Indigové děti: Atlantida Druhá kapitola
Přináším vám druhou kapitolu Indigových dětí. Příběh se začíná pomalu rozjíždět, jakékoli připomínky, návrhy a nápady pište, rád je zhodnotím. Doufám, že se vám bude kapitola líbit a přeji příjemnou zábavu.
Kapitola druhá: Stín nevyřešených maličkostí
„U všech skákavých galaxií! Proč v tomhle městě musí všechno smrdět a být slizké,“ utrousil tichou nadávku Lukáš, který se zrovna rozmázl na schodech jednoho opuštěného domu Podzemního Brna. Dům zapáchal, a když Lukáš dopadl rukama na schody, namočil se do něčeho nechutně slizkého a nepříjemného.
Za doprovodu dalších tichých nadávek se zvednul a vyšel kovové schodiště. Všechny domy v Podzemním Brně si byly dost podobné, tento však patřil do místní vilové čtvrti, takže byl o něco větší. Skýtal nečekaný luxus, na který tu za dob temných nebyl nikdo zvyklý. Měl šest místností, z toho tři měly dokonce okna, vlastní termální vrt na dodávku energie a teplé vody a dokonce splachovací záchod. To byla jedna ze záhad Podzemního Brna - ve všech domech obyčejných obyvatel chyběl záchod. Byla tam koupelna, ale nikdy záchod. Lukáš už tomuto městu vládnul, dá-li se to tak říci, tři měsíce, ale doposud mu to nikdo nedokázal vysvětlit. Všichni jen krčili rameny, že na záchod prostě nezbylo místo.
Lukáš se zastavil v malé hale, kam ústilo příkré kovové schodiště, a prohledával potemnělé okolí baterkou. Zápach ještě více zesílil a Lukáš si raději vytáhl roušku, kterou si zakryl nos. Troje dveře, všechny zavřené, ukazovaly další možný postup. Na stěně pomrkával unavený počítač, řídící chod opuštěného domu. Při příchodu Lukáše se samým štěstím z nenadálé návštěvy vypnul. Byl to další příklad ducha ve stroji, který byl, jako ve všech předchozích případech, těsně před tím, než si plně uvědomil svoji identitu, zmařen nenadálým citovým zkratem. Počítače firmy Absolutně Bombastické Mašiny, sídlící v Podzemní Praze, tak opět málem způsobily revoluci. Avšak každá rozumná bytost by udělala vše proto, aby nesdílela jednu planetu s lidmi a tak bude ještě trvat velice dlouho, než se počítače rozhodnou probudit svého ducha a ohlásit svůj příchod. Podivnou shodou okolností to bude nejčernější den historie lidstva.
Lukáš váhal, jaké dveře otevřít první. Nakonec se rozhodl postupovat zprava, protože zprava jde vždy všechno lépe. Vzal za kliku kovových dveří a nic se nestalo, protože bylo zamčeno. Postoupil o krok dozadu a namířil na zámek svoji zbraní. Rudě se zablesklo a ze zámku zbyla jen díra na místě kde byl doposud zámek
Lukáš se pousmál a po vzoru akčních hrdinů vykopl dveře. Následně začal skákat po jedné noze, protože si málem zlomil kotník. A aby toho cirkusu nebylo málo, zhluboka se nadechl nevábného zápachu, který byl uzavřen za dveřmi. Přestal poskakovat a začal si zmateně utahovat roušku, kašlat a zase poskakovat, protože ho noha pořádně zabolela, když na ní opět došlápl.
Po pár minutách nadávek a přivykání si zápachu si na nohu mohl opět stoupnut. Baterka mu někam zapadla a potmě se všeobecně baterky hledají špatně. Oprášil proto tlačítko na svém opasku a rozsvítil integrovanou svítilnu. Nakonec se tohle staré vybavení agentů IWA ještě hodí.
Paprsek světla odhalil nevelkou místnost a nechutný obraz, který skrývala. Několik klecí s tlejícími zbytky zvířat, seschlé květiny a nevzhledný nepořádek. Odvážil se na jeden krok dovnitř a detailně si prohlédl, jestli zde není něco, co by ho mohlo zajímat. Krom akvária s vodou, která připomínala hnědý rosol, zde však už nic nenašel.
Druhá dveře šly už otevřít normálně. Tentokrát se ocitl v poměrně prostorné místnosti s velkým oknem skýtajícím – na poměry Podzemního Brna – doslova luxusní pohled na kovové zadní trakty ostatních domů. Okno však alespoň vpouštělo do místnosti dostatek světla.
Nečekaně útulně zařízená místnost ukrývala dvě velké knihovny plné tlustých knih a dokonce svitků. Uprostřed stál stůl se zaprášeným počítačem a 3D projektorem. Přesně to Lukáš očekával. Spěšně přešel ke stolu. Udělal dva kroky dozadu a skutečně ucítil vrznutí pod nohama. Zatím vše vycházelo. Odhrnul koberec a odhalil podlahu z parket. Napočítal 24 parket od pravé nohy těžkého kovového stolu a nahmatal malou škvírku. Z kapsy vytáhl dlouhý drát a zasunul jej do škvíry. Po chvilce zápasení se nadzvedlo několik parket, tvořících poklop, zakrývající vstup do tajné skrýše.
Lukášovi se rozbušilo srdce, konečně byl nablízku dalšímu objevu. Otevřel skrýš a spatřil prázdnou černou díru. Nebylo tam vůbec nic. Zamračil se a potlačil velké zklamání. Hned nato však zbystřil. Uslyšel vrznutí zavírajících se dveří. Zpozorněl, kdo by tady co dělal? Pak mu to došlo.
Místností proletěla energetická vlna, porazila stůl, který pohřbil počítač i 3D projektor, a roztříštila okno. Lukáš však o vteřinu dříve pochopil a stačil těžkému stolu uhnout. Uskočil za jednu z knihoven a vytáhl zbraň. Bylo ticho.
Nekonečné vteřiny se vlekly a Lukáš se snažil zachytit zvuk, který by prozrazoval pohyb nezvaného. Konečně uslyšel vrznutí parkety nechutně blízko jeho pozice. Uskočil ke stěně, vystřelil a vztyčil své obranné energetické pole. Pocítil náraz silné energie a pod náporem síly se zhroutil do rohu místnosti. Na nic nečekal a několikrát vystřelil ze své nové vysokofrekvenční laserové zbraně.
Místnost zaplavilo rudé světlo a pára z prostřelené parovodní trubky. Na pozadí houstnoucí mlhy se však nic nehýbalo. Lukáš se vyškrábal zpoza trosek roztříštěné knihovny a v bílé páře hledal náznak pohybu. Když ho spatřil, skočil zpět za trosky. Nohou mu projela prudká bolest a on se svalil do zbytků knih. Zbraň mu někam odlétla. Nohou hýbat mohl, bylo to zřejmě malé zranění, teď na něj nebyl čas. Snažil se nehýbat a dělat mrtvého.
Uslyšel kroky, jak se blíží k hromadě trosek, zdálo se, že útočník podlehl dojmu Lukášovo smrti a přestal dbát na ticho. Zastavil se kousek od trosek knihovny. Lukáš nechtěl více riskovat a s co největší mrštností se obrátil na záda a vyslal energetickou vlnu. Nejasná postava na mlžném pozadí stačila jen tak tak uskočit. Přistála v troskách psacího stolu a počítače. Lukáš vyslal další vlnu. Útočník vztyčil ochranné pole, ale nebylo dostatečně silné. Odletěl do druhé, doposud stojící knihovny a ztratil se v záplavě padajících knih. Lukáš udělal dva kroky, když zpod haldy knih vyšlehlo energetické pole. Srazilo ho na zem. Útočník se vyhrabal z knih, a jeho temná postava, se kulhavě rozběhla skrz mrak páry k oknu. Lukáš stačil zareagovat a skočil po utíkajícím, chytil nohu a postava zakopla a přistála těsně u okna, obličejem k zemi. Lukáš se postavil na nohy. U okna byla pára řídká, jak unikala ven.
„Ani se nehněte! Jste zatčen!“ Lukáš si připadal groteskně, ale nic lepšího ho nenapadlo.
Útočník se pomalu zvedl na čtyři a přerývavě oddechoval. „Zatčen? To sotva!“
Lukáše zmrazil hlas, který zaslechl. Hluboký, ostrý jako břitva. Úplně zapomněl, v jaké je situaci, a zmaten nestačil rychle zareagovat. Žena se otočila, srazila ho energetickou vlnou a vyskočila z okna.
Vyhrabal se z trosek psacího stolu a zahleděl se udiveně k oknu. Tohle je průšvih. Nejvíce však litoval okamžiku, kdy se toho hlasu lekl. „Už je to tu zas!“ řekl udýchaně a unaveně se položil zpět do trosek.
Místností zaznělo vyzvánění komunikátoru a Lukáš si leknutím příliš rychle vytáhl třísku z rány, kterou právě ošetřoval. Bolest mu zkřivila obličej a on vzteky praštil do komunikátoru. Shodou náhod stiskl to správné tlačítko.
Bylo to teprve několik desítek minut, co se vrátil ze zničeného domu. Rána na jeho noze se ukázala sice jen malá, ale chůze s ní byla obtížná. Nyní Lukáš seděl v bývalé Müllerově pracovně a s jednou nohu v lavoru s ledem a druhou od krve se snažil dát dohromady.
„Co se děje?“ řekl poněkud více nahlas do komunikátoru.
Ozval se popuzený hlas Lukášovy sekretářky. „Já vím, že jste nechtěl být rušen, ale máte tu návštěvu.“
„Omlouvám se za ten zvýšený hlas, ať počká, já mám teď…“
Svoji větu nedořekl, protože se rozletěly dveře a do místnosti vstoupila zrudlá Lucka s výrazem, který dával jasně tušit, že následující minuty nebudou zdvořilou návštěvou.
„Už nic, díky,“ řekl do komunikátoru a vypnul ho.
„Můžeš mi říct, co jsi zase prováděl? Koukni se, jak vypadáš! Jasně jsem ti řekla, aby ses začal věnovat chodu města a přestal se honit za těmi tvými tajemnými blbostmi!“ zaječela Lucka místo pozdravu.
„Ahoj,“ začal smířlivě Lukáš, „nejsou to blbos…“
„Blbosti! Ale jsou! Víš, co mi dává práce obhajovat tvoji pozici? Myslíš si, že když každý den musím vysvětlovat, že už svým slibům konečně dostojíš a tuhle zatuchlou žumpu konečně začneš vést k lepšímu, že mě to baví?
Hele, já nemám nic proti tvým výzkumům a koníčkům, je to tvá soukromá věc, ale jsi tady proto, abys řídil město, abys tady udělal život přijatelnější, tak aby to nebyla největší ostuda Podzemního světa! Už jsem ti to říkala před dvěma měsíci - na tuhle pozici se tlačí docela dost lidí, samozřejmě, vidí tady příležitost pro své firmy, které by na tom mohly vydělat. A já jim nedokážu stále vzdorovat, mnoho lidí ze senátu s nimi už sympatizuje a ty jsi tady jen proto, že jsi zachránil náš svět, ale tvá sláva prudce klesá, vzchop se, nebo tady končíš!“
„Mohl bych…“
„Ne nemohl! Lukáši, jediný, co jsi udělal, bylo, že jsi zavedl záchody do všech domů. Tomu říkáš tvoření nového Podzemního Brna? Má to být čisté, bezpečné a pokud možno i hezké město!“
„Víš, bylo těžké lidem vysvětlit, že ty záchody potřebují.“
„Jasně, to, že zde žijí blázni, všichni moc dobře víme. Gratuluji, dokázal jsi lidem vysvětlit potřebu záchodů, a co dalšího jsi udělal?“
„No, zjistil jsem, že je tu pár tajemství…“
„Ještě slovo a dosadím sem Dvořiho! Ten na rozdíl od tebe dokázal vytvořit prosperující firmu, nebo se o to aspoň pokouší.“
Lukáš se neubránil úsměvu, když však zahlédl záblesky v Lucčiných hlubokých hnědých očích, hned toho nechal.
„Tvoje výpravy za dávnými tajemstvími Podzemního Brna,“ pokračovala, „kterým věříš jen ty, vrhají stín nejen na tebe, ale také na mě. Jako ředitelka IWA mám na starost obraz Podzemního světa a jeho fungování. Musím zajistit fungování i s nadzemním světem, který…“ Lucka si všimla Lukášova pobaveného výrazu a utichla. „No jo, já vím. Asi mi ta funkce leze trochu na mozek.“
Lukášovi však zmizel úsměv z tváře a zcela vážně prohlásil. „Oni se vrátili.“
Lucka se na něj nechápavě podívala. Chvíli ji trvalo, než jí došlo, co Lukáš řekl. „Jak to víš?“
„Dnes jsem byl v jednom opuštěném domě. Patřil jednomu ze zavražděných Müllerových vědců, našli ho v jedné z postranních ulic města v den, co jsi mě sem přivedla. Dle indicií jsem zkrátka došel k tomu, že něco, co hledám je v jeho domě.“
„A bylo?“
„Nevím, zřejmě ano, ale přišel jsem pozdě. Někdo tam už byl. Vlastně to byla ona a čekala za dveřmi. To od souboje s ní vypadám takhle.“
„A ty víš, kdo to byl?“
„Nevím, možná, obličej jsem pořádně neviděl, ale ten hlas byl nezaměnitelný. A šla po tom, co jsem hledal já.“
Lucka si ho zkoumavě prohlížela a kroutila hlavou. „Nechceš mi říct, že to byla...“
„Ano, byla to Eva. Pronikla nepozorovaně do tohoto města, zmocnila se velice cenných dat a zase zmizela.“
Lucka nic neřekla. Tohle byl velký problém. Poprvé po třech měsících klidu se v centru nejstřeženějšího podzemního města světa objevila nejhledanější zástupkyně temných.
„Lucko,“ pokračoval Lukáš, „musím se podívat do síně Archy. To, co hledám, má souvislost se vším, co by nakonec mohlo rozhodnout o našem osudu a osudu celého Podzemního světa.“
Lucka se na Lukáše příkře podívala. „A už mi konečně řekneš, co vlastně hledáš?“
„Sám to nevím úplně jistě. Až přijde čas, budeš to vědět.“
Lucka zakroutila hlavou a posadila se na židli před stolem. „Dobře, já ti to zařídím.“
„Skvěle. Jo, a zavolej Míšu a pokus se najít Fuchyho, rád bych se s nimi setkal.“
„Jo, s Míšou to nebude problém, pomáhá teď Dvořimu v tom jeho podniku, už ji nebavilo se válet, ale Fuchy bude jiný oříšek. Poslední zpráva o něm je měsíc stará. Tehdy fotil nějaký večírek v podzemním New Yorku, pak zmizel z města někam na povrch. Ale pokusím se.“
„Dobře, díky.“
Lucka se zadívala oknem na šedé město, stejně bezútěšné, jako když tu byla poprvé. Vize návratu temných ji zasáhla. Podzemní svět se ještě ani nevzpamatoval z poslední krize a už se zdá, že je tu vše nanovo.
„Kolik myslíš, že máme času?“ Podívala se na Lukáše a ten se zatvářil neutrálně.
„Nemám nejmenší ponětí. Ale moc ho nebude.“
„Možná je důležité, to co hledáš, ale musíte se s Míšou a Fuchym zaměřit na nalezení temných a získání co nejvíce informací. Jste na to asi nejlépe vycvičení a oni jsou naší hlavní hrozbou. Musíš je začít hledat.“
„Mám dojem, že to úzce souvisí s tím, co hledám.“
Lucka jen přikývla.
Lucie Morávková (1992 – 2096) Sestřenice slavné Michaely Morávkové, působící v Podzemním světě už od svých patnácti let. Byla hlavní pobočnicí Alexandra Kratochvíla, po jeho odstoupení z čela IWA se ujala řízení této mocné společnosti. Jako ředitelka působila v letech 2009 - 2014 a 2044 – 2054.
Společnost IWA vedla v těžkém období druhé velké krize, která nadobro změnila Podzemní svět, nebo si to alespoň všichni mysleli. Zapsala se jako schopná následnice Alexandra Kratochvíla. Společnost vedla v období prvních kontaktů s nadzemním světem a s pomocí Daniely Dlapanové vyjednala listinu “Podzemní spolupráce“, která vlastně znamenala základ Mezinárodní Podzemní unie.
V roce 2010 asistovala Velké trojici Lukáš, Míša a Fuchy při hledání bájné…
… Lukáš Houška často prohlašoval, že všechno přežil hlavně kvůli ní, protože ona dokázala používat rozum ve chvílích, kdy on fantazíroval o velkých věcech a za jeho zády se hlásila nebezpečná přítomnost, ohrožující jeho život…
… dodnes zůstává záhadou, jak moc se znala s Hankou Kočkovou, propojenost jejich osudu je dodnes opředená nejasnostmi, které už asi nikdy nebudou objasněny.
Zemřela za nevyjasněných osobností při rutinní akci s Lukášem Houškou ve sto čtyřech letech. Její jméno dodnes nese hlavní magistrála Podzemní Prahy a jedna planetka v pásu asteroidů mezi Zemí a Marsem.
Druhá mezihra:
Hanka Kočková už dvě hodiny seděla v hospodě U Zbořené brány a nad dobrou medovinou si četla knihu. Okolo ní probíhal rutinní život hospody. Lidé přicházeli a odcházeli, sem tam se někdo popral, občas hostinský někoho vyhodil, prostě úplně normální den v zapadlém koutu Starého Města pražského.
Byly to právě tři měsíce, co se potkala s tajemným mužem, který jí předal instrukce o dnešním setkání a překvapil jí svými znalostmi i atmosférou, kterou kolem sebe šířil. Ve vzkazu, který od něj dostala, byl napsán právě dnešní datum, právě tato hospoda a hodina, která se už neúprosně blížila.
Muž se objevil v přesně stanovený čas. Prošel lokálem a zastavil se u stolu, kde seděla osamocená Hanka. Na sobě měl dlouhý černý plášť s šedým lemováním a kovovými cvočky, boty měl kožené, opět s kovovými doplňky. Na postarším muži vypadal tento metalový komplet poněkud nemravně, ale do koloritu místní hospody perfektně zapadal.
„Dobrý den,“ pozdravil a jeho hlas zněl hodně zastřeně - když si ho teď Hanka prohlížela zblízka, jeho obličej vypadal o hodně starší, než při poslední setkání - přesto však zlověstně a odhodlaně, „nejprve se vás zeptám, zda si mám vůbec sednout, pokud jste moji nabídku nepřijala, zmizím a už mne nikdy nespatříte.“
Hanka se usmála. „Máte neviditelný plášť?“ Když viděla, že to muže moc nepobavilo a pouze se zájmem naklonil hlavu, což jeho vzhledu přidalo trochu brutality, raději odpověděla: „Jistě, jinak bych tu dnes neseděla. Prosím.“ A ukázala na místo proti sobě.
Muž se lehce usmál a sundal si dlouhý plášť. Odhalil poměrně elegantní šedý oblek s fialovou košilí a oranžovým motýlkem. Hanka měla co dělat, aby se nezačala smát, protože pod pláštěm čekala mnoho, možná i nic, ale tohle rozhodně ne. Tímto se muž také stal v hostinci poněkud nápadným.
Muž se zamračil na lokál a Hanka překvapeně zpozorovala, že se všichni odvrátili a ani nezačali s posměšky. Zajímavé. Od té doby si už muže nikdo nevšiml. Posadil se, a už mu za zády stál hostinský se svým klasickým netrpělivým gestem, jestli si něco dá nebo zda to bude další povaleč, který se mu zde bude jen ohřívat.
„Hmm, už věky jsem neměl pravou, neupravenou medovinu, máte?“ řekl a olízl si spodní ret.
Hostinskému se rozzářila malá kulatá očka, šibalsky se usmál a zřetelně přikývl, otočil se na podpatku a zmizel k něčemu, čemu se zde sice říkalo bar, ale mnohé bary by by se však tím srovnáním jistě cítily uraženy.
Ač to zde nebývalo zvykem, hostinský se objevil dříve, než mohli začít rozhovor. Umaštěným hadrem, který asi kdysi v minulém století býval bílý, oprášil místo před mužem a postavil před něj dobrý půllitr medoviny, ze které se spokojeně kouřilo a jejíž skořicová vůně se začala šířit kolem stolu.
„Medovinu už jsem neměl snad osm let.“ Řekl muž a lehce si usrkl. V obličeji se mu objevil výraz spokojenosti.
„To je milé, přeji vám, ať vám chutná, ale kvůli tomu tady nejsme, že?“ podotkla Hanka.
„Jistě,“ odsunul medovinu a z náprsní kapsy saka vyndal čtvercovou kovovou krabičku a postavil ji mezi ně na stůl „Chtělo by to, abychom měli k dispozici ještě diskrétnější místo pro rozhovor.“
Hanka nic neříkala a skepticky pozorovala, jak muž rozložil krabičku tak, že ze dvou stran povytáhl kovovou plochu s vyznačeným ornamentem dvou prstů na každé straně. Krabičku položil mezi ně tak, aby každá ze dvou ploch směřovala k jednomu z nich. Výmluvným gestem naznačil, aby Hanka přiložila své dva prsty.
Zatvářila se odmítavě a zkoumavě na muže pohlížela.
„Dobře, jsem rád, že jste opatrná.“ A s úsměvem položil své dva prsty na krabičku jako první a čekal, než tak učiní i Hanka. Ta po chvilce váhání učinila totéž.
Pře jejíma očima se zablesklo a o zlomek sekundy později najednou stála ve zdánlivě nekonečném šedém prostoru, kde se nedaly rozeznat žádné tvary, ani podlaha či strop. Vše splývalo v jednu šedou, snad i bezrozměrnou plochu.
„Nemějte strach, kdykoli se můžete vrátit,“ řekl hlas muže, který uslyšela za jejími zády, prudce se otočila a o několik kroků od něj ustoupila.
Usmál se. „Tohle je pouze způsob jak si promluvit, aniž by nás kdokoli měl možnost vyslechnout.“
„Kde to jsme?“ Napadla ji jediná logická otázka.
„No, to je poněkud složitější. V podstatě v tom malém přístroji, na kterém máte položené své dva prsty. Nejsem v ničí mysli, jak vás právě napadlo.“
Hanka se na muže ostře podívala.
„Ne, nedokáži číst vaše myšlenky, tohle byla pouze logická úvaha. Logika je totiž mocná zbraň.“
„Kdo jste?“
„Promiňte, já se vám ještě nepředstavil,“ pravil omluvným tónem, „jmenuji se Müller, těší mě.“ Zdvořile natáhl ruku k pozdravu.
Hanka však ruku nepřijala a pokračovala s opatrným vyptáváním. „Zdá se, že krom mé aury a základních znalostí psychologie znáte také spoustu zajímavých technologií. Dohromady mi to však nedává smysl, co po mě chcete?“
Müller se nejdříve tvářil zklamaně, že nepřijala jeho nabídnutou ruku, ale do obličeje se mu po chvíli vrátil celkem neprostupný výraz, „Dobře tedy, budu mluvit přímo k věci.“
„To by už konečně bylo vhodné.“ Hanka k muži před sebou cítila dost silný odpor, neseděl jí, přesto ji však velice zaujal a bylo tu něco, co jí nutilo pokračovat v rozhovoru, i když cítila, že by bylo možná nejlepší zmizet.
„Jak jsem již řekl minule,“ začal vysvětlovat, „nabízím vám možnost vlastního poznání a schopností, které vám umožní rozvinout váš dosud skrytý um. Sama dobře víte, že jste jedinečná.
Jsem jakýsi duchovní otec společenství lidí, kteří jsou podobně obdařeni jako vy sama. Byla by velká škoda, kdybyste neměla možnost rozvinout své dosud spící schopnosti a plně je ovládnout. Už to nebudou jen divoké sny a občasné, řekněme, nehody, které vás občas překvapí. Nabízím vám plné rozvinutí vašich schopností a vaši seberealizaci tam, kam skutečně patříte.“
„Mluvíte jako politik. To jste mi už v podstatě naznačil a řekl při našem prvním setkání. Je otázka, zda potřebuji vaši pomoc při své seberealizaci, jak říkáte.“
Müller se zamračil, ale pak pokračoval. „Jste snad ještě zajímavější, než jsem slyšel. Mám rád lidi jako vy.
Já tedy přeskočím své úvodní řeči a rovnou se vás zeptám. Co byste řekla, kdybych vám prozradil, že existuje skryté společenství výjimečných lidí, kam byste velice dobře zapadala, ba dokonce byste mohla patřit k nadprůměru tohoto společenství?“
„Řekla bych, že jste blázen, který zastupuje velice beznadějnou sortu packalů, kteří hledají někoho lepšího, protože už na to sami nemají.“
Tohle byl asi typ odpovědi, kterou Müller za celou svoji kariéru ještě nikdy neslyšel. Hanka Kočková se pro něj začala stávat tvrdým oříškem. Mimoděk si uvědomil, že je to možná i nebezpečné se s ní spojit. Na druhou stranu, kdyby ji získala IWA, mohlo by to být ještě nebezpečnější. Spolkl proto všechen vztek a trpělivě pokračoval.
Ovšem, tady už slova nepomohou. Bude muset přikročit k nezodpovědnému, ale nyní zcela nevyhnutelnému přístupu. A tentokrát si je jist, že tomuhle neodolá.
„Podejte mi ruku, něco vám ukáži. A věřte, že nebudete litovat a že vyvrátím vše, co jste nyní řekla. Pokud tedy nemáte strach z blázna, který vládne partě packalů.“
Tohle byl zase druh jednání, které dokázalo Hanku přinutit, aby slevila ze své ostražitosti.
„Tak se tedy předveďte.“ A přijala jím nabízenou ruku.
To, co následovalo, už Hanka nepřijala tak chladně. Před očima se jí zablesklo a hned poté začaly kolovat obrazy, pocity, prožitky, bolest, obrovskou rychlostí se jí před očima přehrávaly obrazy neznámého života. Vše bylo rychlé, ale přitom tak skutečné.
Trvalo to jen chvíli, snad několik málo sekund.
K Hance pronikl ruch oblíbené hospody. Seděla zmatená naproti usmívajícímu se muži, na jehož tváři bylo poznat vítězství.
Ukázal jí to, čemu by nikdo nedokázal odolat. Slávu a vzestup Podzemního světa, budování temného města a neskutečnou sílu indigových, utajené společenství a nekonečné možnosti života tak jiného než ten, který znala, znalosti a vizi, vizi, které zasvětil celý svůj život.
Hanka se pomalu probírala do reality. Neváhala ani chvíli, „Chci vědět víc.“
Müller si myslel, že vyhrál. Že má další oběť, která podlehne jeho dojmu všemocného pána života jejího osudu, tak jako to bylo u Evy. Nevěděl však, kdo přesně je Hanka Kočková a že i ona má v rukávu svůj trumf.
Hanka dosáhla svého. Brzy se podívá do doupěte temných, tehdy přijde její čas. To jen ona ví, že není nedotčená Indigovým světem, Müller se bude ještě divit.
Lukáš Fuchman se změnil minimálně tolik, co se od jeho odchodu na pouť kolem světa změnila Podzemní Praha. Avšak zatímco Podzemní Praha pomalu začínala zářit novotou, monumentalitou a luxusem, on vypadal o dost hůř.
Potrhané džíny, ne z nedostatku z peněz, ale z čiré lenosti a pohodlí, byly korunovány zvláštním hnědým koženým páskem s vyřezávanými obrázky klokanů a blbounů nejapných, který dostal od australských Aboridžinů, když jim náhodou svým foťákem zachránil úrodu – jak to však opravdu bylo, Fuchy tajil. Nad džíny a páskem z hadí a klokaní kůže se mu třpytila košile. Ano, skutečně se třpytila, byla totiž památkou na návštěvu Las Vegas - jako jediná mu totiž zůstala, když prohrál vše, co měl, krom fotoaparátu a právě této košile. Přes košili měl fialové sako prazvláštního střihu.
Nejvíce asi připomínalo uniformy z nějakého béčkového sci-fi a to hlavně díky geometrickým obrazcům a futurologickému obrazci na zádech. Kolem krku se mu houpal amulet, který dostal od starosty Podzemní Paříže za to, že nafotil svatbu s jeho v pořadí už osmnáctou manželku. Přes jedno rameno měl hozený batoh z medvědí kůže, který získal od indiánů ze severních částí Kanady.
Obličej měl zarostlý slušným plnovousem a ohraničený dlouhými vlasy s červeným melírem. Jeho celkový vzhled pak korunoval klasický klobouk, jaký známe ze zlaté éry westernů, který měl frajersky zaražený až do poloviny čela. Po jeho obvodu byly naaranžovány zničené paměťové karty. No, někdo tam má zuby, Fuchy klasické SD karty.
Takto exoticky oblečený a zarostlý Fuchy stál právě před známým vchodem na Václavském náměstí. Cedulka s nápisem International World Agency byla stále na stejném místě. Kolem proudily davy zahraničních turistů a nevěnovali zamyšlenému výstřednímu muži příliš pozornost. Fuchy vyplivl žvýkačku, nadhodil si batoh na svém rameni a rázným krokem vešel do budovy. Prošel malým opuštěným atriem a vešel do hlavní haly nadzemní části IWA.
Desítky pobíhajících agentů, úředníků a sekretářek se postupně zastavovaly a prohlížely si neznámého příchozího. Jestli Fuchy někde vystupoval z řady, tak to bylo právě zde. Desítky lidí v oblecích a padnoucích šatech ho zvídavě sledovaly, dokud nezašel do výtahu.
Výtah - jak tu bylo zvykem, nezvykle prostorný a pohodlný - během několika málo sekund sjel o více jak kilometr pod úroveň země. Avšak, samozřejmě běžný uživatel tušené zrychlení vůbec nepocítil díky inerciálním tlumičům.
Dveře se otevřely přímo do hlavní haly IWA. Tady se nic nezměnilo. Pravidelná síť pracovišť oddělených nevysokými stěnami a cvrkot na chodbách mezi nimi. Uprostřed dlouhé haly stále stála kulatá věž s ředitelnou a právě tam měl Fuchy namířeno.
Jak procházel uličkou mezi pracovišti, čím dál více zaměstnanců mu věnovalo pozornost, nejdříve je samozřejmě zaujal jeho dost nestandardní zjev, ale někteří jej poznali a pokřikovali na něj pozdravy, že ho rádi vidí, že jsou poctěni, že se vrátil, jestli by s nimi nezašel na kávu. By zkrátka rád, když vešel do ústřední věže řízení IWA, jak se nyní tato kulatá prosklená stavba uprostřed haly IWA jmenovala.
Ocitl se v kruhovém, sloupy lemovaném atriu. Naproti vchodu byl jediný kus nábytku. Z masivního dřeva vyrobený, monumentální stůl, sloužící jako recepce. Za stolem seděla drobná blondýnka a chvíli trvalo, než zvedla hlavu a podívala se na nově příchozího.
„Ahoj Fuchy,“ pozdravila ho radostně Maruška, „jsem ráda, že tě zase vidím. Lucka už na tebe čeká.“ A ukázala na výtah.
Fuchy se nejdříve divil, že ho hned poznala, ale pak pokrčil rameny a šel rovnou do výtahu. Vyjel do posledního patra a ocitl se v krátké chodbě vedoucí ke dveřím se zlatým štítkem, na kterém stálo: Ředitelka IWA Lucie Morávková.
Zaklepal na kovové dveře a hned si uvědomil, jak už vyšel ze zvyklostí tohoto světa. Zakroutil hlavou a stiskl příkaz o povolení vstupu na displeji vedle dveří, což zároveň prověřilo jeho otisk prstu.
Displej zeleně zablikal a dveře se otevřely.
Od doby, co zde sídlil podivínský vědec s křeslem povznesení, se prostor z bílé laboratoře s mnoha přístroji změnil v útulnou kancelář, obloženou masivním dřevem a knihovnami plnými knih. Za stolem z ušlechtilého dřeva seděla Lucka, její černé vlasy zakrývaly pohled na její tvář, jak byla skloněna nad nějakým dokumentem. Z okna za jejími zády byl vidět cvrkot v hale a prostor naplňovala příjemná hudba.
„Ahoj, Fuchy. Dlouho jsme se neviděli,“ řekla Lucka a zvedla hlavu. Sundala si brýle a s úsměvem se postavila. Napřáhla k Fuchymu ruku na pozdrav.
Fuchy si narychlo sundal klobouk s pásem odsloužilých SD karet a ruku přijal. „Rád tě zase vidím.“
Lucka mu ukázala, aby se posadil na jedno z křesel, které byly v rohu kanceláře.
„Tak proč jste mě odvolali z dovolené?“ začal poněkud zpříma Fuchy a posadil se do nabízeného křesla.
„Připadá ti návrat do práce předčasný?“ zeptala se s úsměvem Lucka. „Pokud si dobře vzpomínám, tak jako agent IWA jsi působil dva měsíce, potom byla IWA obsazena a vy jste jednali na vlastní pěst. Hned poté následovala tříměsíční dovolená. I když je zdejší pracovní systém inovátorský, myslím, že si není na co stěžovat, zvlášť když ti veškeré výdaje byly placeny centrálou.“
Fuchy si vzpomněl na zprávy od Lukáše, kde popisoval, že Lucka, ač mladá a mnohými podceňovaná, vzala řízení IWA skutečně pevně do rukou a efektivně řeší všechny problémy. Skutečně to není ta nenápadná mladá slečna, kterou tak zběžně poznal při závěrečném hledání Archy.
„Na tom něco bude,“ uznal nakonec, „Znamená to, že jsem zpět ve službě?“
„Jistě,“ řekla rozhodně Lcuka. „Jsi zpět v plné aktivní službě, dojdi si do zbrojírny pro nové zbraně, ubytuj se a zítra v devět ráno tě čekám opět zde.“
Fuchy se při představě brzkého zítřejšího vstávání zatvářil poněkud zhnuseně, ale nezkoušel oponovat. „Vsadím se, že v mém návratu má prsty Lukáš, protože jsem něco zaslechl o jeho podivných akcích v Podzemním Brně, že je to tak?“
Lucka se jen usmála.
„No jasně,“ zakroutil hlavou, „za čím se budeme honit tentokrát?“
„Lukášovy historické choutky jdou tentokrát stranou, budete se honit za Evou, možná Müllerem a dalšími přeživšími temnými.“
Fuchy se narovnal a zpříma se podíval na ní podíval. „Oni se dali zase dohromady?“
„To nevíme, jen víme, že když Lukáš prolézal jeden opuštěný dům v Podzemním Brně, narazil na Evu a zopakoval si jednu z jejich oblíbených kratochvilných činností.“
Zatvářil se zmateně. „Co máš na mysli?“
Lucka se zasmála. „No, myslela jsem souboj, to je snad jasné.“
„Jasně. Co dělal Lukáš v opuštěném domě Podzemního Brna? Ne, počkej, nech mě hádat, hledal tam nějaká ztracený artefakt z dávných dob?“
„Poslyš, já myslel, že ty jsi nebyl tolik znechucen Lukášovým hledáním Archy, bylo to přece dobrodružné a to je to, co jsi poslední tři měsíce vyhledával, ne?“
„Já jsem při hledání Archy převážně spa… ehm, chtěl jsem říci, že jsem z toho nebyl až tak nadšený. A dobrodružství, které jsem hledal o dovolené, bylo více podle mého vkusu.“
„Rozumím. Ale k důvodu, proč jsme si tě sem dnes pozvala před zítřejší schůzkou. Chtěla bych, abys dohlédl na Lukáše.“
„Já? Proč na něj mám dohlížet?“
„No, problém už jsi nastínil ty sám. Rada Podzemní prahy Lukáše pověřila vedením Podzemního Brna, a co myslíš, že se stalo? Lukáš nejen že město vede prapodivným způsobem a situace ve městě je pořád stejně otřesná, ale ještě lítá po opuštěných domech a hledá tajemné artefakty a pořádá schůzky podivné sorty lidí, z nichž mnozí mají velice nevyjasněnou minulost.
Zítra Lukáše povolám zpět do služby agenta IWA a společně byste měli okamžitě začít hledat Evu a spol. Máte s nimi nejvíce zkušeností, a dokud nebudou pochytáni, tak máme za zády pořád silné nebezpečí, které by mohlo vést k další krizi. Podzemní svět je v současnosti velice oslaben a nemůžeme si dovolit vznik Temných, už minule jsme je málem nezvládli a nevím, jak bychom se bránili v současnosti.“
„Takže pokud to dobře chápu, tak mám hlídat Lukáše, aby hledal Evu a Müllera a nehonil se za blbostmi?“
„Přesně tak, zvládneš to?“
„Nebude se mu to líbit, nevím, ale zkusím to.“
„Dobře, pak jsme tedy domluveni,“ Lucka se postavila, „zítra se těším. Jo, a vyzvedni i Míšu, slyšela jsem o ní, že je teď furt na nějaké párty a žije spíše v noci než přes den, pro ní ten návrat bude taky dost těžký.“
Fuchy se taky postavil, „Zajdu za ní hned, stejně bych se jí měl ukázat, já jsem jí poslední měsíc nějak pozapomněl odepisovat. Když v Kanadě mají v polárních oblastech otřesný přístup k internetu.“
„To ti přeji hodně štěstí, když jsem naposledy mluvila s Míšou, tak o tobě dost mluvila.“
„Dobrý, já nechci vědět, co říkala, dneska mi končí dovolená se vším všudy.“
Zašklebil se a zamířil ke dveřím.
„Fuchy, ještě něco,“ řekla a Fuchy se k ní otočil. „Ohol se, vypadáš hrozně.“
A o kom se mluvívá, nedaleko bývá. I když v našich poměrech je stokilometrová vzdálenost vše možné, jen ne nedaleko, tak v poměrech galaktických je to jako by vám někdo stál v magvaji na obou nohou a loket měl zabořený do půlky vašeho žaludku. Takže budeme souhlasit s tím, že Lukáš byl nedaleko, a protože to byl velice tvrdohlavý tvor, tak dokonce prováděl to, čemu měl od zítřka Fuchy zabránit. Přesněji řečeno stál na úpatí kopce Radyně nedaleko Starého Plzence a se zájmem si prohlížel jednu místní oblíbenou skálu.
Skála to byla poměrně nudná, shodou okolností se k ní za poslední tři měsíce chodilo kochat čím dál více lidí a zůstávali tam čím dál déle. Místní si mysleli, že skála byla zřejmě zanesená v nějakém internetovém průvodci po přírodních památkách, a tak se stále rozšířenější lidský druh vyznávající ekologický způsob života nesmyslně uplatňovaný do všeho, co jim společnost poskytovala, chodil houfně kochat a možná i nabírat energii k této skále.
Lukáš však k této skupině nepatřil, bylo celkem jisté, že kdyby podal přihlášku do nějakého ekologického společenství, jejichž aktuální počet ve chvíli čtení této věty stoupl na 666 a stále stoupá, tak by ho nejen nepřijali, kvůli jeho názorům na jadernou energetiku, ale pravděpodobně by ho zakleli všemi kletbami, které by byly ekologicky rozložitelné v přírodě.
Lukáš konečně našel to, co na skále bylo nejzajímavější. Přistoupil blíže, dvakrát otočil kamenným výstupkem, který doposud vypadal jako celkem pevná součást skály, a chvilku počkal. Tímto výstupkem samozřejmě nemohl otočit jen tak ledajaký nahodilý turista. Pomalu se začala prosazovat technologie reagující jen na Indigové společenství. Zkrátka bylo potřeba mít tu správnou auru a to i v přeneseném slova smyslu, aby věci fungovaly, tak jak mají.
O několik sekund později se skála rozestoupila a odhalila dveře klasických rozměrů, které vedly do velké, polstrované a kůží obkládané místnosti, tedy klasického výtahu Podzemního světa. Lukáš už ze zkušenosti nechal pohodlně vyhlížející sedací soupravu i se stolem ze dřeva bez povšimnutí a stiskl příslušné tlačítko. Dveře-skála se zavřely a výtah s neznatelným rychlením začal sjíždět do podzemí. O několik sekund později se dveře výtahu otevřely a Lukáš se ocitl v dlouhé, ve skále vylámané, zářivkami osvětlené chodbě. Po stranách chodby se válely kovové desky a pracovní nástroje, bylo jasné, že se zde ještě pracuje na doladění vzhledu.
Prošel celou chodbou a zastavil se u masivních kovových dveří. Na jedné straně zárubní bylo ověřovací zařízení. Položil tam svoji ruku a nechal se proskenovat. Přístup byl povolen a dveře zajely do stěn.
O potřebě Podzemního společenství stavět obrovské monumentální prostory hluboko pod zemí bylo popsáno už mnoho stránek textu, mnoho filosofů v tom hledalo vyšší význam, mnoho psychologů nějaké lidské základní potřeby prostoru, pravdou však bylo, že při stavbě za pomoci posuvně-deformačních bagrů se neuvolňovaly zrovna malé prostory a filtrované uvolněné materiály dávaly k užitku opravdu mnoho stavebního materiálu. Proto nás nepřekvapí, že prostor, ve kterém se Lukáš ocitl, měl na výšku snad dvacet metrů a byl zakončen mramorovou kopulí. Kulatý prostor vzniklý pod kopulí měl na průměr metrů snad padesát a tvořil tak velice vkusnou vstupní halu do komplexu laboratoří a vstupu do síně archy.
Z protějších dveří vyšel známý postarší muž. Jako vždy měl na sobě padnoucí černý oblek, opíral se o vyřezávanou, zlatem obloženou hůl, ale jeho chůze byla energická, šedé, nyní poněkud delší vlasy měl pečlivě upravené a na vrásčité tváři měl lehký úsměv.
„Rád vás vidím, Lukáši, tak jste konečně zavítal k nám,“ řekl srdečně a podal Lukášovi ruku.
„Dobrý den, také vás rád vidím,“ Lukáš ruku přijal. „Jak se vám líbí na nové pozici?“
„Je tu méně práce, jsou tu samý inteligentní a schopní lidé. Ředitelování IWA už bylo nad mé síly. Nicméně předpokládám, že nemáte čas na poslouchání starého muže, půjdeme rovnou do síně archy.“ Alexandr Kratochvíl naznačil rukou směr a společně vyrazili k největším dveřím v hale. Byly goticky klenuté a obkládané mramorem.
„Architekti se tu dost vyřádili, že?“
„Myslíte? A byl jste v novém sídle parlamentu Podzemní Prahy? Tady je to ještě příjemné, jednotné a útulné. Od doby, co v architektuře projevuje moderní styl střetnutí slohů, nebo jak to nazývají, je štěstí, když se majitelé z nových domů nezblázní.“
„No, může to být i horší, tady je aspoň nějaká snaha o nějaký styl, Podzemní Brno je poněkud šedé, bezvýrazné a každý dům je jen jinak položená krabice.“
„Slyšel jsem, že vám pozice starosty Podzemního Brna moc nesedla. Nedivím se vám, tam to potřebuje zpočátku velice pevnou a autoritativní vládu a hlavně sbor dobrých manažerů, byla chyba vás pověřovat něčím tak organizačně nehezkým, ne že bych nevěřil vaším schopnostem, ale dal bych vám přijatelnější pozici, kde byste se cítil mnohem lépe.“
Lukáš se jen usmál, Kratochvíl byl elegantní muž ze staré školy a tak i když vám zrovna říkal, že jste něco fakt pokazili a nemáte pro tu pozici žádné schopnosti, znělo to vznosně, pochvalně a příjemně.
„Já vím,“ řekl jen Lukáš, „ono už je to vlastně jedno, zítra mě zřejmě Lucka povolá zpět do služby agenta IWA, takže budu mít po starostech.“
„Nebo budete mít starostí ještě více, víte, jak to dopadlo naposled.“
S tím musel Lukáš souhlasit. Prošli dveřmi a ocitli se v pro Lukáše známém prostoru. Byla to oválná síň s řeckými sloupy a s oltářem uprostřed, odkud se otevíraly velké kamenné dveře, vedoucí do síně archy. V současnosti byla tato předsíň po obvodu plná počítačů a měřících přístrojů, pobíhali zde vědci v bílých pláštích, snažící se porozumět všemu, co zde bylo.
„Jak jste si při své první návštěvě určitě všimli,“ začal Alexandr, „síň archy je dost zajímavá nejen tím, co obsahovala, ale také tím, jak byla postavena, jak vypadá a k čemu vlastně původně sloužila.“
„Jistě, vypadala poněkud moderně. Slyšel jsem, že jste prováděli výzkum stáří, ale nikde už jsem nenalezl výsledky.“
„Rada to nakonec ohodnotila jako přísně tajné, nicméně, utajte něco v tak malém společenství. Rád vám o tom řeknu něco blíže.
Dle prvních výzkumů pomocí radiokarbonové metody, protože se zde nemůžeme chytit jakékoli archeologické linie, se nám dostalo velice zajímavého, ale jak už z použité metody vyplývá, velice nepřesného výsledku s velkým rozptylem, nicméně i tak je to dech beroucí výsledek.“
„Mám tušení, že je síň hodně stará.“
„Správně, výsledky ukazují něco mezi dvaceti a patnácti tisíci lety. Tato předsíň však pochází, jak bylo zřejmé i z nápisu nade dveřmi, z dob císaře Rudolfa druhého. Nicméně pojďme rovnou do síně.“
Prošli velkými kamennými dveřmi do Síně archy. Samotná archa tam už nebyla. Byla skryta v některé z laboratoří, kde se na ní prováděl intenzivní výzkum, nicméně jak Lukáš věděl z důvěryhodných zpráv, po tom, co ji použila Míša, se už nikomu nepodařilo tento artefakt uvézt k životu.
Místnost se moc nezměnila. Kovově obložené stěny, velké schodiště, které doposud neslo stopy boje mezi nimi a temnými, nad schodiště čtveřice vysokých kovových sloupů a podstavec, na kterém kdysi spočívala archa. Kolem stěn byly opět rozesety četné přístroje a mnoho vědců dumavě sedělo nad zářícími displeji.
„Tak na co vše jste přišli?“ chtěl vědět Lukáš.
„Na mnoho zajímavých, ale ne nepředpokládaných věcí. Hlavní, co nás udivuje, je samozřejmě ojedinělost tohoto prostoru. Nikde po světě, a máme přistup i k nejtajnějším informacím z celého světa, se nenašlo nic podobného. Přičemž tohle ukazuje na sakra rozvinutou civilizaci.
Dále nás pak zaráží odolnost všech materiálů. Jestli jsou staré patnáct nebo dvacet tisíc let, je s obdivem, že doposud působí takto zachovale.
To jsou věci, na které se hlavně snažíme najít odpověď, pak je to samozřejmě pár maličkost, na které jsme přišli, povětšinou náhodou. Síň má zdroj energie a rozvody pomocí skelných supravodivých kabelů, což je na pouhé osvětlení poněkud neekonomické řešení, nicméně pořád nevím, kde bere energii. Materiály použité na obklad stěn a podlah jsou velice zajímavé slitiny, ale z prvků, které dobře známe. Snažím se pohřbít fantaskní teorii o mimozemském původu tohoto celku. A pak je to ještě jedna maličkost. Na stěně za podstavcem archy je další trojúhelníkový zámek, problém je, že jsou tam dva vedle sebe.“
Lukáš zbystřil. „Můžeme se na to jít podívat?“
„Jistě, právě tam míříme.“
Vystoupali po schodech k podstavci archy a přešli ke stěně za ním. Lukáš si vzpomínal, že tam původně visel neuměle vyrobený keramický erb císaře Rudolfa druhého, ten byl nyní pryč a za ním byl kruh s dvěma trojúhelníkovými otvory, dotýkajícími se špičkami.
„Jak už jsem říkal,“ začal Kratochvíl, „problém je, že jsou dva. Máme k dispozici jeden klíč. Pokoušeli jsme se vyrobit napodobeninu, skutečně přesnou, druhého klíče, vkládat ten jeden postupně, zkoušeli jsme sílu, různé druhy záření, ale prostě nic, zámek je buď jen estetický dodatek, nebo jsou klíče nenapodobitelné.“
„Zajímavé,“ pronesl Lukáš a srdce se mu rozbušilo. Na dně kapsy své černé bundy nahmatal klíč z pracovny Müllera. „Když jsme s Luckou vstoupili do Müllerovi pracovny, našli jsme přesnou napodobeninu trojúhelníkového klíče,“ Lukáš vytáhl z kapsy zlatý klíč, „kdybyste mi napsali, že hledáte druhý klíč, asi by mi to došlo. On vlastně Müller nemohl mít, pokud neměl nám neznámé prameny, přesnou představu, jak ten klíč vypadá, a tenhle je na chlup stejný jako ten první.“
Alexandr Kratochvíl udiveně vzal do ruky klíč a se zájmem si ho prohlížel. „Doktore Šedivý, dojděte pro klíč.“ Nenápadný muž v bílé košili a černých džínách se zvedl od jednoho z počítačů a odešel ze síně. „Můžeme to zjistit jen jediným způsobem,“ dodal Kratochvíl k Lukášovi.
O pár minut později se doktor Šedivý vrátil zpět. Donesl Kratochvílovi malou železnou krabičku s číselníkem a malým displejem. Kratochvíl zadal kód a vyndal z krabičky klíč, který Lukáš s Míšou a Fuchym před několika měsíci nalezli na Pražském hradě.
„Zkušenosti mi říkají, že když už se vyrábí dva klíče pro nějaký elektronický systém, tak by se měly uplatnit společně, většinou se totiž dají dvěma významným lidem a to ztěžuje případné zneužití. Takže klíče zasuneme společně.“
Lukáš přikývnul. Jejich konání už vytrhlo z běžné rutiny většinu vědeckého osazenstva síně a vědci je zaujatě sledovali.
Kratochvíl odpočítal zasunutí a oba naráz vložili klíče. Chvíli se nic nedělo, ale pak se ozvalo několikeré těžké kovové bouchnutí a dosud celistvá stěna bez spár se rozpůlila na dvě části. Obě části začaly zajíždět do stěn a způsobený přetlak vsál do prostoru za nimi vzduch. Nebylo však nic vidět, jen několik metrů tušené podlahy se ztrácelo v naprosté tmě.
Autor: Lukáš Houška
Korektura: Alissa
Odborné rady a návrhy: Lukáš Fuchman, Martina Voříšková, Kateřina Malá a Mysti