Mezi Slepičími a Novohradskými horami
11. 8. 2001
Mezi Slepičími a Novohradskými horami 2001
Zaznamenal Robert Jezowicz
Akci připravuji narychlo na popud a pozvání přítelkyně Ivy Koutenské. Ještě s Halkou vyrážíme takto ve třech v pátek směrem České Budějovice, Kaplice, Desky. Cesta je dlouhá, konečně vystupujeme v Kaplicích. Dále putujeme pěšky, máváme, ale řidiči se nás bojí. V půli cesty to první vzdává Iva a rozhodne se čekat na autobus. Nás vzápětí s Halkou bere nějaký dobroděj do auta. Scházíme se na chalupě v malé obci Desky. Osadu tvoří pionýrský tábor, asi pět chalup a možná nějaká liška. Zajímavým překvapením pro nás je, že chalupa je majetkem poradce ministra životního prostředí a zároveň potomka zakladatele českého olympijského výboru i autora známého “Společenského katechismu” Jiřího Gutha Jarkovského. Pan domácí ovšem přítomen není, proto mu budiž alespoň takto dík. Po úspěšné aklimatizaci míříme v sobotu k velikánům Slepičích hor. Sršíme energií, po zdolání Kohouta je pokořena i Slepice. Kalorickou prázdnotu zaháníme v Benešově nad Černou, odkud se vracíme autobusem. V neděli ráno vytahuji z kůlny kolo. Dofukuji duše a opouštím milé dámy směrem na východ k Novohradským horám. Projíždím obcí Meziříčí a v Malontech mne čeká radostné překvapení - ač neděle, zásobená sámoška je otevřená, ba mají dokonce i chleba. První pohled na peřeje Pohorského potoka mne sundává ze sedla. Co to ? Ekologická nehoda? Ba ne, neobvyklé zbarvení vody ukazuje na rašelinu. Ostatně obyvatelé potoka dávají najevo, že jim toto znečištění pranic nedělá. Projíždím Pohorskou ves, zelené stráně, strakaté krávy, koně v ohradě, tlačím a zase šlapu. Za Leopoldovem ještě vyfuním dlouhý stoupák a přede mnou se otevře krásné panoráma horských rašelinišť. Pěšáci jsou zde poněkud nemobilní, sem tam nějaký cyklista, automobilů je málo. Pohorský potok se schovává ve vysoké trávě, aby se proměnil v Pohorský rybník. Hladina připomíná Rio Negro, alespoň jak ji znám z obrázků. Pomalu se blížím k zašlé ceduli Pohoří na Šumavě. No je to už jen torzo bývalé vesnice. Nápis “Nie wieder Krieg” na pomníku z I. světové války jakoby předvídal fatální budoucnost tohoto místa. Skutečně to zde vypadá jako po válce, i když se tu prý nějak bydlelo až do roku 1978. Jedu dál, šipka ukazuje pramen Lužnice. Nevidím ho, zato se blíží povědomé červenobílé pruhy. Za nimi se objevuje kaplička a bílé fasády obce Stadlberg. 2 metry přede mnou je vzorná turistická cesta, dvojjazyčné cedule mne však důrazně upozorňují, abych to nedělal. Chvíli bojuji sám se sebou, ale raději to otáčím za chápavých úsměvů rakouských turistů zpátky do vnitrozemí.