Objekt trestného činu je hlediskem pro systematiku zvláštní části trestního zákona. Zpravidla není v zákoně vyjádřen a musíme jej dovozovat výkladem.
Jako objekt trestného činu definujeme společenské vztahy (např. vztahy vlastnické), zájmy a hodnoty (například život člověka, jeho zdraví, čest, důstojnost, jeho osobní svobodu) chráněné trestním zákonem.
Třídění objektů trestných činů
Trestní zákon zná objekt pod názvem „chráněný zájem“ (§ 3 odst. 4). Je možné poukázat také na ustanovení § 1, kde se zákonodárce pokouší vymezit tzv. obecný (rodový) objekt a dále na systematiku zvláštní části trestního zákona, která je založena na tzv. druhovém objektu.
Objekt trestného činu můžeme zkoumat z různých hledisek, například podle stupně obecnosti.
Podle stupně obecnosti můžeme rozlišovat:
- obecný (rodový) objekt
- druhový (skupinový) objekt
- individuální objekt
Obecným (rodovým) objektem nazýváme souhrn nejdůležitějších vztahů, zájmů a hodnot, které chrání trestní zákon. Zákonodárce se snaží jej vyjádřit v ustanovení § 1 trestního zákona. Jeho význam spočívá v tom, že shrnuje veškeré zájmy, které je třeba chránit, a tím určuje rozsah potřebné právní úpravy v trestním zákoně. Je obecný ke skupinovému i individuálnímu objektu.
Druhový (skupinový) objekt trestného činu je vyjádřen společnými druhovými rysy individuálních objektů jednotlivých trestných činů. Jeho význam spočívá v systematickém rozdělení trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákona. Členění zvláštní části a pořadí hlav ve zvláštní části má také vyjadřovat pořadí chráněných hodnot podle jejich důležitosti. Klasifikace trestných činů podle jejich druhových objektů bývá základem i pro systematiku učebnicového zpracování zvláštní části trestního zákona.
Pod pojmem individuální objekt trestného činu se označuje jednotlivý zájem, k jehož ochraně je to které ustanovení zvláštní části trestního zákona určeno. Například individuálním objektem trestného činu krádeže podle § 247 je zájem na ochraně majetku, individuálním objektem trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 je zájem na ochraně zdraví člověka.
Porušení nebo ohrožení objektu trestného činu nazýváme následkem. Některé trestné činy mají dva i více objektů. Můžeme rozlišovat trestné činy s více objekty kumulativně vyjádřenými, například trestný čin loupeže podle § 234, který má dva objekty – osobní svobodu a zájem na ochraně majetku, přičemž oba dva objekty musí být jednáním pachatele zasaženy současně, anebo trestné činy s alternativně vyjádřenými objekty, například trestný čin rozvracení republiky podle § 92 (objektem jsou ústavní zřízení, územní celistvost, obranyschopnost neb samostatnost republiky).
Předmět útoku
Některé trestné činy mají ještě předmět útoku jako fakultativní znak skutkové podstaty trestného činu. Předmětem útoku jsou buď lidé (např. § 221) nebo věci (např. veřejná listina), na které pachatel trestného činu bezprostředně útočí, a tím zasahuje objekt trestného činu. Předmětem útoku u trestného činu vraždy je člověk, kterého chce pachatel usmrtit, předmětem útoku u trestného činu padělání pozměňování veřejné listiny je veřejná listina, kterou chce pachatel padělat.
Některé trestné činy nemají předmět útoku, např. tzv. trestné činy formální, a to čistě činnostní (například neoprávněné podnikání, zneužívání informací v obchodním styku) nebo čistě nečinnostní (pravé omisivní), například neoznámení trestného činu, neposkytnutí pomoci, zanedbání povinné výživy.
Porušení předmět útoku ze nazývá účinek trestného činu (např. zlomené žebro, rozbitá výkladní skříň, padělaný cestovní pas).
Pro právní kvalifikaci spáchaného trestného činu má klíčový význam objekt trestného činu. Předmět útoku, resp. intenzita s jakou byl trestným činem zasažen, může mít význam z hlediska ukládání trestu jako přitěžující okolnosti (např. § 34 TZ) – pachatel způsobil trestným činem vyšší škodu.
Objektivní stránka trestného činu
Objektivní stránku trestného činu charakterizuje způsob spáchání trestného činu a jeho následky.
Obligatorními znaky jsou:
- jednání
- následek trestného činu
- příčinný vztah mezi jednáním a následkem
Fakultativními znaky jsou místo a čas jednání, jeho účinek, hmotný předmět útoku, použitý prostředek ke spáchání trestného činu a jiné znaky.
Jednání
Jednání je ve smyslu trestního práva projev vůle ve vnějším světě. Jednáním je nejen konání, ale i opomenutí. V jednání se spojuje vnitřní složka (vůle) se složkou vnější (projev vůle). Hovoříme o jednotě psychické a fyzické stránky jednání.
Fyzické násilí (vis absoluta) vylučuje projev vůle, a tedy i jednání v trestněprávním smyslu. Jednáním proto není pohyb, který je vynucen vnější silou. Příklad: A násilím vedl ruku B, která svírala nůž, a bodl poškozenou osobu do břicha.
O jednání ve smyslu trestního práva se nejedná také, chybí-li tu jeho vnější složka. Proto nemůže být jednáním pouhá myšlenka, ani vůle (přání) neprojevená zevním aktem směřujícím k jejímu uskutečnění.
Jednání nevylučuje ani krajní nouze (například psychické donucení) ani závazný rozkaz. Jednající, byť i donucen nebo vázán rozkazem, projevuje svou vůli. Dává přednost jednání před újmou, která by mu hrozila. Trestní odpovědnost takto jednajícího bude ovšem vyloučena z důvodu krajní nouze nebo jiného důvodu vylučujícího protiprávnost.
Jednáním je nejen konání, ale i opomenutí. Rozlišujeme trestné činy komisivní (čistě činnostní), které lze spáchat pouze konáním, a trestné činy omisivní (nečinnostní).
Omisivní trestné činy dělíme na tzv. pravé omisivní (čistě omisivní), které je možné spáchat pouze opomenutí přikázané činnosti (například opomenutím poskytnout pomoc osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, § 207), a na tzv. nepravé omisivní trestné činy, které je možné spáchat jak konáním, ta i opomenutím. Jsou-li spáchány opomenutím, nazýváme je nepravé omisivní delikty (např. vražda spáchaná neposkytnutím stravy – oběť zemře vyhladověním).
Konání i opomenutí může být úmyslné i nedbalostní, například lékař úmyslně nepodá pacientovi lék, aby zhoršil jeho zdravotní stav, v jiném případě tak učiní z nedbalosti.
Některé trestné činy mohou být podle své povahy spáchány jedině konáním, jiné pouze opomenutím.
Například jen opomenutím lze trestný čin nepřekazit (§ 167 TZ) nebo neoznámit (§ 168 TZ), neposkytnout pomoc (§ 207 a § 208). Trestné činy, které lze spáchat pouze opomenutím přikázaného konání, se označují jako tzv. čistě omisivní (pravé omisivní). Je to např. případ, kdy pachatel neplnil povinnost vyplývající pro něj z jiného právního předpisu, než kterým je trestní zákon (např. povinnost poskytnout výživu).
Nepravé omisivní delikty – lze spáchat jak konáním, tak nekonáním
Tak např. vražda může být spáchána jak zastřelením, otrávením, uškrcením, tak i opomenutím pečovat o osobu, která si nemůže sama pomoci, pokud k tomu opomíjející byl povinen (zvláštní povinnost konat). Problém nepravých omisivních deliktů záleží v tom, které opomenutí lze postavit na roveň konání.
Podle § 89 odst 2 TZ se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, „k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen“. Toto ustanovení klade konání i opomenutí naroveň, ale zároveň stanoví, za jakých podmínek se jednáním rozumí i opomenutí. Nikoli každé opomenutí je možné postavit na roveň konání, nikoli každé opomenutí má přibližně stejnou závažnost jako konání, ale musí se jednat o opomenutí zvláštní povinnosti vyplývající z konkrétního postavení pachatele v systému společenských poměrů.
Předpokladem je, že pachatel porušil zvláštní povinnost konat, kterou měl v době činu, neboť právní poměr, zakládající tuto zvláštní povinnost, již předtím vznikl. Osoba, která má zvláštní povinnost konat, je předem v konkrétním vztahu k chráněnému zájmu.
Zvláštní povinnosti konat, jejíž opomenutí zakládá podle § 89 odst. 2 odpovědnost za následek, je třeba odlišovat od obecné povinnost konat, kterou stanoví trestní zákon. Například § 167 stanoví obecnou povinnost nepřekazit trestný čin, ustanovení § 207 stanoví obecnou povinnost poskytnout pomoc atd. Porušení obecné povinnosti nezakládá trestní odpovědnost za následek (účinek) tím způsobený, i kdyby jej povinný zamýšlel svým opomenutím způsobit. V těchto případech odpovídá povinný pouze za porušení příslušné obecné povinnosti. Tak například, kdo neposkytl pomoc podle § 207, neodpovídá za následky na životě nebo zdraví, k nimž v důsledku toho došlo.
Nauka i praxe dělí prameny zvláštní povinnosti konat, o niž jde u tzv. nepravých omisivních deliktů, do tří skupin:
1. Povinnost vyplývající ze zákona, resp. jiného právního předpisu vydaného na základě zákona. Tak například ze zákona o rodině vyplývá zvláštní povinnost rodičů pečovat o nezletilé dítě. Podle zákona o policii je povinnost policisty provést služební zákrok, služební úkon nebo učinit jiná nezbytná opatření během služby a podle okolností i mimo ni.
Druhem zvláštní povinnosti plynoucí ze zákona nebo jiného právního předpisu vydaného na základě zákona může být povinnost stanovena také úředním výrokem (např. povinnost opatrovníka ustanoveného soudem nezletilci) nebo rozkazem či příkazem, které jsou konkretizací povinnosti plynoucí ze zákona.
2. Povinnosti vyplývající ze smlouvy.
Například strážný velkoskladu lihu je zavázán smlouvou chránit a střežit uskladněné zboží. Strážný tuto povinnost nesplnil, nekonal obchůzku ve skladu, aby umožnil zloději líh ze skladu odcizit. Strážný odpovídá za pomoc ke krádeži (§ 247 TZ) spáchanou omisivně.
3. Povinnosti vyplývající z předchozího nebezpečného jednání (tzv. případy ingerence).
Jde o povinnost odvrátit nebezpečí, které původce nebezpečí sám svým jednáním vyvolal. Například druh matky dítěte, který neuzavřel s matkou dohodu, že bude o dítě pečovat, tomuto dítěti způsobil zranění. Z jeho předchozího nebezpečného jednání pak vyplývá povinnost pachatele zajistit dítěti potřebnou lékařskou péči. Ponechá-li úmyslně dítě svému osudu, potom opomenutí povinnost postarat se o odstranění hrozícího trestněprávně relevantního následku by zakládalo odpovědnost za trestný čin.
Následek
Následkem rozumíme porušení nebo ohrožení hodnot, které jsou objektem trestného činu. Například při trestném činu podle § 231 – omezování osobní svobody, je takovým následkem porušení svobody pohybu. Takový následek má každý trestný čin. Jako rozlišujeme hlavní a vedlejší objekt, můžeme též rozeznávat hlavní a sekundární následek.
U některých skutkových podstat je následkem porucha (např. § 221 – ublížení na zdraví, § 247 – škoda nikoliv nepatrná, u jiných je následkem ohrožení chráněného zájmu, tedy reálné nebezpečí vzniku poruchy. Například u obecného ohrožení podle § 179 odst. 1 – je následkem nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví pro lidí aneb nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Z tohoto hlediska rozlišujeme trestné činy poruchové a trestné činy ohrožovací. Je-li následkem trestného činu – znakem skutkové podstaty pouhé ohrožení objektu, nevyžaduje se k dokonání trestného činu, aby nastala porucha na objektu trestného činu.
Některé trestné činy mají mimo objekt ještě hmotný předmět útoku. Změna na hmotném předmětu útoku se nazývá účinek trestného činu (např. zlomené žebro, rozbitá výkladní skříň, padělaný cestovní pas). Účinkem je i možnost takové změny (nebezpečí výbuchu).
Následek trestného činu se vztahuje k objektu trestného činu, účinek k hmotnému předmětu útoku. Následek není totožný s účinkem. Například u trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 jsou účinkem zranění napadeného (poškozeného), například vyvolání potratu těhotné ženy, řezná rána na obličeji. Následkem tohoto trestného činu je porušení zájmu na ochraně zdraví.
Příčinná souvislost
Zásady, jimiž je posuzována příčinná souvislost – zásada umělé izolace jevů a zásada gradace příčinné souvislosti.
Zásada umělé izolace jevů omezuje, redukuje zjištěné příčiny a následky na trestněprávně