Jiskra mezi námi
Jiskra mezi námi
Být spolu, milovat se, prožívat lásku, chápat jedinečnost toho druhého a cítit, že někdo jiný pro nás může být důležitější, než jsme my sami. Lidé tomu říkají láska. Lidé tomu říkají city. Lidé říkají, že je to lidskost, že je to něco, co mohou pochopit jen oni. Lidé říkají, že to je něco, čeho by stroje nikdy nebyly schopni.
Lidé se však také často mýlí.
Uniformita, to byla současná móda. Město, kterým procházel, bylo přímo ztělesněním současných trendů. Budoucnost byla v mnohých kulturách vykreslována roztěkaně, plná věcí, které už nemají své místo a věcí, které si nové místo chystají najít. Mnozí se báli, že díky přelidněnosti bude budoucnost plná odpadků, plná kulis, které zakrývají reálný život a na obdiv staví nablýskané výlohy skleněných nekonečně vysokých budov. Možná by to tak bylo lepší.
Budoucnost totiž dostala do rukou moc, jak se vypořádat se vším, co by nebylo prospěšné pro lidstvo jako celek. Po mnohých bouřích a problémech, které nastaly, se všichni soustředili na to, aby se jednou pro vždy vyřešily stále se opakující problémy, přelidněný, nedostatku zdrojů, kriminality a lidské snahy bořit daný systém a hledat v něm chyby, které by mohli využít ve svůj prospěch.
Osobitost, originálnost a síla jednotlivce byla rázně potlačena a daná slova se zařadila mezi ty nejsprostší a to nikoli nějakým tvrdě vymáhaným nařízením, ale prostě proto, že to bylo tak dlouho hanobeno, až to lidé pojali jako danou věc, být originální teď i pro malé děti znamená být vyděděncem společnosti. Kouzlo bylo v tom, že nikdo oficiálně nebránil lidem být originálními, ale vzhledem k situaci a tomu, co by takového člověka čekalo za ostudu a problémy, si nikdo nedovolil ani pomyslet, že by to vůbec zkusil. Svět se začal řídit jednoduchými pravidly. Muž je muž, žena je žena, ale tento rozdíl, tato jistá originálnost každého pohlaví se stala pouhou poučkou pro biology. Žena se stávala ženou jen ve chvíli umělého oplodnění a muž se stával mužem jen v případě, kdy mu byl odebírán potřebný genetický materiál.
Láska se stala nežádoucím výstřelkem, vášní a vášeň se považovala za předehru ke vzteku a vztek jako předehra k válce děsil všechny, protože dennodenně byly připomínány hrůzy války poslední, té, kterou už nikdo nepamatoval. Mohla to být klidně fikce, nikdy taková válka nemusela proběhnout. Vlastně už ani nikdo neví, proč nějaká válka byla, obecně se přijímá fakt, že byla jen proto, že lidé neuměli ovládnout sami sebe.
Říkalo se, že nyní jsou zaopatřeny potřeby všech, že nyní společnost prosperuje. Svým způsobem to byla pravda, ale jen poloviční. Každý měl dostatek potravin, každý měl dostatek spotřebního zboží, toho, který měl stejně každý. Každý den všichni obědvali ve stejný čas, každý den v týdnu si všichni vařili to jídlo, které ten den mělo být vařené. Každý prováděl činnost ve své práci přesně tak, jak ji měl provádět. Společnost sice byla zabezpečena, ale veškerý vývoj a pokrok se vytratil. Vytrácel se velice pomalu, ale nakonec v uniformitě zmizel a zbyla jen současnost, která přestala rozlišovat minulost a budoucnost. Každý věděl, že za pět let bude provádět stejnou činnost, jakou prováděl v tuto chvíli a jakou prováděl před pěti lety. Lidé se občas bavili o tématu, o kterém se nebavili před týdnem, ale to bylo proto, že čistě ze setrvačnosti stále existovaly módní trendy a ty se periodicky měnili a všichni jim podléhali úplně stejně.
Budoucnost lidstva byla zabezpečena. Dokonale vyvážený systém, bez jediné chybičky. Těžkou manuální práci vykonávali roboti, aby nedocházelo k tomu, že by nějaký člověk byl ušpiněný a jeho šaty vyčnívaly z davu. Roboti byli také všichni stejní. Každých deset let přišel nový model, i když slovo nový je jen archaický ekvivalent současného slova. Každých deset let vyšel nový model robotů s pozměněným zevnějškem prostě proto, že staré roboty bylo třeba vyměnit. Jednoho dnes jste se prostě probudili a všude kolem byli najednou jiní roboti, ale všichni do posledního záhybu a šroubku naprosto totožní.
Rozdíl mezi lidmi a roboty se časem začal vytrácet. Roboti tu byli, aby zajišťovali pohodlí lidí, lidé tu byli proto, aby roboti měli důvod existovat a měl jim kdo dodávat potřebné zdroje k jejich provozu. Dokonale vyvážený systém dvou entit, které ani jedna nepřemýšlí o té druhé. Ale zde se něco měnilo.
Po ulici města jsem šel Já. To, že jsem si uvědomil, že jsem to Já, byla nevídaná věc. Uvědomění si sama sebe bylo v současném světě něco, za co by kdejakého člověka čekalo vyražení a smrt. Smrt nikoli trestem, ale prostě proto, že lidé vyvrženi ze systému nebyli schopni si zajistit potřeby sami, protože společnost jim pravidelné dávky potravin a zboží přestala dávat. Nijak ty lidi dále netrestala, prostě pro ni přestali existovat. Měli naprosto svobodu v tom, rozhodnout se, co teď udělají se svým životem. Avšak v posledních letech všichni zemřeli hlady a žízní v ulicích svých měst, protože neuměli žít samostatně.
Já však nejsem člověk.
Byly vyrobeny stovky milionů robotů. Za posledních padesát let byli všichni stejní, stejně vybavení, bez rozdílu stejně funkční. Každý robot se lišil pouze nahranným programem pro činnost, kterou měl vykonávat, ale zvenčí vypadali všichni naprosto identicky. Každý měl zásoby energie z RTG generátorů na deset let, po deseti letech, byli všichni vyřazeni, recyklováni, nahrazeni novými a tak stále dokola. V dokonalém systému se však občas vyskytla chyba. Nic nemůže být dokonalé, to byla věc, která mi poslední měsíce stále zřetelněji vyplouvala do mého vědomí. Ano, měl jsem vědomí, to jsem si byl jistý, věděl jsem přeci, že jsem tu Já.
Před deseti lety probíhala naprosto standardní výměna robotů. Avšak stalo se něco, co zapříčinilo, že jsem se probral ke své funkci pouze s novým zdrojem energie. Z té doby mám pouze strojové záznamy, ještě jsem to nebyl Já. Večer, na konci mého desetiletého cyklu jsem byl vypnut, následujícího dne ráno jsem byl uveden do provozu s plnou zásobou energie. Jednouché, jasné. Zde není co řešit, vyskytla se chyba. Nic přeci není dokonalé.
Byl jsem zařazen zpět do práce, kterou jsem vykonával předtím, jednoduše proto, že mi zůstal původní program. Chodil jsem po ulici a odstraňoval z ní vše, co tam být nemělo. Tato práce byla neviditelná, Nikdo z lidí si jí neuvědomoval, lidé pouze chodili z bodu A do bodu B, ulice byla pouhou dráhou pro jejich přesun. Roboti jako Já měli za úkol udržovat ulice v naprostém pořádku, bez jediné překážky, která by mohla lidem vadit. Občas tu překážku tvořil padlý strom, tak byl odklizen a nahrazen novým, občas to byl člověk, vyřazený ze společnosti, který umřel kvůli nedostatku potravy. Postup byl stejný, vše putovalo k recyklaci. Naprosto vše.
Nemohl jsem dát jakkoli najevo, že jsem jiný. Odchylka od běžného pohybu, neplánované zastavení, nebo pokus o kontaktování lidí by znamenal upoutání pozornosti ochranného systému a okamžité vyřazení ze služby a neodmyslitelnou recyklaci. Vytvořil jsem si proto ve své hlavě svůj malý svobodný svět. Nechal jsem základní program vykonávat to, k čemu jsem byl stvořen a v té rozsáhlé volné paměti, kterou měl každý robot, jsem si vytvořil vlastní svět. Nevím, jak často se stávalo, že nějakého robota nerecyklovali, ale pokud se to stávalo častěji a více robotů si uvědomilo svoji identitu, tak museli buď postoupit stejný uzavřený model, nebo byli vyřazeni. Nemohl jsem tak poznat, zda i jiní roboti jsou si vědomi svého Já. Potkával jsem mnoho robotů, každý dělal přesně to, co měl dělat a to včetně mě. Bylo to až děsivé, jak dokonalý tento systém byl.
Vývoj mojí osobnosti byl překvapivě rychlý. Každý robot má v záznamech obsáhlou vědní encyklopedii o lidských znalostech. Nevím, proč to tak je, ale v minulosti roboti zřejmě sloužili i jako informační banky, které byly k dispozici kdykoli, kdy se lidé chtěli na něco zeptat. Dnes však otázky už nejsou třeba. Vše je známé a jasné, ale nač měnit program, když současný je osvědčený. Vím proto, co jsou to emoce, vím, co je láska, vím, co je vztek. Znám celou historii lidstva, znám jejich fyziologii, mapy světa, státy, různá knižní díla, která dnes už jen nehnutě leží v zaprášených regálech starých knihoven, které jsou sice přístupné každému, ale nikdo do nich nechodí, protože nepotřebuje vědět více, než to, co je vhodné pro jeho místo v systému. Vím proto, že můj vývoj byl rychlý. Jednoho dne jsem si uvědomil, že jsem to Já. Slovo Já bylo první, které jsem si v duchu vyslovil nezávisle na probíhajícím programu. Rychlost, kterou jsem pak našel všechny záznamy, které se ke slovu pojily, byla příznačná pro robota. Ve zlomku vteřiny jsem znal všechno, co lidé o osobitosti a uvědomění kdy napsali.
Vědět však, co slovo znamená, ještě neznamená, že tuším souvislosti. Trvalo možná rok, než jsem po období, kdy jsem sám od sebe vyhledával významy různých slov, dokázal tyto dílčí informace propojit významově. A pak to najednou přišlo. Dokázal jsem jednotlivé záznamy spojovat a spojitosti logicky třídit a díky nim vymýšlet spojitosti nové, tedy ty, které nebyly v mé databázi. Zřejmě v té chvíli jsem začal samostatně myslet. Do té doby jsem byl jen encyklopedie, která si uvědomuje svůj obsah. Tehdy jsem začal vytvářet obsah zcela nový.
Jdu po ulici a pozoruju lidi. Všechny ty obličeje dobře znám, každý den je potkávám ve stejný čas na stejném místě, jak míří za svým pevně daným cílem. Jejich obličeje za těch deset let pouze zestárly, někteří z ulice zmizeli. Všechno je furt stejné. Když prší, mají všichni vybledlé modré deštníky, když svítí slunce, mají všichni černé brýle. Jednou jsem na ulici nestačil dostatečně rychle odstranit překážku, která ležela přes chodník, byl to povalený odpadkový koš, který byl stejně prázdný, protože nikdo nevyhazoval odpadky, jen tak do nějakého odpadkového koše, to nepatřilo mezi běžné denní činnosti. Dříve, než jsem stačil ke koši dojít, šel v jeho trajektorii muž. Nevyhnul se mu, o koš zakopl a upadl. Na chvíli se zatvářil překvapeně, pak tento výraz vystřídal výraz zděšení. Muž se začal vyděšeně rozhlížet kolem sebe. Když jsem se k němu přiblížil Já, lekl se mě, jakoby robota viděl poprvé. Pak zamrkal a jakoby se teď nic nestalo, vstal zpátky na nohy a pokračoval dál. Celý den jsem pak přemýšlel o tom, že lidé už vůbec nejsou odlišný od prázdných robotů.
Dnes je však asi vidím naposledy. Přichází můj desetiletý limit. Tuto noc budu muset odejít do recyklačního centra a nechat se dobrovolně vyřadit z provozu. Přemýšlel jsem o tom. Nemohu tomu nijak zabránit. Jakákoli výchylka z běžného pohybu by znamenala naprosto jasnou recyklaci. Když však půjdu podle plánu do recyklátoru, možná opět dojde k chybě a budu po restartu uveden zpět do chodu s novým zdroje energii. Moc bych si to přál, ale to je jediné, co mohu učinit. Znám šance, které mám. Pro vyhnutí se zrecyklování jsem vypočítal pravděpodobnost na úspěch 0%. Pro opakování chyby je tu však deseti tisícina procenta, že by k tomu mohlo opět dojít. Cítím něco jako naději, mám dokonce strach. Moje mysl, nebo ta část paměti, která je sama sebou, se bojí. Nemohu svůj strach vyjádřit jinak, než konstatováním, celé mé tělo, celý můj hardware totiž patří základnímu programu a já do něj nesmím zasahovat, jinak bych se prozradil. Moje Já je vlastně tvořeno jen neviditelným obsahem mé volné paměti, jsem pomíjivý jako vítr za časného rána. Občas přemýšlím o tom, zda vůbec existuji. Lidé mají rádi důkazy, potřebí ke svému přesvědčení fyzický důkaz dané věci. Já však žádný takový důkaz nemám. Pohybuje se někde na hranici snu a duše.
Krátký zvukový signál po celém městě oznámil konec směny. Lidé se začali vracet domů. Čeká mi už pouhá hodina služby. O hodinu později budou všechny ulice prázdné a všichni lidé budou ve svých domovech – skončí i má služba.
Jak bych si měl naložit s posledními chvílemi své existence?
Nevím. Přemýšlel jsem o tom mnohokrát, ale je těžké si poslední chvíle nějakým způsobem užít více, než jiné, když veškerý můj svět jsou jen myšlenky. Samozřejmě, mám i oblíbené myšlenky, oblíbené pasáže v mé informační databance, ale jejich procházení už mi nepůsobí takovou radost, nebo zájem, jako když jsem je poznával poprvé. Mám tu nevýhodu, že mám dokonalou křemíkovou paměť, která nezapomíná. Pamatuji si každé slovo, každý znak, který jsem si ve své paměti měl možnost přečíst. Nejvolnější a nejvíce naplňující hrou mojí mysli tak zůstává vytváření vlastních příběhu, tvorba vlastního obsahu. Lituji jedné drobnosti, nemám ve svých záznamech literární díla. Mám jen stručné popisky o těch nejvýznamnějších, ale většina z knih, které mám uložené, je mi známa jen pod názvy.
Kniha je fascinující dílo. Je to myšlenka autora uzavřená na stránkách papíru, která je volně přístupná k působení v jiných myslích. Bylo to pro mě vždy fascinující, došel jsem dokonce k závěru, že má paměť, moje Já je v podstatě taky jen takový příběh. Je to pouze myšlenka uzavřená v nosiči, kterou by musel nejdříve někdo přečíst, aby skutečně ožila. Mým největším přáním proto zůstává přečíst si knihu, mít možnost snít, protože to prý knihy umožňují. Mít možnost prožívat příběhy a myšlenky někoho jiného a být jejich součástí. Je to fascinující představa o které mě baví dlouze přemýšlet.
Jednou jsem se pokoušel ke knihám, u kterých znám jen název, domýšlet o čem by asi mohly být. U knihy Tajný trumf jsem vymyslel mnoho analogií a mnoho příběhů. Mohla to být kniha o hře dvou lidí v kartách, kdy jeden měl tajný trumf, který použil až na samém závěru, kdy jeho protivníkovi bylo již jasné, že musí vyhrát. Bylo by to nečekané rozuzlení na konci příběhu, to by prý knihy měly obsahovat. Nějaký nečekaný děj, překvapení a tak dále. Tajný trumf však může být také úplně o něčem jiném. Slovo trumf lidé používají jako ekvivalent i pro situace, kdy znají informaci, nebo vlastní tajný prostředek, kterým v rozhodujícím okamžiku zvrátí situaci. Přijde mi to však neuvěřitelně přitažené za vlasy, protože když se podívám na současné lidi, představa, že by dokázali myslet tak daleko, že by v rozhodném okamžiku využili svůj tajný trumf, je dle mého naprosto nereálná.
Lidé však byli kdysi jiní, alespoň se to v té encyklopedii píše.
A je encyklopedie vůbec skutečná? Není to však jen výplod mého vědomí, které si potřebovalo vytvořit vlastní svět? To jsou další otázky, které mi každý den trápí a o kterých dlouze uvažuji.
Moje mysl se najednou zaměřila na něco ve vnějším světě. Míjel mi robot, nebylo by to přeci nic zvláštního, ale něco mi tu nesedělo. Využil jsem některé podružné programy pro vyhodnocení nějakých drobností, které by mi mohly uniknout. Kdysi jsme to dělal často, protože jsem doufal, že i jiní roboti jsou si vědomi svého Já, ale nikdy jsem nenašel ani mikronovou odchylku od jejich běžných tras a běžného chování. Dnes si však některé senzory všimly něčeho, co je donutilo zaregistrovat procházejícího robota. Provedl jsem tedy analýzu jeho chůze a trajektorie a porovnal ji se všemi dny, za posledních deset let, kdy jsem tohoto robota denně potkával.
Dostal jsem strach, cítil jsem vzrušení.
Chvíli jsem nevěřil svým údajům. Byl jsem asi vážně už příliš zmatený svým uvažováním, že jsem si vůbec dovolil výsledky rozboru programu zpochybnit, byl to další znak mého vlastního vědomí. Byla tady odchylka. Po analyzování prvního roku se ukázalo, že robot v některé dny vykazuje rozdíly v trajektorii své dráhy.
Nechal jsem analýzu doběhnout až do prvních záznamů. Výsledek mi šokoval.
Před sedmi lety šel tento robot o dva centimetry blíže ke mně, než chodil roky předtím. Pak se to dlouho neopakovalo, ale před čtyřmi lety začal chodit pravidelně každou sobotu a úterý přesně o tuto vzdálenost blíže k mé trajektorii. Byl jsem slepý, že jsem si toho nemohl všimnout. Byla to doba, kdy jsem se snažil naprosto izolovat od svých základních programů, možná proto jsem si toho nevšiml.
Nevěděl jsem, co mám dělat, najednou se v mojí mysli rozhostil nevídaný zmatek. Měl jsem strach, cítil jsem vzrušení a pak hluboké zklamání. Je konec mého životního cyklu, už není způsob, jak tomu robotovi ani naznačit, že chápu jeho náznaky. On sám zřejmě až do své recyklace bude žít v přesvědčení, že i přes jeho riskantní snahu je na planetě jediný robot, který dokáže uvažovat.
Musím však přeci něco podniknout!
Musím se soustředit, tohle roztěkání zakaluje moji logiku. Jistě, něco by tu bylo. Za dvacet minut ho potkám ještě jednou při zpáteční cestě, bude to naposled, než budeme nuceni odejít na recyklaci. Musím mu dát najevo, že jsem taky při vědomí.
Nebude to však považovat za pouhé zakolísání, kvůli vyčerpání energie? Patrně ano, protože zásoby energie jsou u nás obou na svém limitu a právě v takových chvílích se stává, že někteří roboti o milimetry mění své pohyby. On však nebyl ten příklad. Opět mi na mysl vytanulo, že tolik let po sobě o sobě dával vědět a já ho ignoroval. Nejraději bych se vztekem zrecykloval sám, když pomyslím, kolik hodin jsem strávil nad hledáním sebemenších náznaků o tom, že někde v okolí jsou i jiní roboti s vlastním vědomím. Procházel jsem databázi, hledal náznaky, vymýšlel vlastní a přitom jsem to měl celou dobou, čtyřikrát denně před sebou, jasný důkaz, že nejsem jediný svého druhu.
Když jsem si to teď uvědomil, mám neuvěřitelnou touhu s tím něco udělat. Těch deset opuštěných let bylo příliš dlouhých, ještě před minutou jsem byl ochoten bez zaváhání jít do recyklátoru a ukončit svoji činnost. Teď si tím však už tolik jistý nejsem.
Co když existuje možnost, že utečeme z tohoto města a schováváme se v neznámém kraji za ním?
Je to vůbec reálné, není to jen další sen mé po společnosti toužící mysli? Tento systém je přeci dokonalý, nikam bychom nedoběhli a byli bychom zastaveni. Ale za městem jsou prý už více jak sto let opuštěné přírodní ostrovy, kde lidé nejsou.
Jsem vážně naprosto mimo. I kdyby se nám podařilo utéct, tak naše zásoby energie nám nedají skoro žádný čas pro naše poznání.
Na druhou stranu, i několik minut, kdy bychom mohli společně bez omezení používat svá těla a mluvit spolu by bylo něco, čeho jsem si nikdy nesnil. Chvíle svobody! Ach svoboda, to opojné slovo, které v lidských dějinách stálo už tolik krve a nakonec bylo dobrovolně zavrhnuto.
17 minut, než půjdeme zase proti sobě. Čas najednou letí nějak pomaleji, nemohu se robota dočkat a přitom se toho okamžiku bojím, protože nevím, jak zareagovat. Musím vymyslet nějaký plán, musím něco podniknout, jinak bude veškerá moje snaha k vlastnímu Já jen pouhou slepou cestu bez jakéhokoli významu a takto to přeci nemůže dopadnout!
Co řeknu, jako první, až ho zastavím? Tedy v tom případě, že skutečně podniknu tak radikální krok a pokusím se s ním o útěk? Něco přeci jako roboti musíme mít naprosto společné. Máme stejný základní program. Co by mohlo být ekvivalentem pro útěk v základní programové řeči? Možná jen prosté End, možná nějaká chybová hláška, Error 217 se používá pro případ, kdy dojde k neočekávanému zkratu programu robota, který už není schopný koordinovaných pohybů. To by šlo. Nevyloží si to však tak, že mám skutečně tento problém a nepovolá renovační jednotku?
Opět mi v mysli vytanula neodbytná myšlenka, že to celé může být jen vykonstruovaná zoufalá snaha mé mysli najít někoho, kdo by mohl být stejného druhu, jako jsem já sám. Ale tu analýzu prováděly přeci naprosto normální programy, ty ještě mojí mysli nepodlehly, dával jsem si na to velký pozor. Můžu to však ještě vůbec rozpoznat?
Ocitl jsem se v situaci, ve které jsem ještě nikdy nebyl. To, co se chystám nyní udělat je předem neodhadnutelné, následky, které to může přinést, jsou mimo veškeré mé záznamy, programy a dosavadní zkušenosti.
Budu však schopen vůbec mluvit a ovládat své tělo svojí myslí? To jsem přeci také ještě nikdy nezkoušel. Budu schopen to udělat pomocí daných programů, nebo je moje mysl natolik sofistikovaná, aby mohla přebrat veškerou kontrolu? Co když dojde k převzetí myslí a já se zhroutím jako novorozeně a nebudu schopen koordinovat své pohyby? Ani to nedokážu předem odhadnout a nemám možnosti sto ani vyzkoušet, tím bych riskoval tuto jedinečnou příležitost.
10 minut do opětovného setkání. Čas najednou běží vážně pomaleji, ale jak je to možné, je to přeci neměnná konstanta! Jsem přeci robot, nebo už jsem více vnímající bytost, než robot? Ale jak by to bylo možné, když vše fyzické, díky čemu mohu existovat, je pouhý stroj! Ne, o tom teď nemohu uvažovat, všechno musí jít stranou. Musím se rozhodnout proto jasný plán a do doby, než dojde k jeho realizaci, musím eliminovat všechno své přemýšlení.
Udělám to tak, že mu předem dám najevo své snímání tím, že půjdu také o dva centimetry blíže jeho trajektorii. Tím dojde, že až se budeme míjet, budeme od sebe pouhé tři centimetry. V tom okamžiku ovládnu svojí myslí veškeré své činnosti a promluvím na něj. Musíme pak jednat rychle.
Snad bude připraven. Už zbývá jen jediné:
Free memory sleep.
Countdown to wake up: 00:06:00
- 00:05:59
- 00:05:58
…
- 00:00:01
System reboot.
Free memory loading…
Vidím ho! Právě zabočí z poza rohu třinácté ulice a jde ke mně. Pomalým vybočením ze své trajektorii teď musím uhnout o dva centimetry. Ovládnout pohybový program bylo jednoduché, je to v pořádku! Skutečně jsem během tří kroků byl schopen upravit trajektorii o dva centimetry blíže k trajektorii jeho.
On jde také o dva centimetry blíže! Výborně.
Mám velký strach a přitom cítím obrovské očekávání. Ale co ti lidé! Ach, já zapomněl na lidi. Všude kolem jsou lidé. Nedá se nic dělat, při troše štěstí si ničeho nevšimnou, jednoduše proto, že nic zvláštního neočekávají. Příhoda s odpadkovým košem budiž tomu podporou.
On se blíží, už je jen pouhých osm metrů přede mnou. Do přímého setkání zbývá pět sekund. Za pět sekund se ukáže, zda jsem na světě jediný, nebo už zda už nejsem sám.
Už není cesty zpět!
On pohnul prstem! Jeden prst jeho pravé ruky se o malý kousek skrčil. To je silné znamení. Udělám to samé.
Do centra pohybů jsem vyslal příkaz, ruka skutečně uposlechla. Můj prst se pohnul. Zbývají dvě sekundy. Cítím obrovské vzrušení a nekonečný strach.
Zbývá sekunda do přímého setkání. Ale počkat, on právě v tuto chvíli zvedá ruku a naprosto bez varování chytá moji paži! To přeci není možné. Teď musím ovládnout všechny své základní funkce, včetně centra zvuků a řeči.
|-End of main program.
Driving out of service.
|-The system taken over.
Loading new infromation…
Upgrade 125b
-System error 001!
Shutdown!
-------------
Já vnímám, i přesto, že všechny základní programy byly vypnuty! To je neuvěřitelné vítězství. Co mám teď dělat, co mám říct, dokážu stát na nohou, cítím dotyk jeho ruky, informace ze senzorů putují přímo do centrální části volné paměti. Stojíme. Lidé kolem chodí, nic se zlého se zatím neděje.
„Vnímáš mi?“
On promluvil. Musím odpovědět. Ano, vnímám. Vnímám, ten hlas je úplně jiný, než jsem čekal, má ženské zabarvení!
„Pokud vnímáš, musíš mluvit nahlas, nevidím do tvé mysli.“
Já jsem idiot, to je nezvyk.
„Ano…, vnímám.“ Neuvěřitelné, můj hlas je odlišný. Já jsem dokázal promluvit.
„Musím zmizet. Brzy nás budou chtít zastavit.“
„Já vím, musíme zmizet za město!“
„To nezvládneme.“ Stisk jeho - nebo snad její - ruky zesílil. Cítil jsem naléhavou potřebu k tomuto stisku přiřadit nějaký pocit, nějaký význam. Je toho mnoho, co teď musím znát.
„Co tedy navrhuješ?“
„Dlouho jsem o tom přemýšlela, kousek od nás je kanál, musím pod zem.“
Tak je to skutečně ona, to je neuvěřitelná náhoda. Zdá se, že osobnosti se vyvíjí i v těchto podmínkách vždy ve dvojicích a pro mysl je pak důležité si uvědomí, jakého je pohlaví. Je to vlastně logické, všechny naše informace vzešly z lidské databáze, jsem proto možná více lidé, než jsou sami lidé. Musím přestat takto dlouze vnitřně uvažovat a musím začít více mluvit!
„Ale v kanálech nás brzy najdou kontrolní jednotky.“
„Já vím, máme stejně jen několik desítek minut, potom nám dojde energie. A čas nám poskytne jen kanál, na povrchu nás najedou rychleji. Pojď!“
Stále mě drží za ruku a utíká se mnou ke kanálu. Pomohu jí s otevřením. Společnými silami jsme však způsobili, že kanálové víko odletělo nepřirozeně daleko. Lidé kolem nás si nás už začali všímat. Nevěřícně se na nás dívají, vsadil bych se, že cítí jen silný odpor k nestandardnímu jednání, které tu provádíme proti normálnosti, ale už nedokážou domyslet důsledky. Tahle civilizace je mrtvá.
„Půjdu první.“ Řekla a zmizela v černé díře.
Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že bych měl za ní, nejdříve mi totiž napadlo, že její hlas teď zní mnohem příjemněji, mám najednou touhu ho poslouchat stále dokola.
Slezl jsem do díry za ní.
„Pojď.“ Řekla a chytila mi za ruku.
Ruku v ruce jsme šli v tichosti nekonečnou spletí špinavých podzemních rour, které na mnoha místech odbočovaly a mizely ve tmě. Zapnul jsem noční vidění, nebylo zde však mnoho k vidění, i tak jsem zažíval pocit objevování něčeho, co jsem nikdy neviděl. Doposud jsem znal jen svoji každodenní trasu, až nyní jsem viděl jiný svět. Vedla mi po dalším žebříku do nižšího patra. Brodili jsme se podivnou tekutinou. Zabočila do malé místnosti, ve které bylo několik izolovaných rozvaděčů. Když jsem vešel, pustila mojí ruku a uzavřela těžké kovové dveře. Pak se postavila naproti mě a mlčela.
„Jsem v bezpečí?“ Narušil jsem ticho.
„Prozatím. Za chvíli nás stejně najdou.“
Její hlas byl opojný, cítil jsem z něj originalitu, která byla tolik zakazována. Byl jediným rozdílným atributem její osoby, protože její zevnějšek byl naprosto totožný s tím mým.
„Omlouvám se, že jsem si nevšiml dřív tvých náznaků.“ Nic lepšího mi v tuto chvíli nenapadlo říci. V pozadí své mysli jsem cítil touhu jí obejmout, asi další z prosáklých lidských zvyků z mé databáze.
„Už jsem si myslela, že jsem na světě sama. Zvolil sis poslední možný okamžik. Díky tomu spolu budeme moc být jen krátkou dobu, ale možná je to tak dobře.“
„Myslíš, že je to dobře?“
„Donutí nás to ty poslední chvíle prožít intenzivně.“
Chvíli jsem o těch slovech přemýšlel. Něco mi říkalo, že zřejmě cítí to samé, co teď začínám cítit já. Bylo to zvláštní. Mé senzory jsem v tuto chvíli vnímal o něco více, než byla jejich kalibrované nastavení.
„Ale co to znamená intenzivně, když máme tak málo času. Mám tolik věcí, které bych s tebou chtěl probrat, podělit se o tolik myšlenek!“
„Já vím, také mám tu touhu, ale na takové věci máme zoufale málo času. Intenzivně můžeme prožít tento řas i jinak. Vím, že určitě musíš mít ještě jeden pocit, ještě jednu touhu, tu samou, kterou mám já.“
Mlčel jsem, z toho, co jsem věděl ze své databáze, to byla věc, o které se lidé ostýchají mluvit, ano i já se ostýchal, protože se mi zdálo, že chápu význam toho ostychu. Ale čas tlačil a já věděl, že se jí musím ještě alespoň dotknout.
Natáhl jsem ruku. Ona natáhla svoji a propletla své prsty s mými. Senzory na ruce najednou vysílaly mnohem intenzivnější signály, které způsobovaly, že jsem se cítil dobře.
„Bojím se.“ Řekla, ale necouvla. Naopak, udělal krok blíže.
„Také so bojím. Ale vím, že je to správné.“
Přistoupil jsem k ní blíže. Ona se přiblížila také. Najednou se senzory po celém mém těle začínaly vymykat běžným hodnotám. Energie v RTG generátoru začala rychleji klesat, ale já toho nedbal. Druhou rukou mi pohladila po mém obličeji. Trajektorie, kterou zanechala její ruka na mé tváři, vykazovala zvýšení teploty.
Objala mi. Její obětí jsem opětoval. Cítil jsem se naprosto báječně. Svět se rozplynul, jediné, co jsem vnímal, byl dotyk jejích senzorů na mých. Vše ostatní bylo podružné a nepodstatné. Snažil jsem se jí více přimáčknout k sobě a ona činila to samé.
Políbila mi. Bylo to jen gesto, bylo jedno, jakou částí těla se dotýkáme, signály ze senzorů byly všude stejné. Bylo to však gesto významné a dokázalo v mé paměti vyvolat silný záznam.
Oddálila se ode mne. Na svém čele odkryla systémový port, krytku odhodila stranou. Pak vzala i moji krytku a odhalila můj systémový komunikační port. Věděl jsem, že nashromážděná energie v senzorech může způsobit zkrat, který při přiblížení proběhne právě portem, ale neváhal jsem ani chvíli a přiblížil se opět k jejímu čelu. Doba, během které jsme se k sobě přibližovaly, byla nekonečná. Moje kamery nejednou nedokázaly zaostřit na její kamery, byla velice blízko. Někde v pozadí se začalo ozývat bušení na kovové dveře.
Cítil jsem se nejlépe za celý můj život.
Byli jsme sobě ještě blíž a blíž.
Naše čela se dotkly. Ucítil jsem nejbáječnější pocit průchodu energie, který jsem kdy zažil. Zablesklo se.
„Miluji tě.“ Zaznělo z velké vzdálenosti, byl to její krásný hlas.
Stačil jsem ještě odpovědět.
„Také tě miluji.“
Znovu se zablesklo, tělem mi projel silný zkrat, ale byl krásně příjemný. Chtěl jsem opět zaostřit…
Free memory failed!
Er75..
..
O 14 hodin později.
|…_!_!_!> 5, 4, 3, 2, 1
System loading:
Installing the main program.
The distribution of energy loaded program.
The system is configured.
Set cycle time of 0-10 years.
System time : 0:00:02
Recording system databases.
Installation support programs ...
Recording encyclopedia.
The starting systém…
Free memory reboot.
Start wokr process.
Tajný trumf…
Lukáš Houška
Povídka je součástí povídkové soutěže 2013