World of crazy Dreamer

Už ani nevím nad čím jsem to přemýšlel,ale byl jsem do myšlenek tak ponořen,že jsem si nevšiml vracejících se dveří,kterými jsem zrovna procházel. Dveře mě uhodili tak silně,až jsem skončil na zemi a z nosu se mi okamžitě spustila krev,která se krásně vpíjela do mé bílé košile. Před očima jsem měl tmu a měl jsem pocit,že mi mozek vyskočí z hlavy.  Vztekle jsem praštil do země a zaklonil jsem hlavu. Dnešek stál vážně za nic. Nejdřív mi ráno ujel autobus,takže jsem přišel pozdě do školy,kde mi dal učitel neomluvenou hodinu a ještě jsem zůstal po škole. Dostal jsem pětku z historie a záhadnym způsobem jsem si rozříznul v jídelně ruku o tác. Teď tohle. Jelikož tma pořád přetrvávala,zavřel jsem oči. Do toho všeho jsem cítil,jak mi těsně nad zadkem puká malá ranka a vypouští ze sebe krev. Chtělo se mi vzteky brečet. Za sebou jsem zaslechnul klapot bot,který se zastavil těsně za mnou. Pootevřel jsem jedno oko a chvíli jsem ještě mžoural,než se tma úplně vypařila a já viděl na nově příchozího. Hleděl jsem do bledé tváře,přesněji do tmavých očí s modrými odlesky,načež jedno oko zakrývala patka tmavě modrých vlasů. Jasně se v nich odrážel absolutní nezájem a ignorace,což mě vytočilo ještě víc. Zamračil jsem se na něj.

„Překážíš,uhni.“ Přikázal mi a já měl pocit že vyletím z kůže. Jak si dovoluje mi říkat co mám dělat! Pěnil jsem jako papiňák,ale všechny nezdvořilé odpovědi jsem polykal,abych si nezadělal na další potíže. Jemu zřejmě bylo jedno že mám předek celej od krve a pomalu ho ani nevidím. Zařadil jsem ho do kategorie „namyšlený debilní kreténi s nosem nahoru“ a dál jsem seděl uprostřed východu ze školy. „Řekl jsem že překážíš. Si hluchej?!“ vyjel na mě a já se tak trochu přikrčil. To ze zvyku. Neměl jsem sílu na další trable,tak jsem se poslušně zvednul do kleku. Asi jsem se zvednul moc rychle,protože se mi zatmělo před očima a zavrávoral jsem. Zavřel jsem oči a čekal jsem tvrdý náraz do zdi,ale místo toho jsem spadl do měkkého a ze zadu mě podepřeli silné ruce. Chvíli jsem v jejich obětí zůstal,protože můj žaludek byl jako na vodě. Napadlo mě,proč to udělal,ale nechtěl jsem si kazit den. Za chviličku to odeznělo a já se mohl postavit na nohy. Povolil sevření a já se na něj zmateně ohlédnul. Nic neříkal. Jen tam stál a pozoroval mě tím arogantním pohledem. Co mě málem znovu dostalo na kolena bylo to,jak se okolo mě protáhnul a opět z něj čišela čirá ignorace. „Příště laskavě uhni hned.“ Vyšel ze školy směr zastávka. To mě dostalo. Vážně na palici. Chytil jsem se za hlavu a mimoděk se podíval na hodinky. Zblednul jsem.

„Asi bych si měl pospíšit.“ Prudce jsem rozrazil dveře a dal se do běhu. Koutkem oka jsem zahlédnul toho kluka na zastávce,jak na mě směřuje pohled,ale teď jsem se musel dostat co nejdřív domů.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Zastavil jsem se před hlavním vchodem do našeho domu. Svítilo se tam. Nervózně jsem si prohrábnul vlasy. Moc dobře jsem věděl,co otec udělá až odemknu dveře a až se dozví o mých prohřešcích ve škole. Mysl se vrátila k minulému týdnu,kdy jsem domů přišel o hodinu později. Ještě teď mě ty rány pálili,ale pro dobro mé sestřičky jsem se rozhodl to ignorovat. Ono kdyby na to ve škole přišli,tak by to taky nebylo dobré. Byl bych dávno pryč,protože už jsem plnoletý,ale kvůli o osm let mladší Yuki jsem v tom domě hrůzy zůstával. A ano,taky jsem potřeboval dodělat školu,takže dokud jsem tu bydlel,platil mi otec školné. Pro její ochranu jsem hrdě snášel rány našeho poblázněného otce,jen aby se jí nedotkl. Vše pro to,aby byla v bezpečí a měla zdánlivě šťastný život. Aspoň ona,když ne já. Několikrát jsem uvažoval,proč vlastně Yuki nesbalím a neuteču,proč nezanechám školy. Jenže čím bych nás uživil. Neměl bych ji jak uživit a zabezpečit,takže pro ni bylo lepší,když bydlela tady a mě se úspěšně dařilo schovávat své rány před jejíma dětskýma očima. Uklidňující aspoň bylo,že jsem od ní nikdy neslyšel,že by na ní vztáhl ruku nebo že by na ni křičel.

Zastrčil jsem klíč do klíčové dírky a odemknul. Hned jak jsem za sebou zavřel dveře ani jsem se nestihnul otočit a už mi na tváři přistála tak silná facka,až jsem prudce narazil do futer. Obličej jsem zkřivil do bolestné grimasy protože jsem se ještě vtipně nabodnul o kliku do žeber. Zvedl jsem oči a spatřil jsem rozčíleného otce stát přede mnou se založenýma rukama.

„Proč deš tak pozdě!“zařval na mě a já se jen modlil,aby tím nevzbudil YUki,která podle všeho už spala. Pokorně jsem se přikrčil. Byl jsem si jistý,že u jedné facky dnes nezůstane,tak jsem se rozhodnul mu říct pravdu. Teda aspoň částečnou.

„Dnes ráno mi ujel autobus,tak jsem za pozdní příchod dostal dvě hodiny po škole.“ Pronesl jsem smířlivě s tím co bude následovat. Zavřel jsem oči u další rány. Tentokrát jsem skončil na zemi u krbu,který byl v místnosti hned vedle hlavních dveří. Jak se otci povedlo mě tam dostat bylo pro mě záhadou,ale vnímal jsem ostrou bolest v obličeji a v zádech. Zachvátila mě „menší! Panika,když jsem viděl v krbu rozžhavené železo. Chtěl jsem se rychle zvednout a utéct pryč od toho kusu mučení,ale otec mě strhnul zpátky a sednul si na mě. Pod jeho těžkou váhou jsem vyhekl. Ruce mi natáhnul za hlavu a do jedné ruky vzal ten kousek železa. Zamáchal mi rozžhaveným placatým koncem před obličejem. V jeho očích byla zlost a nenávist. Nic víc.

„Neposlušnost se trestá.“ Vysvětlil mi. Jako bych to nevěděl,pronesl jsem v duchu,ale celý jsem se třásl strachy. Když se pak tím kouskem dotkl odhalené kůže na mém břiše,chtělo se mi křičet bolestí. Prohnul jsem se v zádech a snažil se nějak osvobodit,ale jediné čeho jsem docílil bylo to,že jsem se ještě víc tisknul na železo. Zakousnul jsem se do rtů,abych nevydal ani hlásku. Nemohl jsem probudit Yuki. Nemohl jsem dovolit,aby sešla dolů a viděla,jak mi otec jezdí střídavě po břiše a dělá na něm víc a víc spálených čtverců. Prostě ne. Do nosu mě uhodil zápach spálené kůže. Byla to neuvěřitelná bolest. Cítil jsem,jak mi po břiše stéká krev a ve svých rtech jsem cítil její kovovou chuť. Za necelých deset minut,které mi přišli jako celá věčnost zmizela tíha otcova těla spolu s pálivým dotekem rozžhaveného kovu. Úlevně jsem si oddychnul,ale ta svaly zmrazující bolest tu pořád byla. Odevzdaně jsem ležel na zemi a nebyl schopen na nic myslet. Jenže právě v tu chvíli zavrzali schody. Polil mě ledový pot a rychle jsem obrátil hlavu na schody. Srdce se mi sevřelo. Stála na nich malá Yuki vyděšeně těkala pohledem s otce na mě a ze mě na otce. Vykřikla,seběhla schody a utekla z domu.

„Yuki!“chtěl jsem jí zastavit,ale její hysterický pláč se pomalu vzdaloval. Prudce jsem se narovnal,ruce v pěst a snažil jsem se ignorovat tu příšernou bolest. Hlavní prioritou teď bylo najít Yuki.Stalo se to,čeho jsem se bál a musel jsem jí najít. Bál jsem se,že se jí něco stane,že jí někdo ublíží,nebo v nejhorším případě že si ublíží sama. Zmoženě jsem se opřel o futra a chvilinku se vydýchával. Bolest nešla ignorovat úplně. Odhodlaně jsem vyběhnul z domu. „YUKI!“ volal jsem na ní a zběsile se rozhlížel po tiché temné ulici. Nikde jsem jí neviděl.

Lítal jsem venku něco přes hodinu,ale Yuki se mi najít nepodařilo. Dostal jsem se k hřišti,kde jsem vysíleně padnul na houpačku. Moje tělo bylo v jednom ohni a moje mysl měla panický záchvat. Kam se jen mohla ztratit. Kde mohla byt! Chtělo se mi zoufalstvím křičet. Byl jsem příšerně vysílený a chtělo se mi psát,ale..Neměla to vidět. Sklonil jsem hlavu,pevně se držíc řetězů od houpačky. Neměla.

„Yuki,“ vydechnul jsem. Prudce jsem zvedl hlavu,když jsem slyšel kroky na nedalekém chodníku. Doufal jsem,že to je Yuki,ale nebyla. Místo toho to byl ten kluk ze školy. Překvapilo mě co tu dělá,ale…

Jen stál a jeho oči na mě skrz vlasy dívaly. Dostal jsem možnost si ho prohlédnout. Stál pod pouliční lamou v černém kabátě s černým rolákem a rotrhanýma černýma ryflema. Tmavě modré vlasy měl rozpuštěné a patka mu zase zakrývala půlku levé tváře. Z jeho pohledu jsem začínal být nervózní. Ono i to jeho chování bylo divné. To jak se na mě teď díval,jak se ani nehnul. Nevěděl jsem co dělat,ale když jsem chtěl promluvit zarazili mě hlasité vzlyky nedaleko ode mě. Opatrně, v rámci svých sil jsem se zvedl z houpačky a klopýtavým krokem jsem došel za malou zídku. Když jsem za ní nahlédl, uviděl jsem plačící Yuki,jak si objímá ramena a celá se třese. Chtěl jsem se k ní sklonit,ale došlo mi,že mám na sobě zkrvavenou košili a pod ní hodně ran. V naději kterou jsem vkládal do tmy jsem si košili svléknul. „Yuki,“ upoutal jsem na sebe její pozornost. Pomalu jsem si před ni klekl a mile se usmál. „Proč jsi utekla?“ dožadoval jsem se odpovědi. Její vzlyky zesílily a slzy se koulely víc a víc. Roztřesenýma rukama si žmoulala své velké černé oči,jindy tak moc usměvavé…

„On…on ti ubližoval!“ zaječela svým tenkým hláskem. Něžně jsem ji pohladil po černých vlasech.

„To proto jsi utekla? Viděla jsi co dělá mě bála ses že ti to udělá taky?“ v odpověď prudce zavrtěla hlavou,ale mlčela. „Tak proč?“ dožadoval sem se odpovědi. Zvedla ke mně vyděšený pohled.

„Protože jsem ti nemohla nijak pomoct! On..bolelo tě to a já nemohla nic udělat…“zašeptala. Ach, Yuki… „Tekla ti krev a . to železo…já..nemohla jsem se na to dívat!“ křičela hystericky a moje srdce se svíralo čím dál víc. Chytil jsem jí za ramena a ,bez ohledu na zranění ,jsem si ji přitáhnul do náruče a pevně objal. Hrozně moc mě mrzelo,že to musela vidět. Kdyby byla o něco mladší,mohl jsem jí říct,že se jí něco zdálo,ale jak chcete přesvědčit desetiletou holčičku že to byl sen. Vzal jsem její hlavu do rukou.

„Poslyš Yuki. Nemusíš mít strach ano? Nic ti neudělá.“snažil jsem se jí utěšit,protože ten její páč… ona ale zase zavrtěla hlavou.

„Ubližuje tobě.“ Zavzlykala nešťastně. Něžně jsem se usmál. Bylo to od ní milé,ale teď mi nezbývalo než jí ponořit do lži. Do odporné bolestivé lži,která jí dokáže uchránit před ním. Aspoň v to doufám.

„Mě ubližuje s dobrých důvodů.“  Nechápavě se na mě zadívala. Zatnul jsem pěst. „Dělám něco ,co se mu nelíbí a podle všech měřítek porušuji pravidla. A za to následuje trest.“ YUki polkla.

„A co to je?“ S úsměvem jsem jí utřel oči a s ní v obětí jsem vstal. Okamžitě se okolo mě omotala jako malá robotnička.

„Něco,co bych neměl.“ Žiju!,zakřičel jsem v duchu,ale nahlas jsem mlčel. Opřela si bradu o mé rameno a já jsem s radostí poznal že usnula. Vydal jsem se domů. Spálená kůže se mi při každém kroku napínala a vytékala z nich krev. Úplně jsem ztuhnul,když jsem stanul naproti vysoké postavě v černém plášti. Já na něj úplně zapomněl! Musel slyšet všechno co jsem Yuki říkal!,v hlavě mi panicky bušilo a nebyl jsem zase schopný se pohnout. Znejistěl jsem. Už zase ten jeho přímej pohled,který mnou procházel skrz na skrz. Nechtěl jsem s ním mluvit. Nemohl jsem s ním mluvit. Zjistím později co všechno slyšel. Rychle jsem uhnul očima a podíval se jinam.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………

V hlavní hale jsem se rozhlédnul jestli otec není poblíž a až potom jsem odnesl Yuki do jejího pokoje. Opatrně,abych jí nevzbudil, jsem jí uložil do postele a přikryl až po bradu. Vtisknul jsem jí pusu na čelo.

„Mám tě rád.“zašeptal jsem a zavřel za sebou potichu dveře. Teď jsem chtěl padnou do postele. Ani koupat jsem se nešel,protože bych další nával bolesti nevydržel. Nejradši bych teď ale sešel dolů a zabil ho. Naplnil mě nekontrolovatelný vztek a jako na potvoru jsem na otce narazil na konci chodby. Nevraživě se na mě díval a jeho pohled čím dál častěji sjížděl ke dveřím od jejího pokoje. Rozhodně jsem si stoupnul mezi něj a dveře. Odhodlaně jsem mu hleděl do tváře. Vypadá to,že dnešek nekončí. „Ona s tím nemá co dělat.“ Zašeptal jsem varovně,protože jeho pohled mluvil za vše. Přísně se na mě zamračil,na čele mu vystupovala žíla.

„Porušila pravidla a zaslouží trest.“ Zase tahle věta, pořád dokola.

„Na ní se tvoje pravidla nevstahujou!“    zavrčel jsem a hned na to jsem skončil přimáčknutý ke zdi s otcovou rukou pod krkem. Syknul jsem bolestí. Věděl jsem,k čemu tohle povede,ale přesně toho jsem chtěl docílit. Svést pozornost z Yuki na sebe. V jeho očích bylo tolik vzteku,až jsem na chvíli zauvažoval,jestli je možné aby tohle stvoření byl člověk.

„Nepoučuj mě spratku!“ blýsklo se mi v oku.

„Porušil jsem pravidla.“ Jedinou mou výhodou bylo,že jsem byl naplnění zlostí,takže jsem rány snášel mnohem líp.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Protáhnul jsem svoje rozbolavělé tělo a nejradši bych si za to nafackoval. Rychle jsem se skrčil abych zmírnil bolest a lenivě vstal z postele. Každý sval mě bolel a cítil jsem se nemocný. Sešel jsem schody do přízemí a zamířil do kuchyně. S potěšením jsem zjistil,že otec už je dávno v práci a že Yuki sedí u stolu a usmívá se na mě.

„Ahoj prcku.“ Rozcuchal jsem jí hlavu a zasmál se jejímu nadávání. V klidu jsme se najedli,oblékli a odešli do školy. Byl jsem rád,že se Yuki cestou usmívá,protože jsem nevěřil tomu,že by mohla být v pohodě….ale byla. Nebo mi to aspoň tak přišlo a hned se mi zlepšila nálada.

Odvedl jsem ji před její třídu,kde jsme se rozloučili. Jen co jsem se dobelhal do své třídy,zazvonilo na hodinu. Poslušně jsem si sednul do lavice a dal se do hovoru se svým spolužákem a nejlepším kamarádem Tomoe. Bylo pět centimetrů větší než já, zrzavé vlasy nosil rozcuchané a typické černé oči usměvavé. Prostě kamarád do nepohody. Všichni utichli když do třídy vešla naše třídní učitelka.

„Dobrý den. Než začneme s výukou ráda bych vám řekla,že škola pořádá týdenní povinný školní kurz.“ Oznámila jim. Celou třídou to zahučelo. Školní kurz?!,vířilo mi hlavou. „Ticho!“ okřikla nás profesorka Kaya a třída rázem utichla. „Odjíždí se už zítra,tak bych vás chtěla poprosit,kdybyste teď v tichosti odešli ze školy a připravili si vše potřebné.“ Všichni,včetně mě na ni koukali jako na marťana. To nemyslí vážně! Kiyoshi zvednul ruku. „Ano?“

„A co takle nějaký instrukce? Jako třeba kam se jede a co přibližně s sebou nebo s kym se tam jede?“ trefná otázka. Nedostali jsme žádné instrukce,prostě nám to jenom oznámila. Slečna Kaya si upravila své tenké brýle na nose.¨

„Pravda. Takže něco málo k výletu. Sraz tady u školy v devět ráno. Pojede se asi dvě hodiny na pláž v Okinawě,kde je pronajat celý penzion. Ano,nejedeme sami. Pojede s námi ještě 3C,2B,2D a 4G.Teď k tomu co si vzít s sebou. Plavky,opalovací krémy,ručníky,teplé bundy,pohodlné oblečení,něco na psaní a zkrácení dlouhé chvíle. Zkrátka a dobře,jako byste jeli s rodiči na dovolenou. Ještě nějaké otázky?“ rozhlédla se po třídě a když neviděla ani jednu zvednutou ruku,odebrala se pryč a my byly vypuštěni ze školy.

„Ty, Satsuki.“ Zavolal na mě Tomoe,a tak jsem se zastavil v chůzi domů. Tázavě jsem zvednul obočí. „Co všechno si bereš s sebou?“ vychrlil na mě otázku,kterou bych absolutně nečekal. Pozorně jsem se na něj podíval. Nervózně těkal očima a hrál si s prsty. Takhle se choval jen když něco chtěl. Mírně jsem povzdechl.

„Tak co chceš?“ Tomoe se zatvářil jakoby dotčeně.

„Proč bych měl něco chtít?“ vyprsknul,ale pod mým upřeným pohledem kápl božskou. „No…já jen…ehm..“ zakroutil jsem očima.

„TOMOE!“ vyprsknul jsem,abych z něj dostal srozumitelnou větu.

„Ty..znáš tu holku…Kairi.. ze 4G,že jo.“ Začal pomalu. Podezíravě jsem si založil ruce na prsou. Zabolelo to. „No..já jen…mě se hrozně líbí víš a chtěl bych jí někam pozvat!“ vyhrknul rozpačitě a studoval strukturu země. Neubránil jsem se vyprsknutí. Tomoe se nikdy takhle nechoval. Byl to rázný kluk který si hned věděl se vším rady a s dívkami neměl problém,co jsem vždycky viděl. Prostě mi tohle přišlo děsně vtipný. Uraženě se na mě zadíval

„No dobře..to zřejmě chceš abych ti nějak domluvil třeba rande že?“ pronesl jsem zadýchaným hlasem když jsem se jakž takž uklidnil a byl schopný mluvit. Prudce přikývnul. S povzdechem jsem ho poplácal po zádech. „Udělám co budu moci,ale nic ti neslibuju.“ Uvedl jsem to na pravou míru,ale ani to nezkazilo Tomoemu náladu.

„Satsukíííííííííííííííííííí.“ Ozval se slabý dívčí pískot. Otočil jsem se za volajícím a zpozoroval jsem Yuki,jak za mnou utíká a černé vlásky v culíkách jí vlají ve větru. Na tváři měla šťastný úsměv. Sklonil jsem se a pohladil ji po vlasech když k nám doběhla.

„Ahojky lištičko. Tak jak bylo ve škole?“ Po téhle otázce okamžitě nafoukla tváře.

„Bylo to naplosto hrozný bláááško.“ Začala šišlat. To dělala vždycky když se jí něco nelíbilo,nebo jí někdo vytočil. Koutky mi pobaveně cukaly.

„Copak se stalo?“ trucovitě si založila ruce na prsou,tváře ještě víc nafouknuté.

„Ichigo Kobayashi mi o hodině japonštiny poslal psaníčko.“ Zvedl jsem obočí.

„A to ti vadí?“ Zděšeně se na mě podívali.

„Jo! To vadí! Nemá mi co posílat psaníčka!“ vykřikla tak rozhořčeně,že to v jejím podání vypadalo tak vtipně,až jsme se s Tomoem neudrželi a začali se smát. Uraženě se od nás otočila. Lehce jsem jí zatahal za culíčky. Ohnala se po mě rukou.

„Jsi stejná jako naše maminka.“ Řekl jsem si potichu,ale Yuki to stejně slyšela a tak se otočila s rozzářenýma,ale posmutnělýma očima.

„Vážně?Jaká byla, Satsuki? Moc si jí nepamatuju.“ Zamyslel jsem se,jestli jí o ní mám něco říct. Nakonec jsem došel ale k závěru,že bych jí o naší mamince vyprávět měl. Jako jediná nás milovala. Nás oba.  Kleknul jsem se k ní a natáhnul se po jejích culíkách. Usmál jsem se.

„Vážně si nic nepamatuješ? Nepamatuješ si na kořeněnou vůni jejích vlasů,když zafoukal vítr? Nepamatuješ si na jejich hebkost,když tě chovala v náručí a tys svými drobnými prsty její vlasy pevně svírala? Na její melodický hlas,kterým tě ukolébávala k spánku?“ snažil jsem se jí mámu aspoň trochu připomenout. Očividně se mi to povedlo,když se Yuki nepatrně usmála,v očích zastřené vzpomínky.

„Myslím že si to vybavuju.“ Vydechla. Tomoe na mě mrknul a vypařil se. Vzal jsem Yuki za ruku. Bydleli jsme daleko od školy a jelikož nám teď nejel vlak,zeptal jsem se jí,jestli by si mezitím nedala zmrzlinu. Mlčky přikývnula a dál se nijak nevyjadřovala. Přemýšlel jsem,co se jí stalo,protože když se obvykle řeklo zmrzlina,skákala dva metry vysoko. Odtáhl jsem jí tedy k jednomu stolu a objednaly. Mezi dobou na čekání jsem si vzpomněl na včerejšek a na toho kluka co nás viděl. Nezdravě jsem zbledl,když jsem si všimnul,že ten kluk je ze třídy 3C. To znamená,že pojede s námi. Úplně ve mně hrklo. Co když to tam někomu řekne? A jak vlastně můžu vědět že to ještě nikomu neřek? Zbledl jsem ještě víc když mi Yuki řekla onu otázku.

„On ti zase ublížil že?“ řekla to bez jediného zádrhu a na jeden zátah. Nervózně šťourala lžičkou v ovocném poháru. Unaveně jsem stisknul oči.

„To není tvoje věc, YUki.“ Napomenul jsem ji,protože se mi to teď nechtělo rozebírat. Ukřivděně se na mě podívala.

„Ale..“ přerušil jsem ji pohybem ruky.

„Ty se teď soustřeď na školu jasný?“ nevědomky jsem zvýšil hlas,čímž jsem docílil toho,že se přikrčila. „promiň.“ Omluvil jsem se,ale zmrzlinu jsme dojedli mlčky.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Když jsme pak nastoupili do vlaku,nemluvila se mnou. Dívala se před sebe a plně mě ignorovala. Zavřel jsem oči. Tohle bylo vyčerpávající. V mysli jsem se vrátil zpět k výletu. Nemohl jsem odjet a nechat tu Yuki s otcem. Co kdyby jí něco udělal. Ne,musím se zeptat profesorky jestli  ji mohu vzít s sebou,protože s tím bláznem jí tam fakt nenechám. Dveře od kupé se otevřeli a já za dnešní den prožil další infarkt. Dovnitř vešel ten kluk co mě tenkrát podržel na chodbě a co mě viděl když jsem hledal Yuki. Znervózněl jsem,ale on nedával vůbec najevo,že by mě znal. Nevšímal si mě a ani se na mě nepodíval. Aspoň že tak. Nevěděl bych co dělat,kdyby na mě začal mluvit.

„Omlouvám se, Satsuki.“ Zaslechl jsem slabý hlas. Ohlédnul jsem se po své sestře.

„Za co?“ nejistě si žmoulala lem sukně než se na mě konečně podívala. Nic ale neřekla a já jsem stejně poznal co tím myslela. Sednul jsem si před ní na bobek a usmál se. „To nic,lištičko.“ Cvrknul jsem ji do nosu a ona se zasmála. I já jsem se usmíval a sednul si zpět na své místo. Když jsem otočil hlavu,zachytil jsem jeho pohled. Rychle jsem uhnul očima,protože ty jeho oči… Díval jsem se z okna ven,na plynoucí krajinu a mluvil jsem s Yuki o všem možném. Když jsme pak dojeli do naší stanice,s hrůzou jsem si všimnul,že on vystupuje taky. Takže musel bydlet někde poblíž nás. Trošku mě to zaskočilo,ale nahlas jsem neřekl ani slovo. Vždyť on může bydlet opačným směrem než já. I když,to bych ho jinak nepotkal tu noc kdy Yuki utekla z domu. Na chvilku jsem to vypustil z hlavy a vrátil se zpět do reality. Na stanici bylo v tuhle dobu nezvykle moc lidí,tak jsem musel tlačit Yuki před sebou,aby se mi někde neztratila.Se vší námahou jsem nás dostal k autobusové zastávce,ze které právě odjížděl můj autobus a další jel až za hodinu. Měl jsem chuť pořádně zaklít,ale pak mi docvaklo,že se vlastně nic neděje. Otec nás čekal až v půl druhé nebo půl třetí a ono bylo teprve půl desáté. Nevěděl,že jsme dneska končili dřív. Tohle zjištění mě trošku uklidnilo a tak jsem začal vymýšlet plán,co budeme dělat tu hodinu. Za sebou,v nedaleké uličce jsem slyšel něčí..křik? nebyl jsem si jistý,ale radši jsem se otočil,abych viděl co se děje. Když jsem tak udělal,myslel jsem,že mě raní. Nějaký dva chlápci drželi pana Neznámého,jak  jsem i pro sebe pojmenoval toho kluka,kterého až nebezpečně často potkávám, a třetí stál před ním, v rukách držíc papíry.

„To sou moc hezký kresbičky.“ Pronesl ten a všechny papíry naráz roztrhnul. Všimnul jsem si,jak s sebou pan Neznámý trhnul a vztekle se zamračil. „Teď se hodí leda tak do kamen,“ zachrchlal se smíchem a smíchem vybuchli i ti další dva. Když se ten třetí přestal smát, v ruce se mu záhadným způsobem objevily nůžky. Hned mi bylo jasný na co je má a z nějakého nepochopitelného důvodu jsem nechtěl,aby to udělal. Taky mě trochu zarazilo,že se mu nikdy nesnaží pomoct. Lidi chodili okolo uličky a někteří se i do ní podívali,ale jen nakoukli a šli dál.

Muž chytil jeho vlasy nad tmavým okem,kde modré odlesky byly jasnější než kdy předtím a odporně se usmál. Neznámý se chtěl vykroutit,ale ty nůžky byly nebezpečně blízko.

„Yuki,“ prohodil jsem směrem k sestře,ale nespouštěl jsem z nich oči. Ta se na mě tázavě podívala. „Zůstaň tady ano?“přikázal jsem a aniž bych věděl co udělám,vydal jsem se k nim do uličky.

„Upravim ti ten tvůj fešnej účes,co ty na to,“ zacukroval naoko a mezi nůžky vložil jeho vlasy. Ani jeden z nich si mě nevšiml,což mi dalo příležitost k němu rázně přejít a nůžky mu vytrhnout.Všichni čtyři se mě překvapeně podívali. Cítil jsem,jak mě propalují ty záhadné oči,ale já jsem se radši díval do těch odporných očí plnících se vztekem. Chlápek mě chytil pod krkem a narazil na stěnu. Musel jsem ovládnout zasténání,protože přece jenom moje rány se ještě tak úplně nezahojily. Sevřel můj krk těsněji.

„Co si kura myslíš že děláš,“ zavrčel na mě. V tu chvíli jakoby zázrakem mi došlo,že držím nůžky. Nebojácně jsem mu je přiložil na krk. Absolutně jsem nechápal,kde se ve mně vzalo tolik odvahy. Asi jsem si potřeboval vybýt vztek,který jsem cítil vůči otci. V očích mi zajiskřilo.

„Co myslíš,“ odpověděl jsem mu. Chtěl něco dodat,ale zastavil ho vyděšený výkřik Yuki,který naštěstí přivolal i policii.

„My dva sme spolu ještě neskončili,“ zašeptal příslib a pak se i s těma dvěma dal na útěk. Jakoby mi teď došlo co všechno se mohlo stát,upustil jsem na zem nůžky,které pronikavě zacinkaly. O nohu se mi zachytily ty jeho roztrhané kresby a tak jsem je zvedl a otočil jsem se , že mu je podám,ale zarazil jsem se. Sledoval mě  zvláštním pohledem,který jsem nebyl schopný určit a který mi nedovoloval pohledem uhnout. Připadalo mi to jako nějaké kouzlo,které bylo testované na mě. Doslova jsem se donutil ke zvednutí své ruky a beze slov mu podal jeho zničené výtvory. On je na oplátku zase beze slov přijal. Vydržel bych  se na něj dívat ještě hodně dlouho,ale někdo mě docela silně plácl přes ruku.

„Co sis myslel?! Vždyť ty tři byly nejmíň o dvě hlav vyšší než ty! Zbláznil ses?! Víš jaký sem o tebe měla strach?!“ trochu se na mě rozkřičela Yuki a já se tomu musel usmát,protože přesně takhle reagovala občas naše máma. Byla jí čím dál víc podobná. Omluvně jsem jí rozcuchal vlasy.

„Klid, lištičko. Každý je aspoň o dvě hlavy vyšší než já.“ Začala si něco vztekle mrmlat a tak jsem otočil hlavou směrem k panu Neznámému,ale nepodíval jsem sena něj. „Jsme si kvit.“ S tím jsem vzal Yuki za ruku a vydali jsme se domů pěšky. Cítil jsem,jak mi propaluje díru do zad a ani za těch nejdivnějších podmínek by mě nenapadlo,že to,co řekla Yuki si myslel i on.