Psychologie

Psychologie je věda, která studuje lidské chování, duševní procesy a tělesné prožívání, včetně jejich vzájemných vztahů a interakcí. Psychologii od počátku provází spor o její přírodovědnou anebo duchovědnou podstatu.

Různé pohledy na psychologii

Předmět studia psychologie obsahuje pět vlivných teoretických přístupů, z nichž každý svým vlastním a svébytným způsobem definuje svůj vědecký pohled na psychologii. Jedná se o tyto přístupy:

• Biologický se zabývá studiem neurofyziologických procesů, mozku a podobně - osobnosti: Roger W. Sperry (1913 – 1994), dále pak František Koukolík (nar. 1941)
• Behaviorální znamená „psychologii bez duše“ – osobnosti: John B. Watson (1878 – 1958), Albert Bandura (nar. 1925)
• Psychodynamický zkoumá nevědomé oblasti lidské psychiky – osobnosti: zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856 – 1939), Erich Fromm (1900 – 1980), Alfred Adler (1870 – 1937), Karen Horneyová (1885 – 1952), Carl Gustav Jung (1875 – 1961),
• Fenomenologický studuje smysl lidského bytí, lidské svědomí, osamění… – osobnosti: Ludwig Binswanger (tvůrce daseinanalýzy 1881 – 1966), Medard Boss (daseinanalýza 1903 – 1991), Viktor Frankl (logoterapie 1905 – 1997)
• Kognitivní věnuje značnou pozornost poznávacím procesům, tedy myšlení osobnosti: Albert Ellis (nar. 1915), Aaron Těmkin Beck (nar. 1921)
• Transpersonální se pokouší sjednotit moderní psychologickou teorii s poznatky různých forem mystiky...osobnosti: Stanislav Grof, Frances Vaughan, Roger Walsh, Abraham Maslow, Donald D. Laing, Charles Tart, Anthony Suttich, Roberto Assagioli a Ken Wilber.

Mezi významné psychology patří např. Alfred Adler, Eric Berne, Bruno Bettelheim, Erik Erikson, Anna Freud, Sigmund Freud, Erich Fromm, Arthur Janov, William James, Carl Gustav Jung, Alfred Kinsey, Abraham Maslow, Jean Piaget, Carl R. Rogers, Burrhus F. Skinner a další.

Základní pojmy

Afekt, agrese, agresivita, atribuce, autogenní trénink, burn-out efekt (také známý jako syndrom vyhoření), cit, deprese, deprivace, dospívání, duševní hygiena, duševní nemoc, empatie, psychologický experiment, fantazie, hra, hypotéza, hysterie, charakter, identita, inteligence, Já, jazyk, kognitivní styl, komplex, konflikt, konformita, motivace, myšlení, nadání, nevědomí, osobnost, paměť, postoj, potřeba, pozornost, prosociální chování, rodina, řešení problémů, schizofrenie, schopnost, socializace, sociální komunikace, sociální role, sociální skupina, temperament, tvořivost, učení, vědomí, vnímání, vůle, výchova, zájmy.

Disciplíny

Související informace lze nalézt také v článku Psychologické disciplíny.

• základní - Mají nejobecnější charakter, jsou teoretické.
• speciální - Mají specifický předmět zkoumání, odvozují se od základních a aplikovaných disciplín.
• aplikované - Zkoumají psychické jevy, které se projevují v souvislosti s určitou praxí, podávají však jen obecnější poučky, které je nutno užít (aplikovat). Oborů aplikované psychologie je velké množství, dalo by se říci, že na skoro každý obor lidské činnosti by šla použít aplikovaná psychologie.

Hlavní směry psychologie

Psychologie je věda mnoha různých škol a přístupů, přičemž některé z nich jsou zcela rozdílné, co do metod, cílů i názvosloví.

Počátky vědecké psychologie

Ačkoliv zdroje vlivů, kulminujících ve vědecké psychologii poloviny devatenáctého století lze vystopovat v psychologii antické a předrenesanční, je to přece jen primárně historie idejí, začínající renesancí, která osvětluje duchovní atmosféru místa a času poloviny devatenáctého století. Do poloviny 19. století byla psychologie součástí filozofie. Za jejího zakladatele ve filozofických vědách byl považován filozof Aristoteles (384 – 322 př. n. l.). Jeho výzva adresovaná člověku a prostupující podstatnou část jeho psychologického myšlení je: „Staň se, čím jsi.“ Vědecká psychologie, snažící se o kauzální výklad psychických jevů a přírodovědně orientovaná, se mohla rozvinout díky fyzice, fyziologii, evoluční biologii, atomismu, kvantifikujícím a laboratorním přístupům včetně přístrojových prostředků, použitým k řešení vědeckých problémů. Vznik vědecké psychologie byl podpořen také kritickým empirismem, asocianismem a materialismem.

Počátky vědecké psychologie jsou obvykle datovány rokem 1879, kdy Wilhelm Wundt založil první psychologickou laboratoř na univerzitě v Lipsku v Německu. Wundt se při své práci do vysoké míry opíral o introspekci (pozorování a zaznamenávání povahy svého vlastního vnímání, myšlení a cítění). Vznik laboratoře měl takový význam, protože v té době určovaly experimentální disciplíny (zejména přírodovědné) co je vědní a co ne. Chtěla–li se psychologie stát uznanou vědou, musela i ona prokázat, že je schopna pracovat experimentálně, v laboratoři. Laboratorní práce nabízela záruku že objektivní metodou budou získány poznatky, spolehlivě ověřitelné a opakovatelné podobně jako je tomu v chemii, fyzice nebo filozofii.

Kromě Wundta jsou svými výzkumy důležití fyziolog Hering a fyzik Ernst Mach, působící v druhé polovině 19. století v Praze, studovali počitky a vjemy. Külpe hlavní představitel Würzburské školy, zkoumal myšlenkové procesy, Ebbinghaus paměť a učení. Nová evropská psychologie byla značnou měrou fyziologická, experimentální, elementová, asocianistická, hlavní metodou byla introspekce i když jiné metody se též užívaly. Byla zaměřena hlavně na procesy vnímání. William James přenášel, podobně jako i jiní Američani, evropskou psychologii do Spojených států, kde se však dále vyvíjela spíše ve smyslu funkcionalismu. James zdůraznil nutnost studia návyků, emocí a vědomí.

Strukturalismus a funkcionalismus

Metoda introspekce se neosvědčila, obzvlášť při sledování rychlých duševních procesů. A tak v raném vývoji psychologie začaly hrát důležitou úlohu směry strukturalismus (rozkládání, resp. analýza duševních struktur) a funkcionalismus (studium operací mysli, sloužících adaptaci organismu na okolní prostředí a fungování v něm) Hlavním propagátorem strukturalistického směru byl E. B. Titchener, psycholog z Cornellovy univerzity a Wundtův žák, který pro tento směr psychologie zavedl tento název. Ovšem jiní psychologové s tímto analytickým přístupem strukturalismu nesouhlasili. Wiliam James, psycholog na Harvardské univerzitě, se domníval, že by se na analýzu prvků vědomí měl klást menší důraz a naopak větší pozornost by měla být věnována jeho proměnlivé, osobní podstatě, jeho přístup byl nazván funkcionalismus, který zejména rozšířil rámec psychologie o chování, co by předmět zkoumání.

Behaviorismus

Odvozeno od anglického behaviour (česky chování). Pro strukturalismus a funkcionalismus byl charakteristický systematický přístup k předmětu studia a psychologii chápali jako vědu o vědomé zkušenosti. Kolem roku 1920 však tyto školy byly nahrazeny novými školami. Největší vliv na vědeckou psychologii Severní Ameriky získal behaviorismus. Zakladatel John B. Watson nesouhlasil s názorem, že předmětem studia psychologie je vědomá zkušenost. Tvrdil například, že psychologie zvířat a psychologie dětí jsou samostatné vědecké disciplíny a že se mohou stát vzorem pro psychologii dospělých, při svých studiích ale ještě o vědomí nehovořil. Vzhledem k tomu že chování je pozorovatelné a vědomí není, introspekce přestávala stačit a nový směr se rychle uchytil.

Podle Watsona je téměř všechno chování výsledkem podmiňování a prostředí formuje chování jedince posilováním určitých návyků. Dáme-li např. dítěti sušenku, aby přestalo plakat, jeho chování tak spíše posílíme – odměníme. Odměněná reakce byla považována za nejmenší jednotku chování, na jejímž základě mohou vznikat mnohem složitější vzorce chování. Behavioristé uvažovali o psychologických jevech v pojmech podnětu a reakce, čímž došlo ke vzniku názvu S – R psychologie (Stimulus – Response, česky podnět – reakce). Tento přístup nebere v úvahu duševní procesy, o lidském vědomí někdy mluví jako o neproniknutelné schránce (ang. black box) a sleduje pouze vstupy a výstupy. Hlavní předností behavioristické psychologie tak byl psychologický experiment, který poskytoval jasně vyjádřitelné výsledky.

Představiteli behaviorismu jsou John Broadus Watson, Hunter,Guthrie, Hull, Tolman, Skinner.

Tuto tradici rozvíjeli též ruští reflexologové Sečenov, Ivan Petrovič Pavlov, Bechtěrev a reaktolog Kornilov.

Neobehaviorismus

Směr vzniklý v důsledku kritiky radikálního behaviorismu ve 30. letech 20. stol. Snaží se překonat mechanické chápání psychiky. Neobehaviorismus upravil rovnici STIMUL - REAKCE na STIMUL - BLACKBOX (Intervenující proměnná) - REAKCE
Představitelé: Clark Leonard Hull, Burrhus Frederic Skinner, A. R. Guthrie, Edward Chace Tolman

Gestaltistická psychologie

Podle německého Gestalt (česky tvar). Kolem roku 1912, tedy v období rozvoje behaviorismu v USA, se v Německu začíná prosazovat gestaltistická (tvarová) psychologie. Tento termín byl použit pro označení přístupu, který zastával Max Wertheimer a jeho kolegové Kurt Koffka a Wolfgang Köhler. Centrem zájmu gestaltických psychologů bylo vnímání. Percepční zkušenosti podle jejich názoru závisejí na vzorcích vznikajících v důsledku působení podnětů a dále na organizaci zážitků. Celek tedy není pouhým součtem částí, jelikož závisí na vztahu mezi jednotlivými částmi. Když se podíváme na obrázek, uvidíme spíše velký trojúhelník jako jeden tvar než tři malé úhly.

Gestaltičtí psychologové se zabývali vnímáním pohybu, velikosti, dále sledovali proměny barev při změnách osvětlení a tím položili základy současného výzkumu v oblasti kognitivní psychologie.

Neogestaltismus

Rozvinul gestaltistické ideje hlavně ve výzkumu vnímání a myšlení, zdůraznil aktivitu subjektu při řešení problémové situace. Větší důraz klade na osobnost subjektu – na jeho zkušenost. (je ovlivněn am. behaviorismem).
Představitelé: F. Heider, H. Helson, K. Goldstein aj.

Psychoanalýza

Psychoanalýza je teorií osobnosti a zároveň metodou psychoterapie. Historie psychoanalýzy se rozvíjela spíše jako součást lékařské psychologie, která částečně navazovala na historii hypnotismu a zakládala se na klinických zkušenostech. Její počátky jsou spojeny se jménem Sigmunda Freuda a spadají na přelom 19. a 20. století. S. Freud psychoanalýzu definoval jako „vědu o nevědomí“. Ústředním tématem psychoanalýzy je nevědomí, které můžeme definovat jako myšlenky, postoje, podněty, přání, motivy a emoce, jichž si nejsme vědomi. Nevědomé myšlenky se projevují mnoha způsoby, například ve snech, přeřeknutích a chybných úkonech. Během volných asociací je pacient vyzván, aby říkal, cokoli mu přijde na mysl, aby mohlo dojít ke zvědomění nevědomých přání. Jedinci si nejsou zcela vědomi některých důležitých aspektů svého chování, jejich zvědomění může přispět k jejich léčení. Mnoho z našeho chování má kořeny v procesech, které jsou nevědomé. Nevědomím rozumí Freud myšlenky, strachy a tužby, kterých si jedinec není vědom, ale které ovlivňují jeho chování. Podle Freuda je agresivní chování založené na vrozeném instinktu.

Neopsychoanalýza

Marxistická psychologie

Marxistická materialistická psychologie se opírá o fyziologii vyšší nervové činnosti a zkoumá duševní život, jako odraz přírody a společenského bytí, které je zároveň reflexivní činností organismu. Zkoumá, jak vznikají duševní děje z vnějších i vnitřních podmětů, jejich jednotu s fyziologickým nervovým děním a jejich projevy navenek i uvnitř těla.

Moderní vývoj

Do druhé světové války byl dominantním směrem behaviorismus, především v USA. Po válce se zájem o psychologii zvýšil a ukázalo se, že staré postupy již nejsou dostačující. Tento názor byl potvrzen rozvojem počítačů. Herbert A. Simon a jeho kolegové na konci padesátých let publikovali řadu prací uvádějících, jak mohou být psychologické jevy simulovány prostřednictvím počítače. Dále byla v rámci přístupu založeného na zpracování informací přehodnocena řada psychologických konceptů. Noam Chomsky, jehož kniha Syntaktické struktury (v ang. orig. Syntactic Structures) z roku 1957 dala podnět k prvním základním analýzám jazyka a ke vzniku psycholingvistiky a byla dalším důležitým podnětem pro psychologii. Lingvisté se začali zabývat mentálními strukturami potřebnými pro porozumění jazyku a jeho produkci. V padesátých letech se začala výrazně rozvíjet neuropsychologie. V průběhu 20. století se tedy těžiště zájmu psychologů vrátilo do stejného místa, odkud původně vyšlo, ke sledování vnitřních duševních struktur a procesů, tentokrát ale s novými a lepšími nástroji zkoumání.

Biologický přístup

Snad každá psychologická událost v nějaké míře souvisí s činností mozku a nervového systému. Tento přístup se snaží dát do souvislosti vnější chování s elektrickými a biochemickými událostmi, které se odehrávají uvnitř těla, především v mozku a nervovém systému. Specifikuje neurobiologické procesy, které jsou podkladem pro duševní činnost a chování. Například deprese je vnímána jako porucha v důsledku abnormálních změn nepříznivě ovlivňujících hladinu neurotransmiterů, což jsou chemické látky produkované mozkem, jež umožňují komunikaci mezi nervovými buňkami. Biologický přístup přispěl i ke studiu paměti. Například dětská amnézie může být zčásti způsobena nezralostí hipokampu (podílí se na upevňování vzpomínek), neboť tato část mozku není v období roku až dvou po narození ještě plně vyvinuta.

Kognitivní přístup

Zabývá se duševními procesy, jako je vnímání, zapamatování, úsudek, rozhodování a řešení problému. Není založen na introspekci, ale na předpokladech. Tvrdí tedy, že určité chování musíme interpretovat z hlediska duševních procesů. Tomu, co organismus dělá, jinak nemůžeme plně porozumět.

Fenomenologický přístup

Je tradičně spojován se sociálními psychology, kteří se zabývají tím, jak vnímáme, chápeme, a interpretujeme svůj sociální svět. Zdůrazňují jedinečné lidské vlastnosti, jež odlišují zdravé jedince od nemocných lidí nebo zvířat. Podle humanistických teorií je hlavní motivační silou tendence k seberealizaci. Fenomenologický přístup se intenzivně věnuje studiu osobnosti, je také označován jako přístup humanistický.

Předmět studia psychologie

Biopsychologie

Předmětem studia biopsychologie jsou zejména neurofyziologické procesy, jež jsou základem chování a prožívání. Tělo a mysl jsou považovány za neoddělitelný celek. Zkoumání probíhá formou biologických experimentů. Zájem se především soustřeďuje na výzkum mozku. Kladou se otázky, které mozkové oblasti se podílejí na učení, myšlení, pocitech, vnímání, chápání anebo jaké oblasti mozku jsou namáhány při poslechu hudby nebo řešení matematických příkladů apod. V Česku je významným představitelem biopsychologie František Koukolík (kniha Lidský mozek).

Roger W. Sperry prováděl experimenty s přerušením spojení mezi oběma hemisférami mozku v oblasti corpus callosum, (tzv. komisurotomii), záhy po operaci epileptičtí pacienti zpozorovali, že se jejich levá ruka chová, jakoby měla svou vlastní hlavu (symptom odcizené ruky – ang. alien hand) a někteří pacienti viděli, jak jedna jejich ruka zapíná knoflíky u košile a druhá je odepíná (intermanuální konflikt).

Dalším předmětem studia biopsychologie je evoluční vývoj lidské psychiky a zkoumání jejího genetického základu. Wiliam James (kniha Principy psychologie) vyslovil domněnku, že velká část lidského chování je regulována instinkty podobně jako u zvířat. Edward O. Wilson (kniha Sociobiologie) tvrdí, že se psychické procesy a vlastnosti vyvíjely stejně jako biologické mechanismy procesem přirozeného výběru. Evoluční biopsychologové předpokládají, že v mozku existují vysoce specializované oblasti, např. pro výběr sexuálního partnera nebo pro boj o místo v sociální hierarchii.

Behaviorální psychologie

Předmětem studia behaviorální psychologie je studium objektivně pozorovatelných faktů (nikoli introspekce, ta je podle behavioristů nevědecká), smysl má tedy studium chování. Jednotkami chování jsou S – R (stimul – reakce). Při formování osobnosti hraje velmi důležitou roli učení.

V 60. letech minulého století se začaly v behaviorismu prosazovat sociálně–kognitivní teorie učení. Albert Bandura, Julian Rotter, Walter Mischel už předpokládali, že lidé nejsou pouhým produktem vnějších vlivů, ale mohou okolní prostředí aktivně modifikovat a vytvářet. Lidé se pozvolna učí reagovat na různé životní situace díky tzv. observačnímu učení (z ang. observer – přihlížející). Lidské chování je ovlivňováno také tím, že lidé dokážou popsat svou vnitřní psychickou zkušenost. S tím raný behaviorismus nepočítal.

Psychodynamická psychologie, psychoanalýza

Předmětem studia psychodynamické psychologie je prozkoumávání nevědomé oblasti lidské psychiky, tedy nevědomí. Za zakladatele psychodynamického přístupu je všeobecně považován Sigmund Freud. Podle něj všechny duševní prožitky a projevy chování mají svou příčinu, jsou tedy determinovány, a obvykle nemají vědomý racionální důvod, ale nevědomý motiv. Podle Freuda jsou právě nevědomé pudové impulzy (sexuální a agresivní) restriktivně potlačovány společností, což vede k tomu, že jsou přesunuty z vědomí do nevědomí, odkud nadále ovlivňují psychiku. Tím Freud naznačuje, že vědomí je obranným valem proti nevědomí.

Alfred Adler, Carl Gustav Jung, Karen Horneyová, Erich Fromm a Harry S. Sullivan – každý z nich vytvořil vlastní psychodynamické teorie a všechny je charakterizuje studium nevědomí a tvrzení, že zkušenosti v raném dětství rozhodujícím způsobem ovlivňují další vývoj osobnosti. Psychoanalýza se opírá především o klinické případové studie.

Fenomenologický přístup

Předmětem studia fenomenologicky zaměřené psychologie je problematika lidského bytí a jeho smyslu ve světě, tedy prožívání. Je tedy v opozici vůči behaviorální a psychodynamické psychologii. Fenomenologicky zaměřená psychologie je nedeterministická, předpokládá u člověka schopnost volby. Centrem lidské zkušenosti je vědomí.

Evropský směr (existenciální analýza, daseinsanalýza) se zaměřuje na smysl života, dále na prožívání úzkosti, odloučení, izolaci, přijetí apod. Americký směr (humanistická psychologie) zdůrazňuje pozitivní aspekty lidské přirozenosti. K fenomenologicky zaměřené psychologii lze mimo jiné přiřadit různé směry konstruktivistické psychoterapie, jejíž představitelé zdůrazňují, že každý člověk sám v sobě vytváří (konstruuje) realitu, v níž se právě nachází (fenomenální svět). Tak je možné pacientovi nabídnout i jiné alternativy a náhledy při hledání jeho životní orientace.

Gestaltistická psychologie

Související informace lze nalézt také v článku Gestaltistická psychologie.

Předmětem studia tvarově zaměřené psychologie je zkoumání psychických fenoménů celostní (holistické) povahy, a to s využitím metody introspekce. Gestaltisté byli výrazně ovlivněni filosofickou fenomenologií a rovněž se inspirovali objevem magnetického pole. Tvarová psychologie ovlivnila především kognitivní psychologii, sociální psychologii (struktura a dynamika malé nebo velké skupiny) a dále pak psychoterapii.

Max Wertheimer, Kurt Koffka a Wolfgang Köhler tvrdí, že psychické jevy, nemůžeme považovat za pouhou sumu částí, ale vynořují se v duševním světě jako fenomény samy o sobě. Celek je vždy něco jiného, než suma částí, z níž je sám složen. Tvar je komplexní a nadsumativní kvalita. Duševní proces je proto proces strukturování, tvoření celků. Prožívání je dáno do předem daných forem (struktur). Noam Chomsky je myšlenkovým pokračovatelem gestaltismu, neboť tvrdí, že vývoj řeči je determinován geneticky danými mozkovými strukturami, které jsou základem převážně vrozených mentálních programů.

Kognitivní psychologie

Předmětem studia kognitivní psychologie jsou mentální (myšlenkové, rozumové, duševní, psychické), ale především poznávací procesy. Kognitivní psychologie chápe lidskou psychiku jako systém zpracování informací. Zkoumá takové procesy, jako je smyslové poznávání, představivost, fantazie, myšlení, včetně usuzování, rozhodování a řešení problémů, paměť a učení; její výzkum také zahrnuje schopnost abstrakce, řeči a pozornosti. Zaměřuje se rovněž na matematické zpracovávání informací uložených v mozku, na počítačové programování a umělou inteligenci, používá se počítačová metafora analogie mezi lidským mozkem a počítačem. Ukazuje se ale, že průběh zpracování informace v lidské mysli a v počítači je odlišný. Lidská paměť informace spontánně třídí a zpracovává. Jean Piaget je autorem teorie kognitivního vývoje. Herbert A. Simon a Allen Newell zkoumali pomocí počítačové simulace postupy při řešení problémů. Ulric Neisser tvrdí, že chceme-li pochopit chování, musíme zkoumat vnitřní mentální události.

Základní pojmy obecné psychologie

• Psychika (mysl, ang. mind) lze jí definovat jako souhrn duševních dějů během celého lidského života, a že se jedná o schopnost živých organismů odrážet svými stavy okolní skutečnost. Psychika má biologický základ, je vybavena funkcemi, které umožňují plnit biologické cíle. Mnozí psychologové tvrdí, že si uvědomujeme pouze jen její malou část. Psychika má dvě významné kategorie a to vědomí a nevědomí. V současné době rozlišujeme:
  • psychiku senzomotorickou (odráží rozdílné vlastnosti prostředí)
  • percepční (odráží složité jevy)
  • intelektuální (postihuje vzájemné vztahy a zákonitosti, jde tedy o souhrn duševních obsahů a funkcí člověka).
• Prožívání vnímáme jako sled uvědomovaných psychických zážitků duševního obsahu. Rozum, cit a vůle se obecně považují za tři hlavní složky prožívání. Proto má každý psychický prožitek tři složky, a to poznávací, citovou a motivační, které probíhají při různých stupních jasnosti vědomí nebo bdělosti.
• Chování vnímáme jako jakoukoliv vnější činnost, tedy tělesnou aktivitu, jíž lze snadno pozorovat, zaznamenávat nebo měřit (mimika, gestikulace, zvýšení krevního tlaku, slinění). Jedná se tedy o souhrn vnějších projevů, činností jednání a reakcí organismu. Na molekulární úrovni je řízeno hypotalamem a limbickým systémem. Rozlišujeme chování volní (úmyslné, záměrné), které vede k určitému jednání a aktivitě a je řízeno vědomým záměrem, a mimovolní (bezděčné) vesměs se jedná o nepodmíněné reflexy anebo vrozené automatismy.
  • Molekulární chování – např. změny krevního tlaku
  • Molární chování – účelná aktivita (většinou učení) s cílem dosáhnout cíle (převážně nasycení, ukojení, saturace apod.)
  • Chování verbální – zahrnuje řeč, volní
  • Chování neverbální – zahrnuje vzájemné vztahy, mimovolní
  • Vztahové dimenze – stupeň intimity a moci

Základní psychické fenomény (jevy)

• Procesy – vedou ke vzniku obsahů.
• Obsahy – se nacházejí ve vědomí nebo si je můžeme do vědomí vybavit.
• Stavy – poznáváme je introspekcí, kognitivní – rozum.
• Emocionální – cit
• Motivační – morálka, vůle, chtění
• Vjemy, představy, sny, vzpomínky, myšlenky, vědomosti, přání, pocity, afekty…
• Dočasné – nálady
• Trvalé – přesvědčení

Vědomí

Vědomí je obsah mysli, který si člověk dokáže vybavit. Podle W. Wundta jde o všeobecné spojení duševních zážitků. Dnešní autoři vědomí nahrazují pojmy zkušenost, zážitek nebo chování. Vědomí nezahrnuje ale jen sledování prostředí (vnitřního a vnějšího), ale i ovlivňování prostředí. Vědomí tedy zahrnuje sledování a ovládání.

• Sledování sebe samého a svého okolí tím způsobem, že si vjemy, vzpomínky a myšlenky reflektovaně reprezentujeme.
• Působení na sebe samé a své okolí tak, že jsme schopni zahajovat a ukončovat své chování a kognitivní aktivity.
• Vědomí nejen sleduje probíhající chování, ale hraje svou úlohu i při řízení a ovládání tohoto chování.

Typy vědomí

• Vědomí aproximativní – podle C. G. Junga, se jedná o stav mezi jasným vědomím a nevědomím.
• Vědomí kolektivní – dle E. Durkheima soubor představ, citů, tužeb aj., jež jsou dány společným soužitím a nikoli individuálně.
• Vědomí nešťastné – podle G. W. F. Hegela stav člověka, který si je vědom rozdvojení vlastního vědomí; nicotnost vlastního bytí versus ideál, který se ztrácí v nedosažitelnu.
• Vědomí obluzené – při vysokých horečkách, intoxikaci, úžehu.
• Vědomí skupinové – souhrn psychických jevů, které jsou společné členům skupiny a jež se v průběhu existence skupiny vyvinuly ve vědomé MY.
• Vědomí symbolické – podle Ebbinghause nejranější doba dětského dotazování; v dospělosti je předpokladem umělecké tvorby.
• Vědomí vesmírné – podle W. Jamese vědomí, v němž je obsaženo jako ve vzpomínkách vše, co kdy lidé prožili, které jsou jednotlivému vědomí neznámé. H. Driesch tvrdil, nevědomí jednotlivých lidí je roztroušeno v kosmu a lze je propojit telepatií.
• Vědomí zastřené – obnubilace mrákotný stav trvající minuty i dny. Ztráta paměti u epilepsie, hysterii, ebrietě.
• Vědomí změněné – vnímání, myšlení a cítění jedince je ovlivněno okolnostmi, např. hypnózou, drogou, katastrofou, sněním, únavou.

Předvědomí

V určitém čase můžeme zaměřit pozornost pouze na omezený počet podnětů, ale pokud např. v hlučné místnosti uslyšíme zašeptat svoje jméno, ihned zpozorníme. Zaznamenáváme podněty, které vědomě nevnímáme. Mnoho vzpomínek a myšlenek není v určité chvíli částí našeho vědomí, pokud je to však potřebné, mohou být do vědomí vyvolány. Takovéto vzpomínky dostupné vědomí se nazývají předvědomé vzpomínky. Zahrnují specifické osobní vzpomínky na soukromé události nashromážděné v průběhu života. Také zahrnují naučené dovednosti, např. hraní na kytaru apod.

Nevědomí

Myšlenky, které si člověk neuvědomuje, jež ale působí na jeho chování a jednání, aniž o něm ví. Nevědomí obvykle obsahuje emočně bolestivé vzpomínky, které byly vytěsněny, případně další touhy a vzpomínky, jež ovlivňují chování přímo nebo zastřeně, prostřednictvím snů, chybných úkonů, přeřeknutími a specifickým chováním. Některé vzpomínky a duševní procesy jsou introspekcí nepřístupné, a vzhledem k tomu, mohou být označeny jako nevědomé. Aniž jsme si toho vědomi, vodítka z prostředí mohou ovlivnit naše chování, aniž bychom si toho byli vědomi.

Nevědomí kolektivní je termín C. G. Junga pro nevědomí, ze kterého vznikají archetypy projevující se ve snech. Dle hlubinné psychologie soubor představ, jež se vyskytují v mytologii a náboženství.

Pozornost

Pozornost je schopnost vybírat určité informace za účelem podrobnější analýzy za současného ignorování jiných informací. Pozornost je úzce spjata se selekcí vnímání. Proces, jehož prostřednictvím si vybíráme podněty, se nazývá selektivní pozornost. Selektivní pozornost je proces, jehož prostřednictvím některé podněty vybíráme k dalšímu zpracování a některé ignorujeme. V případě zraku jsou základním prostředkem pro zaměřování pozornosti oční pohyby. Většina očních fixací je zaměřena na nejvíce informací pozorované scény. Většinou jsme schopni selektivního poslouchání s využitím vodítek, jako je směr zdroje zvuku a hlasová charakteristika mluvčího.

Kvalita pozornosti závisí na úrovni aktivace. Pozornost je výběrová, soustředíme se vždy na jednu činnost nebo jeden objekt, dokážeme ale pozornost přenášet z jedné činnosti na druhou.

• Bezděčná pozornost – je podnícena změnou v prostředí (např. zvuk, světlo apod.), upoutávají ji také podněty, které se ukázaly jako důležité v průběhu života. Je rychle upoutána a také rychle pomíjí.
• Záměrná pozornost – slouží k realizaci dlouhodobé činnosti, je závislá na cíli a volním úsilí. V průběhu dětství a mládí se prodlužuje doba pozornosti, ale ani v dospělosti není neomezená, protože by mohlo dojít k přetížení organismu. Soustředěná pozornost vyžaduje splnění několika podmínek: motivace, přestávky v činnosti, příp. střídání různých činností, vysokou aktivační úroveň, návyk soustředěného věnování se činnosti apod.

Spánek

Spánek je celkový útlum činnosti ústředního nervstva provázený snížením intenzity většiny životních pochodů. Spánek má zejména význam především pro učení, paměť a schopnost soustředění. Spánek se skládá ze dvou cyklů označovaných jako spánek REM (rapid eye movement) a spánek nREM (Non Rapid eye movement).

Sny

Snění je stav změněného vědomí, ve kterém se obrazy uchovávané v paměti a fantazie dočasně mísí s událostmi vnější reality. Méně rozumíme tomu, proč sníme, než tomu, co se nám zdá. Každý má sny, i přestože si své sny ráno neumí vybavit. Snové představy, častěji zrakové než sluchové, bývají velmi živé, že bývá často narušeno testování reality. Jan Evangelista Purkyně (kniha: O spánku, snech a stavech příbuzných) dokazuje osvěžující a léčivou funkci snů pro duševní rovnováhu. Další významné psychologické teorie snění vytvořili především psychodynamičtí a kognitivní psychologové.

Fyziologické hledisko snění

Lidský mozek je dynamický celek, schopný vytvářet a generovat a následně analyzovat své vlastní informace. Robert W. McClarkey a A. Allan Hobson jsou autory hypotézy aktivace – syntéza, podle níž snění reprezentuje subjektivní uvědomění a interpretaci neuronální aktivity ve spánku. Aktivační stadium – před započetím REM fáze mozek sám sebe zapíná automaticky asi po 90 minutách spánku pomocí neuronů, jež jsou součástí retikulárně-aktivačního systému. Syntetické stadium – samočinně aktivovaný mozek náhodné nervové signály interpretuje. Syntéza probíhá v mozkové kůře, která je odpojena od vnějšího světa a proto nemůže svou činnost testovat na základě senzorických podnětů. Neokortex se tak pokouší z nervových vln a signálů vytvořit nejlepší možný příběh.

Psychodynamické hledisko snění

Psychologické interpretace snů sahají do nejhlubší historie lidstva (Mojžíšovy sny, Jákobovy sny, Josefovy sny apod.). Podle Freuda jsou sny „královskou cestou do nevědomí“ (kniha: Výklad snů vyd. 1900). Latentní (skrytý) obsah snu jsou vytěsněná přání do nevědomí, se formou snu zjevují a snově se realizují. Manifestní (zjevný) obsah snu je korigován snovou cenzurou, jež chrání snícího před vyjádřením nevědomých přání, které by vyvolávalo anxietní (tzn. chorobně úzkostné) stavy. Snová práce - jejím úkolem je zamaskovat a zakódovat nevědomý materiál takovým způsobem, aby byl schopen vejít do vědomí. Sen nás může upozornit na něco skrytého v našem bdělém životě. Sen má také kompenzační funkci, živé sny nás mohou upozornit na jednostranný pohled na život (nebo situaci)

Kognitivní hledisko snění

Sny jsou pouhé vedlejší produkty zpracování informací, a tudíž nemají žádný psychologický význam. Christopher Evans tvrdí, že vždy jde o mentální úklid a jedná se o bezesmyslný šum vyvolaný nervovým systémem nebo periodickou kontrolu nervových okruhů.

Senzorické procesy a vnímání

Senzorické procesy

Charakteristika smyslových orgánů

Vědomý zážitek hořké chuti nevzniká na jazyku, ale v mozku. Mozkové impulzy zprostředkující chuťové zážitky jsou vyvolány elektrickými impulzy v chuťových receptorech na jazyku. Řada aspektů vědomého vnímání vzniká na základě specifických neurálních aktivit odehrávajících se v receptorech.

Obecná charakteristika smyslových orgánů

Čití probíhá ve smyslových orgánech čili v analyzátorech. Tyto jsou tvořeny receptory, dostředivými (aferentními) nervy a příslušnou senzorickou oblastí v mozku. Základní vlastností receptorů je senzitivita (citlivost) vůči změnám vnitřního a vnějšího prostředí. Senzorická adaptace – senzitivita receptorů vůči déletrvajícím podnětům se snižuje. Senzorická bolest – bolest začínáme vnímat tehdy, když je jakýkoli podnět dost silný na to, aby poškodil tělesnou tkáň. Rozdílový práh je nejmenší rozdíl mezi dvěma podněty různé intenzity, který vede ke vzniku dvou počitků či vjemů. Weber zjistil, že se rozdílový práh mění v závislosti na velikosti standardního podnětu. (Lehká závaží versus těžká závaží) Weberův zákon při vyšších intenzitách podnětů se tedy rozlišovací schopnost lidských smyslových orgánů snižuje. Weberův – Fechnerův zákon intenzita počitku je přímo úměrná logaritmu intenzity podnětu. Adaptační úroveň (nivó) je úroveň stimulace, které jsme přivykli.

Habituace – vymizení reakce na podnět po jeho několikerém bezpečném opakování (viz habituální prostředí)

Transdukce – mozek reaguje toliko na elektrochemické nervové impulzy. Každý z receptorů musí příslušné podněty přeložit do nervových signálů, které jsou aferentními nervovými drahami přiváděny do mozku. Nervové vzruchy ze všech smyslových orgánů (mimo nosních, ty směřují do tzv. čichového bulbu pod čelními laloky) se orientují do talamu (zadní části mezimozku).