Ne vždy miluješ toho, komu patříš
Kaname Chidori seděla ve své lavici u okna a nevnímala dění kolem sebe. Mnohem více ji zajímalo, co se děje venku, než dohadování se o tom, jak asi bude vypadat jejich nový spolužák. Sousuke si vedle ní sedl.
„Ty, Chidori?“
„Hm?“ zabručela.
„Já jen...jen mě tak napadlo...“
„Na!“ podala mu sešit z matematiky.
„Asi ti nerozumím,“
„Chceš opsat úkol, ne?“
„Ne, to ne. Ten mám. Já jen...nechtěla bys třeba jít zítra někam ven?“
„Myslela jsem, že odpoledne musíš trávit na základně, než si odpykáš trest?“ pohládla na něj.
„No, to sice jo, ale...“
„Nech to být, než ti skončí trest, ano?“
„Dobře,“ Sousuke si tedy šel sednout zpátky, ale to už zazvonilo a učitelka přišla do třídy.
„Posaďte se!“ vyzvala je. „Jak jistě všichni víte, dnes přijde nový spolužák Toru Nazashima. Pevně doufám, že se nikdo nebude chovat nevhodně a že ho mezi sebe vezmete v pohodě!“ poté už otevřela dveře a do třídy sebejistě vstoupil mladík s perfektně vypracovaným tělem, což bylo vidět i přes uniformu. Tmavé vlasy mu lehce spadaly do pomněnkových očí, které tajemně pozorovaly celou třídu. Všem dívkám se v očích objevila srdíčka. Všem kromě Kaname, která už zase nezaujatě koukala z okna.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Den utekl jako voda a zazvonilo na konec vyučování. Kaname popadla tašku a spolu se Sousukem se vydala na vlak.
„Anebo jo. Zítra stejně nic nemám,“ vyhrkla najednou.
„Takže se mnou půjdeš?“ usmál se.
„Proč ne,“ oplatila mu úsměv.
„A kam bys chtěla?“ Kaname se zamyslela.
,Když to nechám na něm, vybere zase nějaké ty svoje vojenské úchylky...i když občas bývají zábavné, ale stejně...' podívala se na něj. „Co takhle jít se projít po parku?“
„Je to jen na tobě,“ Kaname na něj pohlédla a v duchu už je spolu viděla.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Avšak druhý den se Sousuke ve škole neobjevil. A ani ten další. Ani ten další. Takhle to šlo celý týden. Kaname vztek přešel po čtvrtém dni. Seděla znovu ve své lavici a kreslila si do sešitu, když k ní přistoupil Toru. Pohlédla na něj.
„Ahoj, Kaname. Ty jsi prý předsedkyně třídy.
„Ahoj,“ prohlédla si ho a přikývla.
„Výborně. Poslali mě za tebou. Týká se to té akademie. Šlo by tam ještě zařadit moje vystoupení?“
„A co máš v plánu? Na jak dlouho?“ zeptala se a vytáhla sešit určený na školní povinnosti.
„Asi pět minut. Víš, baví mě hrát na kytaru. Na minulé škole jsme měli skupinu a tak mě napadlo, že když něco předvedu, třeba se najde někdo i tady...“
„Pět minut? Jo, to někam půjde,“ pohlédla na něj. „Myslíš, že bys mi kdyžtak mohl jen tak nějak orientačně něco předvést? Abych se ujistila, jestli na ni opravdu umíš. Ne, že bych ti nevěřila, protože jsi tu nový, ale už mnohokrát se to stalo...“
„Klidně. Ale nebudu ji brát do škloly. Co kdybys šla po škole ke mně?“
„Zveš mě na rande?!“
„Ne, jen na hru na kytaře. Kvůli akademii.“
„Platí,“usmála se na něj.
„Tak zatím!“ oplatil jí úsměv a šel dál. Kaname to nedalo a musela se za ním otočit. Uvědomila si, že vlastně není tak špatný.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Tak jsme tady,“ řekl Toru a pustil ji dovnitř. Kaname nejistě vešla.
„Máš někoho doma?“
„Nemám. Rodiče jsou až do večera v práci. Pojď!“ vedl ji přes celý byt do svého pokoje.
„Páni! Máš odtud nádherný výhled!“ řekla obdivně.
„Z balkonu je ještě lepší. Posaď se! Dáš si něco k pití?“
„Ne, děkuji.“ Toru si tedy sedl na postel a popadl svou elektricku kytaru. Podíval se na Kaname a začal hrát pomalou melodii. Pak začal zpívat.
„Slunce už zapadlo, vyšel měsíc
Listí na zem spadlo, je ho tisíc
Brzy už přijde ten zimní čas
Přemýšlím, co bude, až přijdu zas
Pod okna tvoje, i s kyticí
Zahlédnu tebe, moje štěstí
Kytici nechám před tvým prahem
Pro tebe bych se stal krutým vrahem
Za jeden tvůj pohled, tak kouzelný
Však čeká mě kruté probuzení
Všechna ta moje snaha velká
Nikdy nebude odměněná
Našla sis jiného, proč zrovna on
Proč on je tvůj šampion?
Vždyť já, já chtěl jsem
Snít dál můj sen
Sen o tobě, o víle bledé
Hledím v nebe, vidím tebe
Proč tolik mě trápíš, řekni mi to
Nejspíš si myslíš:"Nesnáším ho!"
Co jsem ti udělal tak strašného
Já tě jen miloval, odpusť mi to!
Poslouchám ptáky, jak švitoří
Vidím je z dálky, děti křičí
Odněkud slyším šumět moře
Raději mizím té pokoře
Nechci být jen ten hlupák smutný
Raději zničím sen, moc to bolí
Copak já mohu zapomenout
Na svou sladkou vílu, vždy studenou
Vždyť já, já chtěl jsem
Snít dál můj sen
Sen o tobě, o víle bledé
Hledím v nebe, vidím tebe
Proč tolik mě trápíš, řekni mi to
Nejspíš si myslíš:"Nesnáším ho!"
Co jsem ti udělal tak strašného
Já tě jen miloval, odpusť mi to!
Však já to překonám, jednou, možná
Ten sen si zachovám, vílo něžná
Oči tvé budu mít v srdci navždy
Vše co však budu chtít, je psát texty
Už ne však o tobě, ty siréno
Do pasti vlákalas mě lehce, snadno
Cítil jsem se jak námořník slabý
Navždy budeš můj sen milovaný“ Kaname steklo po tvářích pár slz. Nenápadně si je setřela. Měla najednou chuť ho obejmout, dotknout se ho. Utišit bolest, kterou z něj cítila.
„Tak co?“ zeptal se, když dohrál.
„Je to nádherné!“
„Takže tam s tím můžu?“
„Samozřejmě!“
„Díky!“ bez přemýšlení ji objal.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kaname vešla do třídy. Těsně po ní Toru.
„Dobré ráno,“ pozdravil ji.
„Dobré,“
„Nemáš dneska čas?“
„No...chvilku mám. Proč?“
„Napadlo mě, jestli bys mě nechtěla provést po městě?“
„Ale jo. Možná i chtěla.“ usmála se na něj.
„Díky. Jsi skvělá.“
„Ale neblázni!“ na tvářích se jí objevila stopa červené. Toru ji zlehka pohladil po tváři. Podívala se na něj a usmála se. To už se tam však nahrnulo plno spolužáků, takže si každý šel po svých.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Víš, Kaname, ty jsi super holka, ale přátelství mi nestačí,“ řekl jí Toru asi po měsíci.
„A co já s tím?“ zeptala se nejistě. Nebyla si jistá, jestli mu dobře rozuměla.
„Chceš se mnou chodit?“ pohlédl jí do očí. Překvapeně zamrkala.
„A-ano!“ vyhrkla. Toru ji pohladil po tváři a jemně ji políbil.
„Vždycky jsem chtěl holku, jako jsi ty. Chytrá, hezká, hodná, přátelská...“
„Nech toho!“ smála se. V tu chvíli zapomněla na Sousukeho, stejně jako vždy, když s Toruem byla. Avšak Sousuke nezapomněl na ni. Už měsíc byl ve válce a jediné, co ho drželo při životě byly myšlenky na ni.
„Kurzi, hejbni sebou a vypadni odsud!“ zařval na kamaráda, jediného člena jednotky, který byl ještě naživu. Kurz se i se svým robotem rozběhl a schoval se za skálu. Sousuke obhlédl situaci. „Ale? Chci...“ co chtěl však už nedořekl, protože musel zlikvidovat nepřítele.
„Ksakru, Sousuke, jsme až moc blízko vesnice! Musíme odsud vypadnout!“
„A ztratit tak náš cíl?“ zeptal se zoufale.
„Zachránit si krky!“
„Ne, Kurzi! Už jsme skoro u cíle! Je jich jen pět!“
„A my jsme dva! Navíc už nám skoro došla munice! Jestli to takhle půjde dál...musíme něco vymyslet!“ vyhrkl Kurz a rozhlédl se po drsném terénu. Písek a sklály bylo to jediné, co viděli. Sousuke se usilovně snažil přemýšlet.
„Kurzi, za tebou!“ vykřikl a snažil se zničit nepřátelského robota.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kaname vešla do třídy. Už se ani nemusea dívat na Sousukeho místo, aby věděla, že tam není. Dnes ale bylo něco jinak. Sedla si na své místo a čekala. Po chvíli vešla učitelka.
„Dříve než začneme s výukou, měli byste vědět, že vás spolužák Sousuke Sagara je v nemocnici.“ Kaname ztuhla a vyděšeně se na ni podívala.
„Co je mu?“ zeptal se někdo.
„Postřelili ho. To je vše, co vím.“
„Postřelili?“ špitla Kaname vyděšeně.
„Víc bohužel nevím.“ poté už si sedla a vyučování mohlo začít.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Čas plynul jako voda. Kaname trávila mnoho času s Toruem. Semtam se zastavila v nemocnici u Sousukeho, ale vždy jen aby mu přinesla učení, nebo mu řekla, co je nového. Sousuke poznal, že si někoho našla a ačkoliv ho to bolelo, protože ji miloval, přál jí to. Byl však raději za každou chvilku strávenou o samotě. Těch mc neměl, poněvadž se u něj střídali spolužáci. Takhle to šlo dva měsíce. Blížil se konec roku a s ním i závěrečné testy. Sousuke se vrátil do školy a silně nezvládal, proto učitelka požádala Kaname, aby mu s tím pomohla. Jelikož neměla na výběr, musela mu začít pomáhat. Překvapilo ji, jak moc velká propast mezi nimi je. Sousuke se snažil dávat pozor, ale pořád byl myšlenkami mimo. Když to takhle pokračovalo už pátý den, Kaname vybuchla.
„Nemůžeš aspoň předstírat, že mě posloucháš?! Já se tu snažím, dávám ti svůj volnej čas, abys prošel a jediný, co se od tebe dočkám, je nezájem!!“ křičela na něj. Sousuke se na ni smutně podíval.
„Já se tě o to neprosil,“ šeptl. Kaname to vytočilo ještě víc.
„Fajn, už toho mám dost! Jdu!“ popadla své věci.
„Jen si běž,“
„Nenávidím tě, Sousuke Sagaro! Nenávidím tě!“ křikla na něj, než odešla. Ve dveřích se ještě zastavila. „Kéž bychom se nikdy nepoznali,“
„To bych si taky přál!“ křikl za ní.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kaname a Toru spolu seděli na lavičce v parku a líbali se. Kolem bylo plno lidí, avšak Kaname pořád slyšela v hlavě Sousukeho hlas. Neustále měla v hlavě jeho obličej a všechno, co spolu zažili.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí Toru po chvilce.
„Nic to není. To je těmi zkouškami. Jsou tak strašně blízko a já...“
„Zvládneš to na výbornou, uvidíš.“
„Doufám.“
„No tak, Chidori. Jsi nejlepší ze třídy.“
„Myslíš?“ nejistě se na něj podívala.
„Vím to. Miluju tě.“
„Já tebe taky,“ špitla a objala ho. V mysli se jí objevila Sousukeho tvář.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Co je to?“ podívala se kapitánka Testarossa na obálku od seržanta Sagary.
„Žádost o stažení z úkolu.“
„Jakého úkolu?“
„Hlídání slečny Chidori.“ řekl Sousuke. Kurz Weber a Melissa Mao, kteří byli právě přítomni, se po sobě podívali.
„Stalo se něco, co vám brání v úkolu pokračovat?“ zeptala se kapitánka a pohlédla na svého pomocníka Kalinina. Ten stál zamyšleně u čelního skla ponorky a díval se ven.
„Jsou to...osobní důvody.“
„Seržante Sagaro!“ ozval se Kalinin.
„Ano, pane?“
„Jsou ty důvody opravdu tak důležité, že vám brání vykonávat vaši práci?“
„Obávám se, že ano, pane!“
„Ještě o tom budeme uvažovat. Teď se vraťte!“
„Rozkaz!“ Sousuke se otočil a odešel.
„Co se asi stalo?“ zauvažovali Kurz s Melissou.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kaname procházela školou, když venku něco vybuchlo. Vztekle sevřela ruce v pěst.
„Sagaro, ty idiote!“ zařvala a vyběhla se tam podívat. Celá škola se venku sešla u poničené sochy. Kaname přišla k Sousukovi a přetáhla ho novinami po hlavě.
„Jau! Proč jsi to udělala?!“
„Můžeš mi říct, proč jsi zase něco odpálil?!“ ptala se naštvaně.
„To jsem nebyl já!“ hájil se.
„Jasně. Tady po škole asi prochází jiný maniak s výbušninami, že jo?! Kdybys to aspoň přiznal!“
„Nemám co přiznávat!“ Kaname si najednou byla jistá, že nelže. Pohlédla mu do očí, stejně tak on do jejích. V tu chvíli jí bylo jedno, že je tam celá škola. Přistoupila k němu a dotkla se jeho rtů těmi svými.
„Jsem ráda, že už jsi v pořádku,“ šeptla. Pak se otočila a odešla. Sousuke se za ní díval jako tele na nová vrata.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Od té doby, co Kaname Sousukeho políbila, nemyslela na nic jiného. I když byla venku s Toruem, myslela na Sousukeho. Mátlo ji to.
„Kaname! Kaname, počkej!“
„Kyouko, co se děje?“ zeptala se překvapeně.
„Tam nechoď!“ snažila se ji zastavit.
„Proč ne? Kyouko, musím tam. Nesu tam tyhle knihy,“ ukázala jí asi tři knihy.
„To počká! Kaname, nemůžeš tam teď jít!“
„Proč? Chystáte snad na mě nějaké překvapení?“
„Ne.“ Kyouko se ji zoufale snažila zastavit, ale marně. Kaname vešla do té třídy a...knihy jí vypadly z rukou. Ve třídě spatřila Torua s učitelkou. Líbali se a láska z nich byla cítit na míle daleko. Kaname po tváři steklo pár slz.
„Ne, to není možné!“ vyhrkla a vypadla ze třídy. Za dveřmi se sesunula po zdi na zem a nevnímala kamarádku, co jí říká. Objala si kolena a nevěděla, co by měla dělat.
„Kaname! Kaname!“ Kyouko už byla zoufalá.
„Chidori? Co se jí stalo?“ zaslechla hlas, který jí v poslední době nedovoloval spát. Podívala se na Sousukeho ve chvíli, kdy vcházel do třídy. Co se dělo pak už se nedozvěděla, každopádně po nějaké době ven vyšel Toru s přeraženým nosem a Sousuke s krvavýma rukama. Kaname vstala a objala ho.„Jsi v pořádku?“ zeptala se nejistě.
„Naprosto.“ usmál se na ni. „Tak co, půjdeš se mnou někdy ven?“ namísto odpovědi ho políbila.