World of crazy Dreamer

Mladý farář, který se zrovna modlil u otevřeného okna, zaslechl onen zoufalý, děsu naplněný výkřik. Zamračil se, až se mu na čele objevila vráska. Zatnul ruce v pěst, dívajíc se ven z okna, na kulatý zářivý měsíc na obloze.  Je nový měsíc, první den v novém měsíci, opakoval si stále dokola. Přesto se neubránil znechucenému pohledu ven z okna. Čí nebohé dítě to bylo dnes? Kdo posloužil jako potrava těm odporným věcem pobýhajícím v noci venku? To se dozví až ráno, podle zkroušených tváří rodiny oběti.

 Bude muset připravit smuteční ceremoniál a následně pohřeb, ale bez těla. Zvednul se ze země a oblékl na sebe prosté pyžamo. Svět se nezadržitelně žene do záhuby, pokud budou netvorové, jako On, přijímání do světa lidí. Pokud je nechají nekontrolovatelně množit mezi  sebou. Pokud je nechají zahrávat si s lidskými životy tak, jak to dělá On. On, nekřesťanský, zlomyslný, chladný, upír bez skrupulí, jež se s radostí oddává orgiím a své primitivní chuti po krvi. Měl co dělat, aby si neodplivnul.

„To se na postavení faráře nehodí, Griffine.“ Promluvil nahlas, aby se přivedl zpět na zem. Nemohl se neustále rozčilovat, i když mu to vadilo. Nic proti tomu udělat nemůže. Stále tu budou. Stvoření noci. Odporné stvůry, které jen zabíjí a přiživují se na životech ostatních. Mimoděk pohledem zabloudil k velkému hradu, který stál v kopcích nad městečkem. Poslední dobou se tam díval často. Nemohl si pomoci. Věděl, že by neměl, ale nenáviděl toho odporného, krevcucajícího tvora. Kdyby mohl, zabil by ho. Jenže v tom mu stálo hned několik věcí. První z nich byla ta, že by ho nedokázal přemoci. Byl jen pouhý člověk, který se Mu nemůže postavit.

Druhá věc byla ta, že kdyby se mu ho náhodou podařilo zabít, porušil by smlouvu, kterou spolu s Jeho otcem podepsal zakladatel města a vládce země. Ve smlouvě stálo, že jednou či dvakrát do měsíce, mohou obyvatelé hradu lovit v městečku lidi. V městečku, spíše ve vesnici… Tudíž loví jednou, dvakrát za měsíc obyvatele, kteří tuto němou smlouvu akceptují.  Pak od nich mají lidé klid a na oplátku je Oni chrání před jinými stvořeními noci. I když s tím někteří souhlasili, jemu se to zdálo poněkud nespravedlivé. Možná, že byl předpojatý, vůči Němu, ale nelíbilo se mu to. Opravdu ne. A další věc, kterou si absolutně nechtěl připustit.. Byl jím fascinován…

Venku za farou zaslechl nějaký šramot. Ještě aby se do města dostalo něco z lesa, bručel si v myšlenkách a pro jistotu si s sebou vzal hůl se špičatým ocelovým hrotem, napuštěným jedem a posvěcenou od Řádu kněží. Byla jeho společnicí na všech výpravách mimo město a dost se osvědčila. Vzal si z věšáku dlouhý kožený kabát, přepásal si ho koženým páskem a sešel do přízemí. Prošel místnostmi až k zadním dveřím a pomalu je otevřel. Mezi nedalekými náhrobními kameny byl klid. Jemný vánek si pohrával s listím na stromech a vzduch byl čistý. Pro jistotu však vyšel před dům, aby měl lepší rozhled po okolí a zkontroloval tmu. Nikde nikdo. Téměř.

„Takhle pozdě v noci, bys měl spát.“ Zašeptal mu do ucha hluboký hlas. Úlekem skoro nadskočil a ohnal se po něm svojí holí. Hbitě ji zachytil a usmíval se při tom. Nejradši by mu ten samolibý úsměv vymazal z tváře, ale to vědomí, že nemohl, to ho ničilo. „A ještě takto nepřátelský.“ Utahoval si z něj dál. Griffin se zamračí.

„Co tu děláš? Okamžitě odejdi! Nejsi tu vítán!“ syčí na něj a bojuje s ním o svoji hůl. Jenže On má ohromnou sílu, takže tu hůl drží jen jednou rukou a tu druhou si opírá o bok, zatímco Griffin ji táhne oběma rukama k sobě. Vztekle po něm hodí očima a vyvolá tak u něj přívaly smíchu. Avšak najednou škubne rukou a farář mu přistane do náruče.

„Dost hraní.“ Zašeptá mu těsně u rtů, ale nepolíbí ho. Griffin se o něj opře rukama a snaží se ho odstrčit. Zase ta Jeho síla. Nesnáší ji. Vždycky, při každém střetu ho přemůže, udělá z něj hlupáka a pak si odejde lovit do lesa, nebo v den, jako je tenhle, mezi lid ve městě.

„Dost hraní? Já si hrát nechtěl! Tak mě laskavě pusť a jdi se nakrmit, nebo nevím co, ale pusť mě a odejdi!“ trvá na svém a všemožně se snaží od něj dostat pryč. Hůl cinkne o chladnou zem. Obě upírovi ruce se semknou kolem farářova štíhlého pasu. V tu chvíli se Griffin přestane bránit a užasle se mu povídá do očí. Nic mu z nich nevyčte, ale ten podivný lesk, který v nich má, ho umlčí. Nebojí se ho, ale neví, co se chystá udělat a to nemá rád. On je nepředvídatelný stejně jako počasí. Jak dlouho už spolu zápolí? Jak dlouho se přou, škádlí a nenávidí se? Upírův chladný obličej se k němu nebezpečně natiskne. Zavře oči, drtí oční víčka a čeká. Čeká, co bude dál.

„Tak svůdný,“ zaslechne ho tiše zašeptat a pak už jen drtí v rukou jeho kabát, když mu ostrými zuby přejede po krční tepně. Proč se zatraceně nebrání? Proč ho nechá? Jako farář by ho měl okamžitě zastavit! Jenže-počkat. Ve smlouvě není psáno, jaký druh lidí mohou lovit. Co když, co když přišel ulovit jeho?

„Zephe..“

Ranní mše uběhla jako voda. V klidu a tichu. Což bylo vzhledem k včerejší noci opravdu podivuhodné. Kupodivu nikdo nelamentoval, že přišel o někoho blízkého. Nikdo po něm nechtěl, aby vypravil pohřeb či smuteční mši. Neviděl na tváři lidí ve vesnici žádný smutek, stopy po slzách. Nic takového. Zamračil se za poledním vycházejícím vesničanem. Ranní světlo mu ozařovalo obličej a vypadal ještě mystičtěji, než obvykle. Okem hodil po obraze, který vysel ne levé stěně kaple. Byl na něm vyobrazen upír, držíc v rukou lidskou ruku ve smířlivém gestu. Vyobrazení dohody mezi upíry a lidmi.  Pokud byl Zeph včera ve vesnici, jak to, že se nenašlo žádné tělo? A co ten srdcervoucí  výkřik? Nic? Tohle se mu nelíbilo, ale nebyl tu nikdo, komu by to mohl říct. Starosta byl rád, že Zeph loví jednou za měsíc a že se nemusí starat o ochranu města v noci. Jistě, ušklíbne se Griffin, když si sedá k jídelnímu stolu, nemusí dávat všanc svůj krk, pokrytec jeden. Neuznával starostu města, tak, jako on v soukromí neuznával jeho, ale na veřejnost by se pro něj naoko přetrhl. Griffin ne. Dával svoji nelibost vůči jeho rozhodnutím a činům najevo veřejně, čímž si naklonil některé vesničany ještě blíž. Jako faráře ho měli všichni rádi. I přes svůj poměrně mladý věk, dokázal poradit, pomoct i utěšit. Byl to vážený obyvatel vesnice. Spravedlivý, milý a krásný. Leckteré dámy i mladé dívky chodily na mše jen proto, aby ho viděli. Aby s ním promluvili. Byl si toho vědom, ale nikterak toho nezneužíval. Neměl to za potřebí. Uřízne si kousek chleba, namaže ho sýrem a zcela nefarářsky si hodí nohy na stůl. Zajímalo by mě, jak by asi náš pan starosta reagoval, že upíři mohou chodit ve dne venku. Ha, asi by to s ním seklo.

Ukousne si další sousto. Mýty a pověry, kterými jsou upíři opředeni, se občas naprosto vymykají pravdě. Zrovna jako mýtus o chození za denního světla na slunci. Mohli chodit na slunci, ale jako protiklad k tomu, jim nepřirozeně zářily oči. Takže by se tak jako tak prozradili, ale vzhledem k tomu, že někteří lidé jsou dosti nevšímaví, dalo by se to skrýt. Šikovný upír by si s tím hravě poradil. Zvenčí se ozvou lidské výkřiky. Trhne s sebou, sundá nohy, téměř odhodí chleba a vyběhne ven. Zastaví se před farou a zpozoruje zvětšující se hlouček lidí nedaleko od něj. Vydá se k němu, se zlým tušením. Lidé vypadají opravdu vyděšeně. Ještě víc než obvykle. Dojde k hloučku a snaží se dostat do středu. Není to problém, protože ho všichni pustí. Před zrakem se mu náhle objeví surově zmasakrované lidské tělo. Vymyká se všem normám, nevypadá, jako obvyklá mrtvá těla. Není ani poznat, kdo to je. Všude kolem je také docela dost krve, ale zároveň i značně málo, vzhledem k rozsápanému tělu. K místu téměř okamžitě přiběhnou stráže a začnou obyvatele vyhánět. Jenom Griffina tam nechají.

„Dobrý den, pane faráři.“ Osloví ho jejich velitel. Griffin se na něj ani nepodívá. Dělá se mu zle z pohledu na to tělo, ale nemůže od něj odtrhnout zrak. Snaží se přijít na to, jak zemřel, ale nejde to. Z tohoto těla už nikdo nic nevyčte.

„Dobrý den, Charlesi.“ Pozdraví kapitána a obchází tělo. „Kosti zpřelámané, vnitřnosti… vyvřezlé. Spousta krve na zemi, ale i dost jí chybí…“

„Jaké jsou vaše závěry?“ lichotí mu, že se na něj takhle spoléhají, věří mu, ale on sám je teď ve slepé uličce. Navíc mu není moc dobře. Pravda, vyzná se ve všemožných havětích, co se pohybují kolem, ale tohle…

„Upřímně, nevím, Charlesi. Něco takového se nám tu stalo poprvé a já nevím, co si o tom myslet.“ Sdělí své myšlenky vysokému, postaršímu kapitánovi, který by svou silou vydal za pět dospělých mužů. Možná proto taky vede zdejší vojáky. Je to upřímný srdečný muž, který pilně hlídá okolí malého městečka a jeho obyvatele. Griffin ho měl rád a Charles zase jeho.

Když sem Griffin přišel, byl to právě on, kdo mu pomohl se tu zabydlet, získat si důvěru obyvatel a respekt starosty. Pomáhal mu se vším a jeho milá žena mu poskytovala jídlo a vodu, když neměl co jíst. Vděčí jim za hodně…

„Co se to tu děje!“ ozval se za nimi mohutný hlas. Griffin se sám pro sebe zašklebil.

„Náš milý starosta je tu,“ utrousil směrem ke kapitánovi. Ten se na něj shovívavě usmál a vzdal starostovi hold.

„Našlo se tu tělo, pane.“ Oznámil mu to, co mohl sám vidět. To si nemohl Griffin odpustit. Opravdu prapodivný kněz..

„Proč mu to říkáte, Charlesi? Je přeci dost jasně vidět, co se tu děje. Stačí se rozhlédnout.“ Hodil očkem po starostovi, který si založil ruce na prsou. Bylo jasně vidět, že chce mladému faráři něco říct, ale všude kolem bylo moc obyvatel.  Nemohl nic. Tak jen mlčky doutnal v sobě a nahlas se k němu choval mile.

„Faráři Griffine. Mělo mě napadnout, že tu také budete. Jste všude tam, kde se něco šustne.“ Snaží se nějak dát najevo jeho nechuť k němu, ale Griffin se na něj mile usměje.

„To je moje povinnost, pane starosto, být tam, kde mě potřebují. Na rozdíl od někoho, kdo se po nocích toulá v krčmách.“ Vrátí mu to sladkým hláskem a s ještě sladším úsměvem. Nemůže si pomoct, ale tak strašně, bytostně, ho nesnáší.. Starosta téměř zbrunátní vztekem a jeho našedivělé vlasy dostanou ještě bělostnější odstín, když se do toho vloží Charles.

„Musíme to tělo odsud odklidit, pane. Je tu mnoho zvědavců a jestli chceme předejít panické hrůze..“ nechal větu nedokončenou a spoléhal na Griffina, že to více objasní. Ten to naštěstí pochopí a chopí se slova.

„Je přinejmenším nejvíc jasné, že to neudělal člověk, pane.“ Ohlédne se na starostu, který si tělo začne zkoumavě prohlížet. Poté se znovu zaměří na Griffina.

„Ale neříkejte, to by mě nenapadlo.“ Zasyčí potichu. Nechá se tak snadno rozčílit, což je vskutku zábavné a Griffin, přestože je farář, si to nenechá nikdy ujít.

„To jsem předpokládal a zřejmě jsem nebyl sám, proto mě tu vaši vojáci nechali, abych se na tělo podíval víc do detailů, jelikož nikdo jiný toho není schopen.“ Ožene se slovně po starostovi, který už vzteky zatíná pěsti. V mysli si radši stále opakuje, Je to farář, je to farář a lidé ho zbožňují..

„A-k jakým závěrům jste došel?“ cedí skrz zuby, snaží se ovládnout. Nejradši by toho mladého muže před sebou, kterého nemohl ani vystát, uhodil přímo do obličeje. Jenže za ním stála celá vesnice, tudíž by si vypsal ortel smrti i pro sebe. Jak zdrcující zjištění. Griffin samozřejmě věděl o jeho pocitech, ale dokonale se ovládal. Přece se nenechá jen tak rozhodit od někoho, jako je starosta. Ten bezduchý tvor se ho nijak dotknout nemohl. V mysli si povzdechne. Bude se muset znovu kát nad nepatřičným myšlením.

„Inu, nejsem si jistý, ale nemyslím si, že by to udělal upír.“

„Kdo jiný by to asi tak mohl být?“ vysmíval se mu starosta. Do hovoru však vstoupil třetí účastník.

„Pane, nezapomínejte na to, že v okolních lesích nežijí jenom upíři. Jsou tam vlkodlaci, utopenci, skřeti a další různé nebezpečné bytosti. I já si myslím, že to neudělal upír. Neodpovídá to naší dohodě a navíc, nikdy předtím nebyl tak-“

„Krvelačný,“ dopověděl za něj Griffin a znovu pohlédl na tělo. Jaká ohavná bytost mohla něco takového udělat? Bude se na to muset někoho zeptat. Zrakem se nedopatřením opřel o majestátní budovu na vrcholku kopce. Zavrtěl hlavou. Ne, jeho se ptát rozhodně nebude a už vůbec nepůjde k němu domů. To by znamenalo.. co by to znamenalo? Zeph ho přeci zabít nechce, tudíž by mu nemuselo hrozit žádné nebezpečí, kdyby si s ním šel promluvit..  Starosta ho zamyšleně pozoruje, což ho vytrhne z myšlenek. Usměje se na něj.

„Mátě nějaké návrhy?“ v duchu zaúpí, když vidí jeho škodolibí pohled. Že si nedával pozor. Teď za ním bude muset jít, ať se mu to líbí nebo ne. Povzdechne si.

„Zkusím si s ním promluvit.“

„Jistě,“ usměje se pro změnu starosta, vydá pár nesmyslných rozkazů a zmizí neznámo kam. Charles si odloží kopí o nedalekou zeď domu. Povolá ostatní vojáky a společně odklidí tělo z cesty. Krev ze země spláchnou několika kbelíky vody a za chvilku není po mrtvole ani památky. Až na pár bledých obličejů vojáků a strážných, které pohled na zmasakrované tělo vyvedl z míry.

„Neměl bys ho takhle provokovat,“ osloví ho velitel přátelsky, když ho kus cesty doprovází. Griffin, založené ruce za zády, se trochu mračil nad myšlenkami. Netěšilo ho, že tam musí jít, ale když už musí, tak půjde za světla, než za tmy.

„Já vím, ale nemůžu si pomoct. Nemám ho rád.“ Kapitán se od srdce zasměje.

„To vidí každý ve vesnici.“ Plácne ho přátelsky do zad. „Jenom slepý by si toho nevšiml, Griffine.“dojdou k rozcestí, které vede k hradu na kopci. Stojí tam, mohutná, překrásná stavba, shlížející na dění okolo. Kapitán se podívá jeho směrem. „Hodně štěstí Griffine, dávej tam na sebe pozor.“ S úsměvem se na Charlese otočí, v očích odhodlání.

„Díky, budu to potřebovat.“ Otočí se a vydá se písčitou cestičkou k hradu.

„Jo a až se vrátíš, Dorina vzkazuje, aby ses zastavil u nás na oběd. Prý tě dlouhou dobu neviděla. Znáš ji.“

„Jistě, vyřiď jí, že přijdu!“ zamává mu na pozdrav a znovu se dá do chůze. Těšil se na oběd u svých přátel. Dlouho mezi nimi nebyl. Farářské povinnosti mu dávaly zabrat víc, než by chtěl. Mrzelo ho, že se s nimi už tak často nevídá, jako dřív, ale byl rád, že na něj nezapomněli. Usmál se. Bude to milé.

Mezitím, co mu cesta k hradu ubývá dost rychle, se snaží vymyslet nějaký plán. Ani si sebou nevzal svoji hůl, kdyby se popřípadě musel bránit. I když, jak se bránit proti dvě stě let starému upírovi, jehož otec byl slavný Drákula? Na to, kdyby mu někdo dal odpověď, tak by byl nesmírně šťastný.. ne že by mu chyběl, ale- Oni dva mezi sebou měli takový podivný vztah. Farář a stvoření temnot. Jako z nějakého románu pro zamilované venkovské dívky, co sní o princích na bílém koni. Ach, kdysi také míval sny, ale ty zmizeli ve chvíli, kdy byla jeho rodná vesnice vypálena a rodiče zavražděni. Dlouhý čas se s tím nemohl vyrovnat. Topil se ve smutku a v nepřízni osudu, který nenáviděl. Kupodivu, nejenom Charles s Dorinou měli podíl na tom, že se z toho dostal.

Ano, i jejich velectěný pan upír na tom měl velký podíl. Svými hrátky s ním, odvedl jeho pozornost a donutil hlavu zabývat se jinými myšlenkami (zkrátka jako Tom a Jerry-vsuvka autora). Tolerovali se a přitom se snažili dostat na lopatky jeden druhého. Ovšem, o jejich podivném vztahu nikdo z vesnice nic neví. Nikdo netuší, že ho Zeph každý jeden den v měsíci navštěvuje na faře, nebo na hřbitově, když se večer stará o hroby. Možná, že kdyby to věděli, ztratil by jejich přízeň.. zastaví se před honosnými těžkými dveřmi s klepadlem.

 Kamenné stěny hradu se před ním strašidelně tyčí. Jakoby mu říkali, ať si to dobře rozmyslí, že za těmi stěnami, žije nebezpečné stvoření. Nadechne se a zase pomalu vydechne. Nebude za hlupáka. Prostě zaklepe, vejde, zeptá se a odejde Nic víc. Natáhne se po klepadle, když se tmavé dveře potichu otevřou. Sami od sebe.

„Tak, právě teď toho začínám mít dost a to jsem s ním ještě nemluvil…“ utrousí si pro sebe a vejde do hradu. Jistě, pán si potrpí na melodramata. Pf..  Zastaví se uprostřed velikánské haly, odkud vede spousta chodeb, schodišť a je tu také hodně oken. Všude na stěnách jsou obrazy jiných upírů, zřejmě rodové obrazy. Je  jich tu poměrně dost, což Griffina překvapí. V lucerničkách, které jsou pravidelně rozmístěné po stěnách, plápolá oheň, asi tady pro něj byla moc velká tma, když venku svítí slunce a zajímavé sochy draků lemují každou chodbu. Draci. Slýchával o nich jako malý. Prý jsou to velmi vzácná stvoření, která se ukážou, jen pokud se jdou nakrmit, nebo pokud chtějí. Rád by takového draka viděl, ale zřejmě by to bylo to poslední, co by viděl. Draci jsou nebezpeční a je třeba se jim vyhýbat. Ale stejně, kdyby mohl nějakého draka spatřit, nebo si na něj jen sáhnout, byl by radostí bez sebe.

„Ale, kdopak mě to přišel navštívit v mém sídle?“ otočí se za hlubokým, ostrým hlasem, který ho vždycky rozechvěl. Podivné. Zeph kráčí dolů po jedněch schodech a Griffin si ho tak může prohlédnout. Dobrá, silná postava, poměrně vysoký, za to on sám je na muže, inu, malý. Na sobě má černo-červenou košili, trochu rozepnutou, tmavé látkové kalhoty a na zápěstích mu visí pár náramků. Náušnice v uších se mu lesknou na sto honů daleko a na krku se mu houpe nějaký náhrdelník s amuletem. Pomalu k němu přejde s úsměvem na rtech. Griffin se však neusmívá. Chce si udržet svoji vážnost, ale stejně. V jeho přítomnosti to nejde. Štve ho to.

„Nech těch hloupých řečí. Potřebuju se tě na něco zeptat, Zephe a byl bych rád, kdybys mi popravdě odpověděl.“ Otočí se za ním, protože ho upír obchází kolem dokola. Zůstane stát na místě a pozvedne obočí.

„A copak je to za otázku, sluníčko?“ Griffin se z celého srdce snaží jeho poznámku přejít, ale stojí ho to snad veškeré úsilí. Nesnáší ty jeho hloupé přezdívky, kterými ho neustále častuje. On mu také žádné přezdívky nedává, tak proč on jemu ano? Není tady však kvůli tomu, aby se hádal s upírem. Stejně by to bylo beznadějné.

„Ve městě jsme našli zmasakrované tělo. Tak zmasakrované, že ani nelze určit, o koho jde a-“

„A tebe zajímá, jestli jsem to neudělal já.“ Skočí mu do řeči, ale farář pokračuje naprosto nerušeně dál s kamennou tváří. I přesto, že to v něm neskutečně vře. Zeph se natáhne a vezme do rukou pramen jeho tmavých vlasů.

„A mě zajímá, jestli jsi se byl včera krmit. Pokud ne, pak moje druhá otázka zní, zdali si neviděl něco podezřelého.“  Se zaťatými zuby se snaží po něm neohnat. Nechá ho si hrát se svými vlasy a trpělivě čeká na odpověď. Se zájmem si prohlíží jeho hebký pramen, namotaný na svém prstě a obdivuje jeho vlasovou strukturu. Když dělá jen to, a nic jiného, Griffina to začne dost rozrušovat.

„To je dost neobvyklá otázka, můj milý Griffine.“ Rozmotá tmavé vlasy a znovu se dá do jeho obcházení. Obdivuje farářovu postavu, i když v tom, co má na sobě, ty nepřiléhavé, neforemné hadry nic pořádného neukážou, přesto je vidět, že má štíhlou postavu. Líbil se mu. Jak po fyzické stránce, vždycky s ním udržel krok, tak i po psychické, duševní stránce. Nikdo ho nikdy za ta leta co na hradě žil, z lidí z vesnice, neiritoval a nefascinoval tak, jako Griffin.  Fascinoval ho svojí upřímností, drzostí, jež se na faráře nehodila a neskutečnou, skrytou  vášní.. tou ho fascinoval nejvíc. Ve chvilkách provokace, které si Zeph neskutečně užíval, mu oči nádherné plály, rty mu zrudly a celé jeho tělo lehce vibrovalo. Cítil to.  „Ovšem, pokud ti na to odpovím, co dostanu na oplátku?“ přejede  mu palcem po čelisti ke rtům. Usměje se jemu nechápavému výrazu a nakloní se blíž. Vychutná si teplý dech na své chladné tváři. „Něco za něco, Griffe.“  Očima se nekompromisně vpíjí do těch šedo-modrých, které se zvláštně leskly. Mladý farář od něj pomalu jedním krokem odstoupí.

Griff je překvapený Zephovým „něco za něco“, ale ze své zvědavosti by přesto všechno rád věděl, co se mladému, inu, mladému už se asi říct nedá, upírovi, honí v hlavě. I když podle toho výrazu možná může být rád, že mu do hlavy nevidí. Zephovi oči jsou zářivě modré s jiskřičkami pobavení i vážnosti. Zatne pěsti. Je opravdu vážně rád, že je středem upírovi zábavy. Nejenže ztrácí trpělivost, ale i to, že si s ním Zeph hraje, ho jaksi rozčiluje. Navíc mu přejede dlouhými ostrými nehty po krční tepně nahoru a dolu.

„Pokud ovšem nejsi schopný mi odpovědět normálně, odpovím si a udělám si závěr sám.“ Odvětí ostře a naprosto přejde jeho poznámku.  Otočí se k odchodu. Nebude tady s tím samolibým upírem, co si myslí, že je pánem celého světa. Jestli si chce hrát, tak prosím, ale ne s ním. On není žádná hračka na hraní, nebo pro pobavení. Namíří si to k těm velkým dveřím, když ho za zápěstí chytí studená ruka.  Hodí po něm naštvaný pohled. Drží ho pevně, skoro až surově. Hlavou mu prolítne, že bude mít kolem zápěstí modřinu. S pohledem upřeným do upírových očí, se snaží ruku ze sevření dostat. Zkusí to i cukáním, ale stisk prostě nepovolí. „Pusť mě.“ Otočí se k němu tváří v tvář. I když ví, co se mu v nejhorším případě může stát, nebojí se ho. A to Zeph vycítí.

„Nechce se mi tě pustit.“ Odpoví mu s kamenným výrazem. Hledí si zpříma do očí, i když ho Zeph o několik centimetrů převyšuje. Farář má vzdorovitě zvednutou bradu a tělo napjaté. „Moc jídla mi sem dobrovolně, samo od sebe nechodí,“ trhne rukou, čímž si ho strhne k sobě. Jazykem mu olízne tvář, jako na faře. Griffin prudce zvedne ruce a snaží se ho od sebe odstrčit. Cloumá s ním pohoršení. Na vlhkou tvář si však nesáhne. Když se od něj nedokáže odstrčit, alespoň se od něj odkloní tak, aby obličeje měli od sebe daleko. Ovšem na hrudi a pod rukama, cítí vyvinuté svaly. Zamračí se. Stále si připomínal, že to je jen jeho hra, kterou chce Zeph hrát a o nic víc nejde. Může se rozhodnout, buď přistoupí na jeho hru, nebo-  Jazykem si olízne ostré špičáky.

„Já nejsem jídlo,“ zavrčí farář a kamenně sleduje upírovi dlouhé nehty, jak mizí v jeho plášti. Zatne zuby, když se dotknou břišních svalů. Podvědomě je stáhne. „Pokračuj v tom a o ty prsty přijdeš.“ Varuje ho se smrtelným výrazem v tváři. Dnes je ta hra poněkud- jiná. Zeph má prapodivný lesk v očích, který tam předtím neměl a atmosféra je, více méně, zvláštní. I jeho tělo slabounce vibruje. Svými slovy však nevědomky přistoupí na Zephovu hru. Ten se usměje. Nehty mu přejede přes hruď, až ke krku, který jemně, ale pevně stiskne. Kdyby chtěl, mohl by Griffinovi zlomit vaz.

„Vyhrožujete mi, pane? Vy, který slouží Bohu? Ts ts ts.“ Utahuje si z něj se zjevným nadšením. „To se k vašemu postavení nehodí.“ Griffinovi potemní oči a pomalu si zajede pod kabát. Sáhne na jílec dýky.

„Přestaň mne provokovat, Zephe.“ Je připravený ke všemu. To, že cítí jílec dýky, ho uklidňuje. Připadá si víc v bezpečí. I když by ho to před ním neuchránilo.  Neměl sem vůbec chodit. Měl nechat starostu, aby sem šel, třeba by si na něm Zeph pochutnal. To by bylo poprvé, kdy by schvaloval dávnou úmluvu.  Svým příchodem udělal kapitální chybu, za kterou každou chvílí zaplatí. Ať už svou krví, nebo svým životem, byl si jistý, že po sobě brzy skočí.

„Já tě provokuji? To ty sám jsi dobrovolně přišel a začal mi vyhrožovat v mém vlastním domě.“ Posílí stisk, čímž Griff pocítí omezený příval vzduchu. A je to tady. „Tudíž jsi to ty, kdo tu provokuje.“ Zesílí ještě víc svůj stisk, což je pro Griffina povel. Vytáhne dýku a švihne s ní po upírově břiše. Zeph od něj pohotově odskočí, vlasy se mu vlní kolem obličeje. V očích má pobavený lesk. Farář udělá krok k němu a znovu švihne. Upír ho chytí za ruku, zkroutí mu ji za zády a přilepí se na něj. „Tahle hra bude zajímavá. Nejedl jsem,“ zavrní mu blaženě do ucha. Griff, vzteky bez sebe, mu dupne na nohu. Uvolní se ze sevření a pěstí se po něm ožene. Bezvýsledně. Na to, jak má být hladový, je až moc pružný. Víc než kdy předtím. Asi opravdu zaplatí svojí krví za ten neunáhlený nápad, sem přijít.

Aby se Zeph jenom nebránil, i on se dá do útoku. Skočí na mladého faráře a povalí ho na zem. Začnou se překulovat jeden na druhého. Žádný z nich nechce být tím dole a Griffin o to víc, protože ví, že by to znamenalo upírovi zuby v krční tepně. Nakonec však skončí na zádech, s rukama v jedné upírově. Se zuřivým výrazem na tváři se vrtí všemi směry, jen aby ho ze sebe dostal. Jenže Zeph není žádná muší váha, což je pro Griffina osudné.