Jaro
Celou noc sníh pleská
na střechy projíždějících tramvají
- nesedíš v žádné z nich.
Týdny osahané jak prsty na rukou
s mrazivou dvoukorunou na nebi
jsou spirálou bez konce.
Ptáš se mě: Vodíš si na pokoj buchty?
Domů se vracím až k ránu
kdy sotva udržím klíč
a pak jím zarachotím ve dveřích bytu prázdného
jako celý den.
. . .
Vteřina u semaforu na červenou
Celé Brno je zas na nohou.
G se houpá u drogerie
a řidič tramvaje křičí ze dveří:
"Copak mě nevidíš?"
Nezbývá než hledat pokoru
u černovlasých studentek ve vlaku do Žiliny.
. . .
Navzdory andělům
Dnes ti žádnou báseň nenapíšu.
To raději na rohu koupím lahev vína
a za jemného tikotu jara
přibiji zimu na kříž.
Vidíš je?
Ty zlomené charaktery
co na chodnících hledají mince
jak hledáme my své pravdy
v asfalt zašlapané.
A i když v lahvi ubývá
a přestože máš
nejkrásnější bříško ze všech žen
dnes ti žádnou báseň nenapíšu.
. . .
Ruce mám od tiskařské černi
Cestou vlakem do rodného města
- Prsk! Hrnek s čajem ulpěl v klíně -
píšu básně na okraj včerejších novin
vytažených z podmáčených bot.
Žárovka skomírá
a blikne vždy jen na chvíli
když výhybku myšlenek přehodím na tebe
Pak vystoupím a jdu nočním Vsetínem
než v hospodě na nádru potkám svého anděla.
Sedí tam každý čtvrtek, srká pivo
a vypráví historky z mládí.
V téhleté tmě
kdy mám jistotu jen bílého plátna na posteli.
. . .
Soudce z milosti
(Báseň, která mi nedává spát)
Před dvěma lety nám vnikl do úlu
a společně s kormorány co vraždí ryby
nakradl strdí.
Znám to jméno
a znám to město
ale vím, že největší bolestí
je bolest druhých.
Každá ryba má svého kormorána!
– – –
. . .
Dva krůčky od nekonečna
Kdyby ještě bylo světlo
zastavil bych se před knihkupectvím
a pozoruje encyklopedii vín
trochu bych prohrábnul vlasy.
Už tě tam vidím stát
poprvé tak nesmělou
a všude je ticho
že by bylo slyšet puknutí rtu.
Pak nesmělým výdechem z plic
srovnám špičky bot s tvými
a stojím
dva krůčky od nekonečna
– – –
. . .
Vytěžená půlka lomu
Včera jsem odhlásil hotel v Tatrách.
Koupit jenom půlku chleba
přikrýt se dekou
a vědět, že vytěžená půlka lomu získá přehled
až ji vezmem tu druhou
– – –
. . .
Sedimentovat
Chtěl bych vyřvat celému světu
že Kundera je lepší než já.
Když slyším na schodech něčí pohyb
- kroky do mého pokoje -
mám poslední okamžiky dočíst stránku
a požádat zdvořile srdce,
aby tolik nebušilo, když bereš za kliku.
A pak – – –
pak bych tu chtěl zůstat ležet
- aspoň pár let -
a po vzoru Doverských útesů
stávat se tvojí součástí.
. . .
Čistě teoreticky vzato
Když zimní vlak náhle zastaví v půli cesty
a mašina vydechne do peřin nejasné budoucnosti
pokládám tužku i papír a říkám si:
Hneme se někdy z místa?