Co, koho hledám? – jaké jsou cíle mého života?
– přednáška v rámci duchovního soustředění pro zaměstnance Charity
(14. června 2007 Švihov a 21. června 2007 Vochov)
Dialog Ježíše s vojáky v Getsemanské zahradě (J 18,1-5);
Uzdravení slepého žebráka na cestě u Jericha (Mk 10,46-52).
Povolání prvních apoštolů Ondřeje a Jana (J 1,35-39).
V těchto třech evangelijních textech slyšíme téměř stejnou otázku: „Koho hledáte?“ – „Co chceš … ?“ – „Co byste chtěli?“ Když, ale začneme přemýšlet nad odpověďmi, které poskytují dotázaní zjistíme, že příslušné osoby nevždy měly zájem o to, co sdělily ve svých odpovědích.
Na základě těchto textů se podíváme na různé situace z našeho života, abychom našli tu správnou odpověď na otázku: Co já hledám v životě? Jaký je doopravdy můj životní cíl? Přičemž můžeme zjistit, že nevždy to, co se na první pohled ukazuje jako cíl mého života, je jím doopravdy. Možná jsme se už setkali s výčitkou, kdy nám někdo řekl: „Ty vůbec nevíš, co chceš!“ V mnohých případech ten dotyčný má pravdu. Souvisí to často s tím, že vědomě prohlašujeme něco jako cíl našeho života, nebo alespoň jako cíl našich momentálních aktivit, ale nepočítáme s našim podvědomím. Tam se často skrývají naprosto jiné motivace vycházející z našich neuspořádaných emocí, starých zranění či neuspokojených tužeb, které náš život ženou směrem, který bychom vědomě nikdy nezvolili jako ten správný. Připravené texty nám pomohou lépe poznat co se v nás skrývá, pomohou nám objevit pravé motivy našeho konání. Podívejme se na ně.
První text pochází z evangelia podle sv. Jana z 18. kapitoly a popisuje moment uvěznění Ježíše Krista na Zelený čtvrtek večer před ukřižováním. Do Getsemanské zahrady, kde se Ježíš často – dle svého zvyku – modlil, přicházejí stráže, aby ho uvěznily. Čekají na pokyn Jidáše, který jim má prozradit, který z mužů tam přítomných (s Ježíšem byli jeho apoštolové) je Ježíš z Nazaretu. V této situaci jim Ježíš pokládá otázku: „Koho hledáte?“ Vojáci odpovídají: „Ježíše Nazaretského!“.
Pozastavme se nad touto odpovědí. Kdyby zazněla v jiné situaci a za jiných podmínek mohli bychom předpokládat, že je to další skupina lidí, která se chce stát Ježíšovými učedníky. Za určitých podmínek se tato odpověď může jevit velice pozitivně. Hledat Ježíše, následovně ho poznat a realizovat jeho filozofii … . Bohužel vojáci nevyjádřili své plné úmysly. Jejich odpověď je velice povrchní, jejich zájem o Ježíše je pouze momentální a přistup k osobě Ježíše jen instrumentální. Oni neměli zájem o osobu Ježíše, o jeho život, o jeho dobro, o poznání jeho filozofie. Ježíš pod vlivem jejich zájmů se stával pouze předmětem, fyzickou věcí, kterou potřebovali ke splnění úkolu jim svěřeného jejich nadřízeným. Potřebovali Ježíše, aby získali peníze za jeho uvěznění. Plná odpověď na položenou otázku Ježíšem by měla znít: „Potřebujeme peníze a hledáme Ježíše, abychom ho prodali. Našim cílem jsou peníze“.
Ve světle této situace se zkusme podívat na svůj vlastní život a na cíle, které realizujeme. Co se doopravdy skrývá v našich úmyslech? O co nám doopravdy jde v našem životě? Dovedou nás naše krátkodobé cíle do realizace celoživotního cíle? Jestli náhodou nezneužíváme vznešených cílů a lidí kolem nás, abychom dosáhli něčeho, co je sobecké a slouží pouze našemu prospěchu? Občas to může být i služba v Charitě, pomoc bližnímu. Když řekneme někomu, že pracujeme v Charitě, pečujeme o staré a nemocné, jeví se to jako vznešený cíl a my sami sebe ukazujeme jako lidi plné obětavosti a lásky. Lidi věnující svůj život bližním. Ale jaký je doopravdy náš vnitřní úmysl, který nás přivedl do tohoto prostředí?
Zkusme si představit člověka, kterému vždy rodiče tvrdili, že je hloupý, že nikdy v životě nedokáže ničeho dosáhnout. Takový člověk pod vlivem své ambice může chtít za každou cenu dokázat rodičům, že má na víc. Po udělání maturity začne studovat medicínu a stane se lékařem. Tím je jeho cíl dosažený. Rodičům dokázal, že má na to, aby vystudoval vysokou školu, ale bohužel jeho lékařská praxe nebude jeho naplní života. Bude ji vykonávat laxně, jen proto, že nemá jiné vzdělání a musí se něčím živit. Medicína nikdy nebyla jeho cílem. Jeho cílem bylo dokázání druhým, že není „hlupák“. Občas chceme něco dokázat sami sobě, že na to máme, občas naší motivací muže být pýcha: „Musím být lepší než ten druhý!“
Jiným příkladem může být člověk, který od rána do večera pracuje buď v zaměstnaní nebo doma. Neustále se vymlouvá, že musí pracovat, aby rodina měla vše potřebné. Ale pravda může být jiná. Tohoto člověka nenaplňuje rodinný život a tak utíká do prostředí, ve kterém se může „lépe“ realizovat. Realizuje tam své zájmy, cítí se tam více dohodnocený, protože vykonává důležité věci (když to doma je „pouze“ tátou nebo mámou), utíká od problémů, které by musel řešit doma: problémů výchovy, těžkých rozhovorů týkajících se budování manželského vztahu, ….. . Je to jasný případ zneužívání rodiny. Považujeme se totiž za lidi bez větších problémů: máme domov, rodinu, děti. Doma nějaké problémy sice jsou, ale říkáme si: „Kde nejsou?“ Takový je už dnešní svět. Je to normální. Ve své podstatě, ale nežijeme rodinu, ale žijeme naprosto svůj život a rodina je pouze dobrým pozadím, kulisou v divadle našeho života.
Hlavní motivací k práci v Charitě by měla být láska k bližnímu, ochota druhému pomáhat pro jeho dobro. V našem nitru by měl být postoj připravenosti přinášet oběti (láska je vždy spojená s obětí) pro potřebujícího bližního. Takovéto úmysly a vnitřní postoj bychom měli v sobě formovat. Při této formaci je důležité odkrývaní toho, co je v nás skryté. Pod povrchní záminkou se často skrývá něco tak hlubokého, že to ovlivňuje celý náš život, aniž bychom to jakkoliv tušili. Ponechávání sobeckých, soukromých úmyslů sloužících pouze nám samým a přijímání nových cílů sloužících všeobecnému dobru společnosti je běžnou praxí ve formování svého duchovního – vnitřního života, na kterou poukazuje křesťanství. Měla by patřit do praxe každého zaměstnance Charity.
Podívejme se teď na druhý s uvedených textů. Pochází s evangelia podle Marka a popisuje uzdravení slepého žebráka Bartimea. U brány města Jericha slyší Ježíš usilovné volání žebráka: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se ptá: „Co chceš, abych pro Tebe udělal?“ Odpověď: „Mistře, ať vidím!“
Touha po uzdravení je naprosto přirozená. Asi každý z nás by měl v takovéto situaci naprosto stejné přání. Nás však zajímá jaký měl tento člověk postoj vůči osobě, na kterou se obracel. Jestli náhodou tento přístup také není pouze instrumentální, zbavený zájmu o osobu Ježíše? V podstatě žebrák chtěl použít Ježíše pouze pro řešení svých vlastních problémů. Neměl zájem o vytvoření osobního vztahů, o vybudování přátelství. Potřeboval Ježíše pouze pro své fyzické uzdravení, nikoliv pro vytvoření osobních vazeb, bez kterých je náš život naprosto prázdný. Používání lidí, nikoliv spolupráce s nimi, nás může vest k velké krizi našeho života - k samotě. Samota je totiž tím největším postižením, je tou nejtěžší z nemocí, která se může dotknout lidského života. Pamatujme, že při řešení svých dočasných problémů nemůžeme ztratit to, co je nejpodstatnější, svou rodinu a přátele. A stane se to, když zapomeneme na pravidelný čas věnovaný vytváření a prohlubování osobních vazeb. V životě je mnoho velmi důležitých záležitostí. Určitě mezi ně patří zdraví, určitě také zaměstnání a peníze potřebné k zajištění nejpodstatnějších podmínek života. Nejdůležitější však je budování mezilidských vztahů, protože to ony ovlivňují šťastný nebo nešťastný život člověka. V životě často nastává situace, ve které potřebujeme druhého člověka pro řešení svých problémů, ale nikdy nemůže nastat situace, ve které ho pouze „použiji“, aniž bych se zajímal o jeho život. I pří přijímání pomoci ze strany druhého ho mohu obdarovat svou vlastní osobou a vstoupit do prostoru jeho samoty.
Projevuje se to i v maličkostech. Při návštěvě nějaké instituce, ve které potřebujeme vyřídit čistě úřední záležitost, se můžeme setkat s lidským přístupem úředníka, nebo naprosto odmítavým postojem otráveného člověka. Jak v prvním, tak v druhém případě bez větších problémů vyřídíme potřebnou záležitost, ale pokud úředník k nám přistupuje jako k člověku, potřebujícímu pomoci a ne pouze jako k předmětu svého zaměstnání, odcházíme z toho úřadu obohaceni v nejmenším úsměvem a dobrou náladou druhého člověka. Jakýkoliv kontakt s druhým člověkem zbavený lidského vztahu je špatný!
Příkladem nám můžou být senioři v našich domovech pokojného stáří. Mají život pomalu za sebou. Podle toho jak ho prožili, dalo by se je rozdělit do dvou skupin: šťastní, spokojení, vyrovnání a ti, kteří tyto vlastnosti postrádají. Míra jejich štěstí a spokojenosti, případně vnitřní vyrovnanosti bude záviset na hloubce vztahů, které jsou schopni kolem sebe vytvářet. Pokud jsou soustředěni jen na svých problémech a nemocech, otrava životem bude poměrně velká. Pokud, ale jsou schopni předkládat dobro druhého nad vlastní, vnímat problémy a utrpení svých bližních a poskytovat jim oporu, míra vnitřní vyrovnanosti bude poměrně vysoká. A navíc ve svém stáří a nemocech budou ještě přínosem pro společnost, ve které žijí.
Žebrák z evangelia se sice na prvním místě zajímal o svůj vlastní problém než o vybudování vztahu s Ježíšem, ale po uzdravení – jak nám sděluje sv. Marek ve svém evangeliu – se vydal cestou za svým uzdravitelem. Po vyřešení svých problémů se začal zajímat o Ježíše. Poznal, že Ježíš kromě jeho uzdravení, mu nabídnul také sebe. Na konec dospěl k závěru, že to, co po Ježíši chtěl, nebylo pouze fyzické zdraví, ale i něco víc. Objevil v sobě další nespokojenost, hlad po živém mezilidském vztahu.
V kontaktu s druhým člověkem se máme zajímat nejen o vlastní problémy, ale také se máme ptát jestli ten druhý mně nepotřebuje? Uzavřenost do sebe vede jen k prohloubení problému. Příkladem je Jidáš. Zradil Ježíše a když se zorientoval, co se s ním stalo, začal toho litovat. Bohužel se nevrátil, nepoprosil za odpuštění, jako to udělal sv. Petr. Šel a oběsil se a to byla jeho největší chyba. Pokud by se otevřel a projednal tuto záležitost s ostatními a na konec se samotným Ježíšem bylo by mu odpuštěno. Chyba byla v odmítnutí vztahu, který mu nabízeli ostatní. Zůstal v tom sám.
Na příkladě žebráka Bartimea vidíme, že úmysl, který není úplně čistý a správný nás může přivézt k objevení té správné životní cesty, na které se můžeme plně realizovat. To znamená, že člověk, který pod vlivem nezdravých emocí vystudoval medicínu se může stát vynikajícím lékařem, pokud objeví v této službě svou životní cestu. Spokojenost člověka se svou životní cestou, velice málo závisí na konkrétně vykonávané činnosti, nebo dokonce na jeho životních podmínkách a životním stavu člověka. Hodně závisí na tom, jestli jako cíl našeho úsilí vidíme spokojenost člověka, který přijímá ovoce naší práce. Jakákoliv práce vykonávána bez živého vztahu k adresátovi přijímajícímu naše úsilí vede k nespokojenosti a nenaplněnosti pracujícího.
V závěru rozjímání nad tímto textem si můžeme položit ještě jednou otázku, která nám napoví po čem tak doopravdy touží mé srdce. Ježíš se ptá Bartimea: „Co chceš, abych pro Tebe udělal?“ Žebrák v podstatě prosí o zázrak. Kdyby nám někdo, kdo je schopen dělat zázraky položil stejnou otázku, o co bychom ho poprosili? Zkusme si nejen na toto odpovědět, ale také prozkoumat naše intence jestli opravdu jsou správně motivované. Hledejme kolik je v nás zájmu o vytváření vztahů lásky kolem nás, o naplňování světa kolem nás dobrem a kolik sobeckých úmyslů směřujících do uzavřeného kruhu našich soukromých záležitostí.
Před námi je třetí z připravených textů. Napsal ho sv. Jan – evangelista. Učedníci sv. Jana Křtitele, Jan a Ondřej jdou za Ježíšem. Na otázku: „Co byste chtěli?“ odpovídají: „Kde bydlíš?“ Tím, samým vyjadřují svůj zájem Ježíše navštívit, podívat se kde žije, ale hlavně jak žije. Svou odpovědí, která je zároveň otázkou projevují zájem o seznámení. Oproti předchozím situacím, které jsme již rozebírali, je jejich zájem čistý. Jde jim o osobu Ježíše, o nezištný vztah, ve kterém jde pouze o obdarování sebou vzájemně. Chtějí být jeho učedníky, aniž by stavěli jakékoliv podmínky. Stát se učedníkem někoho, znamená začít bezpodmínečně žít jeho život, odevzdat všechno své za účelem přijetí toho, co nabídne ten druhý. Ondřej a Jan v této chvíli určitě netuší, že Ježíš jim nabídne kromě mnohých krásných chvil, kromě nádherného přátelského vztahu, také svůj kříž, ale na druhou stranu v přátelství, člověk vždy musí počítat, že ten druhý obdaruje mne celou svou osobou, nabídne mi příjemné a radostné chvíle a také mne poprosí o společné nesení svého kříže. Nakonec od toho jsou přátele.
Co hledám v mém životě, co opravdu hledám? Jakým směrem se ubírají mé myšlenky, mé konání, mé tužby? Zvlášť ve svých uvolněných myšlenkách a ve svých tužbách člověk poznává co opravdu v životě chce. Své chování jsme často schopni kontrolovat, abychom skryli před ostatními svůj opravdový život. Horší to je v situacích, ve kterých, jak říkáme nám to „ujede“, neovládáme se. Tam můžeme poznat jací opravdu jsme, co je v nás! Na jednou poznáváme k čemu nás žene naše mysl a touha! Pak nastává otázka jestli jsem schopen tyto myšlenky ovládat nebo se viditelně projevují v mém chování a ovlivňují směr mého života. Člověk musí neustále sebe poznávat a na sobě pracovat. Mnohdy nejde o krátkodobou záležitost. Je to práce s živým člověkem a mnohé záležitosti je třeba řešit po celý život. Zaleží jen na tom, jak ten život chceme prožít. Jestli chceme být obohacením pro druhé, nebo jen zátěží. Myslím, že každý člověk by měl pracovat na sobě tak, aby opravdu byl člověkem s velkou mírou člověčenství. Pilát než vydal svůj rozsudek ukázal ubičovaného Ježíše lidem a řekl: „Hle ČLOVĚK!“ Nádherná věta! Bohužel nevždy člověk dokáže být člověkem, chovat se jako člověk, žít jako člověk.
Co vůbec chci? Může se totiž stát, že celý život budu hledat. Na konci si řeknu:“ Nějak jsem ten život prožil, nebyl jsem člověk špatný, udělal jsem mnoho dobrých skutků, ale, aby tento život byl nějak výjimečný, to říct nemůžu“. Byl jsem průměrným člověkem. Nejde o to, aby se nám stavěly památníky na rohu ulic, ale abychom byli lidmi, kteří svým životem dokážou oslovit v nejmenším své nejbližší, svou rodinu, svého manžela, manželku, děti, sousedy, … . Mám být člověkem, kterého lidi vyhledávají, s kterého mají radost, když ho potkají. Člověkem, o kterého se ostatní můžou opřít.
P. Adam Ryszard Lodek