World of crazy Dreamer

Teplo, jež se dalo do rozmrazování jeho těla, bylo velmi příjemné a zároveň unavující, tudíž se jen rozvalil do nabídnutého křesla tak, jak byl a dělal, že není.

„Neměl by ses svlíknout z těch mokrejch hadrů?“ ozval se hlas další osoby ve vyhřáté místnosti. „Zaprvé mi umokříš celý křeslo a já to pak budu muset několik hodin sušit a zadruhý…“ Japoncovy uši ovanul teplý vzduch, který nepatřil ke krbu. Lehce se otřásl, ale rozhodně to nebylo zimou, která byla zahnána na útěk už při vstupu do nádherně vyhřátého bytu. „…v tomhle nastydneš a budeš mít chřipku a já se o tebe nehodlám starat,“ smyslný šepot zapříčinil, že Shiegovi naskočila husí kůže. Pootevřel své modré oči, sem tam protkané stříbrnou nitkou a zadíval se do přimhouřených očí svého bývalého milence, jež vypadaly jako rozbouřené moře. Dostal neodolatelnou chuť se do nich ponořit…znovu okusit jejich hloubku a objevit něco, co by mu vyrazilo dech.

*Přecházel po pokoji jako lev v kleci, v ruce mobilní telefon a ustaraný výraz ve tváři. Každých pět minut kontroloval telefon a ob minutu kontroloval vchodové dveře. Jenže nikdy se neotevřely, když se tam podíval. Ani mobil nevibroval, i když nervózně hypnotizoval jeho display v očekávání hovoru. Nic…Začínal být vytočený, ale především měl strach. Jasně si vzpomínal, že se domlouvali na desátou hodinu, ale bylo už půl třetí ráno a on prostě nikde nebyl. Vzhledem k jeho povolání to bylo dosti stresující a pěkně o nervy, které mu pomalu, ale jistě dosluhovaly. Zmučeně si kecnul do křesla, okamžitě popadl lahev vína, co měl připravenou na stole, a dal si hodně velký lok. Potřeboval se nějak vzpružit a alkohol byl to jediné, co po ruce měl. Otřel si pusu a opět zkontroloval telefon...se stejným výsledkem. Opřel se a zavřel oči, ale uši napínal do ticha, aby při sebemenším zachrastění klíčů nebo jakémkoliv jiném zvuku, mohl vyletět ze dveří a pěkně ho seřvat tak, že by si to za rámeček nedal. Vztek míchající se s velkou dávkou strachu a alkoholu, byla špatná kombinace… Celá večeře byla zničená, jeho nervy na dranc, a kdyby neodložil víno, nejspíš by lahev skončila na protější zdi. Jasně se domluvili a on nepřišel...Chápal by, kdyby měl hodinu zpoždění, že  byla třeba dopravní zácpa nebo něco, ale tolik hodin? To už nebylo normální. Tak moc se o něj bál, až mu z toho zběsile tlouklo srdce. Rozbušilo se mu o to rychleji, když ve dveřích zachrastily klíče a někdo vešel dovnitř. Tak, chlapče, tohle si odpykáš! zuřivost v jeho pohybech se nedala nijak zakrýt. Vřítil se do předsíně připraven začít nehorázně řvát, ale okamžitě se zarazil ve dveřích. Zděšeně zíral na muže před sebou, neschopen jediného slova. Jeho láska se sotva držela na nohou a všude na sobě, včetně podlahy, měl nějakou rudou tekutinu . Modlil se ke všemu k čemu mohl, aby to nebylo to, co si myslel. Jakmile se ale Jaseino zhroutil na zem, okamžitě upustil telefon a vrhnul se svému milenci na pomoc. Klekl si k němu, obrátil ho tváří k sobě a přitáhnul si ho do náruče. Rukou mu přitom jemně odhrnoval z tváře zkrvavené vlasy, jež se mu na ni lepily, a přitom ho něžně hladil po tváři.

„Jaseino…“ šeptal tiše se slzami v očích, jelikož nevěděl, co se s ním děje nebo kde je zraněný. Tolik krve ho hodně vyděsilo. Počáteční vztek byl ten tam, nahrazen strachem…strachem o milovanou osobu, která si domů nakráčí polomrtvá.  Znovu přejel dlaní po jeho tváři, když Jaseino lehce syknul a trhnul sebou. Shiego nadskočil leknutím z toho nečekaného pohybu, ale zároveň se mu příšerně ulevilo. Vnímal a to bylo důležité. „Jaseino, slyšíš mě?“ naléhal na něj, přičemž se ho třesením snažil vzbudit. Zkrvavenému muži se lehce zachvěla víčka, která za nedlouho odkryla unavené namodralé oči. Pomalu, jakoby to snad i bolelo, se na Japonce usmál.

„Sly-slyším tě, Loveless…“ zasípal tiše, ale přece jenom promluvil, i když ho příšerně bolelo v krku. Z ničehož nic se prohnul v zádech, obličej stažený do bolestné grimasy. Shiego netušil co se děje, tak ho jen opět pohladil po tváři s tázavým pohledem. „Bolí…mě…z-záda,“ vysoukal ze sebe nakonec Jaseino namáhavě, přičemž se zdálo, že znovu upadl do bezvědomí. Nehýbal se, ani nemluvil, jen tiše sípal.

„Super. Jeho bolí záda, já sem vyděšený k smrti a on si tu omdlí,“ nadával vztekle, protože nějak potřeboval vyfiltrovat strach a tohle byl nejlepší způsob, aniž by se z toho zbláznil. „Kdo se teď má s tebou tahat?!“ zaječel krapet na bezvládné tělo ve své náruči, ale zároveň si ho k sobě pevně tiskl, jako si matka k sobě tiskne své dítě, když je v ohrožení. Do toho všeho ani nevěděl, jak by ho měl narvat do ložnice, když ho bolela záda. Netušil, jak ho na sebe vzít, jak ho vůbec vzít, aby mu případně ještě víc neublížil. „To musíš, sakra, dělat tuhle práci?!!“ vztekle mhouřil oči. „Já se na tohle vykašlu...“ mrmlal si, když ho táhl za podpaží do ložnice. „Zaprvý, jsi těžkej…zadruhý, budu mít po bytě všude krev a zatřetí…“ konečně ho dotáhnul k velké posteli, na kterou se kriticky zadíval. „…jak tě mám ke všem čertům dostat na tu vysokou postel?!“ Teď proklínal Jaseina za to, že si vydupal úložný prostor pod postelí, čímž rapidně zvětšila svojí výšku, takže když Shiego ráno vstával, mohl nohama houpat ve vzduchu, když je spustil z postele. S útrpným vzdychnutím se postavil k posteli zády, po paměti na ni vylezl a zároveň táhl Jaseina za sebou. Když zády přejížděl přes hranu postele, černovlásek slabě zasténal, ale k ničemu jinému se neměl. Pořád byl v bezvědomí. Shiego ho pro jistotu ihned přetočil na břicho a zděsil se podruhé za brzké ráno. Na zádech jeho přítele se skvěly tři rány, které se táhly přes celá záda a byly dosti hluboké. Shiego, jemuž asi definitivně z toho pohledu přeskočilo, pootevřel pusu a nevěřícně zakroutil hlavou. Bezmocně složil ruce do klína, jen tam seděl, díval se na zohavená záda svého milence a bylo mu zřejmě úplně šumák, že jeho láska, jeho zprostředkovatel orgasmu, leží na břiše, neví o sobě a do toho všeho krvácí tak, že to v ložnici vypadalo jako u řezníka. „To ses pral s kočkou, že máš tak pocuchanou fasádu?“ neodpustil si humory na jeho účet, když konečně přišel k sobě a pomalu, aby ho to nebolelo, zkoumal hloubku a tloušťku ran. Pak se náhle zasekl, zahleděl se do prázdna a při představě, že si nějaký malý pan Myšák najal jeho, Jaseina, nájemného „cokoli“, prvotřídního a špičkového tentononc , na odklizení paní Mourovaté Miciny, jež mu dala do těla, vyprsknul smíchy. Neunesl to a definitivně se rozchechtal na celou ložnici, což byl dostatečný důkaz toho, že mu vážně přeskočilo. Smál se do té doby, než ho krev, která mu prosakovala mezi prsty, přivedla zase zpátky mezi normálně smýšlející a znovu se dal na průzkum ran. Hluboké, moc dlouhé a hlavně odporné. Shiego se zvednul s postele, kriticky zhodnotil krvavé stopy na drahých kobercích a z kuchyně si přinesl lavor s teplou vodou, desinfekci a plno, plno obvazů, kapesníčků a ubrousků. Taky si přinesl jehlu s nití, jelikož mu bylo jasné, že to bude muset zašít sám. Jaseina dostat do nemocnice, to by nejdřív začaly krávy snášet vejce a ani vzhledem k jeho práci či koníčku, jak to jeho láska často nazývala, by to nebylo vhodné. Poté, co Jaseina dostal, z již nepoužitelného, oblečení, se pohodlně usadil po jeho boku, aby tak měl lepší přístup k ranám. Namočil si hadřík do teplé vody, vyždímal ho a pomalu začal otírat krev okolo ran. Jenže voda se i přes Shiegovu opatrnost dostala i do ran a jeho milenec byl okamžitě vzhůru, s rukou pevně svírající Japoncův krk. Byla to taková rychlost, že to ani nepostřehl. Začal sípat, jak se mu nedostávalo kyslíku, a rukama se snažil osvobodit, ale nezdálo se, že by to s Jaseinem něco udělalo. Právě naopak, stisk ještě o něco víc zesílil. Shiego hmatal kolem sebe, za jediným účelem…nahmatat jehlu. Bylo mu totiž jasné, že se z jeho sevření za pomoci své síly nedostane, takže si bude muset něčím pomoct a pánvičku s sebou opravdu neměl. Když tu malou železnou věcičku konečně nahmatal, zarazil mu jí do ruky, kterou mu svíral krk. Jehla projela kůží jako nůž máslem.  Jaseino zakřičel, pustil svého nebohého milence a chytil se za ruku. Shiego toho využil, mohutně se nadechl, načež se rychle skutálel z postele, aby na něj Jasu nedosáhl a opřel se o stěnu. Zrychleně oddechoval ze šoku, že po něm muž, se kterým žije, vyjel. Nebyl sice žádný svatoušek, ale co se týče vyškoleného profesionálního zabijáka, neměl proti němu sebemenší šanci.  Krev se mu vařila, začal se potit a v ústech měl sucho. Cítil v sobě, že se k němu začínají dostavovat pravidelné návštěvy a další záchvat si v tenhle moment nemohl dovolit. Sevřel ruce v pěst, pokládajíc je na koberec, opřel si hlavu o nohy a začal hodně zhluboka dýchat. Tak jako pokaždé, se záchvat snažil bez cizí pomoci rozdýchat, ale ne vždy mu to vyšlo. Rychle, zhluboka a nahlas oddychoval, když ho objaly silné ruce. Původně je chtěl odstrčit, ale nechal se přitáhnout na hruď a dokonce i hladit po dlouhých vlasech, přestože to neměl zprvu rád. Pevně se ho chytil za ruce, víčka zavřená a pusa dokořán.

„Odpusť mi…odpusť mi...“ šeptal mu do vlasů Jaseino, jenž když si uvědomil co udělal a zahlédl odporně známý lesk v překrásných očích, přepadl ho pocit obrovské viny. Nechtěl…nikdy by mu vědomě neublížil, ale byl v šoku. Přesto věděl, že ho to neomlouvá. Ne všichni se v šoku snaží zabít své milované, i když nevědomě. Kolíbal se s ním jako v houpacím křesle, nehledě na svá zranění. Jeho zranění se mohou kdykoliv ošetřit, ale Shiego by mohl umřít během pěti minut. Ten stiskem drtil svalnaté ruce a přinášelo mu to jistou satisfakci za jeho krk. Dech se pomalu vracel do normálu, a tak už nebylo potřeba, aby jej držel. Lehce ho do sebe odstrčil a chladně se mu podíval do očí.

„Měl…Měl by ses vrátit na postel,“ přikázal mu udýchaně, ale s naprosto odměřeným hlasem. Nečekal na žádnou odpověď a sám se na ni posadil. Složil ruce do klína, hledíc do prázdna. Nehodlal mu nic říkat, ani s ním mluvit. Prostě jenom ošetřit jeho rány a jít spát. To bylo to jediné, co si teď přál, sice by šel nejradši do postele už teď a vyhnul by se všem řečem a omluvám, ale ty rány potřebovaly ošetření a sám by si je neošetřil. Zaslechl tichý povzdech a pak se před něj Jaseino posadil čelem. Nechtěl se na něj podívat, ale bohužel musel. Když tak učinil, zahlédl v těch tajemných očích omluvu. Svítila na míle daleko, ale on se rozhodl ji ignorovat. Ignorujíc tu záři, se ledově zamračil. „Takhle ti těžko ošetřím záda.“ Jeho odměřený hlas, který naprosto postrádal jakékoliv emoce, zasadil Jaseinovi přímou ránu.

„Loveless, já..." měl na jazyku omluvu, ale Shiegův chladný pohled, kterým se na něj díval, zastavil všechna další slova. Kdyby měl zvířecí uši, sklopil by je jako provinilé štěně. S povzdechem se otočil k Japonci zády, aby mu je mohl konečně ošetřit. Nevšiml si tak přítelových lesknoucích se očí, když se natahoval pro hadřík. Jemně, jak jen byl v tu chvíli schopen, mu omýval záda od zaschlé, ale i čerstvé krve, aniž by kdokoliv z nich promluvil. Ticho se oběma zařezávalo hluboko pod kůži a houstnoucí atmosféra začínala být nesnesitelnou. Jenže Jaseino věděl, že kdyby promluvil, v první příležitosti by mu Loveless vylil celý škopek teplé vody, na hlavu, což by bylo velmi nepříjemné. Tak radši držel jazyk za zuby a mlčky snášel bolest prostupující jeho tělo.

Shiego mu mlčky ošetřoval rány, hlavu úplně prázdnou, bez jediné myšlenky. Tupě hleděl na záda, rukou vykonávajíc automatické pohyby. Nepřemýšlel nad tím, co se tu před pár chvilkami odehrálo, vůbec na to ani trochu nemyslel. Mozek prostě úplně vypnul a v hlavě měl čisto.

„Potřebuju, aby sis lehnul na břicho,“  informoval svého milého, který uposlechl bez jakéhokoliv odporu. Shiego si mu sednul na nohy. „Dej ruce za hlavu a zakousni se do deky. Bude to bolet.“ Když ho poslechl, Shiego s ďábelským úšklebkem odšrouboval desinfekci. Fakt, že ho to bude bolet, byl více než jistý. Nahnul se nad něj, aby do svých rukou chytil ty jeho a pevně je stisknul. Se stále se zvětšujícím úšklebkem, mu obsah celé láhve vylil přímo do ran, vědom si toho, jakou bolest mu způsobí. Přesně jak čekal. Jaseino se napjal jako luk, lehce sebou zacloumal a z hrdla se mu vydral bolestný výkřik, který trochu utlumil v peřinách. Shiego se díval, jak desinfekce pracuje, jak bublá a šumí, jak vyžírá špínu a případnou infekci. Každý sval na přítelově těle byl napnutý až k prasknutí. Ten pohled v něm vyvolal něžné emoce, i přesto co mu udělal. Sklonil se nad něj ještě víc a čelo si opřel o krční páteř. Nemohl mluvit, natož ho políbit, ale nějak mu svoji lásku a pocit, že ho i tak miluje, předat musel. Ano, byl naštvaný, ale taky se bál, že ho ztratí a to by nepřežil. I když...vydesinfikovat mu to mohl i jinak, ale co na tom. Když cítil, že se tělo trochu uvolnilo, pustil mu ruce a natáhnul se pro jehlu s nití. Aniž by mu to oznámil, zabodnul jehlu s nití do citlivé kůže a dal se do práce. Nevnímal partnerovi bolestné vzdechy, ani kapky krve, které mu tekly z prokousnutého rtu. Nevnímal to pro své vlastní dobro.

Chtěl, aby ho políbil. Vášnivě, vroucně, se stopou divokosti, až by ho z toho brněly rty. Jakmile byl ale Jaseino moc blízko, lehce do něj strčil. Ucítil na sobě pohled, který žádal vysvětlení jeho chování. Pomalu zvedl oči a opětoval upřený pohled.

„Neměli bychom oprašovat staré city…“ Malé škubnutí Jaseinovým tělem, nebo se mu to zdálo? „Bude nás to akorát znovu bolet…a já...já znovu nechci,“ sklopil oči k zemi, aby se nemusel dívat do těch jeho. Slavný Shiego Kanegawa, známý proutník a milovník mužů, se bál co Jaseino uvidí v tak milovaných očích, jež ho provázely od jejich rozchodu každou chvíli. Na stále mokré tváři, ho zašimraly cizí vlasy, jak se nad něj nahnul. Hlavu však nezvedl a dál upíral oči k zemi. Štíhlé prsty pohladily bledou tvář aristokrata a něžně přejely přes pootevřené rty.

„Pořád mě miluješ, že?“ políbil ho na ucho, čekajíc na odpověď. Shiego přivřel oči při tom něžném dotyku s lehkým třasem. Nikdy by si nepomyslel, že mu bude opět tak blízko a zároveň tak daleko, jak jen to je možné. Tak strašně chtěl říct ano, ale obával se následků. Tušil, že křísit staré city, leč očividně pevné a stále živé, není dobrý nápad. Byl rozhodnut uchránit před další bolestí jak sebe, tak i jeho, ale to vyžadovalo velkou dávku sebezapření a odvahy. Odvahu měl, jenže to sebezapření mu jaksi chybělo. Vychutnával si dotyk horkých rtů na své kůži, když tichým šeptem odpověděl.

„A ty mě?“ Jaseino se od něj odtáhnul, přičemž se mu Loveless podíval zpříma do očí. Hořel v nich neurčitý cit, směsice vášně a zloby. „Pokud vím, naposledy ses mě pokoušel zabít, přestože jsem ti řekl, že tě miluju. Kdo mi zaručí, že pokud bude odpověď kladná, po mě znovu nevystartuješ a nebudeš se mě snažit zabít?“ Zabiják stál na místě jako opařený a s přimhouřenýma očima se díval na svého bývalého partnera. Tak tohle nečekal. Všechno, jenom ne vytahování starých věcí z dávno zamknutého šuplíku.

„Kdybych tě chtěl zabít, nemyslíš si, že bych tě nechal udusit?!“ prsknul vztekle, jelikož se to celé všechno ještě víc zamotávalo a otevíraly se rány, které měly být sešité silnými stehy. Shiego se v promočených hadrech zvednul a otočil se čelem k němu, aby na něj dobře viděl.

„To vůbec neodpovídá tvým zabijáckým schopnostem. Mohl si mě zachránit jenom proto, abys mě pak s velkým potěšením mohl pomalu, dle libosti zabít.“ Pronášel to s takovým klidem, až z toho mrazilo v zádech, ale v Jaseinovi se místo mrazu, zvedal vztek. Ani přesně nevěděl, jestli se zlobil sám na sebe, nebo na Shiega, ale vztek cloumal jeho tělem čím dál víc. Vztekle praštil do stolku, jenž stál poblíž, až aristokrat několikrát zamrkal.

„To jsi tak paranoidní?!“ podíval se na něj Jaseino vztekle. Měl chuť ho uhodit a zároveň ho zlíbat od hlavy k patě. „Proč bych tě pak asi líbal, co?!“ Shiego ledabyle pokrčil rameny, stále s kamenným výrazem.

„Protože jsi dlouho sám a frustrovaný?“ Jaseino na něj nevěřícně hleděl. Opravdu tady před ním stojí bývalý milenec a říká tyhle věci? Rychlými kroky se k němu přesunul, znovu ho chytajíc za klopy kabátu. Zblízka mu hleděl do očí a hledal nějaký jiný cit, než ten chlad, který modrým očím vládl. Shiego nehnul ani brvou a s klidem, který by mu záviděl i sám Bůh, na něj hleděl. Kdyby nemrkal, zdálo by se, že je z porcelánu. Jaseino toho měl tak akorát dost. Znovu se mu naboural do života, dovolil mu ochutnat ty nejsladší rty, jaké kdy líbal, dotýkat se ho a pak mu uštědřil takovou ránu pod pás, že být to někdo jiný, okamžitě by ho zabil. Přimhouřenýma očima, které těkaly ze rtů na oči, pomalu pronášel svá rozhodnutí.

„Poslyš, ty grázle. Doufám, že ses dobře bavil a teď ti dám jednu malou radu,“ sevření promočeného kabátu zesílilo. „Už nikdy…nikdy v životě se mě nesnaž kontaktovat, rozumíš? Nikdy. Jinak ti přísahám na svoji smrt, že...“ dál se nedostal. Jen s rozšířenýma očima sledoval ty Shiegovy zavřené. Ten se na něj víc přitisknul a ještě náruživěji ho políbil. Jazykem mu šmejdil po ústech, zatímco byl absolutně mimo, z jeho chování. Shiego věděl, že chování a střídání nálad je u něj někdy na pěst a často nepochopitelné, ale byl si víc než jistý, že to Jaseino překousne. Konec konců, překousával to pět let. Jednu noc, kterou se rozhodl strávit v přítomnosti jeho nahé rozpálené kůže, to ještě vydrží. Vymanil se z Jaseinova sevření a šikovně ho nasměroval ke křeslu, kam ho úspěšně shodil. S očima propalujícíma ty jeho ze sebe pomalu stáhnul promočený kabát, pod kterým se ukrývala tmavě modrá košile. Nechal ho dopadnout na zem a mučivě pomalu si sednul na jeho klín. Vzal jeho hlavu do dlaní, prsty vjel do dlouhých černých vlasů a nosem se otřel o ten jeho.

„Nejsem vůbec paranoidní,“ odpověděl, než se rty znovu přisál k těm jeho. Jaseinovi očividně nevadilo, že musí mít hlavu zakloněnou, spíš naopak. Tichounce zasténal, když se o jeho citlivý klín otřel ten Shiegův. Prsty si neustále hrály s pomalu schnoucími vlasy a všemožně si je namotávaly na sebe. Shiego měl tento zvyk velice v oblibě, protože naprosto zbožňoval prohrabávat se milencovými vlasy. Se stále se zvětšující vášní, dobýval a drancoval Jaseinoovy rty, přičemž mrštné prstíky ho postupně zbavovaly oblečení. Shiego si byl zcela jistý svým cílem a v žádném případě si ho nechtěl nenechat utéct, ani kdyby hrozilo zemětřesení, či povodeň. Dnes chtěl, aby byl jeho...ovšem…ten kdo bude nahoře a kdo dole se časem ukáže. Nyní byl plně zaměstnán ústy a hebkou pokožkou, jež už nebyla tolik zmrzlá, ale příjemně rozpálená. Co já všechno dokážu, pomyslel si s pobavením, ale dál se mu plně věnoval. Obdivoval zabijákovu kůži. Od muže, s jeho povoláním, by čekal drsnější pleť, opracovanou nepříznivým počasím a všemi různými podnebními pásy, ale kdepak. Jako dětská prdelka, přejel dlaní přes pevné bříško a ukazováčkem zajel do pupíku. S vychytralým úsměvem se oddálil od napuchlých rtů a ty své přesunul na bradavku. Jaseino se lehce prohnul s tichým zasténáním. Nesnášel, když si Shi s jeho tělem hrál, ale zároveň by se bez toho neobešel. Obdivoval aristokratovu schopnost milovat a objevit nejcitlivější místa během několika sekund. Znovu zasténal, tentokrát hlasitěji, když mu Japonec skousl kůži na šíji a jazykem pečoval o ušní lalůček. Rty se kolem lalůčku obemkly jako rozpálený písek a zuby za něj lehce zatahaly.

„Jsem jen náladový,“ zašeptal těsně před tím, než se vrhl na přítelův napnutý klín. V okamžiku, kdy z něj stáhnul trenky a špičkou jazyka se lehce dotkl jeho penisu, Jaseino zatnul ruce do opěradel křesla. Nesnažil se nijak ztlumit svoje steny a navíc tady byly úplně sami, takže to nikoho nemohlo rušit. A když ano, byla to jejich soukromá věc a jiným do toho nic nebylo. Shiego o něj jemně pečoval jazykem, přičemž ho sem tam stiskl zuby, což samozřejmě vyvolalo sérii vzdechů druhého muže. Lehce se pousmál a políbil ho na vnitřní stranu stehna. Jazykem kreslil malá kolečka, postupujíc od kolene zpět, k připravené chloubě. Znovu ho celého olíznul a pak ho vtáhl do svých teplých úst. Jemně, pomalinku pohyboval hlavou dopředu a dozadu, očima sledujíc slastně přivřené oči jeho milence, jenž skrze pootevřené rty vydával uším lahodící vzdechy. Vždycky je rád poslouchal, obzvláště od něj. Byl to důkaz toho, že způsobuje rozkoš, která mu při Jaseinově vytížené práci, dost chyběla. Tvrdé zacházení během úkolů, mu pak doma vynahrazoval chvilkami rozkoše a něhy. Ale to bylo kdysi. Tohle bylo jenom na jednu noc. Připomínka toho, co kdysi bylo, ale co už není. Nebo ano?

Jaseino měl pocit, že už to dlouho nevydrží, a tak ho jemně chytil za vlasy a přitáhnul si ho k sobě. Pohlédl do těch okouzlujících očí a znovu pochopil, proč se mu tenkrát celý oddal. To co v nich viděl, ho skolilo. Přimělo ho to myslet jen na něj a na nikoho jiného. Směsice snad všech citů a emocí, vytvářející celek tak pozoruhodný, až mu to nespočetněkrát vyrazilo dech. Pohladil ho celou dlaní po tváři a ukazováčkem pak pokračoval přes krk, až k lemu kalhot.

„Co to v tobě jenom je, my Loveless?“ zašeptal, líbajíc ho na čelo, potom na víčka, tváře a nakonec lehce na rty. Opřel se čelem o to jeho a jen si vychutnával blízkost někoho dalšího. Kupodivu byl rád, že je to právě on, neboť po tomhle toužil od poslední chvíle kdy ho viděl.

„Máš další jizvy…“ konstatoval brunet, když se očima pořádně zaměřil na vypracovanou hruď, bez clony vášně pověšené přes obě oči. Prsty po nich lehce přejel, až se Jaseino letmo otřásl. Sehnul se a každou drobnou jizvu něžně políbil. Líbal je, jakoby to byl ten nejdražší poklad na světě. Jakoby je pouhým polibkem dokázal odstranit, nadobro vymazat z jinak překrásného těla. Ale bez jizev by to nebyl Beloved. Jizvy byly součástí jeho já už z doby, než spolu začali randit. Nedokázal si ho bez nich představit a svým způsobem ho dělaly krásnějším. Pro Shiega byl s jizvami krásnější.

„Pozůstatky z mojí zuřivosti, když jsem o tebe přišel,“ vysvětlil jejich přítomnost polohlasem. V ten okamžik čelil prazvláštnímu pohledu a dvěma dlaním, co stiskly jeho hlavu. Dotýkali se svými nosy, ale nepolíbili se.

„To mě mrzí.“ Konečně se nahnul a přejel přes narůžovělé rty jazykem.  Jaseino po něm chňapnul zuby a krapet zatahal, jako pozvánku dovnitř. Mladý aristokrat neváhal. Na každou pozvánku, kterou kdy dostal, vždy kladně odpověděl a ani v tomhle případě nebyla odpověď jiná. Žhavě ho políbil a nechal si pomalu stahovat kalhoty. Svůj polibek museli přerušil, jelikož z něj musel Loveles slézt, aby si mohl úplně sundat tu přebytečnou látku. Stál tak před ním jenom v košili, jež ho polovičně zakrývala a polovičně odhalovala. To bylo pro Jaseina velmi iritující, tak si ho za límeček přitáhnul zpátky na sebe.

„Takhle tě mám nejradši, Loveless,“ olíznul mu tvář a prsty přejel po nejcitlivějším místě na Japoncově těle. Chvilinku si s ním jen tak naoko pohrával, za neustálého líbání celého Shiegova obličeje. Ten jeho něžnosti vroucně přijímal s blaženým vrněním. Třel se o jeho hruď tou svojí, klečel obkročmo na sedačce přes Jaseina a zakláněl mu hlavu, aby měl lepší přístup ke rtům a sladké chuti, kterou skrývaly. Beloved šimraly na obličeji dlouhé hnědé vlasy, což jenom podtrhovalo dychtivost po těle před sebou. Zanechal hrátek se skvostnou částí ještě skvostnějšího těla a prsty si smočil v puse. Eroticky si je vsunul do úst a Shiego to pozoroval s přimhouřenými víčky. Vzrušení, které procházelo oběma aktéry, bylo už k nevydržení. Byly po sobě tak vyhladovělí za ty roky, co se neviděli, že prostě čekat nemohli. Cítili to oba. Potřebovali se uspokojit a museli to udělat spolu. Chtěli, potřebovali to jeden od druhého.

Opatrně vsunul prsty do malého otvůrku a odezvou na to mu byl slabý sten a zavření roztoužených páru očí. Shiego se prohnul, víc se mu natiskl na hruď a prsty stiskl černé vlhké vlasy. Jaseino, mezitím co pracoval jednou rukou, kterou si pro sebe dělal místo, ho druhou něžně hladil po těle a rty líbal na hruď, dráždil bradavky, zkrátka všechno, co ho dokázalo aspoň trochu odvést od bolesti. Po chvilce vytáhl všechny tři prsty, uchopil ho za boky a lehkým tlakem ho donutil si na něj sednout. A Shiego poslechl. Připravený na něj nikdy nebyl, protože to kolikrát ani nešlo. Proto se ve svém zájmu snažil co nejvíce uvolnit a co nejvíce se věnovat jeho pozornosti v podobě rtů, které tlumily bolestné steny. Držel se za opěradlo křesla, přímo ho drtil a pořád Jaseina líbal, dokud si na něj úplně nesedl. Dokud necítil, že je celý v něm. V ten moment ho přestal líbat, svěsil hlavu mezi ruce, s nimiž se snažil rozdrtit opěradlo a zhluboka dýchal. Jaseino přemýšlel, zda na to nešli moc rychle, vzhledem k nedávnému záchvatu. Jenže se prostě neudržel. Chtěl se ponořit do známých hloubek, které ho jako jediné dokázaly plně uspokojit a poskytnou mu paradoxně pocit bezpečí a klidu, který neměl. Tak dlouho necítil takovou touhu jako nyní. Čekal, dokud si na něj Shi nezvykne a přitom ho jemně hladil po bocích, do ucha mu šeptajíc sladká slůvka, kterým se Shiego občas zasmál. Konečně zvednul hlavu a on tak mohl spatřit v modrých očích slast, místo bolesti.

„My Beloved.“ Zašeptal a lehce se zhoupl v bocích. Ano, to bylo ono. Jaseino zasténal a jeho sten byl následovaný jiným. Posunul se na křesle výš, čímž na něj Shi sklouznul ještě víc. Vzrušené vzdechy, plné dlouho potlačované vášně, se rozléhaly zateplenou místností a doplňovaly se s bubnováním dešťových kapek na okenní tabulky. I přesto, že byl Shiego většinou ten nahoře, kdo pracoval, v jejich případě to byl zrovna on, kdo byl na zádech, či břiše. A kupodivu mu to nevadilo. Byla to vítaná změna po tolika letech „pracování“ na jiných, jako Nive a jemu podobných. Přirážení do těla milence se zrychlovalo s jejich stoupající potřebou vyvrcholit. Byli moc frustrovaní jeden po druhém, což mělo za následek divoké tempo, které je oba mělo dostat do extáze, kterou chtěli zažít spolu. K umocnění Shiegova orgasmu, ho Jaseino uchopil za penis a třel v rytmu přirážení. Tohle bylo na mladého aristokrata moc a se zašeptáním Jaseinova jména vyvrcholil. Svaly se mu stáhly a právě to poslalo Jaseina s ním. Křečovitě se drželi jeden druhého, dokud extáze sama od sebe nepřešla a užívali si svá rozechvělá zpocená těla, jež se třela o sebe. Shiego mu věnoval jeden udýchaný polibek, ale zůstával na něm dál sedět. Stulil se mu do náruče a ukazováčkem kreslil kolečko kolem ztuhlé bradavky. Jaseino se lehounce zasmál.

„Pokud budeš tohle dělat ještě chvilinku, vrhnu se na tebe znovu,“ pohrozil mu a odpovědí mu byl uvolněný zvonivý smích, jenž vystřídal steny a ozýval se celým bytem.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

„Parchante!" obdaroval ho další nadávkou, když se mu do plic zase vrátil kyslík. Připadal si jako děvka. Bohužel s tím už nemohl nic dělat. Jen čekat, až si s ním Katsu užije, z čehož se mu značně zvedal žaludek. Polojaponec znovu přejel blonďákovo tělo lačným pohledem. Od dlouhých jemných blond vlasů a pravidelných rysů v obličeji přes oči barvy zatažené oblohy, plné rty, potetovaný hrudník a vypracované břišní svalstvo, až k rozkroku, který dosud halily černé kalhoty. I přesto však mohl zahlédnout malou vybouleninu, která se dost viditelně rýsovala pod pevnou džínovinou.

„Ale copak? Nelíbí se ti to?" reagoval na jeho předchozí nadávku a znovu se nad něho nahnul. Dal si záležet, aby se přitom otřel o Taiovo polonahé tělo, které se zase zazmítalo v poutech. Marná snaha, Shark. Jsi můj, pomyslel si s úsměvem. Taiovi se vůbec nelíbilo, jak se o něj otíral. Připomněl mu tím mrouskající kočku. Ušklíbl se nad tou představou. I tlupa mrouskajících koček by byla lepší než tohle.

„Ne...ch mě!" přikázal mu nekompromisně a zadíval se Katsuovi zpříma do očí. Ten ale jen přesunul jednu ruku do Taiova rozkroku a s pobavením sledoval jeho napjatý výraz v obličeji a jak zrudl, když přes látku kalhot třel jeho chloubu.

„Tvé tělo ale říká něco jiného," zapředl mu do ucha a zručně jednou rukou rozepnul Taiovi kalhoty, které mu byly už tak dost těsné. Ten sebou při tom gestu opět škubl. Tohle už zašlo příliš daleko. Pouta se mu zařízla ještě hlouběji do kůže, jak zatnul pěsti a snažil se znovu osvobodit. Marná snaha. Ten zatracenej grázl mu je utáhl moc pevně. Katsuovi se mezitím podařilo zdárně mu kalhoty sundat a odhodit je někam do kouta. Teď si připadal opravdu trapně. Takhle ho snad v životě ještě nikdo neponížil. On, heterosexuál a chladnokrevnej vrah, tu teď ležel jen v boxerkách, zdrogovanej a připoutanej k posteli jako děvka a ještě se ho pokouší znásilnit gay. Takovou potupu ještě nezažil. Ještě větší potupa ale byla, že si jeho zrádné tělo dělalo pod vlivem drogy absolutně, co chtělo. Nebýt zdrogovaný, ani by se mu nepostavil, natož aby cítil mravenčení v podbřišku. Jenže ovládejte svoje tělo, když ona droga působí zároveň i jako afrodiziakum. Katsu se opět lstivě usmál a zbavil blonďáka i posledního kousku oblečení, který zakrýval jeho tělo a dával mu tak jistý pocit bezpečí. Taie, při pohledu na boxerky mizící v koutě, zaplavila teprve ta pravá panika. Bohužel pro něj, teď by Katsua nezastavil, ani kdyby se na ně řítil náklaďák. Nedočkavý polojaponec si náruživě vymáčkl do ruky pořádnou dávku chladivého lubrikantu a aniž by na to Taie připravil, vsunul mu do konečníku dva prsty, kterými začal následně pohybovat. Brit při tomto gestu vydal jakýsi přidušený zvuk. Ta bolest byla nesnesitelná. Bylo to, jako by jeho tělem projelo naráz tisíce nožů a kuchaly ho zevnitř. Nadržený a nadmíru vzrušený zrzek ale přes touhou zastřené smysly nevnímal, jakou bolest blonďákovi působí. Nehledě na to, že jeho řitní otvor byl doteď úplně nedotčený. Katsu se nemohl dočkat, až se ponoří do Taiova těla. V tuhle chvíli se chtěl jen zbavit toho mučivého tlaku ve spodních partiích a blonďákovo dokonalé tělo mu v tom mělo pomoci, i přes značné protesty jeho majitele. Chtěl ho. Tolik po něm toužil a teď ho měl. Doslova naservírovaného na stříbrném podnose. Druhou rukou šmejdil po Taiově sametově jemné pokožce a rty se jal dráždit jeho bradavky. Mladý Brit zadržoval slzy. Slzy bolesti a potupy. Chtěl to už mít za sebou. Přísahal si, že jakmile droga z jeho krevního oběhu zmizí, potká polojaponce pomalá a bolestivá smrt. Droga mu sice začala zatemňovat i mysl, ale ne natolik, aby si neuvědomil náhlý tlak, vynakládaný na jeho konečník. Když pak Katsu zajel do blonďákova těla až po kořen penisu, ten se už neudržel a i přes drogu, která tlumila jeho hlasové výjevy, bolestí vykřikl. Kdyby neměl zvukotěsné stěny, náhodný kolemjdoucí by si mohl myslet, že tam někoho vraždí, jak byl jeho řev pronikavý a plný bolesti.

Katsu jeho výkřik ztlumil v polibku, když se zase vrhl na jeho sladké plné, už tak dost napuchlé, rty. Blonďák už neměl ani sílu se bránit. Jen tam tak bezduše ležel, připoutaný k pelesti postele a snažil se nevnímat tu nehoráznou bolest, která mu od konečníku vystřelovala do celého těla. O znecitlivělých rukou nemluvě. Když se od něj zrzek odtáhl, pokračujíc svou pouť po jeho krku ke klíčním kostem, zakousl se Tai do spodního rtu, jak se snažil přehlušit bolest ve spodních partiích, když se v něm Katsu začal pohybovat. Bohužel to s tou silou trošku přepískl, a tak mu teď ze rtu stékal pramínek krve. Bože, ať už přestane! To je horší, než kdybych schytal kulku do stehenního svalu! naříkal v duchu, jelikož kdyby povolil svůj stisk zubů, křičel by bolestí na celý byt a to by pro něj byla poslední kapka do poháru potupy, který už takhle skoro přetékal. A že věděl, jak taková kulka ve stehně bolí. Ještě teď měl po ní na levém stehně jizvu, jak si ránu, poté, co si kulku vlastnoručně vyndal, sám provizorně zašil. A jelikož to bylo opravdu jenom provizorní, zůstala mu po tom jizva. Koneckonců, on nebyl doktor, ale nájemný vrah. Aniž si to uvědomil, začaly mu samovolně stékat slzy po tvářích. Brečel…ano, to bylo poprvé od jeho šesti let, co brečel. Tenkrát mu zemřel otec a on se zařekl, že už neprolije jedinou slzu. Že musí být silný a pomáhat matce, seč to šlo. Jenže v patnácti mu zemřela i matka poté, co ji srazilo auto. Po celou tu dobu, ani při sebehorším zranění neprolil jedinou slzu, až teď. Ponížený, celý rozbolavělý a na pokraji zhroucení…brečel jako malé dítě. Nic, ani nejhorší zranění ho nepřinutilo utrousit jedinou kapku té slané tekutiny, až jeden zatracený polojaponec zlomil jeho sebeovládání, které se v ten moment roztříštilo na miliony kousků. A Katsu to zaregistroval. To, o co celou tu dobu usiloval, se konečně naplnilo. Teď, v tom jediném okamžiku, kdy blonďákovi stékaly po tvářích slzy velikosti hrachu, si byl jistý, že splnil slib, který dal. Zastavil se v pohybu a naklonil se nad červenajícího se Brita, jenž měl tvář zkřivenou v bolestivou grimasu. Položil svou dlaň na Taiovu uslzenou tvář a palcem setřel slzy, které po sobě nechaly slané cestičky. Taie tenhle tah překvapil, takže nyní upíral překvapený pohled do tváře svého mučitele.

„Konečně jsi taky ukázal svou pravou tvář,“ promluvil na něj Katsu, za celou tu dobu, tím nejlaskavějším hlasem, jaký u něj kdy slyšel. Co má tohle znamenat? ptal se sám sebe Tai, zmatený nastalou situací. Katsu jakoby četl jeho myšlenky, se na něj usmál a pomalu slíbal všechny zbylé slzy z obou jeho tváří. „Víš, Shark, někdo si o tebe dělá veliké starosti,“ odpověděl na jeho nevyřčenou otázku. „A tak mě pověřil jistým úkolem. Myslel jsem, že je to nemožné splnit, ale jak vidím, i ten nejchladnokrevnější zabiják má stále srdce,“ dodal jakoby nic a znovu, tentokrát jemně, ho políbil na napuchlé rty, od kterých pokračoval na krk, kde se jal dráždit jeho citlivá místa. „I když jsem svůj úkol již splnil, neznamená to, že bychom si zbytek nemohli užít oba dva.“ S těmito slovy začal opečovávat blonďákovo nádherně hříšné tělo, což mělo za cíl jediné…aby se Brit uvolnil a místo bolesti vnímal jen slast, kterou mu Katsu nabízel.

A opravdu. Po chvilce mohl Tai cítit, jak jeho tělo opouští bolestivá křeč, přenechávajíc své místo slastnému uvolnění. I když si to nerad přiznával, tahle péče se mu líbila a seč se tomu bránil sebevíc, skrze jeho zatnuté zuby vyšel jasně slyšitelný sten. Kdyby měl volné ruce, okamžitě by si s nimi zakryl ústa, aby se něco takového již nemohlo opakovat. Nechtěl, aby Katsu věděl, co s ním jeho péče dělá. A proto, že jeho ruce byly jaksi mimo službu, zakousl se znovu do rozkousnutého spodního rtu. Zrzek s šibalským úsměvem slízl pramínek krve z koutku jeho úst a probojoval si cestu dovnitř.

„Neskrývej své vzrušení. Těší mě, když slyším, že se máš dobře,“ zašeptal blonďákovi do ucha, když se odtrhl od jeho úst. Ten vzdorovitě trhl hlavou, když zrzkův horký dech ovanul jeho ušní lalůček. Jak si již Katsu stihl všimnout, tohle bylo jedno z Britových nejcitlivějších míst. Sám pro sebe se usmál. Já říkal, že si to taky užiješ, Shark. Teď, když už byl Tai plně uvolněný, uznal Katsu za vhodné, že je čas pokračovat v rozdělané „práci“. Nejprve se jen tak zkusmo zhoupl v bocích, aby věděl, jak na to bude blonďák reagovat. Odezva se dostavila okamžitě v podobě přidušeného stenu. To Katsua nabudilo a jal se mučivě pomalu přirážet do Britova těla. Přitom se dál věnoval jeho bradavkám, a aby toho nebylo málo, jal se jednou rukou dráždit Taiův nyní plně vzrušený úd. Tyto tři aspekty měly za následek, že se Tai již nemohl déle ovládat, a tak teď jeho nezadržované steny zaplavily celou místnost. Katsua zaplavil pocit zadostiučinění. On sám se nedokázal déle ovládat, a tak zrychlil tempo přírazů na maximum. Věděl, že oba za chvíli budou, protože laťka, kterou jim oběma nasadil, byla příliš vysoká. Taiovo tělo už nevydrželo ten nápor slasti, což mělo za následek, že ho mysl zavedla mimo realitu a okolní svět vybouchl v ohňostroji barev. Jeho vyvrcholení doprovázel výkřik, jenž se zrzkovi zařízl hluboko do mysli. A jelikož se Taiovi při vyvrcholení stáhly všechny svaly v těle, netrvalo dlouho a Katsu ho následoval do „říše snů“. S výkřikem se zhroutil vedle Brita, jehož uvolnění poslalo do bezvědomí, a zrychleně oddychoval. Díval se přitom do Taiovy uvolněné tváře, po které stékala zbloudilá slza. Vypadal teď tak zranitelný, že kdyby ho neznal, neodvážil by se ho ani dotknout, jak by se bál, že se pod jeho dotykem rozpadne jako porcelánová panenka. Musel se usmát své pošetilosti. Vystoupil z Taiova těla a jal se je oba otřít od důkazu jejich vášně. Poté se oblékl a sundal blonďákovi pouta, která mu na zápěstí udělala nepěkné krvavé šrámy. „Oh, Shark, proč si vždycky tolik ubližuješ?!“ Mimoděk přejel palcem po pravém zápěstí, jež na sobě neslo důkaz nepřiměřeného zacházení. Raději mu rány ošetřil a zavázal, aby se mu do nich nedostala infekce. Když byl hotov, přikryl blonďákovo zneužité tělo dekou, naposledy ho políbil na ty božské rty a jal se odejít. Mezi dveřmi do ložnice se ještě zastavil a podíval se na Taie, který teď klidně oddechoval, jakoby se ani nic nestalo. „No, Ravene, svůj úkol jsem splnil. Jen doufej, že to nebude mít trvalé následky,“ řekl si spíš pro sebe a s těmito slovy opustil tichý byt nejobávanějšího a nejrespektovanějšího nájemného vraha z celé Británie.

tady máte Leona