11. den 28.7.2009 Austrått
Orkanger - Lensvik - Valset - Brekstad - Austrått - Ervik - Botngård - Follafoss - Malm - Vellamelen - Grong - camp Storforsen
Pod zataženou oblohou kraje Sør Trøndelag, ale s pevnou střechou nad hlavou si dnes pospáváme o trochu déle, než obvykle a i všechny ostatní ranní činnosti se poněkud protahují. Chlapi na svých Moto Guzzi, vybavenými jedenáctistovkovými reaktory, se na slíbené kafe dostavují po desáté, takže dnešní odjezd probíhá až někdy před jedenáctou. To se už naštěstí začíná projasňovat a silnicí č. 65 se dáváme na sever do Orkangeru, kde se tentokrát dopouštím navigačního omylu já, což naštěstí ostražitá Jitka zavčasu odhaluje a "přestupujeme" na silnici č.710, která nás po pobřeží přivádí až do Lensviku, kde navštěvujeme samošku COOP. Já jdu vrátit plechovky od piva, které se zde zálohují, a překvapivě zjišťuji, že automat bere i námi dovezené "Plzně", kdežto "Kozly" nekompromisně vyhazuje. Za obdržené NOKy si dopřáváme kus melounu a pokračujeme k trajektu z Valsetu do Brekstadu, na který poněkud nezvykle čekáme skoro čtvrt hodiny. Čekání je to naštěstí velmi příjemné, neboť počasí se stalo naprosto luxusním a dlouhou chvíli si krátíme pozorováním velkých výletních lodí, které se promenádují v Trondhelmsfjordu. V pravé poledne se naloďujeme a po půl hodince již parkujeme na malém parkovišti u nenápadné šipky s nápisem Austrått Fort. Po necelém kilometru chůze do mírného kopce se před námi zjevuje monumentální skvost pro milovníky vojenské historie. Jedná se o zadní dělovou věž bitevního křižníku Gneisenau osazenou třemi hlavněmi ráže 280 mm, nainstalovanou sem roku 1943 na obranu Trondheimu a okolí. Máme štěstí, že se zde zrovna nikdo nenachází, takže můžeme v klidu pořídit pěkné fotky a po chvíli se i vydat na prohlídku podzemí. Za doprovodu velmi fundované průvodkyně tak máme možnost vidět strojovnu, ubytovací prostory pro mužstvo včetně hygienického zázemí, muniční sklady a poté vlastní pětipatrový mechanismus celé věže od systému dopravy prachových náloží a projektilů až po automatické nabíjení. Celý exponát je dodnes údajně funkční a pro návštěvníka je atraktivní zejména tím, že se dá celý prolézt a téměř na vše je možno si sáhnout. Na velitelském stanovišti proto celý systém přepínám do režimu „salva“ a sebevědomě tisknu tlačítko „FEUER“. Samotného výstřelu jsem se naštěstí nedočkal, a myslím, že je to jedině dobře, protože si nedokážu představit ten rachot, který musí najednou vyprodukovat tyto tři laufy se zákluzem až dva metry. Více se o tomto kanónu raději rozepisovat nebudu, neboť jsem si vědom, že odvětví, do kterého tato atrakce spadá, příliš velké procento populace bohužel nezajímá, o to více však musím touto cestou poděkovat našim ženským, že to s námi vydržely a ještě se občas tvářily, že se jim to líbí. To já bych na výstavě botiček, kloboučků a kabeleček zřejmě nedokázal.... Po asi hodinové exkurzi tedy celou tuto masu oceli opouštíme v nejvyšším a jediném viditelném patře, a opět se dostáváme na denní světlo, kde se dozvídám, že tímto se splnilo moje osobní přání, které jsem si mohl v průběhu našeho putování vysnít. Trochu protestuji, protože toto konstatování se mnou nikdo nekonzultoval, ale vědom si skutečnosti, že moje skutečné přání (návštěva jedné čtvrti v Hamburku) by nebylo u všech účastníků zájezdu přijato s nadšením, jsem s tímto řešením nakonec spokojen. Areál pevnosti tedy opouštíme s cílem najít nějaké přívětivé místo na uspořádání oběda. To se daří přesně o třetí hodině odpolední u krásného jezera Svartvatnet. Cpeme se, co se do nás vleze, neboť dnes nás už čeká pouze dlouhý přesun do štíhlejší části Norska, s cílem napojit se na skandinávskou silniční tepnu E6 a dojet co nejdále na sever. Za střídajícího se počasí po silnicích č.710, č.715, č.720 a č.17 míříme na Steinkjer v kraji Nord Trøndelag, před kterým v obci Vellamelen na YX tankujeme asi nejdražší ropu v životě a po dvou hodinách nepřetržité jízdy dáváme zaslouženou "kávu o páté". Střídáme se v řízení a na éšestku najíždíme severně od Steinkjeru, odkud se převážně severním azimutem pozvolna přibližujeme vstříc polárnímu kruhu. V poměrně hustém provozu ztrácíme kontakt s Kořínkama, a tak po sedmé hodině zastavujeme před Namsskogan Familiepark v Trones. Zatímco co Robert se vydává fotit jakési losí parohy, aby se v Senoradech mohl chlubit, co všechno v Norsku skolil, já z parkoviště vyhlížím bílou Oktávku. Toho využívají naši spoluobčané z Čech s prosbou o svezení. Chvíli výmluvně ukazuji na interiér našeho vozidla, které je ve výši oken zarovnáno od opěradel předních sedadel až po zadní stěrač nevzhlednou hordou krámů, ale potom ve mně zvítězí vlastenecká kolegialita a s dosti velkým úsilím se snažím vytvořit další dva fleky na sezení. To se maximální komprimací našich zavazadel nakonec daří, takže dále pokračujeme i se sympatickou dvojicí. Kde se nachází Kořínci už netušíme vůbec, takže ke slovu přichází mobil a po pár kilometrech dochází i k setkání na moc pěkném odpočívadle. Zde se ujednocujeme na plánu dorazit za světla co nejdále a tak s další krátkou pauzou u brány do severního Norska pokračujeme na území kraje Nordland. Je již osm hodin večer a provoz se o poznání zklidnil, takže se ještě hodinu posouváme až do kempu Storforsen pár kilometrů před Troforsem, kam dorážíme přesně v devět. Loučíme se s našimi spolupasažéry, kteří vyráží někam na divočáka, a platíme nejlevnější ubytování za celé naše putování. Zatímco Jitka si neustále pochvaluje koberečky v místní kuchyni, ostatní v rychlosti provádí všechny nutné večerní úkony, ke kterým dnes přibývají důsledná defenzivní opatření proti velmi aktivním komárům. Naštěstí se nenaplňují moje obavy z přílišného hluku přilehlé autostrády, takže večerní posezení pod vyjasněnou oblohou probíhá velmi příjemně a nikoho nenapadá sledovat hodinky. Až Robert si najednou všímá, že světla začíná přibývat, což je pro některé z nás signál k úvahám o spánku. Za pomocí jednoduché matematiky také poněkud neradostně zjišťujeme, že jsme se tímto momentem přehoupli do druhé poloviny naší severské anabáze, čemuž s Pavlem čelíme doposud nejdelší "zostřenou" noční hlídkou celého našeho putování. Naplněni předchozími intenzivními desetidenními zážitky nakonec ale i my uleháme, abychom se probudili natěšení a připravení na dobrodružství, které nás ve stejně dlouhém časovém úseku v tomto krásném koutě Evropy teprve čekají.