Něco o mě
Ahoj všichni,
ráda bych se Vám představila a postupně ve spolupráci s mojí paničkou dala dohromady nějaké informace o mě, mojí rodince, kamarádech a všem okolo mě.
Narodila jsem se 17.6.2008 v Křeseticích u Kutné Hory. Moje maminka je zlatá boxerka Bára a tatínek žíhaný boxer Nero. Já jsem celý táta, jenom trochu menší postavy. Blázni jsme oba stejní. Moji rodiče jsou bez PP a tak nemám PP ani já. Ale to mě ani nikomu jinému ze smečky vůbec nevadí. Mají mě rádi takovou, jaká jsem. Mám ještě tři sourozence: jednoho brášku a dvě sestry. Od mamky a táty bydlím nedaleko. Moje nová rodina si mě odvezla na Polánku u Kutné Hory. Vlastně jsem nebyla vůbec plánovaný člen rodiny, ale jsme všichni moc rádi, že jsme se našli.
Do domečku na Polánce jsem přišla po německém ovčáku Baronovi. Toho měl můj páníček 12 let. V červnu 2008 v den paniččiných narozenin museli Baronka nechat uspat. Měl moc nemocné zadní nohy a bohužel trpěl bolestí. Poslední týdny špatně chodil, až jednou volali pánovi do práce, že Baronek už vůbec nevstává ani nezvedá hlavu, jen se moc smutně dívá. Naši to všichni obrečeli a nikdy na Baronka nezapoměli. Koncem prázdnin páníček začal nenápadně mluvit o štěňátcích, která měl jeden pán z práce. Panička nechtěla ani slyšet, ale jednou se zmínila, že se jí boxeři docela líbí. Věděla, že jak se na ty mrňata jednou přijede podívat, tak si určitě jedno vybere. Měla docela strach, jestli takového pejska vůbec zvládne. Nikdy s boxerem nepřišla do styku a vlastně nevěděla, co od něj může čekat. Ze všech stran čerpala informace a rozumy od zkušených chovatelů, kterých má kolem sebe naštěstí dost. Je pravda, že je v podstatě obtěžuje doteď.
Mladší dcera Klárka byla hned pro to, aby nějaký nový pejsek přišel bydlet na Polánku. Starší dcera Lenka prohlásila, že ji stejně takový pes, jako je boxer jednou sežere, až vyroste. Ale to já bych přece neudělala. Myslím si, že to říkala jenom z legrace, protože se se mnou strašně ráda mazlí a pořád mi ruluje ucho, když jí usnu na klíně. Do pokojíčku mě sice nepustí, ale to mi nevadí. Mám pro sebe celou kuchyň s obývákem a taky celou zahradu.
Abych nebyla sobec, tak Vám musím představit moji starší kamarádku Sindy. Je to americký kokršpaněl. Narodila se 17.3.2002 v Pardubicích. Někdy v tom roce začali všichni v domečku mít řeči, že by to chtělo ještě jedno miminko. Ale panička měla s Klárkou moc a moc starostí, když byla malinká. Byla hodně nemocná a panička měla strach, aby se něco ošklivého neopakovalo i s dalším miminkem, že jim navrhla, jestli by se třeba nechtěli starat o nějakého malého pejska, kterého by měli doma. Půjčili si atlas psů a každý zvlášť si našel psa, který by se mu nejvíc líbil. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že si úplně všichni našli američánka. Pak už jenom hledali a vybírali, který bude ten pravý. Trošku naletěli paní chovatelce, která jim Sindy nabídla. Protože kupovali psa poprvé a neměli žádné zkušenosti, tak udělali spoustu chyb. Třeba neviděli rodiče ani sourozence naší Sindy. Paní jim štěňátko předala mezi vrátky a ti naši troubové věřili tomu, že jsou všichni lidé spíš lepší. Až když přivezli mrně domů, tak zjistili, že vůbec neumí přijímat tuhou potravu o granulích ani nemluvě. Všechno ji museli pomalinku naučit. Při kontrolách u paní doktorky se přišlo na to, že má Sindy oboustrannou luxaci patel a zánět třetího víčka. Paní doktorka našim doporučila, ať fenku vrátí, ale to už vůbec nepřicházelo v úvahu. Byla to už prostě jejich Sindy a za nic na světě by ji nedali. Později si prošli i klasickými nemocemi kokrů jako jsou záněty uší atd., ale to už je všechno v pořádku.