Julské Alpy 1997
1. 8. 1997
Julské Alpy - Triglav 1997 - Proč jen jednou ? Zapsal Martin Sedláček léto 1997 Loňské léto jsem dostal nabídku na účast v expedici, která směřovala do Julských Alp. Přijal jsem ji a proto se nyní mohu podělit o několik postřehů. Julské Alpy se rozkládají převážně na území Slovinska, které bylo svazovou republikou Jugoslávie. Část tohoto pohoří se nachází i v sousední Itálii. Hlavním městem Slovinska je Ljubljana, měnou je tolar, kurs v červnu 1997 100,- tolarů = 22,- Kč. Z tohoto kursu je vidět, že drobnými se nezatěžují. S produkty slovinského průmyslu se můžeme setkat například v Děčíně či Teplicích, kde jejich Tambusy brázdí linky MHD. Na území Julských Alp byl zřízen Triglavský národní park, který je se svými 848 km2 největším národním parkem ve Slovinsku. V Triglavském národním parku je především chráněna květena, z níž některé druhy nalezneme i ve výškách nad 2000 m.n.m.. Příkladem může být pomněnečka nízká či žlutě kvetoucí vysokohorský mák. Některé rostliny jsou pravými endemity - třeba oranžová lilie kraňská. Co říci dále ? Příroda nezklamala, byla fantastická. Dovolím si Vás nenudit popisy tras, tak jak jsou uvedeny v turistickkých průvodcích, ale všimnu si jiných věcí. Pro někoho jsou to banality, pro druhé zásadní otázka. Výběr účastníků probíhal téměř formou konkurzu, kdy „duchovní otec“ expedice měl právo veta. Každý musel být jedinečný a pro kolektiv užitečný svojí jedinečností. Kdo se stal členem ? Organizátorem a duší akce byl Petr ( Mastný - pozn. red. ), který zapůjčil pro tyto účely svůj dopravní prostředek. Za tlumočnici byla vybrána Martina, která se mohla blýsknout letitými zkušenostmi z anglo- bulharofonních oblastí. O kondici účastníků se výborně starala Eva, která v polních podmínkách prováděla relaxační masáže. Nevděčná úloha připadla „multifunkční“ Janě, neboť v případě výpadku kteréhokoliv člena musela za něj v jeho oboru zaskočit. Sebe jsem si nechal nakonec. Působil jsem v roli „horského vůdce“ a řidiče. Ale teď již k jedné půldenní epizodě, která se vztahuje k nadpisu článku. Po noci strávené na Domu Planika ve výšce 2401 m.n.m. jsme se vydali k nejvyššší hoře Julských Alp Triglavu. Jeho vrchol se v ranním slunci třpytil čerstvou jinovatkou a slabým sněhovým popraškem. Od Domu Planika se po několika na sebe navazujících „plotnách“ dostáváme pod strmější skály, kde se k pohybu vpřed používají i ruce. Úzkou průrvou se šplháme do sedélka. Odsud je cesta místy dekorativně ozdobena nataženým ocelovým lanem. Může se používat, je dobře připevněno, ale není to nezbytné. Pokračujeme po vrcholovém hřebínku nahoru a dolů a opět nahoru a dolů. Tímto střídavým pohybem nejdříve zdoláme vrchol Malého Triglavu ( 2725 m.n.m ) a stále hřebínkem pokračujeme dále. Cestu lemuje množství malých pomníčků mladých lidí, kteří zde zahynujli při nepřízni počasí. Celkem v pohodě za husté mlhy dobýváme vrchol Triglavu ve výšce 2864 m.n.m. Na špici je umístěn plechový altán Aljažev stolp. Sluníčko prorazilo mlhu jen na pár vteřin, na uskutečnění vrcholového fota. Výhledy do údolí byly sporadické. To jen v případě, že vítr trochu pohnul nízkou oblačností a roztrhal ji. Na vrcholu si Petr s Martinou povzdechli, že by to chtělo pivo. Vzápětí se za nimi česky ozvalo: „Pokud vám stačí Gambrinus, zde je !“ Oba jen vytřeštili oči a vrhli se po plechovce, jejíž obsah v mžiku putoval do jejich žaludků. Sestup druhou stranou přes Triglavskou škrbinu ( štěrbinu ) probíhal zpočátku normálně. Ale jak již to v životě chodí, dokáží hory přichystat nejedno překvapení. Od rozcestí se naším budoucím směrem rozprostíralo zrádné firnové pole o nebezpečném sklonu. Bez maček a lan těžko sestupné. Značky byly přikryté sněhem a tak ani pravěpodobný směr se nedal určit. Nastal můj okamžik, zavelel jsem znovu na vrchol a výstupovou cestou dolů. Jak mě v tu chvíli všichni hlasitě milovali a kolik „něžných a lichotivých“ slov jsem si vyslechl, si jistě dovedete představit. Po výměně argumentů pro a proti, jsme se stejnou cestou vraceli k Domu Planika. A tak jsme během jediného dne dvakrát stanuli na nejvyšší hoře Slovinska a i bývalé Jugoslávie. Nikdo z ostatních turistů se nemohl pyšnit takovým výkonem. Odpoledne jsme vtipkovali, což takhle Triglav potřetí. Ale bohužel k realizaci již nedošlo. Během pobytu na druhé nejvýše položené „koče“ jsme se vcelku dobře seznámili s místním chatařem. Konverzace probíhající ve dvou slovanských jazycích skákala z jednoho tematu na druhý. Dozvěděli jsme se množství informací o životě v horách a naučili se několik slovinských výrazů, především z oblasti gastronomie.