Zápisky z křoví, díl třetí
Hola, hola, tam e-mailista Pehta...
Včera jsem nahrál nějaké foto z průběhu prvního dne, dnes Vám po krátké odmlce přináším další zprávy z mého pobytu v Křovácku.
Úterý ráno jsem měl ze začátku při snídani celou terasu jen pro sebe, sedl jsem si tedy do první řady a pozoroval život v přístavu pode mnou. Jakýsi italský pár přivazoval brašny ke své motorce a ve chvíli kdy chtěl odject zjistil, že má prázdné zadní kolo. Chlapík chvíli lamentoval něco italsky, pak odvázal nejvrchnější brašnu, vyndal nějaký sprej a jal se opravovat kolo. Chvíli hledal kde asi bude díra, pak v pneumatice cosi našel a začal to páčit ven nožíkem. Když se mu to pochvíli podařilo vztekle to pohodil o pár metrů vedle a tak čekám kdo nám předvede opravářské představení v nejbližších dnech. Pak se chvíli pokoušel nasadit sprej na ventilek, zmáčknul a zahalil se do oblaku jakési bílé pěny. Opět něco řval italsky a několikrát do motorky kopnul, jeho partnerka si odevzdaně sedla na lavičku opodál. Po chvíli ze sebe setřásl skoro všechnu pěnu a začal druhý pokus. Ten už byl lepší a většina pěny asi šla skutečně do pneumatiky, protože po chvíli zkoušení tvrdosti rukou pneumatiku již nezmáčkl a usoudil že je opraveno. Naložili vše zpět do brašen, zkusili nasednout a zjistili že pneuamatika je sice tvrdší, ale ne dost... Slezli a ital opět něco pořvával a kopal do motorky. Jeho partnerka mezitím dovedla jakéhosi přístavního oficíra a ten se jim jal radit. Chvíli něco gestikuloval a pak se nožíkem snažil cosi provádět na povrchu pneumatiky. Moc mu to nešlo a tak si mobilem zavolal pomocníka. Ten po chvíli s efektním zaskřípěním brzd přijel svým tranzitem.
Křovácké duo Pat a Mat nezklamalo - druhý týpek se vytasil s jakýmsi průrazníkem a za pomocí kladívka se jal opravovat díru v pneumatice tím, že ji zvětší. Ital nechápal co se děje - z gestikulace jsem vypochopil, že plán je zvětšit díru tak, aby se pěna dovnitř dala stříkat přímo skrz ni a ne ventilkem. Zajímavý nápad s kterým Ital v pominutí smyslů souhlasil. Bohužel další pokračování jsem neviděl, bo okolo potřeboval projet bus a tak opraváři odtlačili stroj z mého dohledu. Když jsem však po hodině odcházel z hotelu na výlet, právě nakládali motorku a nasrané italy do tranzita, takže tenhle novátorský přístup asi nezabral...
Mezitím nakoukl na teresu partner té debilní češky ze včerejška a když viděl, že jsem zde já, jenom protáhl ksicht a oba snídali vevnitř. Po bohatýrské snídani jsem si řekl, že bych dnes mohl vyrazit podél Velkého jezera po druhém břehu než jsem se včera vracel a navštívit některou z vyhlídek o kterých jsem se dočetl na info tabulích. (I když mám GPS, mapa není zrovna podrobná a kromě mapek na info letáčku o parku a hotelu se musím spoléhat na mapky na infotabulích, které nejsou nějak ohromně přesné, ale aspoň si člověk udělá nějakou představu. Existuje sice jakási mapa ostrova, ale tu prodávají jen kdesi v Polače, tady v Pomeně ji ani suvenýr shop ani nikdo ze stánkařů pochopitelně neprodává).
Cesta kolem Malého jezera k Malému mostu nad kanálem (no je to široký asi metr a půl) co spojuje obě jezera je vcelku krátká a tak jsem po chvíli stanul na široké asfaltce obkružující Velké jezero. Vydal jsem se do Babine Kuče, kde je správní centrum parku a jezdí odtud loďka na ostrov s klášterem (to bude asi výlet na pátek) a dále do Pristaniště kde jsem vylezl na první žbrdek a prohlédl si kostelík nad vesnicí (Sveti Nikola). V plánu jsem měl dojít někam k Soline, kde jezero končí uměle vykopaným kanálem spojujícím ho s mořem. Až do Soline se dá jít po asfaltce vedoucí na břehu jezera. Auta tu projedou asi 4 za den, ale je tu hustý provoz cyklistů na pronajatých kolech. To se mě také stalo osudným, když se jakási postarší německá turistka natolik kochala krásou okolí, že mě přehlédla a zezadu mě srazila na asfalt. Padl jsem jak podťatej a abych náhodou neutekl záda mě zatížilo kolo a přes ně i němka.
V první chvíli jsem si myslel že jsem mrtvej, pak že mám zlámaný úplně všechno, ale nakonec to odneslo jen levé koleno které je dost sedřené. Němka byla asi ještě vyděšenejší než já, furt něco lamentovala a její gerontoidní partnerky se střídavě pokoušeli uklidnit ji a střídavě ošetřit mě. Dokonce chtěli volat i Hitnu pomoč, ale nakonec jsem jejich snahu mě pomáhat odmítl a odpotácel se do jezera vymýt si odřeninu slanou vodou. Kupodivu to ani moc nepálilo. Po této příhodě jsem se rozhodl opustit pohodlí asfaltové silnice a jít po "značené" stezce terénem. Díky tomu jsem nejprve vystoupil na Veliky Gradac a následně na Montokuc. Cestou jsem si i užil poměrně intenzivní zážitek při asi 400 metrů dlouhém průchodu přímo terénem, bo křovácké značení cest je vskutku originální. Následkem této příhody mám v pravém palci trn a kus klacku průměru sirky a délky asi 2 cm (sirku jsem si ve středu po rozmáčení nohy v jezeře vyřízl nožem, trn bohužel nejde ven a asi bude muset vyhnít :-(
Ale výhledy z těch žbrdků za to stály. Sedíc na Montokucu a popadajíc dech jsem pozoroval okolí a pozoroval ještě o trošku vyšší žbrdek cca 3 km dále na východ na kterém je druhá ostrovní kešu. Původně jsem pro ni chtěl jet na kole, ale tam bych kolo fakt nevynesl. Tak se tam tedy dojdu kouknout, času je ještě relativně dost, rozhodl jsem se. Sice mě trošku obtěžovala bolest v palci a koleně, ale co by člověk neudělal pro bod, že...
Cesta po vršině, nebo jak se tahle vyhlídková hřebenovka nazývá, je fakt super a za ty občasné zášlehy bolesti to stálo. Podle dostupných materiálů je cíl (a kešu) na druhém nebo třetím nejvyšším žbrdku ostrova a rozhledy tomu odpovídají.
Poté co jsem si dostatečně užil rozhledů po okolí jsem sestoupil až dolů k moři do Soline a prohlédl si kanál. Soline je díra ještě menší než Pomena - je tu celkem 6 baráčků které všechny pronajímají pokoje (a 5 pronájemců se menuje Srsen, akorát křestní je pokaždé jiné) a jedna konoba plná cyklistů kteří sem dojedou od Maloho mostu a tady se pak otočej a jedou zpátky, protože dál už žádná cesta není. Na parkovišti byla i dvě česká auta. Protože koleno i palec docela bolely, a vyhlídka na další cestu někam nahoru, mě zrovna nelákala, rozhodl jsem se risknout cestu zpět po asfaltce. Díky tomu jsem objevil docela velkou jeskyni i s nějakým tím krápníkem (ještě, že s sebou nosím tu čelovku, tady by se hodilo i lano, bo z míst kam jsem se dostal to pokračovalo ještě hlouběji, ale ten vlhkej vápenec v sandálech fakt pekelně klouže - viděl jsem na dno další prostory kam bych i seskočil, ale bez lana bych se nahoru asi nedostal a tak jsem se musel vrátit).
Naštěstí mne cestou po asfaltce již nikdo nesrazil a tak jsem po několika koupelích v jezerech šťastně dorazil zpět do hotelu. Byl jsem docela utahanej (nějakých 25 km a 850 nastoupaných metrů). Na recepci jsem opět potkal zombíinu rodinku. Tatík byl celý nadšený z bunkru, zombie vypadala, že už definitivně umře. Řekl jsem tatíkovi o jeskyni a ukázal fotky. Jeho ryčení se stalo o stupeň nadšenějším a začal se vyptávat jak je to daleko. Asi 8 kilometrů řekl jsem a jeho nadšení pohaslo, ale dá se tam dojet na kole. Nadšeně mě začal plácat po ramenou a nechal si na orientačním plánku ukázat kde to je. Zombie mě šlehala nenávistnými pohledy.
Rychle jsem se osprchoval a hurá na večeři. Při příchodu mě číšník co se s ním "kamarádím" už od prvního dne řekl, že v hotelu jsou další češi (včera měl volno) a jestli si nechci sednout k nim. S díky jsem jeho nabídku odmítl a sdělil mu, co jsem včera viděl a co si o krajanech myslím. Usadil mne do první brázdy na rezervaci a přinesl panáka rakije na účet podniku. Tlustá kráva v třetí řadě málem pukla vztekem. Snědl jsem své obvyklé několikachodové menu a odpotácel se na pokoj. Chtěl jsem jít opět na noční plavání do jezera, ale udělalo se mě poněkud nelehko a záhy jsem usnul a probral se po druhé hodině ranní. Zhasl jsem tedy světlo a pokračoval v spánku.
Ve středu ráno jsem s obavami pozoroval své koleno, ale bolest není moc velká, jenom strup má nějakou divnou barvu (kupodivu to ani nepálí ve vodě, ale když z vody vylezu tak to pálí jak čert). Předpověď slibovala 27 stupňů ve stínu, moře teplé 22, Velké jezero 25 a Malé jezero 27 stupňů. Docela jsem cítil únavu z pondělního a úterního výletu a tak jsem se rozhodl strávit den beachováním u Malého jezera. Před hotelem si zombíovic zrovna půjčovali kola. Tatík se mne ptal co půjdu objevovat dnes, poté co jsem mu prozradil, že dnes budu prozkoumávat krásy odpočinku na pláži protože jsem unavenej, byl trošku zklamanej. Ubrečená zombie vypadala, že kdyby mohla, zabila by mne hodně pomalým a bolestivým způsobem.
Den na pláži byl fajn, užil jsem si šnorchlování (je zda fak dost bohatej podvodní život, kromě jiného se tu hojně vyskytuje Kyjovka teďsinevzpomenunadruhéjméno, což je největší mlž středozemí a druhej největší na světě - největší ke které jsem se potopil byla velká jak moje předloktí) a přečetl něco z knih, které jsem si vzal s sebou. Akorát jsem zjistil, že zadek je třeba si mazat víc, bo při tom šnorchlování se opaluje nějak intenzivnějš a tak mne teď trošku hřeje (ale sedět naštěstí můžu normálně).
Zombie na výletě spadla z kola a trošku pokulhává (teda když na ni někdo kouká - mám pocit, že jinak ji nic není, ale jako obrana před dobrodružství vyhledávajícím tatíkem to asi funguje). Vydlabaná češka s blbečkem se konečně probojovala na večeři do první řady. Akorát to asi přehnala s opalováním, bo je rudá jak čerstvě spařený prase a vypadá to že slunci se asi bude po zbytek pobytu vyhýbat...
Čtvrtek jsem zahájil zjištěním že brát si s sebou deodorant a pěnu na holení od stéjného výrobce a stejné barvy není nejlepší nápad - s očima ještě slepenýma jsem šáhl vedle a pěna v podpaždí mne docela zaskočila... Bohatýrsky jsem posnídal a poté co Vám odešlu tento souhrn posledních dní se obleču a jdu si půjčit kolo - chci si sjet pro tu poslední kešu co tu je (je na druhém konci ostrova, cca 30 km odsud a vypadá to, že na místním nejvyšším žbrdku). Tak se prozatím všichni mějte jak chcete
Hola, hola
---