Wyrda V.
V. Šavle měsíčního svitu
Modrý záblesk! Otřes trhající okolní nábytek. Neurčitelný a neskutečně nesnesitelný zvuk, trhající ušní bubínky. Bolest hlavy, ta neskutečná bolest. Jediná ruka žadonící o záchranu. Už se dlouho neudrží. Hledání sil k překonání té obrovské propastné vzdálenost, ale už je pozdě. Ruka je pohlcena dalším výbojem modrého světla, znovu ten ohlušující zvuk. Propast se zvětšuje, prázdnota, strach, nejistota, tma a to poslední slovo! Jak ze záhrobí...
Arwen se celá upocená rychle posadila na posteli. Všude byla tma a ticho. Jí však hlavou doznívalo to poslední slovo, slovo které jí dodnes trhá srdce a vhání slzy do očí. Zatřásla hlavou. Její dech se teď pomalu zklidňoval a opět nacházel pravidelnost. Rozhlédla se, jestli svým divokým snem nevzbudila Maridu, spící na druhé posteli. Marida však klidně oddechovala a zdálo se, že klidně spí. Arwen se otočila k oknu. Jasný Měsíc byl v úplňku. Jeho bílá záře pronikala sluncem a osvětlovala místnost. Vysoké skříně a knihovny ztráceli pod bílím měsíčním světlem svoji barevnost, vše se zdálo tak klidné a neměnné. Arwen však věděla, že je to jen klid před bouří. Opět se položila ke spánku. Trvalo však dlouho, než znovu usnula. Pavouk v rohu místnosti mezitím dokončil svoji pavučinu, Měsíc se ztratil někde nad domem, Slunce se připravovalo převzít vládu nad světem.
Vstávali s východem slunce. Arwen šla ještě ke kováři pro meč, Baned jí v tomto podpořil, dle jeho slov, by se svojí dýkou mohla chytat tak ještěrky. Došla proto zpět na náměstí. Kovář zrovna otvíral svoji dílnu. Nikdo tam krom něj nebyl. Šla rovnou k němu.
„Co si přejete, dívenko?“ Oslovil ji tvrdým hlasem kovář, dříve než se u něj zastavila.
„Prý vyrábíte i meče,“ začala, „ráda bych si nějaký pořídila. Mám dostatek peněz.“
Kovář si dál připravoval uhlí pro výheň. Chvíli trvalo než odpověděl. „Výroba takového meče trvá poměrně dlouho,“ na malou chvíli zaváhal, aby se na Arwen letmo podíval, „vy však, jak tak koukám, nemáte tolik času.“
„To nemám,“ potvrdila Arwen, „Ještě dnes bych chtěla odjet. Nejlépe by bylo, kdyby jste nějaký meč už měl vyrobený.“
Kovář si pohrdavě odfrkl a postavil se. „Milá slečno, takový meč musí padnout do ruky. To není jako vyrábět proutěné košíky, každý meč má svého majitele a je těžké najít nějaký univerzální.“
Arwen se zatvářila zklamaně. „Baned říkal, že u vás pochodím,“ vzdychla si.
Kovář zpozorněl a upřeně si jí prohlížel. „Já tušil, že vy budete ta nově příchozí. Nebyl jsem si jistý,“ na chvíli se odmlčel a dál si zkoumavě prohlížel Arwen. Bylo to dost nepříjemné. „Baned se tu u mě včera zastavil. Něco mi řekl, jen velice málo, ale to co mi řekl mě nedalo spát a na něco sem přišel. Pokud je to fakt...“ Odmlčel se a přešel k Arwen. Byl mnohem vyšší a mohutnější, než se na první pohled zdál. Arwen si uvědomila, jak je proti němu titěrná. Sklonil se k ní a šeptem se zeptal. „Vy jste Poutník z konce světa?“
Arwen se zatvářila podezíravě. Baned o ní mluvil, i když asi ne přímo. Přikývla kováři, který se narovnal a rozhlédl po prázdném náměstíčku. „Pojďte se mnou dozadu,“ řekl spěšně a odkráčel za závěs z těžké kůže.
Arwen se chvíli rozmýšlela, než za nim vešla. Ruku měla přichystanou na své dýce. Prošla přes krátkou velice špatně osvětlenou dřevěnou chodbu do protějších dveří. Ocitla se v poměrně prostorné dřevěné místnosti. Byla prostá. Stůl, několik židlí, jedna postel a několik truhlic. Kovář se nad jednou truhlicí skláněl a zápasil se zámkem. Arwen k němu došla.
„U všech trpaslíků,“ tiše nadával kovář při zápasu se zámkem truhlice, „sem se hned tak nikdo nedostane Dobře sem to zabezpečil.“ poznamenal. Konečně se mu povedlo zámek otevřít. Odhodil zámek i s klíčem na zem a otevřel těžké, vyřezávané víko truhlice. To se s dunivým žuchnutím opřelo o protější zeď. Arwen přes rameno kováře viděla pouze několik kusů tmavého oblečení.
Po chvíli vstal a v ruce měl dlouhé zahnuté pouzdro. Držel ho s viditelnou úctou. Mocným fouknutím ho očistil od slabé vrstvy prachu. Bez jediného slova ho nabídl Arwen. Ta na něj vyjeveně koukala.
„Proč mi ho dáváte, vůbec mě neznáte,“
Kovář se díval někam za ní, jakoby si srovnával myšlenky, nebo si na něco dávného vzpomínal. Pak pohlédl na Arwen. „Před patnácti lety mi jeden Poutník z konce světa zachránil život. Nechal si u mě udělat tuto šavli jako protislužbu. Je to ladná zbraň, která předčí kdejaký meč. I přes její zdánlivou křehkost je pevná, jako nic co jsme kdy vyrobil.“
Arwen velice zaujal časový údaj, ale zatřásla hlavou a dál se mu nevěnovala. „Ale to nevysvětluje proč mi jí chcete dát?“
„Kovář se na ní úkosem podíval a pak se posadil. Na kraj truhly. „Čekal bych spíše, že se zeptáte, jak se opět ocitla u mě. Víte, tahle šavle byla kována za velice speciálních podmínek a z velice vzácného materiálu. Koval jsem ji po tři měsíční úplňky. Může se kovat právě jen za úplňku a právě se musí stihnout za tři noci. Bylo to náročné, ale zvládl jsme ji. Ten den si pro ni přišel. Byl to ode mě velký dar, ale můj život byl dražší.
Tohoto poutníka jsme už nikdy neviděl, ale jednoho dne přišel malý muž, který toho měl asi dost za sebou. Přinesl mi tuto šavli, že mu ji dal ten poutní, prý za velice nehezký situace, aby mi ji donesl. Řekl mi také instrukce, že jí mám předat první ženě, která přijde jako poutník z konce světa. A tak vám ji dávám. Bylo to jeho přání.“
Arwen pocítila velký smutek. Snažila se ho však zahnat. Věc na kterou se dívala, byla přímo od předchozího poutníka. Přijala proto tento dar. Měl pro ni obrovskou cenu.
„Dávejte na ni pozor,“ pokračoval ještě kovář, „tato zbraň je jedinečná. Skrývá se v ní velká síla a možná i něco víc, než by se mohlo zdát. Když ji budete hodna, nikdy vás nenechá prohrát.“
„A ještě něco,“ pokračoval kovář, „jmenuje se Šavle Měsíčního svitu. Měsíc jí dodává sílu.“
Arwen nemohla najít slova, jakými by se kováři odvděčila, ale ten jen mávl rukou a vyprovodil jí ven. Popřál ji mnoho zdaru a vrátil se k přípravě výhně.
Baned už čekal u svého domu. S ním tam byli i tři koně. Dva hnědáci a Arwen Černý diamant. S radostí se pozdravila se svým milovaným zvířetem.
„Tak jak to šlo s kovářem?“ Zeptal se takřka nezaujatě Baned. Díval se přitom na pouzdro s šavlí, které měla u pasu.
„Dobře, když u něj někdo včera byl a asi mu o mě něco řekl.“ poznamenala s pobavením Arwen.
„Já sem mu pouze vyprávěl různé příběhy,“ hájil se Baned, „Kovář je moudrý člověk. Jsme si jistý, že ne vždy byl kovářem v tomto zapadlém městečku.“ Dodal tajemně a dál se věnoval přípravě koní.
Marida mezitím nanosila potřebné zásoby, připravila koně a sbalila svůj dlouhý meč. Baned mezitím ještě zašel do domu. Když se vrátil měl v podpaží zámek a dvě knihy. „Musím to tady zabezpečit. Ty knihy jsou pokladem a bůh ví, co s tím budou chtít místní dělat, jsou to jen halda rolníků,“ dodal opovržlivě.
Arwen sledovala, jak Baned zápasí se zámkem, ale když mu nabídla pomoc, tak ji odmítl. Dlouho s ním neobratně zacházel, až v jednu chvíli ho několikrát schoval do dlaní a následně vyndal klíče. „Tak, snad to knihy na chvíli ochrání,“ řekl a vrátil se k dívkám.
Arwen ho nedůvěřivě pozoroval. Byl si až moc jistý, že obyčejný zámek ochrání tyto dveře.
„Tak vyrazíme?“ Řekl když se posadil na koně. Dívky přikývly.
Rychlým klusem opustili Banedův dům a o chvíli později za sebou nechali i městečko. Arwen se ještě naposledy podívala za sebe. Bylo to první město, které v této zemi potkala, vlastně jen městečko na okraji tohoto obrovského světa a už tady ji potkalo mnoho zajímavých událostí. Některé informace, které se tady dozvěděla, jí prozradili mnoho o jejím úkolu. Možná ještě není nic ztraceno. Černý diamant se rozběhl pod příkazem své paní a prudce vyrazil za Maridou a Banedem. Cesta právě začala...