Vtom někdo klepe na dveře." Nese se večeře! "
Přichází starší paní a nese mi tác plný jídla a nějakou lahev s červenou tekutinou. "Dobrou chuť," povídá a mrkne na mě.
Mám silné podezření, že vím, co je v té lahvi. Dost se mi to příčí, ale zároveň cítím, že mám na to podvědomě chuť. Tak tu si nech zajít,! okřikuju se v duchu.
Hltavě se pustím do jídla a mezitím si s mamkou ječtě povídáme o všem možném.
Už mám skoro všechno snězeno, i minerálku jsem vypila a jsem na prasknutí. Přesto mi něco šíleně chybí. A vím, co to je. Měsíc ozařuje lahev s krví, a vytváří na ní stříbrorudé odlesky. To je vodporný, to ne, vzpouzím se, ale lahev mě stále přitahuje a já ji hypnotizuju očima. Podívám se na mamku. Ta se jen usměje, mírně, ale nic neříká..
Jenom si přičichnu, to mě pak přejde chuť! Otvírám lahev. Dělá se mi slabo, přestože jsem se právě posílila jídlem.
Ale z pachu krve to není. Právě naopak, zhluboka vtahuju tu sytou, čerstvě nasládlou vůni.... Usilovně se tomu bráním , ale je to silnější než já, a než si uvědomim co dělám, tak je půlka obsahu lahve ve mně.
Pociťuju náhlý příval energie a cítím se skvěle. Jen ten pocit, po čem že se to cítím skvěle, mi to trochu kazí.
"Nebraň se tomu, zvykneš si, a nemusíš mít výčitky. Krev dostáváme od dobrovolných dárců, kterým za to poskytujeme náhradu" říká mi mamka,
No nevim, jestli mě to uklidnilo. Mám přece jen předsudky. Rozhodnu se ale to prozatim neřešit.
Povídáme si až do rána. Mamka mi dává "dobrou noc". "Dobře se vyspi, zítra se seznámíš s naším sídlem".
Už teď toho mam plnou hlavu, a teď mi ještě těkají myšlenky, co se asi dozvím zítra. Tak to nevím, jestli se dobře vyspím. Ale kupodivu, sotva se uvelebím do příjemné polohy, tak ihned usínám.
~**~**~**~**~**~**~**~**~**
Uaáaa, zívám, jak se probouzím do nového dne.Teda vlastně noci. Vedle stolku mám nachystanou už snídani. Ani jsem neslyšela, že tu někdo byl, spala jsem pěkně tvrdě, jako už dlouho ne.
Tak dneska mě čeká prohlídka, co se asi ještě dozvim? Jsem zvědavá, ale i nervozní. Rychle do sebe házim jídlo. Láhev s červenou tekutinou úmyslně ignoruju. Netrpělivě vykouknu ze dveří. Zrovna přichází mamka, ještě s nějakou holkou a klukem, vypadají na něco přes 20.
"Dobré probuzení", zdraví mě. "Tak tohle jsou tví noví kamarádi. To oni tě hlídali "- trošku po nich sekne pohledem, "ale ne moc dobře."
"Ahoj, já jsem Tracy,"představuje se mi dívka, "a to je Dan", kývne na chlapce.
"Yasmine", říkám. Rozpačitě se všichni usmíváme.
"Takže oni tě tu trochu provedou a ukážou to kde co je, já teď budu muset odjet na upíří konferenci, ze které jsme museli narychlo odjet. Zdržíme se tam ještě asi 5 dní. Když budeš potřebovat něco vědět, obrať se na ně, a pokud by to bylo něco vážnějšího, tak se zeptej Letky."
Udiveně zvednu obočí. "To je ta co ti přinesla jídlo", usměje se.
"Ale ty to určitě zvládněš, viď?" Obejme mě, a rozloučíme se.
Tracy se hned ke mně vrhá. "To je bezva, nemusíme čistit kobky, teď když tě máme zase doprovázet."
"Cože, jaký kobky?" Ptám se udiveně, to ten upíří den nezačíná moc slibně.
"To nic, to pak uvidíš," říká a už mě táhne do nějaké chodby. Dan se za náma plíží dost ospale, a taky se hnned ozve - "tak ahoj, já jdu teď spát."
"Jak to, divim se zase, ty nejsi upír? "řeknu s trochou naděje v hlase, jako bych čekala že tu bude někdo mně víc příbuzný, nějaký normální člověk, ale je to vlastně blbost, vždyť i já jsem víc upír než člověk. Měla bych si už zvyknout a brát to jako samozřejmost, nabádám se v duchu...
"Ale jo, "ušklíbne se," ale jsem po denní práci, tak musím spát v noci, ale zejtra už se k vám připojim. Zvládnete to sami, ne?"
"No," říká nejistě Tracy. Dan na ní mhouří lítostivě oči.
Tracy ho políbí, "tak jo, se vyspi…."
"Tak to jsou vlčí kobky", ukazuje mi Tracy obrovské psí boudy s výběhem. Pobíhají tu vlci i malá vlčátka, radostně vrtí ocasama a skáčou na nás." Chováme je místo psů, ty se nás bojí, ale vlci jsou s náma spříznění".
Mazlí se s jedním vlkem. "To je můj oblíbenec, viď, Chlupáči", říká a dá mu pusu na čumák. To mi připomene Misstear, od včerejška jsem jí vůbecc neviděla?! Asi se někde potuluje.
Kobky jsou umístěny na veliké zahradě, která je obehnána vysokou zdí, a jak vidím, tak ji ještě kryjí zvenčí mohutné košaté stromy. Na zahradě je taky spousta stromů, vlastně je to skoro už napůl les. Překvapuje mě, jak jasně všechno vidím, i když měsíc je zrovna schován za mrakama a nesvítí tu žádná světla.
Sídlo není až tak velké, jak jsem si nejdřív myslela. Tracy mě ukázala buňky, to jsou pokoje jako mám já, návštěvní buňky pro hosty, jídelnu a kuchyň, kde vládne Letka. Taky tři společenský místnosti, vpodstatě takové velké obýváky. Jedno sídlo užívá jeden klan příbuzných upírů. V našem jich žije povětšinou deset, ale také zde občas přespávají cestující příbuzní.
Zatímco vyčesáváme chlupy vlčkům, kteří se k nám lísají, odpovídá mi Tracy na moje všetečné otázky. Výborně si rozumíme, jako by jsme byly kámošky už dlouho, a neznaly se teprve odedneška., i když vlastně, ona mě zná už dýl......
"Tak to je úžasný, takže celý rok strávím zavřená tady v těch pár místnostech? Teď je to pro mě sice nové, ale za pár dní..... "
"Neboj, chodíme i na návštěvy do jiných sídel klanů, tam můžeš chodit taky", uklidňuje mě," ale sama ne, no", dodá.
"Jak je to daleko?" Zajímám se.
" No ani moc ne, spíš jde o to, jak se tam dostáváme. Mezi sebou se totiž většinou nenavštěvujeme pěšky, ale používáme podchod a ten nesmí použít upír mladší 16 let sám, ale jenom v doprovodu starších. Což já nejsem," pokrčí provinile rameny.
"A dá se to zjistit? Že to někdo neoprávněně použi?l, "zajímám se hned .
"No, to ani ne, to by nás musel někdo hlídat, ale teď maj všichni dost svý práce, tak proč by se o nás starali, navíc my sice ještě nejsme starší, ale jsme už plnohodný."
"To by bylo skvělý," říkám.
"Na to zapomeň, i když v podstatě nic nehrozí, tak nám jeden průšvih stačil, nebudu nic riskovat."
"Tak počkáme na Dana", zkouším to ještě, zvědavost byla vždycky moje slabší stránka. "Bylo by to víc zabezpečený, ne"?
"Hele, tobě se líbí, co?" Vystartuje po mě.
"Nee, nelíbí, jen že by to bylo víc…. "
Podezřívavě se na mě kouká.
"No, teda, hezkej jako je, ale…. "
"Tak to si nech zajít chuť, chodíme spolu! Seš bezva kámoška, ale kdyby ses o něco pokoušela, tak ti hodím do dávky kapibaří zub!"
"Cože? "Směju se tomu, co to má zas být?
"To se tak říká, zub z Kapibary má pro upíry nebezpečný následky!" Zdvihne významně obočí.
"Ale já jsem jen poloupír!"
"Tím hůř ."
"A co se mu stane?"
"Vypadaj mu všechny vlasy a zuby! A to je pro upíra šílená potupa."
"Brrr, to je hrozný, tobys mi neudělala?" Otřesu se.
"To víš že ne, "chytí mě za ruku," ale nic na něj nezkoušej, jinak za sebe neručim."
"Neboj, zajímá mě čistě jako upíří kamarád. "A stejně, vzpomenu si najednou na Radima a je mi najednou nějak smutno, jestli já ho ještě někdy uvidim?
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář