Hudební styly a něco o nich
Rock and roll (také známý jako „rock 'n' roll“ nebo počeštěně „rokenrol“) je historické označení pro první etapu vývoje rockové hudby, hudební žánr, který se objevil v 50. letech v USA a rychle se rozšířil po celém světě. Od 60. let, kdy bylo možno sledovat jednotnost vývojové linie a kdy se začaly objevovat další vývojové etapy, se používá pro tuto hudbu termín „rock“. Od poloviny 50. let se rock 'n' roll stal jedním z nejoblíbenějších hudebních stylů a tento stav trvá dodnes. V roce 1954 začali interpreti v oblasti country and western i v oblasti hlavního proudu tehdejší populární hudby objevovat rhythm and blues. Ten byl do té doby určen téměř výhradně pro černošské městské obvyvatelstvo USA. Prvním významným představitelem této tendence byl Bill Haley, který adaptoval původní černošskou nahrávku „Rock Around The Clock“ a která se stala v roce 1955 světovým hitem. Rychle se objevili další následovníci. Elvis Presley se v roce 1956 prosadil se svým hitem „Heartbreak Hotel“ a téměř okamžitě se stal idolem mladé generace. Právě Elvis Presley znamenal velký mezník v prudkém růstu kultu hvězd. Koncem 50. let začíná další etapa vývoje rock and rollu. V následujících letech probíhal vývoj ve třech hlavních proudech Začátem 60. let už určuje rock and roll převládající charakter moderní populární hudby. Začíná se označovat jako „rock“. V roce 1964 přichází světový nástup a dominance britských rockových skupin. Rock je souhrnný pojem pro mnoho hudebních žánrů s kořeny v 50. letech minulého století. Jako nástroje se nejčastěji používají kytara, baskytara a bicí, ale mohou se objevit i varhany, piáno nebo syntezátor. Rock představuje bělošskou adaptaci „rhythm and blues“ a bělošského „country and western“. Rocková hudba vychází z těchto kořenů - ale v průběhu svého vývoje byla ovlivněna i jazzem, vážnou neboli klasickou hudbou, minimalismem, folkem, populární hudbou, elektronickou taneční hudbou i vlivy celé řady subkulturně-hudebních žánrů, jako je punk či metal. Hlavním rysem rockové hudby je komplexnost psychofyziologického působení. Jednotlivé, zdánlivě jednoduché složky, dosahují ve svém souhrnu maximálního účinku na posluchače. Harmonie se často omezuje pouze na dvanáctitaktové schéma blues, ze kterého je odvozována i jednoduchá a výrazná melodika krátkých a úryvkovitých zvolání. Rock má velmi jednoduchou a přehlednou rytmiku. Ta v doprovodu velmi silně zdůrazňuje především sudé doby. Interpretační styl je založen na expresivním, exhaltovaném způsobu přednesu ve vokální složce a poměrně krátkých a jednoduchých instrumentálních sólech. Velkou úlohu hraje celkový zvukový charakter hudby a zvýšená intenzita zvuku, která umocňuje účinnost všech složek. Rock je výrazný směr populární hudby a byl jednou z hlavních součástí popkultury konce 20. století. Typické rysy rockové hudby jsou především zpěv, použití elektrických kytar a výrazný rytmus (používají se bicí). Rocková hudba může obsahovat i jakékoliv ostatní hudební nástroje, pokud je jejich zvuk elektronicky zesílen a často i elektronicky modifikován. Na druhou stranu, většina čistě elektronických zvuků, které se v rockové hudbě používají, je tradičně analogového původu. Rockové kapely projevovaly už zhruba od 60. let 20. století největší hudební eklekticismus ze všech hudebních směrů, a vždycky se našli muzikanti, kteří prakticky jakákoliv pevná a neporušitelná pravidla tohoto žánru dokázali porušit. Rockovou hudbu mohou interpretovat jakýmkoliv způsobem sdružení muzikanti, ale základní tvůrčí jednotkou tohoto žánru je obvykle rocková kapela, která do této hudby vnáší prvky soustavné kolektivní činnosti, včetně kolektivní autorské činnosti. Výrazné skladatelské a muzikantské osobnosti vnímané zcela odděleně od svých doprovodných kapel nebo profesionálních muzikantů interpretujících jejich tvorbu se v tomto žánru vyskytují méně často, než u jiných uměleckých forem, i když i toto pravidlo samozřejmě jednotlivé osobnosti dokázaly porušit. Neoddělitelně je s rockovou hudbou spojen také fenomén vícestopého studiového nahrávání a následné míchání nahrávky a také hlasitá živá produkce, která je mimo rámec možností nezesílených akustických nástrojů. Hard rock je hudební styl, vycházející z rock and rollu, jehož kořeny vychází z garage a psychedelického rocku začátku 60.let. Termín je používán jako takový „deštník“ pro styly jako punk a grunge, na rozdíl od pop-rocku, hraného v rádiích. Charakteristický je zkreslením (silově deformovaným) zvukem elektrických kytar, basové kytary a bicích. Termín „Hard Rock“ je často aplikován na víc stylů rockové hudby, které jsou odchylkami „radiového“ pop rocku a jen všeobecně navazují na tento styl. Například punk rock, který využívá rychlejší tempo a méně akordů (také silově deformovaných) a styl grunge. Nejčastěji se používá pětistupňová notová škála typická pro blues. Na rozdíl od tradičního rock-and-rollu, který přebírá prvky z klasického blues, hard rock využívá prvky britského blues, ve kterém se využívá více moderních nástrojů jako jsou elektrické kytary (sólové a doprovodné) a baskytara, bicí a někdy i klávesové nástroje. Britské rockové skupiny jako například The Rolling Stones, The Beatles, The Yardbirds, The Who a The Kinks modifikovaly standardní rock'n'roll přidáváním tvrdšího zvuku, těžšími kytarovými riffy, dunivými bicími a hlasitým zpěvem. Tento zvuk se stal základem pro hardrockový styl. Rané skladby byly například „Helter Skelter“, „I Want You (She’s So heavy)“ a „Hey bulldog“ od The Beatles, „I Can See for Miles“ od The Who a „You Really Got Me“ od The Kinks. V této době Jimi Hendrix produkoval novou formu blues ovlivněnou psychedelickým rockem, který byl kombinací jazzu, blues a rokenrolu. Byl jedním z prvních kytaristů, kteří experimentovali s novými kytarovými efekty jako byla modulace, zpětná vazba a deformace zvuku. Na konci 60. let skupiny Black Sabbath a Led Zeppelin začaly mísit rané britské rockové skladby do tvrdší ohraničené formy, kterou nazývaly Blues Rock. Typickým příkladem blues-rockového stylu, který zároveň reprezentuje začátky hard rocku, je první album od skupiny Led Zeppelin z roku 1969 „Led Zeppelin I“. Ve skladbách alba jsou jasné základy blues a některých známých skladeb bluesových muzikantů. Třetí album od skupiny „Led Zeppelin III“ bylo oproti druhému později ve stylu progresivního (i když tvrdě laděného) rocku. Hudba skupiny Black Sabbath byla v hard rocku vskutku revoluční. Byla typická temně laděnými texty skladeb, tvrdými kytarovými riffy a atmosférou těžké hudby. Tato atmosféra transformovala tehdejší hard rock do formy heavy metalu. V roce 1970 skupina Black Sabbath vydala první heavy metalové album „Black Sabbath“. Zároveň se na hardrockovou scénu uvedla skupina Deep Purple svými alby „Shades of Deep Purple“ (1968), „The Book of Taliesyn“ (1968) a „Deep Purple“ (1969). Hardrocková transformace skupiny Deep Purple pokračovala alby „Deep Purple in Rock“ a „Machine Head“, které je také považováno i za jeden z prototypů nejen pro vznik heavy metalu, ale i speed metalu . Skladba „Highway Star“, která se tu nachází, je považovaná za první speed metalovou skladbu. Další skupina, Nazareth, dosáhla spojení mezi hardrockem a komerčním úspěchem při vydání desky „Hair of the Dog“, čímž způsobila nárůst počtu skupin, které začaly hrát v tomto stylu. Hard rock 70.let se začal členit do dalších „subžánrů“. Alice Cooper v roce 1972 vydal první tzv. „shock rockové“ album „School’s Out“. V následujících letech vydali své debuty Aerosmith, Queen a Lynyrd Skynyrd, kteří svými alby demonstrovali možnosti rozšíření hardockového stylu. V roce 1974 vydala své debutové album skupina Bad Company a skupina Queen přišla se svým třetím albem „Sheer Heart Attack“ a skladbou „Stone Cold Crazy“. Album ovlivnilo pozdější trashmetalové muzikanty jako Metallica a Megadeth. Skupina Queen dokázala dokonce spojit zpěv, kytarovou hudbu s glam rockem, heavy metalem, progresivním rockem a operou. Skupina Kiss vydala téměř za jeden rok svoje první tři alba: „Kiss“, „Hotter Than Hell“ a „Dressed to Kill“ a dosáhla komerčního úspěch svým koncertním dvojalbem „Alive!“. Smrtí Tommyho Bolina se roku 1976 rozpadla skupina Deep Purple. V roce 1977 zemřel při leteckém neštěstí Ronnie Van Zant, zpěvák z Lynyrd Skynyrd. O rok později zemřel na předávkování drogami ve spánku Keith Moon, bubeník ze skupiny The Who. Pronikáním stylu disco v USA a punk rocku v Británii začal hard rock ztrácet na popularitě. Styl disco bohužel oslovoval o mnoho širší publikum a punk si získal o mnoho víc rebelující mládež než hard rock. Mezitím se i skupina Black Sabbath posunula od temného stylu svých raných děl vydáním alba „Technical Ecstasy“. V roce 1978 vznikla hardrocková skupina Van Halen. Hudba této skupiny byla založená na kytarové zručnosti jejich sólového kytaristy Eddieho Van Halena. Podmaňující je hlavně song „Eruption“ z alba „Van Halen“. V roce 1979, když australská skupina AC/DC vydala své šesté studiové album „Highway to Hell“, se začal prohlubovat rozdíl mezi metalem a hardrockem. Hudba AC/DC byla víc založená na blues. Po osudné smrti bubeníka skupiny Johna Bonhama se roku 1980 rozpadla skupina Led Zeppelin. Zpěvák Bon Scott ze skupiny AC/DC zemřel také v roce 1980. Smrtí těchto osobností končila éra klasických hardrockových skupin. Některé skupiny, jako například Queen, se stylově přiblížily k popu. AC/DC nahráli s novým zpěvákem Brianem Johnsonem album „Back in Black“, které se stalo druhým nejprodávanějším albem všech dob ve svém žánru. Po tomto úspěchu se rozhodl i Van Halen vydávat alba s hardrockem, který je víc přijatelnější pro rádia. V roce 1981 americká skupina Mötley Crüe vydala album „Too Fats For Love“, které se stalo základem pro vznikající žánr nazvaný glam metal. O rok později s tímto žánrem úspěšně prorazily skupiny Twisted Sister a Quiet Riot. Album „Metal Health“ od Quiet Riot je prvním heavy metalovým albem, které dosáhlo první příčky žebříčku Bilboard v USA. Anglická hard rocková skupina Def Leppard vydala album „Pyromania“, které dosáhlo druhé příčky v amerických žebříčcích. Jejich styl byl mixem glam rocku, heavy metalu a klasického rocku nahraným tak, aby byl přijatelný pro rádia. Tento způsob mixovaní stylů potom ovlivnil mnoho hardrockových a glamrockových skupin 80. let. V roce 1983 Mötley Crüe vydali album „Shout at the Devil“, které se stalo obrovským hitem. Album „1984“ od Van Halena dosáhlo obrovského úspěchu druhou příčkou v albumovém žebříčku Bilboardu. Skladba „Jump“ dosáhla v singlovém žebříčku první místo a je považovaná za jeden z nejpopulárnějších rockových songů, který kdy byl zkomponován. Na rozdíl od předešlých klasických kytarových skladeb Van Halen použil v albu „1984“ klávesy a syntezátory. Pozoruhodný úspěch v žebříčcích popularity v roce 1987 dosáhli také Guns N' Roses albem „Appetite for Destruction“ a Def Leppard“ dosáhli první místo v žebříčku alb Bilboardu s albem „Hysteria“, Mötley Crüe albem „Girls, Girls, Girls“, Whitesnake vydali v roce 1987 své první úspěšné album. Skupiny Dinosaur Jr. a Sonic Youth dosáhly první úspěchy pro underground v USA, který se stal hlavním proudem vývoje rockové hudby 90. let. Roku 1988 skupina Skid Row vytvořila své první album nazvané „Skid Row“ a vydané roku 1989, Skupina Mother Love Bone měla na konci 80. let krátký oslnivý úspěch v kariéře před svou přeměnou na skupinu Pearl Jam. Roku 1991 den před svou smrtí oznámil Freddie Mercury, že má AIDS. Začátek 90. let byl v znamení skupin Guns N' Roses a Metallica. V roce 1991 byla vydána jejich multiplatinová alba: „Metallica (Black album)“ od Metallicy a „Use Your Illusion I“ a „Use Your Illusion II“ od Guns N' Roses. Tuto situaci zachránilo nové směřování hardrockového stylu, které bylo pojmenováno „grunge“. Hlavními představiteli stylu grunge byly skupiny Nirvana, Pearl Jam, Soundgarden a Alice in Chains. I když se úspěch těchto skupin přirovnával k efektu reakce publika na punk rockový rebelující směr, byly tyto skupiny silně proti heavy metalu. Skupiny Soundgarden a Nirvana byly později ovlivněny metalovou hudbou 70. a 80. let. Skupina Alice in Chains měla svůj vlastní heavy metalový styl. Do tohoto proudu se začlenily i skupiny The Screaming Trees, Mudhoney a pár skupin, které neměly kořeny v Seattlu, jako například Stone Temple Pilots, Nudeswirl, Prong a Hum. V Británii to byly skupiny Swervedriwer, Catherine Wheel a Ride, které demonstrovaly kytarovou hudbu hardrockových kapel 70. a 80. let. Když popularita skupin z 80. do 90. let, jako například Metallicy, přetrvávala dál, některé další skupiny začaly opět hrát mix metalu s dalšími elektrickými nástroji. Tyto skupiny byly známy pod názvem alternativní metaloví muzikanti, odnož alternativního rocku. Někteří, jako Primus, Red Hot Chili Peppers, Rage Against the Machine, Living Colour a White Zombie, spojovali funky s metalovým stylem. Faith No More, Mr. Bungle spojili s hardrockem ještě víc žánrů od rapu po soul… Heavy metal (zkráceně jenom „metal“) je druh rockové muziky, který se jako vymezený hudební žánr objevil na přelomu 60. a 70. let. Kořeny má v hardrockových kapelách, které kombinováním blues a rocku vytvořily nový hudební styl, charakteristický používáním elektrických kytar a bicích, a také hlasitým a zkresleným zvukem. Z heavy metalu se později vyvinuly různé styly, které jsou většinou známé pod pojmem „metal“. Následkem toho má heavy metal dva odlišné významy: buď se tak označuje celý hudební žánr (tzv. metal) nebo jen tradiční heavy metal, reprezentovaný kapelami jako Black Sabbath, Deep Purple, Judas Priest, Iron Maiden, Led Zeppelin apod. V 80. letech heavy metal dosáhl svého vrcholu popularity. V tomto období se poprvé objevily mnohé jeho odnože, které existují dodnes. I když v současnosti není tak komerčně úspěšný jako tehdy, stále má na celém světě obrovský počet příznivců, kteří jsou známý jako „metalisti“/„metalistky“ či „metaláci“/ „metalačky“. Heavy metal je charakteristický hlavně používáním elektrických kytar, temnými texty a agresivním, rychlým rytmem. Některé styly ale mají charakteristické znaky pro ně vlastní. Podle serveru All Music Guide, ze všech nespočetných forem rock and rollu, je heavy metal nejextrémnější, či už z hlediska hlasitosti, mužnosti nebo teatrálnosti. Existuje množství variací heavy metalu, ale všechny se opírají o hlučné, zkreslené kytary, opakující se riffy a jednoduché, rytmické tempo. V žádné metalové kapele by neměl chybět kytarista, basák, bubeník a zpěvák. Zřídka se používají i klávesové nástroje, ale nejdůležitější je zkreslený kytarový zvuk, který není jen výsledkem inovace, ale i omezených možností doby. V metalové hudbě se využívá široká škála zpěvu; od „čistých“ vokálů, přes vysoké tóny, až po hluboké vrčení. Vokální stránka black a death metalu se skládá převážně z vrčení, řvaní a chrapotu (growling). Složitá sóla a riffy bývají také neoddělitelnou součástí heavy metalu. Metaloví kytaristi byli vždy inovátory v technice, rychlosti a zručnosti. Americká kapela Grand Funk Railroad byla jednou z prvních svého druhu, která zavedla nové standardy ohledně hlasitosti během vystoupení. Hlasitost zvuku byla považována za stejně důležitou jako hudba samotná. I když někteří tvrdí, že je to jen nesmyslný výstřelek, mnohým lidem poskytuje největší zážitek z hudby právě vysoká hlasitost. Motörhead a Manowar jsou příklady kapel, kterým záleží na hlasitosti hudby. Další součástí je i vizuální stránka. Obaly alb a vystoupení na pódiu jsou mnohdy skoro stejně důležité jako hudba samotná, ale jen zřídka jsou přednější. Zkrátka, z každého díla je možné získat množství dojmů; tzn. že heavy metal je z hlediska umělecké formy velmi široký pojem, poněvadž mu nedominuje jen jeden vyjadřovací prostředek. Rockoví historici tvrdí, že právě západní populární hudba dodala heavy metalu jeho fantazijní rysy textů, zatímco afro-americké blues dodalo metalu schopnost zaměřit se na skutečnost, depresi a osamělost. Heavy metal má vztah k duchovním stránkám, symbolicky i hudebně. Zatímco zvuková a tématická stránka metalu je v prvé řadě bluesově orientovaná, vizuální stránka je inspirovaná převážně fantazií populární hudby. Motivy temnoty, zla, moci a apokalypsy poukazují na skutečné problémy našeho života. Heavy metal se vyvinul jako reakce na kulturu hippies, která propagovala „mír a lásku“; světlo nahradil temnotou a happy ending populární kultury nahradil holou pravdou, že věci se neztratí z obzoru jen tak samy od sebe. Naproti tomu, že příznivci metalu tvrdí, že skutečným odkazem metalu není odvrácená stránka života, kritici viní tento žánr z oslavování temných aspektů reality. Heavymetalové motivy jsou všeobecně temnější než témata povrchního popu 50., 60. a 70. let; zaměřují se na válku, nukleární zkázu, životní prostředí a politické či náboženské problémy. „War Pigs“ od Black Sabbath, „Killer of Giants“ od Ozzyho, „...And Justice for All“ od Metallicy a „“Two Minutes to Midnight“ od skupiny Iron Maiden jsou příklady toho, že interpreti můžou přispět k poznání skutečného stavu věcí, ale metalová fantazie může tyto jevy někdy až příliš zjednodušit. Powermetalové skupiny, jejichž textové a hudební motivy jsou hlavně pompézní a optimistické, potvrzují výjimku tohoto temného stereotypu. Mnohé powermetalové skupiny, například Manowar, tvrdí, že metal by měl být inspirující a optimistickou hudbou. Co se vážné hudby týče, metal čerpal hlavně z Bachovy a Paganiniho tvorby, a v menší míře také z Mozarta či Franze Liszta. I když Ritchie Blackmore, kytarista Deep Purple a Rainbow, dělal pokusy s klasickou hudbou už od začátku 70. let, přelom v oblasti metalové virtuozity udělal až Eddie Van Halen se svým sólovým virtuózním počinem „Eruption“, který vyšel na první albu Van Halen (1978). V 80. letech metalová kytara hledala vzor v hudbě 18. století, hlavně kvůli technice a rychlosti hry. Randy Rhoads, jako i jiní metaloví kytaristi tohoto období, se začal věnovat studiu hudební teorie a pomohl vytvořit základy pro rozvoj publikování odborných časopisů, které se věnovaly kytarové hře ve větším rozsahu. Avšak, v mnohých případech se metaloví muzikanti, kteří si vypůjčili techniku a rétoriku vážné hudby, nesnažili být interprety klasické hudby (což ale neplatí o tvorbě Yngwie Malmsteena, i když se dá říct, že jeho hudba se opírá spíš o virtuozitu a využívání „klasicky znějících“ prvků, které měly dodat jeho hudbě nádech klasiky, a ne že by se snažil hrát „klasicky“). V encyklopedii Encarta se tvrdí, že „když byl text spjatý s hudbou, Bach mohl psát hudební ekvivalenty myšlenek“. Prog-rockové kapely jako Yes a Emerson, Lake and Palmer už před vznikem heavy metalu tento vztah odhalily. Protože heavy metal využívá apokalyptická témata, zobrazuje temnotu, moc a zlo, možnost přetlumočit myšlenky do hudby tak, aby přesně vyjádřily myšlená slova, podkopává autentičnost a věrohodnost muziky. Výborně se to podařilo na albu „Powerslave“ anglické legendy Iron Maiden. Obal zobrazuje dramatickou scénu s egyptskou pyramidou a mnoho písní podněcuje k zamyšlení se nad životem a smrtí jako například skladba „The Rime of the Ancient Mariner“, která vychází z povídky Samuela Taylora Coleridge. Také i 12-minutová píseň „Xanadu“ z alba „A Farewell to Kings“ od skupiny Rush je inspirovaná Coleridgem. Původ pojmu „heavy metal“ ve vztahu k hudbě je neurčitý. Pojmenování „heavy metal“ („těžký kov“) se po celá století používal v chemii a hutnictví. V novodobé populární kultuře použil tento výraz jako jeden z prvních americký beatník William S. Burroughs ve své novele „Hebká mašinka“ („The Soft Machine“, 1962) a také ve své další knize „Nova Express“ (1964). „Heavy metal“ se tu používá jako synonymum pro návykové drogy. Poprvé se pojem „heavy metal“ v textu skladby objevil v roce 1968 ve skladbě „Born to be Wild“ od skupiny Steppenwolf. V knize „The History of Heavy Metal“ se tvrdí, že toto pojmenování má původ ve slangu hippies, kde slova „heavy“ (těžký) a „metal“ (kov) označovaly jevy související s těžkým duševním rozpoložením. Ve slangu beatniků se výraz „heavy“ ve významu „vážný“ používal už nějakou dobu předtím a také i ve vztahu k „tvrdé hudbě“ (heavy music). Iron Butterfly svůj název vysvětlili tak, že „Iron (železný) symbolizuje něco tvrdého. Butterfly (motýl) - něco příjemné, působivé a přizpůsobivé... něco, co můžete volně využívat ve své fantazii“. Jejich první album z roku 1968 se jmenuje „Heavy“. Popř. spojení „heavy metal thunder“ z písně od Steppenwolf a beatlesácké „I Want You (She's So Heavy)“ je jedním z důvodů, proč se adjektivum „heavy“ v hudebním žargónu tak ujalo. Sandy Pearlman, bývalý producent, manažér a textař Blue Öyster Cult tvrdí, že on byl první, kdo v 70. letech použil pojem „heavy metal“ v souvislosti s rockovou hudbou. Další spornou hypotézu o původu heavy metalu přinesl v roce 1995 „Chas“ Chandler, bývalý manažér The Jimi Hendrix Experience, v rozhovoru pro relaci „Rock and Roll“, kterou vysílala TV stanice PBS. Říká, že „...heavy metal je pojem, který má původ ve článku New York Times, který se týkal vystoupení Jimi Hendrixe“, a tvrdí, že autor popisoval Jimi Hendrixe „...jakoby poslouchal těžký kov (heavy metal) padající z nebes“. Avšak věrohodnost tohoto tvrzení je sporná. První zdokumentované použití výrazu „heavy metal“ jako označení stylu hudby se objevilo v květnovém vydaní časopisu „Creem“ v roce 1971. Redaktoři časopisu David Marsh a Lester Bangs tento pojem následně používali ve svých článcích, často v negativním smyslu odkazujíc na kapely jako Led Zeppelin či Black Sabbath. Americké blues bylo velmi oblíbené a mělo velký vliv na první britské rockery. Kapely jako Rolling Stones a The Yardbirds nahrály cover verze mnohých klasických bluesových skladeb, občas zrychlujíc tempo a využívajíc elektrické kytary namísto původních akustických (podobné adaptace blues a jiné „černé hudby“ vytvořily základ původního rock and rollu). Takovéto zesílené blues se opíralo o intelektuální a umělecké experimentování, které vzniklo, když muzikanti začali využívat možnosti elektricky zesílených kytar, pomocí kterých vytvořili hlučnější a méně harmonický zvuk. Zatímco blues-rockový styl bicích byl jednoduchý, bicí v heavy metalu byly mohutnější, komplexnější a hlasitější, a k tomu se přidával stále hlasitější zvuk elektrické kytary. Zpěváci změnili techniku zpěvu a byli stále závislejší na zesilňovaní zvuku. Také využívali nové stylistické a dramatické postupy. Souběžně s tím se zvyšovala úroveň nahrávací techniky, čímž se umožnil plnohodnotný záznam této tvrdé muziky. První ukázky hudby, dnes známé jako heavy metal, pocházejí z oblasti Birminghamu v Británii, kde koncem 60. let skupiny jako Led Zeppelin a Black Sabbath vytvořili novou hudbu na základě blues. Tyto kapely byly silně ovlivněné americkými psychedelickými rockery, mezi které patřil Jimi Hendrix, který byl průkopníkem blues-rocku a spojoval hudbu amerických černochů s hudbou evropských rockerů. Mezi další interprety, kteří ovlivnili heavy metal, je možné zařadit kapelu Vanilla Fudge a jejich pomalé psychedelické popové tóny, a také první britských rockerů, ke kterým patří The Who a The Kinks. Tito interpreti připravili cestu pro heavy metal. The Kinks vydali v roce 1965 skladbu „You Really Got Me“, která může být označená za jakousi první heavymetalovou píseň. Koncem 60. let byl už tvrdý bluesový zvuk běžným. Mnoho fanoušků a odborníků poukazuje na coververzi hitu Eddieho Cochrana „Summertime Blues“ od skupiny Blue Cheer z roku 1968 jako na první skutečnou heavy-metalovou píseň; odborníci na Beatles se odvolávají na píseň „Helter Skelter“ z „bílého alba“ (1968), kterou Beatles představili nový standard zkresleného a agresivního zvuku. V listopadu 1968 kapela Davea Edmundse Love Sculpture vydala agresivní, tvrdou, kytarovou verzi písně „Sabre Dance“ („Šavlový tanec“) Arama Chačaturjana. Ještě před vydáním prvního alba Led Zeppelin bylo album skupiny Jeff Beck Group „Truth“ vlivným rockovým albem a některé fandy (hlavně britské fandy blues) vede k tvrzení, že „Truth“ byl první heavy-metalové album. Nejde také nevzpomenout singl „Think About It“ od Yardbirds, jehož zvuk je podobný zvuku Led Zeppelin. I skladba „21st Century Schizoid Man“ z debutového alba prog-rockové legendy King Crimson „In the Court of the Crimson King“ (1969) obsahovala mnohé tématické, kompoziční a hudební prvky heavy metalu – zkreslené kytary, rozladěná sóla, texty zaměřené na odvrácenou stránku lidské existence, temnou atmosféru a dokonce i zkreslené vokály. Ale až když Led Zeppelin v roce 1969 vydali své debutový album, začalo se ve světě hovořit více o formovaní nového stylu. Proto první heavy metalové kapely - Led Zeppelin, Black Sabbath, Deep Purple, Uriah Heep, UFO a pár dalších - se dnes spíše považují za hard rockové kapely než za heavy metalové (snad až na Black Sabbath). Hlavně ty, jejichž zvuk se více nesl v tradičním rocku. Všeobecně se pojmy „heavy metal“ a „hard rock“ zaměňují, hlavně když se mluví o 70. letech. Mnoho těchto skupin se nepovažuje za heavy-metalové jako takové, ale spíš se tak označují jen některé jejich písně nebo práce, které přispěli k formování heavy metalu. Někteří lidé nebudou považovat Jethro Tull za heavymetalovou kapelu v tom pravém smyslu, ale jejich skladba „Aqualung“ je ukázkovým příkladem jedné z prvních heavy metalových písní. Za první čistě metalovou skladbu jako takovou je obecně považovaná titulní skladba ze stejnojmenného alba od Black Sabbath. Na přelomu 70. a 80. let kapely jako Blue Öyster Cult dosáhly poměrně velkého úspěchu a glammetalová scéna z Los Angeles si získávala komerční publikum. Důležitost těchto kapel nebývá někdy brána na vědomí, spíš se klade důraz na klasické interprety (Eddie Van Halen, Randy Rhoads apod.). Také se dává důraz na období okolo roku 1980, když mladý, rychlý punk rock ovlivnil heavy metal a objevila se tzv. „NWOBHM – Nová vlna britského heavy metalu“. Mimořádně populární byli a dodnes jsou hlavně Judas Priest, Iron Maiden a Saxon. Někteří, včetně heavymetalových muzikantů významných kapel, tvrdí, že základy pravého heavy metalu položila kapela Judas Priest (řadí se „Nové vlně britského heavy metalu“) svými prvními třemi alby: „Sad Wings of Destiny“ (1976), „Sin After Sin“ (1977) a „Stained Class“ (1978). V Evropě se proslavila např. německá skupina Accept (mimochodem je mnohými považována za tvůrce heavy metalu). Později ovlivnila další, jako např. Helloween či Grave Digger. Rainbow a Deep Purple se také občas zařazují mezi průkopníky pravého heavy metalu, ale tyto kapely se většinou řadí k hard rocku. Poslouchajíc Judas Priest, začali metalové kapely ve svých sólech využívat bluesovou diatonickou škálu, což se od té doby rozšířilo prakticky do všech heavymetalových odnoží (až na některé, hlavně doom metalové kapely, kráčející ve stopách prvních alb Black Sabbath), která se společně s hudební virtuozitou stala hlavním přínosem evropské vážné hudby a jazzu pro heavy metal. Kytarovou virtuozitu dostal do popředí Eddie Van Halen, jehož skladba „Eruption“ se pokládá za důležitý milník při vývoji metalu. Tato exploze se ještě více utužila ve tvorbě muzikantů jako Ritchie Blackmore z Deep Purple, Randy Rhoads a Quiet Riot. V některých případech se na heavy-metalových koncertech používaly dokonce klasické akustické kytary. Na koncertech tak hrávali bok po boku rockeři se starými konzervativními kytaristy. Ronnie James Dio, který svého času zpíval v legendárních Black Sabbath, tuto explozi už jen ztlumil a naplno se usídlila ve tvorbě Judas Priest a Iron Maiden, kteří završili formovaní „pravého“ heavy metalu. Nejpopulárnější a nejkomerčnější styl heavy metalu pochází z USA, hlavně z Los Angeles, kde byl v 80. letech velmi populární glam metal, někdy pejorativně označovaný i jako „hair metal“ či „poodle rock“. Tuto hudební scénu vedly kapely jako Van Halen, Mötley Crüe, Dokken, W.A.S.P., Ratt, Def Leppard, Bon Jovi a jiné. V této době experimentovali s glam metalem i takové legendy jako Dio či Judas Priest. Tento styl rozdělil metalovou komunitu na dva tábory, hlavně kvůli glam-metalové vizáži, kterou thrasheři celkově odmítali jako excentrický výstřelek a také jim vadil fakt, že některé kapely si dali víc záležet na svém vzhledu (někteří měli více make-upu než jejich mámy), než na kvalitě samotné produkce. I když se do tohoto hnutí řadí nejlepší hardrockoví interpreti své doby, jako David Lee Roth, Whitesnake, Michael Angelo Batio, Van Halen, Mr. Big a jiní. V 80. letech se vyvinulo mnoho heavymetalových stylů. V undergroundu se objevil thrash metal, který na rozdíl od klasického heavy metalu, který má kořeny v hard a blues-rocku, vycházel z hardcore. Tento styl byl agresivnější, hlasitější a rychlejší než tradiční heavy metal či glam metal, který byl tou období velmi populární. K průkopníkům tohoto stylu patřily kapely Anthrax, Megadeth, Metallica a Slayer, které se označují i jako „Big Four of Thrash“ (tzv. Velká čtyřka thrashe). Z tohoto stylu také vzešly kapely jako Testament, Overkill, či brazilská Sepultura. Později se našlo množství následovníků v Evropě, hlavně v Německu (Destruction, Kreator, Sodom), kteří byli ještě agresivnější a zpěv byl hrubší, a tím později ovlivnili death metal a black metal. V polovině 80. let se thrash začal dál dělit na death metal (Death, Possessed) a black metal (Venom, Bathory, Mayhem). Během 80. let se v Evropě objevil nový styl - power metal. Tento styl byl pravým opakem death metalu a thrashe. Byl silně anti-komerčně zaměřen, převzal intenzitu tradičního metalu a v textech využíval optimistické a epické motivy. Typické jsou pro něj čisté vokály na vysoké úrovni, na rozdíl od hrubého death-metalového zpěvu. Někteří interpreti také používají klávesy a orchestrální prvky. Koncem 80. let se jisté heavy-metalové skupiny rozhodly potlačit hranice tohoto žánru tím, že do své tvorby zamíchaly vlivy progressive rocku a vytvořili tak nový styl zvaný progressive metal. Tyto kapely si dali záležet na rozsáhlejších instrumentálních sekcích, čímž vtlačili skladbám pečeť nadčasovosti. Hlavně šlo o kvalitní muzikanty, výborně ovládajících své nástroje, jejichž schopnosti hraničily s virtuozitou, ale to nebylo vždy podmínkou. Důležitý byl nápad. Zajímavá je též interpretace tohoto žánru na klasické hudební nástroje skupinou Apocalyptica. Období komerčního heavy metalu skončilo s příchodem |Nirvany a jiných grunge-kapel. Nové druhy tvrdého rocku 90. let sice byly ovlivněné heavy metalem, ale většinou se k němu neřadily. Muzikanti grunge (anglicky „drátěnka na nádobí“) byli přesným opakem čím dál více komerčního heavy metalu (svědčila o tom například image členů skupin - zatímco grungoví zpěváci byli pověstní „flanelovými košilemi, ušpiněnými teniskami Converse, mastnými vlasy a tvrdými drogami (kokain a heroin)“, interpreti heavy metalu se objevovali s natupírovanými vlasy, v čistém, neroztrhaném oblečení atd.). Heavy metal 90. let byl o dost agresivnější než komerční „hair metal“ 80. let. Kapely kombinovaly tradiční prvky heavy metalu s elektronickou hudbou a s hip-hopem, a také je možno cítit vliv alternativního rocku. Styl těchto kapel se někdy nazývá alternative metal. Také se objevují i jiné nové styly heavy metalu, jako jsou „funeral doom“ a „brutal death metal“. Ozzfest, putovní festival (organizuje ho Ozzy, zpěvák Black Sabbath) také pomohl upevnit pozice heavy metalu na scéně. Na festivalu se objevili a objevují mnozí známí současní metaloví interpreti jako jsou Pantera, Marilyn Manson, Rob Zombie, Deftones, Disturbed, Godsmack, Tool, System of a Down, Queens of the Stone Age, Slipknot, Korn a mnohé jiné. Někteří z těchto interpretů se řadí k Nu metalu či k alternativnímu metalu, ale je sporné, zda se u těchto stylů ještě dá mluvit o heavy metalu v pravém slova smyslu, i když to samé se dá říci o tzv. „extreme metalu“. V druhé polovině 90. let oživila klasický heavy metal švédská kapela HammerFall, jež je proto někdy obviňována z vykrádání heavymetalových legend. Heavy metal byl a je oblíbeným hudebním stylem části obyvatel České republiky. V 80. letech na oficiálních nosičích vycházela alba s tímto hudebním stylem jen zřídka, a to až ve 2. polovině 80. let, např. alba skupiny Citron „Plni energie“ a „Radegast“ (vydána i v zahraničí), mimo to se hlavně pořádaly různé metalové zábavy a koncerty. Supraphonská „metalově“ laděná Rockmapa č.1 vyšla v roce 1989. Mimo jiných na ní byly zastoupeny skupiny Citron, Vitacit, Törr, Arakain či teplický Motorband, v kterém začínal jako zpěvák Kamil Střihavka. V devadesátých letech jsou českými zástupci heavy metalu a jeho dalších odvozených stylů např. Kryptor, Debustrol či Root. V mnoha zemích vede útočný, urážlivý výraz heavy metalu k odporu ze strany většinové společnosti. Metalová hudba bývá často odmítaná v křesťanských a islámských zemích jako „satanistická“ a v mnoha státech je trestné i jen nošení černého trička. Například v Jordánsku jsou od roku 2001 na černé listině všechny alba skupiny Metallica. V 70. a 80. letech se také objevily převážně nepodložené teorie tvrdící, že metalová hudba obsahuje skrytá poselství, která můžou lidi navázat k uctívání ďábla, sebevraždám apod. V roce 2006 vyhrála první místo pěvecké soutěže Eurovize heavy-metalová kapela, což se stalo poprvé v historii. Touto kapelou jsou finští Lordi se svou skladbou „Hard Rock Hallelujah“. V tradici Eurovize je to otočka o 180 stupňů, protože dosud vyhrávali sladké mainstreamové popové hity (v roce 2007 se tento trend vrátil). Hard rock je úzce spjatý s heavy metalem, ale ne vždy splňuje všechny jeho kritéria. I když je taky založen na zkreslených kytarách, zůstává věrný bluesově orientovanému rock and rollu s určitými swingovými rysy v rytmech bicích. Heavy metal tyto nemá rysy, zakládá se na surových kytarových riffech a hutných rytmech bicích. Nejlépe je to vidět u hardrockových skupin jako Queen, AC/DC, Aerosmith, Kiss, Thin Lizzy a Scorpions, které měli velký vliv na i vývoj heavy-metalové muziky. Glam rock, který byl nakrátko oblíbený v 70. letech, je, podobně jako heavy metal, založený na tvrdých kytarách, hymnických refrénech a teatrálním vzhledu. Mezi nejpopulárnější interprety patří T.Rex, David Bowie a Alice Cooper. Také nemůžeme opomenout ani punk rock a hardcore, tedy styly, které měly na vývoj heavy metalu nemalý vliv. Punk rock ovlivnil i tzv. „novou vlnu britského heavy metalu“, do které se řadí kapely jako Iron Maiden, ze začátku i Def Leppard a jiné. V 80. letech se populární thrash metal přiklonil k punkové energii, z hardcore přebral surovost a všechno to zmixoval s heavymetalovou hutností. Alternative rock, obzvlášť grunge, také převzal některé prvky heavy metalu. Některé grungové kapely, jako Soundgarden a Alice in Chains byli předtím, než se alternativní rock dostal do středního proudu, škatulkované jako „metal“. Punk je hudební a životní styl. Anglicky toto slovo znamená nesmysl, výtržník. Toto označení se používalo pro nekvalitní hudbu. Punk jako hnutí vznikal postupně, přesto za jeho vznik bývá zpravidla označován rok 1976. Především v Anglii tento styl nebyl chápán pouze jako hudební záležitost, ale i jako věc životního stylu. Punkeři se pak programově stavěli proti společnosti a propagovali protikladný životní styl, kdy kritizovali především přetvářku a „honbu za penězi“. Tento životní styl během krátké doby vedl k určité pasivitě a s hnutím se často šířily drogy. Stěžejním heslem punku je „No Future!“ - žádná budoucnost. Ze strany vyznavačů punku se lze často setkat s tvrzením, že základem punku je provokace. Hudebně se punk vrátil k počátkům rocku, tzn. využívání jednoduché melodie zpravidla o třech akordech, v extrémních případech i pouze dvou akordů a ostrému, většinou satirickému textu. Punková hudba stojí především na textech písní, mají za účel poukazovat na současné problémy doby tak zvaným přímým rychlým a úderným nakopáváním. Za počátek punkového hnutí se často považuje působení skupin Sex Pistols, (kterou velice paradoxně svými komerčními myšlenkami proslavil Malcom McLarren), The Clash a Ramones. Ve skutečnosti se o podobný styl již asi o deset let dříve pokoušela řada jiných skupin, např. Stooges či Velvet Underground, které se s ním ovšem neprosadily. V bývalém východním bloku patřila punková hudba mezi zakázané proudy, přesto i zde vznikala řada skupin, které ji napodobovaly (např. HNF, FPB). Po pádu komunismu se tento hudební a životní styl začal prosazovat i zde. S punkovou hudbou je spojen i speciální chaotický tanec - pogo, který vyšel z klasického poskakování na místě. Účastníci tohoto tance se snažili dopadnout vždy zpět na místo, odkud vyskočili. V dnešní době pogo tanec nemá určená přesná pravidla. Uplatňuje se při něm prudké kývání hlavou, máchání rukama, skákání v rytmu bicích (nebo i mimo rytmus) a zběsilá interakce s ostatními tanečníky. Hlavním cílem oblékání příslušníků punkového hnutí bylo od počátku především šokovat ostatní. V počátcích u mnoha punkových skupin proto najdeme svastiky (obrácenou svastiku používali nacisté jako hákový kříž). Později, když se punk dostal do pozice odpůrců fašismu, četní členové toto chování omlouvali tím, že cílem bylo pouze šokovat, mnozí odborníci se ale domnívají, že se jednalo o jistý souhlas s některými rasistickými myšlenkami. Brzy se vyvinul jiný styl oblékání, jehož vyznavači chodili oblečeni ve špinavých, roztrhaných jeansech a v triku s nášivkou nějaké populární punkové skupiny (velmi často The Exploited či Sex Pistols). Velmi častým doplňkem byla bunda křivák a boty glady. Vše bylo doplněno velkým množstvím spínacích špendlíků. Punková móda vyvinula i speciální účesy - kohouta (číro) či bodliny. V průběhu 90. let 20. století došlo k rozvoji subkultur a hudebních stylů ovlivněných punk rockem. V souvislosti s tím došlo i k uvolnění vztahu mezi hudební a módní stránkou subkultury - jinými slovy, každý se chová svobodně, a poslech nejrůznějších hudebních směrů vycházejících z punk rocku už není tak často spojován s nějakým konkrétním image nebo stylem oblékání. Punkeři jsou specifičtí svojí části oděvu. Každá jeho část má pro punkery nějaký smysl nebo hluboký ideologický význam. Prvky na jejich oblečení nejsou bezúčelné a většinou na něco poukazují. Číro je identický znak, s nímž se většina punkerů ztotožňuje, má významů hned několik. Kromě již výše zmiňovaného šokování byl jeho prvotní význam odlišit se od hnutí skinheads, kteří měli hlavu vyholenou úplně. Číro má být také přirovnáním indiánskému bezstarostnému životu „po svém“, který ukončil příchod moderní civilizace. Obojek lze u některých vyznavačů punku spatřit jako módní doplněk . Většinou bývá ozdobený kovovými hroty či jinými ornamenty specifickým pro tento styl. Má být symbolem poukázání na otroctví společnosti všech státních zřízení a systémů bez vůle občanů se rozhodnout bez toho, aniž by za ně museli rozhodovat jiní. Ať už se jednalo o otroctví, monarchie, republiky, fundamentalismu, fašismu nebo demokracie. Roztrhané triko a džíny mají za účel provokovat. Ať už úmyslně či nevědomě tím ale také otvírají otázku, zda je možné člověka posuzovat pouze podle toho, jak je oblečen. Dnes se objevuje stále víc lidí, kteří berou punk jen jako módu a ne jako životní styl. Poukazují tím například na tzv. „šampony“, kteří si na hlavě gelují „číro“, které vlastně ani čírem není. Pravé číro je jeden jediný pruh vlasů na hlavě, zbytek hlavy je vyholen. Část názorových proudů, módy a stylu oblékání pro punk pocházela od členů subkultury vyskytující se ve Velké Británii v 70. letech 20. století a zvané skinheads. Hnutí Skinheads ve svých raných kořenech nebylo rasisticky orientované. To dokazuje i slavná píseň z této doby Skinhead monstomp. Zpěvák skupiny The Specials ve svém klipu z roku 1979 oslavuje hnutí skinheads, byť sám je přitom černoch. V těchto dobách to bylo normální, ovšem až v 90. letech někteří členové tohoto hnutí přejali rasistické myšlenky a začalo se utvářet novodobé hnutí skins, přesněji neonacistů, kteří už se skinheads, nebo punkem nemají pranic společného. Odtud skinheads převzali těžké boty a vystupování proti modernizaci společnosti, touze po penězích a proti amorálním duševním hodnotám. Potřebovali se ale nějak odlišit od výchozí skupiny, čehož dosáhli právě vytvořením pruhu uprostřed hlavy tzv. číra. Různých subkultur v hudbě, oblékání a životním stylu, které se tak či onak ovlivňovaly, ale na konci 70. a začátkem 80. let existovala celá řada - nejen skinheads (kteří sami o sobě zase nahrazovali jiný předchozí styl zvaný mods - neboli „modernisti“). Punk-rockeři ve skutečnosti zřejmě měli nějaký vztah i ke starší subkultuře Britských ostrovů zvané rockers (v podstatě šlo o motocyklové gangy). Punk se jen stěží dá označit za ideologický směr. Protože to není ani tak ideologický, jako spíše umělecký směr, tak ani není možné diskutovat o tom, že by jeho myšlenky byly nerealizovatelné. Nicméně u některých punkerů lze najít nejrůznější ideály vesměs anarchistického charakteru - včetně snahy o ochranu životního prostředí, boje za práva zvířat nebo nejrůznějších utlačovaných skupin a menšin apod. Někdy se v textech ostře vystupuje proti globalizaci a ziskům nadnárodních společností. Hardcore znamená v angličtině „tvrdé jádro“. Podnož rocku, která je o něco rychlejší než původní evropský punk a o dost agresivnější. Vyznačuje se energickými krátkými písněmi postavenými na jednoduchých kytarových riffech v rychlém tempu a s agresivními vokály. Texty skupin často reflektují sociální a politická témata (anarchismus, antifašismus). Hardcore skupiny obvykle hrají ve složení elektrická kytara, baskytara, bicí a zpěv. První skupiny vznikaly v osmdesátých letech v USA. Ve Washingtonu to byli především Bad Brains v roce 1977, Minor Threat v roce 1980, The Faith, Void nebo Teen Idles. V Bostonu to pak byli Negative FX, Jerry´s Kids, Siege, Gang Green nebo Impact Unit. V Los Angeles pro změnu Black Flag (v roce 1976 s Henry Rollinsem na postu zpěváka) a Circle Jerks. V pozdních osmdesátých letech vznikají NoMeansNo v Kanadě. V Anglii navíc vznikají Discharge. S pojmem hardcore je také spojena myšlenka „straight edge“, se kterou přišli Minor Threat ve stejnojmenné písni. Na počátku devadesátých let se hardcore začal dělit do dvou směrů - první, tradičně více ovlivněný punkem; a druhý, více ovlivněný metalem, označovaný také jako metalcore/hardcore metal. Skladby se dostávají i do středních temp, kytary jsou často podladěné, zpěv se kromě křičené polohy dostává i do hlubších poloh používaných v thrash metalu či death metalu. Mezi významné skupiny patří Biohazard, Agnostic Front, Corrosion Of Conformity, Downset, Helmet, Madball, Sick Of It All, M.O.D., S.O.D., Suicidal Tendencies, Hatebreed. Další odnoží je i emo hardcore ovliněný skupinami jako Embrace, Rites of Spring a vůbec DC scénou. Více experimentálním HC je Fugazi, později At the Drive-in. Z českých kapel je možné do hardcore zařadit například soubory Balaclava, Slut, Radegast, Sarcastic front, Deheth C, Michael´s Uncle, P.S., Kritická situace, Suicidal Commando, Našrot, Krucipüsk, Insania, SRK, Němá barikáda, Aloha, Svobodný slovo, Telex, Akutní otrava, Streetmachine, Deaf 99, Kashmir 9:41,X-Core, Locomotive, Onset nebo Noostrak, Barricade. Hardcore vznikl na začátku let devadesátých v Nizozemsku, konkrétně v Rotterdamu a s trochou nadsázky se dá říct že domovským klubem hardcoru je rotterdamský Parkzicht, který je znám svou otevřeností novým hudebním stylům. První track o kterém se dalo mluvit jako o hardcoru se jmenoval „We Have Arrived“ od „Mescalinum United“ a vyšel v roce 1990. Větší gabber boom, ale zaznamenal teprve až track „Amsterdam, waar lech dat tan?“ od Euromasters který vyšel v roce 1991 na dnes už legendárním labelu Rotterdam Records. Právě kvůli tomuto tracku označila média gabbery za tancující hooligans, protože sloganem „Amsterdam, waar lech dat tan?“ vítali fanoušci Feyenordu Rotterdam Ajax Amsterdam. V letech 1992-93 se hardcore rozšířil do dalších oblastí Nizozemska a bylo založeno spoustu nových hardcorových labelů, hardcore se stává životním stylem a hlavním poznávacím znamením gabberů je velmi nakrátko střižený účes a to jak u kluků, tak i u žen, které však většinou mívaly vlasy vystříhány pouze po stranách. Oblíbené oblečení byly značkové sportovní soupravy. Právě kvůli tomuto byli gabbeři spojováni s hnutím skinheads nebo neonacisty, zazněly i takové názory že všichni gabbeři jsou příznivci krajní pravice nebo ji nějakým způsobem podporují. Právě kvůli své rychlosti a agresivitě hardcoru, byly hardcore parties navštěvovány příznivci ultrapravice nebo hooligans a nebylo vyjímkou že si hooligans znepřátelených klubů vyřizovali účty přímo na party. Nakonec to dospělo k tomu že si hardcore djs a producenti řekli, že o něco takového rozhodně nestojí a zavedly se opatření, které se snažily tomuto zabránit (např. United Gabbers against Rasism and Fascism). Proto ani dnes nemůžete jít v Nizozemí nebo např. v Německu na hardcore akci ve fotbalovém dresu, těžkých botách atd. V roce 1993 se rozhodla organizace ID&T uspořádat první Thunderdome a vsadila na velkou mediální propagaci, která ji vyšla na plné čáře. Thunderdome se stal legendou a tato akce a kompilace s ní spojené stále pokračují. Koncem 90tých let procházel hardcore těžkým obdobím a další energií pro něj se stal tzv. newstyle hardcore, který je více melodičtější, pomalejší, ale zároveň temnější a tvrdší než oldskool hardcore. Prvním newstyle trackem byl Intelligence Hardcore, vytvořený v roce 1997 Darkraverem a Djem Vincem. Centrem newstylu se stává vedle Nizozemí také Itálie. V současnosti oldskoolu až na vyjímky odzvonilo a patří newstyle hardcoru. A jak se stal Thunderdome téměř synonymem pro oldskool hardcore, tak to samé znaméná pro newstyle Masters Of Hardcore. Oi! je označení pro hudební styl. Jedná se o agresivní hudbu, která vychází z punku až punk rocku. Za zemi původu se obvykle považuje Velká Británie, kde se hudební styl objevuje v pozdní fázi 70. let 20. století. Původně (do 80.let 20.stol.) se styl nazýval „streetpunk“ (pouliční punk) nebo „reality-punk“ (skutečný punk), než novinář Garry Bushell přišel s názvem „Oi!“ podle písně skupiny Cockney Rejects, která se jmenuje „Oi! Oi! Oi!“. Jedná se o agresivní druh hudby, který obsahuje útočné texty, které byly až následně některými hudebními skupinami zneužity pro hlásání rasových útoků. V dnešní době se na scéně objevují dva proudy „Oi!“ hudby, první je původní „Oi!“ a druhým je rasová „Oi!“ neboli „WP“ (white power). Původní Oi se však k rasismu nehlásil. V osmdesátých letech vzniklo v České republice také hnuti zvané Kališníci. Toto hnutí je velice vlastenecky založené. Nejznámějšími interprety byli Orlík a Tři sestry. V tomto duchu vystoupila i skupina Bráník, ale ta to pojmula agresivněji a začala zpívat otevřeně rasistické texty a také za to byla souzena (byla podmínečně odsouzena na jeden rok vězení, a rozpadla se). Mezi nejznámější Oi kapely patří Sham 69, The 4 Skins, Cockney Rejects, Angelic Upstarts či The Business. Z českých je to Orlík, Pilsner Oiquell, brněnská skupina Operace Artaban, Bráník, Valašská Liga a Hubert Macháně. Ze slovenských například Krátký Proces nebo Začiatok Konca. Asi nejznámější white power skupinou hrající Oi! je Screwdriver v čele s Ianem Stuartem Donaldsonem. Tato kapela však původně nehrála rasisticky orientované písně a část původních členů se od Donaldsonem vytvořené linie distancovala. Donaldson je rovněž zakladatelem iniciativy R.A.C. (“Rock against communism“). Power metal je styl vycházející z heavy metalu s cílem vyvolat „epické“ cítění. Včleňuje do sebe rysy hlavně z traditional metalu společně s thrash metalem nebo speed metalem, často za symfonického kontextu. Okolo tohoto termínu ale existuje spor, který může odkazovat na dva odlišné, ale příbuzné styly: jeden propagovaný a značně praktikovaný v severní Americe a druhý založený v Německu a Skandinávii. V dnešní době se termín „power metal“ vztahuje hlavně na ten evropský styl, společně s americkou skupinou Kamelot, jako důležitou výjímkou. V současnosti se „power metal“ spojuje s epickým zvukem, který je typický i pro speed metal. Jedinečnost textů spočívá v tom, že se nezaměřují na „skutečný svět“ - osobní zkušenosti, historické události, společenské problémy. Místo toho se věnují náboženství, sci-fi nebo fantazii a většinou se spojují s optimizmem. Při tomto druhu heavy metalu hraje důležitou úlohu „čistý“ zpěv, na rozdíl od hrdelního zpěvu v death metalu a black metalu. Zpěváci většinou jdou ve stopách takových legend heavy-metalového zpěvu jako Bruce Dickinson či Rob Halford. Většina zpěváků zpívá ve vysokých tónech, až na některé vyjímky jako např. Matt Barlow (bývalý frontman Iced Earth) nebo Joakim Broden (bývalý frontman skupiny Sabaton) zpívají v barytónu. Další muzikanti, např. Hansi Kürsch (Blind Guardian) vycházejí z dědictví hard-rockových Queen. Kytaristi a basáci hrají extrémně krátké a rychlé riffy, akordy se mění poměrně pomalu, a celkově jsou skladby hrané v harmonickém tempu. Zaručené jsou také rychlá a technicky náročná kytarové sóla. Mnoho bubeníků používá dvojkopákové bicí, čímž docilují zvýšenou rychlost a rytmiku. Důležité v jsou také klávesové nástroje, i když ne každá kapela jich využívá stejně. Někdy jen dotvářejí atmosféru, jinde jsou důležitou součástí celkového projevu, jako např. u italských Rhapsody of Fire, kteří naplno využívají symfonické elementy. Power metal je oblíbený především v Evropě, Japonsku, v některých latinsko-amerických zemích jako je Brazílie, Venezuela, Chile, menší popularitu zažívá v Severní Americe (obzvlášť v kanadské provincii Quebec, kde má silnou základnu fanoušků). V polovině 80. let, evropské skupiny jako němečtí Helloween a švedští Europe do zvuku skladeb dodaly ještě více melodičnosti. I když se skupina Europe později rozvinula spíše do hard rocku, tak jsou jejich první alba pro vývoj power metalu důležitá a pravidelně jsou citována novými power metalovými skupinami jako vlivná. Skupina Helloween smíchala rychlé speed metalové riffy s melodií a dodala silný zpěv, podobný skupině Iron Maiden, což později určilo jejich zvuk. Jejich alba „Keeper of the Seven Keys Part 1“ (1987) a „Keeper of the Seven Keys Part 2“ (1988) jsou zařazovány jako milníky tohoto žánru. Následovně se evropský styl („happy metal“) rozšířil po celém kontinentu (hlavně ve Finsku) a také celosvětově, i když je v USA, Spojeném království a dalších anglicky mluvicích zemích poměrně nepopulární. Americký power metal je, podobně jako evropský, ovlivněn skupinami jako Rainbow, Dio, Queen, Iron Maiden, Judas Priest, Savatage a Queensryche. Proto jsou americké skupiny Iced Earth, Nevermore a Symphony X považovány za následovníky tohoto stylu, ale další tvrzení říkají, že jejich tempo skončilo nebo splynulo se styly, které jsou známé jako thrash metal a evropský power metal. Skupiny z 80. let jako Lizzy Borden na jedné straně se Savage Grace a na straně druhé se Sanctuary, Crimson Glory, Liege Lord, Jag Panzer a dalšími představují americký power metal. Jiné hlasy tvrdí, že mezi průkopníky žánru v Americe patří spíš Manowar a Virgin Steele nebo Symphony X z New Jersey. Epic metal je styl power metalu, který se vyvinul na přelomu z tradičního heavy metalu ve spojení s prvky klasického rocku 70. let. I když se na první pohled může zdát, že styl je velmi podobný tradičnímu heavy metalu, má v sobě mnoho jiných prvků: může byt rychlý a rytmický jako thrash metal, pomalý jako doom metal nebo podobný stylu NWOBHM - nové vlny britského heavy metalu. Texty, které jsou důležitou častí žánru, způsobily, že mnohé kapely se řadí k epic-metalové scéně, i když nemají žádné prvky epického metalu (např. Blind Guardian, Rhapsody of Fire a Gamma Ray, které se většinou pohybují v power-metalové scéně). Mezi základní témata textů epického metalu patří boje, válka, čest a odvaha bojovníka. Lehce je také možné narazit na fantazijní texty. Také je možné nájít texty o vznešených předcích, i když to spíš patří do Viking metalu (Bathory, Falkenbach, Doomsword, Vintersorg). Na druhé straně může být z hlediska textového i hudebního Viking metal považován za odnož epického metalu. Pod termínem Symfonický power metal se rozumí power-metalové kapely, které ve velkém využívají klávesy nebo nástroje běžně používané při vážné hudbě či v symfonickém heavy metalu. Symfonický power metal je někdy považovaný stejně za symfonický metal jako i power metal, především kvůli sporům mezi fanoušky okolo používaní výrazu „symfonický power metal“. Například Nightwish má prvky symfonického metalu, zatímco Sonata Arctica má více power-metalových elementů. I když se pro většinu fanoušků historie thrash metalu začíná psát rokem 1981, skutečné počátky tohoto stýlu se datují o mnoho dřív. První riff písně „Symptom of the Universe“ (1975) legendárních Black Sabbath je pravděpodobně jeden z prvních thrashových riffů, i když jejich písně „Into the Void“ a „Children of the Grave“ (obě 1971) měli také velký význam pro rozvoj thrashe. Jiní znalci poukazují na skladbu „Stone Cold Crazy“ (1974) od anglických Queen, která byla na svou dobu neobyčejně tvrdá a rychlá a později ji do svého repertoáru zařadila nejúspěšnější a nejznámější dříve thrashová skupina Metallica. Podobná této byla i píseň „Modern Times Rock And Roll“ z prvního alba Queen (1973). Nejrychlejší ukázky rané thrashové muziky měla na svém albu pravděpodobně německá progresivní parta Night Sun. Nebylo by na škodu vzpomenout také Iggyho Popa a jeho kapelu[The Stooges, kteří svými skladbami „I Got a Right“ a „Gimme Some Skin“ hluboce ovlivnili Motörhead. Newyorská kapela Over Kill (název si zvolili podle alba Motörhead ''Overkill'', 1979) v roce 1981 napsala song „Unleash the Beast Within“, který je považován za první skutečnou thrashovou skladbu. O nečo později kapela Leather Charm, ve které působil James Hetfield, napsala skladbu „Hit the Lights“. Když se kapela rozpadla, James ji zařadil do repertoáru své další skupiny Metallica. Skupina Metal Church v letech 1980-81 vyprodukovala několik proto-thrash-metalových skladeb, podobných pokusům rané Metallicy a Overkillu. První thrash-metalové demo nahráli pravděpodobně Metal Church pod názvem „Red Skies“ koncem roku 1981. Toto instrumentální demo nezískalo většího ohlasu, na rozdíl od jejich dalšího dema z října 1982 „Four Hymns“. Metallica přišla na thrashovou scénu jako druhá (demo „Power Metal“ v dubnu 1982, a potom „No Life 'til Leather“ v červenci) a první se studiovým albem („Kill 'Em All“, července 1983). V Evropě mezitím Artillery nahráli demo „We Are the Dead“, silně ovlivněné tvorbou Black Sabbath. Nebylo proto tak rychlé jako americký thrash, i když mělo podobné riffy jako Metallica. Thrash metal se vynořil okolo roku 1984, když Anthrax přišli se svou hymnou „Metal Thrashing Mad“, Overkill vydali své druhé demo „Feel the Fire“ a Slayer nahráli směrodatné „Haunting the Chapel“. Tento vývoj vedl k temnějšímu a tvrdšímu thrashi, což se odrazilo na albech Exodus („Bonded by Blood“) a Slayer („Hell Awaits“). V Německu Destruction vydali svůj debut „Eternal Devastation“. V Kanadě Eudoxis, kteří se proslávili vystupovaním v plné zbroji, kovových cvokách a s bicími z nerezové oceli, vynesli na světlo světa demo „Metal Fix“ (1985). Také Megadeth, kapela, kterou zformoval bývalý člen Metalliky Dave Mustaine, debutovali se svou nahrávkou „Killing Is My Business... and Business Is Good!“. Megadeth skombinovali thrash-metalové riffy se sóly podobné Judas Priest a tento koncept nejlépe zrealizovali roku 1990 na nahrávce „Rust in Peace“. Dalším mílníkem se stal rok 1986. Několik nejlepších thrash-metalových alb všech dob bylo vydáno právě v tomto roce. Dark Angel vydali své podceňované album „Darkness Descends“, jeden z nejtvrdších a nejrychlejších thrash-metalových alb všech dob. Slayer přišli s dnes už klasickým „Reign in Blood“ a němečtí thrasheři Kreator vydali brutální výtvor „Pleasure to Kill“, čímž ovlivnili death metal. Megadeth vydali desku „Peace Sells... But Who's Buying?“, Metallica své legendární album „Master of Puppets“ a Nuclear Assault přišli s punk/thrashovým „Game Over“. Roku 1987 Anthrax vydali své nejúspěšnější album „Among the Living“, kterým se jim znova otevřela thrashová scéna. Jejich skladby byly trochu „melodičtější“ než to bylo v té době v thrashi bežné, a to hlavně zásluhou chytlavých riffů a melodičtějším ne tolik "štěkaným" zpěvem. Také jejich pojetí textů se lišilo od jiných thrashových kapel té doby. Jiné skupiny braly texty vážněji, zatíco texty Anthrax hraničili s idiotizmem (předovším ve skladbách: N.F.L., I Am the Law, A Skeleton In the Closet - všechny z alba „Among the Living“). Jejich texty ještě doplňovali humorné vystoupení na podiích. V roce 1987 vydali svůj debut američtí thrasheři Testament, „The Legacy“. Testament všeobecně kladli důraz na progresivnější prvky thrash metalu, jejich skladby byly oproti konkurenci melodičtější. Texty se zaobírali především okultní a satanistickou tematikou, což bezpochyby ovlivnilo textovou stránku death metalu. V polovině 80. let se thrash metal začal dělit na vícero stylů a měl vliv na množství skupiny, např. Death a Possessed. Possessed patří mezi první death-metalové kapely. Roku 1984 vydali svoje první demo v thrash-metalovém stylu, ale s o dost temnějším zvukem. Takovýto temný thrash se začal nazývat death metal. V roce 1988 Suicidal Tendencies, kteří byli předtím poctivou hardcore kapelou, vydali své první album u velké společnosti – „How Will I Laugh Tomorrow If I Can't Even Smile Today?“. Album mělo thrashové kytarové riffy a zvuk byl celkově „metalový“, s o dost komplikovanější strukturou skladeb než na předchádzejících albech a vzhledem na kořenu kapely v hardcore byly skladby melodické a měly chytlavé refrény. Okolo roku 1988 už byl thrash nasycený novými kapelami, ale klasické počiny se nepřestávaly nahrávat. Třetí album Sepultury, „Beneath the Remains“ (1989) kapele přinesl pozornost mainstreamového publika. Vio-lence vydali album „Eternal Nightmare“ (1988), které v sobě spojuje nekompromisnost thrashových riffů s hardcorovými vokály. Progresívní album „Rust in Peace“ (1990) se do dnešního dne považuje za nejvydařenější kousek Megadeth. Svou skladbou „One“ z alba ''...And Justice for All'' (1988), s extrémně komplexní strukturou skladby, Metallica položila základy progresivního metalu. Thrashové skupiny 90. let přišly s novějším, progresívnějším zvukem, zatímco „tradiční“ thrash metal byl vnímaný už jen jako přežitek. Ale i z tohoto období vzniklo několik skvělých kousků, například album „Night of the Stormrider“ (1992) od Iced Earth, které kombinovalo power metal s thrashem. Avšak mnohé skupiny, jako například Machine Head a Pantera se později zaměřily na groove metal - pomalejší, módnejší thrash. I když dominantním stylem rockové muziky 90. let byl alternativní rock, thrash měl také nezanedbatelný vliv. Oblíbená funk-metalová skupina Primus, ve které hrál bývalý kytarista Possessed Ler LaLonde, především ve své rané tvorbě mixovala funkový styl baskytary se značně thrashově ovlivněnými riffy. V roce 1991 Metallica vydala rádiově orientované metalové album (tzv. Černé album), které kapele přineslo obrovský komerční úspěch, potom si pověstně ostříhali své dlouhé vlasy a vydali dvě alba, Load (1996) a ReLoad (1997), které se nesou spíše ve stylu alternativního rocku, blues a jižanského rocku. V posledních letech si thrash, mezitím už považovaný spolu s jinými styly „extrémního metalu“ za mrtvý, začal získávat nové mladé publikum, pravděpodobně následkem obliby klasického rocku u dnešní „internetové“ generace. Speed metal je volně definovaný podžánr heavy metalu, který se postupně objevil v polovině 70.let 20.století. Jde o přímého předchůdce thrash metalu Patří k nejmelodičtějším metalovým stylům. Jeho charakteristickým znakem je vysoký melodický mužský zpěv, struktura skladeb je podobná jako u tradičního heavy metalu, jsou zde však rychlejší tempa a rytmus - odtud název speed metal. Mnoho speedmetalových skupin může zdánlivě spadat do stejné kategorie s thrashmetalovými a powermetalovými skupinami Je to hlavně díky vlivu speed metalu na vývoj těchto žánrů. Také mnoho japonských skupin z 80.let může být popisováno jako speedmetalové, hlavně díky úspěchu skupiny X Japan. Přesný původ speedmetalu je těžké určit, hlavně proto, že až do 80.let nebyl uznán jako samostatný podžánr heavy metalu. Nicméně jako první ranou skladbu se speed metalovými znaky lze považovat „Stone Cold Crazy“ od Queen z roku 1972, která bylo ovšem vydaná až s 3. albem Sheer Heart Attack (1974) nebo „Highway Star“ z alba „Machine Head“ od Deep Purple z roku 1972. Bylo tu sice více náznaků s podobnými rysy, včetně skladby „Paranoid“ ze stejnojmenného alba od Black Sabbath z roku 1970 a také další skladby od Deep Purple, jako např. „Speed King“ z alba „In Rock“ z roku 1970 a „Fireball“ ze stejnojmenného alba z roku 1971, nicméně to byla skladba „Highway Star“, která do heavy metalu uvedla na tu dobu extrémě rychlé riffy a složená kytarová a klávesová sóla vypůjčená z progresivního rocku 70.let, ale silně ovlivněna klasickou hudbou. Skupina Judas Priest sice až do roku 1990 nevydala žádné plně speedmetalové album („Painkiller“), ale plno jejich skladeb z jejich dřívějších alb obsahuje prvky speed metalu, např. skladba „Exciter“ z alba „Stained Class“ z roku 1978. Některé skupiny, které se později vynořily jako thrashmetalové, mají hluboké kořeny ve speed metalu. Debutové album „Show No Mercy“ od Slayer, debut „Kill 'Em All“ od Metallicy, první album Anthraxu „Fistful of Metal“, debut Megadeth „Killing Is My Business... And Business Is Good!“ a mnoho dalších obsahuje prvky speed metalu (inspirované ve NWOBHM) kombinované s thrashmetalovými riffy. Německá heavymetalová skupina Accept do svého „zvuku" také dodala několik speedmetalových znaků, jako ve skladbě „Fast As A Shark“ z alba „Restless and Wild“ z roku 1982. Accept vůbec ovlivnili mnoho německých heavymetalových skupin, např. Helloween, Running Wild, Grave Digger, Rage apod. Helloween byla zřejmě první speedmetalová skupina jako taková. Po odchodu zpěváka a kytaristy Kaie Hansena vznikla další formace - Gamma Ray. Samostatnou kapitolou je kapela Blind Guardian, jejíž první album vyšlo v roce 1988. Zpočátku totiž hrála speed metal ne nepodobný stylu Helloween, ale postupně si vytvářela svůj vlastní styl, pro který je škatulka speed/power metal příliš těsná. Ve Spojených státech jsou za zakladatele power metalu považovány skupiny Savatage, Queensryche a Manowar. V 90.letech začala hrát speed/power metal německá skupina Grave Digger, která do té doby hrála britský heavy metal. V posledních letech je velmi silná i finská speedmetalová scéna, jejímiž zástupci jsou Stratovarius, Sarasvati či Sonata Arctica i spíše atmosféričtí Nightwish. Z českých skupin speed a power metal hrají např. Nemesis z Brna, Power 5 z Brumova nebo Rimortis. S příměsí gothic hraje ostravská Salamandra. Grunge je žánr na pomezí hardrocku a alternativního rocku vycházející z hardcore punku, heavy metalu a indie rocku. Jeho původ leží v polovině v 80. let ve státě Washington, především v okolí města Seattle. Název stylu údajně pochází od Marka Arma z Mudhoney a znamená „roztrhaný, špinavý“. Typickým grungeové hudby jsou „špinavé“ zvuky kytary a silné riffy. Texty se zabývají většinou společenským odcizením, touhou po svobodě, nudou a depresemi ať už ze smířené nebo rozzlobené pozice. Ve stylizaci kapel je časté napadání glam metalové scény 80. let, to se odráželo například nechutí k pompézním představením. První grungeové kapely byly ovlivněny především lokálními punkovými skupinami a skupinou Melvins. Mezi jiné zdroje patří alternativní rock jako Sonic Youth a Dinosaur Jr. zároveň s proto-punkem jako The Stooges a MC5. První skupinou považovanou za grungeovou jsou seattleští Green River, jejíž členové později stáli u zrodu Mudhoney a Pearl Jam. Na vrchol popularity se grunge dostal v roce 1991 kdy vyšlo album skupiny Nirvana, „Nevermind“. V té době už však byli zaběhlé i další skupiny jako Soundgarden a Screaming Trees. Další významou událostí bylo vydaní alba „Ten“ skupiny Pearl Jam. Po smrti zpěváka Nirvany Kurta Cobaina v roce 1994 začal žánr pohasínat, přestože se objevil styl zvaný post-grunge jako například australští Silverchair nebo britští Bush. Na druhou stranu grunge způsobil praktický konec glam metalu a ovlivnil důležitou část alternativního rocku, který vznikal od 90. let. Zvláštním podžánrem je také Riot Grrrl, jakýsi „feministický grunge“ představovaný například skupinou Hole. Ke grunge patří i typický styl oblékání, mezi jehož hlavní znaky patří obliba starého oblečení, flanelových kostkovaných košil, roztrhaných džínů, tenisek Converse a hardcoreové etiky DIY (Do It Yourself-„Udělej si sám“). V původním slova smyslu však také grunge znamenal typické oblékání v menších městech v okolí Seattlu přizpůsobený chladnému počasí. Death metal je velmi těžké přesně definovat, většina kapel hrající death metal je ovlivněna jinými styly nebo hraje přímo kombinaci několika stylů. Může obsahovat hrubé nebo temné texty zaměřené na smrt jako nihilistickou metaforu (což neplatí ve všech případech) nebo na témata jako brutalita, satanismus, politika nebo pocity beznaděje. Skladby nemají pevnou strukturu, místo toho se klade důraz na rozvíjení motivů. Žánr se často spojuje s podladěnými, technicky náročnými kytarami, rychlými údery, energičností a komplikovanou rytmikou. Kvůli větší zuřivosti se používají neobyčejně rychlé bicí. Zpěv se většinou skládá z bručení, vrčení a blábolení, anglicky nazývaného „death grunts“ nebo „growling“. Takovýto typ zpěvu spočívá ve vtahovaní vzduchu do sebe, na rozdíl od klasického zpěvu. Někteří to nazývají „hrdelní zpěv“. Death metal je známý svým prudkým tempem, nepředvídatelnými změnami ve struktuře, a extrémně rychlými a komplikovanými kytarami a bicími, i když se některé kapely zaměřují spíš na rychlost a surovost než na techniku hraní. Kapely tohto stylu často využívají hluboce podladěné kytary a baskytary a také dvojkopákové bicí. Toto je sice standard, ale některé kapely používají i jiné nástroje, např. klávesy a saxofón. Death metal je pro muzikanty neobyčejně fyzicky náročný, především ve své nejkomplikovanější formě. Deathmetalové texty se většinou zaobírají nihilistickými tématy více než ostatní formy rockové hudby (s výjimkou black metalu), využívají „zvrácenosti“, aby poukázaly na hlubší souvislosti. Žánr, původem odnož thrash metalu, vznikl, aby vzdával hold temným, principiálním ideím, které zůstávaly v metalu nevyužity. Zaměření se na smrt a extrémy dalo podnět na pojmenování žánru. Existují tři teorie o původu termínu „death metal“. První se vztahuje na skladbu s názvem „Death Metal“ od kapely Possessed z jejich prvního alba „Seven Churches“ (1985). Ale toho roku se také objevila skladba „Death Metal“ na albu „Power from Hell“ od anglických thrasherů Onslaught. Také demo kapely Death se nazývalo „Death by Metal“. Druhá teorie tvrdí, že žánr byl pojmenován podle průkopníků tohoto stylu, Death. Říká se, že jejich strohý název se ujal jako jméno pro nový metalový žánr. Třetí teorie se objevila roku 2003, když Quorthon, zesnulý zakladatel blackmetalové skupiny Bathory, v rozhovoru s britským novinářem vyhlásil, že on vymyslel pojem „death metal“ už v roce 1984, i když jeho kapela nikdy k death metalu nepatřila. Popularita death metalu dosáhla vrcholu v letech 1992-93, když se některé kapely jako Morbid Angel těšily komerčnímu úspěchu. Avšak, žánr jako celek se (kvůli své extrémní povaze) bohužel nikdy nedostal do středního proudu. Ale i tak se neztratil do ústraní, ale namísto toho se rozvinul do následných stylů: HUDEBNÍ STYLY *
(popis a historie hudebních H&H žánrů)
ROCK 'N' ROLL
* Běloši se blíže seznamují s výrazovými prostředky rythm and blues. Představitelé tohoto porudu jsou Everly Brothers, Buddy Holly, Eddie Cochran, Jerry Lee Lewis, Neil Sedaka, Del Shannon
* Pozornost posluchačů se obrací na černošské hudebníky, těmi jsou např. Little Richard, Chuck Berry, Bo Diddley, Fats Domino
* Rock and roll ovlivňuje autory a interprety moderní populární hudby, kteří přicházejí s první * syntézou např. Paul Anka, Pat Boone, Ricky Nelson
ROCK
HARD ROCK
HEAVY METAL
PUNK
HARDCORE
OI!
POWER METAL
THRASH METAL
SPEED METAL
GRUNGE
DEATH METAL