6. hodina dějepisu pro jihočeské studenty
6. Vyučovací hodina dějepisu pro jihočeské studenty.
Opět, po poměrně dlouhé odmlce, pokračujeme v popisu událostí v novodobých dějinách Československa, tedy v popisu sledu událostí po roce 1945, po skončení 2. světové války.
V předchozích hodinách jsme dospěli k okamžiku, kdy po smrti Stalina, za vlády Nikity Sergejeviče Chruščova nastala nejen v SSSR, ale v celém „východním bloku“, tedy i v Československu, výrazná demokratizace. Chruščov na sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu veřejně, před celým světem, odsoudil hrůzovládu J.V. Stalina, popsal jeho zločiny, vyčíslil počet lidí, kteří byli popraveni, či jinak připraveni o život.
Tuto dobu označil jako dobu kultu osobnosti, který si kolem sebe vytvořil Stalin (m.j. vymyslel novou vojenskou hodnost a sám se do ní jmenoval – generalissimus), takže se ho všichni báli a poslušně poklonkovali. Stalin si svou neomezenou moc vytvářel výjimečnou krutostí. Touto svojí absolutní mocí, založenou na strachu veřejnosti a absolutní poslušnosti si udržoval i nadvládu nad státy „východního bloku“, které do své správy získal na základě dohody spojenců vítězných mocností po 2. světové válce.
Již jsme uvedli, že to byla Stalinova strategie. Obklopil Sovětský svaz „nárazníkovými“ státy. Každý, kdo by pojal úmysl zaútočit na Sovětský svaz, musel by překročit území „spřáteleného“ státu. Stalin by zcela jistě přispěchal na pomoc. Nikoli z lásky, ale proto, aby nepřítel nepronikl na území Sovětského svazu.
Tím se Československo stalo součástí obranného valu pod přímou správou Moskvy, tedy Stalina. Nelze tedy posuzovat dění v Československu jako dění v samostatném státě, který si o svém osudu rozhoduje sám. Byli jsme součástí jedné části rozděleného světa. Tento svět si rozdělily dvě mohutné světové mocnosti, které se navzájem pečlivě hlídaly. Žádná z těchto mocností si nemohla dovolit ztrátu jakékoli části svého vlivu. Každé území které mocnosti ovládaly, mělo pro tuto mocnost důležitý strategický význam.
Do těchto nárazníkových států, tedy i do Československa, vyslal Stalin své správce, (lidé jim říkali „poraděnkové“), kteří v podstatě řídili stát. Celá vláda Československa i ÚV KSČ mohly dělat pouze to, co „poraděnkové“ dovolili a museli dělat to, co nařídili. Prostřednictvím těchto „poraděnků“ Stalin zorganizoval (samozřejmě za pomoci primitivních patolízalů, viz Wiliam Široký) i ony proslulé, vykonstruované politické procesy. Šlo mu o to, vyvolat atmosféru strachu a ukázat, že se nezastaví před ničím. Proto tuto sílu demonstroval na nejvyšších politických špičkách. Všichni se báli ozvat, protože by mohli skončit na šibenici také.
Když Stalin v roce 1953 zemřel, Chruščov veřejně vyhlásil a pojmenoval to, co všichni cítili. Stalinovu hrůzovládu. Všichni nabyli přesvědčení, že teď, když bylo vše veřejně odhaleno, nastane demokracie a hrůzovláda se nemůže opakovat. Čelná místa v ÚV KSČ však byla obsazena „Stalinovými lidmi“. Proto tento politický teror, i když ve výrazně oslabené formě v Československu pokračoval i po jeho smrti. Těmto Stalinovým pohrobkům absolutní moc náramně zachutnala a nehodlali se jí vzdát. Nicméně po odsouzení Stalina Chruščovem museli i oni polevit. Byli to ale dlouholetí, „spolehliví“, většinou zakládající členové strany, tedy starší dědkové. Postupně odcházeli a byli nahrazováni mladšími, už ne tolik mocí a ideologickými mýty zaslepenými. Tak vznikala v ÚV KSČ dvě „křídla“. Konzervativní, zapšklí stalinisti a mladší, progresivní křídlo.
Zde učiňme odbočku a věnujme se popisu stavu tehdejší společnosti. Je totální chybou posuzovat v jakékoli době minulost pohledem současníka. Lidská společnost se vyvíjí, v každé době se jeví pohled do minulosti staré byť jenom 50 roků jako pohled do dávnověku. Vždy bude současník udiven, jak primitivně, ve srovnání se současností, jeho předkové před 50 roky žili.
Stav společnosti, její technickou vyspělost, společenské vazby, životní úroveň ani styl života v době před 70 - 50 roky, tedy v době, o které hovoříme, nelze hodnotit pohledem současníka. Pohledem doby, kdy mobilní telefony, digitální technika, dokonalá dopravní síť i prostředky, technické vybavení domácností, špičkové, běžně dostupné komunikační prostředky se jeví jako samozřejmé a současníci si bez nich již ani nedovedou představit život. Představte si, že v té době nejenže neexistoval internet, ale nikdo ani netušil, že by něco takového existovat mohlo.
Navíc život společnosti neovlivňuje pouze technický rozvoj. Výrazně se projevují vnější vlivy. Uvědomme si, že hovoříme-li o konci padesátých a začátku šedesátých let, hovoříme o období 10 - 15 roků po nejstrašnější válce v dějinách lidstva, která připravila mnoho přeživších o jejich nejbližší, která zanechala rozbombardované továrny, ale i domy, rozvrácenou ekonomii nejen u nás, ale v celé Evropě. Prvořadým úkolem bylo zajistit dostatek potravin. V takové životní situaci se výrazně mění žebříček hodnot nejen celé společnosti, ale i každého jedince.
Zejména v minulých dvou stoletích nabral technický rozvoj obrovské rychlosti. Uvědomme si: V roce 1939, na začátku 2.světové války, létaly jako stíhačky dvouplošníky. Za 6 roků, v roce 1945 mělo Německo tryskový model Messerschmitta, horečně se na obou stranách pracovalo na vývoji atomové bomby.
Za dalších 16 roků, 12. dubna 1961 obletěl svět Gagarin, první člověk ve vesmíru, za dalších 8 roků, 21.července 1969 vystoupil Neil Armstrong na povrch Měsíce.
Technický rozvoj od 19. století, století páry, přes 20. století elektřiny a spalovacích motorů, nabral obrátky, které nazýváme technickou revolucí.
Již jsme uvedli, že tento technický rozvoj stále rychleji nahrazoval a nahrazuje lidskou práci. A že současně s technickým rozvojem nastala obrovská poptávka po energetických zdrojích, neboť bez energie není práce. Nastal tedy obrovský rozvoj energetiky a to jak zdrojů, tak její distribuce, tedy rozvodů. To výrazně změnilo poměry ve světě. Původně velice zaostalé státy, bez vlastní námahy pohádkově zbohatly jenom proto, že na jejich území se nacházely do té doby velice bezvýznamné suroviny. Zejména ropa. Původně se říkalo spíše petrolej. (v překladu: skalní olej). Technicky vyspělé země na celém světě výraznou částí hodnoty své produkce těmto zemím jejich bezpracný blahobyt zajišťovaly a zajišťují. Tím, že jsou nuceny od těchto států tyto suroviny nakupovat.
Do té doby byly hlavním zdrojem energie potraviny, ovšem přeměněné v práci lidských rukou. Snad ještě zvířecí potahy, vodní náhony mlýnských kol a katrů (pily) a vrtule větrných mlýnů. Energie z dnešního pohledu jistě ekologická, zdroje absolutně obnovitelné, leč produkce, jak jistě uznáte, velice nízká. Stačila pouze na produkci zajišťující pokrytí základních životních potřeb jedinců i společnosti.
To je výčet z tzv. globálního hlediska. Podívejme se, jak žil prostý lid. Tedy Vaše babičky a prababičky.
Např. televize v ČSR začala pravidelně vysílat v roce 1954, zprvu jediný program. A pouze několik dnů v týdnu a večer. V roce 1970 bylo zahájeno vysílání 2. programu, vše černobíle. Barevné vysílání, zprvu velice nedokonalé, bylo pokusně zahájeno v roce 1973. Do šedesátých let sledovali občané mistrovství světa v ledním hokeji v rozhlase prostřednictvím přímých rozhlasových reportáží.
Až do konce 50. let patřila např. k běžnému vybavení činžovních domů ve větších městech, včetně Prahy, společná prádelna v suterénu, nebo v přízemí, s vybetonovanou podlahou a velkým kotlem na uhlí k vyváření prádla. Další výbavu tvořily necky a valcha. Prádlo se sušilo na společné půdě, nebo na balkonech společných vždy pro příslušné patro. Vypracovával se pořadník, kdy, která domácnost, kdy bude prát.
V každém činžovním domě bydlel domovník. Bydlel zdarma, sice obvykle v menším bytě. Garsoniéra, nebo 1+1. Zato dohlížel na pořádek v domě a úklid společných prostorů. A také zajišťoval úklid chodníku před domem, zejména v zimě. Do jeho povinností patřila až do r. 1953 např. i distribuce potravinových lístků. Již jsme zmínili, že po válce byl nedostatek potravin, proto byl zaveden přídělový systém.
Ke klasickému vybavení kuchyně patřil kuchyňský sporák, opět na uhlí. I ostatní místnosti se vytápěly kamínky na uhlí, nebo se nevytápěly vůbec. Uhelné sklady před zimou pilně rozvážely uhlí do sklepů podle objednávek domácností. Všimněte si "předpanelákových" domů. Tedy těch, které mají sedlovou střechu krytou klasickými taškami. Všechny mají komíny. Každý byt měl samostatnou komínovou rouru. Až paneláky se začaly stavět bez komínů.
Teprve na začátku šedesátých let se objevily pračky. Velmi jednoduché, vířivé. S vrtulkou ve stěně prací nádoby nebo s keramickým šnekem v jejím dně.
Na počátku sedmdesátých let se začaly objevovat pračky automatické, jaké známe dodnes. Praní prádla se přesunulo do koupelen, prádelny osiřely. Začaly se přebudovávat k jiným účelům. Půdy se začaly využívat k nástavbám obytných místností.
Bytový fond byl nedostatečný, zastaralý, poznamenaný válkou. Proto byla již v padesátých letech zahájena mohutná bytová výstavba. S touto výstavbou se současně budovaly rozvodné sítě, zejména plynu. Kuchyňské sporáky na uhlí se začaly nahrazovat sporáky plynovými, nebo elektrickými.
Byty stavěl stát, občanům se přidělovaly. Přidělovaly se prostřednictvím dekretů. Tím byl byt předán do osobního užívání občana. Toto právo užívání bylo dědičné, takže byt byl přidělen rodině s přenosem na další generace. Mottem tehdejší doby, (charakteristické poválečným nadšením veřejnosti vybudovat si slušný a ohleduplný stát) bylo, že každý člověk má právo mít možnost uspokojit své základní životní potřeby. A že nikdo, ani stát, nemá právo člověka o tato základní práva připravit.1
Co jsou základní životní potřeby? Každý živý tvor, včetně člověka, musí, aby nezahynul, uspokojit základní životní potřeby. Těmito potřebami jsou: Potřeba stravy, potřeba spánku, místo na vlastní výkaly a bezpečný prostor pro výchovu svých mláďat. U člověka přistupuje navíc potřeba alespoň základního oděvu, jako ochrana před vnějším prostředím a potřeba osobní hygieny.
Každé zvíře k získání prostředků k uspokojení těchto základních životních potřeb je schopno vyvinout i sebezničující aktivitu. Pokud by nevyvinulo, zahyne. Všimněme si, jak si šelmy chrání ulovenou kořist, jak se dokáží o kořist servat. Každé zvíře zuřivě, až do vlastní záhuby chrání své doupě, brloh, noru, hnízdo, jako nezbytnou potřebu pro vlastní spánek a výchovu mláďat.
Zde je nutno zmínit významně vypovídající fakt té doby. Všichni majitelé čehokoli byli označeni za třídní nepřátele, buržoasie, „buržousty“ a majetek jim byl znárodněn. Tedy zabaven ve prospěch státu. Taktéž majitelé činžovních domů byli třídní nepřátelé, vykořisťovatelé, kteří vykořisťovali své nájemníky a žili z jejich práce tím, že je vydírali nájemným. Jejich domy byly znárodněny.
Ale - . Původnímu majiteli byl v jeho znárodněném domě ponechán byt pro jeho vlastní bydlení. Stal se prostě nájemníkem ve vlastním domě. Nájem platil státu. I jeho obydlí ale bylo nedotknutelné, z tohoto bytu jej nikdo, ani stát nemohl vyhodit. Všimněte si. I Václavovi Havlovi byl jeho dům na nábřeží znárodněn. Havel byl jeden z nejsledovanějších, největších nepřátel tehdejšího režimu, zejména proto, že měl přímé spojení na západ. Jeho hry běžně ilegálně putovaly přes hranice a hrály se v mnoha divadlech západních států. Navíc bylo známo, že celé disidentské hnutí je ze západu finančně podporováno.
Přesto mu byl ponechán v jeho bývalém domě luxusní byt s výhledem na Hradčany. Tehdejší moc ani nenapadlo připravit svého úhlavního nepřítele o obydlí. Nebyl vyhozen na dlažbu. Třeba do ubytovny. I on, úhlavní nepřítel režimu, který podle disidentů potlačoval základní lidská práva, si byl jist svým právem na obydlí. Dokonce z něho nenáviděný režim provokoval.
Pouze „vyspělá“ lidská společnost dokáže svého příslušníka o jeho doupě, noru, tedy obydlí, připravit.
Jaká je to devastace živého tvora, živého jedince se lze přesvědčit pohledem na bezdomovce.
Současní ekologičtí aktivisté, ve svém svatém zápalu, prostřednictvím Evropské unie, nařizují jak velikou klec musí mít slepice, jak vysokou musí mít podestýlku. Aby byla spokojená a nebyla stresovaná. Že statisíce lidí spí pod mostem, nemají ani tu podestýlku, je nechává chladnými.
Pro osvěžení připomínám, že znárodňování nebyl původní nápad komunistů. S plánem na zestátnění významného majetku přijel již Dr. Edvard Beneš při svém návratu z Anglie. Při jednání v Košicích (Košický vládní program) 5. dubna 1945, tedy ještě před koncem války byl bez výhrad, všemi politickými stranami, jednomyslně přijat.
Ještě jednu událost, velice významnou, jsme dosud nezmínili. V roce 1953, krátce po nástupu Antonína Zápotockého do funkce prezidenta, proběhla měnová reforma.
Co je to měnová reforma? Stát prostě vyhlásí, že k určitému okamžiku přestávají platit dosavadní peníze a od téhož okamžiku platí peníze nové, nově vydané státem. I když se měnová reforma připravuje delší dobu, její přesný okamžik se přísně tají, aby se zabránilo spekulacím. To se v roce 1953 podařilo dokonale. Dokonce prezident Zápotocký v rozhlasovém projevu bouřlivě hřímal, že západní imperialisté v Československu rozšiřují „šuškandu“, že prý se připravuje měnová reforma. Ujistil pracující, že se nemají nechat touto „šuškandou“ zmást, že žádná měnová reforma nebude, oni, komunisti něco takového nepřipustí.
Dva dny na to byla měnová reforma vyhlášena. Nové peníze byly připraveny. Vytištěny byly v Anglii, komunistům se podařilo jejich dopravu dokonale utajit.
Měnová reforma je velice radikální zásah nejen do ekonomiky státu, ale zejména obrovský postih úspor všech občanů.
Z pohledu ekonomiky státu je to ale věc pochopitelná. Připomeňme, že i v roce 1919, krátce po založení samostatného státu Československo, proběhla podobná měnová reforma z iniciativy tehdejšího ministra financí Rašína.
Cílem každé takové reformy je stáhnout z oběhu inflační peníze, získané nepoctivým způsobem např. šmelinou. Za Rašína bylo krátce po 1. světové válce, ve které mnoho šmelinářů zbohatlo na šmelině s potravinami, ale zejména na zbrojních zakázkách a šmelinou se zbraněmi.
Smyslem Rašínovy měnové reformy bylo stáhnout z oběhu tyto nepoctivé peníze a vytvořit peněžní měnu nového státu podloženou zlatem – t.zv. zlatý standard. S cílem vytvořit pevnou měnu založenou na jejím maximálním zhodnocování, tedy s růstem její kupní síly.
Základem zlatého pokladu Československa, kterým byla nová měna podložena a který spravovala Československá státní banka, byla lidová sbírka. Občané nového státu po odtržení od Rakouska se skládali na tento zlatý poklad sbírkou, jako kdysi na Národní divadlo.
Peníze byly nazývány bankovkami (vydala je banka) a byl na nich nápis: Tato bankovka je kryta zlatem a ostatními aktivy Státní banky československé. A byl na nich podpis ministra financí.
Měnová reforma Zápotockého měla některé shodné rysy, ale v mnoha směrech se lišila. Bylo také krátce po válce, vznikal stát odlišného typu, v oběhu bylo veliké množství nepoctivých peněz získaných šmelinou za války, ale i po ní, zejména šmelinou s potravinami, kterých bylo po válce zoufale málo. (až do r. 1953 platil přídělový systém – potravinové lístky)
Ještě jeden rozdíl zde byl. Zatím co za Rašínovy měnové reformy se i po měnové reformě používaly „staré“ peníze, které se, ovšem ve velmi omezené míře, kolkovaly. Ty neokolkované přestaly platit.
Při Zápotockého měnové reformě byly připraveny peníze zcela nové, ty staré přestaly platit jednorázově. Soudruzi to měli připraveno daleko dokonaleji.
Co se týče ale zlata – zlatého standardu, kterým byla podložena (alespoň měla být) dosavadní měna, byla situace zcela opačná. Československo žádné zlato nemělo.
Nové peníze se nazývaly státovkami (vydal je stát) a nápis na nich zněl: Tato státovka je kryta prací pracujícího lidu Československa. I na nich byl podpis ministra financí.
Nutno ale uznat, že obě měnové reformy měly i sociální prvek. Při měnové reformě v roce 1953 se hodnota (parita) měny měnila v poměru 5:1. Ve stejném poměru se měnily i ceny. To, co stálo před měnou 5,-Kč, bylo „v nových“ za korunu. V tomto poměru se vyměňovaly i peníze. Ovšem pouze do velmi malé výše. Přibližně do hodnoty dvou průměrných měsíčních mezd. Větší množství se již vyměňovalo v poměru 50:1. Největší ztráty tak utrpěli ti nejbohatší. A samozřejmě, ti největší šmelináři.
Před válkou vlastnilo Československo prostřednictvím Státní banky velké množství měnového zlata. Ve zlatých cihlách, zlatých mincích i v ostatním, šperkařském zlatu. Na tomto zlatém pokladu se podíleli, jak jsme již uvedli i občané svými sbírkami.
Toto zlato mělo Československo uloženo na několika místech. Kromě sejfů Československé státní banky např. přes 50 tun tohoto měnového zlata bylo uloženo v Basileji u anglické Bank of England.
Zde je nutno uvést ještě jeden, velice významný fakt. Před válkou patřilo Československo k pěti nejvyspělejším, průmyslově nejrozvinutějším státům světa. Tomu odpovídala velice pevná, zlatem krytá měna. Československá koruna.
Tomu vděčíme, do značné míry, naší předchozí existenci v soustátí Rakousko-Uhersko. Prudký nástup technické revoluce, který zasáhl poslední století tohoto státu, se projevil především na území Čech a Moravy. A to z mnoha důvodů. Předně výhodná strategická geografická poloha uprostřed Evropy. Dále poměrně pahorkaté území obklopené horami, s poměrně malým podílem zemědělské půdy, vhodné k produkci potravin. Velice významný faktor bylo i poměrně husté osídlení, tedy dostatečné množství řemeslně velice zručné pracovní síly.
To vše způsobilo, že průmyslové podniky vznikaly především na území Čech a Moravy. K produkci potravin, tedy k zemědělství, směřovala jiná území Rakouska-Uherska. Především Maďarsko (Uhry), se svými rozlehlými úrodnými rovinami.
Průmyslová a ekonomická vyspělost tedy bylo to, co nám spadlo „do vínku“ odtržením od Rakouska.
Nelze vyloučit, že tento stav si uvědomoval Hitler, když plánoval vojenské ovládnutí Evropy. Proto nezačal své tažení Evropou vojenským přepadením Československa. Zřejmě si uvědomoval, že ve válečném konfliktu by byla většina vyspělých průmyslových podniků zničena. On je však potřeboval pro zbrojní výrobu k vyzbrojení své armády. České občany používal jako pracovní sílu i v Německu.
Proto se Československa zmocnil „diplomatickou cestou“. Nejprve Mnichovskou dohodou Českého pohraničí a následně „jednáním“ s československým prezidentem Háchou, převzal správu nad zbytkem území a vytvořil Protektorát Böhmen und Mähren, tedy protektorát Čechy a Morava. (Češi, známí srandysti, tomu ovšem říkali protentokrát)
Tento jeho úmysl lze vysledovat i v tom, že neměl zájem o Slovensko. Slovensko bylo v té době velice zaostalou částí Československa. Průmyslová výroba téměř žádná, převládalo pastevectví. Proto Hitler využil permanentní touhy Slováků mít vlastní stát a nechal vzniknout samostatný Slovenský štát. Ovšem jako spojence Německa, který bojoval po boku německé armády. Tehdy mělo Slovensko větší území, patřila k němu Podkarpatská Ukrajina.
Když Slovensko pochopilo, že s Hitlerem prohraje válku a skončí mezi poraženými, opět se po válce přihlásilo do společného státu Československo. Jistě zde hrála svou roli i obava ze Stalina. Stalin při novém, poválečném dělení Evropy m.j. pro Sovětský svaz zabral právě Podkarpatskou Ukrajinu. Zřejmě zde byla obava, že Stalin zabere Slovensko celé.
Jak hrubě se mýlil britský ministerský předseda Chamberlain, když po podpisu Mnichovské dohody prohlásil o Československu: „Je to malá, bezvýznamná zemička, kdesi uprostřed Evropy“.
Pro Hitlera to byla velice významná zemička.
Německá správa nad protektorátem Čechy a Morava spočívala v absolutní podřízenosti Německu. Všechny orgány státní správy byly obsazeny německými úředníky, němčina byla prohlášena jako úřední jazyk. Poproste svou babičku, nebo prababičku, pokud se narodila mezi lety 1939 – 1945, ať Vám ukáže svůj rodný list. Je psán německy, pod němčinou je český překlad.
Všechny průmyslové podniky, Škodovku, Jawu, Kolben-Daněk, všechny zbrojovky, Pragu, Tatru převedl Hitler na zbrojní výrobu pro výrobu zbraní pro svou armádu. I Baťovo obuvnické impérium se mu hodilo. Armádu musel i obouvat.
A ještě něco. Již jsme se zmínili o československém zlatu. Pro vyzbrojení potřeboval Hitler i peníze.
Ještě před vyhlášením protektorátu Čechy a Morava si nechal Herman Göring zjistit, kde všude je československé zlato uloženo.
A tak šli Němci najisto. Již 18. března 1939 byl vydán příkaz, aby vedení Národní banky Československé zlato uložené v Basileji u Bank of England převedlo účetně na Deutsche Reichsbank. Faktem je, že tento příkaz byl splněn. Ke způsobu provedení neexistuje svědectví. Hovoří se i o podpisu pod namířenými zbraněmi.
Je známo, že představitelé Velké Británie dobře věděli, že převod československého zlata byl vynucen pod brutálním nátlakem. Navíc čeští odbojáři informovali o vynuceném převodu i francouzské velvyslanectví v Praze.
Nic se však nestalo a tak 20.března 1939 bylo nacistům předáno z Bank of England více než 23 tun československého zlata. Winston Churchill k tomu prohlásil: „Úspory nešťastného a porobeného lidu jsme vydali německému agresorovi. Je to druhý Mnichov“.
A tak jsme Hitlerovi zbrojní výrobou vyzbrojili jeho armádu a svým zlatem jsme mu tuto výrobu i financovali.
Ale opusťme osudy československého zlata. Byly tragické. O jeho velkou část nás připravili i naši spojenci. Ještě se k osudu našeho zlata vrátíme. Myslím, že bylo nutno toto zmínit. Zejména pro pochopení tehdejší situace. Veškeré dokumenty, týkající se manipulace s československým zlatem leží na ministerstvu financí v režimu nejpřísnějšího utajení.
Vraťme se opět do šedesátých let, kdy českoslovenští občané začali svobodněji dýchat, hospodářství se rozvíjelo, životní úroveň se vymanila z poválečných potíží a začala stoupat. I zavilí odpůrci tehdejšího režimu a to i z řad odborníků uznávají, že každým rokem bylo o něco lépe, než v roce minulém. Popišme si situaci tehdejší doby. Nejen všeobecnou, ale i hospodářskou.
Zmínili jsme, že šedesátým letům se dodnes říká „zlatá šedesátá“.
Dosáhli jsme nejen potravinové soběstačnosti, ale mnoho potravin jsme i vyváželi. V některých zemědělských komoditách jsme byli dokonce světovou velmocí. Pěstovali jsme veliká množství cukrové řepy, měli jsme mnoho výkonných cukrovarů. Cukr jsme vyváželi do celého světa.
Mnoho cukrovarů jsme, jako špičkoví odborníci, stavěli v mnoha zemích. Taktéž ve výrobě piva jsme byli na světové špici. Plzeňské pivo má dodnes takový zvuk, že světové pivovary své pivo označují Pilsen, aby uspěli na světových trzích. Škodovka v Plzni se chlubila výrobou obrovských klikových hřídelů do lodních motorů obřích námořních lodí a tankerů, které jsme vyváželi do celého světa, jako světoví specialisté. Poldi Kladno vyráběla tak vysoce ušlechtilé materiály, že se z nich vyráběly kloubní náhrady.
A ještě jeden významný prvek té doby je nutno zmínit. Jak bylo řečeno, Slovensko nemělo pro Hitlera význam, neboť se jednalo o poměrně zaostalé území. Stylem života i životní úrovní se více přibližovalo zmíněné Podkarpatské Ukrajině, než vyspělým západním státům.
Proto ihned od počátku své vlády vyhlásili komunisti prioritní investiční program – Industrializace Slovenska. To znamenalo, že velkými investicemi se budovaly na Slovensku průmyslové podniky. Zaměřené především na těžký průmysl. Tak vznikly např. Povážské strojárne v Povážskej Bystrici. Ty se rozšiřovaly o své pobočky v Kolárove, Rajci a v Čalové. Vyráběly kuličková ložiska, obráběcí stroje, převodovky pro traktory, ale i komponenty leteckého průmyslu. Zaměstnávaly 15.000 zaměstnanců. Od r. 2000 jsou v konkurzu.
Dále byly vybudovány mohutné Východoslovenské železiarne v Košicích. Patřily mezi nejlepší a nejmodernější ocelárny v Evropě. Toto umístění mělo logiku. Železnou rudu jsme dováželi ze Sovětského svazu. I to patřilo ke Stalinově taktice. Zavázat si nás hospodářsky. Dnes tyto železiarne patří Američanům.
Mohutný podnik byl vybudován v Martine. T.zv. Turčianské strojárne Martin. Zkratkou ZTS (závody ťažkého strojárstva). Tam se vyráběly obzvlášť těžké výrobky. Např. tanky. Založeny byly v roce 1954. Postupně k nim přibyla pobočka v Námestove.
Silně byla rozšířena výroba obuvi v bývalém Baťově závodu v Partizánském.
Již jsme uvedli, že v předválečné době jsme patřili k nejvíce průmyslově vyspělým zemím. V šedesátých letech bylo již dostatečně dlouho po skončení války, podniky byly konsolidovány, měly zakázky, „jely“ naplno. Průmyslová výroba se rozvíjela, stavěly se nové podniky (továrny, fabriky, jak chcete).
Co je nutné zdůraznit, orná půda, tedy půda určená k zemědělské produkci, byla téměř posvátná. Vyjmout jakýkoli pozemek ze „zemědělského půdního fondu“ a použít jej k jinému účelu, např. k stavbě domu, nebo „investičního celku“, bylo velice obtížné, ne-li nemožné.
Ale nové továrny, nutné k rozvoji průmyslu se stavěly. Zde je ale nutné uvést, že tyto nové výrobní objekty se stavěly záměrně především v místech, kde bylo málo pracovních příležitostí. Hlavně na Vysočině a v jižních Čechách. Záměrně v místech lidově zvaných „zastrčená díra“. Tedy práce se stěhovala za budoucími zaměstnanci.
Tak vznikly velké fabriky v takových místech jako Tesla Rožnov, Botana Skuteč, Jawa Brodce n/Sázavou, Karosa Vrchlabí. Nové průmyslové investice se záměrně umisťovaly tak, aby byly plošně rozmístěny po celém státu. Prostě práce se stěhovala za zaměstnancem.
To není jenom „podlízání“ pracujícímu lidu. Je to velice chytré řešení. Na každodenní dopravu zaměstnanců do a ze zaměstnání postačí místní autobusová síť v okolí nového podniku. Rozprostření podniků po celém území státu přiměřeně rozprostře i tuto dopravu. Nevznikají úseky enormně namáhaných silničních úseků, které v těchto místech mimořádně trpí, je nutno je neustále opravovat, což ovšem způsobuje dopravní kolapsy.
Dnes se propaguje, že zaměstnanec se musí stěhovat za prací.
Současná praxe „průmyslových zón“ soustřeďuje produkci do jednoho centra. I tam se ale musí dopravovat ráno tam a odpoledne zpět, enormní množství zaměstnanců. Kromě toho taková „průmyslová zóna“ soustředí i kamionovou dopravu subdodávek a distribuce výrobků. Tím se okolní vesnice zahltí dopravou, včetně kamionové. Obce protestují a vyžadují vybudování dopravních obchvatů.
Tyto příklady uvádím proto, že chceme-li posuzovat historii, měli bychom tak činit objektivně.
V šedesátých letech byli všichni přesvědčeni, že politický teror, který u nás nastolil Stalin, je minulostí, že se nic takového nemůže opakovat. Že teď budeme skutečně všichni společně pracovat a toho, co vybudujeme, budeme i společně užívat.
Že se skutečně začalo žít velice přijatelně, lidé byli relativně spokojeni, se můžete přesvědčit na všech českých televizních kanálech, které žijí z pořadů vzniklých v době, kterou nyní nazýváme obdobím totality. Podle Vás totáč.
Již jsme několikrát uvedli, že šedesátým letům se říká „zlatá šedesátá“ a vzpomíná se na ně téměř se slzou v oku.
Nadšení z politického uvolnění, jakási euforie a přesvědčení, že stalinismus je v propadlišti dějin se stupňovalo. Téměř bez povšimnutí proběhla zpráva, že v Sovětském svazu byl odstraněn Nikita Chruščov, který demokratizaci zahájil a byl nahrazen Leonidem Brežněvem.
Tak se stalo, že i v ÚV KSČ převládlo „progresívní“ křídlo vedené Alexandrem Dubčekem, nad křídlem konzervativních stalinistů typu Vasila Biľaka.
Připomeňme, že Alexandr Dubček byl jmenován prvním tajemníkem ÚV KSČ potom, kdy byl vyvinut nátlak na prezidenta Novotného, aby odstoupil. Tomu se prezidentské křeslo podařilo uhájit, byly však rozděleny funkce prezidenta a prvního tajemníka ÚV KSČ. Na prvního tajemníka navrhl Alexandra Dubčeka sám Antonín Novotný.
ÚV KSČ uspořádal v prosinci 1967 významné zasedání, na kterém se progresivnímu křídlu podařilo protlačit výrazné změny v řízení státu.
Se závěry tohoto zasedání a se změnami vnitřní politiky seznámil Alexandr Dubček veřejnost v památném lednovém projevu začátkem ledna 1968. Tím bylo zahájeno „Pražské jaro“, nebo také „polednový vývoj“.
Hlavní myšlenkou Dubčekova projevu bylo, že chce vybudovat „Socialismus s lidskou tváří“. To se stalo mottem celého, krátkého období Pražského jara.
Že je to myšleno vážně, se dalo okamžitě poznat.
Jedním z prvních kroků bylo, že byla zrušena cenzura. Číst tehdy noviny, byl požitek. Člověk se v nich setkal se všemi názory. Bylo povoleno i podnikání. Ovšem velice opatrně. Nesměl podnikat jednotlivec, to by byl podnikatel. Tedy buržoust. To nešlo. Protože ale komunismus je založen na kolektivní práci, podnikat mohlo pouze družstvo. Družstvo mohli tvořit i pouze dva občané. Ti bystřejší se toho chopili. Nejvíce družstev vzniklo myčů oken.
Na to stačí kbelík a koště na klacku. Tovární haly státních podniků mají obrovské množství oken, kvalita umytí se nehodnotí tak přísně jako doma. Navíc ředitel státního podniku neplatil ze svého.
Mnohá družstva stačila za dopoledne umýt několik továrních hal. Češi, rození taškáři, hbitě tato družstva přejmenovali na DRUMEL (družstvo melouchářů).
Už zase zvoní.
Jak probíhalo Pražské jaro, jaké nadšení vyvolalo a jak tragicky skončilo, si řekneme příště.