World of crazy Dreamer

Když se probral z mlhavého oparu spánku,v jednu chvíli nevěděl,kde to je. V té další,kdy bolest procházela celým jeho tělem a naplňovala ho slzami zoufalství už věděl,kde je i co se stalo. Nemohl se pohnout a jeho nitrem teď otřásaly dozvuky prožitého traumatu a to se před chvilkou probudil. Nekontrolovatelně se začal třást a klepat,jakoby se opět nacházel v té sněhové apokalypse,tisknouc se ke zdi. Ale tohle nezapříčinila zima,mohl za to jeho bratr. Bratr o kterém netušil,že z něj vyrostl takový sadista,libující si v ubližování druhých. Proč,proč mu to udělal! Proč se tohle všechno děje…!

„Tak sakra proč?!“ zakřičel do ticha pokoje,když už konečně mohl promluvit a paralyzující látky už vymizely z jeho těla úplně. Křičel nahlas a bylo mu úplně jedno kdo ho uslyší. Potřeboval to ze sebe dostat jakýmkoli způsobem a tenhle by nejúčinnější. Nahlas se rozvzlykal a bezvládně ležel na měkké posteli. Neměl sílu na nic. Nemohl už křičet,nemohl se hnout…byl unavený a zničený. Jeho malá hrdost a pud sebezáchovy,který v něm ještě zůstal se vypařili nadobro a on se stal odevzdanou loutkou,co je naplněná nenávistí. Ovšem nehodlal se vzdát tak snadno a podrobit už vůbec ne. Jen co se bude zase moci hýbat,dá mu co proto. Ano…slíbil si,když se při nedobrovolném díval do jeho očí plných pomsty,že mu to vrátí se vším všudy. V očích,mokrých od slz,se mu zažehli ohýnky pomsty…které byly za malou chvilinku uhašeny vzpomínkou na jeho slova….

„Příště si ještě rozmyslíš mi odporovat.“

Ne.. on mu to nemůže vrátit se vším všudy. Ne,pokud nechtěl být znovu potrestán tímto,nebo ještě daleko horším trestem. Přišel jsi jako v nějakém filmu s otroky,kteří neměli žádná práva a byly jen loutkami svých pánu,jež si s nimi dělali co chtěli. On byl na tom ve své podstatě úplně stejně. S tím rozdílem,že on práva měl..jako živý. Byl si den ode dne jistější,že ho rodiče nechali prohlásit za mrtvého,takže on už teoreticky neexistuje a spolu s ním neexistují ani jeho práva. Dveře od jeho „pokoje“ se se slabým zaskřípěním otevřeli. Nevnímal osobu,jež se přemístila k jeho posteli a hodnotila ho kritickým pohledem. Vcelku mu bylo absolutně jedno kdo to byl a co tu dělal. Chtěl se sám oddávat své sebelítosti a tichému utrpení,jež ovládalo jeho mysl.

„Je mi líto,že to tak muselo skončit, Valene.“ Zaslechl sametový hlas,jež byl o něco přívětivější,než hlas jeho bratra. Pocítil náhlý příval hořkosti vůči japonskému aristokratovi. Nahnul na stranu aby mu viděl do obličeje. V jeho šedo – modrých očích se přímo blýskalo vzteky.

„Kdybys.. Leonovi nepomáhal..nemuselo by ti to být…líto,“ zašeptal vysíleně, s notnou dávkou vzteku. Shiego se na něj smutně podíval. Jeho oči vyjadřovali tu samou lítost,kterou před chvilkou projevila jeho ústa.

„Kdybych nesplnil to,co po mě Leon žádal,nepochybně bych ohrozil svůj život. I když se to nezdá Valene,tvůj bratr je… velmi..jak to jen vyjádřit slušně…“ nemohl najít to správné označení. Valen mu pomohl.

„Cílevědomí?“ Shiego lusknul prsty.

„To je přesně ono.“ Valen natočil své tělo trochu víc,jelikož ho nebavilo koukat na něj přes rameno. Bylo to nepohodlné a on už měl nepohodlí dost.  Bedlivě sledoval jeho tvář,aby z ní mohl vyčíst všechny myšlenky a pocity. Proč mu všichni v jeho životě jenom lhali? Proč mu ubližovali,i když ho,jak tvrdili,tak moc milovali? Cítil jak se do jeho srdce vkrádá zahořklost.

„Když … když jsi se mnou začal poprvé spát…. Věděl jsi,že jsem Leonův bratr?“ vypálil na něj otázku,které ho tížila po celou tu dobu,co ho uviděl stát ve dveřích od Torture-room. Očima „hltal“ jeho ústa a čekal napjatě na odpověď. Shiego se mu  pevně zadíval do očí,v těch svých pocit viny.

„Ano,“ pouhé prosté slůvko,které se do Valena zařízlo jako ostrý nůž.

„Proč jsi se mnou spal?“ uhodil na něj. „Chtěl si pro Leona získat nějaké informace?!“ z jeho hlasu kapal chlad,který se krásnému Japonci nelíbil. Proto se nahnul blíž,nohu hodil přes nohu a upřený pohled zabodl do toho jeho.

„Pravdu,nebo společensky přijatelnou odpověď?“ černovlasý mladík hrdě opětoval jeho upřený zrak.

„Samo s sebou že pravdu.“ Shiego se lehce,nepatrně pousmál.

„Ne,nechtěl jsem pro něj získat informace. Byl jsem rád,že si na malou chvilinku mohu přivlastnit někoho tak dokonalého,jako ty. Taky mi bylo jasné,že se s tebou asi v rukavičkách nejedná a něco v tvých očích mě přimělo,abych ti ukázal,co je to něha.“ Zmlknul a čekal,co on na to. Valen neřekl nic. Jen se stále díval a díval,v myšlenkách hodnotíc situaci a tak celkově svůj vlastní život,který stál za…ehm..za nic. Otočil se od něj,protože už se na něj nechtěl dívat. Jeho mysl volala po vysvobození a jeho tělo si přálo spát. Nic jiného,jen..spát…

Shiego čekal více méně tuhle reakci. Ani jeden z nich se k němu nezachoval jemně a navíc musel být pekelně zmatený. Pro Valena musel být velký šok,když před sebou uviděl stát Leona. Zavrtěl hlavou a udělal to,pro co sem původně přišel. Odšrouboval kelímek,který vytáhl z kapsy a namočil do něj prsty. Těmi pomalu otřel vchod do Valenova těla,který se okamžitě stáhnul. Valen se zděšeně otočil. Další kolo už ne!!, křičela jeho mysl.

„Klid… Je to jen mastička,která ti uleví od bolesti,“ pronesl na uklidněnou Shiego,jelikož vycítil Valenův strach,jenž se odrážel i ve smutných očích. Ten se na něj chvilku nedůvěřivě díval,ale nakonec se otočil na bok a uvolnil se. Pomalu a důkladně rozmazával mastičku,aby se dostala na potřebná místa a několikrát zajel i hlouběji dovnitř. Odpovědí mu bylo následné stažení a zpětné uvolnění svalů. I když byl Valen docela ve vážném stavu,nic nezabránilo Shiegoovi,aby ocenil krásu jeho nahého těla. Jeho rozkošné pozadí se mu nyní tak nádherně vybízelo, že měl co dělat, aby ho hned teď, i v tom stavu, v jakém se momentálně nacházel, neznásilnil. Moc mu nepřidávalo ani to, že mu jeho kalhoty začínaly být nepříjemně těsné. Proto se po skončení ošetřování zvedl a s přáním dobré noci se snažil zmizet. To mu nebylo umožněno,protože jen co otevřel dveře,vrazil do Leona. Shiego si všiml jeho polo rozepnuté košile,z níž vykukovalo pěkně vypracované tělo. Hlasitě polknul, odstrčil nechápajícího Leona a doslova vystřelil z pokoje. Leon se za ním jen zmateně poohlédl,přemýšlejíc,proč se na něj díval jako na nějaké zjevení. Zakroutil nad tím hlavou a vešel. Lehkými kroky přešel k posteli,na které se choulilo zneužité tělo.

Nahnul se k němu blíž a nosem přejel po klíční kosti. Valen se vzteky napjal a snažil se od něj nějak odšoupnout,ale nedařilo se mu to Jeho tělo bylo pořád slabé,aby se s ním dokázalo měřit. Ostatně..on se s ním měřit nemohl. Měl vypracovanější postavu,byl vyšší a taky rozložitější. I když měl chuť ho zabít za to co udělal,musel si přiznat,že za ty roky se z něj stal přitažlivý muž. Leon mu olíznul tvář s charakteristickým odfrknutím. „Zapácháš,“ sdělil mu a Valen se naježil.

„Prosím?!“ prsknul mu do obličeje s nevěřícným výrazem. Leon ho obdařil lehkým plácnutím přes boky.

„Řekl jsem,ze smrdíš,takže…“ blesklo se mu v obou očích, „tě musíme vykoupat.“ Při jeho slovech Valenovo tělo ztuhlo. V jeho pomněnkových očích byl jasně čitelný strach. Sevřel se mu žaludek a všechny svaly v těle se napjaly, jakoby mu chtěly připomenout, co za hrůzy si musel protrpět, když byl naposledy s ním v jedné místnosti. Slova se mu zadrhla v krku. Nechtěl, on přímo odmítal, být s tím člověkem, byť to byl jeho bratr, v jedné místnosti, natož pak v jedné vaně. V konečníku mu bolestivě zaškubalo jen při té představě. "Nikdy!" řekl téměř neslyšitelně a své vystrašené oči upřel mimo dosah Leonovi tváře, aby se mu nemusel koukat do těch jeho hnědých očí. Leon se k němu nahl blíž. "Říkal jsi něco?" zeptal se ho se znatelnou výhružkou v hlase. Valenovi v tu chvíli stekla slza po tváři. "To budu raději smrdět!" Téměř to vykřikl a upřel na něj své, nyní uplakané oči, ve kterých se zračila vzpoura a strach. Leon se na chvilku narovnal a jen si ho prohlížel s nečitelným výrazem. Vypadalo to, jakoby o něčem opravdu přemýšlel. Pak najednou přimhouřil oči, strhl z něj deku a Valena prostě popadl do náruče, i přes jeho protesty, které mu byly stejně k ničemu, jelikož se kvůli rozbolavělému tělu mohl sotva hýbat a bránit se tudíž taky nemohl. "Přestaň se se mnou prát. Ničeho tím nedosáhneš a jen si ublížíš," přerušil jeho protesty ledovým, naprosto bezbarvým hlasem, ze kterého se nedalo absolutně nic vyčíst. "Něco jsem řekl, a to taky platí, takže mě nechtěj naštvat," dodal ještě bez jediného pohledu na něj. Valen po jeho slovech zkoprněl a přestal se s ním "prát". Sklopil poraženě oči a upřel pohled na své ruce. Celá tahle situace mu nebyla vůbec po chuti a způsob, jakým ho Leon držel mu taky nebyl nejpříjemnější. Nesl ho jako holku. Z myšlenek ho vytrhla až palčivá bolest, která se mu během pár vteřin  rozlila po celém těle, jak ho Leon pokládal do teplé vody. Zasykl a obličej se mu zkřivil v bolestivou grimasu. Nechtěl do té vody. Tolik to bolelo. Okamžitě, bez přemýšlení zaryl své nehty do Leonových zad a přitáhl se k němu blíž, aby se dostal co nejdál od té vody. V tuhle chvíli mu bylo jedno, jak moc smrdí. Nesnesl tu bolest. Vháněla mu na mysl vzpomínky na prožitá muka. "Ne...nedávej mě tam...to bolí," naříkal bolestivě a tiskl se k němu čim dál tim víc. Bylo mu v tuhle chvíli i jedno, že to byl on, kdo mohl za jeho utrpení. Z očí se mu spustil nový příval slz. "Prosím...já nechci," vzlykal mu s obličejem přitisknutým k jeho obnažené hrudi. Leon se na něj chvilinku překvapeně díval. Udivila ho jeho reakce,i když čemu se divit. Určitě byl dole hodně rozedřený a setkání s teplou vodou muselo být dost nepříjemné. Ovšem jestli mu Shiego aplikoval tu mastičku,jak ho o to požádal,měl by být za chvilku vůči bolesti chráněný. Díval se na jeho tělo třesoucí se strachy a bolestí,a začínal si uvědomovat,jak moc mu ublížil. Nechal se zaslepit vztekem a vlastní touhou,nedbaje na jeho projevy bolesti a prožívaného utrpení. Sedl si s ním na okraj vany a přitáhnul si ho k sobě blíž. Vůbec mu nevadilo,že mu tvrdě zaryl nehty do zad nebo že skousl mezi zuby kůži nad levou bradavkou.  Držel ho pevně v náruči,kolébajíc se sem a tam. Tuhle scénu už někde zažil. Ne stejnou,ale v lecčem velmi podobnou…

*

„Leone! Leone podívej!“ křičel vesele malý černovlasý chlapec na svého staršího bratra. Ten seděl na verandě jejich domu s knihou v ruce  a s úsměvem jej pozoroval.

„Vidíš,říkal jsem ti,že to za chvilku půjde. Chtělo to jen trpělivost.“ Nahnul hlavu na stranu a znovu se na něj usmál.Zbožňoval,když se jeho malý bráška smál,nebo chichotal. Byl to ten nejhezčí zvuk co kdy slyšel.Valen mu rozpustile úsměv oplatil a užíval si volnosti na kole. Už nepotřeboval přídavná kolečka,která měl do teď na kole přidělaná,aby si neublížil.  Z culíku,který držel jeho dlouhé hebké vlasy pohromadě se uvolnilo několik pramenů a ty vesele vlály ve větru. Na malou chvilinku zavřel oči,aby si co nejvíc užil ten pocit,ale když je otevřel bylo už pozdě.V momentě kdy je otevřel vjel do menší díry,kde mu podjelo kolo a on sebou třísknul na zem. Leon,který to všechno viděl,zděšeně odhodil knihu na zem a rozeběhl se k Valenovi plačícímu na zemi. Doběhl k němu a pomalu ho zvedl ze země.

„Valene,Valene bolí tě něco?“ ptal se ho naléhavě,jelikož jeho bráška plakal. Nebyl ani schopný mluvit a tak se Leon dal do zkoumání jeho těla. Ve chvíli kdy ho víc zvednul a Valen narovnal nohy , zblednul. Jeho malému bráškovi se od kolene do půlky holeně táhla ošklivá odřenina,ze které teklo hodně krve. Rychle ho vzal do náruče,což ho nestálo žádnou sílu. Valen byl poněkud,zženštilý a hubený ,takže by ho hravě zvednul jednou rukou. Jenže teď ho vzal do náruče a pranic ho nezajímalo,že se k němu Valen tiskne a ručičkama od krve se ho drží bílo-černé košile,pod kterou měl bílý nátělník. Vypadal jako masový vrah,ale přitom to byl jen starostlivý bratr. Rychle proběhl celý dům rovnou do koupelny,kde se s ním posadil na kraj vany. „Valene copak jsi nedával pozor?“ plísnil bratra a otevíral skřínku pod umyvadlem. Původně chtěl Valena posadit na vanu a kleknout si před něj,ale ten se ho držel jako klíště,tudíž neměl šanci se vyprostit z jeho sevření. Ze skřínky vytáhnul desinfekci,náplast a nějaké obvazy. Byly ještě bohatě zásobeni  z dob,kdy se na kole učil Leon. Všechno to položil vedle sebe a upřel čokoládové oči do uplakaných modrých. „Jasně jsme ti říkali,abys jezdil opatrně. Co jsi to vyváděl?“ dožadoval se odpovědi a jen se na něj díval. Valen studem sklopil oči.

„Já vím…promiň,“ omluvil se ufňukaně  a dál už jenom vzlykal. Leon si povzdechl,vzal do ruky desinfekci a chtěl mu to vyčistit. Jenže v momentě,kdy se první kapka dotkla jeho zranění, Valen vykřikl bolestí a chytil ruku s desinfekcí za zápěstí. „Ne…..přestaň,prosím..“ plakal nahlas, „ to bolí!“ vzlykal mu do ramene,které nasáklo jeho slzami. „Prosím..já nechci…“

Zaskočený jeho reakcí,odložil desinfekci zpět na vanu a pevněji ho objal. Jeho naléhavé žádosti a třesoucímu se tělíčku,nemohl říct ne.

„Dobře.“ Slíbil mu,věnujíc mu utěšující polibek do vlasů.Houpal se s ním,šeptajíc mu do ucha něžná slůvka. Snažil se ho uklidnit,protože nerad viděl,když plakal. Raději měl jeho smích. Hladil ho po zádech něžnými tahy,když zjistil,že spí. Ještě víc ho k sobě přitiskl a tajně zabořil obličej do vonících vlasů. Bylo to velmi uklidňující.

Hladil ho po zádech,před zraky vzpomínku z dětství. Tak vzdálená a přesto tak blízká. Pocity,které cítil,když sletěl s kola se mu znovu rozvířily v srdci spolu s vinou a potřebou omluvit se mu. Stál před rozcestím. Omluvit se mu a tím zahodit svůj dosavadní postoj nebo ….

„Odpusť mi to..“ zašeptal mu se rty přitisknutými k jeho uchu. Musel se mu omluvit,pocit viny byl nesnesitelný. Věděl,že za způsobenou bolest omluva stačit,nebude,ale doufal… V co vlastně doufal? Že mu Valen odpustí a všechno bude jako dřív? Kdepak,nic už nebude jako dřív. To věděl už při příletu zpátky do rodné země. Věděl to,když ho viděl ležet schouleného ve sněhu s nepatrnými známkami života. Vlastně to věděl v okamžiku,kdy jejich matka vypustila ta osudová slova z pusy a on mohl sledovat jeho záda mizející za dveřmi jejich společného domu..jejich vzpomínek… Zabrán do vlastních myšlenek,toulajíc se sem tam vzpomínkami,nezpozoroval,jak ho zmateně propalují modro šedé oči.

V jednu chvíli si myslel,že se přeslechl,že to byl hrubý vtip jeho mysli,ale když uviděl jeho nepřítomný obličej.. Tolik mu připomínal starého Leona,který se o něj vždy staral,smál se s ním a kolikrát s ním i usínal,když měl noční můry. Netušil,co na jeho slova říct. Snad jen to,jak moc zmateně se teď cítil. Nejdřív ho brutálně znásilní a pak se k němu tiskne s prosbou o odpuštění?  Co to sakra mělo celé znamenat? Zase si sním jen hraje? Chce aby mu uvěřil a pak se mu opět vysměje do obličeje? Byl zmatený. Nevěděl co na tohle říct. Myšlenky se mu křížily jedna přes druhou a on nebyl schopný si je utřídit. Z očí se mu spustil nový příval slz. Zatraceně já....

"...nemůžu," špitnul téměř neslyšně a opět se rozvzlykal. Jak rád by uvěřil, že tohle je ten Leon, kterého kdysi znal. Jak rád by uvěřil, že to, co se stalo, byla jen noční můra, ze které se nemohl probudit. Ale nešlo to... Stále tady byla ta palčivá bolest, která se mu připomínala s každým jeho pohybem, a která otupovala každý sval v jeho těle. Stále tady byly ty dotěrné vzpomínky na prožitá muka. Ne... nemohl po něm chtít, aby mu odpustil.

Leon to tiché zašeptání slyšel a nechtěl si připustit to malé bodnutí tam,kde lidé mívají srdce. Přivinul si k sobě Valena ještě blíž, i přes to, že ho k sobě doposud silně a zároveň ochranitelsky tiskl.

„Už nikdy se to nebude opakovat..“ zašeptal mu do ucha a pohladil ho po jeho dlouhých černých vlasech.  „...to ti slibuju," dodal ještě a stoupl si s ním stále v náruči. Kašlal na to, že měl na sobě pořád ještě kalhoty a vlezl do vany, kam si následně začal pomalu sedat. Tak, aby si Valen zvykl na každý kousek své pokožky, ponořené stále více do teplé vody. Pomalinku se ponořoval víc a víc,až si úplně sedl na dno vany. Valen se ho nejprve pevně držel za ramena,ale postupem času se sevření jeho rukou uvolňovalo,až se ho jenom přidržoval. Tiše vydechl. Už to tolik nebolelo,naopak, bylo to příjemné po tak dlouhé době se vykoupat v teplé čisté vodě. I když byl na ulici,koupal se každý den,ale málo kdy byla voda teplá,nebo úplně čistá…a bez jeho bratra,který hřál jako rozehřátá kamínka. Za jiných okolností by vrněl blahem. Trochu vyjekl,když se jeho ramen dotkla teplá voda. Vzhlédl nahoru, chytíc se do rozhozených sítí Leonových čokoládových očí. Valen studoval jeho obličej,který tak dlouho neviděl. O moc se nezměnil,jen..víc zmužněl a jeho rysy se zpřísnily. Ovšem oči. Jeho oči zůstaly stejné,měnící se podle rozpoložení jejich majitele. Očima se zastavil na rtech. Smyslné plné rty se zachvěli v náznaku úsměvu,který zmizel hned,jak se objevil. Valen překvapeně zamrkal. Opravdu se Leon pousmál,nebo to byl výplod jeho mysli? Na to už nepřišel,protože Leon započal svůj plán. Umýt Valena. 

Sebral žínku z malého věšáčku umístěného poblíž,namydlil ho a přiložil Valenovi na hruď. Pomalými tahy přejížděl jeho kůži,dívajíc se mu při tom do očí. Chtěl vidět každé pohnutí svalu svého brášky . Něžně kroužil žínkou na jeho rameni,odkud sjel na pevné bříško. Nepatrné zatnutí svalů mu napovědělo,že se to Valenovi líbí. Snažil se mu aspoň nějak vykompenzovat předešlé hrubé zacházení. I podle výrazu jeho tváře,byl na dobré cestě. Zkusil zajet trošičku níž,těsně nad jeho chloubu,kde se zastavil a čekal,co Valen na to. Ten pootevřel rty a lehce vydechl. Jeho tělo absolutně nezajímal Leonův podraz a nyní si nestoudně užívalo jeho doteky,proti kterým se Valen nemohl bránit i kdyby chtěl. Teplá voda,silné tělo a ty ruce. Oh můj bože,tohle byla kombinace,která se nedala ignorovat. Leon se pro sebe usmál a pokračoval v umývání. Sám ještě oblečen v kalhotách. Okamžitě zamítnul nápad si je svléknout,protože tím by musel položit Valena,a ten by mohl ztratit své dobré rozpoložení. Byl rád,že  aspoň teď ho má dobrovolně u sebe. Tlakem ruky ho donutil, aby se o něj hrudí opřel.

Valen tak bez sebemenších námitek učinil a nechal si umývat záda. Začal slabě vrnět blahem. Tohle bylo velmi příjemné na to,aby se teď zabýval znásilněním. Nechal se něžně umývat a dovolil své mysli,aby si odpočinula a přijala tyhle nepatrné něžnosti… které mu ještě nikdy nikdo nedopřál.

Leon v tu chvíli zažíval deja vu. Ty pocity, jak se k němu Valen tisknul. To jak mu omýval záda. To všechno mu na mysl vehnalo další vzpomínku z dětství. Tenkrát byly Valenovi 2 roky a jemu samotnému devět.

* Dělal si zrovna úkoly ve svém pokoji, když se rozrazily dveře a dovnitř jako uragán vletěl s pištěním jeho maličký bráška, který utíkal před matkou a neuvěřitelně se tomu smál. Leon se sotva otočil, když na něj Valen skočil a schoval se s chichotáním před matkou do jeho náruče. Ta se postavila před své dva syny s rukama v bok, přičemž se na toho mladšího rozzlobeně dívala. Bylo ale však vidět, že se nezlobí, jelikož jí oči pobaveně hrály a koutky úst jí cukaly pobavením, jak se toho malého raubíře snažila chytit po celém domě.

„Nezlob se Leone,  ale on se prostě nechce jít vykoupat, dokud tam s ním nebudeš ty," omlouvala se staršímu ze synů, který měl na stole právě rozdělaný úkol z geometrie. Valen se na matku s úsměvem podíval a pak na Leona.

 „Bláska, koupat," dožadoval se Leonovi pozornosti. Leon ho s úsměvem pohladil po jemných černých vláskách.

 „No dobře. Ale jen když budeš dneska hezky spinkat," nadiktoval si své podmínky. Valenovi se rozzářily očička a s pištivým smíchem začal Leonovi poskakovat na nohách, jakou měl radost. Leon ho vzal do náruče a za děkovného úsměvu matky s ním odešel do koupelny, kde na něj už čekala napuštěná vana plná pěny. „Tak ty malý raubíři. Teď šup do vody," usmál se leon, když bráškovi svléknul tričko a pokládal ho do vany. Valen byl ale vypočítavý, a tak když se Leon chystal zase narovnat, chytil ho pevně kolem krku a ten, jelikož to nečekal, zahučel po hlavě k němu do vody. Když se vynořil, celý mokrý a od pěny, Valen se nehorázně chechtal a cákal radostí vodu všude kolem sebe, takže nebylo divu, že koupelna za chvíli "plavala". „Ty jsi ale dareba. Copak tohle se dělá?" pokáral ho Leon naoko. Valen se zarazil a podíval se na svého staršího brášku. Vypadalo to, že se rozpláče, ale místo toho se po chvíli rozchechtal ještě víc než předtím. Leon byl zmatený. Absolutně netušil, čemu se jeho bráška směje. Byl tak vyvedený z míry, že si ani nevšiml matky, která se šla podívat, co se tam děje, jelikož byl Valenův smích slyšet po celém domě. Zaregistroval ji až tehdy, když se začala smát. "No ty vypadáš," smála se vzhledu svého staršího syna. Nejen, že byl Leon mokrý jak slepice, ale také měl své perfektně upravené vlasy zplihlé jak slámu, mokré pramínky se mu přilepovaly k obličeji a pěna na hlavě vypadala jako nějaký špatně ušitý klobouk. Leon se začervenal. Podíval se ze smějící se matky na řehtajícího se brášku a začal se smát taky. „To se ti teda povedlo, špunte," cvrnknul ho do malého nosánku a svlékl si mokré oblečení, které vyždímal a položil do umyvadla. Poté se jal umýt svého nezbedného brášku, který se stále smál a cákal kolem sebe šťastně vodu. Matka se ještě naposledy usmála, nechala je tam a šla ujistit svého manžela, že je vše v pořádku.

Leon to nevydržel a začal se děsně od srdce smát. Vzpomínka v něm vyvolala takové veselí,které v sobě nedokázal dusit. Valen na něm poskakoval a tvářil se naprosto zmateně. Nechápal proč se Leon začal tak děsně smát,ale byl za to i rád. Konečně se nemračil a vypadal uvolněně. Tak jako kdysi.. Pobaveně se zvedl z jeho hrudi,dívajíc se do rozesmátého obličeje.

„Co tě tak pobavilo?“ zeptal se,protože to nevydržel. Zvědavost mu nedala a prostě se musel zeptat. Leon si otřel mokrou rukou slzy a stále s veselým obličejem se podíval bratrovi do očí.

„Jen jsem si vzpomněl,jak jsem tě kdysi šel koupat a ty jsi mě stáhl do vany.“ Vysvětlil mu ve zkratce a znovu se začal smát,jak si tu vzpomínku připomněl. Okamžitě však zpozorněl,protože Valen se začal taky smát. Byl to melodický uvolněný smích. Leon věděl,že se Valen krásně smál už když byl malý,ale teď to bylo něco jiného. Teď byl dospělý a na jeho hlase to bylo značně znát. Ten smích byl…vzrušující. Natáhnul dlaň a lehce ho pohladil po tváři. Valen zeširoka rozevřel oči,ale nechal se pohladit. Cítil se zvláštně. Chtěl aby se ho dotýkal,ale zároveň se bál toho,co by mohl udělat. I když…slíbil že se to opakovat už nebude a Valen věděl,že Leon své sliby drží.

A věděl to i Shiego,který procházel okolo pootevřené koupelny,zrovna když se oba začali nahlas smát. Neodolal a musel se usmát. Leon se nesmál často a vidět ho takhle, byla vzácná chvíle. Byl za to rád. Lehce se pousmál,vzal za kliku a potichu zavřel,aby měli větší soukromí. Sám při tom odcházel do svého oblíbeného pokoje,kde na něj čekali jeho chlapci.

Prsty sjeli po hebké tváři poškozené jen několika škrábanci z pobytu na ulici a dotkly se pootevřených rtů. Něžně je přejížděli a sem tam zajeli i dovnitř. A Valen pro změnu sem tam,rty zavřel. Tohle gesto považoval Leon za velmi vzrušující,ale zároveň… chtěl ho políbit.  Ruka opustila rty a zajela do zpocených vlasů. Přitáhl si ho za zátylek k sobě,těsně na dotyk rtů,za stálého dívání si navzájem do očí. Čekali na reakci toho druhého a ani jeden se neměl k prvnímu kroku. Leon se bál že Valen ucukne a Valen se bál,kam až to může zajít. Něco v Leonově pohledu mu napovídalo,že to nebude nic brutálního,ale osten strachu v něm přeci jenom zůstal. Přesto se nechal přitáhnou blíž,cítíc Leonův horký dech na své tváři. Leon se s upřeným pohledem víc nahnul a konečně Valena políbil. Ne hrubě,nebo násilně. Naopak,pomalu něžně s svým způsobem i vášnivě.: V tom jediném polibku byla všechna vášeň a touha po jeho mladším bratříčkovi, která se v něm nahromadila za posledních jedenáct let. Přitáhl si Valena blíž k sobě. Líbal ho s takovou naléhavostí a zároveň s takovou něhou, že kdyby Valen stál, podlomily by se mu kolena. Dost na tom, že se mu z toho točila hlava a pomalu se mu nedostávalo dechu. Proč...? Proč mi tohle děláš? ptal se v duchu zoufale. Nemohl si pomoct, ale tenhle polibek v něm vyvolal směsici pocitů. Vášeň, slast, rozkoš, ale dokonce i rozhořčení, odpor a znechucení nad sebou samým. Chtělo se mu z toho brečet.

Skoro jakoby Leon vycítil jeho rozpoložení,přestal ho líbat a něžně ho políbil na čelo. Rukou mu rozcuchal zpocené vlasy.

„Musíme ti umýt hlavu.“ A jako by se nechumelilo provedl něco jako menší akrobatický chvat a Valen rázem seděl zády k němu a hlavu měl pod vodou. Leon si gratuloval ,že ta vana je tak velká a tudíž tam může sedět a zároveň mýt bratrovi hlavu. Vytáhl ho nad hladinu a znovu si ho opřel o sebe. „Tak,máš nějaký určitý typ šampónu,který máš rád,nebo ti ho mám vybrat?“ optal se ho rozpustile. Valen zmateně zamrkal a pomalu odpověděl.

„No..mám rád kokos..“ zašeptal. Leon se pro sebe usmál. Jeho vkus se vůbec nezměnil. K Valenově překvapení odněkud vytáhnul kokosový šampón,který mu aplikoval na hlavu. Musel si dát kus šampónu i na ruce,protože Valen měl opravdu dlouhé a opravdu husté vlasy.Něžně zabořil ruce do jeho vlasů a pomalými krouživými pohyby vmasíroval šampón úplně všude. Neušlo mu ani Valenovo blažené vrnění nad těmi uspávajícími pohyby. Nechal si masírovat hlavu a nad ničím nepřemýšlel. Ty zručné prsty v jeho hlavě byly mooooc příjemné na to,aby se něčím v mysli zabýval. Bylo mu tak dobře, že když Leon své ruce zase odtáhl, aby mu šampón mohl smýt, nesouhlasně mírně zavrčel. Leon se jeho  hlasovému protestu zasmál. Jeho bráška byl vážně rozkošný a to ve všech směrech. Valenovy tváře chytly nachový nádech, když si uvědomil, co jeho staršího brášku tak pobavilo. Zahanbeně se ponořil pod vodu až po nos a vyfouknul vzduch, takže se na hladině dělaly bubliny. To Leona pobavilo ještě víc. Když tam ale byl skoro minutu,s obavami ho vytáhnul víc nad hladinu. Valen se trochu zakuckal.

„Mohl si se utopit,“ pronesl se smíchem Leon,který se nad jeho roztomilým chováním musel smát. Valen rád poslouchal jeho smích,ačkoli by to nahlas nikdy nepřiznal. A už vůbec ne jemu. Ještě celý červený z toho, jak se zakuckal z nedostatku vzduchu zrudl ještě víc. Sklopil zahanbeně oči a těkal pohledem z místa na místo, jen aby se na Leona nemusel podívat.

„Nemyslím si,že by to nikomu vadilo,“ utrousil si pro sebe a nechal si smívat z hlavy pěnu. Leon,který to slyšel,vypnul sprchu a rukou si otočil Valenovu tvář k sobě. Jeho oči byly o něco tvrdší než před malou chvilkou,kdy se rozpustile smál.

„Mě ano,“ pronesl rázně,načež se znovu vrhnul na jeho rty. Lačně se dobýval do jeho hloubek a s lehce mu znovu přejížděl po pevném bříšku,směrem dolů. Jenže jeho ruku v postupu níž zastavila jiná.

„Ne,“ zašeptal Valen s náznakem strachu v hlase. Leon poznal v hlase strach a okamžitě ho chtěl eliminovat. Stáhnul ruku z jeho třísel a něžně ho znovu pohladil po tváři s cudným polibkem na rty.

„Neboj se. Já nechci aby si se mě znovu bál, Valene.“ Šeptal mu do ucha pečlivě jedno slovo za druhým a Valen, ať chtěl nebo ne,se začal třást. Ne strachem,ale jeho blízkostí. „Chci,aby si toužil po mích dotecích,ale nedocílím toho tak,že si ji budu vynucovat. Chci to slyšet od tebe dobrovolně Valene.“ Jeho oči se lehce měnily ve světle hnědé,téměř béžové. „A věz,že se toho jednou dočkám.“  Vylezl z vany ven a sáhnul pro ručník. Na rozdíl od něj,byl Valen celý nahý. Roztáhnul ho v rukách,hlavou kývajíc směrem k Valenovi. Ten se s nachovými tvářemi zvednul a téměř mu vletěl do náruče. Nechtěl před ním stát nahý,protože si byl vědom jeho lačného pohledu,který se mu zračil v očích s narůstající intenzitou. Leon se už po několikáté za jejich společné koupání zasmál. Zabalil ho pečlivě do měkounkého ručníku,do kterého Valen zabořil obličej. Hezky voní,pomyslel si . „Já vždycky dosáhnu svého.“ Nadskočil když ucítil jeho dech a hlas na své šíjí,vzápětí doprovázené žhavým polibkem. Valen ač nerad zasténal, jelikož Leonovi rty narazily přesně na jeho nejcitlivější místo. Zavřel křečovitě oči a obličej schoval do ručníku. Proč mi tohle dělá? zeptal se opět sám sebe v duchu a zároveň s tím skryl další sten v měkké látce. Leon mu ale ručník od rtů odtáhl. „Neschovávej se... Chci slyšet každý tvůj sten," zašeptal mu do ucha a zároveň mu ho mírně skousl. „Chci vidět tvůj obličej, když se červenáš," dodal a opět se zmocnil jeho už tak napuchlých rtů od minulého polibku. Valen se roztřásl jako osika, když se od něho Leon odtáhl a dal se do pohybu směr pokoj.

"Proč...?" špitl Valen, když ho Leon položil zpátky na postel, ze které ho asi před hodinou násilím odnesl. Teď ale měla jiné povlečení. Nejspíš ji někdo převlíkl mezi tím, co byli ve vaně. Leon se na Valena tázavě podíval. „Proč mi tohle děláš?" zeptal se stejně neslyšitelně jako předtím. „Proč já?" pokračoval ve svých tichých zoufalých otázkách. V momentě, kdy vstoupili opět do toho pokoje, padla na něj pochmurná nálada z událostí posledních dnů, a tak nebylo divu, že z něj ty otázky padaly samy jako na běžícím páse. Nemohl pochopit, proč se tohle všechno muselo dít právě jemu. Proč to musel být on, kdo tolik trpěl. Navíc ze strany své rodiny. Rodiny, kterou miloval nadevše, co mu bylo drahé. Rozvzlykal se. Opět. Připadal si jako ufňukaná bezbranná hysterka, která se při sebemenším ohrožení složí do kouta a svou slabost ukazuje celému světu tím, že bulí. Neustále v jednom kuse bulí a fňuká jako štěně. Nemohl si ale pomoct. Emoce z něj teď pryštily jako voda z fontány a on je ne a ne zastavit. "Proč já...? Proč mi tohle děláš?" opakoval zoufale své otázky, jakoby se snad chtěl přesvědčit, že je Leon slyšel.

A Leon ho opravdu slyšel,přesto mlčel a nechal jeho otázky nezodpovězené. Popravdě řečeno,ani os si nebyl jistý odpověďmi,které by mu dal. Proto to radši nechal být a položil uplakaného Valena do čerstvých přikrývek vonících po červených růžích. Valen je měl rád.

*Dostal nakázáno přivést svého nezbedného bratra domů,který už dávno doma být měl. Jejich matka se strachovala kde jen může být a málem zavolala i policii. Leon ji uklidnil s tím,že se po něm půjde podívat a že nejspíš ví,kde je. Nebo aspoň doufal,že tam bude. Asi kilometr od jejich domu,byl malý háj,kde rostly jablka,třešně a višně. Lidem byl veřejně otevřený,takže se nemusel bát žádného psa v podobě ostrahy. Bylo to zároveň jediné místo,kde rostly růže. Červené růže. Hvězdy na obloze jasně ukazovali,že už bude trochu pozdě a tak přidal do kroku. Nechtěl najít svého brášku v nesnázích,protože i když to byl muž,jeho vzhled byl lehce zženštilý. Přesto v něm byly tvrdé mužské rysy,ze kterých Leonovi vstávaly chloupky na krku. Jen co vkročil do hájku,zahalila ho sladká vůně kvetoucích stromů. Na chvilku se zastavil,aby si plně mohl vychutnat zdejší atmosféru. Tolik se lišila od té,která byla ve městě. Tam převládaly výfuky z aut a výpary z fastfoodů. Neměl to rád. Byl zastáncem čerstvého vzduchu a vánku,pohrávající ho si s vlasy. Otevřel oči a uviděl ho. To zvláštní stvoření stojící u kvetoucích růží,obdivujících jejich poupata. Naklonil hlavu na stranu a tiše ho pozoroval. Opatrně přejížděl plátky růží a sem tam k nějaké přičichl a odstoupil,jen  aby ji zase mohl pohladit.Hladil ji,jako když muž hladí něžně ženu po vlasech. Obdivoval jeho smysl pro krásu všedních věcí. On v takové růži neviděl nic zajímavého. Kytka jako kytka,jen každá jinak voní a vypadá. Valen však ne. Jeho fascinovala každá květina a často říkal,že všechny květiny jsou něčím samostatně jedinečné.Přesto miloval růže a jejich jemnou vůni.

„Leone! Poď se na něco podívat!“ zvolal jeho bratr náhle,až sebou Leon cuknul. Zmateně si stoupnul vedle něj.

„Jak si věděl,že tam stojím?“ Valen se rozpustile usmál,čímž odzbrojil svého o sedm let staršího bratra. Jeho úsměv,tak dokonalý,šťastný,skoro jakoby jinou grimasu udělat neuměl.Valen vztáhl ruku a sáhnul mu na límeček od tmavě modré košile.

„To tvoje kolínská. Prozradila tě.“ Stáhl ruku a obdařil ho dalším úsměvem. Leon zapomněl. Jeho kolínská obsahovala výtažky s orchidejí. Proto si jí koupil,kvůli Valenovi. Pobaveně zavrtěl hlavou.

„Jak je možné,že mě poznáš jenom podle vůně kolínské?“ pořád nemohl přijít na to,jak to dělá. Ž několikrát ho takhle „vyděsil“ a on ne a ne pochopit jak.Valen pokrčil rameny.

„Prostě je to tak. Nedokážu to vysvětlit.“ Zaklonil hlavu,aby se mu mohl podívat do očí,protože Leon byl o dobrou hlavu a půl vyšší než on sám se svými sto šedesáti centimetry. Valenovi oči se šťastně usmívali a to se jenom díval. Nedělal nic zvláštního,jen.. jen se díval. Každou chvilku Leona něčím dokázal fascinovat. Pousmál se a cvrnkl ho do nosu.

„Matka měla o tebe strach,když jsi nepřišel domů po večerce.“ Vysvětlil svojí přítomnost.Valen ho lehce praštil do ramene a zasmál se. Dlouhé černé vlasy poletující okolo jeho tváře z něj v ten moment dělali mýtické stvoření.

„Nejsem přece malý,Leone. Nemusí se o mě každou chvilku bát.“ Ohradil se proti starostlivosti jejich matky. To že vypadal „občas“ jako holka neznamenalo,že holkou je. Kdyby potřeboval,ubránil by sebe,nebo své blízké,avšak Leona nikdy přeprat nedokázal. Popošel kousek dál a opět přičichl k plně vykvetlé růži.

„Já vím že nejsi malý,ale mě to neříkej.“ Následoval ho. „Řekni mi,jak můžeš tak obdivovat růže? CO je na nich tak…uch?“ pokrčil rameny Leon a vzápětí byl obdarován jedním zvednutým obočím a rozzářenýma očima,které i v tmě svítily. Valen zvednul ruku a zakýval ukazováčkem.

„Poď sem.“ Přikázal jemně a ukázal na malé poupě růže. „Přičichni si.“ Nařídil a počkal,až tak Leon učiní. Když si přičichnul, ukázal na rozkvetlou růži. „A teď sem.“ Leon si znovu přičichl a pak se s nechápajícím výrazem v očích podíval na mladšího brášku. Ten se usmál. „Ty to necítíš? Každá růže,ač jsou si podobné,má svojí vůni. Poupě voní úplně jinak,než „dospělá“ růže a ta zase voní jinak,než umírající růže. Neliší se jenom ve svém vzhledu,ale i ve vůni. Proto mě tak přitahují. Jsou velmi zajímavé víš? A taky se jenom růžemi dává najevo láska.“ Leon se při jeho vysvětlování usmíval víc a víc. Ano,on ho prostě fascinoval celý. Jeho postoj ke světu,jeho vnímání,prostě všechno.

„Jak?“ zeptal se,protože ho rád poslouchal. Miloval jeho hlas a uvědomil si,že i on je jako růže. Sladká tajemná a přece něčím úchvatná. Valen si sednul před růže,nohy pod bradu a díval se na ně s láskou.

„Víš,když věnuješ žlutou růži,vyjádříš tím zalíbení…při růžové růži dáš najevo  zamilovanost a při červené…“ Valen se odmlčel a dál nepokračoval. Jenže Leon to chtěl slyšet. Musel to slyšet.

„A při červené?“ popíchl ho jemně. Valen natočil hlavu a se svůdným obličejem,aniž by si ho uvědomoval,mu odpověděl.

„Při červené dáš najevo touhu po sexu.“

Při této vzpomínce se Leonovi na tváři rozlil hřejivý úsměv. Jeho mladší bráška. Jak on ho miloval. Jeho hřejivý úsměv a to, jak ho pokaždé dokázal překvapit něčím jiným. Nemusel si ani připouště, že ho stále miluje a milovat nepřestal. On to věděl. Byl pro něj tou nejdůležitější osobou v životě a nikdy by na ně nedal dopustit. Také proto si tak hrozně vyčítal to, co mu udělal. Jak moc mu ublížil jen kvůli své uražené ješitnosti a namyšlenosti. Tohle si nikdy neodpustí. Tenkrát bylo Valenovi 14, když spolu seděli v parku a bavili se o růžích. Ano, zaskočil ho natolik, že nebyl schopný slova. Z toho jeho svůdného pohledu, když vyslovil tu větu, mu bylo najednou neuvěřitelně horko. Měl tenkrát co dělat, aby se na něj nevrhl přímo tam, kde se v tu chvíli nacházeli. Jediné, co ho zastavilo, bylo jeho léty vypilované sebeovládání a fakt, že je Valen jeho mladší bráška. Jeho tak neuvěřitelně svůdný mladší bráška, jehož vzhled se mohl rovnat andělu. Tenkrát neuvěřitelně zuřil, když ho rodiče o rok později, v den jeho patnáctých narozenin, vyhodili z domova jako prašivého psa. Podíval se na třesoucí se tělo svého brášky, které leželo schoulené na posteli s černým povlečením. Bylo mu ho tak líto. Lehl si vedle něho a přivinul si jeho, vzlyky otřásané, tělo blíž k sobě do ochranitelského objetí. "Šššš...to bude dobré," utěšoval ho. "Už bude dobře. Neplač," hladil ho po vlasech, aby ho uklidnil. "To bude dobré," opakoval stále dokola. Čim dál víc tišeji. Hladil ho po vlasech a šeptal mu uklidňující slůvka, což mělo za následek to, že Valen po chvíli, ukolébán jeho hlasem a únavou, usnul. Leon se díval na jeho uvolněnou spící tvář a nemohl uvěřit, že takové andělské stvoření potkal takový krutý osud. Setřel mu osamělou slzu, která mu zůstala v koutku oka a políbil ho na čelo. "Miluju tě...bráško," zašeptal ještě do ticha místnosti, přikryl Valenovo drobné nahé tělo dekou a odešel.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

„Udobřil si se s ním?“ ozval se za ním pobavený hlas,když stál na verandě svého domu a díval se na měsíc,jež se odrážel ve vlnách tamního jezera. Do jisté míry ho ten pohled uklidňoval.

„Nevím,jestli se to dá nazvat udobřením,ale…omluvil jsem se mu víš?“ odpověděl na jeho otázku. Shiego ho ze zadu se zájmem pozoroval. Tentokrát ne svůdnickým pohledem dívajíc se na svůj objekt sexuální touhy,ale díval se na něj jako na přítele,kterého má vážně rád.Tušil,že po tom incidentu bude nějaký… rozhozený. Ale taky věděl,že odrazovat ho od toho,bylo jako hrášek na stěnu házet. Musel na to prostě přijít sám. A očividně na to už přišel. Utáhnul si opasek na svém béžovém županu a opřel se o zábradlí stejně,jako Leon. Oba chvíli tiše stáli vedle sebe,dívajíc se na zářivý měsíc.

„Víš. Ty jsi dobrej chlap,Leone. On ti odpustí. Jen mu dej čas.“ Pověděl mu Shiego s lehkým úsměvem na rtech. „A když ne,pořád ještě jsem tu já á moje dokonalá postava.“  Zamrkal svůdně očima,stahujíc si župan z ramen. Leon pobaveně zakroutil hlavou,načež mu uštědřil nemalou ránu do ramene. „Hej,pozor!“ varoval ho naoko rozzlobený Shiego. Ve skutečnosti se ale smál. Byl rád,že se mu trochu podařilo ulehčit situaci a přimět Leona se usmát. Znovu. Nevěřícně zvednul obočí,protože kdo by si pomyslel,že on, Leon,chladný a nepřístupný muž,lamač mužských i ženských srdcí s tajemnou minulostí,se bude usmívat,nebo dokonce smát,jako v té koupelně? Kdyby mu tohle někdo řekl tak před měsícem,vysmál by se mu. Otočil se od zábradlí a upřel oči do tmavé chodby,snad,jakoby tam něco hledal. Zavrtěl nad sebou hlavou a věnoval jeden úsměv svému příteli,který se na něj už nějakou chvilkou díval. „Co je?“  Leon zvednul obočí,bokem se opírajíc o mahagonové zábradlí.

„Ty si zvláštní člověk.“ Konstatoval,jakoby nad tím přemýšlel celou dobu. Shiego pokrčil rameny.

„A na to si přišel až teď? Fííha,ty máš ale chytrou hlavinku.“ Posmíval se mu,ale hned na to toho litoval. Leon ho chytil za krk a jal se mu klouby od ruky cuchat hlavu. Shiego vypísknul a snažil se vykroutit z jeho sevření ale nešlo mu to. Někdy byla opravdu nevýhoda,že Leon je robustnější.

„Přestaň! Tohle dělej Valenovi a ne mě!“ vrčel,jak to bylo docela nepříjemné. Ani se nepozastavil nad tím,jak puberťácky se oba chovají. Ale proč ne,nikdo tu kromě nich přeci nebyl a oni se takhle škorpili skoro pořád. Pomáhalo jim to k uvolnění stresu,nebo napjaté situace. Zároveň tím vyjadřovali své city. Nebyli schopní k sobě přijít a říct si „Mám tě rád.“. Na to v sobě měli moc mužské hrdosti a tak to spíš dokazovali svými činy,jež byly někdy…dětinské.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Mezitím, co se tam pošťuchovali, se Valen probudil. Chtělo se mu neuvěřitelně na záchod, bylo mu proto divné, že i přesto tak tvrdě usnul. Další věc, která mu byla divná, bylo, že v pokoji nebyl Leon. Ne, nebylo mu to divné. Popravdě ho to svým způsobem mrzelo. Zatřásl nad sebou hlavou. „Na co to sakra myslíš, Valene?!" okřikl sám sebe. Dalo mu hodně přemáhání, aby se na posteli jen posadil. Všechno ho bolelo jako by mu do každého místa na těle bodalo tisíce jehel. Nejhorší to bylo v konečníku. Nebylo proto divu, že hned, jakmile se posadil, málem vykřikl bolestí. Zdárně však svůj hlasový výlev zadržel skousnutím rtů, doprovázeným bolestivou grimasou. „To jsem opravdu zvědavý, jak se na ten záchod dostaneš, Valene," mluvil dál sám se sebou. Připadal si jako psychicky narušený člověk. Musel se tomu zasmát. „Už jsem na tom vážně špatně," schoval obličej do dlaní a povzdechl si. Nakonec si na bolest trochu zvykl, tak si řekl, že je ta vhodná chvíle a odhodlal se vstát. Nohy ho však po pár vteřinách odmítly poslouchat a tak se v dalším okamžiku válel, jak široký tak dlouhý, na zemi. „Sakra!" ulevil si a vztekle praštil pěstí do země. Silou vůle se mu ale nakonec podařilo opěr vstát na své a zachytit se vedle stojícího stolku. Teď si vážně připadal jako malé neohrabané hříbě, které se právě narodilo a zkouší se udržet na svých vratkých nohách. Jak směšné, pomyslel si s trpkým úsměvem. S psychickým povzbuzováním se ale nakonec došel až ke dveřím, kde se bolestí zase málem zhroutil. „No bezva, timhle tempem se pomočíš," řekl sarkasticky a konečně vzal za kliku. Naštěstí bylo otevřeno. Neuměl si představit, co by dělal, kdyby bylo zamčeno. Nejspíš by svého "milovaného" bratříčka zabil. Ale to až po tom, co by se vzpamatoval ze své potupy. Udělal krok do potemnělé chodby a ovanul ho nepříjemný chlad. Až teď, když mu zima olizovala jeho citlivou pokožku a vkrádala se až do morku kostí, si uvědomil, že je úplně nahý. Neměl na sobě ani blbý trenky. Vztekle nad tím mávl rukou. Jestli se okamžitě nedoplazí na záchod, tak bude zle. „Já ho nesnášim...zatracenej egoistickej spratek..." prskal si "pod vousy", když se "plazil" kolem stěny. To plazení vypadalo asi tak, že se stěny přidržoval oběma rukama a krok po kroku se sunul jako hlemýžď dál po chodbě. Párkrát klopýtl, a tak se taky stalo, že jednou skončil na zemi s klením. Chtělo se mu ze sebe samého brečet. Připadal si jako slabý důchodce, který si bez cizí pomoci ani neutře zadek. Řekl si, že tam takhle zůstane třeba do rána a kdyby mohl, na truc by si dupl. Zima a studená podlaha ho ale přesvědčili o opaku, a tak se nakonec rezignovaně zvedl a pokračoval ve své strasti plné cestě. Nakonec se mu podařilo záchod zdárně najít. Málem se rozbrečel radostí, když dosedl na záchodovou mísu. To, že seděl jako holka mu přišlo trapné, ale pak nad tím mávl rukou, protože stát by stejně dlouho nedokázal. S blaženým pocitem úlevy si umyl ruce a vydal se na cestu zpátky. „Znovu ne," zakňoural bezmocně, když se asi po druhé natáhl na ledovou zem. Opřel si poraženě hlavu o zeď a jen tak tam seděl a čekal, jestli třeba někdo nepůjde kolem. Už to vzdal. Nechtělo se mu a neměl sebemenší chuť se zase namáhavě zvedat a ploužit se jeden metr, aby znovu skončil na zemi. Už na to neměl sílu. Pomalu usínal. Bylo mu jedno, jestli nastydne nebo třeba umrzne. Byl tak vyčerpaný, že ani nezaregistroval kvapem se blížící kroky.  „Valene!" oslovil ho vyděšeně právě příchozí. Hned na to ho čísi silné paže zvedly a vzaly do své hřejivé náruče. Byl to Leon. Když se s Shiegem bavili o Valenovi, slyšel z chodby hluk. Nejprve tomu nevěnoval pozornost, ale když se to opakovalo, nedalo mu to a šel se podívat, kdo je jeho původcem. Jaké překvapení bylo, když našel na zemi v chodbě o stěnu opřeného svého malého bratříčka, který, zdá se, usínal a bylo mu jedno, že sedí nahý na studené zemi. Hned ho odnesl zpátky do pokoje, kde ho přikryl po bradu dekou. Nevšiml si přitom Shiega, který se za ním šel podívat, když se dlouho nevracel. „Cos to proboha vyváděl?" plísnil ho jako malé dítě. Jelikož byl Valen už prohřátý a schopný plně vnímat, docela ho tou otázkou Leon nakrknul. „Kdybych byl schopný si sám dojít na záchod, aniž bych se přitom několikrát natáhl na studenou zem, ještě k tomu nahý, tak by ses mě nemusel takhle blbě ptát," osočil se na něj s naštvaným a zamračeným pohledem.

„Co prosím? Zopakuj to,ty malá..“

„Leone!“ přerušil jeho slova Shiego. V pokoji se rázem ochladilo,jakoby  někdo otevřel všechna okna v domě a vytvořil tak velmi nepříjemný průvan. Oba bratři na sebe vrhali negativní obličeje a Shiego měl dojem,že se tu schyluje k velké bouřce,jíž by měl raději předejít. Rázně odtáhnul Leona,který vypadal že po něm brzy skočí,od postele a stoupl si mezi ně.

„Oba dva se okamžitě uklidněte.“ Jeho hlas nezněl zrovna nijak jemně. „Ty si mu měl především obstarat nějaké oblečení,aby tady nemusel běhat nahý!“ poučoval Leona,který na něj překvapeně zíral.

„Co si..“

„Ticho!“ znovu ho přerušil Shiego,kterému tahle situace přišla zcela absurdní. „Nesmíš se divit,že je Valen tak podrážděný,když si ho ani nebyl schopný umýt! Hlavně že sis to s ním rozdal a pak si ho vykoupal!“ vmetl mu do obličeje. Valen se celou dobu culil jako sluníčko,což ho přešlo v okamžik,kdy se na něj japonský aristokrat otočil. „A ty. Nevrč zbytečně na bratra a nerozmíchávej konflikty. Snadno si se mohl natáhnout pro tenhle,“  vztekle vzal telefon do ruky a zamával mu s ním před obličejem. „přístroj a zavolat si někoho na pomoc,než aby ses sám,slabý,pokusil o chůzi!“ vrčel na něj,přičemž si v duchu gratuloval,že dokázal nasadit rozzlobený obličej. Chtělo se mu totiž děsně vybouchnout smíchy,ale to by si tuhle krásnou řeč,zkazil. Oba bratři se chtěli po jeho ukončení monologu nadechnou na protesty,ale oba byly rázně přerušeni. „Ticho! Jestli uslyším,že se dneska zase budete hádat,tak něco uvidíte! Oba dva!“ obzvlášť významně se zadíval na Leona,věnujíc mu varovný úsměv. Otočil se na podpatku a s povzdechem „Bratři.“, se odebral s pokoje,zanechávajíc je jeden druhému napospas.

Utáhnul si pásek na svém županu,protože v chodbě se z ničehož nic ochladilo. Přemýšlel jestli by měl jet domů,nebo zde přespat. Po krátkém dialogu se svými myšlenkami usoudil,že tu ještě jednu noc přespí a zítra pojede domů. Konec konců mu tady nic nechybělo.  Leon si už zvykl,na jeho časté a dlouho trvající návštěvy,že mu tu nechal přidělat pokoj,který byl jenom jeho. A ve kterém momentálně spala dvě půvabná stvoření,která by si zasloužili jeho pozornost. S úsměvem přešel přes velkou předváděcí místnost a na malý okamžik se pohledem zastavil na řetězech ležících na podlaze a jistých „stop“ po předvádění jednoho z produktů. Na malý okamžik si představil,jaké by to bylo vidět v poutech Valena. I když ho už jednou v poutech viděl,tady na tomhle místě by to přece jen bylo něco jiného. Neznal nic víc provokujícího,než překrásného mladého muže,svíjejícího se slastí na podlaze a v poutech s vědomím,že se ho nemůže dotknout. V případě Valena,by všechno osazenstvo okamžitě odcházelo někam,nebo s někým,si ulevit. Zálibně si nad touto myšlenkou mlasknul. Problém byl ten,že Leon nenechá Valena nikdy předvádět,protože ho chce celého jen pro sebe.

„Skrblík.“ Utrousil si pro sebe a definitivně zmizel s místnosti. Přešel ještě několik chodeb oděných do černé tmy,než skončil ve svém pokoji. Uprostřed místnosti byla ,jak jinak, velká postel opět s průhlednými tenkými nebesy,která byla zatažená. Černý nábytek ostře kontrastoval s úplně bílými zdmi a perský koberec příjemně hřál do bosých nohou. Svlékl ze sebe župan a nechal měsíc prosvítající skrz okno,aby hladil jeho skvostné tělo barvy alabastru. Chvilku si užíval jeho dotek,než se definitivně ponořil do nového výru vášně se svými…hračkami. Někdo by si o něm mohl pomyslet,že je to nenasytný šikmooký buzerant. Faktem však bylo,že on byl japonský aristokrat,vychováván jen v tom nejdražším přepychu a záhadným způsobem,na který do teď nemohli přijít ani jeho rodiče, se naučil umění milovat. Naučil se ho tak dobře,že se jím snadno nechal strhnout a nepřemýšlel nad důsledky. Leonovi se většinu času zdálo,že tenhle modrooký narcisistní muž,byl vychován jenom pro horoucí vášeň o kterou se velmi často a velmi rád dělil s ostatními. Náruživě se podílel se svojí touhou s dvěma chlapci,když mu zazvonil telefon,který byl položený na nočním stolku. Popaměti po něm chmátl,zaměstnávajíc svými zuby levou bradavku opáleného chlapce se zelenýma očima. Posadil se na veliké posteli a zcela ustal v pohybu. To mu ale nezabránilo v tom,aby si nenechával okusovat krk.

„Prosím?“ snažil se uklidnit svůj hlas,naplněný vášní a chtíčem po sexu. Trochu se zhoupnul v bocích a musel urychleně přikrýt celý telefon,aby osoba na protější straně v telefonu neslyšela slastný sten.

„Ahoj, Shiego.. Jak se máš,“ ozval se v telefonu sametový hlas. Shiego lehce přimhouřil oči. On ten hlas znal,znal ho,ale nemohl si vzpomenout komu patří.

„Kdo je to?“ neměl rád,když se mu dotyčný do telefonu nepředstavil a o to víc neměl rád,když ho telefon vyrušil při sexu. Zmučené zasténání chlapce pod ním mu připomnělo,že doslova ustal v pohybu,jak se snažil vzpomenout si. Vášnivě se na mladíka pousmál a znovu se lehce zhoupnul v bocích.

„Jen se nedělej,drahoušku. Jak se má Leon? Už našel toho podvraťáka?“ hlas se ze sametového změnil na ledový. Shiego nebyl schopný určit zda-li patřil ženě,nebo muži. Ustal v pohybu docela a lehce odstrčil mladíka,který mu okusoval pravou bradavku.

„Ptám se znovu a naposledy. Kdo jsi.“ Vrčel vztekle do telefonu,protože tón hlasu jakým s ním ta osoba mluvila se mu ani v nejmenším nelíbil. A líbil se mu o to míň,že se ten někdo,zmínil o Leonovi a tím podvraťákem z ulice určitě myslel Valena.

„Víš,měl bys na ně oba dávat velký pozor. Je tu velká pravděpodobnost,že se jednomu z nich něco stane. TŮT… TŮT… TŮT… TŮT..“ vztekle praštil s telefonem do rohu místnosti. Co to sakra mělo znamenat? Kdo to byl? Jak jakože si má na ně dávat pozor? Tohle se mu nelíbilo ani v nejmenším a on byl rozhodnutý vystopovat volajícího a pořádně ručně mu vysvětlit,že si zahrává se špatnými lidmi. To všechno ale mohl udělat až po tom,co dokončí dvě rozdělaná těla.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Když se Leon vzpamatoval z prvotního šoku, který mu jeho japonský přítel zasadil, odměřeně vstal, naposledy se na Valena podíval a odešel. Ten jediný pohled se Valenovi zařízl do tváře jako nůž a způsobil nepříjemné mrazení, jakoby byl nahý vystaven celé Antarktidě. Tak ledový a nepříjemný byl Leonův pohled, kterým ho obdařil. Měl nepříjemný pocit. Bál se. Ano, on se bál, protože naposledy, když takhle Leon odešel, nedopadlo to dvakrát příjemně. No, jak pro koho. Pro něj rozhodně ne. Schoulil se do klubíčka a přitiskl si kolena k bradě. Byl tak vyděšený, že se třásl po celém těle a ani deka to nezakryla. Proč se k němu sakra Leon takhle chová. To už opravdu zapomněl na to, jaký spolu měli vztah, když byli oba mladší. Nastalá situace nedala Valenovi jinak, než že se opět rozvzlykal. Teď si opravdu připustil, že je jen ubulená bezbraná fňukna.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Když Leon zavřel dveře od Valenova pokoje, opřel se o ně a povzdechl si. Jak to, že ho dokáže vytočit jediná kritická, avšak pravdivá věta, vypuštěná z těch přenádherných úst, ze kterých mu vstávají vlasy na zátylku. Když si uvědomil, jak chtěl svého roztomilého brášku znova oslovit, chtělo se mu ze sebe samého zvracet. Když pak za dveřmi uslyšel Valenův pláč, nejraději by si nafackoval. Už mu zase ubližoval. Teď ale nehodlal ve svém plánu ustupovat, i za cenu, že mu znovu ublíží. Ten plán se mu v mysli zrodil z minuty na minutu. Jen tou jedinou větou, která ho tak vytočila. Odlepil se ode dveří  a rázoval si to ztemnělou chodbou do svého pokoje, aby se na uskutečnění svého díla vyspal. Ráno, když se před polednem probudil, oblékl se a hned začal dávat příkazy. I Shiego, který se mu chystal říct o nočním telefonátu zapomněl, co měl zrovna na jazyku a jen ho překvapeně pozoroval. Dokonce zapomněl i na to, že chtěl jet domů.

„Co máš v plánu?" zeptal se ho s podezřením v hlase a probodl ho svým zkoumavým pohledem. Když viděl, jak je celej barák vzhůru nohama jen aby všichni splnili přání jejich zaměstnavatele, nedalo mu to a zeptat se prostě musel. Obočí mu vyletělo až do stropu, když si uvědomil, že všichni uklízí, upravují a celkově připravují předváděcí místnost. Že by se mé představy staly skutečností? říkal si v duchu nadějně. Nemohl se soustředit už jen z představy Valena v poutech a kůži. Už se viděl v přední řadě v pohodlném křesle předváděcí místnosti, jak bloudí očima po tom úchvatném těle malého rebela. Nevědomky se mlsně olízl. Zároveň si ale uvědomoval, že Valen je ještě nadmíru vysílený a neschopný se pomalu ani postavit, leč jeho včerejší akce, kdy si sám pracně došel na záchod a půl cesty zpět, ho fascinovala. Nikdy by neřekl, čeho je ten malý černovlasý anděl schopný. Každopádně Leon bude muset ještě nejméně týden počkat, než se Valen alespoň částečně uzdraví. Leon Shiega pozoroval. Jeho neskrývané potěšení a nedočkavost, která z něj sálala jako teplo z kamen. Z jeho pohledu usoudil, že mu došlo, co chystá. Mírně se pousmál.

„Nechtěl jsi jít náhodou domu?" popíchl ho s jasným záměrem, přivést ho do rozpaků, že ho přistihl, jak zase myslí na sex. A nejen na sex. Na jeho malého svůdného bratříčka, který teď ležel, nic netušíc, v zamčeném pokoji. Shiego na něj ale jen koketně mrkl a vypařil se. Za chvíli byl z venku slyšet už jen bouřící motor a pneumatiky drahého sportovního auta na pískové cestě. Povzdechl si. SHiego a rychlá auta. Co věděl,tak tohle bylo jeho osmé sportovní auto. Na to,že v posteli nasazoval tempo líného povaleče,na silnici se choval jako magor. Zavrtěl nad ním hlavou.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Vztekle se díval na zamčené dveře a přemýšlel,jak se odtud dostat. Snad si Leon nemyslel,že tu zůstane. To ani omylem! Opatrně si sednul na kraj postele,snažíc se vyzkoušet pohyblivost svého těla. Pomalinku se zvedal a s potěšením zjistil,že ho zadek už tolik nebolí a svaly už nejsou tolik napnuté.  Že by k tomu přispěla jeho každovečerní speciální koupel? Každý večer mu bylo nařízeno se koupat v divně vonící lázni,který prý má léčivé účinky. Při slově „nařízení“ kypěl vzteky a měl sto chutí někoho zlikvidovat. Časem si na to však zvyknul a chodil tam dobrovolně. Ze svého lánu na útěk,co plánoval už asi týden,nevěděl to jistě,protože mu nikdo nehodlal říct jaký je den,se radoval jako malé děcko. Definitivně se oddělí od svého bratra,nad kterým přemýšlel až moc často. Bylo mu divné,že už ho nenavštěvuje,nebo že se na něj nebyl ani jednou podívat. Ovšem ještě divnější mu bylo,že s ním Shiego nechtěl spát. Vždycky se na něj sladce usmál a se slovy dobrou noc se vypařil s pokoje,což Valen absolutně nechápal. Ovšem ke svému nemalému zděšení mu sex se Shiegem začínal chybět. Jeho hbité prsty,které vždy věděli kam zaject,nebo ty horoucí rty rozpálené vášní. Zakroutil nad sebou hlavou.

„Ty ses fakt vážně zbláznil, Valene.“ Pomalými krůčky se doplížil k oknu.

„Jo to by šlo.“ Rozzářila se mu očička. „Jupííííííííí!!!! SVOBODÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ zaječel na celý pokoj,ale to asi neměl dělat. "Konečně budu volný," řekl si šťastně a kdyby nechtěl, aby ho někdo slyšel, vřískal by a skákal do stropu radostí. Vyhlédl z okna prvního patra rozlehlého domu - no domu, spíš sídla - ve kterém, jak už se dozvěděl, vedl jeho povedený bratříček svůj soukromý bordel pro nechutné zbohatlíky a aristokratické zmetky jako byl on sám. Znechuceně si odplivl. Došlo mu, že si z něj chtěl udělat soukromou děvku a bylo mu z toho na zvracení. Když se ujistil, že venku nikdo není, přivázal smotané povlečení k pelesti postele, kterou přisunul potichu blíž k oknu, aby jeho improvizovaný provaz dosáhl co nejblíže k zemi. Nechtěl si přeci zlámat kosti. Už hodil povlečení z okna, když se dveře od pokoje rozrazily. Polekaně se otočil a snažil se skrýt, co právě dělal, i když to šlo hodně těžko s přestěhovanou svléknutou postelí a s povlečením visícím z otevřeného okna. Nestačil ani zareagovat, když se na něho vrhli dvě Leonovo gorili a povalili ho na postel, u které ho surově přidrželi obličejem dolů. "Co to....děláte...? To bolí," naříkal, když mu zkroutili ruce za zády, aby se nemohl hýbat. Poté mu jeden z nich píchl jakousi látku do do pravé ruky. Nestačil ani zaprotestovat, když díky vlivu uspávací látky upadl do černočerné tmy. Měl zvláštní pocit. Jakoby ho někdo svlékl a navlékl mu něco chladivého kolem kolem kotníků, zápěstí a dokonce kolem krku. Chladilo to jako kov. I když otevřel oči, neviděl nic, než tmu. Jakoby měl na očích šátek. Nemohl přijít na to, kde je nebo co tam dělá. Slyšel hlasy a cítil se...nahý. A ten kov tak neuvěřitelně studěl. Co se tady děje? říkal si v duchu, stále ještě zmatený z té omamné látky, kterou mu předtím píchli. Začal racionálně uvažovat, až když uslyšel Leonův hlas.

„Dnes večer jsem si vás sem všechny pozval, kvůli vyjímečné události. Myslím, že až vám ukážu důvod vaší přítomnosti zde, slova už nebudou potřeba," usmál se Leon tajemně na své přítomné hosty v předváděcí místnosti. „Původně jsem si ho chtěl nechat jen pro sebe, ale rozhodl jsem se, že se s vámi o svůj poklad podělím. Ovšem...budete se dnes jen dívat," dodal s jiskřivým pohledem a zatáhl za šňůru, která rozevřela závěs, za kterým na židli seděl spoutaný a nahý Valen v řetězech a kůži se zavázanýma očima.