SUÚ - Noční Praha
10. července 2013
Noční Praha
Sedět na dřevěné lavici v drkotajícím kočáře se svázanýma rukama nebylo zrovna ideální. Katka už vzdala pokusy o to, posadit se pohodlně a omezila je na zoufalou snahu, udržet se na dřevěné lavici a nespadnout na zem. Doktorka Vnímavá na tom byla dost podobně. Kočár se až příliš rychle řítil tmou po děravých silnicích – silničáři středověku udržovali silnice schůdné, nikoli sjízdné.
„Co se pokusit vyskočit a utéct?“ Se zatnutými zuby procedila Katka a znova poskočila na lavici, až se praštila o střechu kočáru.
„Dveře jsou zajištěné, vzadu na kočáře sedí strážný a vůbec, představa přežití noci uprostřed téhle krajiny se mi jeví dost nebezpečná.“ Odpověděla Vnímavá.
„Až budu mít volné ruce, klidně se s nějakým tím lapkou, či středověkým rytířem vypořádám, že se nebude stačit rozvzpomenout, jakého boha vzývat.“
Kočár dál uháněl po nerovné cestě, vstříc jižním Čechám. Tato noc však skrývala i mnohé jiné jezdce a kočáry. Zatímco dva jezdci mířili od Nového hradu k Praze, jiný kočár právě ujížděl cestou od Prahy k Plzni. Měl nepřirozeně silný vojenský doprovod a stejně jako zbylí jezdci cítil, že času není nazbyt.
Muž, který seděl v tomto kočáře, znovu pročítal dopis, který mu byl před nedávnem doručen. Obsah dopisu byl prapodivní, nic neříkající, ale na takové dopisy si už zvyk. Ten kdo mu je posílal, psal tímto zvláštním způsobem, který zabraňoval nepovolané osobě pochopit o čem dopis je. Byla to pojistka pro to, aby důležité informace nemohly být tak lehce vyzrazeny.
Tentokrát však dopis obsahoval i zcela konkrétní a jasnou informaci. Muž přejel pohledem až k poslední řádce a znovu jí se zájmem přečetl.
„Ihned přijeď. Zdá se, že se věci daly do pohybu směrem, který jsme neplánovali. Je to velice důležité, neváhej a přijeď.“
Následoval podpis a přiložená pečeť. Bylo to zvláštní, Koranda nikdy neříkal nic přímo, natož aby něco přímo napsal. Občas se zdálo, že stále počítá s tím, že cokoli řekne, může jednou změnit. Nechtěl být přílišně konkrétní, protože ho to omezovalo v možnosti později svoji pravdu lépe upravit dle aktuální situace. Přesně takhle vypadala i jeho kázání. Věřící byli omámeni perfektním přednesem a obsahem hlavně proto, že většina věcí, které Koranda řekl, byla nekonkrétní a dovolovala lidem, aby si v nejistých místech dosadili právě to, co si nejvíce přáli. Bylo to perfektní, každý na to skočil. Díky této snaze byla Plzeň Husitská dříve, než začal být naplňován jejich velký plán.
A teď tu byla tahle konkrétní výzva. Za těchto okolností zněla až zoufale. Zoufalství byla také jedna z věcí, které Koranda hrdinně vzdoroval a nikdy se jí nenechal strhnout. Opravdu zvláštní.
Muž se zamračil. Složil dopis a třikrát udeřil do stěny kočáru. Byl to jasný signál vozkovy, aby přidal. Kočár se roztřásl, když nabral rychlost na nerovné cestě mířící do Plzně.
„Otevřete. Jsem rytíř z Bubnu a mám v Praze důležité věci k vyřízení. Byl jsem pověřen králem!“ Zvolal rytíř a znovu zabušil do Novoměstské brány.
Za bránou se ozvalo nesrozumitelné bručení, následované zvuky odsouvané závory. Vrata se pootevřela a vyšel z nich mladý strážný s helmou ležérně posazenou na křivo. Halapartnu měl na svém vrcholu ohnutou a vypadal, že ho naléhavost slov příchozí muže vůbec nemůže nikterak vyvést z míry.
„Co chceš, nevidíš, že je noc. Se prej do města chodit nemůže. Prej jen král, o vyslancích nic nevim, ne.“
Mluva strážného byla třpytících se ukázkou inovativního pojetí jazyka současné mladé generace. Rytíř z Bubnu náhle pocítil nutkavou touhu tomu mladému výrostkovi narovnat jeho halapartnu o tu jeho křivou helmu.
„Já to vyřídím.“ Navrhl mladý Beneda a nechal rudnoucího rytíře z Bubnu dál v klidu pěnit.
„Hele, je to taková důležitá situace. Král nás pověřil velkým úkolem, je potřeba abys nás pustil do města, nebo by se o tebe král mohl vážně zajímat.“
Vypadalo to, že strážný o tom přemýšlí.
„Proč ne. Stejně sem chtěl králíka potkat vosobně, ne.“
Mladý Beneda se zatvářil zmateně. Chvilku mu trvalo, než mu došlo, kdo je králík a proč by ho měl chtít znát osobně. Došel k závěru, že bude třeba být poněkud naléhavější.
„Myslím, že jsi mě nepochopil, mladý muži. Král se o tebe rozhodně nebude zajímat v dobrém, když budeš bránit jeho poslům, aby vykonaly, co jim nařídil.“
Strážný si to opět chvíli promýšlel, zdálo se, že s postupující nocí je jeho mysl stále pomalejší a pomalejší. Zato mysl rytíře z Bubnu začínala být jiskřivě čirá a přímočará.
„Tak když to řekneš takhle, ne. Tak to je jasný, něco ouplně něco jinýho, ne. Tak tedy, kde máš nějaký lejstro, potřebuju ho, abych měl potvrzeno, že ste to, však víte, ne. Jakože královo…“
Mladý strážný to nestačil doříct, protože rytíř z Bubnu to nevydržel a jeho pravá ruka otestovala pevnost chrupu strážného. Ten se bez jakéhokoli zvuku, či náznaku odporu sesunul k zemi a tam zůstal ležet.
Mladý Beneda se podíval na svého průvodce s vyčítavým pohledem.
„No co, to tak nějak samo.“ Řekl rytíř a vjeli do města. Strážného přesunuli za bránu a zajistili vchod do města. Měli štěstí, že strážný tam byl zrovna sám.
Praha. Na počátku patnáctého století to bylo město velice svérázné a svým způsobem nestandardní. Tak nějak se v něm mísila slovanská neuspořádanost, s touhou být centrem Evropy. To vše bylo v posledních letech korunováno jistými náznaky přicházejícího úpadku. Bylo to město nepočítaně věží a nekonečně lidí, alespoň z pohledu kapacity domů. Situace, kdy v tomto dožívajícím centru Evropy chtělo žít více lidí, než bylo možné, aby v něm žilo, se odrazila na velice zvláštní atmosféře noční Prahy. Atmosféra to byla velice výrazná, byla to jedna z těch atmosfér, která když nedáváte pozor, vás okrade, znásilní, zabije, znásilní, rozčtvrtí a při troše štěstí skončíte jako kuře na svátečním stole bohatších obyvatel. V tom horším jako neuvěřitelně velký počet porcí pro náhodné návštěvníky města v některém z těch méně vyhlášených hostinců.
Praha byla také magická. Často se stávalo, že zatímco jste jednou branou vešli jako bohatý kupec s karavanou drahého zboží, druhou branou jste vyšli k nepoznání proměněni a člověk by vás nerozeznal od zástupu žebráků, kterých byly plné ulice. Zajímavá byla hlavně rychlost proměny. Zatímco každému kupci hrozí, že v delším časovém horizontu skončí jako žebrák, v Praze jste se jím mohli stát během jediné noci a mnohdy ještě dříve. Je zajímavé, že opačný proces zdejší magie ještě neznala, když do města vešel žebrák, pravidelně z něj vycházel také jako žebrák, ovšem, ve většině případů tak nějak nohami napřed na nejbližší hřbitov. Ve výsledku to znamená, že se v tom městě muselo hromadit velké bohatství, které však nezanechávalo na místním obyvatelstvu žádné stopy. Což prakticky znamenalo, že sice přibývalo - říkejme tomu vstřebaného bohatství - ale zároveň s ním rostl i počet žebráků. Praha tak byla magická ještě více, protože tak nějak útočila na základní matérii vesmíru a základních fyzikálních zákonů. Nutno podoktnout, že díky tomu si Češi do budoucna tuto zvláštní magii uchovali a čas od času jí rádi uplatňují. Moderní svět jim přitom nabízí i jisté globální nástroje.
Rytíř z Bubnu a mladý Beneda projížděli přeplněnými ulicemi Prahy. Když nebyly přeplněné lidmi, byly přeplněné odpadky. Praha měla vlastní speciální nádech, teď máme na mysli skutečně ten čichový. Smrděla přesně tak, jako byste zavřeli třicet tisíc lidí na malý prostor, zakázali jim vynaleznout kanalizaci a nechali je v tom sto let žít. Když ohlédneme od faktu, že to byl stav, který ponejvíce odpovídal skutečnosti, tak přesně takhle smrděla Praha. Mnozí to nazývali důkazem, že Praha je civilizace, protože přesně takhle byl cítit i Londýn, Cáchy, nebo Paříž. Ještě intenzivněji snad zaváněl jen Řím v parném létě.
Kdyby naši jezdci neměli u pasů pověšené své meče tak, aby byly dobře vidět, jistě už by nejeli na koni a možná už nešli ani po svých nohou. Pohybovali se totiž okrajovou části Nového města, kterou si nedlouho po jeho založení oblíbily všemožné podivné existence. Když konečně dojeli k domu, kde byl jejich cíl, oddychli si. Mnohým se nikdy nepodařilo dojet až sem.
Rytíř z Bubnu nakázal Benedovi, aby počkal před domem a pohlídal koně, protože by se mohlo stát, že by neměli na čem odjet. Beneda s nechutí souhlasil a pro jistotu tasil svůj meč.
Rytíř otevřel těžká vrata a vešel na úzké schodiště. Vystoupal k malým dveřím a čtyřikrát do nich tvrdě udeřil. Ozvaly se kroky a dveře se otevřely. Před rytířem stál statný muž s plnovousem a hustou, nyní již prošedivělou kšticí. V ruce držel krátkou dýku a pozorně si prohlédl, zda za návštěvníkem nestojí ještě někdo jiný, pak ho pozval dál.
Mladý Beneda zrovna odháněl neodbytného žebráka, který mu nejdříve chtěl prodat zaručeně pravé vepřové sušené maso, pak zaručenou relikvii svatého Víta, už od pohledu nedávno vytrhnutý hovězí zub a nyní Benedu podbíhal, aby se dostal k jeho koním a pokoušel se mu je ukrást.
„Hej, jdi pryč, nebo tě připravím o ruku!“ Unaveně se ohnal, když mu žebrák opět podběhl pod nohami.
„Ne ne, ruka se špatně prodává, špatně!“ Odtušil žebrák a opět Benedu oběhl.
Otevřely se velká vrata a vyšel rytíř z Bubnu. Hodil po žebrákovi nějaké drobné a odehnal ho.
„Bavil ses?“
Beneda se zašklebil. „ten mrštnej parchant smrděl víc, jak dvě Prahy dohromady.“
„To byl jeden z bývalých králových poradců. Poznal jsem ho. Pravidelně vyhrával rytířské turnaje. Našel si špatnou ženu. Takový už je život.“ Rytíř z Bubnu naskočil na svého koně a unaveně se protáhl.
„Tak pochodil jste?“ Zajímal se Beneda.
„Král není oblíbený, jeho věrných značně ubylo.“ Řekl rytíř z Bubnu a sledoval, jak se na konci ulice objevilo několik nehezky vypadajících mužů. „Ale můžeme počítat s nějakými posilami. Nebude jich mnoho, ale buďme rádi, za cokoli.“
„No, to nebude mít král radost.“
„Král s námi nepojede. Tenhle vychytralý muž,“ prstem ukázal k domu, před kterým stáli, „poznamenal něco o tom, že zítra čeká Prahu mnoho nehezkých chvil. Počítám, že budou velké bouře.“
„Ale ty jsou tu teď pravidelně.“
„Tyhle budou větší.“
„Takže co teď?“ Zajímal se Beneda.
„Teď si hlavně naskoč na koně, ty chlapi támhle vzadu vypadají, že by si nás rádi prohlídli z blízka. Každopádně teď vyrazíme do Kutné Hory a vezmeme to přes Vrbčany.“
„Proč právě přes ně?“ Ptal se Beneda a spěšně naskočil na svého koně.
„Poradil mi zajímavý nápad, který stojí za to vyzkoušet.“
Mladý Beneda a rytíř z Bubnu spěchali tmou k branám Prahy. Čekala je dlouhá noční jízda. Praha se mezitím poněkud zklidnila, lidé se ztráceli z ulic do svých zákoutí a zdálo se, jakoby se lidé na něco připravovali. Bude to znít jako hrozné klišé, ale někteří by to přirovnali ke klidu před bouří. Právě se narodil nový den. Byla časná ranní hodina poslední červencové neděla roku 1419.
Martina už hodinu seděla a nic neříkala. Vzhledem k tomu, že ani nespala, to bylo něco, co byli více jak podezřelé. Jana si o ní dělala starosti a čas od času se jí zeptala, zda je všechno v pořádku. Martina jen mávla rukou a dál zadumaně přemýšlela. Nacházeli se ve vězení. Všichni, tedy krom Lukáše, který se zdál být zrádcem a Katky s Vnímavou, které nechal Koranda odvézt neznámo kam. Zdálo se, že nejvíce z těch, kteří byli zavření ve společné kobce, trpí Janin přítel, protože měl Janu přes kovovou mříž, která dělila celou místnost na čtyři oddělené cely. U vstupních dveří seděl místní strážný žaláře Krust a zrovna naléval ze své osobní čutory mléko do malé mističky koťátku, které až doposud jemně hladil.
Martina strážného počínání pozorovala pohledem, který napovídal svému okolí, že ten, jenž je na konci tohoto pohledu zažije něco, na co bude dlouho vzpomínat, tedy… pokud bude moct ještě na něco vzpomínat.
Martina vstala a rázným krokem se přemístila k mříži.
„Ctihodný pane, mám prosbu.“ Martina to řekla medově příjemným hlasem. Kdyby zde byl nějaký znalce vězeňské mluvil, připadal by si jako na jiné planetě.
Krust nejdříve dolil mléko kotěti, pohladil ho, zašrouboval svoji čutoru, strčil si jí do kapsy a až teprve poté se na Martinu podíval znuděným pohledem člověka, který toho v životě viděl už tolik, že jediný, čím si je jistý je to, že bavit se s jiným člověkem je to nejhorší, co v životě může udělat.
„Tady je šatlava, vězení, kobka a tak.“ Začal zeširoka. „A tento prostor by se měl řídit nějakými pravidly. Jedno z pravidel je, že vězni jsou ticho. Je to fajn, protože pak je nemusím okřikovat a tvářit se na ně nasupeně. Buďte ticho a nechte mě v klidu žít. Já vás nechám taky. Dokud si pro vás nepřijdou.“ Dodal ještě.
Už si chystal sednout, ale Martina se jen tak lehce nedala. „Já vás nechci obtěžovat.“ Řekla a široce se usmála, „Ale víte, nemohla jsem si nevšimnout toho koťátka. Mám strašně ráda kočky a tak trochu je doma i chovám. Tohle je velice vzácný druh kočky, která pochází až z daleké Persie, víte. Ráda bych si jej prohlídla zblízka.“ Jana si všimla, že už má nějakou chvíli nadzvednuté jedno obočí a proto zatřásla hlavou a začala se tvářit, že je naprosto přesvědčená, že Martina je znalá chovatelka vzácných koček, ač si byla naprosto jistá, že obdivované koťátko je cokoli, jen ne potomek Perské kočky.
Krust se zamračil. Pak se podíval na koťátku a povolily mu jeho tvrdé rysy. Ohleduplně vzal koťátko do náruče, utřel mu tlamičku od mléka a podíval se na Martinu.
„Víte, mám kočky taky hodně rád. Na rozdíl od psů mají své osobnosti a mají rády jen lidi, kteří si to zaslouží. Rozeznají špatné lidi, rozeznají, když jim někdo nedopřává to, co by jim dopřát mohl. Občas se mi zdá, že poznají i lež.“
Odmlčel se a pohladil koťátko.
„Každopádně pokud jde o tohle kotě, tak máte pravdu, že je vzácné. Je to totiž jediný potomek naší Gerdy, nejopelichanější kočky, kterou jsme na sklonku jejího pouličního života vytáhly z bahna a dopřáli jí pár let klidného života v teple u lidí. Ta kočka bydlela všude možně, ale jsme si jistý, že ani její předci nepocházeli z Persie. Možná tak z Pernštejna, ale dál bych to netipoval.“
Martina na chvíli ztratila řeč, ale pak se hned chytla.
„Možná jsem si jí spletla, ale…“
„Podívejte se,“ přerušil jí Krust a lehce se usmíval, „vím, oč vám jde. Nesnažte se. Kdybyste místo podvodů a hraní na mé city a oddanost k tomuto zvířaty raději byli upřímní a řekli, že potřebujete uprchnout, protože Koranda je blázen a chce vás zabít, tak bych se možná dal umluvit k tomu, abyste mě jako omráčili a já vám otevřel dveře a dal možnost k útěku. Ale když se snažíte zneužít tohle němé bezbranné zvíře, tak na vás kašlu.“ Po těchto slovech si sedl ke dveřím a choval své malé kotě.
Martina se podívala na Janu, která se držela za čelo a kroutila hlavou. Martina jen pokrčila rameny a opět se ponořila do přemýšlení.
Petra, až doposud sledující celou scénu v tichosti ze svého kouta cely se zvedla a přešla k mříži.
„Víte, Martina je příliš inteligentní a silná žena. Nechtěla odejít jen tak bez boje, zřejmě by její dobrodružný duch byl zklamán, kdyby vás umluvila k podvodnému útěku, proto se uchýlila k tak nehezkému pokusu o útěk. Jsem si ale jistá, že by kotěti neublížila.“
„To je hezké. Bojovné ženy jsou hrozné.“ Usoudil Krust.
„Měl jste ale pravdu s tím Korandou. Cožpak už nebylo dost jeho krutostí. Podívejte se, kolik nevinných lidí už popravil, má na to vůbec právo?“
„On je pán. Navíc tvrdí, že je odsoudil právem.“ Odpověděl Krust.
Petra se zatvářila pochybovačně. „A vy mu věříte?“
Krust mlčel a hladil si své kotě.
„Vypadáte jako chytrý muž, který toho už hodně prožil. Nevěřím, že byste Korandovi jeho řeči věřil.“
Krust se na Petru podíval. „Já znám Korandu už dob, kdy byl ještě malé dítě. Dobře vím, kdo to je. Ale také vím, že i kdybych s ním nesouhlasil, tak cokoli, co udělám proti němu, mě bude stát příliš mnoho. A vy mi nestojíte za nic, jste jen další, kteří nedrželi jazyk za zuby a tak za to zaplatí. A ještě mi do toho chcete zatáhnout. Mlčte, nebo vám sem pustím pár myší! A věřte, že ty mají dnes hodně velký hlad.“
Martině probleskl hlavou nový nápad. Ale na ten se bude muset vyspat.
Pokračování příště...