Pro náš ne zcela oficiální vztah platí jednoduché pravidlo - čím méně lidí o něm bude vědět, tím lépe pro nás. V každém případě se vyvarujme pokušení pochlubit se kamarádům v práci, u pivka, či přítelkyním na dámské sešlosti. Jistě nás budou nadšeně poslouchat a budeme středem pozornosti, ale hned jak vystřízlivíme, začneme litovat, že jsme se raději nedrželi zpátky. Pokud přátelé našeho zákonného partnera znají, je jen otázkou času, kdy mu někdo z nich „přátelsky“ poradí, že by si měl tu svoji radši hlídat. V případě dobrých kamarádek to bývá ještě horší a důvěrná sdělení typu: „Víš, že ten tvůj nejezdí jen na služební cesty - ale hlavně mu neříkej, že to víš ode mě" nám můžou způsobit nemalé nepříjemnosti. Je třeba si opravdu dobře rozmyslet, jestli takovouto informaci vůbec někomu sdělit.

Také bychom se měli připravit na to, že i když půjde všechno hladce,  podaří se nám držet jazyk za zuby a nevzbudit ani stín podezření, stejně jednou přijde chvíle, kdy na nás všechno dolehne a pocítíme šílenou potřebu někomu se vyzpovídat. Prostě to už sami neuneseme. Je opravdu důležité dobře si rozvážit, komu se svěřujeme.  Pokud zvolíme uváženě, možná narazíme na někoho, kdo nás nejen vyslechne, pochválí, uklidní, ale ještě nás ujistí, že děláme dobře a nechá si opravdu choulostivou informaci jen pro sebe. Pozor jen, aby – jde-li o osobu opačného pohlaví - vzájemné pochopení nedosáhlo takové intenzity, že budeme nuceni tajit vztahy dva. Jak si ale řekneme později, ani v takhle zapeklité situaci není třeba házet flintu do žita.

Nelze však zastírat, že budeme mnohokrát potřebovat vhodné alibi, a skutečnost, že máme přítele, kterému lze důvěřovat, nám může nejednou přijít vhod. Když nám dojdou výmluvy, proč musíme zrovna teď z domu,  náš nejlepší přítel může potřebovat pomoci s odvezením skříně, pohlídat dítě, případně může být v depresi a potřebuje si s někým pohovořit.

Od našich přátel, které máme sice velmi rádi, ale přece jen se nám příliš nechce před nimi zcela odkrýt karty, můžeme žádat alibi, aniž bychom jim sdělili skutečný důvod. Nikdo nás přece nenutí přiznat, že  máme rande. Místo toho můžeme přítele například požádat: „Jdu s chlapama po práci na panáka, můžeš, prosím tě, té mojí říct, žes potřeboval píchnout s autem? Ona proti nim pořád něco má.“  Žena  použije obdobnou variantu:  „Evi, nezapomeň, že jsem dneska u tebe, protože znáš toho mýho, nesnáší Martu a Danu, tak mu  říct , že jsem u nich..." (Evi Martu a Danu samozřejmě nesmí znát.)

Jsme nabiti informacemi a je jen na nás, jak jich využijeme. Velkým omylem našich manželek zůstává, že my muži svoje milenky skrýváme, tajíme a chodíme s nimi tak říkajíc kanály. Naši milenku naopak velice často znají všichni kolegové z práce, přátelé, dokonce i rodiče a často – paradoxně a letmo – i naše drahá polovička.