Kapitola 10
Palin byl odveden do obrovského pokoje, který, jak mu upovídaná komorná prozradila, byl vedle Geneova. Unaveně se složil do postele a usnul.
Druhý den brzy ráno vyšel z pokoje a málem vrazil do Genea. Vesele ho chytil za paži.
„Jdeme do města!“ zavelel a táhnul ho ven.
„Thurbere, přestaň, musím za rodiči, půjdeme potom,“ namítl ještě rozespalý Gene, cítě se bezpečně v rodném domě.
„Ale…“
„Tak pojď,“ uchopil ho za ruku a vedl ho za sebou. Když vešli do zdobených dveří na dlouhé konci chodby, střeženého dvojicí vojáků, očekával Palin velký trůnní sál nebo něco podobného, ale vešli do malého pokoje. Geneovi rodiče seděli u stolku a snídali, se sluhy diskrétně stojícími u zdí místnosti.
„Otče, matko,“ pozdravil Gene.
Palin se uklonil a zacouval ke dveřím.
„Gene,“ přivítala ho matka, elegantní dáma, jejíž kaštanové vlasy už začaly prokvétat stříbrem.
„Synu,“ přikývl muž, z jehož vzhledu bylo Palinovi jasné, po kom se Gene povedl.
„Předpokládám, že jsi uspěl,“ oznámil.
„Ano, otče. Tohle je Palin Thurber, doprovázel mě,“ přitáhl před sebe mladičkého čaroděje.
„Vítej, Paline,“ usmála se Paní přívětivě.
Uzardělý, očividně rozpačitý mladík, který stál vzpřímeně, hleděl jí do očí a snažil se nevypadat nervózně, jí byl sympatický.
„Kolik jsi viděl let, čaroději?“ zeptal se král.
„Devatenáct, pane,“ odpověděl Palin a hlas se mu třásl jen nepatrně.
„Výprava za tou knihou byla vaše první?“
„Ano, pane.“
„Jak se osvědčil můj syn?“
Palin mrknul na Genea, který jen pevně sevřel rty. Byl překvapený, že se ptá na jeho názor, ale přesto pohotově odpověděl.
„Byl spolehlivý, zodpovědný, přesný, dobře reagoval. Můžete být pyšný,“ dodal ještě s bušícím srdcem.
„Hm,“ usmál se na Genea spokojeně král. „Co míníš dělat v našem městě?“
Palin se nejistě podíval na svého společníka.
„Chci mu ho ukázat, otče,“ odpověděl za něj. „Smíme odejít?“
„Jistě,“ mávl král rukou a královna se na ně usmála. Palin jí úsměv vrátil.
Venku se na Genea se smíchem pověsil, ale byl brzo sundán.
„Pojďme do města, Rulíku!“ výskl.
„Neříkej mi tou dětinskou přezdívkou před ostatními,“ zabručel Gene.
„Zdravím,“ ozval se vedle nich mužský hlas. Gene se prudce obrátil.
„Arvaline,“ zamračil se.
„Rodiče se ti budou věnovat,“ kývl ke dveřím.
„Těší mě,“ ignoroval ho mladík a políbil Palinovi ruku.
„Jsem Arvalin, bratr tohohle morouse. Jistě bys uvítal trochu příjemnější společnost. Nepřipojíš se ke mně k procházce v zahradách?“
Palin zaraženě mlčel a zabloudil pohledem k Geneovi.
„Nevaroval jsi nás, že sebou přivezeš něco tak nesmírně půvabného,“ obrátil se princ na Genea.
„Protože jsem to nevěděl a ty bys ho chtěl okamžitě dostat do postele, protože čest ti nic neříká.“
„Jsi zbytečně příkrý, bratře,“ zavrněl Arvalin a usmál se na Palina.
„Rád bych se těšil potěšení z tvé okouzlující přítomnosti,“ přitočil se k němu.
„Omluv nás,“ zavrčel Gene, popadl Palina za ruku a táhl ho pryč.
„Gene,“ smál se Palin. „Uklidni se. Nehodlám ti svádět bratra!“
„Ale on tebe ano,“ zavrčel Gene.
Palin se smál celou cestu z paláce. Venku svého průvodce okamžitě zatáhl k nepřehlédnutelnému tržišti, kde byla spousta cizokrajných předmětů a zvířat k obdivování. První, co si koupil, byly kousky sladkého pečiva, obaleného cukrem, skořicí a vanilkou místo snídaně a pár kousků syrového masa pro Nelien, která se celou dobu nenápadně táhla za ním. Stačila jim bez potíží, ale měli trochu práce s vysvětlováním mladému pomocníkovi u klecí s šelmami, že je skutečně jejich a ne jeho pána. Nakonec přispěchal kupec, hluboce se ukláněl, omlouval se a dal klukovi, který nepoznal prince, pohlavek. Gene se otočil a odkráčel. Palin je ujistil, že se nic neděje a odběhl za ním.
Palin se rozesmál.
„Ten kupec vypadal tak vystrašený!“
Gene poslouchal jeho smích a byl spokojený. Po chvíli procházení a Palinova okukování města se usadili na širokém kamenném zábradlí malebného mostu nad řekou a pozorovali okolí. Byli vysoko ve městě a mohli pozorovat domy nad sebou i uličky a domky ve svahu pod sebou.
„Kdy se budeš chtít vrátit k mistru Kerithenovi?“
„Než skončí Salegrin, tak stejně nikam nemůžu.“
„Proč? Já o tom moc nevím.“
Palin potlačil pobavení nad představou malého Genea utíkajícího z hodiny a začal vysvětlovat.
„Salegrin nastává jednou za šest set let. Je to třicet dní, kdy se země musí zbavit magie a tak ji vypudí do vzduchu. Je to divoká, neovladatelná magie, takže ji nemůžeme úmyslně použít pro kouzla, ale ovlivňuje všechno kolem. Věci, děje, chování lidí i zvířat. Může se stát, že se budeš chovat jako dítě, že někoho napadneš, zezelenáš, proměníš se třeba v jídelní misku… Můžeš onemocnět, může odstranit tvůj zrak, bolest, zábrany… A nejde se proti tomu bránit. Alespoň já o ničem nevím. Proto se zločiny posuzují jinak, lidi tak úplně nemůžou za své chování. Není neobvyklé, že lidé citliví na magii zapomenou, co v té době dělali. Nedá se odhadnout, co se stane. Žádné sňatky, prodeje domů a tak, to neplatí.“
Z Geneova výrazu bylo zřejmé, že se mu to vůbec nelíbí.
„Nebo se ti nemusí stát vůbec nic,“ dodal spěšně.
Chvíli seděli mlčky, než Palin seskočil ze zábradlí mostu, na kterém seděl a přistoupil těsně k rytíři.
„Gene, polib mě,“ zaprosil. Mladému muži před ním vyschlo v ústech. Byl jako zhypnotizovaný pohledem na pohybující se růžové rty, ale už nebyl schopen vnímat, co říkají.
Věděl, že by bylo lepší ho odmítnout, ale nedokázal se zastavit. Postavil se, přitáhl si jeho útlé, poddajné tělo do náruče a vášnivě se k němu přisál. Palin se k němu povolně přitiskl a nechal jeho ruce lačně zkoumat své tělo. Zasténal mu do úst a ruce pomalu omotal kolem jeho krku. Geneovy dlaně se mu propracovaly pod plášť a pod tuniku. Těsně si ho k sobě přitiskl a opřel ho o kamenné zábradlí, které mu dosahovalo k bedrům. Palin byl zakloněný a celé jeho tělo bylo Geneovi vydáno na pospas. Zvednul nohu a ovinul ji mladému rytíři kolem boků, aby si ho k sobě přitiskl těsněji, což ve skutečnosti už moc nešlo. Gene nechal pravou ruku na jeho zádech v místě pasu a druhou hladil jeho stehno.
„Gene,“ zasténal Palin.
Oslovený věděl, že by se měl vzpamatovat, ale místo toho ho mágův sténající hlas ještě víc zbavil kontroly. Vrhnul se na něj, přivlastňoval si jeho tělo divokými, nedočkavými doteky.
Rukama sjel na jeho zadek, který mu tak přesně pasoval do dlaní, a stisknul. Omámený mladík mu zasténal do rtů, ale pokusil se trochu odsunout. Mazlení a líbání se mu nesmírně líbilo, ale bál se zajít dál.
„Gene,“ zamumlal, když uhnul hlavou a princ ho místo toho začal líbat na krku.
„Jsme venku, každý… oh!“ vzdychl, když se Geneovy ruka dostala pod jeho kalhoty na holou kůži zadečku a polaskala ho „každý nás… může… vidět…“
Gene nereagoval a přitiskl se k němu vzrušeným klínem.
„Gene,“ zasténal v zoufalém boji mezi sebeovládáním a touhou. Popadl ho za ramena a odtrhl ho od sebe. „Tady ne.“
Voják vypadal, jako by se vzpamatoval. Prudce se od něj odtáhnul. A uvědomil si, že za nohavici ho už hodnou chvíli tahá Palinova kočka. Setřepal ji. Palin ji pohladil.
„Hodná holka. Vysvětlil jsem jí, že na tebe nesmí používat jed.“
„Jdeme do paláce,“ prohlásil Gene a odrázoval tím směrem.
Palin se za ním rozběhl.
„Gene! Pojď někam na oběd, já se ještě nechci vracet, tohle město je tak zajímavé!“
Gene strnule přikývl a v duchu zmučeně zaúpěl, když se do něj veselý Palin v blažené nevědomosti nad tím, co mu tím způsobuje, zavěsil a táhnul ho k prvnímu hostinci, který uviděl.