Římskokatolická farnost Švihov

PUTOVÁNÍ S CHARITOU

Začátkem října (4.-7.10) jsem se zúčastnil poutního zájezdu do Polska. Účastníky tvořili převážně pracovníci plzeňské charity, zejména ředitelé oblastních Charit. Zúčastnil se ho též ředitel Plzeňské diecézní Charity Jiří Lodr, jehož zbožnost a pokora, s jakou se skláněl před Bohem, na mě velice zapůsobily. Jinak je to veselý člověk a dobrý společník. Myslím, že plzeňská Charita je v dobrých rukou. Zbytek tvořili lidé z různých farností, důchodci, ale i mladí. Dokladem toho, že je možné takový zájezd zvládnout i ve vyšším věku, byla i účastnice, které bylo téměř 80 let. Zájezd připravil, naplánoval, vedl a organizoval P. Adam Lodek, švihovský farář, který je zároveň prezidentem Plzeňské diecézní Charity, a též polské národnosti. A protože Svatá země je daleko a Polsko, velmi katolická země – blízko, nemohla naše pouť směřovat nikam jinam než do Polska. Již delší dobu jsem si přál zúčastnit se takovéhoto zájezdu, a tak jsem se přihlásil. Jelikož pouť mé očekávání nejen splnila, ale v mnoha směrech i předčila, rozhodl jsem se, podělit se s vámi o své zážitky a dojmy.

Autobus vyjížděl z Klatov se zastávkami ve Švihově, v Přešticích a v Plzni, kde nastupovali účastníci zájezdu. Myslel jsem si, že ze Švihova pojedu sám, a tak mě mile překvapilo, když nás do autobusu přistupovalo pět. Z Plzně jsme se vydali po dálnici Praha-Brno, přes Olomouc a Český Těšín. Na začátku cesty jsme se pomodlili růženec. Pan farář zvolil motto: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec v nebesích. Zřejmě byl motivován poutním místem Božího milosrdenství v Krakově, které jsme také měli v plánu navštívit. Pak už jsme nerušeně, jen s malými zdravotními přestávkami, pokračovali v cestě. Celý první den nás pronásledovala nepřízeň počasí v podobě dešťových přeháněk, ale to vůbec nevadilo, poněvadž jsme ho strávili v autobusu.

Po dlouhé cestě, v pozdních odpoledních hodinách, jsme konečně dorazili na místo, kde jsem se měli ubytovat. Je to jedno ze slavných poutních míst Polska – Kalwaria Zebrzydowska. Přivítala nás průtrž mračen, socha Jana Pavla II. a průčelí krásné baziliky. Toto poutní místo se těší velké návštěvnosti, sám papež Jan Pavel II. je navštívil dvakrát (rovněž i Benedikt XVI.). Celému komplexu vévodí bazilika Matky Boží. Kolem jsou přilehlé budovy, ve kterých je klášter, ubytovací prostory pro hosty a poutníky, restaurace a kněžský seminář. Uvnitř baziliky je obraz Matky Boží Kalwaryjske. Byli jsme ubytování ve 2-3 lůžkových pokojích. Kalwaria – se tento komplex jmenuje proto, že krajinou vzdáleně připomíná Kalvárii ve Svaté zemi. Zebrzydowska – podle místního šlechtice, který toto poutní místo v 17. stol. založil. Nachází se zde také zvláštní křížová cesta zbudovaná z kapliček a malých kostelíků. Zastavení není 14 jak je zvykem u nás, ale 44 a celá cesta měří 7-8 km. Putování, po tak dlouhé cestě, trvá poutníkům půl až celý den. Naše výprava jej z časových důvodů neabsolvovala, ale celý areál jsme si mohli prohlédnout na maketě. Podívali jsme se jen do posledního - kostela Ukřižování, vedle kterého byla kaple – Hrob Krista. O všem nám poutavě vyprávěl místní řeholník z řádu bernardinů, zřejmě českého původu, protože mluvil česky. Zmínil se také o pašijích, které zde řeholníci hrají v dobových kostýmech za účasti mnoha věřících, zatímco u nás se pouze čtou. Během dne zde probíhají bohoslužby, v neděli 7-8 mší, obdobné je to ve všech kostelech v Polsku. Den je zakončen ve 20.30 modlitbou růžence a v 21.00 hod. je za zvuku chorálu trub oponou zakrýván obraz P. Marie, který se opět odkrývá ráno v 6.00 hod. Růženec se zde celý modlil v kleče, jen několik starších lidí sedělo. Osobně na mě velmi zapůsobilo, když skupinka mladých děvčat ve věku 16-17 let přišla do kostela, padla na kolena, vyndala růženec a začala se modlit s ostatními. Pro mě to bylo velké překvapení, údiv, radost a povzbuzení zároveň.

Společnou večeři jsme měli v jídelně místní restaurace. K jídlu nám žehnal sám papež Jan Pavel II., neboť byl namalován na obraze přes celou jednu stěnu jídelny. Jídlo bylo dobré a  chutné, jako ostatně všechna jídla, která jsme zde jedli. Alespoň mě v Polsku velice chutnalo. Dobrá byla i pizza, smažák i zdejší pivo. Pan farář říkal:„Jestliže jsou Poláci v něčem dobří, pak je to určitě jídlo.“ A skutečně, tvarohové koláčky při snídani byly výborné – jako od maminky. Jak by řekl Kája Mařík „šlo to přímo do ledvin“. Po večeři jsme se zúčastnili mše sv. v kapli Panny Marie. Kdo chtěl, mohl se po ní ještě zúčastnit, jak jsem se již zmiňoval, růžence a zakrytí obrazu P. Marie.

Druhý den ráno po snídani a po modlitbě v kapli sv. Antonína, jsme se vydali na cestu do Krakova, kde jsme zůstali celý den. Naše cesta vedla nejdříve na poutní místo, kde stojí nový chrám Božího milosrdenství – v Krakově – Lagiewnikach, vysvěcený přímo papežem Janem Pavlem II. Tomuto poutnímu místu jsme věnovali celé dopoledne. Do II. světové války byl zdejší klášter soukromou institucí, sloužící Kongregaci sester Matky Božího milosrdenství a jejích chovankám. Dnes je zde svatyně Božího milosrdenství – starý kostel se známým obrazem Milosrdného Ježíše a  ostatky sv. Faustyny. Na toto místo přichází tisíce poutníků z celého světa, a my jsme byli jedni z nich. A protože sv. Faustyna žila v době nedávno minulé - byla svatořečená jako první světice v třetím tisíciletí - chtěl bych se o ní krátce zmínit.

Narodila se v r. 1905, jako třetí z 10 dětí, ve zbožné zemědělské rodině v Glogowci v Polsku. Když jí bylo 7 let, uslyšela poprvé hlas, který ji volal k duchovnímu životu. Dne 1. 8. 1925 vstoupila do kláštera Kongregace sester Matky Božího milosrdenství ve Varšavě. Posléze přesídlila do Krakova, kde v r. 1930 složila sliby chudoby, čistoty a poslušnosti. Dostalo se jí velkých milostí a duchovních darů jako byla zjevení, vize, proroctví, skrytá stigmata, schopnost číst v lidských duších, dar mystické svatby. Její poslání, rozšířit poselství Božího milosrdenství, začalo 22. 2. 1931. Zjevil se ji Kristus a přikázal, aby nechala namalovat jeho obraz, kde mu ze srdce vycházejí červený a světlý paprsek. Na obraze mělo být napsáno: Ježíši, důvěřuji ti. Přislíbil, že duše které budou tento obraz uctívat, nebudou zavrženy. Když se Faustyna Ježíše ptala, co znamenají ony dva paprsky, odpověděl: „Tyto dva paprsky představují krev a vodu. Světlý paprsek znázorňuje vodu, která duše ospravedlňuje a červený představuje krev, která je životem duší. Tyto dva paprsky vytryskly z mého umírajícího srdce, které bylo na kříži probodnuto.“ Ježíš ji také vyzval, aby si psala deníček a velmi se modlila za Polsko. Duchovně spojena s Kristem, zemřela Faustyna 5. 10. 1938 v pouhých 33 letech na tuberkulózu. Na její přímluvu se děly a dějí zázraky, což je také jedna z podmínek pro svatořečení. Patří mezi ně i medicínsky nevysvětlitelná uzdravení.

Naše skupina si prohlédla celý areál, starý i nový kostel, pod kterým je technické zázemí a několik kaplí, ve kterých se může menší skupina, jako byla ta naše, účastnit mše svaté. Nám ji sloužil v tzv.“maďarské kapli“ opět P. Adam. Po mši jsme se sešli v další kapli - slovenské, ve které nám místní řádová sestra (je jich zde asi 100 a starají se o celý areál), podala informace o poutním místě, o sestře Faustyně a o Božím milosrdenství. Byla to sestřička slovenské národnosti, takže jsme měli přednášku ve slovenštině. Na mě toto její vystoupení velmi zapůsobilo, jelikož z ní vyzařovala neobyčejná radost, láska, pokora, milosrdenství a pozitivní energie.

Osobně mě ještě zaujala další příhoda. Ve vestibulu pod kostelem byla na velkých panelech výstava lidského nenarozeného plodu v různých fázích vývoje. Jak všichni víme, Jan Pavel II. byl velkým odpůrcem potratů, které nazýváme umělým přerušením těhotenství. Pokud se však něco přeruší, musí to mít možnost pokračování. V tomto případě tomu tak není. Jestliže někdo usmrtí „zabije“ malé dítě, téměř všichni by dotyčného odsoudili k trestu smrti. Jestliže se to však stane o několik měsíců dříve, než se dítě narodí, nikomu to nevadí a všichni se tváří, že se nic neděje, že žena má na to právo, že je to její věc. Ptám se, kde je právo muže (manžela, přítele), a zejména, kde je právo toho malého, ještě nenarozeného dítěte? Člověk je jediný tvor na světě, který omezuje počet svých potomků, a co hůř, také je zabíjí. K čemu to vede? Evropa vymírá, stávající populace není schopna udržet standart životní úrovně a odjinud přicházejí za prací cizinci, se svými zvyky, tradicemi, náboženstvím. Za několik desítek let zde může být mnoho starých opuštěných, nemocných a nešťastných lidí, o které se nebude mít kdo starat. Na panelových obrazech bylo jasně vidět, že již plod starý 7-8 týdnů se podobá člověku. Má ruce, nohy, trup i hlavu a jsou již vytvořeny prsty na rukou a nohou. V této souvislosti jsem nedávno četl článek o americkém profesoru Bernardu Mathensonovi z Cornellovy university. Byl ateistou a jedním z největších zastánců interrupcí na světě. Sám přiznává, že je zodpovědný za 75 000 potratů, z nichž většinu uskutečnil osobně. Dnes říká s velkou bolestí: „Do tohoto počtu patří i moje nenarozené dítě, které jsem zabil svýma rukama.“ Z předního světového lékaře, který prováděl potraty se však stal ochránce nenarozených dětí a věřící člověk. Co k takové změně přispělo? Po zavedení ultrazvuku na kliniku poprosil svého přítele, aby při zákroku zapojil přístroj a nahrál průběh potratu na kazetu. Když si ji oba prohlédli, prožili opravdový šok. „Byl to otřes, dotýkající se kořene mé duše“, prohlásil. Později byla kazeta profesionálně zpracována. Ukazuje 12 týdenní dítě v matčině děloze, které se pokouší bránit před drtícím nástrojem, který ho rozmačkává. Je také známo, že hodně žen má po potratu psychické potíže. Zřejmě podvědomě pracuje i svědomí. Co se týká tohoto poutní místa, chtěl bych ještě zdůraznit, že se moje vůle přesně shodla s vůlí Boží. Před několika lety jsem se poprvé setkal s obrazem Božího milosrdenství, který mě ihned zaujal, zejména svým nápisem „Ježíši důvěřuji Ti“, který byl v naprosté shodě s mým cítěním. Letos na jaře jsem si „náhodou“ přečetl obsáhlý článek o tomto poutním místě a nyní jsem ho sám navštívil. Zřejmě Bůh chtěl, abych zde byl.

Po prohlídce poutního místa, jsme odjeli autobusem do středu Krakova, kde jsme zaparkovali na nábřeží řeky Visly pod královských hradem Wawel. Pěšky jsme pak přešli do historického středu města na náměstí, kterému vévodí krásná radnice spolu s bazilikou P. Marie. Prohlédli jsme si překrásnou baziliku, a pak bylo volno na oběd a prohlídku města. Odpoledne jsme se sešli před královským zámkem a hradem Wawel. Jak je známo, Krakov byl po určitou dobu hlavním městem Polska a Wawel královským sídlem. Pod katedrálou jsou pohřbeni polští králové a význačné osobnosti národa. Prohlídku nám dělala polská průvodkyně, ale uměla docela dobře česky. Mluvila velmi poutavě, a jak to komentoval jeden z účastníků zájezdu, mluvila srdcem. Pan farář prohlásil, že zájezd od zájezdu mluví česky stále lépe. Pak bylo ještě volno na večeři a večerní prohlídku města. Nocleh byl opět v Kalwariji. Na nádvoří kláštera, u sochy P. Marie, jsme se večer pomodlili korunku Božího milosrdenství a pan farář požehnal sakrální věci, které jsme si koupili v Krakově.

Druhý den ráno – byla neděle – jsme se rozloučili s Kalwarijí a naše cesta směřovala do Wadowic, rodného města papeže Jana Pavla II. Na náměstí jsme si prohlédli velmi krásný chrám Matky Boží ustavičné pomoci. Uvnitř se nachází křtitelnice, u níž byl pokřtěn Jan Pavel II. a před kostelem jsme se u jeho sochy společně vyfotografovali. Kousek vedle kostela se nachází papežův rodný dům, který byl také cílem naší návštěvy. Uvnitř byly fotografie a jeho osobní věci. Pro mě bylo opět zvláštní vidět věci, které používal a nosil sám papež. Připadalo mi, že se ho mohu skoro dotýkat. Následovalo volno na oběd a prohlídku města. Já jsem si zde dal národní jídlo bigos, které se podobá segedínskému guláši. Bylo také velmi dobré a ke kávě jsem musel ochutnat skvělé papežské kremrolky. Autobus nás pak odvezl na okraj města, kde jsme navštívili nový kostel, postavený na poděkování za záchranu života papeže při atentátu. Byl úchvatný - zvláště uvnitř - a všem poutníkům se velmi líbil.

Z Wadowic naše další cesta směřovala do koncentračního tábora Auschwitz Birkenau, u nás známý jako Osvětim. Zde jsme si připomněli hrůznost nacistického režimu. Osvětim zůstala světovým symbolem teroru, hromadné vraždy a holocaustu. Skládal se ze tří hlavních částí: Auschiwitz I, Auschiwitz II - Birkenou, Auschwitz III - Monowitz, a měl více jak 40 podtáborů. Zkrátka velká továrna na smrt. Na začátku zde byli vězněni a umírali jen Poláci. Později přibyli i jiné národnosti, včetně Čechů. Tábor se stal místem největší hromadné vraždy spáchané na evropských Židech. Většina z nich -  muži, ženy i děti, byli ihned po příchodu posláni na smrt do plynových komor a těla následně spálena v pecích. Podle doložených dokumentů, zde zahynulo 1,5 mil. lidí, ale podle odhadů velitele tábora, který byl po válce odsouzen k trestu smrti oběšením,  byl  počet  obětí  4-5 mil.  Prohlédli  jsme si celý komplex v prvním táboře. Velmi nás zasáhlo, když jsme viděli osobní věci vězňů: kufry, štětky na holení, boty, včetně dětských, protézy, ale i lidské vlasy, ze kterých se tkaly látky. Šaty se zde praly jedenkrát za půl roku, po zemřelém vězni je nevyprané doslat hned další, a jelikož průměrná doba přežití zde byla 3 měsíce, mohly se do vyprání otočit 2-3krát. Podmínky k přežití nelidské, na záchod mohli vězni jen večer a ráno. Nelze se divit, že se lavinovitě šířila úplavice. Prohlédli jsme si i vězení, které bylo vězením ve vězení. Bylo pro vězně, kteří se něčím provinili. Zavírali se sem například ti, kteří byli náhodně vybráni (10 vězňů) za jednoho uprchlého vězně. Z tohoto místa nebylo návratu. Vždy následoval trest smrti zastřelením. Byla nám také ukázána cela, v níž trpěl a zemřel sv. Maxmilián Kolbe. Byl to katolický kněz, který se sám dobrovolně přihlásil za jiného vězně, jež měl být ve skupině deseti, potrestaných smrtí za jednoho uprchlého vězně. Jeho oběť nebyla marná, protože zachráněný muž (měl ženu a děti) přežil a zemřel teprve nedávno. Jak je známo, kaple v meditační zahradě v Plzni je zasvěcena právě Maxmiliánu Kolbemu. Na závěr prohlídky nám byl promítnut film, který natočila sovětská armáda po osvobození tábora. Ne všichni účastníci zájezdu se jej odvážili shlédnout. Je dobré si takové události připomínat, protože pokud by se na ně zapomnělo, je velké nebezpečí, že se historie bude opakovat.

Po prohlídce tábora jsme odjeli na večeři a po ní následovala cesta do města Tychy - bývalé farnosti našeho pana faráře. Tychy je velké, moderní město vystavěné podobně jako náš Havířov až po II. světové válce. Původně zde neměl být ani jeden kostel. Na protesty lidí argumentovali státní orgány tím, že v projektu žádné místo na kostel není. Po pokračujících protestech projektanti připustili, že by se snad nějaké místo našlo. Nyní je ve městě 11 kostelů a staví se další. Tyto kostely si však lidé staví a financují převážně sami. Jen na speciální a odborné práce si zjednají firmy. Realita je například taková, že muž přijde z noční směny, nasnídá se a jde pomáhat při stavbě kostela. Pak se chvíli prospí a jde znovu do práce. Také zde naše první kroky směřovaly do kostela. Celým zázemím farnosti nás následně provedla šarmantní ředitelka místní charity. Některé prostory byly již hotové, například kaple a společenská místnost, ostatní těsně před dokončením. Mají zde též kino, jídelnu, knihovnu, dokonce je zde i posilovna. V místnostech se schází různá místní společenství: mládež, maminky s dětmi, senioři. Venku jsou tři hřiště. Je zde postaráno o školní děti než přijdou rodiče z práce. Sídlo zde má i místní charita, která se stará o potřebné. Kostel je moderní, nový, kruhový, zasvěcený blahoslavené Karolíně. Základní kámen kostela posvětil Jan Pavel II. Oltář je doslova zalitý světlem, protože jej ozařují svítilny umístěné po obvodu kopule, která se nachází přímo nad oltářem. Lavice, kde sedí věřící jsou naopak v šeru, takže výsledek je úchvatný. Kostel zdobí moderní malby, vše dokonale sladěno. V tomto překrásném prostředí jsme se ve 20.00 hod. zúčastnili mše svaté. V tuto dobu je sloužena pro lidi, kteří vrací z víkendu až večer. Kostel byl plný a mši svatou měl náš pan farář s místním mladým knězem, a tak byla česko-polská. Po jejím skončení jsme nastoupili do autobusu a v noci jsme se vraceli domů. Dorazili jsme v časných ranního hodinách. Naše pouť do Polska skončila.

                Závěrem byl chtěl poděkovat našemu p. faráři Adamu Lodkovi, který tento zájezd naplánoval, připravil a vedl. Měl s tím jistě mnoho práce a starostí. Platil vstupy, duchovně nás doprovázel, sloužil mše svaté, někde i tlumočil. V naší farnosti, kde působí již 7 rokem, je za ním vidět spousta práce. Není farnosti, má jich na starosti 5, kde by se něco neopravovalo. Kdo chce vidět vidí, kdo nechce vidět nevidí, a ještě třeba kritizuje. Jeho největší vklad je však ten duchovní. Působí zde daleko od své vlasti, jako misionář. V tomto duchovně zanedbaném kraji dělá záslužnou práci, kterou zřejmě ocení a docení až budoucí generace. Vždyť v jeho promluvách k nám promlouvá sám Bůh. Pane faráři, přeji Vám hodně zdraví, fyzických a duševních sil a Božího požehnání. Díky za to že jste.

Spokojený poutník Pavel Kulhánek.

Prameny: časopis Milujte se, 1. číslo (článek Kostel Božího milosrdenství + obrácení prof. Bernarda N.)