Proč pochopit to mám?
6. 11. 2009
Vydáno dne 03. 08. 2008
Víš, jak nemám rád nemocnice. Ten vzduch naplněný bolestí, nářkem a nemocí. Strohé pokoje, blikající přístroje. Já vím, že to musí být. Je mi to líto. Proč zrovna ty? Ty, tak mladá a krásná. Co naděláme. I takový je osud. Říkali, že zase budeš v pořádku. Jen to tady, těch pár dnů, vydržet. Bude to zase fajn. Neboj, černovlásko, jsem s tebou a budu tady, když mně budeš potřebovat. Budu tě držet za ruku a hladit tvé vlasy, černé jak noc.
Ráno. Probudil jsem se vedle tebe. Sluneční paprsky mně šimraly na tváři, jak se odrážely od tvých vlasů. Pohladil jsem tě po nich a lehce políbil na ucho. Nechtěl jsem tě probudit. Pomalu ses otočila a propletla mým tělem. Stále oči zavřené. Ahoj lásko, řekla jsi. Ahoj miláčku, odpověděl jsem a políbil na jahodová ústa.
„Co budeme dnes dělat?“, zavrněla jsi.
„Já bych zůstal v posteli, zatáhl rolety a ignoroval zvonek.“
Oči se ti smály. Otevřené, krásné, štěstím probuzené. „Tak na to zapomeň. Jede se na výlet.“
„Ale broučku, víš jaké tam dnes bude horko?“
„Neodmlouvej! Jedeme!“
Jak máte odporovat někomu, tak milému a krásnému? Ruka zajela pod mé triko na jejím těle a prosebné oči se zadívaly do jejích. Poslední pokus.
„Jedeme a žádné diskuze! A tohle na mně nezkoušej.“ Dala mi pusu na nos, plácla přes zadek a už se štrachala z pelíšku. Co asi můžete dělat?
Výlet byl krásný, a neříkejte to nikomu, milování na mechu ještě sladší.
Neboj, černovlásko, říkal jsem ti. Neber si sebou tolik věcí. Jdeš do nemocnice jen na vyšetření. Za chvíli budeš doma. Tohle vypadá, jako by ses tam chtěla nastěhovat. Podívala ses na mně a já v tvých očích zahlédl výčitku, možná strach. Po zádech mi přejel mráz. Hloupě jsem se zeptal: „Je snad něco, co bych měl vědět?“. Asi hloupá otázka. Jen ses usmála, ale v očích jsem neviděl ty jiskřivé hvězdičky. Řekla jsi, abych to nechal být, přece tam jdeš až zítra. Dnes půjdeme do kina. Jen jsem kývnul. Věděl jsem, že to bude opět nějaká romantika. Něco vydržet musím. Přivinul jsem si tě k sobě a dlouze jsme se políbili.
Nechtěl jsem chápat, proč se v tom strohém pokoji tak zabydluješ.
„Černovlásko, máš tady být týden. Ne měsíc.“
Odpověděla jsi, že musíš mít své pohodlí. Ty ženský. Šminky, voňavky a všechny ty ostatní sarapatičky. Vše si pečlivě rozestavěla.
„Už běž.“, řekla jsi. Doprovodila až k východu. Políbili jsme se. Ještě jsem ti zamával a zavolal, „Zítra jsem tu jak na koni, černovlásko, lásko.“ Odcházel jsem, když mně napadlo, chceš pomeranče nebo zmrzlinu? Otočil se, ale tys tam už nebyla.
Šel jsem a v hlavě hlodala otázka, proč jsi mi neřekla co to je za prohlídku. Jistě, ženské problémy. Teď mi to nestačí. Zítra se tě zeptám. Zítra se určitě zeptám.
Jak říkám, výlet to byl krásný. Slunce sice pražilo, jako by to bylo naposled. Byl nádherný. Pro mne náročný, ale to se dá vydržet. I to, že jsem byl mokrý od potu, obalen jehličím a slunce mojí kůži zbarvilo do barvy humra, kterého právě uvařili.
Vlezli jsme pod sprchu. Vlažná voda, stékající po našich tělech, příjemně osvěžovala. Provedla jsi mi důkladnou prohlídku a já tobě…, tedy jestli nemáme klíště. Znáte to, ty jsou nejhorší. Dali jsme na sebe osušky a odcapkali k hořícímu krbu. Zapnul jsem hudbu. Sundal z konferenčního stolku víno a dvě skleničky, obložený talíř, cos připravila. Skleničky při dotyku cinkly do zvuku praskajícího dřeva. V očích se ti odrážely plameny ohně. Políbila jsi mně, stočila do klubíčka a položila hlavu do mého klína. Dlouho jsme se dívali do plamenů, než jsi usnula. Vzal jsem tě do náruče a odnesl do postele. Lehce políbil na tvář, pohladil po vlasech a pak se na tebe díval. Já tě prostě miluji, černovlásko, říkal si.
Ráno mně neprobudil budík, ale soused. Jeho neodbytný zvonek. Bych ho snad zabil. Bylo deset. Chtěl jsem vstát dřív. Musím za černovláskou. Chci za svou láskou.
Rychle se osprchovat, oholit, učesat. Sákryš, zuby. Tak ještě vyčistit. Pohled do zrcadla. Bože, jak tebe může mít někdo rád? Pak už jen úsměv, jak se na tebe těším. Jeden den bez tebe a já tady z toho šílím.
Zase bylo horko. Opět počasí na výlet, napadlo mně. Teď, už po rozpáleném městě, chvátám za tebou. Hlásili třicet stupňů. Je snad čtyřicet. Nevadí mi to. Tak mandarinky nebo pomeranče? Jablko, jej, teď mně napadlo, i když to vím, máš ráda jablka. Snad má vše. Mandarinky, pomeranče a dvě jablka. Já tě moc miluji. Ještě něco. Ještě něco ti přinesu. Horko a můj mozek, se to hrozně vaří. Jasně. Orchidej a čokoládu. Tu jsi ode mne nikdy nedostala. Myslím tu orchidej. A v duchu se společně smějeme. Už jen pár kroků a jsem u tebe, černovlásko.
Proletěl jsem nemocniční vrátnicí jak rozzuřený býk. V ruce tašku s ovocem, čokoláda v kapse a v ruce orchidej. Černovlásko, Jeden den bez tebe a já z toho blázním. Na zítřek mám pro tebe připravené kiwi a ananas. Už běžím. Ještě pár schodů, chodba. Rozrážím dveře. Moc. Moc tě chci. Moc tě potřebuji. Proč jsem ti to nikdy neřekl? Dnes ti to řeknu, že to bez tebe nejde. Dnes ti řeknu, že bez tebe nedokáži žít.
Já ho viděl. Jsem jen zdravotník, zdravotní sestra. Nikdo ho nemohl zastavit. On nešel, neběžel. Letěl. V ten okamžik mi ho bylo líto. Viděl jsem, jak otevřel dveře. Jak se zastavil. Překvapení a hrůza v jeho očích. V ruce kytku v druhé igelitku, co já vím s čím. Nejistý krok, jak vešel do pokoje. Zvedl jsem sluchátko a vytočil číslo, „Pane doktore, už přišel.“
V očích měl lásku a v ruce kytku. Otevřel dveře, rozzářený jak vánoční stromeček. Říkal si, lásko, já už tě chci mít doma. Neblbni tady a šup domů.
Prázdná postel. Prázdné pohledy. V jeho očích hrůza. On to věděl. Najednou to věděl. Sedl si vedle její postele. Pohladil její polštář a v očích se mu objevily slzy. „Chtěl jsem ti toho tolik říct.“, šeptaly jeho rty.
Doktora nevnímal. V té chvíli, snad ani nevěděl, kde je. Jen v hlavě zněla ozvěna slov, operace byla úspěšná, ale měla slabé srdce, moc slabé. Zemřela ve spánku. Žádná bolest.
Slabé srdce. Vždyť měla i kus mého. Měla celé mé srdce.
Díval se do prázdna. Pomalu se zvedl a odcházel. Už neplakal. Odcházel, v ruce kytku, v kapse tající čokoládu. Na prázdné posteli, jak torzo, zůstala igelitka s ovocem pro ni.
Černovlásko, vím, jaká jsi. Jaká jsi byla. Řekla bys, „To musíš pochopit. Musíš dál jít. Musíš žít!“
Lásko, ale proč chápat to mám? Proč?
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář