Indigové děti: Atlantida Kapitola čtvrtá
Kapitola čtvrtá: Ve třech je síla
Jednací místnost v centrále IWA byla asi tak útulná jako průměrná cela pro nejtěžší případy v psychiatrické léčebně, akorát že byla o mnoho větší, což na útulnosti nepřidávalo, spíše naopak. Dokonce ani to vajíčkové akvárium s jednou šíleně znuděnou rybou nepomáhalo navodit lepší atmosféru. Inu, dle nejnovějších studií vědců z nově založené Podzemní univerzity, byla právě taková jednací místnost ideálem pro úspěšné jednání. Bílé stěny, bez dekorací, bílý strop, provedený jako jednolité mléčně bílé světlo a dlouhý stůl, za který se vešlo padesát lidí, samozřejmě po obou stranách. Stůl byl černý a působil až nadpřirozeně, jako by se vznášel v neúprosné bělobě nekonečného oslnění. I židle byly bílé, nepolstrované, nenastavitelné, z čistého plastu. Pokud se vědci z Podzemní univerzity skrytě snažili omezit nekonečné schůzování úředníků, tak jistě zvolili správnou cestu.
Ba ani ta rybka nemohla nikoho zaujmout. Byla dodávána jako základní vybavení a poněkud tříštila snahu o to, aby soustředění všech bylo věnováno jen řečníkovi, který jako jediný, ať už jeho projev byl jakkoli nudný, byl vždy tou nejzajímavější částí tohoto prostoru. Rybka však byla tak nudná a tak znuděně se tvářící, že se na ní nikdo nevydržel dívat příliš dlouhou dobu.
A právě v této místnosti se nudili tři lidé. Tedy dva se nudili a jedna osoba nervózně přecházela před bílou stěnou, která se běžně používala jako tabule.
„Kde je!“ opět si ulevila Lucka, stiskla svůj prstýnek a promítla digitální čas na protější zeď. „Už má deset minut zpoždění. Lukáš, ten, který mi vyčítal i dvě minuty. Jestli přijde s výmluvou, že hledal nějaký tajemný poklad, tak ho vlastnoručně utopím v tom akvárku.“
„Vždyť se tam sotva vejde ta rybka,“ poznamenala pobaveně Míša a vyprostila svoji ruku z pod Fuchyho hlavy. Fuchy usnul.
„Třeba mu tlak na lebku pomůže,“ usoudila Lucka a konečně se zastavila. „Dám mu ještě pět minut a pak pro něj pošlu agenty, ať si to zapamatuje.“
„Stala se z tebe sebevědomá žena, Lucko.“
Lucka se na Míšu zmateně podívala. „Já jen,“ zakroutila hlavou a mávla rukou, „to Lukáš. Poslední tři měsíce mě pije krev takovým způsobem, že jsem se stala obávanou napříč celou IWA. Moc se mi to nelíbí. On v tom Lukáš není sám, ale zaručeně o něj se musím starat nejvíc.“
„Je dospělej,“ pravdivě poznamenala Míša a ignorovala Fuchyho tápající ruku, která hledala ztracený polštář ve formě Míšiny ruky.
„To je. To mu neberu, ale jak jsem mu už říkala, ničí nejen svoji pověst, ale pověst celé IWA. Honí se za něčím, nikomu nechce říct za čím a Podzemní Brno je stále stejnou žumpou, jakou bylo.“
„Lukáš je snílek a idealista. Mě bylo jasné, že dát mu do správy Podzemní Brno nebude nic hezkého. Tam to chce zpočátku pevnou ruku.“
„Jo, Míšo, to já vím. Bylo to jeho přání a schválila mu to rada. Já se ho snažila odradit…“
Do místnosti vpadl Lukáš, respektive se protlačil skrz otvírající se dveře. Uhnaný, zpocený a sako měl zmuchlané a umazané, snad od hlíny.
„Omlouvám se, těžké ráno, já se to fakt snažil stihnout, nepřišel jsem o nic?“ vychrlil ze sebe, ale pak se zarazil a pozoroval nasupenou Lucku. Plamínky v jejích očích dávaly jasně najevo, že je hodně naštvaná.
„Už je zase ráno?“ ozval se do toho ospalý Fuchy. Míša mu jasně naznačila, aby dál už nemluvil.
„Dobré ráno, drahý Lukáši, přeji krásné ráno,“ řekla tiše Lucka. „Určitě nám poskytneš nějakou trefnou a pochopitelnou omluvu pro to, že jsi přišel pozdě na schůzku s ředitelkou IWA.“
Lukáš na stůl položil plastový uzavřený kelímek s nápisem Mc Dvoři caffe a omluvným tónem řekl: „Nemohli bychom si tohle peskování odpustit? Já se vážně snažil přijít brzy, včera jsem byl do noci v Síň… ehm, pracoval jsem a dnes ráno, když jsem pospával v magvaji na cestě sem, narazil do ní posuvně deformační bagr, který omylem z meziprostoru přenesl notnou dávku zeminy a magvaj takřka pohřbil, kdybyste měli puštěnou televizi, určitě by tam o tom právě mluvili. Musel jsem sem běžet až od hlavního náměstí.“
„Teda, musím říct, že tohle je snad nejpřiblbější výmluva, jakou jsem kdy slyšel,“ neubránil se poznámce ospalý Fuchy.
Lucka jen zakroutila hlavou a přešla ke svému počítači, který ležel na čele dlouhého stolu. Když dosedla na židli, jen tiše dodala. „Aspoň že jsi měl dostatek času si zajít k McDvořimu.“
Lukáš pokrčil rameny a podíval se na Fuchyho. „Rád tě zase vidím, parádní melír, to se teď nosí ve světě?“
„To je dlouhá historie, někdy ti tu historku povím.“
Lukáš se posadil naproti Míše, kterou taky pozdravil, a sledoval Lucku, jak něco hledá v počítači. Po chvíli se za ní rozzářila projekční tabule. Na tabuli se objevila mapa světa s vyznačenými Podzemními městy a některými důležitými nadzemními městy. U některých Podzemních měst byl červený bod. Lucka vstala a začala před tabulí přecházet.
„Je na čase opět začít pracovat na našem hlavním úkolu. Bylo velkou chybou, když jsme před třemi měsíci dali většině agentů volno, aby se zase jednou věnovali svým rodinám a osobním věcem. Temní využili této situace a v tomto mezidobí, kdy jsme byli v podstatě slepí, se opět sjednotili - tedy sjednotili, to úplně ne, ale vše napovídá tomu, že už jsou jejich organizace opět plně funkční, což je velký problém.
A co je horší,“ pokračovala Lucka, „nemáme o nich takřka žádné podstatné informace. Naše sledovací síť je v troskách. Svět temných je teď stejně jiný, než byl před krizí, a naším prvořadým úkolem teď bude získat co nejvíce informací. Což bude hlavně vaše práce.“
Lucka přešla k mapě a pokračovala. „Máme jen velice málo informací, na kterých můžeme stavět. Zde na této mapě jsou červeně označena města, ve kterých byli v posledních třech měsících spatření Temní. Zaměřili jsme se hlavně na špičky českých Temných, protože se ukázalo, že i v této krizi byla právě jejich organizace tou, která zastřešovala všechny světové. Bylo objeveno, že krom Podzemního Brna měli své město ještě v Itálii a to v Podzemní Neapoli. Toto město bylo o něco menší než Podzemní Brno a zdá se, že Podzemní Brno bylo něco jako hlavní středisko, odkud putovaly příkazy do celé světové organizace Temných.
Co se týká těch aktuálních spatření, Müller byl poměrně často viděn v Podzemní Paříži, Eva Šafaříčková byla viděna v Podzemním Londýně, ale jen jednou. Některé další přeživší špičky Temných pak byly ponejvíce viděny v Podzemní Paříži, právě proto vám doporučuji se z počátku zaměřit hlavně na francouzskou Podzemní komunitu. Vlastně jsem vám objednala letadlo. Poletíte v pátek, tak s tím počítejte.“
„Měl bych jeden dotaz,“ vložil se do Lucky monologu Lukáš.
„Jistě, povídej.“
„Možná na mě budeš opět nasupeně prskat, ale připadá mi, že je to velice důležitá otázka. Archa úmluvy měla všechny temné napravit, respektive u většiny řadových Temných se jí to povedlo, ale proč zejména vedení zůstalo účinky archy nedotčeno? Je to určitě podstatná otázka, aspoň si myslím.“
„To je důležitá otázka, ale odpověď na ní v podstatě neznáme.“ Lucka si sedla k počítači do čela stolu. „Jak bychom také mohli, když ani nevíme, co vlastně je ta archa, mnoho lidí si myslí, že se její vliv přeceňuje, a proto se opět zaměřujeme na starý osvědčený boj proti Temným. Nicméně panuje názor, že takzvaní napravení Temní byli původně jen pod mocí těch skutečných Temných, kteří díky účinkům archy přišli o možnost je nadále ovlivňovat. Proto zůstal střed organizace nedotčen a v nastalém zmatku uprchl.“
„Přišli tedy jen o posluhovače a loutky, ale Temných je pořád stejně?“ zeptal se Fuchy.
„Zřejmě, v podstatě nevím, kdo všechno z Temných skutečně zůstal, což je nyní vaše práce,“ odpověděla Lucka. „A nezapomínejte na to, že je vaše práce opravdu důležitá, věnujte se hlavně hledání informací o temných, Lukáši. Agentů je po incidentu v ubytovně IWA velký nedostatek. Výcvik nových stále probíhá, ale na jejich nasazení si budeme muset ještě nějaký čas počkat.“
„Chtěla jsem se zeptat, Lucko,“ začala Míša, „zdá se, že mi odebrali moje původní zbraně, to budeme mít nové vybavení?“
„Ano Míšo, upouštíme od původní idey, že každý agent má své vlastní zbraně a techniky boje. Respektive pokud by sis dál chtěla nechat své energetické tyče, tak to není problém, ale základní vybavení agentů je teď jen vysokofrekvenční laserová palná zbraň a vaše osobní energetická síla.“
„Kratochvíl kladl důraz na osobnost každého agenta, IWA se snažila v každém vychovávat to, co zvládá nejlépe, proto relativně malý počet agentů dokázal tak dlouho vzdorovat nátlaku Temných. Podle mě je to krok zpět,“ poznamenal Fuchy.
Lucka pokrčila rameny. „Výcvik jednotlivých agentů a dbaní na jejich osobní dovednosti a dle toho upravování jejich zaměření a zbrojního vybavení je velice finančně i časově náročné. Lidí máme málo, peněz je po krizi taky méně a nové nařízení rady Podzemní Prahy dělá z IWA takřka armádní společnost.“
„Jo, dle toho, co mi říkalo několik poslanců, je vrcholným plánem udělat z agentů IWA vojsko. Podle mě je to velká chyba. Nicméně ty jako ředitelka IWA máš možnost tohle měnit, stále má IWA větší slovo, než vládní rada,“ oponoval Lukáš.
„Víš Lukáši, pokud nyní IWA potřebuje finanční pomoc od rady, nesmí jít proti ní, sám dobře víš, jak vypadá politika, a já dělám vše proto, aby původní duch IWA byl zachován, dobře vím, co si mohu a nemohu dovolit.“
„Já jen doufám, že z nás jednou nebudou řadoví pěší vojáci, neměli bychom proti Temným šanci.“
„To není tak jisté,“ pokračovala Lucka, „potřebujeme agenty, potřebujeme jich víc, protože minulá krize nám ukázala, jak zranitelní jsme byli, a potřebujeme je rychle. Až se zklidní situace, můžeme zase vychovávat elitní agenty.“
„Já jen doufám, že víš, co děláš, Lucko,“ řekl Lukáš.
„To já taky. Ale teď je důležitý váš úkol, politiku a vývoj nechte na někom jiném. Do pátku, než poletíte do Podzemní Paříže, se zaměřte na hledání stop po Temných tady, v Podzemní Praze. Což mě přivádí k věci, o které mi říkala Míša s Fuchym. Vysvětlete to Lukášovi, prosím.“
„Viděli jsme Dvořiho a Evu, jak se spolu baví na dvoře McDvoři,“ začal Fuchy.
„Problém je, že Dvoři nechal Evu odejít a později nám o tom neřekl ani slovo. Co jsem viděl z okna, Dvoři Evu neviděl moc rád.“
„Proč jste se nepokusili zaútočit na Evu, nebo aspoň zajistit Dvořiho?“ chtěl vědět Lukáš.
„Fuchy měl totiž nápad,“ řekla Míša.
„Jo, napadlo mne, že bychom toho mohli využít. Já u sebe neměl zbraň, kterou bych mohl Evu zajistit, mohlo by to dopadnout špatně, ale to, že teď na Dvořiho víme tohle, by nám mohlo být prospěšné.“
„Asi vím, kam míříš,“ řekl Lukáš.
„Jistě, kdyby se nám ho povedlo přesvědčit, mohl by být dvojitým agentem. Nicméně nejdřív by bylo dobré zjistit, jak je to s jeho náklonností k Temným, zda to vůbec půjde a co je mezi ním a Evou.“
„Což bude další úkol, na kterém budete pracovat,“ řekla Lucka.
„Ještě mě napadá,“ řekl zamyšleně Lukáš, „Temní ztratili přístup k jejich genetickým laboratořím a křeslu poznání, jejich možnost využití indigových schopností a genetické úprav by zase mohla na chvíli být dost omezená.
A pokud jde o křeslo povznesení, máme ho jen tady v IWA, Podzemní Paříži a Podzemním New Yorku. Křeslo, jež měli Temní v Podzemním Brně, jsem já osobně zajišťoval.“
„Pravda, to je vcelku logická úvaha,“ uznala Lucka, „ale dokud nebudeme o Temných vědět více, tak nemůžeme tvrdit ani to. Naštěstí většina firem schopných sestavit křeslo poznání je v Podzemní Praze a Podzemní Paříži a je nepravděpodobné, že by jeho sestavení dnes uniklo naší pozornosti. Exemplář v Podzemním Brně byl tím prototypem, který se ztratil z laboratoří Podzemní Paříže před deseti lety.“
„Už tolikrát padlo jméno Podzemní Paříž,“ poznamenal Fuchy, „že se mi začíná zdát, že jet tam je vcelku logické.“
Lucka se na něj otočila a poněkud ostře odvětila: „Chceš snad říct, že ti to do teď logické nepřipadalo? Já vás tam neženu jen tak.“
„Tak jsem to nemyslel, jen jsem potřeboval najít více důvodů, proč jedeme do Podzemní Paříže, protože jsem byl poněkud překvapen tvým oznámením. Mimochodem, znám tam místní vládnoucí rodinu, takže bychom mohli začít tam.“ To už směřoval na Lukáše a Míšu.
„To nebude špatný začátek,“ uznala Míša, Lukáš přikývl.
„Tak máme tedy domluveno,“ Lucka vstala a zase jednou působila jako autoritativní osobnost, „dobře víte, co máte teď dělat a co dělat nemáte.“
Usmála se na Lukáše. „Byla bych ráda,“ pokračovala, „kdybyste mne pravidelně každý den informovali o vašem počínání a o tom, co právě děláte. Kratochvíl vám sice umožňoval práci na vlastní pěst, ale k novým povinnostem agenta IWA nyní patří každodenní hlášení.“
Míša se ironicky pousmála a mrkla na Fuchyho. Lukáš jen kývnul a zvedl se k odchodu.
„Jo, Lukáši, prosím tě, jen jsme ti chtěla říct,“ zarazila ho Lucka, „Podzemní Brno a jeho správu jsem svěřila Daně Dlapanové, před týdnem dokončila smlouvu, která zajišťuje spolupráci mezi všemi Podzemními městy a nadzemním světem a ve světle její zářné kariéry jsme se ji rozhodla využít i tam, kde tobě to tak nešlo. To je vše, mějte se. „
Lukáš se zamračil, ale nic neřekl, vzal si svou nedopitou kávu, pustil Míšu s Fuchym jako první ze dveří a s posledním, poněkud ublíženým pohledem na Lucku odešel také.
Když vyšli z místnosti na skleněný most, který se klenul nad centrálou IWA, tak Fuchy poznamenal: „Tomu říkám odvolání z funkce. Řekla ti to vůbec předem?“
Lukáš jen zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu a řekl: „Na druhou stranu, naznačuje mi to už nějakou dobu. Nakonec, zasloužil jsem si to, a nemohu být zároveň agentem IWA a ještě starostou Podzemního Brna.
A vůbec, co vy dva? Překvapilo mě, že jste na sebe dnes byli tak hodní. Míša přece jen vypadala poněkud nespokojeně z tvého odmlčení, když jsem se s ní naposledy bavil.“
Míša se podívala na Fuchyho, který zachoval neutrální výraz a jen odpověděl: „No, my jsme se už nějak domluvili.“
Lukáš se zamračil a nechal to být. „Co ten Dvoři, máte někdo nápad, jak mu nenápadně naznačit to, co mu chceme naznačit?“
„Tvé vyjadřovací schopnosti jsou poslední dobou nějaké chabé,“ poznamenala Míša, „Nicméně, mysleli jsme, přeci jen ty jsi s Dvořim největší kamarád, že bys ses s ním mohl sejít, pokecat a v rámci toho…“
„Paráda, takže to necháte na mě,“ nenechal Lukáš Míšu domluvit. „Nicméně je fakt, že kdybychom za ním přišli všichni tři, tak by to nemuselo jít tak lehce a mohli bychom ho trošku vyděsit. Tři agenti IWA a jeden bývalý Temný.“
„Napadlo vás,“ vložil se do rozhovoru Fuchy, když začali klesat po schodišti vedoucího na úroveň země centrály IWA, „že kdyby byl Dvoři oddaným Temným, tak má momentálně docela slušné finanční zajištění, které mu poskytuje Podzemní Indigový svět, a navíc má také přístup k jídlu, které konzumuje slušné procento celkového obyvatelstva. Víte co by to mohlo znamenat?“
„Jo, už mě to taky napadlo, když jste o tom mluvili před Luckou. Mohl by to být slušný problém.“
„Asi je opravdu důležité, aby byl na naší straně. Přeci jen, není nic, co by mohlo jeho podnikání omezit. Finance, ke kterým má teď přístup jsou nevídané. Na druhou stranu věřím, že proti nám nepůjde. Přeci jen, za ty poslední týdny, co s ním spolupracuji, jsem nepostřehla, že by byl proti Indigovému světu, tedy proti tomu našemu. “ řekla Míša.
„Mám dojem,“ pokračoval Lukáš, „že pokud se Lucka bude dále snažit a půjde směrem, kterým vykročila, tak ten úžasný bezbřehý liberalismus a svoboda, která vládne a díky které je Dvoři tak bohatý, by v Podzemní Praze mohla brzy skončit a stát se z ní vojenská společnost.“
„Taky sis toho všim, co,“ uznal Fuchy. „Jde z ní teď docela strach, rozhodně má přebytek autority, kdo by to do ní řekl.“
„To víš,“ pokrčila rameny Míša, „rod Morávků má horkou krev a sílu vládnout.“
Fuchy se zamračil a nereagoval, raději.
„Raději mi vysvětli,“ změnil téma Fuchy, „pro všechny Skoty, co pořád vyvádíš a za čím se ženeš. Slyšel jsem totiž, žes včera objevil další prostory Síně archy.“
„Ehm, to bylo tajné. To je teď vedlejší, někdy ti to vysvětlím, sám pořádně nevím, o co jde. A pokud jde o druhou místnost v Síni archy, tak nejde o nic důležitého.“
Lukáš se na sobě snažil nedát nic najevo, ale fakt, že právě teď lže, mu to dost komplikoval. Nedalo se však nic dělat, prozatím bude lepší, když nadále bude hledat tajně a nebude riskovat, že by mohla zakročit Lucka, po tom, co by se jeden z nich tří třeba prořekl. Navíc jim mohla nařídit, aby jej v této činnosti sledovali.
Fuchy si všiml, že to Lukáš až nepřirozeně zkrátil, protože o podobných věcech mluvil velice rád. Nevěřil ani moc tomu, že to, co bylo objeveno v Síni archy, je nedůležité. Lucčin plán na nenápadné vyzvídání je nereálný, rozhodl se, že mu to řekne, ale nejdřív si vyzkouší, jak dlouho s nimi dokáže hrát tuhle hru.
Prvotní ekonomika Podzemního světa na jeho počátku. V době, kdy se Podzemní svět teprve utvářel a tvořilo jej jen několik Podzemních měst, tedy na počátku jednadvacátého století, byla největším problémem ekonomická soběstačnost. Ekonomové, úředníci, básníci a filosofové se snažili najít ideální přístup k vlastní ekonomické soběstačnosti. Většina pokusů byla však naštěstí už v zárodku eliminována, protože hrozilo, že by Podzemní svět mohl dopadnout hodně zle. Je zajímavostí, že i Jan Bohémský se pokusil přijít se svojí „Bohémskou metodou ekonomické neutrality“, naštěstí i tato metoda byla razantně odmítnuta.
V době vzniku IWA v šedesátých letech dvacátého století byla ekonomika malé organizace Indigových jednoduchá. Společnost prodávala patenty svých nově vyvinutých strojů a vědeckých postupů a z příjmu takto prodávané vědy měla dostatek financí pro své působení. Avšak když se začala stavět Podzemní Praha (1967) a posléze i Podzemní Londýn (1972), s narůstající populací Indigových vyvstal problém financování výstavby měst a posléze jejich živení. A nešlo jen o prosté zajišťování potravy, ale také stavbu a udržování velice nákladných energetických výroben a sítí. V této době ještě nebyl znán posuvně deformační bagr a výstavba jakéhokoli podzemní byla velice finančně náročná.
Města proto nutně musela začít obchodovat s nadzemním světem, prvotní myšlenka absolutní nenávaznosti na nadzemní svět musela zkrátka ještě počkat. Prvotním hlavním artiklem, který města prodávala, byly vytěžené horniny a vzácné nerosty. Po praktickém zavedení výstavby pomocí posuvně deformačních bagrů se výnosy ještě zvětšily, protože P-D bagry dokázaly vytěžit neúměrně více hornin a navíc je dokázaly i filtrovat na zajímavé a nezajímavé.
Když byla v roce 1979 započata stavba Podzemní Paříže, byla uzavřela smlouva i mezi Podzemním Londýnem a Podzemním Praze o vzájemné spolupráci, výměně technologií a surovin. Vznikl tak zárodek dnešní světové Podzemní unie. Díky vzájemné vědecké kooperaci se podařilo vyvinout velké množství nových postupů, technologií a strojů, které následně byly prodávány nadzemnímu světu, kde byly zakládány na oko klasické firmy, pracující s těmito technologiemi. Hlavní příjem pak pramenil ze stavebního nadzemního průmyslu, kdy k roku 2000 vlastnily skryté Podzemní firmy v nadzemním světě více jak 80% všech firem zabývajících se výstavbou. Díky výzkumu Podzemního světa se tak i v nadzemním světě začalo objevovat mnoho nových stavebních postupů a látek, které zrychlily a zefektivnily výstavbu, avšak stále to bylo neporovnatelné s Podzemním světem, kde díky novým stavebním postupům byla výstavba neuvěřitelně levná, rychlá a přesto neporovnatelně kvalitnější než konvenční metody.
Díky tomuto pokroku a ekonomickému zaměření ta k Podzemní města prožívala obrovský stavební boom, který i přes poměrně malý počet Indigových (největší byla v roce 2010 Podzemní Praha s necelými dvě stě tisíci obyvateli), stavěla obrovské stavby, neuvěřitelně se zvětšovala a kolosální projekty z těchto prvotních let dodnes ohromují svojí monumentalitou a vznešeností.
Po roce 2012 se pak dalším důležitým příjmem stal potravinářský průmysl, zvlášť fast food restaurace. Díky expanzi restaurací McDvoři i do nadzemního světa se z této sítě restaurací stala jedna z nejbohatších a nejmocnějších firem světa. A přitom osud zakladatele těchto restaurací byl tak pohnutý.
Problémem však stále byla roztříštěnost, tedy to, že Podzemní města nebyla propojena, proto se v roce 2009 začal stavět systém „metra“. Byla to jakási Podzemní dráha magvají, která postupně propojila všechna města. Ovšem už na počátku tohoto smělého projektu se ukázalo, jak může být nehlídané propojení nebezpečné…
Lukáš byl v této čtvrti Podzemní Prahy poprvé. Byla to čtvrť malých na sebe nahuštěných krychlových domků. Tyto domky měly paradoxně velkoplošná okna, u kterých se krčily poměrně malé dveře.
Nebyla to zrovna reprezentativní adresa, v podstatě zde žili samí podivíni bez práce, filosofové, básníci, no prostě samá podivná individua bez finančních prostředků. O to nepatřičněji proto působilo, že zde bydlel i Dvoři, za kterým Lukáš právě šel.
Dvoři sem byl přestěhován IWA hned po první krizi, když prošel všemi výslechy a prověrkami, a ještě se nestačil odstěhovat, i když by si dnes mohl dovolit mnohem lepší bydlení.
Lukáš se zastavil u jednoho z mnoha stejných domů. Tento měl tabulku s číslem 45c.
Tento dům měl však ještě jednu tabulku, kterou žádný jiný dům neměl, nad zvonkem byla malá bronzová tabulka a na ní nápis: Ladislav Dvořák, generální ředitel společnosti McDvoři. Lukáš zakroutil hlavou, usmál se a zazvonil. Chvíli se nic nedělo a Lukáš přemýšlel, zda dostal Dvoři jeho zprávu, ale pak se rozzářil displej u zvonku a na něm se objevila rozespalá tvář Dvořiho.
„To jsi ty, promiň, já trošku usnul, pojď dál.“ Displej zhasl a domovní dveře se krátkým pípnutím odjistily.
Lukáš vešel. Ocitl se v malé předsíňce, která byla tak titěrná, že když jste se chtěli otočit, tak byste snad museli vyjít zpátky na ulici, otočit se a zase se vrátit. Z předsíňky vedlo krátké schodiště plné poházených bot a nad dveřmi, které byly na vrcholu schodiště se z 3D obrazu zářivě usmíval Dvoři, zuby se mu leskly, byl nepřirozeně i učesaný a v rukou držel zlatou plaketu, na které pod velkým nápisem Mc Dvoři stálo ještě: První místo za nejprogresivněji rostoucí firmu za poslední čtvrtletí roku 2009. 3D efekt obrazu způsoboval, že se Dvoři jako by stále natáčel ze strany na stranu a přitom se stále zářivěji usmíval, bylo to poněkud nepříjemné.
Vyšel schodiště a vešel do vstupní haly, tedy haly, na poměry Podzemní Prahy to byl jen větší kumbál, ze kterého vedla trojice dveří. Na zemi byl luxusně vypadající koberec se zlatým nápisem Mc Dvoři a na všech volných zdech, které nezabíraly dveře, visely obrazy, ukazující restauraci Mc Dvoři, když se stavěla, když do ní vcházel první host, nebo prostě jen tak stojící.
Lukáš si zrovna prohlížel obrázek Dvořiho, jak ukazuje na zlatý nápis nad svou restaurací a vítá zákazníka, který měl kolem krku velkou ceduli s nápisem „Tisící zákazník!“, když do haly vešel Dvoři. Bylo vidět, že se spěšně oblíkal, protože si ještě stále zapínal narychlo oblečenou košili a na noze jedinou ponožku, druhá noha byla bosá..
„Čau Lukáši, nějak jsem usnul, první den, kdy mám tak nějak volno.“ Dvoři dlouze zívnul.
„V pořádku,“ usmál se Lukáš, „takže teď už si můžeš dovolit mít i volno jo? To je na tříměsíční podnik docela úspěch.“
Dvoři pokrčil rameny, „Nech si tu ironii, dávám do toho všechno a strašně mě to baví. Teď chystám takový menší projekt, sehnal jsem pár lidí, co umí hrát na basovku, elektrickou kytaru a bubny a chtěl bych zde založit Podzemní odnož Sif…“
„Hele, já věřím, že jsi nadšený, ale nesedneme si třeba v obýváku?“ skočil mu do řeči Lukáš, protože pro dva byl tento prostor už poměrně stísněný a nepohodlný.
„Jasně, pojď dál. Chceš kafe?“
Lukáš vešel za Dvořim do velké místnosti, kde celou jednu stěnu tvořilo okno s výhledem do stejných oken domů stojících přes ulici.
„Jo jasně, kávu nikdy neodmítnu.“
Dvoři začal v kuchyni otevřené do obýváku připravovat kávu a Lukáš si prohlížel Dvořiho království. Poměrně rozměrná místnost byla až tísnivě naplněna nábytkem, různými maličkostmi, světly, elektronikou. Bylo těžké najít dominantu či střed dění v místnosti. U okna stál plastový model Dvořiho restaurace i s kouskem Podzemní Prahy. U další stěny stála v hudební souprava, sestávající z velké soustavy reproduktorů s přístrojovým vybavením odpovídajícím poměrně slušně vybavenému nahrávacímu studiu. Uprostřed místnosti byl vyvýšený prostor, na kterém byla rozměrná sedačka a nízký stolek. Všude kolem pak byly různé poličky a stojany naplněné převážně hudebními nosiči všech možných typů a velikostí.
„Potřeboval bys větší byt,“ poznamenal Lukáš.
„Pracuju na tom,“ ozvalo se z kuchyně, „zadal jsem požadavky jedné projekční kanceláři a čekám, co mi přinesou za návrhy.“
Dvoři vyšel s dvěma hrnečky kávy a položil je na stolek u sedačky. Ukázal Lukášovi, ať si sedne, a pokračoval o novém domě.
„Počítám s tím, že to, co mi přinesou, bude pěkný paskvil, dal jsem jim celkem svobodný finanční rozmezí a tak se budou chtít předvést, ale já chci, aby to nebylo zase tak nápadný. No, budou mi to navrhovat tak dlouho, dokud se neshodneme, ještě že projekt může spolknout hodně času, samotná stavba půjde rychle, když tak koukám, jak se staví nová Podzemní Praha.“
Lukáš přemýšlel a usrkl si kávy, samozřejmě si spálil jazyk a kávu zase odložil. „Tak doufám, že až budeš dům otevírat, že uděláš pořádnou kolaudačku,“ pokračoval v neformálním rozhovoru.
„O tom nepochybuj, ale jsem si jistý, že sis dnes nepřišel zajistit pozvání na kolaudačku mého domu, že ne?“
„Vzhledem k tomu, že jsme se od jistých událostí před třemi měsíci pořádně neviděli, tak by to tak klidně i mohlo být, jen jsem si přišel popovídat.“ Lukáš se přátelsky usmál.
„To je fakt, už jsem si taky říkal, žes na mě zanevřel.“
„Měl jsem jen moc práce.“
„Jo, to jo,“ protáhl Dvoři, „četl jsem Podzemní deník, prý si v Podzemním Brně celkem blbnul.“
„Nesmíš těm novinám tolik věřit, hledají senzace, jen jsem se snažil splynout s prostředím.“
„Jasně,“ Dvoři se napil kávy a opřel se, „to vyprávěj někomu, kdo tě nezná.“
Lukáš se jen usmál a změnil téma. „Chtěl jsem se zeptat, jak jsi zapadl mezi místní společnost? Přeci jen to musel být šok, vlastně jsi nikdy Podzemní svět pořádně nepoznal a najednou si do něj byl vržen, a ještě s cejchem nenáviděného Temného.“
Dvoři položil kávu na stůl a povzdechl si. „Víš, na tohle se mě ptali už při výslechu IWA. Co jsem asi tak měl dělat, přijal jsem realitu a využil nejbližší příležitosti, jak se zde uchytit.“
„Musí to být drsné, když najednou zjistíš, že jsi zločinec, proti kterému bojovalo mnoho lidí.“
„Snažíš se o psychologický rozbor, nebo tě zajímá něco konkrétního?“ Dvoři nasadil formální tón a bylo vidět, že mu to není příliš příjemné.
„Klid, Dvoři, já se jen snažím vžít do tvé role. Znám tě už dlouho a nikdy mi nešlo do hlavy, že zrovna ty bys sympatizoval s ideologií Temných.“
„Ale já s nimi nikdy nesympatizoval,“ úsečně řekl Dvoři. „Eva zneužila našeho přátelství, aby mě přijala pod svoji moc, abych jí posloužil jako prostředek k jejím plánům na ovládnutí světa. V podstatě jsem si uvědomil, že jsem v nějakém Podzemním světě až ve chvíli, kdy nade mnou stál nějaký agent IWA a obviňoval mě z vražd a zločinů, které jsem nikdy nespáchal!“
„Promiň, nechtěl jsem tě naštvat. Zdá se tedy, že ti Podzemní svět do života nevkročil moc příjemně. Proč jsi vlastně nepřijal návrat do normálního světa? Nemusel bys tu být.“ Lukáš se snažil být klidný a udržoval konverzační tón, což se očividně Dvořimu zdálo jen jako divadlo.
„Vrátit se do nadzemního světa? Po půl roce, kdy jsem nikomu nedal zprávu? Navíc když jsem objevil své nové schopnosti s tím všemožným hýbáním věcma kolem sebe a vysíláním energetických vln. Byl bych blázen, kdybych se toho vzdal. Vidím v Podzemním světě velký potenciál, jen se mi nezdá systém.“ Dvoři se odmlčel a pozoroval Lukášův výraz, který se změnil po posledních slovech. „Abys mě správně chápal, jo, když na tebe tak koukám - nelíbí se mi sice systém, který vládne zde v Podzemní Praze, ale systém Temných už vůbec ne. Vypadám snad jako tyran, nebo blázen, co si lebedí v mučení druhých?“
Lukáš zůstal sedět napřímeně a odpověděl: „Idea Temných nespočívá jen v mučení a vraždách, chtějí hlavně systémovou změnu, uchopit svět Indigových do pevných rukou a ovládnout nadzemní svět ve jménu jejich vyšší vyspělosti. Udělat z obyčejných lidí jen pracovní sílu. To by se však nejdříve museli vyrovnat s námi.“
„Bylo mi dobře vysvětleno, co chtějí Temní, a jak jsem ti už řekl, nesouhlasím s nimi.“
„Ani kdyby ti nabídli spolupráci, tak bys neuvažoval?“ Lukáš provedl riskantní krok, věděl, že Dvořimu dojde, že ví něco víc, než se zdá.
Dvoři nadzvedl obočí a změřil si Lukáše, po krátké odmlce odpověděl. „Ne Lukáši, ani kdyby mi dávali miliony a vládu nad celým světem, já se mám v současnosti nejlépe, jak sem se kdy měl.“
„Ani kdyby tě přišla osobně požádat Eva? Dobře vím, že jste byli více jak kamarádi, v době, kdy jsme ještě neznali Podzemní svět.“
Dvoři se zpříma podíval na Lukáše a tiše odpověděl: „Ne, ani tehdy ne.“ Po chvilce ticha pokračoval: „Eva mě zradila, a to tím nejhorším způsobem, jakým mohla. Využila mojí náklonnosti a proti mé vůli mě ovládala.
Dobře víš, že já bych s ní nikdy nespolupracoval, kdybych věděl, co dělá. Momentálně k ní cítím jen čistou nenávist, nic víc. A i kdyby se pokusila mě kontaktovat, řekl bych jí to samý, co říkám teď tobě.“
Lukáš v Dvořiho řeči nezpozoroval ani náznak přetvářky, bylo to řečeno upřímně a od srdce, aspoň se to tak zdálo, nebo byl Dvoři dobrý herec. Lukáš si byl však jistý, že mluvil pravdu. Jako indigový by dokázal vycítit, kdyby Dvoři lhal.
„Promiň, Dvoři, musel jsem se na to zeptat, tvůj podnik, ty a Tomáš Komorous máte ideální přístup k celé indigové společnosti.“
„Tak tohle je důvod, proč si přišel? Hezké, ale neměj obavy, mě nejde ani tak o ideu, jako o můj sen mít dobrý život.“ Dvoři se opřel a vypadal uvolněněji. „Ale bych rád, když jsem k tobě byl upřímnej, abys ty byl taky.“
Lukáš přimhouřil oči. „Co máš na mysli?“
Dvoři zakroutil hlavou. „Očividně jsi věděl o tom, že mě navštívila Eva,“ Dvoři to řekl tak klidně, že Lukáš nedokázal skrýt své překvapení, že to řekl takto přímo, „Zajímalo by mě, proč mě IWA sleduje a jestli to znamená, že v mým podniku máte sledovací zařízení.“
Lukáš se po šoku pro změnu musel usmát. „Předně jsem rád, že k sobě můžeme být upřímní. A doufám, že jsi skutečně na naší straně, protože to, že jsi to nikde nenahlásil, bylo více jak podezřelé. Ale k tvé otázce. Nemáme u tebe sledovací zařízení, ale na ten dvůr za restaurací vede jedno okno a to okno z kanceláře Míši, kde byl zrovna Fuchy, a ti tě viděli.“
„Svět je malej,“ konstatoval Dvoři.
„A ten indigový ještě menší,“ dodal Lukáš. „Nicméně, proč jsi to nenahlásil?“
„Doufal jsem, že už o ní nikdy neuslyším. Tohle není moje práce, nejsem donašeč, to je práce tvoje a agentů IWA, pokud se nepletu.“
Lukáš se jen usmál. Seděl a chvíli přemýšlel nad tím, zda může Dvořimu věřit, nebo ne. Každopádně dnes dospěli mnohem dál, než očekával. S nabídkou dvojitého agenta ještě počká, ale ne moc dlouho, je jasné, že se to Dvořimu nebude líbit, ale je to nutné.
„Jsem rád, že patříš mezi nás,“ řekl konečně Lukáš, „no, nechme to už být, raději povídej, co nového chystáš v Mc Dvoři.“
Dvoři se jen zašklebil, tušil, že to není vše, co po něm Lukáš bude chtít vědět. Nicméně dnes toho bylo dost. Bylo na čase navázat na obyčejnou diskuzi o nepodstatných věcech.
Čtvrtá mezihra:
„Podle mě jsi příliš neopatrný.“ Ženský znělý hlas se znatelným ruským přízvukem se rozezněl malou temnou místností.
„Kajto, přestaň mě neustále poučovat. Já vím, co dělám, mám ji přečtenou, a kdybych ji hned u vchodu nechal zajmout a dovedl ji sem v poutech, tak by to ničemu nepomohlo.“ Müller už byl poněkud rozladěný věčným oponováním jeho nové společnice.
„U nás bychom ji nešetřili. Ty jsi tu pán, tak dokaž svoji sílu,“ nedala se Kajta a zpříma se na Müllera podívala. Byla o něco vyšší než on a ne nadarmo byla nejobávanější Temnou od Prahy na východ.
„Tady nejsme v Rusku,“ odsekl Müller a posadil se do svého polstrovaného křesla.
Kajta si odfrkla a odešla ke krbu, kde si začala zahřívat ruce.
„A ta druhá, ta z ulice, z nadzemního světa, s tou mám jak spolupracovat?“ Z Kajtina hlasu znělo silné opovržení a nesouhlas.
„Věř mi, budeš z ní nadšená,“ konstatoval.
„Nadchnout mě je hodně složité,“ znuděně odvětila a posadila se do rozložitého polstrovaného křesla s dřevěnými vyřezávanými dekoracemi. Křeslo ponejvíce připomínalo trůn a byla to jediná věc, kterou si Kajta z Ruska přivezla.
Když dosedla na své křeslo, vytáhla svoji zbraň, chvíli se na ni dívala a pak tento zvláštní pozlacený kousek s třemi hlavněmi svoji mentální silou zvedla nad dlaň a ležérně ji nechala pomalu se otáčet, ničím nepodpíranou.
Müller s neklidem pozoroval probíhající scénu a měl sto chutí jí na to něco říct, nebo aspoň před sebe vztyčit obranné pole, protože jestli bylo něco na Kajtě jisté, byla to její nevyzpytatelnost. Avšak dříve, než se stačil rozmyslet, na stole mu zablikal komunikátor.
„Mluvte!“ rozkazovacím tónem, avšak klidně promluvil Müller.
Místností se rozezněl slabý ženský hlas stroze oznamující skutečnost. „Je tady.“
„Pusťte ji sem.“
O několik okamžiků později se otevřely velké masivní dřevěné dveře, na kterých zub času zanechal hluboké stopy. Ve dveřích stála v dlouhém černém plášti, se zachmuřelým, ale odhodlaným výrazem a dlouhými, černými, rovnými vlasy Eva. Ruce měla volně podél těla a vypadala, že nemá obavy z místa, kde se nachází.
„Vítám vás v mém sídle, pojďte dál.“ Na Müllerovi byla vždy trochu vulgární jeho dvojí tvář. Jedna sadistická, nesnášenlivá a veskrze diktátorská a na druhé straně z něj vždy, díky jeho vždy perfektně sedícímu černému obleku, perfektně oholené tváři a galantnosti, jak vystřižené z dob dávno minulých, vyzařovala tvář váženého postaršího muže, navozující pocit důvěry
Eva se při této představě Müllera ušklíbla a beze slova vešla do místnosti. Jakmile prošla dveřmi, tak se však zastavila a pohlédla na mohutné přespříliš zdobené křeslo, ve kterém pohodlně seděla žena pohrávající si se zbraní. Nutkání sáhnout po své zbrani pod pláštěm bylo silné, ale zároveň věděla, že jí zatím smrt nehrozí, to by Müller s jejím zvaním nedělal takové složitosti a zabil ji jindy, příležitostí k tomu měl dost. Nechala tedy svůj instinkt zahálet a ženy si raději nevšímala.
Müller obešel velký stůl a usedl do křesla. Evu nechal stát, jak bylo jeho zvykem při jednání s kýmkoli. Dával tím jasně najevo, že z druhého nemá nejmenší obavy a nenabídnutí židle bylo jasným dokladem toho, že příchozí nepovažuje za důležitějšího, než je on sám. Evu to nikterak nepřekvapilo, byla na něj z minulých let zvyklá a věděla, co může očekávat. Evě však momentálně v vrtalo hlavou, kdo je ta neznámá dáma v tom obrovském křesle. Už když vstoupila do místnosti, cítila, že je zde přítomna silná osobnost.
„Tak, slečno Šafaříčková, říkala jste, že pro mě máte něco, co mne přesvědčí o nové spolupráci s vámi. Rád si to vyslechnu.“ Müller se uvelebil v křesle a spokojeně pozoroval, jak je Eva z nenadálého průběhu situace nesvá.
„Ehm,“ odkašlala jsi Eva a snažila se najít ztracenou jistotu, „nezdá se mi, že je to vhodné probírat před dalšími lidmi.“
Müller se hraně zamračil, jak vystřiženým ze cvičení divadelních herců před představením mimů, groteskně odvětil: „Nezdá se vám to, vskutku, asi jste nervózní z přítomné dámy. Ale to snad zvládneme, jde přeci jen o tajemné místo kdesi na planetě, podobné dobrodružné historky dáma už mnohokrát slyšela, jen mluvte.“
Evě začalo cukat nad spánkem a vydávala hodně své mentální vůle, aby nevytáhla svoji zbraň a neodpověděla mu stejně urážlivě, jak teď učinil on.
„Myslela jsem, že jsem vás zaujala, Müllere. Nechápu, proč jste mě sem vzal, když se mě snažíte zesměšnit!“
Müller vstal a usmál se. „Ale klid, Evo, nechci vás tu zesměšňovat. Jen řekněme, že váš plán si vyslechnu někdy později. Dnes tu jde o jinou věc. Skutečně bych byl rád, kdybyste se mnou spolupracovala. Roztříštěnost Temných je velkou překážkou pro naší případnou převahu a boj se zbytkem Podzemního světa.“
„To by vaše nabídka musela být hodně velkorysá,“ odfrkla si Eva, „znovu už pod vámi pracovat nebudu, vaše vedení je s odpuštěním k ničemu.“
„Přeháníte,“ řekl klidně a obešel stůl, „nabídku, kterou vám učiním, nebudete chtít odmítnout. Dám vám totiž moc, tu moc, o kterou jste přišla.“
Eva se zamračila a pozorovala, jak Müller obešel stůl a na displeji, který visel na stěně vytesané z hrubé skály, si prohlížel postupující červený bod. „Zdá se mi,“ začala pomalu, „že nyní mám mnohem více moci, než jsem měla s vámi.“
„Vskutku?“ Müller se na ni otočil. „Považujete tu vaši hordu pochybných existencí bez skutečné síly, poslušnosti a touhy něčeho dosáhnout za něco, nad čím by se dalo vládnout a z čeho by vycházela nějaká moc? Navíc, já myslím jiný druh moci.“
Eva zbystřila, pak jí to došlo. „Ale to už jsme si vyzkoušeli, že když se tato síla uzavře uměle, pod nátlakem, tak není moc silná.“
„Jistě, nyní však nebude zřízena pod nátlakem. Moje hledání je u konce a našel jsem to, co vám pomůže vládnout silou, která se bude rovnat i té mé. Společně pak můžeme konečně ty blázny z Podzemních měst zničit!“
„A koho jste našel?“ Eva ignorovala řeči o společné moci a pídila se po podstatných informacích, kdyby to byla pravda, skutečně by mohla vládnout velkou silou. A konečně také pochopila, proč tu sedí ta další žena. Ta energie, která se kolem ní šíří, zvláštní pocit osobnosti, to by skutečně mohlo být ono, ale je jen jedna, potřebuje ještě někoho.
„Došlo vám už, o co tu jde?“ zeptal se Müller, který pozoroval, jak Evě konečně vše došlo.
„Pokud ano, tak nám tu někdo schází.“
„Správně. Ale už i tato drobnost je na cestě. Zatím se seznamte, když už víte, proč tu jste. Já dojdu pro naši návštěvu.“ Müller vypnul displej na stěně, obešel Evu a zmizel za dveřmi.
Eva se otočila ke křeslu, kde ve stínu seděla neznáma žena, neustále si pohrávající se svou zbraní, a doposud mlčela. Eva se soustředila na pocity, které by mohla rozeznat, ale její mysl se zdála uzavřená a nedalo se proniknout do větší hloubky, jako by ji chránila betonová zeď. Pouze z ní vyzařovalo něco, co by se dalo označit za autoritu či nadřazenost.
Ticho nakonec narušila právě neznáma žena, kterou zřejmě přestalo bavit, jak jí Eva zkoumá mysl. „Tak vy jste ta Eva?“ řekla poměrně povýšeným tónem s kapkou nechuti. Už teď bylo Evě jasné, že tohle bude osobnost, s kterou se bude těžce spolupracovat.
„Ano to jsem já,“ řekla stroze Eva a nabídla ruku na pozdrav.
Žena hned neodpověděla a po chvilce, kdy to vypadalo, že se ani nepohne, se pomalu zvedla z velkého vyřezávaného křesla. Konečně bylo možno nahlédnout do jejího obličeje. Krátké vlasy lemovaly poměrně hranatý obličej. Měla hluboké, světlé hnědozelené oči a úzké nevýrazné rty ukazovaly uzavřenost a ostrost.
„Já jsem Kajta z Petrohradu,“ odpověděla a přijala nabízenou ruku. Její chladná dlaň krátce stiskal tu Evinu a s jistým odporem ji zase stáhla zpět.
Eva s překvapeným výrazem sledovala zasmušilou a nebezpečnou tvář. O tomto jménu slyšela už hodně. Obávaná a nepředvídatelná vůdkyně východních Indigových, kteří na rozdíl od zbytku světa jako jediní oficiálně uznávali temnou stranu a v menšině tam byli ti, kteří stáli na takzvané straně světla. O Kajtě z Petrohradu kolovalo mnohem více legend než pravdivých zpráv a její vzhled byl vždy tajemstvím. Říkalo se o ní, že má typický aristokratický vzhled, že dokonce je příslušnicí některého z přeživších ruských šlechtických rodů, které v utajení přežívali za komunistické éry. Jiní o tom zase pochybovali a říkali, že je malá a nenápadná. Pravda byla samozřejmě někde uprostřed.
„Tak to mě velice těší, že vás poznávám,“ řekla nakonec Eva a snažila se, aby nebylo poznat rozrušení v jejím hlase. „Představovala jsem si vás trochu jinak.“ Už teď litovala toho, že to nakonec řekla, podrývala si tím hlavně vlastní autoritu.
Kajta na ní úkosem pohlédla a stroze odpověděla: „To říkají všichni.“ Nakonec ale ještě velice optimisticky dodala: „Ovšem, hned poté zemřou. Což tady asi nevyjde.“ A s jasně poznatelným zklamáním se opět posadila do svého velkého křesla.
Eva chvilku hledala ztracený pocit vlastní autority, než byla schopna odpovědět. Popošla kousek od ní, aby si tak vytvořila svůj osobní prostor, a snažila se pokračovat v konverzaci, nemůže si přeci dovolit, aby se ukázala jako slabá fanynka, bez vlastní ceny.
„Müller chce, abychom spolupracovaly, snad se vám stanu dobrou průvodkyní.“ Eva už našla pevný a chladný tón svého hlasu a cítila se tak lépe.
„Hmm,“ protáhla Kajta a opět krátce pohlédla na Evu, „Müller mě sem hlavně povolal proto, aby eliminoval vaši neschopnost a abychom společně nastolili pravou vládu Temných.“
„To nebyla moje vina, že jsme nezvládli minulou krizi! Kdyby Müller více naslouchal mě, tak...“
„Jsem rád, že o mně mluvíte jen v dobrém,“ přerušil Evu Müller, který se objevil ve dveřích, „nicméně, to nechme na jindy. Chtěl bych vám někoho představit.“
Müller vešel do místnosti a za ním vešla mladá dívka. Na první pohled ničím výrazná, měla středně dlouhé černé vlasy, záhadnou tvář a celá oděná v černém jistým krokem vstoupila přímo do středu dění.
Müller obešel svůj stůl a posadil se. S úsměvem na rtech se rozhlédl po třech slečnách. Cítit mezi nimi velké napětí, ale dobře věděl, že pokud k sobě naleznou cestu - a on si byl jistý, že ano - tak budou mít Temní velkou výhodu.
„Vážená Kajto z Petrohradu a Evo Šafaříčková, rád bych vám představil Hanku Kočkovou, vaši novou společnici. Když k sobě naleznete cestu, jsme si jistý, že naleznete i velkou sílu. Dle všech informací, které jsem měl k dispozici, jste si navzájem nakloněné, nebo jak je teď módní říkat, jste si silově naladěné. A abych byl úplně přesný, vy tři máte moc tří. To je to, co jsem ti chtěl nabídnout jako lepší možnost, Evo. Moc tří bez umělého živení, konečně jsem nalezl všechny články této skládačky! Vaše schopnosti se ideálně doplňují a vaše vyzařující energie jsou naprosto shodné.“
Müller spokojeně sledoval, jak se tři ženy navzájem prohlížejí a oťukávají své mysli, energie, která se momentálně vznášela v místnosti, byla tak silná a tak specifická, že i Müller nemohl odolávat její síle a cítil se silnější. Moc tří v rukou Temných bylo to poslední, co scházelo k úspěšnému zahájení nového plánu na ovládnutí Podzemního světa…
Autor: Lukáš Houška
Korektura: Alissa
Odborné rady a návrhy: Kateřina Malá, Eliška a Mysti
Grafická spolupráce: Fuchy