Kr.Prvni-Poslové Války
Historie světa:
Kronika první - Poslové války
(Chronicle 1 - Harbingers of war)
"Jak se mohli z nejkřehčí rasy stát těmi, kdo vládne světu? Právě proto, že je tolik podceňujeme." - Archanděl Gabriela
Kapitola 1: Bitva o Giran
Díky snaze kardinála Seresina semínka víry konečně zapustila kořeny - i když jen na chvíli. Neustálý pocit blížící se krize sdílely všechny rasy. Peklo, které tu rozpoutaly války, pohltilo celou zemi. A to všechno bylo zažehnuto na tom nejneočekávanějším místě. Ani v pohraničních oblastech, ani v severních pustinách, kde se potulovala nejrůznější monstra, ale hluboko v říši lidí.
Historie je nejlepším učitelem, který uděluje lekce za tvrdohlavé a stále se opakující chyby. Lidé, zdá se, potřebují nějakého nepřítele jako vzduch, který dýchají. Když se neobjeví žádný nepřítel, jdou po krku sami sobě. Od té doby, co jsem se doslechl o katastrofě v Giranském hradu, mě slova mého učitele stále pronásledují a posmívají se mi svou zvrhlou moudrostí: Lidé jsou vytvoření bohy z jejich odpadu, proto jsou tak zkažení...
Elfský velvyslanec svou nohou vstoupil pod skvostnou branou do Adenského hradu. Vévoda Lewin Waldner, který měl na starosti kontrolu Gludia, zrovna prchal pryč ze země. Novým tamějším pánem se stal prostý dobrodruh s neznámým původem. V Dionu byl vévoda Ashton přinucen opustit svůj trůn a musel uprchnout do Adenu. Vojáci krále Amadea, obklíčení Ol Mahumskými žoldáky, totiž nebyli schopni dorazit vévodovi včas na pomoc. Pravidla obléhání jsou krutá - vůdce vzbouřenců, který obsadí hrad, se stává právoplatným vládcem celého území. Král může pouze potvrdit výsledek sporu. Lidé by o sebe měli líp dbát - dokonce i malé povstání na vlastním území může způsobit okamžitý kolaps království. Osud všech už pomalu nakračoval směrem k chaosu - v nebohatší části země se odehrála velmi důležitá bitva, označovaná jako zásadní přelom uprostřed všech těchto událostí.
Mnoho podezřelých okolností provázelo bitvu o Giran. Páni sousedních zemí byli náhle nahrazeni, tak jak mohl baron Carmon Esthus zbytečně vynaložit všechny síly na výpravě za Antharasem? A co ti, kteří přežili útok? Kam pak zmizeli? Kde se nacházel baron sám a proč svěřil svůj hrad Lionně Blackbird, jejíž význam na tomto postu nám stále unikal?
Proč s lidé na bojišti bitvu tak lehkovážně vychutnávali navzdory skutečnosti, že to takhle vypadalo již tolikrát? Odpovědi jsou známé pouze Sieghardtovi, žoldákovi, který přicestoval z Elmoru, aby se zúčastnil obléhání. Stejně tak byla pravda známá mladé princezně Lionně, která bojovala za obranu hradu na baronovu žádost. Důvodem toho všeho byli Poslové války.
Hindemith, student Hardinův, písař Dasparionův
Rok impéria 1640
Kapitola 2: Erica (poprvé)
Innadrilské jezer o tvoří hranice mezi Giranem a Innadrilem. Rozsáhlá pustina se tudy táhne na sever až k Průsmyku smrti (Death Pass). Řeka slz teče na jih právě do jezera. Na kopci nad severozápadním břehem stojí hrad s výhledem na celé území.
Byl horký letní den kdy a slunce již proniklo na kůži jako šíp. Příkop kolem hradu jasně zářil, jen černé mraky nad horami severním směrem věstily brzký prudkých déšť. Vrány krákal a obě armády čekali vyztužené jako ostří v bitvě, až se konflikt mezi nimi vyhrotí.
Sir Graham byl jen starý muž v drahých šatech, který představoval hradního pána, ale spíše připomínal obchodníka, co navštívil palác. Když dorazil do velitelského stanu, Sir Graham přes sebe přehodil plášť, aby utlumil prudký západní vítr.
Narozdíl od něj si Erica Ken Weber svázala vlasy, aby jí vlály ve větru. Její neklid před bitvou se navrátil s neustálým reptáním Sira Grahama. Klanové prapory kolem tábořiště se tetelily ve větru jako plameny táborového ohně. Na druhé straně tábora byli žoldáci vybavováni šípy ze zásobiště.
"Díky pánově dobré vůli a rozsáhlé podpoře se nemusíme obávat nedostatku materiálů. Jen kdyby bylo víc tak oddaných lidí, než jen vy žoldáci. Nebo jiní druhořadí bojovníci."
Graham prudce vydechl a namířil upřený pohled napříč táborem. Další klan, který slíbil výpomoc při obléhání, se tiše připravoval na bitvu. Skupina třiceti temných elfů vybavená tenkými, lesklými meči a mithrilovými vestami byla shromážděná pod černou vlajkou s emblémem červeného vlka. V čele stála stříbrovlasá temná elfka, která skupinu vedla.
"Nemusíte si dělat starosti. Jsou to žoldáci bratrstva Červeného vlka. Říká se o nich, že nedávno v klanové válce přemohli skupinu vysoce postavených griffonských rytířů."
"Óoooh!... Jsem ohromen, " odsekl s ironickým výrazem Sir Graham.
"Také se o nich říká, že nemají ani hrdost ani soucit, ale provází je špatná reputace kvůli tomu, že často opouštějí svého zaměstnavatele. Nedávno, se je pokusil někdo z obchodní gildy najmout, ale byl nalezen s vyříznutým jazykem. Musel jim říct něco opravdu ošklivého."
Temná elfka nasměrovala pozornost na Ericu, když si povšimla jejího letmého pohledu. Erica si podepřela pravou ruku pod prsa a uznale se poklonila. Sir Graham rychle odvrátil hlavu.
"To už by k prohlídce stačilo - vrátíme se za Sirem Sieghardtem."
"Jak si přejete, můj pane."
Ještě něž odpověděla, se zadívala na Grahama, jak se řítil do tábořiště žoldáků. Erica se zasmála.
Mezi všemi těmi různými cechy trpaslíku byla Černá kovadlina jednou z nejznámějších gild v konstruování a využívání různorodých mechanických zařízení. Právě o nich se šušká, že zapříčinili velkou tragédii, když navrátili k životu Jádro Crumské věže nedaleko Dionu.
"V pořádku, cokoli chcete. Už k tomu nemám co říct."
Sieghardt pozvedl obě své ruce a tři trpaslíci na potvrzení udělali totéž. Na hřbetu svých rukou měli vytetovaný černý obrazec symbolizující kovadlinu. Jak mluvili, pohnuli svýma kratičkýma nohama vpřed a Sieghardt čas od času jen zakroutil hlavou, jak mu něco vysvětlovali. Nakonec si s ním vůdce trpaslíků potřásl rukou a za hlasitého drnčení svých zbrojí odešli. Erica si odkašlala, snažila se být opatrná v tom, co se Sieghardtovi chystala říct.
"Pokračujeme dál podle plánu, ale Sir Graham si již myslí, že další inspekce už není třeba, generále."
Sieghardt vypadal překvapený, ale Graham to kývnutím hlavy potvrdil.
"Viděl jsem již dost z důstojných vojsk Sira Sieghardta. Těším se na výsledky bitvy. Ale... " Graham se pozastavil a zadíval se směrem k Erice. Ta zlehka přikývla hlavou. "Vrátím se za chvíli," chtěla je Erica ponechat o samotě.
"Ne, " řekl Sieghardt, "To je v pořádku, Grahame. Je jedna z mých nejdůvěryhodnějších poddaných."
"V tom případě... " Graham pootevřel ústa, aby pokračoval, ale znovu zaváhal. " Jak můžete věřit trpaslíkům?"
Na Sieghardtově tváři se pomalu rozvinul úsměv.
"Nejsem závislý na trpaslících jako dřív, ale mohli by to brát jako provokaci, pokud bych nepřijal jejich upřímnost, kterou mi tak snaživě prokazují."
Graham, nyní spokojený, zanechal Sieghardta a Ericu o samotě bez jediného dalšího slova.
"Nevadilo by mi jít pryč, generále. Ale byla jsem vděčná za to, jak jste řekl, že jsem vaše nejdůvěryhodnější z poddaných."
"Ještě si o všem promluvíme během boje, ale je to mnohem komplikovanější. Vysvětlím ti to znovu později" Sieghardt ještě pokračoval, něco ho náhle napadlo: "Věci jsou skvěle podle plánu. Myslím si, že vy jsi udělala dobrou práci obzvlášť v účetnictví. Až do poslední brambory ve skladu."
Erica se dotkla svých vlasů, aby dala najevo svou skromnost. Chtěla se ještě optat na trpaslíky, ale rozmyslela si to, Sieghardt jí za tak krátkou dobu řekl již dost. Vždy vymýšlel sám svou strategii a dával instrukce svým poddaným jen o tom, co bylo nejnutnější. Už mnohokrát předtím byla překvapená, ale později si zvykla na jeho neočekávané příkazy.
Temná elfka, která vedla Červené vlky, čekala na ty dva, až se objeví v táboře. Vykročila Sieghardtovi naproti a nastavila mu ruku. Jemně přitiskl rty k její ruce schované v kožené rukavici a řekl jí pár slov na přivítanou. Bylo to v jazyce temných elfů, který Erica neznala. Žena se nepřirozeně smála, ale nemluvila. Vrátili si do tábora, kde se shromaždovaly všechny rasy. Vypadalo to, že má Sieghardta ráda.
Bránící žoldáci se rozmístili po hradbách. Erica si zakryla rukou oči před slunečními paprsky, aby mohla pečlivě zvážit situaci na hradbách. Viděla spoustu elfů, kteří měli bílou perleťovou pleť tolik charakteristickou pro ženy z Ruhnu. Nějaký mág s holí v ruce v čistě bílé róbě stál nedaleko nich.
"Nad námi je dvacet lukostřelců, možná i víc. Musíme se připravit na velké ztráty, až zaútočíme na hradní brány."
"Neboj, Erico, " řekl Graham sebejistě. "To je vše, co mají. Můžeš si být jistá, že s nimi neumějí ani zacházet o nic líp než se zemědělským náčiním. Je zjevné, že víc luků ani nemají."
Bez jediného pípnutí Sieghardt přejel pohledem po hradbě a dovolil si na tvář nasadit lišácký úsměv. "Lionna... Není špatná."
Erica už to jméno nedávno zaslechla. Když slyšela, že zodpovědnost za obranu území bylo svěřené dívce ani ne dvacetileté samotným Pánem Giranu, nechápavě se pousmála. Ačkoli Lionna Blackbird už velela vojskům v mnoha bitvách, Sieghardt a Erica ale porazili mnohem víc armád než ona. Ale i tak je znepokojoval fakt, že zaslechli historky o tom, že se Lionna dostala pod ochranu samotného ohnivého draka Valakase.
Erica ale snažila vypudit takové myšlenky z hlavy. Možná, že se o ty příběhy zajímala až příliš. Její generál, který stál před ní, by mohl zabít jakéhokoli nepřítele a ještě se při tom smát. Nevěděla, co si má myslet; jedině snad to, že by mohl zvítězit. Nejradši by mu svěřila všechen boj a sama by se zajímala jen o práci, která ji byla přidělena – účetnictví.
Najednou se nesoustředění vojáci poplašili. Několik z nich ukazovalo směrem ke zdem hradu s nechápavým výrazem ve tváři. Za hlasitého skřípání se otevřely hradby ven vyběhli elfové ve svých kroužkových košilích natažených přes jejich křehkou kůži. U pasu dlouhý meč, na nohou platinové boty, pozvedli všichni svou pravou ruku v mírovém gestu.
"Vypadá to, že se vzdávají," komentoval to opět sebejistě Graham.
Elf přešel po mostě přes příkop a namířil si to k místu, kde stáli Sieghardt a Erica. Zdvořile se poklonil Sieghardtovi, jako vůdci útočící strany. Sieghardt přikývl. Elf šel přímo k věci svým elegantním hlasem.
"Toto je zpráva od Lionny Blackbird, která zastupuje našeho Pána v čele obrany Giranského hradu." Elf vytáhl svitek od svého pasu a oběma rukama ho pomalu rozvinul.
"Stateční velitelé a vojáci. Přeji si vás z celého mého srdce pochválit za vaši důstojnost a ukázněnost. Jako obránci Giranu vás prosím, skloňte své zbraně a vraťte se tam, odkud jste přišli. O majiteli tohoto hradu bylo rozhodnuto už dávno a není žádný důvod, aby se to změnilo. Cokoliv chcete, nemusí být nutně vymáháno vojenskou silou. Tato deklarace je zároveň i varováním: Pokud budete pokračovat v ofenzivním jednání, budete trpět, stihne vás krutý osud. Jménem Lionny Blackbird, velitelky obrany Giranu. Nic víc!"
Zatímco se Grahamova tvář deformovala do vzteklých výrazů, Sieghardta popadl nezastavitelný smích. Když elf skončil s předčítáním, postrádal jakýkoli výraz. Stejně jako ostatní lesní kmeny, které Erica znala, měli i tito elfové tvář, z které nikdo ani v nejmenším nedokáže vyčíst, na co dotyčný myslí. Jakoby čekal na Sieghardtovu odpověď, jen stál dál bez mrknutí jediného oka. Sieghardt si připravil svůj hlas pak začal hlasitě ječet.
"Jděte a řekněte té mladé ženě, kterou považujete za svého vůdce, že vám způsobím menší potíže, jestli nám poklidně nepředáte hrad! To je všechno!"
Táborem útočníků se rozezněl smích, když Sieghardt křičel svým hřmícím hlasem. I přesto elf bez váhání nebo nějakého vnitřního neklidu odpověděl. "Doručím tedy odpověď, že jste odmítli splnit prosbu Lady Lionny. Odcházím." Elfové se začali urychleně vracet směrem k hradní bráně nastavujíc nepřátelům svá nechráněná záda.
Erica se postavila vedle Sieghardta.
"Pokud se je pokoušíte naštvat, nebylo by lepší jim podřezat hrdla než je pošlete zpátky?"
"Nejde o naštvání nebo zlost. To jsou pravidla dobývání."
"Jak to? Musí se těchto pravidel držet dokonce i ta holka, i ta Lionna?"
Sieghardt přikývl.
"Je to pravidlo. Všechno musí zaujmout své místo při tomto dobývání. Oni budou chránit hrad. My je napadneme. Dáváme jim najevo svůj zájem o hrad v tento den a v tento čas. Ti, kdo porušují pravidla nikdy nemohou být hradem přijati."
"Nezvýhodňuje to ale bránící stranu?"
Erica zaváhala, ale Sieghardt se jen uvědoměle zasmál. Bez ohledu na to, jaké možné důsledky dnešní bitvy vyhlížela, nenašla jediný důvod, proč by dnes měli prohrát. Erica povzdechla a protáhla si bedra.
Najednou od severních hor zafoukal slabý vítr.
Kapitola 3: Lionna (poprvé)
Lionna shlédla dolů z cimbuří Giranského hradu a sledovala, jak se Vellion vrací z tábora útočníků. Elfský rytíř brzo dorazil a formálně jí řekl: "Vůdce nepřátelských sil odmítl vaši žádost."
Krátce a zklamaně si povzdechla, i když věděla, že se tak stane. Tvář Velliona vypadala trochu rozrušeně. Lionna se divila, kdyby si nevyslechl i pár urážlivých slov od nepřítele. Pozorovala tábor rozléhající se všude kolem hradu.
"Takže budeme muset bojovat. I přesto děkuji za vaši snahu, Vellione."
Elf svou odpověď vyjádřiv uctivým skloněním hlavy.
"Jak jsme se dohodli dnes ráno, Vellione, chci, abys vedl pozemní vojska. Pokud nepřítel prorazí brány, musíte jim zabránit se dostat dovnitř hradu. Baron Esthus mi svěřil obranu hradu a ráda bych zabránila nepříteli, aby se dostal do vnitřních komnat."
"Udělám, co budu moci. Vše ostatní je v rukou božích."
"Nechť vás navždy provází požehnání hvězd."
Elf půvabně sestoupil po schodech a zmizel z dohledu. Lionna si znovu povzdechla, mnohem procítěněji než předtím.
Méně než polovina obranných sil zůstala v hradu. Dokonce i Cardia de Hestui a další, na koho mohla Lionna vždy spoléhat jsou mimo hrad. Nepřátelé se tu tak náhle objevili a navíc v tu nejnevhodnější dobu. Měla snad Liona za hradními branami špeha? Mohlo to být tím? Může ještě někomu věřit? Podezíravost ji po chvilce opustila, ale nahradily ji všechny možné pochyby, které jí začali prosakovat do vědomí. Tato dívka, která byla doslova vtažena do role hradního pána, zkusila nechat své myšlenky odplout, aby ji netrápily.
Vztek ji obklopila kolem dokola jako mlha, která zahalila překrásné jezero. Ale najednou… úplně se jí podlomila kolena, až se musela chytit zábradlí u kamenného cimbuří.
"Jsem připraven pomáhat při obraně hradu, Lady Lionno."
Ohlášení sebe sama přišlo zpoza jejích zad od elfa, jehož hlas už spoustu let neslyšela. Otočila se a uvědomila si, že měl na sobě zelený ceremoniální hábit, který nosí pouze nejvyšší kněží bohyně Evy.
"Och, Elliku! Tys přišel!"
"Mrzí mě to, ale měli jsme velké zpoždění v Dionu."
"Neomlouvej se. Vy znáte naši současnou... situaci?"
Ellik přikývl. "Setkal jsem se s Dubianem při mém příjezdu."
Dva přátelé šli pomalu dál hradem. "Jak jistě víš, vypadá to tu velice obdobně, jako se to odehrávalo u hradu Gludio. Nejhorší bitva celého obléhání proběhla ve vchodu do vnitřní pevnosti. Byl to nejslabší článek řetězu v obraně hradu."
"Nejvíce je mi líto zmizení vévody Waldnera. Byl to dobrý muž. Stále se pohřešuje?"
Zmlklost elfského kněze mluvila za vše, i za to, co nechtěl prozradit.
Její hlas zvážněl. "Hradní brány nedokážeme ubránit," snažila se Lionna usilovně zatlačit zpátky slzy, které se ji málem hrnuly z očí. „Je cokoli, co můžeme udělat?"
"Bylo by dobré získat aspoň nějaký čas na hradbách a ztenčit jejich řady z ochrany našeho opevnění. Jakmile by nepřítel prošel skrz, musíme být připravení k tomu, abychom stáhli naše síly ke vstupu do vnitřního hradu."
"Takové jsou i mé představy. Nedostaneme druhou šanci."
Ellik opět souhlasně přikývl. Lionna se vrátila na hradby a porozhlídla se po bojišti. Její upřený pohled spočinul na černém praporu s vyobrazením zdobené hlavy zlaté ovce. Bylo to pro ní těžké břímě. "Tam vyčkává nepřátelský vůdce."
"Předpokládám, že stejné myšlenky má i náš protivník."
"Jejich činy nejsou takové, kterých by se opovážil běžný velitel nebo by je doporučil obyčejný rádce. Elliku, tahle bezdůvodná válka je řízena nějakou nebezpečnou mocností, která se nám teprve ještě zjeví. Musíme najít způsob, jak tohle přežít."
Ellik si Lionnu chvilku jen tak prohlížel - lidská dívka, tak mladičká, že se nedožila ani desetiny jeho věku.
"Ponesu s tebou tvé břemeno, Lionno."
Odhodlaně se vydala mezi vojáky a přiřadila mágům a lučištníkům bojové pozice. Později, když dávala pěchotě na vnitřním dvoře poslední strategické instrukce, Ellik přivedl jakousi elfu, aby se s ní setkala. Během představování si Lionna všimla, že má dlouhé zlaté vlasy a nádherné rysy. Na jejím krku visel amulet Evy, bohyně jezera.
Mnoho mladých pěchotních vojáků doslova zíralo, uvědomili si, že to bylo poprvé, co spatřili skutečnou elfí ženu na vlastní oči. "Kdybyste byli aspoň z poloviny tak vnímaví, když vám vysvětluji své instrukce, " vtipkovala Lionna. Všichni vojáci náhle vyvedeni z míry snížili pokorně své pohledy. Lionna se zasmála a dala elfce pokyn, aby ji následovala, že se vzájemně představí někde jinde.
"To je Luellin, přišla na můj rozkaz."
Lionna si všimla, že to byla Starší z vysoko postavené elfské společnosti. Poklonila svou hlavu před věštkyní jako uvítací gesto. Doufala, že skryje svou nervozitu.
"Během bitvy tě bude bránit svými ochrannými a léčitelskými kouzly," ubezpečil ji Ellik.
Lionna ukázala rukou. "Máme jen skromné zdroje, lučištníci a pěchota by byli více vhodní, aby byli pod takovou ochranou. Prosím, přiřaď ji do Vellionovy vnitřní obrany hradu. Nemyslím si, že by bylo správné, přijmout takové neuvážlivé rozhodnutí."
Ellikova odpověď byla zdvořilá ale neústupná. "Ty jsi náš vůdce. Učiníme nejnutnější opatření, abychom ochránili a léčili zraněné. Neudělat to by ohrozilo bezpečnost nás všech." Uvědomil si, že mluví moc nahlas, rychle vzhlédl směrem k pěchotě, která byla příliš zaměstnaná, než aby se o něj zajímala. Pokračoval, nyní už tišeji.
"Až obléhání začne, nastane zmatek. Upřímně, hnusí se mi takové bitvy. Mladí i staří, kteří se společně postavili mnoha těžkým životním situacím, tu budou v pár vteřinách zničeni. I přes všechny tyto nejistoty, jedna věc zůstává neměnná: Tvůj život nesmí být obětován.“
Liona znechuceně přikyvovala, slov nebylo třeba.
Někde v dáli se rozezněl roh. Jeho hluboká dunící ozvěna upozornila každého v Giranu, aby se připravil se na bitvu nebo utekl před blížícím se chaosem. Zvuk rohu vybudil armády na obou stranách s novým odhodláním. Mnoho z nich se už brzy připojí k řadám zapomenutých pohřebních kamenů na zanedbaném hřbitově.
Střelci na hradbách natáhli s maximální silou do tětiv šípy a zamířili na masu útočníků. Modrá energie shotů se mísila s kouzly recitovanými mágy a zlatá energie se proháněla těly lukostřelců.
Skupiny útočících vojáků uspořádané do hloučků po třiceti čekaly na signál. Konečně velitelé na bitevním poli pozvedli své meče a vojáci začali pochodovat směrem k hradu v nerytmických zesilujících se krocích, které přehlušovaly výkřiky války.
Stovky šípů pročísly oblohu jako ta nejhroznější duha.
Bitva začala.
Kapitola 4: Erica (podruhé)
Jak se očekávalo, první dorazilo k hradním branám bratrstvo Rudého vlka. Válečníci měli v plánu rychle strhnout bránu, ale když prošli přes most, elfská pěchota náhle vyskočila ze skryté bočních chodby a zabránili jim v možném ústupu.
Bránící vojáci byli oděni do lehkého brnění, což jim umožňovalo plně využít jejich obratnost. Elfský rytíř, který navštívil Sieghardtův stan, aby doručil dopis, byl jejich velitelem. Radši než aby se přímo střetli s temnými elfy, obratně se přesunuli tak, aby jim zabránili v ústupu. Díky tomu byli Rudí vlci pod palbou šípů z hradeb a padali jako mouchy jeden po druhém. I kdyby Sieghardt poslal podpůrné vojenské jednotky, Rudí vlci by byli stejně vymazáni z povrchu země.
Morálka dalších útočících vojáků rychle poklesla, když viděli, jak byla první vlna zmasakrována. Počasí, zdálo se, že se mění v souladu s událostmi na bojišti. Hromadící se mraky přivanuté severními větry bránily paprskům slunce proniknout na zem, obloha se zabarvovala do hořícího popela.
Na základě těchto události, Erica pozorovala Sieghardtův výraz. Jeho tvář vypadala, jakoby se zakousl do něčeho hořkého. Nedokázala potlačit své překvapivé zklamání. "To není to, co jsem očekávala!" Stále zamlklý Sieghardt vypadal, jako kdyby luštil nějaký složitý kód ve své hlavě. Erica se rozhodla dál mlčky sledovat dění na bitevním poli.
Graham, který stál poblíž, měl velice nespokojený výraz. Prskal vzteky, až nakonec vykřikl:
"Ti žoldáci stáli celé jmění! Nasaďte je teď hned, aby nepřišli nazmar!" Sieghardt ale Grahama zcela ignoroval a dal instrukce svému asistentovi.
"Bratrstvo Rudých vlků, ústup! Lučištníci kupředu! Zamiřte na pěchotu nepřátelských vojáků a vystřelte tři dávky šípů. Pak střílejte na lukostřelce na hradbách. Bojovníci Ohnutého drápu, připravte se na útok!"
Posel za hlasitého křiku předal Sieghardtovy příkazy vojákům. Po chvilce se jednotka hraničářů posunula kupředu do formace tří skupin po pěti. Na rozkaz svých velitelů vytáhli z toulců své šípy, napnuli je do tětiv a rozsévali je jeden po druhém. Jejich střeli prosvištěly vzduchem a rozdělily se do stovek kousků. Bleskový útok ochromil mnoho elfů. Naštěstí, přeživší Rudí vlci a jednotky, které riskovaly své životy pro jejich záchranu, unikly bez větších ztrát.
Graham zuřivě dupal, byl frustrovaný, že si jej nikdo nevšímá. Když začal přetékat jeho pohár trpělivosti, položil ruku Sieghardtovi na záda. Uši černého pantera, který spal vedle Sieghardta, se nastražily. Zvíře si protáhlo svá strnulá záda a přisedlo si ke Grahamovi a jeho pánovi. Panter strčil ramenem do Grahamovy nohy, čímž ztratil rovnováhu. Bestie si protáhla krk, otřela se o svého pána, zívla si a vrhla na Grahama opovrhující pohled! Graham se vzepjal a tiše se vrátil na své místo, svůj nevrlý postoj rychle zklidnil. Už je to dávno, co Sieghardt povolal toho pantera ze světa temnoty.
Ačkoli Erica soucítila s Grahamem, povšimla si potěšení v jeho chladné zamlklosti. V dlouhé chvíli se Sieghardt zabalil do svého tlustého a teplého koženého kabátu, jež do té doby hlídala jeho nebezpečná kočka, která teď hlasitě zavrněla. Zklidněný vůdce útočníků, skoro jako v transu díky psychickým cvičením, oslovil Grahama netečným hlubokým tónem.
"Nedělej si starosti, Grahame. Žoldáci jsou postradatelní, můžeme s nimi naložit, jak se nám bude hodit."
Sieghardt signalizoval svému asistentovi, aby mu přinesl židli. Jeho hlas byl nyní mnohem víc panovačný. "Bitva ještě nedosáhla svého vrcholu. Udělej si, Grahame, prosím, pohodlí a sleduj dobývání v klidu z této vzdálenosti."
Zmírněný Graham nemohl dělat nic jiného než se posadit a zůstal prozatím potichu.
Jedna kapka. Dvě kapky. Začalo silně pršet. Déšť propukl v prudký liják, jehož těžké kapky bodali do unavených a zničených obličejů. Bitevní pole se proměnilo v jedno velké bahno. Nehledě na silném větru, řinčení kovu zvonilo dál a skřeky umírajících byly stále hlasitější, jak šel čas.
Jeden z orků byl přikrčený v dešti daleko od všeho toho vřískotu. Shakdun, který obdržel od své rasy titul Ničitel, byl hluboce ponořený do rozjímání. Navzdory své klidné povaze, začali jím prostupovat zlé myšlenky. Byl schopný se připojit do boje, Ničitel již ukázal nepřáteli pravý význam svého jména. Erica byla zvědavá, o čem tak teď mohl přemýšlet. O svých bratrech, kteří byli přísně potrestaní, když zradili? Ostudná vzpomínka dne, kdy byl vyhoštěn princem plamenů? Možná přemýšlel o své snoubence, kterou musel zanechat doma.
Krev se lila z jeho ramene, které se lesklo oproti šlachám na jeho širokých, silných zádech. Shakdun byl připravený na bitvu. Jeho nejlepší muži, jichž bylo nejméně dvacet, trpělivě čekali ve svých pláštích na jeho rozkaz. Jeden z nich mu nabídl speciální plášť do deště, ale vůdce zvedl svou levou ruku bez otočení a nabídku odmítl. Erica toho byla svědkem a sama si přikyvovala, že by vždy radši následovala Sieghardta než toho orka.
"Jestli si nepospíšíte a nepošlete je do bitvy, Shakdun se může brzy dát na útěk i s tou svojí tlupou."
Jako kdyby čekal na ideální moment, Graham zvýšil hlas. Držel olejnatý kus papíru proti dešti, shrbený v křesle, které dostal od Sieghardta.
"Tohle je Ničitel. Zmasakroval jednu z vesnic orků rodu Taik v Zrcadlovém lese!"
"Nepošlu halapartnu zabít pár much. Ještě není pravý čas, aby šel Shakdun do boje."
Graham náhle vyskočil. "A kdy bude ten pravý čas?"
Bez mrknutí oka, Sieghardt opět zůstal klidný. Nakonec, Graham pokrčil ramena, komicky zadrmolil a znovu se zhroutil se do svého křesla.
"Jako vždycky, náš neomylný vůdce ví všechno. Já nic neříkám. Ale jestli ztrácí ..."
"My vyhrajeme." Erica ho odříznula.
Znechucený Graham se úskočně zamračil a zmizel kdesi za táborem. Erica byla ráda, že je konečně opustil, i když utekl jistému pokárání. Déšť se proměnil ve smršť. Když na severozápadě zazářila obloha, krajinu ovládla bílá záře. Hrom udeřil v dálce jako úder do bubnů.
"Silná bouře a déšť mi připomíná hrdinské scény z písní bardů." Dumala si Erica.
Dorazil posel, pozdravil Sieghardta a hlasitě křičel. "Naše jednotky Osori byly zničeny! Vůdce vojsk Sigh Hag je mrtev!"
"To už víme, ty idiote!" Předtím, než mohl Sieghardt cokoli říct, Erica se přiblížila k poslovi a ostře ječela, přestala ovládat své emoce. Vůdci vojsk stále očekávající příkazy se dívaly směrem k náhlé bouři. Erica byla umlčená černou pumou, která do ní strčila hlavou a jemně vrčela. Sieghardt konečně promluvil.
"A co elfové?"
"Myslíte nepřátelé?" Otřesenému poslovi se sotva podařilo odpovědět. "Začali ustupovat. Ale zdá se, že několik z nich stále ještě vzdoruje vně hradu."
Sieghardt na tváři vykouzlil letmý úsměv. "Samozřejmě. To je způsob, jakým se hra hraje."
Přikázal strážím, aby mu přinesli lucernu. S ní zamířil na břeh nedalekého jezera a vztáhl ruce k vodě pokryté tenkou vrstvou mlhy. Ze středu jezera vyšlehl plamen, jako by mu někdo odpověděl. Najednou se zvedla masivní vlna, létající kameny padaly k hoře poblíž tábora. Voda začala vířit. K hromobití a bubnujícímu dešti se přidal nový zvuk připomínající krákání vrány. Ten se změnil ve skřípavý hluk, jako kdyby se otvíraly a zavíraly stovky dřevěných dveří najednou. Mělký brod se znovu od země zachvěl. Enormní torso jako velký sloup povstalo napříč mlhou. Erica hledala konec toho obřího sloupu, ale uvědomila si , že to byla teprve část něčeho mnohem většího. Stouplo si to vedle ní, musela se celá otočit, aby tu věc viděla kompletní.
Zdánlivě to připomínalo člověka, ale s divně dlouhými rameny. Celé torzo bylo pokryté blátem a řasami jako nějaký starověký obr, který vystoupil ze dna jezera. Prudké pruhy deště ale toho tvora očistily. Jak blesk znovu udeřil, Erica si mohla zřetelně prohlédnout jeho tvář.
"Golem?"
Behemot prošel kolem její hlavy, namířil si to k hradní bráně těžkým a dunivým krokem.
Kapitola 5: Lionna (podruhé)
Všechna slova byla zapomenuta a strávena v té hladové bitvě. Zvuky deště a řinčení zbraní se zdály být vzdálené až beze smyslu. Jakmile Lionna zahlédla tu věc, pocítila jako by ukrutně těžká kovadlina spadla z vnějšího světa přímo na její hlavu. Enormní železné monstrum čnící přes hradní brány, se nedbale řítilo k nim. Vojáci chránící hrad upadli ve zmatek, bez ohledu na své povinnosti jen zírali na tu ohromnou věc.
"Střílejte! Střílejte hned! Netřeba míření, střílejte!" Někomu se podařilo zakřičet povel lukostřelcům. Vyděšená tím, co vidí, Lionna si utřídila smysly a pozvedla své kopí.
"Držte se rozkazů!" ječela z plných plic. "Myslete na naše přátele, ty, kteří bojovali a zemřeli při bitvě s Antharasem, neustupujte! Jednejte tak, aby jejich oběť nebyla zbytečná!" S jednou nohou na cimbuří, zacílila kopí na mechanickou pohromu.
Její důstojníci byli první, kdo reagoval, zaveleli vojákům, aby vystřelili své šípy a kouzla. Šípy se odrazily od železného trupu behemota jako zmatené mušky. Mágové vyslali ohnivé koule, které rudě žhnuly, ale ty jen neznatelně popálily jeho konstrukci. Šedý golem si nevšímal jejich odporu, kráčel dál směrem ke svému cíli. Jakmile se přiblížil k příkopu, příčný trám, který podpíral most, hrozivě zaskřípal. Lionna potlačila své nutkání křičet, shromáždila síly, aby pokračovala v obraně.
Neovladatelný robot narazil do hradního valu plnou brutální silou. Lionna málem přepadla, když v tom ji někdo pevně popadl a bezpečně ji vytáhl nahoru. Zakolísali a Lionna na něj spadla. Uvědomila si, že osoba pod ní je kouzelník Dubian ze Slonovinové věže. Jeho šaty byly špinavé od deště a měl mokré slepené vlasy.
Lionna vstala a vrátila se za hrazení, zapomněla svému zachránci poděkovat. Běsnící mašina pomalu pozvedla své mohutné paže a začala bušit do hradní brány. Kouzla a šípy seslané na obra nepůsobily, zanechávaly pouze nepatrné plamínky na jedné paži, hned ale uhasily. Sklíčená Lionna už neměla jak své vojáky víc popohnat. Vzhlížela do dálky upřeným zhrouceným pohledem, cítila zoufalství, které užíralo celou její osobu. Dubian promluvil.
"Golem byl stvořen kováři trpasličí gildy Černá kovadlina. Podívej se na značku na jeho rameni - představuje jejich symbol. Ale rozpohybovat takovou zrůdu dokáže jen neobyčejný zdroj energie."
Zkrátil dlouhé vysvětlování. Lionna ostře reagovala. "Záleží na tom? Ta věc se chystá srovnat brány se zemí. Musíme najít způsob, jak to zastavit!"
V té chvíli se celý hrad divoce otřásl s ještě větší silou než předtím. Mnoho vojáků spadlo na místě a mágové popadali jako mince ze Slonovinové věže. Lionna se držela kamenných sloupů cimbuří oběma rukama, sotva schopná vydržet takový útok. S každým pozvednutí a úderem golemových hrozivých paží se mohutná prkna, která držela hradby, rozštípala a roztrousila všude kolem. Dubian křičel, zatímco se podpíral o zeď pozorovací věže.
"Ten, kdo ovládá tuhle věc, musí být trpaslík Černé kovadliny. Musíme ho najít! Jestli ho dokážeme zastavit, golem se nestane ničí jiným, než neživou hromadou železa!"
Lionna nebrala ohled na šípy, které do hradu vletěly z tábora dobyvatelů. Rozhlížela se přes okraj cimbuří a hodnotila situaci. Kvůli mlze z jezera, viděla jen pole zalité mléčnou párou. Další krutá rána se přidala ke zvukům všeho toho ničení. Tato již způsobila silné poškození na bráně. Lionna nejistě zamrkala, dočasně oslepená náhlým výbuchem světla, které přišlo od jezera. Běžela podél hradby, aby našla příčinu.
Dubian ji následoval, seslal kouzlo, čímž vytvořil kruhový sloup světla před ním. Objevila se kočku připomínající bytost s neobvykle velkýma očima, stála na dvou nohách. Čaroděj pronesl další příkazy a kočka na jeho rozkaz skočila na hradby, přiložila si pařáty na čelo a zadívala se napříč jezerem. Brzy potom se vrátila k čaroději a telepaticky začala komunikovat se svým pánem."Trpaslík je v jezeře."
Na základě této zprávy Lionna začala jednat. "Přiveďte mi toho nejrychlejšího koně!" Spěchala ke schodišti. "Přímý boj s nepřítelem je marný. Někdo musí jít přímo ke zdroji."
"Ne, to nesmíte! Je to moc nebezpečné!" bránila elfská věštkyně Luellin, která dosud nepromluvila, Lionně v cestě. Lionna ji hrubě odstrčila a křičela, ať se jí klidí z cesty. Luellin byla mírně překvapená, ale odmítla Lionnu pustit. Podívala se jí hluboko do očí a zoufale ječela, "Můj život, stejně jako to každého člověka v tomto hradu závisí na vás!"
Vojáci na hradbách Lionnu přejeli pohledem, podporovaly Luellino přání. Ledově studené kapky deště jí bodaly do čela, ramen a hrudi. Lionna si sama pro sebe něco zamumlala, jeden z lukostřelců mezitím zaujal svou pozici.
"Luk!"
Lukostřelec předal svou zbraň Lionně. Šla rychle na sever na konec hradby.
"Dubiane! Tužku a papír."
Čaroděj a věštkyně ji následovali. "Mluvte. Sepíšu, co budete chtít."
Lionna dosáhla severní části hradeb a zavázala dopsaný dopis stuhou a připevnila jej na šíp. Spoléhala se na svou paměť. Zamířila na malé houští na severozápadě a natáhla tětivu. Šíp obloukem přeletěl nad bojištěm a zmizel v mlze. Zanedlouho potom se zadívala směrem, kam šíp letěl a zamířila do západní části hradeb. Ještě toho bylo hodně, co udělat.
Vellion vedl něco přes dvacet lidských a elfských vojáků, kteří se skrývali právě v onom houští mezi hradem a jezerem. Útočníci by neočekávali tak početně malou obrannou skupinu, proto ani nevynaložili úsilí je hledat. Vellion a pěchota odešli z hradu tajnou severní bránou, kde očekávali další rozkazy. Přečetl si vzkaz ze šípu a hned zamířili k jezeru. Vyhnuli se dobyvatelům, kteří se shromažďovali před hradní bránou. Oklikou pod východním valem se vydali hledat okraj jezera přesně podle Lionniných instrukcí. Mlha zahalovala pohyb celé skupiny, dokud nedosáhli svého cíle. Střetli se tváří v tvář s útočníky.
Trpaslík držel lucernu, která ho svou konstrukcí chránila před deštěm. V druhé ruce svíral neznámé mechanické zařízení, třásl se a pohyboval zařízením v golemově směru. Vellionovy oči se setkaly se s těmi trpaslíkovými. Trpaslík elfovi pohled opětoval, překvapeně doširoka otevřel oči, ale začal smát se. Hrozivý ork s ohavnými ocelovými drapáky vyšel zpoza trpaslíka, který se otočil a ukryl se za orkem.
Vrchní poručík pěchoty se také ukázal. Tělo měl pokryté těžkým brněním s emblémem zlaté ovce. Vellion se zadíval na jezero táhnoucí se daleko za orka a povzdechl si. Pomalu pozvedl svůj meč.
Kapitola 6: Erica (potřetí)
Elf vybouchl v oslňující krutost. Ostří jeho elfského dlouhého meče se zbarvilo krví, jak jeho nepřátelé pokládali své životy. Erica s úžasem sledovala, jak zabil šest jejích vojáků. Pružný dýkař se ale přiblížil k elfovi zezadu, plíživým pohybem napříč mlhou. Pevně sevřel dlaň na jílci své dlouhé, zubaté dýky. Erica sledovala, jak dýkař zvedl svou zbraň ke smrtelnému úderu. Bez varování byl ale zlodějův krk přeříznut ve dví, jeho zbraň jen kamsi odlétla. Zářivá koule o velikosti pěsti se samovolně vrátila k Vellionovi. Stál jako socha, s výjimkou jeho očí, které se mihotaly po novém cíli.
Jeho nevýrazný upřený pohled padl na Ericu, která byla z většiny zahalená v mlze.
"Pojď sem."
Meč napřažený, slabá aura zářila z elfova těla. Vojáci pozvedli své zbraně a přiblížily se k Vellionovi. Žoldáci ovládaní krvežíznivostí byli náhle nasyceni. Pohled na jejich padlé spojence, roztroušené a pohozené napříč bojištěm, nic je nedokázalo tak odradit, jako přiblížení k jejich vlastnímu zániku.
"Buď opatrný!"
Až když tato slova opustila její rty, Erica si začala uvědomovat, že již nebyla zahalená mlhou. Vykročila směrem k elfovi, neměla nic, jen svou prostou dýku. Jeden žoldák po druhém umírali pod elfovou čepelí. Erica byla napjatá, snažila se zachovat klid a chladnou vůli. Konečně zastavila pohyb svých nohou. To bylo vše, co mohla udělat, jen zůstat stát a sledovat, jak je zaneprázdněný trpasličím spojencem. Jak se na něj chystal udeřit, zahlédla Ničitele Shakdun vycházet z mlhy. Popadl trpaslíka a strčil ho do jezera, aby byl mimo nebezpečí.
Shakdun vytáhl své drapáky zvané Jamadhr, elf začal couvat. Ozval se zvláštní křik, částečně ječivý, částečně hudební, dusot z vnitřku samotného orka. Dvousečný meč sekl Shakdunovi po jeho krku, ale on zkřížil čepeli cestu svými kovovými drápy. Malá koule, která obletovala elfa, vydala větší světlo a vyskočila orkovi na hruď. Ork couvl a hned zaútočil. Šest drápů Jamadhru se opět míhalo několikrát kolem elfa. Vellion se jim vyhnul a odrážel každý útok.
Elfova tvář vypadala jako z jílu, orkovo předloktí jako z dračí kůže. Každý z nich byl poznamenaný nesčetnými ranami a s každou další srážkou krev tekla a stříkala na zem.
"Takhle to dál nejde," pomyslela si Erica.
Zvedla luk po mrtvém lukostřelci a našla zbloudilý šíp v blátě. Natáhla svou střelu a zamířila na elfa. Ale ork a elf se pohybovali příliš rychle, že nemohla pořádně sledovat svůj cíl. Byla si jistá, že orka nemůže vážně poranit a tak uvolnila šíp.
Šíp od sebe odtrhl oba bojovníky, přerušil proud Shakdunových útoků. Elf jí nevěnoval pozornost, když útočil svým mečem. Shakdun ho udržel opodál šleháním svých Jamadhrů. Ostří se srazila ve výbuch nepřirozeného plamene. Kov dřel o kov, jak bojovníci švihali svými propletenými zbraněmi. Hbitým vytočením svého jílce elf prolomil obranu odolných drápů. Vytáhnul ostří svého meče z kožené vazby drápů a vydral kus masa zpod nich.
Mezi Shakdunovými drápy tekl proud krve. Řemeny zalité krví se rozpletly. Zbraně sklouzly orkovy z ruky, spadly na zem, těžké a nepoužitelné.
Erica vykřikla a běžela naproti elfovi. Ostří obloukem vyrazilo přímo na ni s omračující přesností. Erica ucítila špičku ostří, jak projela pramínky jejích vlasů, když se přikrčila a svalila se na zem. Shakdun provedl výpad se zbytkem svých drápů. Elf krytý jedním mečem, zabodl druhou čepel do orkova boku. Divoce zařval. Erica se postavila na jedno koleno, pak se chytila.
"Chcípni!"
Vydala celou váhu do prudkého útoku dýky, která pronikla Mithrilovou zbrojí, prořízla maso a zlomila kost, konečně elfa smrtelně zasáhla. Vellion se pomalu zhroutil. Jak klesal na kolena, zvláštní smutek mu projel tváří. Jeho oči zakmitaly, nakonec padl k zemi.
Erica sledovala Shakduna, jak jen v tichosti civí na prázdné schránky bez duše svých nepřátel. Krev se stále řinula z místa, kam ho elf bodl, ale nebyla to smrtelná rána. Ork upustil zbytek Jamadhrů a hodil je do jezera. Ericu zajímalo, jestli se ork na ni zlobil, že ho sama zbavila nepřítele. Chvilku stála a rozhodla se k němu přiblížit. Dotkla se jeho ramene a účelně pronesla: "Nezabil by tě." Shakdun se na ni zadíval hrozivým upřeným pohledem. Jeho oči prozrazovaly nejistotu. Erice se zcela změnil výraz ve tváři, aniž by dala vědět proč. "Lituji."
Ork popošel směrem k břehu jezera, kde si zachráněný trpaslík ošetřoval zranění. Držel velkou zbraň, která byla dvakrát tak větší než on. Shakdun vzal zbraň, zamával s ní ve vzduchu a pak se přímo zadíval na Ericu.
"Vítězství."
Mluvil, jako kdyby to bylo nějaké prohlášení vytesané v kameni. Potom se zasmál. Erica opětovala úsměv. Pak se ale její myšlenky vrátily zpět do bitvy.
* * *
"Vypadá to, že má hrad silnější odpor, než jsme čekali. Stále zbývá mnoho nepřátel." Jiný trpaslík seděl u stromu nedaleko tábořiště, mezi zuby svíral dýmku. Držel válcovitou věc před očima a díval se přes jezero.
"Zdá se, že operátor je naživu, " řekl jakýsi hlas od kořenů stromu.
Trpaslík sklonil zařízení od svých očí a podíval se ke zdroji hlasu. U kmene pod ním stál člověk. "Co jste říkal?" zeptal se trpaslík.
"Operátor golema je, zdá se, naživu."
Trpaslík se srdečně zasmál a přidal tabák do své dýmky. Špičky jeho prstů, které byly dávno znecitlivěné jeho trpasličí prací, neucukly před teplem z hořícího popele. "Je hloupost mít takové pochyby."
"Proč?" promluvil muž stojící pod stromem.
"Jak vysvětlíte, že i když se lucerna kymácí, golem jde přímo a útočí?" Trpaslík se zhluboka nadechl z dýmky, mluvil pomalu a uvědoměle. "A proč vzal ork operátorovi zařízení? Protože je příliš těžké? Sotva."
Člověk pod stromem otevřel doširoka oči, které se jakoby nevěřícně dívali přes jezero.
"Potom … proč Sieghardt použil lucernu?"
"Protože je to liška. Pouhým světýlkem plamene vábí nepřítelovi nejlepší vojáky do jisté záhuby."
"Ale takhle riskovat život operátora..."
Trpaslík povzdechl. "Byl to nepřítel, který si myslel, že světlo lucerny vede do úkrytu operátora - Sieghardt s tím počítal. Nepřítel zaplatil nejvyšší cenu za svou pošetilost." Trpaslík seskočil ze stromu. Člověk ho chtěl podepřít, ale trpaslík ho odstrčil, jako by chtěl říct, že nepotřebuje pomoc.
"Docela úspěšná zkouška přímo na bitevním poli."
Člověk souhlasně přikývl.
"Věřím, že budete golema vychvalovat těm, kteří do něj investovali." Kovář cechu Černé kovadliny se spokojeně usmíval.
Kapitola 7: Lionna (potřetí)
V chodbě za trůnním sálem by se napětí dalo krájet. Posledních deset zůstalo, včetně Lionny. Zajímalo ji, kolik z nich bude mít ještě sílu pozvednout zbraně, až přijde jejich čas. Poškození bylo strašné a situace ponurá, ale naděje zůstala. Pokud by mohli nějak zabránit vůdci dobyvatelů v získání kontroly nad srdcem hradu – svatým artefaktem – zvítězili by. Ale Sieghardtovy síly byly příliš silné. Rojily se přes nádvoří a rozbily vnitřní dveře. Teď mířily přímo k relikvii a jediný způsob jak ho dosáhnout, bylo přes chodbu, kde hlídala Lionna a její skupina.
Lionna nemohla pomoci, ale dobře si všimla nejistého stavu své skupiny. Obávala se, že jejich zranění a vyčerpání by mohly vzít za své, ještě než budou mít šanci čelit. Někteří ustupovali ze své oddanosti už dávno, zatímco jiní byli řízeni náhodnými okolnostmi bitvy. Za Lionnou ještě stála i věštkyně Luellin. Ale Dubian se už dávno ztratil v tom všem zmatku. A zpráva o Vellionově smrti přišla jak rána z čistého nebe a udeřila přímo do morálky obranných sil.
Dokonce, když pozorovala tu bitvu, si Lionna všimla, že krvácí. Luellin vztyčila paže, aby na ni seslala uzdravení těch zranění, ale Lionna ji zastavila. "Ponech si sílu pro ostatní." Blízcí vojáci, kteří je ochraňovali, utrpěli mnohem vážnější rány. Luellin dělala, co mohla, aby zahojila jejich zranění.
Řinčení mečů bylo nahrazeno ozvěnou rychlých kroků. Jejich nepřátelé prorazili poslední zbytky odpor vně hradu. Lionna zvedla svůj meč. Vojáci se postavili do obranného kruhu kolem ní. Nepřítel se objevil ze všech stran a Lionna přivolala všechny síly, aby zakřičela.
"Sláva Giranu! Útok!"
První vlna nepřátelských vojsk se skácela pod jejich kopími. Útok byl odražen a Lionna se svými strážci pevně drželi pozici. Mohutný ork, Ničitel, se prodral přes vřavu, svíral ohromnou halapartnu. Lionna pochybovala, že by se s ní mohl dobře rozmáchnout v úzké, přecpané chodbě. Ale už jen v hrůze sledovala, jak ork rozbil jejich obranu.
"Je nebezpečné! Stáhněte se!"
Lionna zatlačila vojáky zpět, aby se vyhnuli orkovi, ale vytrhla se z Luellinina pevného ochranného sevření. Orkova halapartna projela masem a zastavila se až v žulové zdi. Krev a prach zaplnily vzduch místnosti. Polovina jejích zbývajících sil ležela pod sutinami. Další vlna nepřátelských vojsk následovala po orkově výpadu.
Lionna zavelela jednotkám ustoupit do sálu s relikvií. Stáli v těsném kruhu, obklopily Svatý artefakt a nepřátelé se shromáždili kolem nich. Lionna věděla, že čas jejich porážky právě nadešel. Pomalu se rozhlížela kolem sebe. Dokonce i zábradlí v druhém patře nad nimi, které lemovalo místnost, se zaplavilo nepřátelskými lukostřelci. Všechny šípy, které na ni byly namířené, modře zářily. Byl slyšet je hlasitý, hluboký šum.
"Nestřílejte!"
Nepřátelští vojáci, blokovali vchod do sálu, udělali krok zpět, aby mohl vstoupit sám Sieghardt Ein následován svou černou pumou. Podíval se na orka. "Shakdune. Venku jsou ještě zbytky sil, které odporují na východní straně hradu."
Orc ani nepohnul.
"Není nutné tu zůstat. Ona již ztratila svou vůli bojovat."
Ork nespustil z Lionny oči.
"Shakdune!"
Ork se otočil zády a opustil sál. Sieghardt upřel svůj pohled z mrtvých těl na dívku, která ještě stála a svírala meč. Věnoval jí nepatrný úsměv.
"Už je to dávno, Lady Lionno. Nebo si dobré způsoby vyžadují vám říkat Paní?"
"Sieghardt!"
"Je hodně špatné, že se tu setkáváme jako nepřátelé."
"Není nic, čeho bychom měli litovat."
Sieghardtovi se svraštělo obočí a podíval se ještě jednou na dívku před ním. Její vlasy byly promočené potem, její rány stále krvácely.
"Dokonce ani zjizvený bitvou nejsi o nic méně krásný než tu noc, kterou jsme spolu strávili ve Zřícené pevnosti."
Lionna na Sieghardta zaútočila. Elegantně se vyhnul jejímu úderu. Mávl mečem a odrazil její další útok. V tento okamžik celá místnost propukla v chaos. Luellin zacílila pohled na Sieghardta a začala zaklínat, ale jeho puma na ni skočila. Vyčerpaná věštkyně nebyla schopná včas uhnout. Puma ji svalila na zem, držela ji svými obrovskými tlapami. Věštkyně zoufale mlátila holí, ale puma ji hůl vytrhla a odhodila pryč. Zakousla se do Luellinina hrdla. Věštkyně se plazila pryč, jak se její modré šaty zbarvily do ruda.
Lionna zaslechla její poslední výkřiky, ale neměl čas cokoli cítit. Byla poslední, kdo přežil. Věděla, že je obklopená nepřáteli, ale držela svůj pohled upřený na Sieghardta, když útočila. Z nějakého důvodu přišla reakce na další výpad o zlomek vteřiny pozdě. Ostří jejího meče ho škráblo. Kapky krve se mu valily z tváře. Lapal po dechu. V tu chvíli Liona zpozorovala, že už na ni Sieghardtovi lidé nemířili. Začali zbrkle klopýtat, padali na zem jeden po druhém.
Všimla si jasného purpurového světla, které nepřirozeně létalo vzduchem, aniž by vojáci věděli odkud. Lukostřelci se jí pokusili zacílit z druhého poschodí, ale byli napadeni kočku připomínajícím tvorem.
"Lionno! Tudy!"
Do sálu vběhl elfský starší a Dubian ze Slonovinové věže. Svíjející se koule plamenů se mu objevila v rukou, vyslal ji směrem na Sieghardta. Při výbuchu byla celá útočná skupina Temného mstitele zaplavená rudými plameny. Sieghardt zkřížil obě ruce, aby si chránil hlavu před ohněm a svalil se na zem. Jeho černá puma běžela k elfskému mágovi. Dubian vykřikl a zhroutil se k zemi.
Lionna za ním zamířila. Sieghardt, který již uhasil plameny, jí ale skočil do cesty. Lionnin meč se naplnit energií ze shotu. Její zbraň zasvištěla vzduchem k hlavě Temného mstitele. Ten ale výpad znovu vykryl. Najednou se mu pod nohama vznítilo rudé světlo. Rudý kořínek se mu spirálovitě obtočil kolem noh a bránil mu v pohybu. To starší dokončil sesílání kouzla a zavolal na Lionnu. Ale ta už se řítila na pomoc Dubianovi.
Dubian měl zaražený konec své hole mezi panterovy vyceněné zuby a ještě zatlačil oběma rukama. Puma padla k zemi s holí stále ve své tlamě. Dubian jí šlápl na nohu. Ze strany panterova těla začal vycházet bílý plamen, pak kolem pumy zazářilo jasně bílé světlo. Puma zmizela v mraku černého kouře. Byla poslána zpět do nižších sfér, odkud přišla. Když Lionna přehodila ruce Dubianovi kolem ramen, viděla, jak se jeden ze mstitelových ležících vojáků začal hýbat. Bylo to nedlouho před tím, než by se celá Sieghardtova skupina probrala.
Než opustili sál, Lionna se otočila a zadívala se na Temného mstitele. Jeho tmavé oči zazářily, když se na ni usmál.
"Sbohem, Lionno Blackbird!"
Lionna na něm viděla, že doufal ve stejně emotivní reakci, ale neměla nejmenší chuť mu vyhovět. Odtrhla svůj pohled od jeho, neřekla nic. Lionna, Dubian a starší prchli přes mrtvolami zasypanou chodbu.
Kapitola 8: Epilog
Temné mraky, ze kterých se lil déšť přes Giran, se pomalu roztáhly. Sieghardt, vůdce žoldáků, nechal shromáždit své bojovníky před Svatým artefaktem giranského hradu. Vojáci si podezřívavě prohlíželi Sira Grahama, když vstupoval do místnosti, aby podal Sieghardtovi hlášení.
"Bránící důstojníci buď všichni zemřeli nebo se rozutekli. Několik jich stále ještě vzdoruje v některých komnatách hradu, ale brzy budou poraženi."
Graham zatleskal a přešel k Sieghardt. Položil mu ruku na rameno.
"Byli jste úžasní! Opravdu úžasní! Bylo to jasné vítězství, Sire Sieghardte!"
Sieghardt se pokorně usmál a podíval se na Grahama. Graham přistoupil ke Svatému artefaktu, při tom příležitostně promlouval.
"Pán bude velmi šťastný. Na počátku jsme měli pár nedorozumění, ale neznamenají nic po takovém velkém vítězství. Ujistím Pána, že jste bojovali velmi tvrdě."
"Musíte ho tím opravdu zatěžovat ?"
Sieghardt stál vedle Grahama a pozoroval tiše svatou relikvii. Měla tvar ženy, stála na šperkami zdobeném podstavci. Nebyla to obyčejná socha. Poskytovala vlastníkovi absolutní moc nad celou bohatou zemí přidružené Giranu.
"Je tak nádherný."
Graham doširoka otevřel oči, jako kdyby se ptal, co tím mstitel myslel.
"Moct se tak podívat ..." Sieghardt sundal levou rukavici, postavil se čelem ke Svatému artefaktu a o krok popošel.
Graham rychle vystřelil ruku v bránícím gestu. "Co, co?" Usmál se neklidně. "Sire Sieghardte, tady vaše práce končí."
Temný mstitel se bez jediného slova zasmál.
"Přestaňte vtipkovat. Vezměte si svůj podíl. Dám vám, kolik budete chtít. Čekejte, než se Pán spojí s artefaktem, jak se plánovalo."
Sieghardtova pravá ruka se zvedla do jeho pasu a znovu popošel o krok. Byl to přirozený pomalý pohyb, jakoby vyndaval kapesník, aby si utřel pot z čela. Stále se smál, i v okamžiku, kdy Grahamova hlava spadla k zemi. Sieghardt vrátil meč zpět do pochvy bez jediné kapky krve na čepeli.
"Už jsem dost velký na to, abych si tohle nechal líbit. Skoro mě až mrzí, že už to dál nebudu poslouchat." Jeho podřízení se srdečně zasmáli.
Sieghardt zlehka položil svou levici na Svatý artefakt. Socha a šperky začaly slabě červeně zářit. Světlo se šířilo Sieghardtovou rukou, rozneslo se do celého jeho tělo. Ti v nejbližším okolí si uvědomili, že hrad právě změnil vlastníka. Sieghardt a jeho žoldáci vyšli ven. Uprostřed trůnního sálu byl rozprostřený zlatem tkaný koberec. V druhém konci stál trůn vykládaný zlatem. Před stolem ležely tmavozelené odznaky. Pod nimi byl rudý štít a na něm znak ve tvaru vlčí hlavy. Poblíž trůnu stáli sluhové a komorník, kteří bezvýhradně sloužili hradnímu pánu.
"Je něco, co bystě mi měli říct?"
Komorník se letmě usmál a beze slov zakroutil hlavou. Sieghardt pomalu přistoupil až k trůnu a posadil se. Opřel bradu do levé ruky a dal si jednu nohu přes druhou. Spokojeně se usmíval. Nechal se komorníkem provést po hradu, služebníci vyjádřil svou loajalitu k novému hradnímu pánu.
Přibližně dvacet dřevěných beden bylo rozházených kolem celé místnosti v druhém poschodí giranského hradu. Erica Ken Weber smetla prach usazený na poslední krabici a otevřela víko, aby si prohlédla, co je uvnitř. Byly tam pouze pomůcky k údržbě zahrady. Erica vykřikla a udeřila do krabice vší silou, co měla. Znovu prošla věci, které se rozsypaly rozbité bedny. Brzy na to si povzdechla, vzdala to a opustila místnost.
Věc, kterou hledala, byla pryč.
V chodbě všude kolem ležela mrtvá těla obou, přátelských i nepřátelských, armád zabitých v bitvě. Obešla těla v hale a zastavila před oknem. Venku viděla veselící se vojáky, kteří divoce poskakovali radostí ze svého vítězství. Hluk z oslav na počest nového hradního pána byl všude velice dobře slyšet.
Jestliže věc, kterou nebyla schopná najít, byla stále v rukou nepřítele, musela by do konce roku opustit hrad. Stejně tak její spojenci.
Erica zatřásla hlavou a vrátila se ke svým lidem.