World of crazy Dreamer

Pomalu otevřu unavené oči,načež mě hned do nich uhodí prudké slunce. Je to trochu nepříjemné,protože díky tomu skoro vůbec nic nevidím. Proto chvilku počkám,aby si oči na ostré světlo zvykly. Nerad bych oslepl. Trvá několik minut,než přivyknou,ale nakonec se jim to podaří. Počkat,tenhle pokoj přece znám. Pozitivní věc je,že se pořád nacházím v hotelu. Co už moc pozitivní není je,že nejsem ve vlastním pokoji,ale v cizím.

„Dobré ráno,“ zaslechnu a jelikož jsem nikoho nečekal,trhnu sebou. Nalevo od jednoduché postele stojí Manabu a vřele se na mě usmívá. Má krásný úsměv… co dělám u něj v pokoji!

„Co tu dělám?“ vyslovím svojí otázku v zápětí. Manabu má na sobě bílou košili pod kterou má černé tílko a černé ušlé džíny. Posadí se ke mně na postel a dlouho se mi jen tak dívá do očí,až z toho začínám být vážně nervózní. V těch očích je něco…dost zvláštního,ale já nejsem schopný určit co to je. Ještě pořád se cítím trochu malátně,ale čím to je…vim já vůbec něco? Manabu ke mně natáhne ruku a pohladí mě po čele.je to příjemné,a tak jenom zavřu oči a nechám se hladit. Skoro bych tenhle dotek zapomněl. Je to už tak dávno, co mě někdo takhle pohladil. Naposledy to byla právě maminka. Rukou sjede níž na krk,kde se zastaví a přitáhne si mě blíž k sobě. Zmateně se mu dívám do modrých očí.

„Líbí se ti to že ano.“ Zašeptá a znovu mě pohladí,ale tentokrát přeje po ráně na rameni. Trošku jsem  stáhnul svaly na obličeji,abych nevydal žádný zvuk,který by připoutal Manabuovu pozornost. Tomu to však pro mě  z nějakého důvodu neuniklo. Rukou mi odhrnul lem trička,které jsem absolutně neznal. Jazykem mi ji několikrát olíznul,což pro mě byl naprosto neuvěřitelný fakt. Svým způsobem to bolelo,ale tím dalším… to bylo děsně  vzrušující. „ Obarvil sis vlasy,že.“ Prohrábne moje tmavě modré vlasy. Ano,obarvil jsem si je,protože se mi ten můj stereotyp už nelíbil a když jsem si vzpomněl na jeho barvu vlasů… „Líbí se mi to.“ Zašeptá mi do ucha.

„Proč ti to dělá?“ zaslechl jsem  tichou otázku,která mě přimrazila na místě. Nervózně jsem hleděl do jeho  odhodlaných očí a přesně jsem věděl,co má na mysli. Taky jsem si uvědomil,že mě viděl,když jsem hledal malou Yuki a …polknul jsem. Odtáhnul jsem se od něj a opřel se pomalu o zeď. Chvíli jen tak zůstal na místě,než se narovnal a přisunul se blíž ke mně. „Vím,že se bojíš,abych to co jsem viděl nikomu neřekl.“ Skoro jakoby do mě viděl. Jeho oči byly temné,ale za to, se v nich odráželi přívětivé city. Naklonil hlavu a usmál se,tím krásným způsobem. „Mám pravdu že.“ Ať už jsem chtěl nebo ne,musel jsem přikývnout. Nechtěl jsem,aby to někomu řekl,ale teď jsem se spíš bál,aby to nikomu neřekl Tomoe,protože kdyby to udělal,Yuki a já bychom skončili v sirotčinci,protože já ještě nebyl plnoletý. Kdyby ano,neváhal bych a odešel,načež bych pak usiloval o svěření Yuki do své péče a udělal bych pro to všechno,co by se jen dalo.

„Teď nemysli na YUki! Mysli na sebe!“ opět jsem slyšel Tomoeho naléhavý hlas.  Možná že..možná že měl pravdu a já se až moc zabýval jí a nemyslel jsem na sebe. Ale já jsem to,na rozdíl od ní,mohl lépe snášet a vydržím víc než by vydržela ona. A taky je to ještě dítě. Vím,že bych se měl starat i o svoje tělo,koneckonců jsem to já,kdo se svým znetvořeným tělem bude muset žít celý život,ale slyšet jí plakat a naříkat bolestí…to bych radši..ani nevím co bych,ale určitě vím,že bych to nedovolil.  Nikdo mé sestřičce nebude ubližovat. Nikdy. S pevným rozhodnutím v očích jsem se na něj znovu zaměřil.

„Přesně tak. Nechci abys to někomu říkal,protože tak bys mi mohl přivodit jenom samý potíže a o ty já vážně nestojím. Takže bych ocenil,kdybys mlčel. Je to možné?“ zeptal jsem se ostře a v jeho úsměvu bleskl záchvěv hněvu,který byl ale v okamžiku pryč,takže jsem se mohl jen sám se sebou dohadovat o tom,jestli tam skutečně byl. Odsunul se na kraj postele,jako by to pro něj byla nějaká ledová sprcha,než normální otázka. Jeho oči se vědoucně usmívaly,když odpovídal.

„Kvůli komu to děláš. Děláš tu pro tu malou,nebo jsi prostě jen masochista?“ jeho otázka mě zarazila. Já a masochista? To byl dobrý žert.

„Je to možné?“ zopakoval jsem mu svojí otázku,čímž jsem přešel tu jeho,která byla…nemístná. Masochista…možná v tom něco pravdy je…ani bych se nedivil,kdyby se mi po tom všem bolest začala líbit. Sám nad sebou jsem se zašklebil. Divé to uvažování. Manabu se pomalu zvedl a vstal. Krokem levharta přešel až na konec pokoje,odkud se zadíval na pláž,kde si volného dne užívala naše třída. Podíval jsem se tím směrem a zahlédnul jsem Tomoeeho,jak sedí na jednom ze skalních útvarů a dívá se do moře. Bylo mi líto naší hádky,ale nemohl jsem si pomoct. Nechtěl jsem,aby se do toho nějak zapletl,nebo snad aby mu i otec něčím vyhrožoval,to vážně ne. Ale mrzelo mě jeho chování. Čekal bych,že se k tomu postaví jinak…

„Jinak? A jak by se k takovému zjištění měl postavit?“ zděsil jsem se,když Manabu promluvil. Byl jsem si stoprocentně jistý,že jsem to neřekl nahlas. Jak by ale pak mohl vědět,co jsem si myslel? Ze vzpomínek se mi vydolovala jedna…a to ta,jak sedím na dřevěném molu,o někoho se opírám a ten někdo má zabořené zuby do mojí kůže a hltá teplou krev. Rychle jsem si sáhl na krk a hledal nějaký důkaz..upírství?..jo,přesně tak,upírství.  Pečlivě jsem osahal krk i to rameno,ale po žádných dirkách ani stopy. Že bych se přece jenom spletl a ta příhoda byla jenom výplodem mé bujné fantazie? Jak by se ale po tom vysvětlilo to,že jsem se  ocitnul tady,v tričku,když jsem přitom kolem sebe měl jenom omotaný ručník a Manabu přesně ví,na co myslím? Ve chvíli kdy se otočil od okna jsem na své otázky dostal odpověď. Jeho oči nyní nebyly modré,ale zářili světle růžovou barvou,která házela růžové odlesky na jeho tvář. Vypadal ještě nádherněji než předtím,ale instinkt mě varoval,že tohle není bezpečná situace.

„Co…co jsi?“ odvážil jsem se zeptat a nohy jsem si přitáhnul blíž k tělu,když si sednul těsně vedle mě. Z té blízkosti jsem mohl zpozorovat delší bílé špičáky a chtivost v jeho přeměněných očích. Obdaroval mě smyslným úsměvem,který mě doslova hypnotizoval.

„Já…“ zašeptal mi do ucha. „jsem tvoje vysvobození.“ Projela mnou vlna mrazu. Něžně sjel rty z boku na krk a začal ho pomalinku ožižlávat. Proti své vůli jsem lehce zasténal,jak mi to bylo příjemné. No..ono v porovnání s tím,co jsem zažíval doma,byly všechny něžnosti,které ostatní pokládali za samozřejmé, pro mě velmi příjemné. A tenhle navíc vzrušující. Ruce by se chtěli zabořit do jeho nádherných vlasů,otestovávajíc jejich hebkost,ale já je radši ze strachu zabořil do  polštáře.  Nemohl jsem vědět,jak na to bude reagovat,ale je lepší ho nijak neprovokovat. Zřejmě vycítil mojí ztuhlost,protože zvedl hlavu od své „práce“,olízajíc mi tvář. „Nemusíš se bát. Tobě nikdy neublížím. Jen ti chci dát něhu,kterou tvoje tělo..a i ty…potřebuje.“