Krajina bývá často přirovnávána k palimpsestu. Tedy k pergamenu, na němž byl původní záznam odstraněn a vytvořen nový. Stejně tak v krajině každá epocha zanechá charakteristickou vrstvu, která je další epochou překryta, popřípadě nově interpretována a zapojena do nových souvislostí. Vrstvy mohou být teoreticky studovány a mohou tak přispět k poznání historických epoch. O české krajině se často hovoří jako o krajině barokní. Jedná se však o tvrzení, které jakoby přehlíželo další nesmírně silnou a mocnou vrstvu a to vrstvu průmyslového věku. Tvrzení o české barokní krajině spíše vystihuje fakt, že současný stav je dán více organickým propojením obou vrstev, než jejich překrytím. Po celé devatenácté a dvacáté století byla příhodná místa v baroku zformované krajině osazována továrními a hospodářskými objekty. Nejdříve byla obsazena místa na březích vodních toků, později, po překonání závislosti průmyslu na vodní energii, se začaly továrny šířit plošně po kraji. Jednalo se často o rozsáhlé objekty, jejichž architektura se nezalekla horizontálního ani vertikálního rozměru. Po společenských, ekonomických a technologických změnách, které proběhly v posledních desetiletích 20.století začalo masové ukončování provozu a opouštění průmyslových objektů. Zůstalo nám dědictví, které zpočátku přinášelo více znepokojení a otázek, než radosti. Jak k takovému dědictví přistupovat? Jedná se o bezcenné utilitární objekty anebo o cennou památku vypovídající o velké epoše našich dějin? A pokud se jedná o památku, jak k ní přistupovat? Zakonzervovat jí v daném stavu, tak aby vypovídala o každodenním provozu a těžké práci zaměstnanců podniku? Či jí přestavět pro jiný účel? A pro jaký? Nakonec se přistoupilo ke kombinaci obou přístupů, přičemž přestavované objekty slouží komerčním, kulturním, sportovním, obytným a dalším účelům.
Klasikou v oblasti bydlení v bývalých průmyslových objektech, i když s puncem výjimečnosti, se staly tzv. lofty. Několikapatrové byty v továrních halách, kde jedno patro většinou představuje jednu obytnou místnost. Novým a zatím neprozkoumaným směrem při přestavbě hospodářského objektu na obytný dům se vydali architekti Szymon Rozwalka a Tomáš Pejpek, kteří přijali zakázku na přestavbu bývalého obilného sila Hanáckých mlýnů postaveného podle návrhu Jana Tymicha v roce 1941. Autoři plně využili vertikálního rozměru industriální architektury a zároveň doslovně přidali do krajiny novou vrstvu. Obytné prostory nebyly vybudovány ve vlastním silu, ale v obytné části, která byla přistavěna na jeho vrchol. Zároveň však autoři nechtěli, aby bylo silo neobývaným podstavcem, obsahujícím pouze přístupové cesty. Proto byla část funkcí obytného domu umístěna i do vlastního sila. Vertikalita objektu umožnila dvojici architektů vrstvit jednotlivé fragmenty na sebe. Ty jsou pak, slovy architektů, mezi sebou propojeny „aperspektivně“ pomocí výtahu, který „rozbíjí vztah mezi časem a prostorem“. Mezi jednotlivými fragmenty neexistuje plynulý přechod, ten se omezuje „na otevření a zavření dveří výtahu“. Jak je uvedeno ve zprávě autorů, fragmenty reprezentují: vstupní atrium, soukromou galerii a užitkové prostory, vlastní silo, obytnou zahradu, dvoupodlažní obytný prostor, ložnicovou část bytu umístěnou v nové hranolovité nástavbě, tzv. kostce. Vertikalita je zachována i v jednotlivých vnitřních prostorech. Hlavní obytný prostor, slučující v sobě obývací pokoj, vstupní halu a mezonetovou pracovnu má výšku přes čtyři a půl metru. Vertikála je určující i pro podobu ložnic, kde jsou postele umístěné na vyvýšených místech.
Vraťme se však k vnějšímu urbanistickému a krajinnému vyznění přestavby sila. Zvolené řešení přístavby jednoznačně informuje kolemjdoucí o změně funkce sila, zároveň však není potlačena paměť stavby, která zároveň vypráví i o své minulosti a bývalé funkci. Rodinný dům dává nový význam obilnému silu, to však vtiskuje nové části něco ze svého charakteru. Dům-silo tak v malém měřítku navazuje na organické prorůstání historických vrstev české krajiny. Dům umožňuje žít majitelům ve věži, vysoko v oblacích, blízko obloze, nabízí tedy prostor s nádechem romantiky, zároveň však nepopírá závislost na technice a průmyslu. Tím se zásadně odlišuje od těch realizací, které se v zájmu poetiky a romantiky, snaží zmíněnou závislost popírat či zakrývat. Dům může být čten jako symbol našeho věku, věku virtuální reality, „nesnesitelné lehkosti bytí“, stojícím však na pevných a veskrze reálných základech průmyslu. Dvojice Rozwalka, Pejpek spolu s klientem tak ukazují cestu jakou se vydat při revitalizaci průmyslového dědictví. Nebojí se radikální změny funkce objektu, a jejího výrazného vizuálního vyjádření. Zároveň však nepotlačují původní stavbu a výpověď o jejím určení A zachovávají tak paměť místa. A o tom, že kontinuita paměti nebyla narušena svědčí i označení „spálený mlýn“, které stavba získala mezi místními podle události starší než půl století.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář