Národní park Podyjí
Gábinka byla na škole v přírodě, takže jsme vyrazili s Tomem na samostatný výlet. Vybírali jsme takový, který by Gabka nezvládla a nebavil by ji. Po dlouhém přemítání jsme zvolili Národní park Podyjí. Sice jsme tam už jednou byli (Gábinka byla zrovna taky na škole v přírodě), ale nešli jsme tenkrát takový velký okruh. Našli jsme parkování ve Znojmě u Dyje a pak i rozcestník, podle kterého jsme se mohli zorientovat v mapě. Vyrazili jsme po zelené směrem k výšinám, ve kterých jsme viděli malý kostelík. Už ve stoupajících serpentinách jsme začali shazovat oblečení, stráň byla vyprahlá a opíralo se do ní slunko. Trochu jsme zakufrovali u rozcestníku se žlutou. Zelená byla označena vlevo, ale nemohli jsme žádnou zelenou značku vlevo najít. Sešli jsme až daleko na výhled nad Znojemskou vodní nádrž, a když už to dál nešlo (ta skála byla skutečně dost hluboká), vrátili jsme se zpět. Nakonec jsme našli, že odbočka vlevo bylo téměř souběžná se žlutou, pouze směřovala do hustého křoví. Cestou na Králův stolec jsme si užívali vyhlídky na vodní nádrž a zpětného pohledu na Znojmo. U Andělského mlýna jsme přešli na žlutou. Snažili jsme se cestu trochu zkrátit pomocí na mapě viditelných krásných rovných lesních cest, ale nepodařilo se nám je najít. Nakonec jsme to jednou takovou střihli, ale zkrátili jsme si cestu asi jen o 1 km, trefili jsme se na rozcestník „U Miliře“. Odtud jsme pokračovali na vinici Šobes. Tam jsme si dali kofolu a pivo a sešli dolů k Dyji. Přes houpající se most jsme ji překonali a po druhém břehu Dyje se začali vracet zpět ke Znojmu. Po žluté jsme šli kolem nádherné čisté Dyje, úplně to svádělo ke koupání. Pak jsme serpentinami vyškrábali na Sealfeeldův kámen – krásnou vyhlídku nad přehradou. K našemu velkému překvapení jsme tam našli babičku Haničku s Ivanem a se psy. To bylo neuvěřitelné. My jsme byli zničení po cca 25 km a oni tam došli procházkou z Popic. Kdybychom se tam chtěli potkat, tak se určitě nepotkáme. Chvilku jsme si povídali, ale pak se vydali na cestu ke Znojmu. Přecejenom už bylo dost hodin a ještě kus cesty před námi. Šli jsme po žluté, které byla sice značená, ale na naší staré mapě není, takže jsme nic víc než ukazatele neměli. Značka vedla téměř po okraji přehrady, kopírovala břehy. Byla to nádhera. Protože je to vodní pásmo 1. stupně, voda byla průzračně čistá, viděli jsme spoustu ryb, dokonce volavky (snažila jsem se je vyfotit, ale odletěly mi na druhý břeh). Do Znojma jsme došli docela znavení. V nohách něco málo přes 30 km. Bylo to krásné, ale velmi náročné. Hlavně po tak dlouhé době, kdy jsme dělali takový výlet. Už nejsem zvyklá. Nohy mě bolely ještě dva dny, zvlášť chůze ze schodů byla strašná. Ale užili jsme si to.
|