Pohádka o kocourkově. 17. 11. 2011
Dnes je 17. 11. 2011, den studentů a boje za svobodu a demokracii. Rád bych přispěl následujícím textem, který je reakcí na nedávné události v jednom malém kocourkově.
Pohádka o Kocourkově s malým k: Díl první.
Povím vám jednu pohádku. Nestala se ani kdysi dávno, ani za dalekými horami a lesy, či řekami, ale děje se právě teď. Je to pohádka velice poučná, ale ne každému příjemná.
Kde se vzalo, tu se vzalo malé město. Bylo to město ničím příliš významné, snad jen svojí historií, která zřejmě navždy bude jasnější, než jeho přítomnost. Ono to město vlastně nebylo ani moc město, bylo to spíše maloměsto, či větší vesnice, kde si každý druhý vidí na dvorek, skoro všichni se tam znali a přejít ho z jednoho konce na druhý jste mohli klidně i několikrát za den.
V tomto městě žili různí lidé, všichni se však povětšinou věnovali svým životům a profesím. Místní kameník tesal kameny, místní holič stříhal vlasy a fousy a místní děti pomlouvali školu. Prostě jako každé jiné podobné malé město. Ze svého středu si pak jednou za čas zvolili své zástupce, kteří ve svém volném čase spravovali obecní majetek a starali se, aby běžní obyvatelé městečka nechodili přes kaluže a bláto.
Ale pojednou se něco stalo. Zřejmě zlý skřítek, rozmrzelý lidským nezájmem, nebo snad sám ďábel toužící po nějaké zábavě, si počkal na místní, doposud přátelské vedení městečka, které se každý druhý večer scházelo v místní hospůdce a poťouchle jim začal našeptávat své nehezké rady.
A od té doby se v městečku už nežilo moc hezky. Ďábel, či skřítek byl zřejmě na zkušené v Praze a v jiných velikých městech a rady, které začal rozsévat, hezky rovnoměrně, mezi místní zvolené zástupce udělaly z místních obchodníků, podnikatelů a prodavačů, kteří měli na své volební období propůjčené vedení města, rádoby velké pány, jež se řadí nad běžné občany. A hned se vytvořili dvě znepřátelené strany, které si po večerech na obecních schůzkách hráli na velkou opozici a velkou koalici, kopírovali politické vzory míst nejvyšších a namísto toho, aby se starali, o dobrých chod maloměsta, začali vařit z ničeho, velkou politiku. Místním lidem to z počátku bylo celkem jedno. Městečko je to malé a tak chvíli trvá, než na něj dolehne nějaké handrokování o politických idejích a názorech.
Většina obyvatel se jim proto jen tiše smála a mávala nad nimi rukou. Jednou za měsíc si místní rádoby smetánka zahrála na velké pány, pohádala se a zase se odešla společně pobavit do hospody. Chod města byl celkem ucházející a tak se o ně nebylo třeba starat, nakonec, každé čtyři roky se mohli vyměnit - podobných jim jsou ve městě spousty.
Avšak přišli zlé časy, skřítek přidal ve svém snažení a místní volení páni se začali poohlížet po tom, zda by se nedalo na některých placených pozicích města a že jich bylo poskromnu, obohatit, či je využít ke svému osobnímu prospěchu. A tak ze svých propůjčených pozic začali tu a tam něco sobě podsouvat. Občas to byla koupě výhodného pozemku, který pak na radnici obohatili, aby jej mohli draho prodat právě městu, občas to byla pozice v místních spolcích a školách, která byla dobře placená. Inu, každá koruna do rodinného rozpočtu se hodí, zvláště když jste jen běžný člověk.
Netrvalo dlouho a někteří lidé, kterým osud jejich městečka ležel na srdci, si počali všímat podivných praktik těch několika zvolených zástupců. A tak v duchu demokracie a svobody projevu, začali upozorňovat na podivné praktiky, které poškozují městečko a okousávají místní malinkatý rozpočet. Nakonec, všichni obyvatelé města mají právo své zastupitele hodnotit a kritizovat, protože to oni jim přeci propůjčili tyto čestné pozice. Nikoli aby na nich zbohatli, což snad u tak malého města ani legálně nelze, ale aby se zodpovědně postarali o dobrý chod městečka.
A co se nestalo! Nad městečkem se počaly stahovat mraky zpupnosti a přílišného sebevědomí. Místní smetánka, která vlastně vůbec nebyla smetánkou, začala využívat svých propůjčených pozic k tomu, aby podobné kritiky a ty, jež jim viděli za jejich oponu polopravd, buďto umlčeli, nebo je zesměšnili. Dokonce začali využívat i veřejná média, k šíření polovičatých informací, aby to na oko vypadalo, že je vše v pořádku. Na tento propagandistický tah jim však skočilo jen málo lidí a zbytek se nadále snažil jejich rozhodování ovlivnit.
Naše rozmilé vedení města, zřejmě omylem, naprosto vynechalo diskuzi s občany, ba dokonce i základní informace o dění na radnici bylo teď mnohem těžší získat. Stáhli se do sebe a na kritiky pohlíželi jako na bandu křepčících figurek, které jim nemohou nikterak ublížit. Občas se některý z nich s podlézavým úsměvem ohradil, proti výrokům padlých na veřejných místech, ale ne tím, že by své chování vysvětlil, ale prostým: „Ne ne, to není pravda. Oni jsou na nás nespravedlivý.“ - Vysvětlení žádné.
A tak se v malém městě začala dělat velká politika. Radnice a radní se stali nedotknutelní, bránění valem své vlastní propagandy, šířené mezi občany a to nečekaně zrovna studenty, od kterých by se očekávalo spíše otevřenější jednání, než se nechat uplatit a vysílat jen to, co je po vůli vedení města.
A jak to bude dál? To si povíme ve druhém díle. Tedy pokud ho budu moct napsat a pokud mi to kocourkovská radnice nezatrhne, takže 17. 11. 2012 si možná povíme více.
Přeji vám hezký svátek studentů! A hlavně těch bojujících za svobodu, demokracii a vlastní názor.