Samota bolí - 2. díl
Myslela jsem si, že kliknout na 1 odpověď v anketě není žádný problém. Takže mě trochu překvapilo, že tomu 4 vteřiny věnuje jenom každý osmý. No možná to ten zbytek nevydržel a čtení vzdal už na začátku, takže tam ani nedošel.
Jinak dík všem, co hlásli, nebo dokonce zanechali komentář.
-------------------------------------------------------------
Noční město
Rozlepil oční víčka a vyhlédl z okna - venku byl zase jeden z těch pošmourných jarních dní. Tak to je nejlepší ani nestávat. Pomyslel si a rozkošnicky se zavrtěl ve vyhřáté posteli.
Po včerejším splínu nezůstala ani stopa a tak si v klidu užíval jedno z rán, kdy nemusel vstávat do školy ani do práce. Kolem desáté to už ale nevydržel a vyskočil, udělal si snídani a spokojeně se vrátil pod peřinu. Z poličky sundal právě rozečtenou knihu a pustil se do ní. Čtení byla jedna z jeho nejoblíbenějších činností, ve knížce je totiž možné všechno, obzvlášť ve fantasy, které tolik miloval. Děj ho brzy pohltil, až přestal vnímat čas. Kolem jedné se od něj konečně odtrhl a dal se do vaření oběda. Samozřejmě nic složitého - jenom těstoviny a na ně na pánvičce uklohnit nějakou omáčku.
V hrnci spokojeně bublalo, takže mohl zpátky do svého pokoje. Zasedl k počítači a pustil se do práce. Včera si přece slíbil, že konečně něco udělá s tou svojí samotou. Nejdříve si našel pár seznamek, do kterých vložil krátký inzerát – uvidíme, třeba se někdo ozve.
Dnes je ale neděle, takže večer může klidně vyrazit do nějakého klubu. Projel pár stránek a nakonec se rozhodl pro Termix - nebyl to žádný z ohromných podniků, kde si člověk přijde jak v halovém skladu. Podle fotek se mu tam docela líbilo, hlavně předek auta, který trčel nad barem ze zdi.
Odpoledne si umyl vlasy, pořádně se vymydlil a oblékl se do svého oblíbeného oblečení - pohodlných riflí, zeleného trika s malou ještěrkou - když nic jiného, alespoň se bude cítit pohodlně.
Po osmé hodině vyrazil z bytu. Začínají v osm, takže když tam přijde po půl deváté, bude to akorát.
Vystoupil z tramvaje a zamířil podle mapy v hlavě nejkratší cestou ke klubu. Venku už kouřil menší hlouček lidí. Prošel kolem nich, několikrát se zhluboka nedechl a vstoupil dovnitř.
Zamířil rovnou k baru - potřeboval se napít, aby se trochu uvolnil. Objednal si panáka slivovice, který vypil na dva loky. Vždycky se mu líbilo, jak voní po švestkách, ale dnes si to téměř neuvědomoval.
Teď se snažil propálené hrdlo zklidnit vychlazenou Fantou. V klidu si odtud mohl prohlédnout celou místnost a pozorovat co dělají ostatní. Překvapilo ho, kolik je tu holek. Nejspíš si sem chodí odpočinout od balení kluků, protože sem by normální heterák ani nepáchl.
Přestože všude kolem blikala barevná světla a hrála hlasitě hudba, na parketu tancovalo jenom něco kolem dvaceti lidí. Ostatní seděli nebo postávali v menších hloučcích a bavili se. Občas hudbu přehlušil hlasitý smích.
Tak co teď? Pomyslel si, když ve skleničce zbylo jen pár posledních kapek. Podíval se na vesele pomalované auto nad barem, jako by tam hledal velkým písmem napsanou radu. Bohužel ji tam majitel podniku zapomněl napsat, takže si musí poradit sám. (Stejně by to bylo něco ve stylu milujte se a množte se!)
Nikoho tu neznal, vnucovat se mu nechtělo a tak pomalu zamířil k tanečníkům. Našel si kousek volného místa a zaposlouchal se do hudby. Tancovat, nebo spíše se kroutit a hopsat do rytmu ho vždycky bavilo, jenže na skutečnou diskotéku chodil jen málokdy, takže si to teď mohl vynahradit.
Za předloktí ho chytila ruka! Leknutím málem vyletěl z kůže. Zvedl oči k majiteli ruky a uviděl hezkou blondýnku, která se na něj usmála a už ho táhla ke skupince kamarádek tancujících hned vedle.
„Pojď se k nám přidat, bude sranda!“ křikla mu do ucha.
Aspoň někdo, kdo projevil zájem, i když by dal přednost někomu jinému. Brzy ho nakazily dobrou náladou a na nějakou nervozitu už dávno zapomněl.
Rychlé tempo se nedalo vydržet pořád a tak se vydal doplnit tekutiny. Když si objednával, ani si nevšiml mladého muže, který ho pozoroval od nedalekého posezení. Občas sice prohodil nějakou poznámku ke svým společníkům, ale každou chvíli mrkl jeho směrem, aby mu náhodou nezmizel v davu. Když David zamířil zpátky na parket, zvedl se a s odstupem vyrazil za ním.
Mladík se znovu přidal ke svému harému. Jen škoda, že není na holky, to by byl v sedmém nebi. Z myšlenek ho vytrhla ruka, která se mu omotala kolem pasu. Podle chloupků a mohutnosti dlaně určitě nešlo o jednu z jeho společnic.
Chtěl se otočit a podívat neznámému do obličeje, ale ten mu v tom zabránil a místo toho prohodil: „Moc se mi líbíš. Nechtěl by sis zatancovat.“
Na podobnou větu čekal celý večer, ale teď nevěděl co říct. Přes hudbu by ho stejně nejspíš nebylo slyšet, takže pouze kývl hlavou. Na to muž nejspíš čekal - uvolnil na chvíli sevření a otočil ho k sobě. David se tak konečně mohl podívat do očí majiteli svůdného hlasu.
Shlížely na něj dvě světle modré oči, jejichž duhovku jako paprsky zdobily tmavší čárky vybíhající z panenky. I zbytek obličeje patřil pohlednému muži, ale ty oči se mu líbily ze všeho nejvíc. Dalo se z nich tušit, že dnes ho čeká ještě spousta zábavy.
Vypadalo to, že jim oběma vyhovuje prostě si jen tak tancovat a kochat se tělem člověka naproti sobě. Ale když spustili volnější skladbu, položil mu muž ruku zpátky na pas a pomalu s ním dotančil dál od reproduktorů, kde byl větší klid.
„Já jsem Vítek.“ představil se muž, který se pořád příjemně usmíval.
Po pár seznamovacích větách se z něj vyklubal fajn člověk. Skvěle se jim spolu povídalo, takže se raději přesunuli k baru - ještě dál od hlučící hudby.
Davidovo srdce vysílalo do mozku jasnou zprávu - TO JE ON! TO JE ON! Proto byl hned nadšený myšlenkou procházky po staré Praze. Taková romantika!
„Ježiš neblbni, vždyť jsi přece chlap.“ musel se v duchu napomenout.
V noci se Prahou procházel málokdy a tak pouze žasl jak je tu vše krásné. Špínu a odpadky skryje milosrdné šero a zůstanou pouze osvícené fasády domů. Sice je něco kolem jedenácté, ale na dalšího člověka tu téměř nenarazíte. Taky kdo by se procházel v noci podél Vltavy, mimo turistů a zamilovaných – jenže pro ty první není zatím sezóna a pro ty druhé ještě moc chladno. Díky tomu má však náš pár soukromí a můžou se klidně držet za ruce, niž by na ně kolemjdoucí házely pohoršené pohledy.
David se konečně po dlouhé době cítí šťastný, co víc si přát - prochází se s hezkým milým klukem, který mu je víc než sympatický. Prohlíží si jeho rysy, které světlo lamp ještě zvýrazňuje. Má nádherně načervenalé rty. Kdo ví jak chutnají? Nejradši by to hned zjistil, ale nemá na to dost odvahy. Vlastně to bude jeho první polibek s klukem, takže to nechá raději na něm, hlavně aby to bylo ještě dnes, nebo snad nedočkavostí umře.
Vítek se zastavil, otočil se k němu tváří a uchopil do dlaně i jeho druhou ruku. „Co zkoumáš?“
„Zkus hádat. Copak je tu něco zajímavějšího než jsi ty?“
„Taky bych rád něco zjistil.“ Ještě ani pořádně nedořekl a už sklonil hlavu k chlapcově uchu, které začal zlehýnka okusovat. Ruce vklouzly pod vrstvy oblečení a začaly hladit od břicha až k hrudi. „Neboj, bude se ti to se mnou líbit.“ zapředl mu do ucha a druhou rukou si ho k sobě přitiskl co nejblíže.
David jen překvapeně vyvalil oči. Cože, to přeci nemůže myslet vážně! Vždyť se neznáme ještě ani den a on už se na mě sápe? „Počkej, prosím!“ snaží se ho od sebe odstrčit, ale není mu to nic platné.
„Co blbneš, užijeme si to oba.“
„Ale já myslel, že... Ježiši nech toho!“ vykřikl po tom, co mu nenechavá ruka zabloudila do rozkroku.
„Přece jsem se s tebou celý večer nebavil jen kvůli tvé hezké tvářičce. Chci si užít, takže to půjde buď po dobrým, nebo po zlým. Podle tvojí reakce bych typoval spíš druhou možnost.“ chytil ho pevně za ruku a táhl hlouběji mezi stromy, aby přeci jenom nebyli hned u cesty, kdyby šel někdo kolem.
„Nech mě sakra, to přeci nemůžeš myslet vážně!“
Násilník však pouze přitiskl Davida čelem ke stromu, ruce mu zvrátil dozadu a dál pokračoval v průzkumu jeho těla.
Snažil se bránit, ale neměl nejmenší šanci, tak alespoň zkoušel volat o pomoc, jenže kdo ho v liduprázdném parku uslyší.
„To tvoje řvaní už mě nebaví.“ zavrčí naštvaně Vítek a nacpe mu hluboko do úst kapesník. Čímž zmizí poslední naděje na záchranu. Po tváři mu začínají stékat slzy. A do mozku se vkrádá rezignace. A to ten den tak krásně začínal.
----------------------------------------------------------------
Ještě dotaz na konec: když jsem to po sobě dneska četla, napadlo mě, jestli bych tam neměla dát víc takových těch popisných pasáží - jak vypadají jednotlivé postavy, prostředí a tak. Já si to totiž v hlavě promítám jak film a vůbec mi nedojde, že neuvádím některé věci, které mi přijdou jako samozřejmost.
1. díl | 3. díl |
Komentáře
Přehled komentářů
Tenhle díl docela ušel. Jsi ale moc rychlá. Příliš se soustředíš na akci a i myšlenky Tvých postav jsou hozené jen tak mimoděk.
...
(tesss (a-sa-y.estranky.cz), 13. 2. 2010 17:26)
skvělá kapitola. jenom je mi toho chudáčka tak trochu líto. jinak mě by se docela líbilo, kdyby ho zachránil buď hezký mladý policista (ať žije klišé!!!! ;-D) nebo mladý bezdomovec, kterému by potom náš osamělí hrdina nabídl místo k přespání, jako z vděčnosti, a žili by šťastně až do poslední kapitoly (ať žije klišé, podruhé ;-D)
už se těšim na další kapitolu.
:-)
(bacil, 13. 2. 2010 17:00)Je to krásné a když budeš chtít cokoliv přidat je to jako malý dáreček od tebe. Jinak píšeš úžasně a už se těším jak tohle dopadne.
...
(Aylen, 13. 2. 2010 16:30)Víc popisných scén by bylo fajn.Ale je to nádherná kapitola,a těším se na pokračování.
...
(Profesor, 3. 4. 2010 18:00)