání autobusu v řadě asi třiceti jiných zájezdových autobusů, na nás zamával Petr a náš autobus nám ukázal. Společně s ním a Lindou a dalšími asi 8 lidmi jsme se dostali ven z přístavu. Již den předtím, nám Petr nabídl, že se k nim můžeme přidat na cestu k velkému budhistickému velmi starému templu asi 80 km od Chennai. Nakonec jsme tedy v autobuse dohodli, že pokud se podaří najít větší taxík, tak s nimi pojedeme. Další dvojicí byli „Kašpárkovi“, kteří v Indii několikrát byli a tuto lokalitu navrhli. Jmenují se Ingrid a Udo a přezdívku dostali od nás kvůli jejich poněkud extravagantnímu oblečení a vzezření. Po vystoupení z autobusu se na nás vrhli taxíkáři jako vosy na hrozen. Bylo jich snad několik desítek, převážně vlastnili žluté tříkolové rikši, kam se vejdou maximálně tři lidé. My jsme však zahlédli jediné větší auto indické výroby zn. Tata. Lindě se podařilo rychle sjednat plán cesty a cenu a vydali jsme se na výlet. Cesta tam trvala asi dvě hodiny a obraz krajiny a lidí v ní žijících byl neutěšený a od doby návštěvy Ludi v Indii se nezměnil. Byla neděle, ale asi ve všední dny je situace stejná, na silnici snad ještě horší. Všude bylo plno lidí. Auta kličkovala a mezi nimi riskantní jízdou za stálého troubení předjížděly motocykly, na kterých seděla běžně i čtyřčlená rodina. Na nádrži bylo jedno dítě, pak otec řidič, a matka měla před sebou druhé dítě, většinou se ani nedržela. V horších případech žena v sárí seděla na motocyklu bokem a v náručí jednou rukou přidržovala ještě miminko. Helmu zde neznají a tempo je velmi rychlé a nebezpečné. Kolem silnice pracovaly hlavně ženy u stánků s vším možným, občas i některá zametala. Jeli jsme po nedokončené dálnici, kde byl často převeden druhý pruh do protisměru a tam byla situace ještě horší.Kolem silnice se opakoval stále stejný obraz, chodníky neexistují, jen prach a nepořádek. Zde sedící nebo ležící lidé, parkující vozidla, spící psi, krávy, kozy a chaos. Všude odpadky, ani na periférii se nenajde kousek čistého trávníku.

Protože jsme jeli kousek od pobřeží, viděli jsme spoustu zdmi obehnaných pozemků, které si zakoupili majetní lidé s plánem něco budovat. Většinou tento plán skončí tou zdí, vyjimečně zde stálo nějaké nedokončené torzo budovy. Opravdu pěkné domy by se daly spočítat na prstech. Přijeli jsme do Mamallapurami, kde se na nás opět vrhli již čekající prodavači suvenýrů na parkovišti. Přidal se k nám i mladík, který nám chtěl poskytnout průvodcovské služby. Pomohl nám vyměnit peníze a koupit vstupenky, prošel s námi během asi dvou hodin památky a podal stručný výklad. Tyto chrámy z kamene jsou jiné, jak pestrobarevné buddhistické temply, které jsme viděli v předešlých asijských zastávkách. Jsou umístěny v Pallavasu a jsou z šedé hrubozrnné žuly. Dvě z těchto památek jsou vytesány z monolitických obrovských skalních žulových bloků. První chrám, stojící na pobřeží byl zasažen vlnou tsunami, která se přehnala Bengálským zálivem a v této oblasti si vyžádala mnoho lidských životů a zničila celé vesnice. Byla vyšší než chrám, ale ten odolal tomuto ničivému přírodnímu živlu. Následně se kolem vybudovaly ochranné kamenné tarasy, aby případné větší vlny nemohly tyto památky zaplavovat a ničit mořskou vodou. Další dva historické krásné objekty byly přímo ve vesnici. Jeden byl spojen se ságou o pěti bratřích, kteří se oženili s jednou ženou. Kromě pěti ozdobných žulových monumentů, sloužících k náboženským účelům, zde byly také velké kamenné sochy zvířat. Další stavba byla přímo u silnice, a byla vytesána do velké skály. Na stavbu s kamennými sloupy zdobenými reliéfy zvířat navazovala obrovská skalní stěna s plastickým výjevem, zobrazující lidskou společnost a zvířata, kteří směřují k posvátné řece Ganga. Zub času a zemětřesení v minulém století tuto památku částečně poškodil. V této oblasti je i nadále mnoho zručných kamenosochařů, kteří vytváří opravdu hodnotné sochy a drobné kamenné výrobky. Mají svoje dílny a ateliéry podél silnice, z auta jsme viděli sochy i v nadživotní velikosti a dílen jsme míjeli několik desítek.

Po prohlídce těchto vzácných historických kamenných památek, které v tento den navštěvovalo i mnoho indických turistů, jsme se od našeho mladého průvodce dočkali nemilého překvapení. Místo původně dohodnutých desetí amerických dolarů, najednou vyžadoval dvacet a to od každého z nás. Po debatě, kdy musela Linda zvýšit hlas a jeho požadavky striktně odmítla, jsme se zchváceni opravdu nepříjemným horkem zastavili v krásném hotelu vyšší kategorie. Na stinné pěkné terase jsme si dali výborné chlazené indické pivo a naše nálada se zlepšila. Ingrid a Udo nám vyprávěli, že podobné pokusy oklamat lidi a triky místních podnikavců se stále opakují a že je také již často zažili. Cesta zpět byla ve stejném duchu. Náš řidič, který sice napřed tvrdil, že má tři auta,  nám dokazoval, že nemá peníze na benzin a tankoval dvakrát po šesti litrech a chtěl od nás zálohu, kterou nakonec také dostal. Navíc od Petra a Lindy dostal jídlo a colu, ale zřejmě ho to jen přesvědčilo, že si necháme vše líbit. Poté, co nás dovezl zpět do přístavu, chtěl za svoji práci místo 80 dohodnutých dolarů najednou 180. Opět bylo nutné ho uvést na pravou míru, ale dojem z toho, že všichni lidé poskytující služby turistům, jsou zpočátku velmi vstřícní a souhlasí s navrženou cenou, ale potom se pokouší získat několikanásobek, se tím jen potvrdil.

V průběhu dne se již prostory před přístavem zaplnily žebrajícími lidmi, mnohdy i s malými dětmi a byli velmi dotěrní a neodbytní. Ale i toto je běžný obraz chudoby této přelidněné země. Přes mnoho varovaní jsme se však nikde necítili být fyzicky ohroženi.

Přesto, že jsme byli z horka unaveni, po osvěžující sprše a výborné večeři jsme se ještě vydali do divadla na vystoupení dvou mladých indických hudebníků, kteří nám předvedli na bubínky a mnohostrunný nástroj podobný kytaře starou indickou hudbu. Bylo to nezvyklé a mnoho lidí v divadle tato hudba uspala. Potom jsme se ještě s účastníky naší dnešní výpravy, doplněné dvěma osamělými cestovateli Heinzem a Ulim, sešli na terase. Byla nádherná horká tropická noc, Petr přinesl dobré kalifornské červené víno, vyúčtovali jsme s ním naše dnešní náklady, které vyšly na 30 dolarů na osobu a výborně jsme se pobavili při Lindině vyprávějí o tom, jak Petrovi před 30 lety na Srí Lance – tehdy Cejlonu – operovali v místní nemocnici slepé střevo.